Nezlomný (5-9)

• Mordecay
• 26.02.2017
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Těší mne

 

Gunther zavřel dveře a vytáhl z kapsy klíč. Pozoroval zámek od dveří a povzdechl si. Takže na to nakonec došlo. Utíkal z Dalaranu. Skoro všechno nechal za sebou a přestože jeho knihy a jiné cennosti byly dobře ukryté, měl nepříjemný pocit z toho, že už je nikdy neuvidí. Pohrával si s klíčem v hubené ruce a přemítal o svém osudu. Nechtělo se mu pryč, ale copak měl jinou možnost? Teď má novou příležitost, příležitost zahodit svoje temná učení a začít nanovo, jako kouzelník na hradě alterackého barona. Něco si pro sebe zabručel, stiskl pevně klíč a vsunul jej do zámku. Dvakrát rozhodně otočil klíčem. Klapnutí zámku mu v tu chvíli přišly hlasité jako mocné rány obřích kovářů. Vytáhl klíč a pohřbil jej hluboko ve své kapse. Couvl o dva kroky, ještě naposledy pohlédl na dveře svého dlouholetého domova a pak se otočil. Zrak mu padl na velkou truhlu, v níž přechovával své zbylé pozemské statky. Truhla byla očarovaná, takže se vznášela, kam její majitel chtěl. Gunther ji až doposud nikdy nepotřeboval, ale právě teď za ní byl rád. Zvedl svoji hůl, kterou měl opřenou o truhlu a aniž by se ohlédl za svou minulostí, vyrazil k bráně. Thule na něj už určitě čekal.

 

Městem prošel bez povšimnutí. V jiných krajích by si lidé ukazovali a špitali, kdyby se tam objevil kouzelník s létající truhlou, ale v Dalaranu to bylo celkem běžné. Ve městě mágů se vznášely podivnější věci než truhly. Ani u brány neměl Gunther žádné problémy. Stráže tu prakticky neexistovaly, vše obstarávala magie. Pokud by opravdu došlo ke zločinu, ve městě fungovaly oddíly strážců zákona, ale samotný Dalaran hlídal málokdy víc než jediný mág ve Fialové citadele.

 

Před bránou už stál velký obchodní vůz krytý lněnou plachtou. Gunther došel až k němu a uviděl Thuleho, jak se baví s opáleným kupcem v šedém vlněném plášti. Když si ho Thule všiml, usmál se na něj a zamával. Gunther mu úsměv opětoval a zamířil přímo k nim.

„Gusi, tohle je Christoph Jeffcoat. Pane Jeffcoate, tohle je mistr Gunther Arcanus,“ představil je Thule.

„Těší mne,“ podal mu ruku Gunther.

„I mě,“ stiskl ji Jeffcoat. „A tamto nemehlo na kozlíku je můj pomocník Wesley,“ ukázal palcem za sebe na plavovlasého mladíka. Wesley to musel slyšet, ale neříkal nic.

„Tady pan Jeffcoat má shodou okolností,“ mrkl Thule. „Cestu do Mordiského baronství. Rád tě přijme ve svém voze. Že, pane Jeffcoate.“ Kupec pokýval hlavou.

„Jasně. Lord Ravenclaw mi už všechno vysvětlil, mistře Arcane. Nemusíte se bát, dostanu vás do Alteraku za pár dní a bezpečně.“

„A co baron Mordis?“ obrátil se Gunther na Thula. Ten jen pokrčil rameny.

„Dopis jsem poslal teprve včera. Posel teď bude někde u Tarren Millu, jestli se nepletu.“ Jeffcoat pokýval hlavou.

„Zdejší poslové mají rychlé koně, podle mne to mohl stihnout.“

„A co když mě Mordis odmítne?“

„Neodmítne, ujišťuji tě. Zvlášť když o to žádám já. Pane Jeffcoate, pomohl byste mistru Arcanovi s jeho zavazadlem?“

„Jistě, vaše Milosti. Wesley! Pomoz našemu hostovi s truhlou!“ Wesley si povzdechl, seskočil z kozlíku a vzal truhlu za ucho. Jeffcoat vzal ucho na druhé straně a společně vytáhli truhlu na vůz.

„Máte to těžký, mistře. Smím vědět, co převážíte?“ zeptal se kupec. Gunther zavrtěl hlavou.

„Bude pro nás oba bezpečnější, když to nebudete vědět, pane Jeffcoate.“ Obchodník vykulil oči a uctivě couvl.

„Ovšem, ovšem. Zapomeňte prosím, že jsem se ptal.“ Gunther se v duchu zasmál. „Wesley! Padej zpátky na kozlík!“

 

„No, řekl bych, že tohle je sbohem,“ podíval se Thule na vůz.

„Díky, Thule. Díky za všechno,“ poděkoval Gunther svému příteli. „Bez tebe bych pořád seděl v Dalaranu a čekal, až mě odhalí.“ Thule se jen zasmál.

„Vždyť bys to časem udělal sám. Já tě k tomu jen dokopal, protože vím, jak dlouho ti trvá, než se k něčemu rozhoupeš.“

„A taky jsi mi zařídil nové místo k životu. Snad, až se příště uvidíme, budu mít nový život,“ natáhl k Thulovi ruku. Thule místo toho, aby mu podal svoji, odstrčil tu Guntherovu na stranu a přátelsky objal Arcana, až mu shodil klobouk a přinutil pustit hůl.

„A já zase doufám, že až se vrátíš, nebudeš takový suchar,“ smál se. Gunther se zasmál spolu s ním, než se odtáhl. „Takže za rok se vrátíš?“

„Třeba ne,“ ušklíbl se Gunther. „Třeba si najdu ženu a budu žít úplně jinak.“

„S tímhle obličejem? Přeju hodně štěstí,“ zazubil se Thule. Gunther zvedl klobouk i hůl, poodešel k vozu a naskočil skrz plátěná dvířka dovnitř.

„Nepodceňuj svůdnou moc magie,“ chytl se Gunther za jeden z trámků kostry plátěné střechy a vyklonil se ven. „Můžeme jet, pane Jeffcoate?“

„Jasně!“ ozvalo se z kozlíku. „Už jsme jen čekali, až se vy dva rozloučíte!“

„Sbohem, Gusi, a měj se dobře.“

„I ty, bratře,“ zamával Gunther. Z kozlíku to plesklo, jak Jeffcoat vrazil Wesleymu pohlavek. Podomek zanaříkal a práskl koně otěžemi. Vůz se rozjel, nejprve pomalu, ale po chvíli nabral na rychlosti. Gunther se opíral o trámek a mával Thulovi, který postupně mizel v dálce, dokud jeho silueta nezmizela úplně. Posadil se na svou truhlu, aby si oddechl a přitom pozoroval obrysy Dalaranu, který nechával za sebou.

 

„Mistře Arcane?“ Gunther sebou škubl. Knihu, kterou držel v rukách, instinktivně hodil zpět do svojí truhly a zabouchl ji. „Pardon, netušil jsem že…“

„V pořádku, pane Jeffcoate,“ oddechl si. „Děje se něco?“ Jeffcoat se sotva postřehnutelně zamračil.

„Zastavili jsme. Přespáváme tu.“ Gunther si ani neuvědomil, že vůz stojí. Očividně se příliš začetl do své knihy.

„Aha,“ pokýval hlavou. „Děkuju za upozornění. Kde jsme?“

„V Hillsbradu. Starý Wilkes nás tu nechá přespat na svém dvoře.“ Gunther vyskočil z vozu a rozhlédl se. Slunce se už blížilo k obzoru, ale pořád bylo dost světla. Vůz stál na dvoře velkého statku, skrz jehož otevřenou bránu viděl nedaleké městečko, obklopené poli.

