Budoucnost

• Formbi
• 10.08.2014
• Fan Fiction

Na Orgrimmar pomalu padal soumrak a poslední paprsky slunce se ztrácely za jeho hradbami a obloha nabývala rudý nádech. Garrosh Hellscream tenhle pohled miloval. Vždy mu ten pohled připomínal krev, kterou tak rád proléval na nesčetných bojištích. A prolije ji ještě mnohem, mnohem víc. Sám na sebe byl hrdý za své činy a jeho otec by jistě byl pyšný, kdyby spatřil, kam až to jeho syn dotáhnul. Od mala slyšel jenom, že je slabý, že nic nedokáže, že se nikdy nevyrovná svému slavnému otci, plenící světy daleko za temným portálem a jehož činy jsou oslavovány písněmi a hrdinskými příběhy. A všichni, od prvního bojovníka, do posledního peona mu pořád připomínali, že nikdy nic takového nedokáže. Opak se stal pravdou. Ještě v outlandu si přísahal, že nejenom že se svému otci vyrovná, on jej dokonce předčí a příběhy o jeho činech se ponesou věčností a nikdy nebudou zapomenuty. Musel ale někde začít a tak trénoval. Vybíral si jenom ty nejsilnější soupeře, všechny, kteří ho kdy předčily a učil se od nich. Každá rána, kterou utržil, nebyla potupou, ale naopak lekcí. Každá jizva byla připomínkou, co nemá dělat a každá zlomená kost poučením do budoucna. Ušel dlouhou cestu lemovanou mrtvými a brodil se krví, než se z něj stal právoplatný náčelník kmene Warsong. Nyní se mohl považovat za hodného, říkat si Hellscream a nastal čas dovézt jeho lid k budoucnosti, kterou si zaslouží. Jeho kmen brzy získal dominantní postavení v Nagrandu a připravoval se expandovat do dalších regionů, když odnikud přišel Thrall, nový náčelník hordy. Garrosh se jako první věc staral o to, jestli jeho otec žije a zármutek z jeho smrti měl hořkosladkou příchuť. Ztráta otce byla strašlivá, ale vědomí, že padnul za osvobození orkského lidu od moci legie mu pomohla se přenést. Zároveň ale posunula limit, za který se chtěl dostat, pokud se chtěl svému otci vyrovnat. Thrall mu nabídnul, aby s ním šel do Azerothu, světa, který teď nová horda nazývala domovem. Garrosh velice ochotně následoval nového učitele, ale nemohl věřit tomu, co viděl. Očekával svět, kde orkové vládnou. Svět, kde jeho lid má vše nač vstoupí orkská noha a ostatní rasy jsou jim podřízené. Nebylo tomu tak. Zjistil, že se horda dělí o vládu s troly, taureny, nemrtvými a krvavými elfy. Že jsou jenom součástí. Ne! Tohle změní! Orkové musí vládnout! Brzy ale pochopil, že ostatní rasy potřebuje. Byla tu aliance, proti které horda příležitostně pozvedla zbraň. Garrosh byl na bojovníky aliance velice zvědavý, protože od mala slýchával, jak vyhnali orky po první i druhé válce a dokonce přežívali v Hellfire peninsula od doby zničení Draenoru. Nikdy předtím ale neměl to potěšení s nimi zkřížit zbraň, proto velice uvítal nové nasazení v Northrendu, při boji s Králem lichů. Byl zklamaný. Měl několik příležitostí k boji s aliancí, ale nebylo to to, co chtěl. Zabíjel je tak snadno, jako kohokoli jiného. Nebyli neporazitelní a už vůbec ne tak silní, jak se o nich vyprávělo. Výborně. O to jednodušší bude mít