Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #16. kapitola

• Mordecay
• 29.05.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

Tohle vám neprojde

 

Pekelné hučení vulkánu pod obřadní místností přehlušilo nadpozemské skřípění kamene o kámen, při kterém dobrodruhům přeběhl mráz po zádech a naježily se jim chlupy na zátylku. V případě Finleyho mu málem nadskočila helma, když se vztyčily červenooranžové ploutvovité výrůstky na jeho zádech. Zcepenělí objevitelé hleděli na pytlík na piedestalu. Tmavý čedič se zatřásl, až překlopil pytlík na stranu. Písek se vysypal na podlahu chrámu. První překonala stav ztuhlosti Elise a pomalu se ohlédla za sebe, odkud se ozývalo skřípění.

„Branne,“ řekla potichu, ale i když se snažila znít klidně, hlas se jí třásl oprávněným strachem. Brann sebou škubl a také se ohlédl. Rázem ucítil, jak se mu krev zničehonic nahrnula do hlavy a adrenalin zaplavoval jeho svalstvo, chystající se k útěku anebo boji. Dalo mu v tu chvíli hodně práce se udržet a zachovat si chladnou hlavu a nejen kvůli všudypřítomnému horku. V duchu zaklel, ale zároveň vymýšlel plán. V takové situaci se už přece párkrát ocitl a vždycky unikl v celku. Jeho samotného zaskočilo, že byl vůbec překvapený. Byl si naprosto jistý, že hmotnost písku odhadl správně.

„Dobře, teď mě poslouchejte,“ zachroptěl neobvykle hlubokým hlasem trpaslík. „Zůstaňte v klidu, ano? Žádné prudké pohyby, žádný řev, a dost možná vyvázneme bez potíží. Otočíme se a pomalu po špičkách půjdeme zpátky. Pomalu a klidně.“ Brann sevřel Zlatou opici zabalenou v hadru pevněji v náručí, zhluboka se nadechl a všichni čtyři Objevitelé se naráz otočili. Od toho okamžiku šlo všechno z kopce.

 

„ÁÁÁ!“ zařval Reno, když mu padl pohled na otevřené sarkofágy a mumifikovaná těla, která z nich lezla. Vyschlá, vyhublá těla dávno mrtvých trollů. Písek v sarkofázích a vedro sopky dokonale vysušilo poslední kapky vlhkosti, které v nich mohly zůstat po mumifikaci. Špinavé, potrhané obvazy, kterými byla těla ověnčena, zakrývaly odpornou písčitou tkáň, která se místy odchlipovala a odhalovala tak na troud usušené kosti. Prsty na nohou i rukou dávno upadly či snad uhnily, stejně tak ohromné uši, kterými disponovalo jen několik těl, nejspíš nedávno pohřbených v porovnání s ostatními. Zahnuté kly různých tvarů na pohled připomínaly rozeklané úlomky z bledého kamene. Ale nejhorší ze všeho byly masky. Trollové si dali na maskách svých mrtvých opravdu záležet. Pestré barvy už oprýskaly, ale stále bylo možné rozeznat rysy hadů, ptáků, opic, panterů a mnoha dalších zvířat. Mnohdy měla jediná maska v sobě více zvířat, občas dokonce i více očí, provedených v hrůzných detailech. A třebaže mrtvé oči z hlubin masek nesloužily tak dobře jako živé, budily v Objevitelích doposud nepoznaný strach. A Reno jako jediný se tomu děsu nedokázal ubránit.

 

Doposud letargické figury mrtvých trollích hodnostářů se pomalu otočily k vetřelcům, kteří se opovážili narušit jejich hrobový klid a loupit v místě jejich posledního odpočinku. V mrtvých očnicích zaplála zloba, jaké jsou schopny jen bytosti vyrušené z tvrdého spánku. Z hrdel se jim vydralo sípění a syčení, jejich hlasivky byly příliš zničené, než aby zvládly něco víc.