„Wesley!“ vřískl Jeffcoat. „Odvaž koně a odveď je do stáje. Já vyrazím do Hillsbradu pro něco k večeři. Máte nějaké zvláštní přání, mistře Arcane?“

„Hm?“ trhl sebou Gunther. „Ne, díky. To ani nemusíte, mohl bych nám večeři vy…“

„Pst!“ zadržel ho Jeffcoat. „Lidi tady na venkově nemají rádi…takové, jako jste vy. Krom toho, rád se projdu, po dni na kozlíku mi to jen prospěje.“ Jeffcoat rozklepl svůj vlněný plášť, na kterém po cestě seděl, a zapnul si ho okolo krku ošuntělou bronzovou broží. Zpod kozlíku vytáhl naditý měšec, vložil jej do brašny a vydal se na cestu k městečku. Gunther se podíval po dvoře, sundal z hlavy černý klobouk a hodil jej do vozu. Prohlédl si své róby, lehce se kousl do rtu a skočil za kloboukem.

 

Chvíli mu trvalo, než dokázal najít něco, v čem nevypadal jako čaroděj, ale nakonec objevil košili, kazajku i kalhoty, v nichž byl k nerozeznání od obyčejného vesničana. Těžko říct, proč si je bral s sebou. Vyskočil z vozu na dvůr, kde kromě pár slepic a jednoho psa nikdo nebyl. Jeffcoat se stále nevracel, takže se Gunther rozhodl navštívit Wesleyho. Našel ho ve stáji, kde láskyplně hřebelcoval Jeffcoatova hnědáka.

„Dobrý podvečer, Wesley,“ pozdravil Gunther. Wesley málem upustil hřebelec a uctivě se uklonil tak hluboko, jak jen dokázal.

„Nejuctivější poklona, mistře Arcane,“ vychrlil ze sebe. Gunther se tomu musel zasmát.

„Co tě nemá, Wesley. Takhle se ke mně chovat nemusíš. Přišel jsem si popovídat, ne poslouchat poklony.“

„Omlouvám se, mistře, Arcane,“ narovnal se Wesley a vrátil se k hřebelcování. Nespouštěl přitom oči z Arcana.

„Jak dlouho už sloužíš u Christopha?“ zeptal se Arcanus, zatímco si prohlížel stáj. Na venkovského statkáře byla celkem prostorná. Pan Wilkes musel být bohatý muž, pokud si mohl dovolit mít stáj pro osm koní naplněnou. Jeffcoatovi koně dostali každý svoje stání, takže z osmi koní jich Wilkesovi mohlo patřit jen šest, ale Gunther měl povědomí o tom, kolik stojí i jeden kůň a tušil, že obyčejný venkovan by si jich šest dovolit v žádném případě nemohl.

„Sedm let, mistře.“

„Sedm? Ale vždyť ti může být tak…patnáct?“

„Šestnáct, mistře. Sloužím u něj už od dětství.“

„A to tě baví nechávat se od něj takhle urážet?“ Wesley pokrčil rameny.

„Už jsem se naučil ty jeho urážky víceméně ignorovat. Ale to mu prosím vás neříkejte, mistře Arcane. Je bohatý, platí dobře a já si ty peníze šetřím.“

„Co s nimi chceš dělat?“ podivil se Arcanus. „Odstěhuješ se do města?“ Wesley zavrtěl hlavou.

„Víte, já mám hrozně rád koně, pane. A jednoho dne bych se chtěl vrátit domů do Southshoru a postavit si tam hřebčín. Nebo aspoň malou stáj. A s penězi od pana Jeffcoata na to za pár let budu mít.“

„To ti přeju hodně štěstí,“ usmál se Gunther. „Snad jednoho dne pojedu do Southshoru a potkám tam nadějného koňského handlíře jménem Wesley.“

„Jste příliš laskavý, mistře.“

„Wesley!“ ozval se Jeffcoatův křik. „Koně nemaj co žrát. Vykašli se na hřebelcování a dones jim nějakou píci.“

„Hned, pane,“ pověsil Wesley hřebelec na hřebík a utíkal pro seno. Gunther se zamračil na žlab, v němž podle jeho soudu leželo pořád dost krmiva.

„Mistře Arcane, mohl byste prosím jít se mnou? Potřeboval bych si s vámi o něčem promluvit.“

„Zajisté,“ kývl hlavou Gunther a odešel za Jeffcoatem k vozu. Kupec zalezl mezi náklad a vytáhl odtamtud mapu. Rozvinul ji a ukázal Arcanovi trasu.

„Podívejte se, mistře. Tady je Dalaran,“ ukázal na velký fialový znak Kirin Toru u Lordamerského jezera. „Tady je Hillsbrad,“ zabodl prst do značky označující pole nedaleko cesty na východ. „A tady je Mordiské baronství,“ obkroužil oblast v Alteraku.

„Chápu. V čem je problém?“

„V ničem, jen jsem vám chtěl ukázat, jak dlouho nám potrvá cesta. Zítra přespíme někde tady, mezi Hillsbradem a Tarren Millem. Pozítří dorazíme do Tarren Millu a tam je v neděli trh, takže tam jeden den zůstaneme, abych mohl prodat něco ze svého nákladu. V pondělí dojedeme do Alterackých hor a to bude trochu nepříjemné. S trochou štěstí se stačíme dostat do Strahnbradu, ale je možné, že se zasekneme v nějakém horském průsmyku a budeme muset přenocovat venku. Doporučuju vám proto, abyste si na trhu koupil nějaký teplý plášť. Sečteno a podtrženo, za pět dní ode dneška bychom měli být u barona Mordise.“

„Dobrá. Pět dní. To bude baron očekávat můj příchod.“

„Moje slova, mistře. Pojďte, půjdeme se navečeřet. Sehnal jsem nám klobásy. Speciálně pro vás, mistře Arcane.“

 

 

Plášť mistra Ginsettiho

 

Jeffcoat se pevně držel itineráře. Třetí noc po odjezdu z Dalaranu už přespávali v Tarren Millu. Cesta utíkala hladce, netrpěli žádným nedostatkem a Gunther se o Jeffcoatovi i Wesleym hodně dozvěděl. Například to, že Jeffcoat ve skutečnosti míří do Hearthglenu, kde bydlí se svojí rodinou a na kočovný obchod vyráží jednou za měsíc. Po žních vždy vozili obilí z polí na severu do většiny Lordaeronského království, ale po zbytek roku se živil jako obyčejný kupčík. Někde něco nakoupil, jinde to prodal a nakoupil zas něco jiného. Wesleyho potkal právě na trhu v Tarren Millu, kde mu tehdy devítiletý kluk pomohl naložit nakoupené páry bot na vůz a když Jeffcoat boty spočítal a zjistil, že žádné nechybí, rozhodl se přijmout poctivého kluka do služby. Gunther jim o sobě taky prozradil pár věcí, ale dával si dobrý pozor, aby neřekl nic, co by mohlo ve formanovi a jeho pomocníkovi zakořenit sebemenší podezření o jeho nekromantské minulosti.

 

„Wesley, slož hedvábí a víno, já nám postavím stánek,“ přikázal nezvykle mírně Jeffcoat. „Klidně se jděte podívat na trh. Do večera máme času dost. Máte nějaké peníze?“ Gunther přikývl a poklepal si na brašnu, v níž měl kromě peněz i trochu chleba a čutorku. Nechtěl nutně kupovat jídlo, dokud stále měli dobré zásoby. „Výborně,“ pokýval Christoph a začal se stavbou prostého stánku složeného z dlouhého prkna, dvou beden a plátna na tyči, které si natáhl z vozu, aby tak vytvořil provizorní stříšku jako ochranu před sluncem. Gunther si upravil kazajku a šel se podívat na náměstíčko Tarren Millu, které se přes brzkou ranní hodinu plnilo všemožnými kupci a jejich zbožím.

 

„Sušenééé masoooo!“ „Čerstvééé rybyyy!!“ „Kvalitnííí pláááštěěě!!!“ „Kuuupte si sýýýryyy!“ „Slepiceee! Husičkyyyy! Drůbež na prodeeej!!!“ Gunther přecházel mezi překřikujícími se obchodníky a sám pro sebe se usmíval. Na trhu byl v životě jen jednou, když ho tam vzal jeho dědeček, ale moc si z toho nepamatoval. Teď ale kolem sebe všude viděl, cítil a slyšel život. Kupci se navzájem handrkovali o místo k prodeji, zákazníci o místo ve frontě a všichni mezi sebou o ceny a kvalitu zboží. V jednu chvíli se mu zazdálo, že mu někdo vybírá brašnu, ale když se prudce otočil, nikdo za ním nestál. Prohledal brašnu a s úlevou zjistil, že má peníze pořád u sebe. Neměl jich nazbyt a i kdyby, nechat se okrást by bylo to poslední, co by teď chtěl.