práci. Po porážce Krále lichů se vrátil do Orgrimmaru jako hrdina. Veliký vojevůdce, na kterého by určitě byl jeho otec pyšný. Ted už stačilo jenom získat moc. Jaké štěstí jej potkalo, když Thrall musel opustit hordu a zaměřit svou pozornost jinam. Garrosh věděl, že musí roli náčelníka získat on. Nikdo jiný nepřipadal v úvahu. Konečně byl odměněn za své činy v Northrendu a dostal se do čela hordy a brzy již i do čela nejmocnějšího národa Azerothu. Všechno chce jenom čas, ale trpělivost rozhodně nepatřila k jeho nejsilnějším vlastnostem. Občas netoužil po ničem jiném, než vzít své válečníky a zničit jedno město aliance za druhým a obyvatele nechat nabodnuté na kůly, jako upomínku, že nikdo nemůže odporovat hordě. Možná by ale mohl někoho nechat naživu, jako svoje hračky. Král Wrynn byl koneckonců dříve gladiátor, možná by nebylo od věci si ho nechat jako trofej a sledovat jej bojovat nespočetné zápasy. Nakonec ho ale určitě zabije. Možná by mohl nechat naživu i nějaké trpaslíky, aby pro něj dřeli v dolech…pro každý národ aliance měl připravený osud, pod nadvládou hordy. Už se nemohl dočkat této budoucnosti. Už by to učinil dávno, nebýt Cairna Bloodhoofa, který se snažil hordu krotit a prosazoval klid zbraní. Garrosh jej musel zabít stůj co stůj. Potřeboval sílu taurenů, ale ne jejich náčelníka a jeho syn vypadal jako slaboch, kterého půjde snadno ovládat. Zinscenoval souboj mezi sebou a Cairnem, kde se mu povedlo taurena zabít otrávenou čepelí své sekery, ale výsledek rozhodně nebyl takový, jak by si přál. Taureni nesli velice špatně smrt svého náčelníka a dokonce hrozilo, že by se odtrhnuli od hordy. To nemohl dovolit. Vynaložil nemalé diplomatické úsilí, aby je udržel, ale už to nebylo jako dřív. Taureni složili hordě, ale už ne tak oddaně a dokonce mohl vidět první náznaky odporu vůči hordě. Nevadí. Dokud je to jenom pár hlasů, ať si klidně mluví. Zhluboka se nadechl vzduchu prosyceného pachy jeho města a vrátil se do svého příbytku, zdobeného kostmi a stěnami ověšenými zbraněmi, jak se na náčelníka nové hordy sluší a patří. Napadlo jej, že v budoucnu by mohl nechat si z kostí a zbraní postavit celý dům. Až horda získá tento svět, bude jistě všeho habaděj. Možná by i mohl nechat kostmi vyplnit cesty Orgrimmaru, jako je tomu v Outlandu na cestě mezi temným portálem a černou citadelou. Dva orkové, jeho osobní stráž se udeřili do hrudi na pozdrav. „Lok tar, náčelníku,“ zahřměl jako jeden. „Lok tar,“ odpověděl Garrosh a prošel kolem nich. Rozhlédl se po kulaté místnosti, která tvořila největší část jeho příbytku a usadil se ke stolu, kde na něj již čekal banket hodný jeho velikosti. Ještě než se pustil do jídla, opřel svou sekeru o stůl a pak už mu nic nestálo v cestě. Sotva dojedl, rozvalil se v křesle a vychutnával si pocit plného břicha. Ucítil závan vzduchu, jako kdyby někdo otevřel dveře do jeho příbytku a prsty instinktivně zamířily k sekeře. „Vím, na co myslíš, ale nechceš to udělat,“ zazněl dokonce i jemu sladký, ženský hlas a když se otočil směrem, odkud přicházel, spatřil vysokou postavu zahalenou v bílém plášti a kápí, která dokonale kryla tvář. Byla to rozhodně impozantní postava, vysoká, štíhlá, s blyštící se stříbrnou plátovou zbrojí, zdobenou zlatem a stříbřitě zářícími runami. Zbroj překrývala kytlice a pruhy bílé látky se zlatým lemem, tvořící dojem peří. „Kdo jsi a co tu chceš?