Death From Above, 2. kapitola

• Bellatrix
• 25.04.2014
• Oficiální literatura

Vysoko nad zemí se v lehkém odpoledním vánku vznášel osaměle lovící jestřáb. Většina tvorů opustila země mantidů v okamžiku, kdy započal cyklus. Jenom pár virmenů, příliš mladých na to, aby dokázalo udržet krok s všeobecným úprkem, se skrývalo ve svých norách a chvělo se strachem při každém zvuku bitvy, který k nim z dálky dolehl. Jedno z drobných stvoření vystrčilo rypák nad zem a začenichalo, doufajíc ve vůni nějaké potravy. To už ho však zahlédl jestřáb. Složil křídla blízko k tělu a opsal oblouk směrem k zemi. Pouhý okamžik před tím, než narazil do země, roztáhl doširoka křídla a jeho perutě prořízly vzduch. Po několika rychlých pohybech zamířil vzhůru a v jeho pařátech se zmítal droboučký virmen. Jediným pevným stiskem ho jestřáb umlčel navždy. Pták zamířil ke svému hnízdu vysoko v koruně stromu kypari. Náhle však změnil směr a velkým obloukem se vyhnul osamělému mantidskému letci, který se vznášel opodál. Jestřáb jej ostražitě sledoval, ale když začalo být zřejmé, že se letec nechystá zaútočit, pták hněvivě zavřískl nad tím zdržením a odletěl. Kvůli nedostatku snadné kořisti ho trápil hlad. Osamělý mantid, Kil’ruk, ho jenom pozoroval, jak odlétá, a v očích se mu zračil užaslý výraz. * * * „Jestřáb?“ „Jestřáb,“ potvrdil Starší mantid známý jako Klaxxi’va Pok. „Ten mantid je jím naprosto fascinován. Je jím téměř posedlý. Neustále se ho snaží napodobovat.“ „Vrhat se dolů z nebe je pro nás nemožné,“ namítl druhý. Tento mantid měl křídla. Klaxxi’va Pok nikoli. „Ti z nás, kdož jsou požehnáni schopností letu, se mohou vznášet. Létáme z místa na místo. To je naše výhoda. Tento zrozenec roje je sebevrah. Tlak vzduchu při zbrzdění střemhlavého letu z takové výšky by mu serval křídla ze zad.“ „Jak jsem řekl, dennodenně trénuje,“ řekl Klaxxi’va Pok. „Včera se mu podařilo vrhnout se z výšky deseti kroků. A dnes ráno z patnácti.“ „To může být stěží užitečné, jedině že…“ „Toto odpoledne se vrhl z výšky dvaceti pěti kroků,“ dokončil Klaxxi’va Pok. Druhý Starší mantid umlkl. Jeho přední končetiny se o sebe zamyšleně třely. Zvládnout nekontrolovatelný pád z výšky dvaceti pěti kroků byla hranice dokonce i těch nejschopnějších mantidích letců. „Takže sílí?“ „Ano.“ „Mnoho?“ „Vypadá to tak,“ pravil Klaxxi’va Pok. „Zajímavé.“ „Ve více směrech, než si nyní uvědomuješ,“ doplnil ho Pok. „Není to ani týden. Zrozenci roje jsou stále zranitelní a zoufale nevyspělí. Jsou naprosto závislí na císařovnině hlase a ta neříkala nic o podobných prazvláštních manévrech.“ Druhý mantid pomalu zacvakal kusadly ve vyjádření porozumění. „Jedná z vlastní iniciativy. A její přání klade stranou. To je slibné, na někoho tak mladého.“ Jeho tykadla se jemně chvěla a z ústního otvoru mu uniklo skřípavé zachichotání. „Byly to již tři cykly, kdy se z roje naposledy zrodil Paragon. Možná si tenhle brzy vyslouží druhé jméno.“ „Možná,“ řekl Klaxxi’va Pok. „Nebo bude možná jen dalším z těch, kdo zemřou dříve, než dosáhnou svého potenciálu.“ „Vskutku. Tak koneckonců probíhá každý cyklus.