 

Přišel blíže ke káře, u níž stál starší mužík v jasně červeném a žlutém oblečení a vychvaloval na všechny strany kvality svých plášťů, košil, kazajek, tunik, kalhot, onucí a vůbec všeho možného oblečení.

„Dobrý den, vážený pane,“ usmál se na něj kupec, když si všiml Guntherova zájmu. „Mohu vám něčím posloužit?“

„Ano. Víte, vyrážím na dlouho cestu do hor a…“ Krejčík zamával rukama.

„Už nic neříkejte, vše je mi jasné. Potřebujete pořádný teplý plášť, nepletu se?“ Gunther kývl hlavou. „V tom případě vám mohu nabídnout…“ zahrabal v jedné z beden a vytáhl z ní dlouhý a široký plášť z hnědobílé kožešiny. „Toto! Lepší plášť do hor na světě nenaleznete. Můžete to zkusit, ale nebudete mít úspěch. Je z pravé kůže z yettiho, prošívaný ovčí vlnou, takže drží teplo uvnitř a sníh venku. Nefalšovaný plášť mistra Ginsettiho!“ Mistr Ginsetti mluvil podivně. Z nějakého důvodu hovořil velmi rychle a dával důraz na druhé slabiky, což působilo dojmem, jako že se každou chvíli rozezpívá. Gunther vzal plášť do rukou a mnul ho mezi prsty. Byl mnohem těžší, než čekal.

„Mohu si ho vyzkoušet?“

„Zajisté. Jak jinak byste poznal, co to znamená práce velkého Bartola Ginsettiho?!“

Gunther si přehodil plášť přes záda a zapnul měděnou sponu. Plášť jej okamžitě obalil jako velkého netopýra jeho křídla, takže mu koukala jen hlava. „Je teplý a pohodlný, že?“ Gunther se zavrtěl, ale Bartolova slova popřít nemohl. Skutečně to byl pořádný plášť do hor, takový, jaký potřeboval. Rozepnul si ho a položil zpět na pult.

„Kolik?“ zeptal se. Ginsettimu se rozzářily oči.

„Sedm zlatých, pane,“ zamnul si ruce.

„Sedm?“ ulekl se Gunther. „Tolik nemůžu vydat za plášť. Vždyť i v Da…chci říct, na dalších trzích stojí pláště nejvíce tři zlaté.“ Bartolo pokrčil rameny.

„Tohle je plášť pro šlechtu, ne pro sedláka. Sedm zlatých prosím. Nebudete litovat.“

„A co takhle pět, když už to chcete mít tak drahé,“ navrhl Gunther.

„No dovolte! To je urážka mých schopností. A víte vůbec, jak je lov yettiů nebezpečný? Šest a tři čtvrtě.“

„Z toho, co jsem slyšel, je to zhruba tak nebezpečné, jako ulovit divočáka. Pět a půl.“

„Divočáka, který měří dvanáct stop. A na zdejším hřbitově je už dost lovců, což zvyšuje ceny. Šest a půl.“

„I kdyby, tolik si nemůžu dovolit. Pět a tři čtvrtě, víc nedám.“

„Pak odejdete bez pláště, pane. Takový pán z Durnholdu nebo z Ravenholdtu by zelenal závistí, kdybych mu nabídl takovou cenu. Poslední nabídka: Šest zlatých a dvacet stříbrných! Berte nebo nechte být.“

„Tak dobrá!“ zvolal nadšeně Gunther a oba si plácli. Vytáhl měšec a začal sázet mince z různých kovů na pultík.

„Chcete ho zabalit?“ zeptal se Ginsetti. „Nebo ho mám někam poslat?“

„Ne, ne,“ zavrtěl Gunther hlavou. „Vezmu si ho rovnou. Tady. Mělo by to být všechno.“ Ginsetti shrábl mince do dlaně a přitom je přepočítával.

„Ano, vážený pane. Plášť je váš. Ještě mi přijdete poděkovat, i když mě to stálo víceméně ruku a nohu.“

„Děkuji, mistře Ginsetti,“ poklonil se Gunther, schoval měšec do brašny a vzal složený plášť do náruče.

 

Jeffcoatův vůz byl na druhé straně tržiště, ale Gunther chtěl nejprve uložit plášť do své truhly, než půjde zpátky na trh. Přes plášť viděl jen tak tak a lidé okolo mu přenos moc neulehčovali. Věčně do něj někdo strkal a narážel. Tu se mu mihlo přímo pod nohama a on zakopl. Plášť zmírnil většinu nárazu, ale dopadl přímo do prachu, což mu nemohlo svědčit. Naštvaně se rozhlédl po tom, co způsobilo jeho pád. Byla to malinká holčička, mohlo jí být sotva pět.

„Natasho!“ uslyšel Gunther za sebou naštvaný mužský hlas. „Podívej, co jsi udělala!“ Otočil se a uviděl od pohledu farmáře, který přiběhl na místo srážky jen o moment pozdě.

„Promiň, tati,“ vzlykla holčička. Sklopila oči a tiskla si odřené koleno.

„Mě se neomlouvej. To tady pánovi.“ Malinká Natasha se podívala na ležícího Gunthera, který se nemohl pořádně zvednout ze země, a po čtyřech zděšeně couvla. Otec se zamračil a pomohl Guntherovi zpět na nohy. „Omlouvám se, pane, za svou dceru. Pořád jí říkám, ať tak neutíká, ale je to marné, je to marné, je to marné.“

„To nic,“ oprašoval si Gunther oblečení. Zvedl z prachu plášť a pečlivě si ho prohlédl. „Nezdá se mi, že by se mu něco stalo.“

„Vstávej, Natasho. Ještě jednou se omlouvám. Jmenuju se Morris a přijel jsem sem s trochou zeleniny na prodej. Nechcete něco? Dal bych vám slevu.“

„Ne, děkuji,“ usmál se Gunther a podíval se Morrisovi zpříma do očí. „A jmenuju se Gunther,“ napřáhl k němu ruku.

„Ah, těší mě,“ stiskl mu ji Morris. „A tohle zvířátko, to je moje dcera Natasha.“ Holčička se zvedla a schovala se za otce. „Natasho, co to děláš? Pan Gunther ti nic neudělá.“ Gunther si povzdechl a mávl rukou.

„To je v pořádku. Z nějakého důvodu na mě děti takhle reagují. Netrapte se s tím. Krom toho si nemyslím, že tenhle prcek je nějaký zbabělec, že?“ usmál se na zrzavé děvčátko. Znovu složil plášť do úhledné hromádky a nadhodil si ho do náruče. „Poroučím se, pane Morrisi. Nashledanou.“

„Nashledanou, pane Gunthere. A ještě jednou se vám omlouvám.“

 

Jeffcoat s Wesleym se činili. Prodej vína i hedvábí jim šel jako na dračku a tak mohli po chvíli vytáhnout i kožešiny, které si schovávali do Alteraku a dál. Když k nim Gunther s pláštěm přišel, byl forman ve velmi dobrém rozmaru.

„Á, mistr Arcanus,“ zamával na něj. „Vidím, že jste dobře pořídil.“

„Dobře, ale draho,“ poznamenal Gunther, když nakládal plášť na vůz. Jeffcoat obsloužil zákazníka a pak se otočil na kouzelníka.

„Že vy jste nakupoval u toho kecala Ginsettiho? Ten prodává draho, to je pravda, ale taky ty jeho pláště něco vydrží. Tenhle,“ chytl se za svůj lehký vlněný pláštík. „jsem od něj koupil před pěkně dlouhou dobou a pořád drží. Hold ví, kolik si účtovat. Skoro se divím, že bydlí v Southshoru a ne v nějakém pořádném městě.“

„Jak vám jde prodej?“ zahučel Gunther z vnitra vozu.