“ zaburácel Garrosh a vstal. „Kdo jsem je nepodstatné,“ zakroutila žena hlavou a pohlédla na sekeru, opřenou o stůl. „Pokud ji chceš použít, skus to, ale jenom tím budeš mrhat silou.“ Garrosh se rozzuřil, že někdo si dovolil pochybovat o jeho síle a vrhnul se po ní. Sekerou zaútočil seshora na hlavu a čekal jenom, že jí projde jako nůž máslem. Žena ale jenom zvednula dlaň opatřenou bílou rukavicí a zablokovala čepel dlaní. Garrosh nevěřícně hleděl, ale vzpamatoval se rychle a zaútočil znovu, tentokrát z boku. Žena se jenom vyklonila, takže čepel neškodně proletěla kolem. Garrosh opsal ve vzduchu sekerou oblouk a s ještě větší rychlostí zaútočil znovu. Opět mu uhnula a cvrnknula jej do ramene. Všechny svaly v Garroshově těle se bolestivě napnuly a padnul k zemi. V tu chvíli dovnitř vtrhnuli jeho strážní. „Co se stalo, náčelníku?“ zeptali se s napřaženými zbraněmi. Garrosh se zvednul a chtěl ukázat na svou sokyni, ale nikde nebyla. „Hlídejte dveře,“ zavrčel. „Někdo tu je. A zavolejte šamana, ať ji najdou.“ Oba strážní vyběhnuli ven a zabouchli za sebou dveře. „Myslíš, že ti to k něčemu bude?“ zeptala se žena sladce a pohodlně se usadila v mohutném křesle. „Vidíš mě jenom ty, můj drahý orku. Tvůj šaman nic nezjistí.“ Garrosh ji propaloval pohledem, jakoby ji pouhý jeho pohled mohl udržet na místě. Vytrval tak, dokud nepřišel šaman. „Žádal jste si mě, pane?“ zeptal se ve dveřích. Dívka mávnula rukou. „Udělej ze sebe hlupáka, pokud chceš,“ řekla pobaveně. „Ostatně, víc už to snad ani nejde.“ Garrosh vrčel. „Vidíš něco?“ zeptal se. „Cítíš něco? Někoho?“ Šaman přivřel nechápavě oči. „Ne, náčelníku,“ řekl rozhodně. „Necítím tu vůbec nic.“ Žena se jenom hlasitě smála. „Hlupáčku Garroshi. Jak dlouho ti ještě potrvá, než ti dojde, že říkám pravdu. Jenom ty mě vidíš a slyšíš. Nikdo jiný, dokud nebudu chtít.“ „Odejdi,“ zavrčel Garrosh a mlčel, dokud se za šamanem nezavřely dveře. „Co chceš?“ „Pro začátek se představit,“ odpověděla žena a lehce se uklonila. „Jmenuji se Arezatra.“ „Co je mi po tvém jméně, alianční špíno,“ vrčel Garrosh. „Řekni, co chceš a zmiz!“ Arezatra se rozesmála. „Pleteš se, chlapečku. Nepatřím k alianci, ani k hordě. Nepatřím ani na tento svět o nic víc, než orkové, jako ty.“ Počala obcházet místnost a prohlížela si stěny. „Jak smutné, že tak nadějný národ, jako právě orkové takhle klesnuli? Není divu, že tak skončíte…“ „O čem to mluvíš?“ zavrčel Garrosh. „O budoucnosti, můj drahý orku,“ odpověděla Arezatra. „O jedné z mnoha, které vidím a o jedné z mnoha, které se můžou stát. O budoucnosti, o které tak sníš a kterou si tak přeješ.“ „Ty vidíš budoucnost?“ zeptal se Garrosh a vypadalo to, že konečně začíná dávat pozor. „Víš, co se stane?