“ * * * Yong se uklidňoval jedinou jednoduchou myšlenkou: brzy bude po všem. Po krutém výprasku, který trval několik posledních hodin, pandarenský otrok téměř oslepl, takže byl nyní schopen rozeznat jen nejasné tvary a stíny. Dva moguští strážci ho vyvlekli na přímé slunce a připoutali k vysokému stožáru. Netušil, zda to byli ti samí, na které včera zaútočil. Doufám, že jsem jim ublížil, pomyslel si unaveně. Bylo to ubohé gesto a on věděl, že si za ně vyslouží smrt, přesto však ani na okamžik svého činu nezalitoval. Už nebudu poslušen jejich rozkazů. Nezaslouží si to. „Vyzkoušíme na tobě něco nového,“ řekl jeden mogu. „Xuexingu, až budeš připraven, můžeš vypálit.“ Yong byl příliš vyčerpaný na to, aby mohl cítit skutečný strach, přesto však pocítil zvědavost. Zamrkal a pokusil se zaměřit svůj zrak na postavu před ním. Zvlášní. Vypadalo to, jako by se ho mogu chystal popravit obrovskou bílou pláství medu. Poslední věc, kterou Yong uslyšel, než jeho tělo opustil život, byl zvuk praskající arkánové energie. * * * Devátého dne vyšlo a zase zapadlo slunce. Při jeho východu se Kil’rukovi podařilo vrhnout se z výšky padesáti kroků. Ani to ho však neuspokojilo; jestřáb to dokázal z jistě více než stovky. Přesto však Kil’ruk cítil, jak jeho křídla sílí a šlachy jeho zad se zpevňují. Jantarový kovář se během noci přesunul na jiné místo, jeho sítě teď spočívaly na svahu u Klaxxi’vess, domova mantidské rady. Když se Kil’ruk vrátil ze Zdi, nějakou dobu se tu zdržel, okouzlen pohledem na jantarové budovy na vrcholu kopce. Jemu bylo samozřejmě zapovězeno vstoupit. Navštívit království Klaxxi bez pozvání znamenalo jistou smrt. Nikoli poprvé se Kil’ruk musel zamyslet nad tím, proč se Klaxxi tak zřídka objevovali mezi ostatními. Všichni mantidi prokazovali radě úctu, ale jen málo zrozenců roje spatřilo některého z jejích členů za hranicemi jejich domova. A žádného z Klaxxi nikdy nikdo neviděl zapojit se do boje. V žáru této skvostné bitvy se rada zdála být k ničemu. Jantarový kovář přerušil Kil’rukovo rozjímání. „Něco tě trápí, zrozenče roje?“ Mnoho věcí. Kil’ruk nakonec položil otázku, která tížila jeho mysl po celý den. „Co jsou zač nižší stvoření?“ „Co máš na mysli?“ Jak může jestřáb létat lépe než já? Jsem jedním z císařovniných vyvolených. Nic z toho však Kil’ruk nahlas neřekl. Vlastní neschopnost ho zahanbovala, neměl pražádnou touhu ji odhaloval někomu jinému. Položil tedy jinou otázku. „Na Zdi vidím proti nám bojovat různá stvoření. Různých tvarů, různých velikostí. Odlišné tvory. Proč spolupracují?“ Jantarový kovář pobaveně zašvitořil. „Spolupracují? Saurokové a pandareni jsou otroky mogu. Nemají na výběr, musí s námi bojovat.“ Saurokové? Pandareni? Kil’rukovi byla ta jména cizí. Nikdy se neznepokojoval tím, že by na obránce pomýšlel jinak než jako na nižší stvoření. Jantarový kovář se dal ochotně do vysvětlování. „Šupinatí bojovníci se nazývají saurokové. A tvorové s kožešinou a tlustými břichy jsou pandareni.“ Poté se kovář dlouze rozhovořil o mogu a o tom, jak v minulých tisíciletích spoutali sílu uchvatitelů a nastolili vládu svého impéria, posílili sami sebe a podmanili si všechny ostatní. Největší díla mogu by nikdy nepoznala světlo světa nebýt síly jejich otroků. Když se Kil’ruk otázal, kde se otroci naučili bojovat, kovář se znovu zasmál. „Saurokové byli zrozeni k zabíjení. Dosud nepřipadli na jiný účel. A pandareni, nu… těm je zapovězeno chopit se zbraně, dokud nejsou posláni na Zeď.