„Výborně, mistře Arcane,“ řekl rychle Wesley. „Ráno odjedeme s nabitou truhličkou.“

„To rád slyším,“ vyskočil Gunther z vozu.

Teď jsi sláb. Mohu ti dát sílu.

„Pardon, co jste říkali?“ zeptal se Gunther kupců. Jeffcoat se trochu udiveně zamračil.

„Říkali jsme, že ráno…“

„Ne, to nemyslím. Myslel jsem to potom.“

„Potom?“ podivili se oba formani.

„My už nic dalšího neřekli,“ řekl nejistě Wesley. Gunther se klepl do uší.

„Už mám asi slyšiny.“

„Možná byste si měl odpočinout, mistře,“ navrhl starostlivě Jeffcoat. „Slyšiny nevěstí nic dobrého.“

„Nesmysl. Na chvíli si tu sednu, ale ještě se půjdu porozhlédnout.“

 

 

Nejzajímavější náklad

 

Ledový vítr alterackých hor se opřel do Gunthera, ale Bartolův plášť ho dobře chránil. Už nemohli být daleko od Mordisu, jenže počasí jim nepřálo. Pár hodin po odjezdu ze Strahnbradu je přepadla silná sněhová bouře. Uvízli v čerstvě napadaném prašanu, na deset metrů od nich jen bílá tma. Koně se vzpínali a třásli zimou.

„Wesley!“ zakřičel Jeffcoat tak nahlas, jak jen dokázal. „Uklidni ty zatracené koně! Mistře Arcane! Pojďte mi pomoct s tím kolem!“ Gunther vzal z nákladového prostoru tyč a hrabal se s ní sněhem k Jeffcoatovi. Christoph kopal lopatou pod zapadlým kolem a snažil se dostat jej ven. Kožešiny a látky, které neprodali na trhu, teď měl omotané okolo těla, stejně jako Wesley, který se o pár metrů dál pokoušel uklidnit koně. Jeho volání a ržání koní mizelo v hučícím větru, třebaže stál jen o kousek dál.

Gunther vrazil tyč pod kolo, Jeffcoat udělal to samé s lopatou a společně se snažili kolo vypáčit. Vítr se jim opřel do zad i do plachty vozu. Kolo vyskočilo z vyhrabané díry, držíc jen na Guntherově tyči a Jeffcoatově lopatě.

„Popožeň je!“ křikl Jeffcoat a Wesley, aniž by je pořádně slyšel, pustil otěže a pleskl koně po zadku. Zvířata zaržála a vůz se pohnul. „Na vůz!“ zavelel Jeffcoat a vyhoupl se na kozlík. Wesley z Guntherem naskočili zezadu.

 

„Tohle je příšerné, mistře Arcane,“ oklepal se Wesley a zamokřil tím ještě víc podlahu. „Nemůžete s tím něco udělat? Jste přece kouzelník.“ Gunther se podíval na mladíka a zavrtěl rezignovaně hlavou.

„I kdyby tohle bylo moje zaměření, nemám dost moci na to, abych odvrátil sněhovou bouři. Ale počkat!“ skočil k truhle a hrabal se v ní, dokud nenašel malinké kyvadélko.

„Najdi mapu hor,“ přikázal a pečlivě při tom oprašoval kyvadélko. Byl to v podstatě čirý krystal na mosazném řetízku. Wesley vytáhl mapu a rozvinul ji. Gunther podržel kyvadélko nad mapou a něco zašeptal. Rozkývalo se a za malý moment se zastavilo nad jedním místem hluboko v horách.

„Podrž na tom prst,“ přikázal Gunther a rozhoupal kyvadélko znovu. Tentokrát se zastavilo o kousek dál. Wesley tam automaticky natáhl dlaň a přidržel na tom bodu palec.

„Skvěle. Tady teď jsme a tady je nejbližší skrýš. Jeskyně nebo převis, prostě místo, kde to můžeme přečkat.“ Wesley zíral do mapy a ve tváři se mu objevil nechápavý výraz.

„Ale kudy to je?“ Gunther znovu něco zamumlal, vyhodil krystal do vzduchu a opět jej chytil. Z jeho sevřené dlaně se vydralo slaboučké světlo. Otevřel dlaň a podíval se na svítící krystal, n něhož vycházely paprsky světla. Jeden paprsek byl silnější než ostatní a zabodl se do pravé strany vozu.

„Pane Jeffcoate!“ zakřičel Gunther. Neozvala se žádná odpověď, jen skučení horského větru. „Wesley, vylez za ním a řekni mu, ať zatočí doprava hned, jak to bude možné. Tam to přečkáme.“ Wesley kývl a prodral se mezerou v plachtě na kozlík. Gunther schoval kyvadélko i mapu a po chvíli pocítil, jak se vůz stáčí napravo.

 

Netrvalo dlouho a vůz se s trhnutím zastavil. V zadní mezeře v plachtě se objevila Jeffcoatova zasněžená hlava.

„Mistře Arcane, polezte ven!“

„Jsme na místě?“ Jeffcoat se usmál, přikývl a vytáhl hlavu ven do zimy. Gunther si narazil klobouk tak pevně, jak jen dokázal, hodil si přes rameno brašnu a vyskočil ven. Bouře ani trochu nezeslábla, ale přesto mohl spatřit tmavou puklinu kousek od vozu. Jeffcoat se brodil sněhem s nějakou bednou a Wesley couval spolu s koňmi, které se vší silou snažil udržet na uzdě. Gunther se k němu prohrabal, aby mu pomohl. Silný vítr znemožňoval rychlý pohyb, ale nakonec oba dva koně dostali do jeskyně. Tam z nich Wesley oklepal sníh a Gunther vytáhl z brašny křídu, s níž vchod do jeskyně obkreslil podivnými vzory. Formani jeho počínání trochu nedůvěřivě sledovali a když Gunther kouzlo dokončil a vstup vyplnila průhledná stěna připomínající vodní hladinu, Jeffcoat vyskočil.

„Co to má být, Arcane?!“

„Uklidněte se, pane Jeffcoate,“ konejšil ho gestem Gunther. „Tohle je kouzlo, které drží sníh a zimu venku.“

„Aha,“ posadil se Jeffcoat. „A co vzduch? Neudusíme se tu?“

„Vzduch, předměty, živé bytosti, to všechno tím projde.“ Jeffcoat si odfrkl a otevřel bednu, kterou donesl.

„Wesley, hoď to přes koně,“ přikázal a hodil podomkovi pár houní. Sám vytáhl z bedny křesadlo, troud a pár třísek a polen. Položil je na suchý kus podlahy a začal křesat. Několikrát se přitom podíval lítostivě ven na svůj vůz, který trčel ve sněhu a blizard ho pomalu ale jistě přikrýval studenou pokrývkou. „Ještě že tam nemáme nic, co by nám mohl mráz zničit,“ poznamenal. „A vy si udělejte pohodlí, mistře Arcane.“ Gunther si stáhl zasněžený plášť, oklepal jej někam do rohu, složil ho a posadil se k Jeffcoatovi, který se snažil rozdělat oheň.

 

Troud rychle chytl a malý ohýnek osvětlil jeskyni, takže si ji konečně mohli pořádně prohlédnout. Byla velmi prostorná, vešlo by se tam i deset koní a nemuseli by se mačkat. Wesley jim proto našel lepší místo, kde si mohli odpočinout. Ohýnek rychle rostl a hřál, což byla po sněhové bouři zuřící venku příjemná změna. Wesley dřepěl zády k východu a mnul si ruce u ohně. Jeffcoat se přehraboval v bedýnce a tahal z ní různé předměty.

„K čertu!“ zaklel náhle. Wesley i Gunther se podívali jeho směrem. Jeffcoat nasupeně zamával malým plátěným pytlíčkem. „Vy asi nekouříte, že?“ zeptal se Gunthera. Mág ztuhl a pak se praštil do čela.

