Blood of Our Fathers, 7. kapitola

• Bellatrix
• 20.06.2012
• Oficiální literatura

Princ se otočil a pohlédl na matčin náhrobek, ztracen v myšlenkách. Tíživé ticho poté přerušil Varian. „Rád tě zase vidím, synu. Vidím, že jsi vyrostl víc jak o hlavu od té doby, co...“ Varian se zarazil. „Draeneiská strava ti očividně svědčí.“ „Mistr Velen říkal, že vyrůstám ve všech směrech,“ odpověděl Anduin, stále pohlížeje na matčin hrob. „Stále mi připomíná, že ‘Každý z nás musí růst ve všech směrech, každý den a za všech okolností.‘“ Varian přikývl. „Moudrá rada. Zvláště pro krále... nebo budoucího krále.“ Anduin svraštil obočí a obrátil zrak ke svému otci; oči mu zářily hlubokou azurovou modří. „Umírá svět, otče...?“ Variana zaskočila vážnost té otázky. Připomněla mu nevinné, avšak hlubokomyslné dotazy, které mu Anduin pokládal jako malé dítě. Už tehdy byla chlapcova moudrost zcela zřejmá. Varian se pokusil opatrně odpovědět. „Nejsem žádný filozof, ale jednu věc vím: svět je koloběh, mění se jako roční období. Všechno má svůj čas a věci musí v tomto koloběhu přicházet a odcházet.“ Uvažoval nad tím, jak lépe to popsat, a poté tasil svůj meč. „Tak jako zbraň, synu, jejíž ostří musí být znovu a znovu obnovováno, pokud si má ponechat svou sílu.“ „Přesně takhle mluví Velen. Říká, že smrt a zrození jsou součástí jediného koloběhu hvězd. A že jeho lidé spatřili tak dlouhý chod času jako nikdo jiný.“ „Pak musí také vědět, že králové a království přicházejí a odcházejí, avšak pravda, čest a povinnost přetrvávají na věky.“ „A láska,“ řekl Anduin; na svého otce téměř nepohlédl. Král se nad tím zamyslel a poté přikývl. „Ano, a láska.“ „Myslím, že láska překoná všechno,“ pokračoval Anduin. Varian náhle přesně věděl, co musí udělat. Stříbrný medailon držel v ruce a promluvil ve chvíli, kdy ještě ani netušil, co vlastně hodlá říci. „Celá ta léta jsem si uchovával medailon tvé matky, aby mi připomínal mé závazky jakožto krále. Aby mi připomínal, že každý čin má své následky a každý vůdce musí žít se svými rozhodnutími, dobrými i špatnými, protože na něj spoléhá tolik lidí.“ Varian natáhl ruku se šperkem. „Chtěl bych, abys...“ Zarazil se. „Totiž, chtěl jsem říct, že bys ho možná rád měl. Pokud bys chtěl.“ Anduin přikývl a Varian pomalu připnul Tiffinin medailon kolem synova krku. Princ sevřel medailon v dlani a přejel prsty přes rytinu naprosto stejným způsobem, jak tak činil Varian po tolik let předtím. Varian mu podal stříbrný klíček a čas jako by se zastavil. Dokonce i lehký vánek plující nad hřbitovem jako by ve zbožné úctě zadržel dech. Varian měl pocit, jako by uvnitř něj někdo zažehl plamen; cítil sounáležitost, jakýsi mocný symbol růstu a dospělosti, který snad bude v budoucnu jeho synovi nápomocen. „Je teď tvůj,“ pravil. „Můžeš ho otevřít, až budeš připraven.“ Anduin se na okamžik zamyslel a poté uložil klíč do svého váčku. Snad někdy přijde čas, kdy se bude moci srovnat s minulostí po svém. „Tvá matka ten šperk milovala, Anduine,“ řekl Varian. „Milovala krásu a také stormwindský lid... ale věc, kterou milovala ze všeho nejvíc, jsi byl ty.“ Anduinovy oči se v odpoledním slunci vlhce zaleskly. Varian se zahleděl na svého syna a spatřil více, než byl dříve schopen spatřit. „Byl jsem... slepý... když jsem neviděl toho muže, kterým ses stal.“ Chlapci vyhrkly slzy a rozlily se mu po tvářích spolu se slovy, která chtěl vždy vyřknout. „Tolik si přeju, abych byl víc jako ty, otče. Chci se stát velkým králem. Ale... nejsem tak... silný.“ Anduin si rozhněvaně otřel slzy, jako by byly znakem slabosti. Varian svého syna objal kolem ramen. „Ne, Anduine. Máš víc odvahy než já, odvahy, která sídlí hluboko v tvém srdci. Pamatuješ si, co říkával tvůj strýc Magni? ‘Síla přichází v mnoha podobách...‘“ Jednohlasně zopakovali poslední část repliky. „V malých i velkých.“ Anduin se usmál nad tou vzpomínkou. „Já stojím pevně a nehnutě proti bouři,“ pokračoval Varian, „ale ty cítíš vítr – ohýbáš ho a přetváříš – a tak se stáváš neporazitelným.“ Varian se obrátil k Tiffininu náhrobku. „Tvá matka měla tytéž vlastnosti. Přivedla k naprosté dokonalosti umění jemného přesvědčování a její láska pohnula světem.“ Princ se zahleděl na místo posledního odpočinku své matky, snaže se potlačit čerstvé slzy, které se mu draly do očí. Sám Varian zjistil, že mluví bez rozmyslu, ne jako král Stormwindu, ale jako otec hovořící ke svému synovi. „Je dobře, že nad ní dokážeš prolévat slzy, Anduine. Já nikdy neměl tu... sílu.“ Několik krátkých chvil oba nehnutě stáli, pozorujíce hrob osoby, jejíž láska byla jejich nejhlubším propojením, silnějším než krevní pouto. „Stýská se mi,“ promluvil konečně Anduin. „Vím, že jsem byl ještě dítě, ale pořád ji cítím.“ „A to je důvod, proč budeš tím největším z králů rodu Wrynnů,“ řekl Varian a poplácal syna po zádech. Přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil, ale zároveň věděl, že to není možné. Varian vzhlédl a zatěkal očima po okolí. „Nuže, pověz mi, odkud myslíš, že přijde ten útok?“ <- Předchozí | Stránka 7 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.