“ „Ne tak úplně,“ zakroutila Arezatra hlavou. „Vidím možnosti budoucnosti. Vidím všechny alternativy, vidím všechny cesty. A tvá budoucnost je moc zajímavá, můj drahý orku. Skutečně zajímavá. Bohužel, ti nemůžu prozradit nic z bližší doby.“ Garroshem cloumal vztek. „Tak co tady děláš?!“ Arezatra koukala dlouho do zdi. „Už jsi někdy padal?“ zeptala se. „Už jsi někdy zažil ten pocit, že pád je neodvratný a přesto jsi doufal v nějakou tu pomocnou ruku v poslední chvíli? To jsem já.“ Garrosh si pohrdavě odfrknul. „Chceš mě změnit?“ zasmál se. „To se ti nepovede.“ „Já vím,“ přikývnula smutně Arezatra. „Věděla jsem to od první chvíle.“ Garroshem cloumal čím dál větší vztek. Chtěl se po ní vrhnout a uškrtit ji, ale nemohl se ani pohnout. „Ted budeš poslouchat, orku,“ řekla Arezatra temně. „Vím, že je to pro tebe nová zkušenosti, ale doufám, že se tomu brzy naučíš.“ Vstala a vytvořila ve vzduchu magický portál. „Ted půjdeš se mnou.“ Garrosh se pokusil vzepřít, ale ani veškerá jeho síla nestačila k tomu, aby se osvobodil z kouzla, které na něj seslala. Krok za krokem se blížil k portálu, až jím prošel. Svět se proměnil v kaleidoskop obrazů, míhající se před očima neuvěřitelnou rychlostí. Konečně dorazil na konec a stál přesně tam, kde vystoupil. Ve svém příbytku. „Co to mělo znamenat?!“ zavrčel. „Podívej se sám,“ mávnula Arezatra rukou a posadila se zpět do křesla. „Určitě budeš překvapen.“ V ruce se jí zhmotnil zlatý pohár s vínem. „Určitě se ti to bude líbit.“ Garrosh doslova rozrazil dveře svého příbytku a nemohl uvěřit vlastním očím. Orgrimmar, jeho město, bylo v troskách. Majestátné hradby byly rozbořené, domy hořely, zem byla poseta těly orků a kaluže vody se mísily s krví. Ne. Tohle přece ne. Horda přece nemohla padnout. NE! Rozběhnul se městem a několikrát uklouznul na krvavém blátě. Cestou míjel jenom další smrt a zkázu. A další těla. Všechno orkové. Někteří leželi na zemi, jiné šípy přišpendlily ke stěnám, další se opírali o stěny, jakoby spali. Jenom krvavé stopy na jejich tělech dávaly najevo, že tomu tak není. „Jak se to mohlo stát?“ zamumlal Garrosh. „Jak mohli orkové padnout?“ Zamířil k hlavní bráně a do svého trůnního sálu. Poškození města zde bylo nejsilnější. Většina hradeb byla stržená, plachy, kryjící ulice byly potrhané a vlály ve větru, jako pavučiny. Zde bylo padlých nejvíc a Garrosh po nich vyloženě musel přejít, až dorazil na náměstí. Spatřil rozbité stroje, ale tyhle nebyly hordy. Byly to vrtulníky a letadla aliance. Takže to oni zničili jeho město. Za tohle tvrdě zaplatí. Znovu postaví hordu na nohy. Určitě nemohli padnout všichni. V hlavě se mu začaly formovat plány, když vstoupil do trůnního sálu. „Ne,“ vyhrknul. „To…to není pravda. Ne!“ Spatřil na trůně sedět orka s hnědou kůží a mečem, trčícím z jeho těla. Hlavu měl položenou na hrudi, ale Garrosh věděl, kdo to je. Byl to on. „Tohle přece nemůže být. Ne takhle!