„Já blbec!“ Sáhl do brašny, kterou si odnesl z vozu a za malý moment vytáhl nádherně zdobenou dýmku se symbolem zlatého oka okolo konce. „Tuhle dýmku jsem si krátce před odjezdem půjčil od arcimága Runeweavera. Moje se rozbila a Ansirem byl tak laskavý, že mi ji na pár dní půjčil, než si najdu novou. Já jsem mu jí nevrátil.“

„No, teď mu bude k ničemu. Bude vám vadit, když si jí vypůjčím? Já tu svoji nechal ve voze a teď se mi tam doopravdy nechce,“ pohodil Jeffcoat hlavou k východu z jeskyně. Gunther mu ji podal.

„Prosím, aspoň poznáte, jak kouří arcimág.“

„A co vy, mistře?“ zeptal se Wesley.

„Já nejsem žádný závislák. Kouřím příležitostně, když dostanu chuť a to je tak jednou do měsíce.“ Jeffcoat si nacpal arcimágovu dýmku tabákem a zapálenou třískou zažehl ohýnek v dýmce. Wesley se znechuceně odvrátil.

 

„Musím říct, mistře Arcane,“ potáhl Jeffcoat labužnicky kouř. „Jsem rád, že mě lord Ravenclaw přesvědčil, abych vás vzal s sebou. Nejen že jste můj nejvýdělečnější náklad, ale kdybyste taky nenašel tuhle jeskyni,“ rozhlédl se okolo sebe. „určitě bychom tam venku zmrzli.“

„Nemusíte mi děkovat, já jsem zase rád, že jste mě vzal s sebou,“ pousmál se skromně Gunther.

„To máte pravdu,“ pokýval Jeffcoat hlavou. „Víte, většina obchodníků by do svého vozu kouzelníka nevzala. Mají vůči nim zbytečné předsudky, jako že by jim mohl zničehonic shořet vůz nebo by jim narostli oslí uši, kdyby někoho jako vy naštvali.“

„A co že vy tyhle předsudky nemáte?“

„Už je to doba, co jezdím obchodovat do Dalaranu. Hezké město a příjemní lidé, třebaže trochu divní. Ale není třeba se jich bát.“ Gunther se zasmál.

„Já vám přijdu taky divný?“ zeptal se Jeffcoata, který bafal dýmku a koukal se do ohně. Občas tam přihodil polínko, když viděl, že skomírá. Poškrábal se za uchem a pak odpověděl.

„To máte tak. Do jisté míry samozřejmě, normální člověk neumí tyhle věci,“ pohodil hlavou k průhledné stěně. „A celý dny jste schovaný vzadu a koukáte do těch svých knih v bůhvíjakém jazyce. Jíst vás vidím jen snídani a až potom večeři. Ale beru vás jako normálního smrtelníka, který čirou náhodou umí pár triků, které člověk jako já nemusí za život ani vidět. Co si myslíš ty, Wesley?“ Mladík sebou trhl, když se o něm jeho pán zmínil. Gunther se na něj také podíval a Wesley vtáhl hlavu mezi ramena.

„Co jestli si myslím, pane Jeffcoate?“ Gunther se znovu zasmál a forman zakoulel očima.

„Jestli si myslíš, že je mistr Arcanus divný, hlavo skopová.“ Wesley se trochu poděšeně podíval na magistra.

„Neboj, oslí uši ti nepřičaruju,“ usmál se povzbudivě Gunther. Podkonímu chvíli trvalo, než váhavě odpověděl.

„Já se vás teda na začátku trochu bál, protože moje máma mi vždy říkala, ať si dávám pozor na kouzelníky, že s nimi je jen trápení.“

„Tvoje matka se příliš nepletla, Wesley. Ale to jsou hlavně ti divocí, ti samoukové, co si myslí, že vše zvládnou. To my z Kirin Toru dobře víme, co děláme, a vystříháme se zbytečných chyb. Ne že bychom nestáli o moc, to zase ano, ale známe své meze. Ti divocí, ti jsou schopní spálit celou vesnici, ani nevědí jak.“ Jeffcoat spolkl trochu víc kouře, než zamýšlel, a rozkašlal se.

„A…je hodně těch…těch divokých kouzelníků?“ Gunther pokrčil rameny.

„Ovšemže se vždycky nějaký najde. Lidská hloupost v kombinaci s mocí je častá a nebezpečná. Ale ve spoustě případů to jsou jen podvodníci, co vydělávají na strachu jiných. Šarlatáni, mastičkáři, zaklínači, věštci, čarodějky a čarodějové ze sklizně…Nikdy si nenech nabulíkovat nějakou pitomost, chlapče.“

„A je nějaký způsob, jak poznat, kdo je opravdový čaroděj?“ ozval se Jeffcoat, když udusil svůj kašel.

„Těžko říct. Za ty roky se podvodníci hrozivě zlepšili. A teď nám akorát dělají špatnou pověst.“

„Taky znám takový,“ zabručel Jeffcoat a potáhl z dýmky. „Co koně? Jsou v bezpečí?“ Wesley zuřivě zakýval hlavou. „Dobře. Přenocujeme tu, v téhle bouři se stejně nikam nehneme. Vydrží to i když budete spát?“ otočil se na Arcana.

„Zajisté.“

„Tak to se jděte co nejlépe vyspat. Do rána to snad přejde a pak dorazíme za baronem Mordisem. Stejně, jste nejzajímavější náklad, jaký jsem kdy vezl, Arcane.“

 

Taur, když dovolíte

 

„Mistře Arcane, vstávejte.“ Gunther otevřel jedno oko a promnul si krk. Po spaní na boku ho dost bolel. Zívl a zamžoural na Jeffcoata, který mu třásl s ramenem.

„Cse děje?“ zamumlal nepřítomně.

„Je ráno, bouře skončila a můžeme pokračovat,“ usmál se kupec. „Tak na nohy, něco snězte a já s Wesleym zatím zapřáhneme koně a vyhrabeme vůz.“ Gunther se posadil a protáhl. Z ohýnku, u kterého přespávali, zůstala jen hromádka studeného popela. Jeskyně stále byla chráněná jeho kouzlem, takže v ní bylo příjemné teplo.

„A vy nesnídáte?“ optal se mág a Jeffcoat se srdečně zasmál.

„Víte vůbec, kolik je? Já a Wesley jsme už dávnou na nohou a najedení.“ Gunther vykulil oči.

„Proč jste mne nevzbudili?“ Jeffcoat pokrčil s úsměvem rameny.

„Řekli jsme si, že vás necháme prospat, stejně nám s hrabáním vozu a zapřáháním zvířat moc nepomůžete. V klidu se najezte a my se postaráme. Wesley donesl trochu chleba a mléka, co jsme koupili ve Strahnbradu,“ ukázal na snídani položenou na bedničce opodál. Zvedl se a vyšel ven z jeskyně. Gunther ještě viděl, jak se po průchodu kouzelnou bariérou otřásl a pousmál se jeho počínání. Po čtyřech líně dolezl k snídani a prohlédl si ji. Mléko sice mělo škraloup a polovina chleba nebyla nejčerstvější, ale po týdnu na cestě si už nemohl na nic stěžovat. Promnul si tváře obrostlé nezastřiženými vousy a pustil se do jídla. Pozoroval přitom Jeffcoata s Wesleym, kteří venku hrabali krytý vůz ze sněhu, zatímco koně stáli o kousek dál a nervózně přešlapovali v chladném počasí. Gunther skoro ani nechtěl uvěřit, že je venku zima, ale dobře věděl, že to je jen díky jeho bariéře. Měl ale dobrý zimní plášť, takže ho to vůbec netrápilo.

 

„Jsme připravení. Co vy?“ zeptal se Jeffcoat, když se vrátil do jeskyně a oprašoval si sníh z rukou. Gunther se zvedl a souhlasně kývl hlavou.

„Můžeme vyrazit.“

„Výborně. Wesley už sedí na kozlíku. Já akorát odnesu tuhle bednu a můžeme jet,“ sehnul se Jeffcoat pro bedýnku, kterou si večer přinesli. Gunther se zabalil do Bartolova pláště, přešel k průhledné stěně a obkroužil prstem nakreslené symboly po okraji vchodu. Sotva kouzlo přerušil, udeřila ho chladná vlna zvenčí. Teplo ihned vylétlo ven a studený vítr se nahrnul dovnitř. Gunther se ihned rozklepal zimou a ani Jeffcoat něco takového nečekal.