„Zatraceně, Reno!“ zavrčel Brann. Chytl Zlatou opici pevně pod paži a sehnul se k zemi, kde vzal do dlaně hrst starodávných zlatých mincí. „Utíkejte!“ vykřikl a dal se do běhu. Nikoho nemusel dvakrát pobízet, zvlášť Rena, který chtěl zmizet z místnosti tak rychle, jak to jen šlo. Objevitelé se rozeběhli ke dveřím, ale mrtvoly trollů, vydrážděné nenadálým probuzením z dlouhého spánku se jim vrhly do cesty. Elise si odepjala bič od opasku a kdykoliv se některý z trollů přiblížil, rychle ho švihla. V běhu moc mířit nedokázala, ale stačilo to, aby udržela mumie na uzdě. Reno se vrhl kupředu do vstupních dveří a hnal se tmou ven ze sopečného chrámu. Finley a Brann běželi hned za ním. Elise úmyslně zůstávala pozadu a mávala bičem, jak jí to jen stísněný prostor umožňoval. Křupání trhavě se pohybujících nemrtvých a práskání bičem se rozléhalo ve stále temnější chodbě jako v nějaké přízračné podzemní katedrále.

 

Vyvlékli se z úzké chodby do sálu, kde stále skřípal a mručel kamenný obr, uvězněný mezi podlahou a sopkou. Objevitelé už neměli své pochodně, takže ho pouze slyšeli, stejně jako zástup mumií, které se sice pomalu, ale urputně sunuly za nimi. Brann se ohlédl za zástupem, jehož siluety matně rozpoznával v tlumeném světle vulkánu, a mrsknul po něm hrst mincí, které sebral v pohřební pokladnici. Jak správně odhadl, mumie po dlouhé smrti už neměly oči v nejlepším stavu a orientovaly se spíše po sluchu, který se přece jen zachoval lépe. Řinčení zlatých mincí se odráželo od tmavých stěn ze sopečného kamene a než utichlo a mrtví se stačili znovu zorientovat v prostoru, než přestali narážet jeden do druhého a do stěn, měli čtyři Objevitelé se Zlatou opicí v náručí slušný náskok.

 

Propletli se okolo trolského golema, který po nich ve tmě dvakrát neohrabaně hmátl. Pokaždé minul, ale to bylo spíše zásluhou objevitelského štěstí než zdatnosti. Ve tmě sopky neměl šanci nikoho chytit. Před Objeviteli se už v dálce rýsoval obrys otevřených dveří, cesty ven.

„Už jsme skoro venku!“ zvolal Brann. „Zaberte!“ Zabrali. I když Reno ve tmě vší rychlostí vrazil do rámu vstupu do úzké chodby, která znamenala cestu ven, rychle se z toho oklepal, našel správnou cestu a utíkal dál. I tak běžel před ostatními. Nebylo divu, Brann a Finley měli přece jen mnohem kratší nohy a Elise jim kryla záda, i když se bičem v úzkém prostoru moc neubránila. Reno vyběhl ven, hned se však otočil a ohlédl za sebe. I ve stínu, který vládl v tunelu, rozpoznal Postavu Finleyho, který na něj divoce gestikuloval, aby zavřel vrata. Reno se navzdory své povaze vrhl k jednomu z křídel, chytil jej oběma rukama a začal je táhnout směrem ven. Kliku dveře neměly, takže musel táhnout za okraj. Než stačil křídlo zavřít úplně, zbylí tři Objevitelé vyběhli na denní světlo. Brann rychle upustil Zlatou opici do popela a rozběhl se zavřít druhé křídlo. Finley a Elise jim pomáhali. Nedokázali však dveře zavřít dost rychle ani úplně, protože bez kliky by tam museli nechat prsty.

„Ruce pryč!“ vykřikla Elise a prudce vytrhla ze škvíry mezi křídly své prsty, které měla fialové od přírody a rozhodně nestála o to, aby je měla fialové od skřípnutí. Bez toho, aby o jejím rozkazu dvakrát přemýšleli, ji Brann, Finley a dokonce i Reno poslechli. V momentě, kdy poslední malíček opustil mezeru, mumie vrazily do dveří. Síla mrtvé masy byla taková, že dveře doskočily na místo a se silným klepnutím se dovřely úplně. Kdyby ruce nevytáhli, měli by po rukou. Poodstoupili od vrat a chvíli na ně úzkostně hleděli, zatímco se zevnitř ozývaly tlumené nárazy, jak další a další trolové naráželi do vrat.