“ Kil’rukovy přední končetiny sebou nevěřícně zacukaly. „Mogu posílají netrénovaná stvoření do bitvy? Jistě nemohou být tak pošetilí.“ „Je to tak, zrozenče roje,“ řekl jantarový kovář. „Mogu potlačují jakékoli povstání už v zárodku. Každý pandaren, který se postaví proti nim, je za trest poslán na Zeď. Proto nám čelí ti nejsilnější z nich. Ale jsou tu jen proto, aby tu zemřeli.“ Kil’ruk netušil, že mogu mají tak vytříbený smysl pro humor. Smál se tak dlouho, až ho z toho rozbolela tykadla. * * * Mladý pandarenský chlapec naplnil šálek čerstvým čajem. Několik kapek dopadlo na podlahu a chlapec poděšeně zapištěl. Xuexing ho ignoroval a zdvořile upil čaje. „Jsem potěšen, že jsem mohl na vlastní oči vidět úspěšnou ukázku huatangu. Náčelník Gurthan si přeje, aby byl okamžitě použit v bitvě,“ řekl Hixin. „Řekni náčelníkovi Gurthanovi,“ odvětil Xuexing, „že já si přeji s ním osobně a v soukromí probrat, jak přesně by chtěl huatang využít.“ „To nebude třeba,“ řekl Hixin. Rádce mu podal pevně srolovaný pergamen - oficiální klanový příkaz náčelníka Gurthana, zapečetěný pomocí magie. Xuexing jej přijal a s nedůvěrou se jal ho zkoumat. „Co to má být?“ Hixin usrkl čaje. „Vůle náčelníka Gurthana.“ Xuexing si druhého mogu pozorně prohlédl. Bylo neuvěřitelné, že by náčelník Gurthan využil tohohle intrikánského tvora jako prostředníka; pečeť však byla neporušená. Xuexing vyslal drobné kouzlo a pergamen odpečetil. Před očima mu vyvstala krátká zpráva. Za soumraku předvedeš své umění. A nepřiprav mi další zklamání. Xuexing mlčel. Nebylo slyšet nic než vzdálené zvuky bitvy a mělký, vystrašený dech pandarenských otroků klečících v rohu stanu. Huatang byl otestován pouze jednou. Na otrokovi. Nebyl ověřen v bitvě. Sebemenší nerovnováha v toku magie by ho mohla zničit. Větší by pak měla katastrofické následky. Bitvy mají své vlastní způsoby, jak předvést nerovnováhu, pomyslel si Xuexing chmurně. Ne že by byl ochoten to přiznat tomu patolízalovi, co seděl naproti němu. Xuexing se natáhl po svém šálku. „Budiž tedy. Řekni náčelníkovi, že nebesa budou brzy jeho.“ Xuexing povstal a dal se na odchod. „Díky za čaj.“ Neobtěžoval se brát si pergamen s sebou. Hixin sledoval, jak odchází, a když se mu Xuexing ztratil z dohledu, dovolil si drobný úsměv. „Zbav se toho,“ přikázal Hixin otrokovi a podal mu pergamen. * * * „Chci čepel,“ řekl Kil’ruk. Jantarový kovář vypadal zmateně. „Proč?“ „Potřebuju spáry.“ „Cože?“ „Viděl jsem, jak mantidi dole na zemi bojují s čepelemi,“ řekl Kil’ruk. „Chci se k nim přidat.“ „Ty jsi letec,“ odpověděl kovář. „K tomu nejsi určen.“ „Bezkřídlí cimbuří nedosáhnou,“ řekl Kil’ruk. „Výstup je příliš nebezpečný. Podél Zdi jsou hory mrtvých mantidů. Já mám křídla. Mohu se snést na cimbuří z výšky.“ „K tomu nejsi určen,“ opakoval jantarový kovář, který byl čím dál zmatenější. „Stále cítíš císařovninu vůli, nebo snad ne? A ona si přeje, abys zůstal ve vzduchu.“ „Budu jejími spáry,“ zamumlal Kil’ruk. „Tomu nerozumím.“ „Pak je tento rozhovor u konce.“ Při západu slunce desátého dne byl Kil’ruk schopen ustát střemhlavý pád z výšky sedmdesáti pěti kroků. <- Předchozí | Stránka 2 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.