„Brrr, a to už jsem byl venku,“ ozvalo se za Guntherem. „Radši odsud rychle pojedeme. Už tak jsme se tu zdrželi moc dlouho.“ Gunther přikývl, narazil si klobouk na hlavu, zvedl svoji brašnu a vyšel za kupcem do chladného dne.

„Á! Ještě jedna věc, málem bych na ni zapomněl,“ sáhl Jeffcoat do jedné ze svých hlubokých kapes a vytáhl Runeweaverovu dýmku. „Tady, děkuji vám,“ usmál se a vtiskl dýmku Guntherovi do ruky. Ten ji sevřel v dlani a opatrně uložil do brašny.

 

Nebe bylo čisté a modré, ohromná změna oproti včerejší sněhové bouři. Jeffcoat naložil bedýnku na vůz a Gunther se vyškrábal za ní. Přesunul bedýnku ke kraji, aby nevypadla, a pohodlně se usadil. Od úst mu šla pára a i pod rukavicemi cítil zimu. Jeffcoat naskočil na kozlík za Wesleym. Ozvalo se prásknutí otěžemi a kupcovo jasné „Hejá!“

 

O pár hodin později vůz s trhnutím zastavil. Než se Gunther stačil zvednout a podívat se ven, plátěná dvířka do vozu se rozhrnula a v nich se objevil Jeffcoat a muž, kterého neznal. Byl oděný ve starém brnění, napůl kroužkovém a napůl koženém, které vypadalo, že jej poskládal z mnoha různých kusů. V rukou skrytých v tuhých rukavicích svíral sudlici. Muž se zadíval na Gunthera a řekl něco v alterackém nářečí, kterému Gunther pořádně nerozuměl. Jeffcoat přikývl a odpověděl mu stejnou řečí. Zbrojnoš se zamračil a zavolal na svého kamaráda. Gunther opatrně sáhl po něčem, čím by se mohl bránit. Neměl z těch dvou dobrý pocit a na moment ho napadlo, že ho Jeffcoat mohl prodat. Druhý pěšák nevypadal o moc lépe než ten první, ale na rozdíl od svého společníka párkrát pokýval hlavou, rozhlédl se po vozu a několikrát nahlédl i do papíru, který mu Jeffcoat prodal. Nakonec se usmál, vrátil Jeffcoatovi papír a mávl, že můžou jet. Kupec se natáhl k mágovi.

„Omlouvám se, mistře Arcane, za tuhle nepříjemnost.“

„Co to mělo být?“ ohradil se Gunther.

„Chtěli vidět vnitřek vozu, jestli něco nepašuju. Na takovém místě si musí dávat obzvlášť pozor, pašeráci si tu snadno přijdou na velké peníze. Žádný div, že jich tu je tolik.“

„To už jsme na hranicích panství?“ podivil se kouzelník a Jeffcoat se rozesmál.

„Na hranicích? Právě stojíme před hradem. Chcete se na něj podívat?“ Gunther vyskočil ven z vozu a otočil se.

 

Stáli před branou starého kamenného hradu, který už měl svá nejlepší léta za sebou, ale stále vyhlížel jako mocné sídlo významného šlechtice. Okolo hradu ležela vesnice, v níž bydleli řemeslníci a obchodníci Mordisu. Wesley popohnal koně a Jeffcoat s Guntherem prošli branou pěšky. Na nádvoří hradu byl klid, který se nenechal narušit ani příjezdem kupeckého povozu.

„Co jste jim vůbec říkal?“ zeptal se Gunther.

„Nic zvláštního, jen že jsme kupci a pan Valimar vás očekává. Ten druhý o tom na rozdíl od toho prvního slyšel, takže nám povolil vjezd. Nevím, co bychom jinak dělali.“

„Určitě by se to nějak vyřešilo. Alespoň doufám.“

Wesley zastavil koně na příhodném místě u studny na nádvoří. Voják, který vypadal, že má o kolečko i frček navíc, mu povolil si nabrat vodu pro koně. Zatímco podomek tahal džber ze studny, ozvaly se za nimi otřesy. Všichni se ohlédli a spatřili něco, co si do té doby neuměli ani představit.

 

Dlouhými kroky k nim rázoval mohutný tvor. Vypadal jako býk, ale chodil po dvou, oblečený a v očích mu zářil plamínek inteligence. Hustá černá srst se mu leskla jako nejlepší kožešiny dalaranských paniček. Oblečen byl skrovně, jen krátké kalhoty a kožená vesta, ale nezdálo se, že by mu byla zima. Boty neměl, přes ohromná kopyta by je ani neoblékl. Okolo mocného krku měl uvázaný krátký oranžový pláštík s černou orlicí, který mu splýval na levé rameno. Na hrudi mu visely různé vyřezávané náhrdelníky a za podobně zdobeným opaskem měl zasunutou velkou sekeru, tak velkou, že si Gunther vůbec nebyl jistý, zda by ji dokázal uzvednout. Dva rohy, světlejší než jeho srst, se tvorovi táhly od hlavy a každý byl aspoň půl metru dlouhý. Při chůzi se oháněl ocasem, čímž za sebou ve sněhu zanechával pozoruhodné stopy. Přišel až k vozu, sklonil se a očichal si Gunthera i Jeffcoata.

„Kenda,“ řekl hlubokým hlasem. „Ty musíš být mistr Akanus. Baron tě už očekává.“ Gunther byl tak zaskočený, že tvor umí mluvit, že se v první chvíli nezmohl na slovo.

„Promiňte,“ ozval se nakonec slabým hlasem. „Vy jste…vy jste…“ nemohl si vzpomenout na to slovo. „…tearun?“ Tvor na něj udiveně zamrkal malýma očkama.

„Taur, když dovolíš,“ odpověděl. „Jmenuji se Trag, z kmene Highmountainů. Těší mne,“ usmál se, pokud se tedy jeho škleb, ve kterém odhalil všechny kulaté zuby naráz, dal nazvat úsměvem.

„Christoph Jeffcoat, forman a kupec,“ vzpamatoval se i Jeffcoat.

„Magistr Gunther Arcanus,“ uklonil se Gunther. Trag se střídavě díval na oba dva, pak na vůz a pak zase na ty dva.

„Přijel jsi za obchodem nebo jen vezeš mistra Ar…kana?“ zeptal se Trag. Výslovnost Arcanova příjmení mu očividně dělala problémy.

„No,“ ohlédl se Jeffcoat za svým vozem. Wesley sice předstíral, že na taura nezírá, ale velmi špatně. „Příležitost k obchodu se neodmítá, pokud by byl váš pán tak laskav…“ Trag silně zafuněl.

„Baron Mordis je můj přítel, žádný pán.“ Jeffcoatův výraz se ihned změnil do úleku, že mu taur něco udělá. „Nicméně, jsi tady vítán, ty i tvůj vůz. Můžeš tu zůstat až do zítřka a prodat, co se ti zlíbí. Mistře Alkane, následoval bys mne?“

„Mohu se rozloučit s mými průvodci?“ zeptal se Gunther. „Přece jen, strávil jsem s nimi týden na dost náročné cestě.“ Trag si znovu odfrkl, ale tentokrát ne tak silně. Obrátil se k malovaným dveřím na druhé straně nádvoří a ukázal na ně silnou rukou se třemi prsty.

„Počkám tam na tebe,“ řekl prostě a oddusal na místo setkání.

 

„Takže tohle je řekl bych sbohem,“ napřáhl k němu Jeffcoat ruku. Gunther ji vděčně stiskl. „Opatrujte se, mistře. Alterak je nebezpečné místo.“

„To je popravdě řečeno i Dalaran,“ zavtipkoval Gunther. „Nemám sice nic, co bych vám dal přímo ode mne…“

„To nestojí za řeč,“ mávl Jeffcoat rukou. „Lord Ravenclaw za vás všechno zaplatil a já bych si přišel jako zloděj, kdybych si od vás měl cokoli vzít.“

„Tak tedy sbohem, pane Jeffcoate. Přeju vám i Wesleymu hodně štěstí,“ potřásl kouzelník rukou.