 

První, kdo ticho prolomil, byl zcela nepřekvapivě Reno. Předklonil se, rozkročil, dlaněmi se zapřel o kolena a zhluboka oddechoval. Elise přetrhla oční kontakt s hrozivými starodávnými reliéfy na vratech a ohlédla se do popela, na místo, kam Brann odhodil Zlatou opici. Přešla k ní a mírně roztřesenýma rukama ji zvedla do vzduchu a otřela z ní vrstvu popela. S rozzářeným úsměvem se obrátila na trpaslíka a murloka.

„Máme ji,“ řekla měkce. Kdyby se Reno mohl v tuhle chvíli soustředit na něco jiného než na plíce, které se mu v tuhle chvíli snažily protlačit skrze průdušnici ven, určitě by si pomyslel, že takhle ji nikdy mluvit neslyšel.

„Jo jo,“ pokýval spokojeně hlavou Brann. „Teď už nám stačí se jen vrátit domů a dát ji tam, kam patří.“

„Takže dawrlwlší úspěšná výprlwlava Objevitewlwské Lrwigy,“ dmul se pýchou Finley.

„Ehm, ehm, ne tak docela,“ řekl hlas, ze kterého Renovi ztuhla krev v žilách. Což nebylo zrovna užitečné, když se snažil co nejrychleji znovu okysličit uřícené tělo.

 

Objevitelé se s hrůzou otočili, i Reno, který teprve teď získal energii na normální fungování. Elise si přitiskla Zlatou opici pevněji na hruď. Za nimi stála celá parta, která se vůbec netvářila přívětivě. Gauneři, piráti, lotři všech ras a národností. Byl mezi nimi i statný zlobr v kraťasech a kravatě, což i Elise, která si na módu nepotrpěla, silně pobuřovalo, a černý hozen, který na sobě měl tak málo látky, že v tom mohl soupeřit o titul královny krásy. Všichni měli buď palice, řetězy nebo pušky, dohromady jich mohlo být tak pětadvacet. V jejich čele stál goblin, který byl na první pohled jejich vůdcem. Oblečený v černém obleku s bledě modrými proužky, holou hlavou a zlatým zubem, který se leskl ve zlém úsměvu. Na rozdíl od ostatních gaunerů držel v ruce křesadlovku, jejíž hlaveň mířila stejně jako hlavně všech ostatních zbraní na novopečené držitele zlaté opice.

„Dobrý den,“ pozdravil je goblin. „Mé jméno je Max Xim a jsem dobrým přítelem tady pana Rena Jacksona.“ Reno se na své kolegy ani nepodíval. Nepotřeboval to, dobře cítil zlostný pohled, kterým se mu Elise vypalovala do spánku, zlostnější, než kdykoliv předtím. „Počítám, že Jackson neměl dostatek slušnosti, aby vám o mně řekl, že?“

„Co to má znamenat, Reno?“ obrátil se Brann na viníka, i když moc dobře tušil, co se děje. Navzdory všemu, čemu chtěl na téhle výpravě věřit, měla Elise pravdu. Reno byl obyčejný lhář a podvodník.

„Myslím, že pana Jacksona není třeba trápit. Rád vám sám vysvětlím, co se tu děje. Zde pan Reno Jackson neměl před dvěma týdny úplně nejlepší štěstí v kartách a prohrál slušný obnos s mým šéfem, donem Han’Chem. Uznávám, že tohle není úplně způsob, který jsem čekal, že zvolí, aby získal peníze na splacení. Jste samé překvapení, Jacksone,“ zakřenil se Max Xim.

„Ty bys jim dal Zlatou opici?!“ vykřikla Elise. Reno byl v tu chvíli rád, že předmět jejich hledání stále držela. Koutkem oka viděl, jak opici svírá tak silně, až jí z toho bělají kloubky a moc dobře věděl, že kdyby tu opici držel někdo jiný, svírala by stejnou silou jeho krk.