“ Za jeho zády se objevila Arezatra. „Tohle není přítomnost,“ řekla a dopila pohár. „Tohle je jenom alternativa. V téhle se orkové pod tvým vedením nikdy nedostali na Pandarii a pokusili se vézt válku sami, bez pomoci ostatních národů hordy. Docela vám to šlo, to se musí nechat. Orkské stráže, které jsi poslal do Undercity se ukázaly jako nesmírně užitečné, při dobývání města a sama Sylvanas padla v tichosti. Dokonce ani nevěděla, že se blíží někdo, kdo usiluje o její hlavu. Vlastně je támhle.“ Ukázala na stěnu, kde na krátkém kopí byla skutečně nabodnutá hlava královny opuštěných. Spolu s hlavami Cairna a Thralla. „Ach ano, tihle dva,“ Arezatra obešla celý sál a posadila se na okraj trůnu. „Cairn zemřel i ve tvé budoucnosti, ale tam Thrall nemeškal a hned poté, co byl Deathwing zničen znovu uplatnil své právo náčelníka. Zemřel při souboji s tebou, ale tvá nečestnost je až neuvěřitelná. Tímhle se ale tvá horda rozštěpila a když ses rozhodl zaútočit na alianci, měl jsi jenom orky. Navíc na tebe byli naštvaní taureni, za smrt jejich náčelníka. Stejně tak se oddělili trolové a krvaví elfové, které u hordy držel právě Thrall pro jeho přístup. Zůstali ti jenom goblini a ti nejsou zrovna nejspolehlivější. Dodávali ti stroje pro tvou válečnou mašinérii, ale ani oni nemohli vzdorovat kombinované moci Aliance.“ „Pořád můžu vše zachránit,“ pokusil se Garrosh obrátit situaci. „Můžu přivézt orky z Outlandu. Určitě se přidají.“ Arezatra se rozesmála. „Ty všechny jsi odvedl,“ řekla. „A všichni padli, nebo jsou zajatí. Orkové jsou díky tobě skutečně ohroženým druhem. A navíc, jak vidíš, jsi mrtvý. Nemůže už nic změnit.“ „Takže tohle se nestalo,“ řekl Garrosh potěšeně. „Pořád můžu vše změnit. Pořád se můžu vyvarovat chybám a dovézt hordu k vítězství nad tímto světem.“ Arezatra vytvořila další portál. „Ještě to neskončilo,“ řekla. „Pojď. Ještě něco ti ukážu.“ Společně prošli portálem a tentokrát Garrosh neprotestoval. Vstoupili do stejného trůnního sálu, ale tentokrát prázdného. Garrosh vykročil ven a naskytl se mu pohled na zcela prázdný Orgrimmar. „Kde všichni jsou?“ zeptal se. „Pryč,“ pokrčila Arezatra rameny a vstoupila na zem, kompletně pokrytý šedivou břečkou, pokrývající i hradby a stěny, s podivnými výrůstky, bodci a zdálo se, že i pulzujícími orgány. „ Tenhle creep je docela nechutný. Divím se, že na tom Zergové tak trvají.“ „Zergové?“ „Ano,“ přikývnula Arezatra. „Víš, tahle budoucnost by se ti asi nejvíc líbila. V této horda vyhrála první válku. Nedošlo k žádnému zatlačení do outlandu a horda vyhrála. Ovládla celý svět, porazila všechny nepřátele a stala se dominantní rasou. Skutečně ráj, zvláště pro tebe.“ „Tak kde všichni jsou?“ zavrčel Garrosh. „Pryč,“ mávnula Arezatra rukou. „Orkové dobili tento svět, ale nestačil jim. Démonická krev, kterou tvůj otec tak rád přijal, vyžadovala další válku. Další boj. Poté, co nebylo na tomto světě s kým bojovat, otevřeli členové rady stínů portály do dalších světů. Vyhrávali jste. Horda se zdála neporazitelná. Až dokud jste nenarazili na zergy. Hnusný národ. Podívej. Támhle jsou.