„No vidíte. Wesley!“ vřískl Jeffcoat. Podomek si utřel ruce a oběhl vůz. „Rozluč se s mistrem Arcanem.“

„Nashledanou, magistře,“ ukláněl se Wesley a natáhl k němu ruku. Jeffcoat ho přes ni ale okamžitě praštil.

„Nesahej na mistra těma svýma špinavýma prackama od koní! Běž si to umejt! Zvíře jedno.“ Gunther se musel zasmát. Jeffcoatův obličej se přestal mračit a zase se usmál. „No, nebudem vás už dál zdržovat, baron Mordis na vás čeká.“

„To máte pravdu,“ přikývl Gunther. „Ještě jednou děkuju a sbohem, pane Jeffcoate.“

 

Otočil se a vyšel vstříc malovaným dveřím, u kterých čekal Trag. Jedna část jeho života končila a začínala další. Ta, kterou stráví v alterackých horách. Ta, kterou začne s čistým štítem i čistým svědomím.

 

Baron Vardus pukne závistí

 

Trag chodil po schodech s nečekanou lehkostí. Přestože jeho kopyta přečnívala každý schod tak o polovinu, neměl taur žádné potíže s rovnováhou. Gunther se tomu podivoval více než výzdobě hradu. Vnímal portréty baronů z Mordisu, ale ty mu neučarovaly tolik jako taur jdoucí do schodů. Přemýšlel, zda se kvůli němu musel hrad alespoň částečně přestavovat, protože některé chodby, kterými prošli, mu stačily jen tak tak a do dveří se musel shýbat. Na rovinkách ale musel občas přidat, aby taurovým dlouhým krokům stačil. Když došli ke dveřím baronovy pracovny, musel se Gunther opřít o stěnu. Trag nehnul ani brvou. Opatrně dvěma prsty uchopil klepadlo, zvedl jej do pravého úhlu ke dveřím a pustil. Jediné klepnutí přehlušilo Guntherovo oddechování.

„Pojď dál, Tragu,“ ozval se zevnitř bodrý hlas. Taur stejně opatrně jako předtím klepadlo chytil kliku, otevřel dveře, sehnul se a vstoupil do pracovny.

„Máš tu hosta, Valimare. Mistr Akabus přijel před malým momentem.“ Gunther vstoupil hned za taurem.

 

Valimar Mordis byl muž v nejlepších letech a jeho pracovna taktéž. Ozdobená praporem Alterackého království na jedné stěně, zatímco další byla skrytá za mohutnou knihovnou, v níž však Gunther viděl jen pár svazků. Mnohem více tam bylo různých tretek, které si baron jistě nechal dovézt ze světa. Mordis seděl za velkým stolem na druhé straně pracovny, s širokým oknem za zády, přesně podle novodobého šlechtického stylu. Oblečený byl v bledě modrých šatech zdobených kožešinou a vlasy i vousy měl lehce neupravené, snad aby vzbudil dojem venkovského šlechtice, který se nebojí boje. O tom ostatně svědčily překřížené meče nad krbem vedle praporu. V krbu právě dohoříval oheň. Sotva uviděl Gunthera, usmál se, vstal a rozpřáhl paže.

„Magistr Gunther Arcanus!“ zvolal nadšeně. „Už jsme se na vás těšili. Vítám vás v Mordiském baronství, vašem novém domově.“ Gunther smekl klobouk a poklonil se.

„Děkuji, že jste mne přijal, barone Mordisi. Je mi velkou ctí…“

„Láry fáry,“ zamával rukou baron. „Nemusíte mi děkovat. To spíš já bych měl být poctěn, že se tu chce ubytovat dalaranský mág.“

„Neměl jsem moc na vybranou,“ pokrčil rameny Gunther a baron pokýval hlavou.

„Ano, ano, Thule mi všechno napsal. Chápu vaše důvody k opuštění Dalaranu a je mi líto, co jste si musel vytrpět, ale zde se vám dostane nového domova. Už jsem jej nechal nachystat. Budete mít vše, co dokážu zajistit, aby váš výzkum nebyl ničím rušen.“ Trag si odfrkl, zamával ocasem a vyšel z pracovny. Při zavírání dveří si opět dával pozor, aby je nepoškodil.

 

„Máte za sebou dlouhou cestu. Pojďte, posaďte se,“ sedl si Mordis do křesla za svým stolem a pokynul Guntherovi, aby se usadil do druhého křesla naproti němu.

„Co všechno vám vlastně Thule napsal?“ zajímal se Gunther, když se pohodlně uvelebil v křesle a položil si klobouk na stůl. Křeslo bylo kvalitní, gilneaská práce, nejspíš ještě z doby, kdy neexistovala Zeď. Dnes by barona přišlo na velké jmění.

„To vás zajímá?“ podivil se Valimar. Otevřel šuplík, vytáhl z něj třikrát přehnutý papír se stopami bílého vosku a přisunul jej po stole ke kouzelníkovi. Ten jej vzal do rukou a začal číst.

„Nic neobvyklého. Jen že potřebuje azyl pro svého přítele mága, který upadl v Dalaranu v nemilost. Někoho jste šmíroval, že?“ zamrkal spiklenecky a rozesmál se. „Jinak si nedovedu představit, jak byste se svými schopnostmi mohl někomu ublížit.“ Gunther si pečlivě několikrát přečetl dopis. Nikde nebyla ani zmínka o nekromancii, ani nic, co by mohlo Mordisovi naěco napovědět. V duchu si oddechl.

„Ale kdepak,“ usmál se kysele Gunther. „Spíš si myslím, že za to mohly moje názory. Nepohodl jsem se s jedním arcimágem.“

„Ahá, tak to chápu. Ale z toho si nic nedělejte, Runeweaver je prostě zmetek. Lidé emigrují, aby se mu vyhnuli. Když dovolíte, mohl bych si ten dopis vzít zpátky?“ Gunther rychle kýval hlavou a podal mu list. „Děkuju. Takže se tu hodláte zdržet na rok? Nevadilo by vám, kdybych vás po tu dobu prohlásil za dvorního čaroděje?“

„Co prosím?“ podivil se Gunther.

„Já vím, já vím, je to trochu troufalá žádost a nenaléhám na vás.“

„Ne počkejte, dvorní čaroděj? Co to je?“ nahnul se Gunther nad stůl. Baronova nabídka v něm probudila zvědavost.

„No, je to přesně to, jak to zní. Budete na mém dvoře čarodějem, mým rádcem v oblastech magie a podobně. Vlastně to není nic moc závazné, ale považte, jaký to udělá dojem na okolí. Baron Mordis má dvorního čaroděje,“ zasnil se. „Baron Vardus pukne závistí.“

„Kdo?“ Mordis se vytrhl ze snění.

„Ou? Baron Vardus. Starosta Strahnbradu. Mohl se zbláznit, když se dozvěděl o Tragovi a tak se pokouší o vlastní magii. Chudák. Když se teď dozví, že proti jeho pochybnému samoučení tu teď máme i skutečného čaroděje, popadne ho amok. Závidí mi všechno možné,“ zašklebil se samolibě baron. Gunthera se trochu dotklo, že Mordis přemýšlí spíše o tom, jak udělat jiného šlechtice závistivým, ale nechtěl koukat na zuby darovanému koni.

 

„Když už jste to nakousl, kde se tu vůbec vzal ten…taur, co vám slouží?“ zeptal se opatrně Gunther.

„Trag? Potkal jsem ho před pár lety. Prý přišel z kmene Highmountain, který žije na západě, daleko za mořem. Spřátelili jsme se a od té doby žije tady. Není to žádný otrok, je naprosto svobodný. Ostatně, žádný taur by ani okovy nesnesl.“

„Jsou snad něco jako ti, jak se jen jmenují, orkové?“

„Chraň Světlo, to ani náhodou,“ vztyčil se baron. „Tauři možná vypadají jako…no, však víte, jako co vypadají; ale žádná zvířata to nejsou. A Trag je jedna z nejmoudřejších a nejklidnějších hlav, jaké jsem v životě poznal.“ Znovu se usadil.