„Don Han’Cho by preferoval hotovost, ale umělecké předměty, zvlášť takhle staré, najdou v Gadgetzanu své kupce. Pokud je tedy ta opice míněná pro nás. Jacksone?“ Reno pomalu zvedl hlavu. Tvářil se zničeně a nechtěl se ani domýšlet, jak se museli tvářit ostatní Objevitelé. Nechtěl vidět jejich zklamání, hněv a lítost. Nechtěl. V životě podrazil spoustu lidí, ale tentokrát to bylo mnohem těžší.

„Jacksone?“ zvýšil goblin hlas. „Tak co bude?“

„Jo,“ řekl přiškrceným hlasem Reno. Takhle si to nepředstavoval. Měl jim jen šlohnout opici pod nosem a zmizet za kopečky. „Je vaše.“

„Tak se mi to líbí,“ zajásal Max. „Malej Balvane, převezmi náš poklad.“

„Ne!“ vykřikla Elise. „Nedám vám ji!“ Goblin si povzdechl, zamířil jí pistolí pod nohy a vystřelil. Instinktivně odskočila, zatímco koule se zaryla neškodně do popela a lehce jej rozprášila. Max podal pistoli jednomu ze svých pohůnku, aby ji nabil, a od druhého si vzal další, nabitou křesadlovku.

„Podívejte se, i když by byla nesmírná škoda připravit svět o tak krásnou ženu, jakou jste, ta opice má pro mě přece jen větší cenu než vaše životy. Tohle je mezi mnou, Jacksonem a donem Han’Cho. Vy s tím nemáte nic společného. Dejte mi tu opici!“

Brann se lítostivě podíval na Elise, která neměla daleko k slzám.

„Elise… dej jim opici.“ Elfka na něj ublíženě shlédla, jako kdyby nemohla věřit tomu, co právě řekl.

„Branne! Vždyť já ji hledám kolik let a teď…“

„Já vím,“ přerušil ji Brann. „Ale co můžeme dělat?“ mávl rukou ke gaunerům. „Prosím, nechci, aby ti někdo ublížil.“ Elise těkala pohledem z trpaslíka na goblina, z goblina na trpaslíka a po několika vražedně dlouhých vteřinách vykročila ke gangsterům. Max luskl na Malého Balvana, který se ani nehnul. Goblin se na něj otočil, když viděl, že zlobr nereaguje, chytl svoji pistoli za hlaveň a praštil ho pažbou do kolena. Zlobr zamrkal a až když mu Max ukázal rukou, odkolébal se Elise naproti. Elfka se Malému Balvanovi zadívala zprudka do očí, až se zlobr zarazil.

„Malej Balvane? Pohni s tím,“ pobídl ho Max s trochu otráveným podtónem. „Nemám chuť tu čekat zbytečně dlouho.“ Zlobr sevřel svoji ohromnou dlaň okolo hlavy opice a lehce ji vytrhl Elise z rukou. Nemotorně se otočil a podal ji goblinovi, který na ni potřeboval obě ruce. Bylo to skoro až směšné, když se pokoušel vybalancovat sošku a pistoli.

„No výborně,“ zakřenil se Max. „Jsem rád, že to všechno šlo tak hladce a nikdo nepřišel k úhoně. Akorát je tu ještě jedna věc…“

„Co ještě chcete?“ vyštěkla Elise. V očích se jí už doopravdy zaleskly slzy hněvu a zklamání.

„Spíš koho,“ zvedl Max prst. „Jacksone, vy nás doprovodíte. Don Han’Cho by si s vámi rád promluvil.“

„Cože?“ trhl sebou Reno. „Proč? Vždyť…vždyť už jste dostali, co jste chtěli.“

„To je pravda,“ přikývl Max. „Ale přece jen jste se zpozdil a kdo ví, co by se stalo tady s tímhle skvostem, kdybychom sem nepřijeli?“ pohladil opici po hlavě. „Máte tedy co vysvětlovat. Nebude vám to vadit, že ne?“ obrátil se na Objevitele.

„Ne!“ sykla Elise. „Klidně si ho vezměte, podrazáka.“

„Elise!“ vyhrkl Reno. „Branne, Finley, mě je to hrozně…“

„Výborně, sbalte ho hoši,“ přerušil ho lusknutím prstů Max. Reno si ani nestačil rozmyslet omluvu a už na hlavě ucítil povědomý smrad pytle, kterého si užil dost už před časem v Ironforgi. Okolo paží se mu stiskly masité paže Malého Balvana a zběsilé kopání mu také nepomohlo. Ostatní Objevitelé akorát zděšeně a v Elisině případě s pocitem zadostiučinění sledovali, jak gauneři táhnou Rena s sebou.