“ Kolem se přehnalo stádo zvířat, podobných psům bez kůže, se silnými kly a bodci na zádech. A hned za nimi tvorové, podobní kobře, s párem pracek, zakončených kosami. „Ani horda proti tomuhle nedokázala obstát,“ promluvila Arezatra do ticha. „Vem si tohle, jako poučení. Můžeš být silný, jak chceš, ale vždy se najde někdo silnější. A jestli tě to potěší, tak nejenom orkové jsou pryč. Všechny národy, které ustály první řádění hordy, jsou teď pryč. Zergové vše zničili. Tenhle svět je mrtvý.“ Garrosh nebyl schopný slova. „A ještě jednu budoucnosti ti ukážu,“ promluvila Arezatra do ticha. „Týká se tě ze všech nejvíc.“ Prošli portálem a stáli opět v prázdném Orgrimmaru. Zem ale nepokrýval creep. Zde byla černá, jakoby z ní někdo vysál všechen život a zastavila se až u hradeb, kde kraje jasné bílé zářily a hradby olizovaly tmavě modré plameny. Dokonce i obloha byla potemnělá a všude se vznášela aura strach a beznaděje. „Co to je?“ zeptal se Garrosh. „Co je to za oheň?“ „To není oheň,“ zakroutila Arezatra hlavou. „Ale nepovím ti, co to je. Změnila bych budoucnost. Víš, mám zakázáno jakkoli budoucnost měnit, proto ti nemůžu nic konkrétního prozradit.“ „Ale ty první dvě jsi mi prozradila,“ usmál se Garrosh. „Takže jsi to porušila.“ „Ty budoucnosti se mohly stát, ale nestaly se tady,“ zakroutila Arezatra hlavou. „Tahle je ale velice reálná. Podívej se sám na sebe.“ Garrosh se zděsil, když viděl sám sebe v této budoucnosti. Zjizvený, pokrytý jakousi modrou hmotou, působící živě a se sekerou v ruce, která vypadala více jako zvrácený živý tvor, než zbraň. „Vím, že mě vidíš,“ promluvil děsivým, chraplavým hlasem. „Vím, že jsi tu. I já tu byl. Arezatra sem přivedla i mě. Poslouchej. Neudělej stejnou chybu jako já. Nenech se svézt vidinou moci. Já svůj národ i tento svět přivedl ke zničení. Neudělej to taky!“ Garrosh si chtěl vyslechnout víc, ale Arezatra jej chytila a prohodila portálem. Ted byli zpátky v jeho příbytku. „Viděl jsi vše, cos potřeboval vidět,“ řekla. „Udělala jsem, co jsem mohla a dále je vše na tobě.“ Garrosh se na ni dlouze zadíval. „K čemu tohle všechno bylo?“ zeptal se. „Ukázala jsi mi zkázu hordy, ale žádnou světlou budoucnost. Mám to brát tak, že jako národ nemáme naději?“ „Naopak,“ zvednula Arezatra prst. „Máte velkou naději na nádhernou budoucnost. Musíš se jenom vyvarovat chybám. Vyvarovat se tomu, čemu podlehli ostatní. Pouč se z chyb minulosti, abys nebyl nucen ji prožít znovu.“ Vykročila ke dveřím. „Udělala jsem, co jsem mohla. Jak naložíš s novými znalostmi, je na tobě. Už mě nikdy neuvidíš, syne Groma. Vem si poučení.“ Než Garrosh stihl cokoli říct, byla pryč. Její slova mu ale ještě zněla v hlavě. Skutečně se to mohlo všechno stát? Skutečně může být budoucnost tak katastrofická? „Ne,“ zavrčel. „Já přivedu hordu k lepší budoucnosti. Horda bude vládnout. A já to zajistím.“ Najednou jej cosi srazilo k zemi, jakoby dostal políček kovovou rukavicí. „Hlupáku,“ zavrčela Arezatra. Prosím, přidejte komentář, konstruktivní kritiku pro zlepšení budoucí práce.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.