„Omlouvám se, nevěděl jsem to.“

„Ovšemže jste to nevěděl,“ usmál se náhle baron. „Nikdo to neví, protože Trag je jediný taur v Sedmi královstvích. Lord Blackmoore si může mít nějakého svého orkského gladiátora a považovat se za pána světa, ale já vám něco řeknu, pane Arcane. Zotročený ork nemá ani zdaleka takovou cenu jakou tauří přítel. Hodně jsem se toho od Traga naučil a vy byste mohl koneckonců taky.“ Gunther se na moment odmlčel a stejně tak baron. Na krátký okamžik bylo v pracovně ticho.

„Barone Mordisi, můžu se ještě na něco zeptat?“ zeptal se po té chvilce Gunther a baron se zazubil.

„Právě jste to udělal i bez mého dovolení. Ale ano, můžete.“

„Děkuji. Jakto, že Trag umí obecnou řeč?“ Baron se znovu uchechtl.

„To byly neuvěřitelné galeje, abych pravdu řekl, a doteď mu některá slova dělají potíže. Ale naučil se. A já se zase od něj naučil pár slov taursky. Víte například, jak se řekne člověk v jejich řeči?“

„Jak?“

„Nijak!“ zvolal nadšeně Mordis. „Tauři nikdy žádného člověka nepotkali, takže pro nás nemají slovo. Trag mi však prozradil, že kdyby o nás měl mluvit, nazve nás uwewe, tedy růžová kůže. Úžasné. I když slovo nemají, snadno ho vytvoří. Což mi připomíná, že bych vás měl důrazně varovat.“

„Před čím?“ podivil se Gunther. Baron mu byl dost sympatický, ale na jeho vkus příliš mluvil.

„Před tím, abyste kdy řekl Tragovi, že vypadá jako…“ baron se rychle rozhlédl, jestli Trag náhodou někde není, i když dobře věděl, že v místnosti být nemůže. Byl to podobný reflex, jako kdyby se chystal říct vtip o trpaslících. „Neříkejte mu, že vypadá jako kráva.“

„Proč?“ zarazil se Gunther. Čekal ledacos, ale kráva?

„Protože když se dozvěděl, co to kráva je, dost se rozčílil, že ho tak někdo nazývá. Vlastně je to jedna z mála věcí, která ho dokáže vytočit k nepříčetnosti. Není to ani měsíc, co jsme tu měli takový incident. Nějaký čeledín se na něj naštval, protože mu Trag vytkl, že se špatně stará o koně. Ten pitomec začal řvát na celý hrad, že se nějaké chodící krávy nebojí a Trag ho hodil do studny.“

„U Světla. Stalo se mu něco?“ Baron s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Ne, jen se dost urazil. Tauři jsou hrdý národ, nenechají si urážky líbit.“

„Ale já myslel čeledína!“ naléhal s očima na vrch hlavy Gunther. Jeho strach a respekt k Tragovi o něco stoupl.

„Ahá, ten. Nic moc, Trag ho zase vytáhl. Ale dostal rýmu a lekci.“

„Nezníte z toho moc nespokojeně. To se tu děje často?“ Baron pokrčil rameny.

„Věděl, že to nemá rád a mohl si za to sám. Tak co bych to řešil? Mám tu závažnější problémy než čeledína ve studni. U všech svatých, kde je moje hostitelské vychování. Já tu s vámi tlachám a vaše zavazadla pořád musí být ve voze. Nemluvě o tom, že jste ještě neviděl vaši komnatu. Není nic moc, ale je to to nejlepší, co jsme za týden dali dohromady. Pojďte, odvedu vás tam,“ zvedl se z křesla a zamířil ke dveřím, které Guntherovi ještě podržel.

 

Guntherova komnata byla zastrčená v části hradu, která dříve sloužila jako ubytování pro služebnictvo. Vzhledem k tomu, že sloužící teď ale povětšinou bydleli i s rodinami ve vesnici v podhradí, nebylo téhle části zapotřebí a tak sloužila jako přídavný sklad. Gunther si to místo prohlížel s nedůvěrou, ale jen do chvíle, než ho baron Mordis přivedl ke dveřím z masivního dřeva a s mosazným klepadýlkem.

„Tohle býval pokoj hlavního komorníka. A protože Trag má svůj malý příbytek v konírně, je úplně volný. Nechal jsem jej vyklidit a udělat v něm potřebné úpravy. Prosím, pane magistře,“ napřáhl v uváděcím gestu ruku ke dveřím. Gunther vzal za kliku a vstoupil dovnitř. Dveře přitom hlasitě zaskřípěly a baron se hryzl do rtu. „Omlouvám se, nestihli jsme spravit všechno a roky tu nikdo nežil,“ omluvil se ihned.

 

Pokoj hlavního komorníka byl velmi prostorný a dobře prosvětlený. Měl hned dvě okna na dvou přilehlých stěnách, obě kvalitně utěsněná. Široká postel stála nedaleko malého krbu a hned vedle velké dubové skříně. Nad krbem visel obraz alterackých hor z dob, kdy se ještě měly čím pyšnit. Dřevěná podlaha nebyla nijak umělecky vykládaná, ale šlo o pořádnou práci. Pracovní stůl, křeslo i knihovna, u které si Gunther nemohl nevšimnout rýh v podlaze, jak ji sluhové posouvali; všechno na svém místě.

„Doufám, že se vám tu bude líbit,“ usmál se baron.

„Bude, barone Mordisi. Jsem vám opravdu zavázán. Jen, kde jsou moje zavazadla?“

„Á, ovšem!“ plácl se do čela Mordis. „Nechám vám je ihned donést. Vy si to tu zatím prohlédněte. A nestyďte se, buďte jako doma. Ostatně, tohle je teď váš domov,“ zazubil se a vyplul na chodbu. Gunther se usadil do křesla a podíval se ven z okna, na zasněženou vesnici a horské vršky v dálce. Kouř stoupal z komínů nízkých domečků a útočil na ptáky vznášející se nad ním.

 

On ví.

Gunther sebou prudce škubl a otočil se ke dveřím. Byl v pokoji sám a dveře se ani nepohnuly.

„Barone Mordisi? Tragu?“ zavolal zmateně a vyděšeně zároveň. Nikdo se neukázal. Zvedl se z křesla a otevřel prudce skříň. Nikdo.

Moc dobře to ví.

„Kdo to řekl?! Ukaž se!“ vykřikl Gunther. Nikdo se ale neukázal. Nic se nepohnulo. Vše zůstávalo v perfektním klidu. Kromě kouzelníka. „Ty! Ty jsi ten hlas z Tarren Millu, že ano? Jdi pryč! Nechci tě! Já nejsem blázen!“

Ne, ještě ne. Ale snadno se jím staneš, když mne odmítneš.

„Co jsi zač? Co po mě chceš?!“

Jsem ten, kdo ti může dát nekonečnou moc. Mohu tě vyrvat ze spárů smrti. Stačí, když mě budeš následovat.

„Cože? Ne, já nestojím o žádnou tvoji nekonečnou moc! Nech mě na pokoji! Chci žít v klidu!“

V klidu? Místností se ozval mrazivý smích. Gunther se zděšeně rozhlížel, odkud ten chechot jde. Nikdo se ale nikde neukázal.

Nikdy nemůžeš žít v klidu, Arcane. Žádný nekromant nemůže žít v klidu. Čas mi dá za pravdu. Já umím čekat. A až poznáš, že hovořím upřímně a zvážíš moji nabídku, vrátím se.

„Nevracej se!“ vykřikl Gunther a zhroutil se do křesla. „Nesmíš se vrátit,“ zašeptal. „Já už nejsem nekromant.“

 

 

To be continued...

 

 

Prolog - 4 | 5 - 9 | 10 - 14

 

 

>Fan fiction<

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.