„No, to bychom měli,“ obrátil se Max Xim na Objevitele s úsměvem tak širokým, že mu málem upadl vršek hlavy. „Takže nám už zbývá jen jedna věc,“ řekl a na nepohodlně dlouhou chvíli se odmlčel. Chvíli na sebe jen tak koukali, zatímco Maxovi pohůnci odnášeli Rena pryč. Výraz na goblinově tváři se z vítězného pomalu měnil v napětí a nakonec zklamání.

„Áh,“ řekl nakonec s neskrývaným zármutkem. „Vy to neřeknete, co?“

„Neřekneme co?“ zavrčela na něj Elise.

„No však víte jak to chodí, vy něco najdete, já vám to seberu, pronesu vítězoslavnou řeč a zatímco budu odcházet, tak řekneteee…“ naznačoval kroucením ruky, že jim napovídá. Brann s Finleym se na sebe zmateně podívali, zatímco Elise goblina propichovala pohledem. „Pro všechno na světě!“ vyhodil Max rukama do vzduchu, jen tak tak že nepustil z ruky křesadlovku. „Copak vůbec nečtete? Je to přece v každém pořádném příběhu!“

„Myslwrlíte…že to vám neprwrlojde?“ zeptal se trochu nejistě Finley. Max se na moment zamyslel, jak se snažil jeho řeč přelouskat. Už měl po krk všech těch různých ras, se kterými se musel nějak domluvit a kterým sotva rozuměl.

„Ano!“ vykřikl vítězoslavně, když si srovnal v hlavě podivnůstky mulrokova vyjadřování. „Ano přesně to myslím. ‚Tohle vám neprojde!‘ Jen bych prosil s trochu větší vášní.“

„To vám teda neprojde!“ vykřikla vztekle Elise, až goblin leknutím poskočil, ale na tváři se mu rozlil spokojený výraz.

„Ale to víte, že mi to projde,“ křenil se. „Pojďme hoši, don Han’Cho na nás čeká!“

 

Gauneři zmizeli třem Objevitelům z dohledu. Brann a Finley se sklíčeně posadili na balvany, zatímco Elise rozzuřeně rázovala ze strany na stranu jako lev v kleci. Brann si smekl klobouk a otřel si z čela pot, který mu tam vysrážel divoký běh a napětí z patnácti hlavní namířených přímo na ně.

„On nám chtěl ukrást Zlatou opici, aby s ní zaplatil dluh v kartách?“ položil řečnickou otázku Brann.

„Neříkej, že tě to překvapuje,“ odsekla naštvaně Elise. Zármutek už dávno přešel v čirý vztek.

„Nepřekvapuje… ale že kvůli tomuhle a takhle brzo. Kdyby to aspoň bylo něco obhajitelného…“

„To bys mu to odpustil?“

„Samozřejmě že ne!“ narovnal se Brann, zatímco si v dlaních otáčel kloboukem.

„Přrwlátelwé, prlwátelwrlé, nehádejte se!“ zamával ručkama Finley. „Pojďme se rwrlaději soustřrwledit na to, jak získáme Zlwrlatou opici nazpět.“ Elise si sundala brýle, sevřela si kořen nosu prsty a několikrát se zhluboka nadechla.

„Finley má pravdu,“ vstal Brann ze svého balvanu. „Přece jsme nedošli tak daleko, abychom to teď vzdali. Překonali jsme přece nástrahy, město plné murloků, hrobku plnou mumií a podmořské ruiny!“

„Sprwlrávně!“ přitakal Finley. „Co je prwrloti tomu přrwlesilwla osm na jednoho?“ Brann se navzdory situaci zasmál a posadil si klobouk zpátky na hlavu.

„Řekl bych, že o přesilu se bát nemusíme.“

„Máš nějaký plán, Branne?“ zeptala se s nadějí v hlase Elise. Když ale uviděla jiskru v Brannových očích, místo naděje pocítila spíš obavu.

„Řekl bych, že mám.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.