Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #7. kapitola

• Mordecay
• 07.03.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Morgl

 

Horkým tropickým vzduchem poletoval komár. I na něj už bylo přílišné vedro a tak se potřeboval osvěžit. Přibzučel si to na obličej spícího muže. Dosedl a sosákem chvilku čenichal. Pod zpocenou kůží pulsovaly rozehřáté vlásečnice. Spáčova tvář se instinktivně několikrát zatřásla, ale komárovi to nedělalo žádný problém. Zaťal své miniaturní drápky na konci nožiček do pokožky a čekal, až škubání ustane. Nemusel čekat dlouho, za malý moment se tvář uklidnila. Komár se široce rozkročil, pozvedl hlavičku a zanořil sosák do kůže svého hostitele.

„Au!“ vypískl Reno, kterého bodnutí okamžitě probralo z tvrdého spánku. Pokusil se komára rozplesknout, avšak to mu nebylo umožněno kvůli poutům, jenž vázaly jeho paže pevně ke kůlu zaraženému k zemi. Tedy, spíš za ně visel, než že by byl přivázán. Buď jak buď, na komára nedosáhl a tak aspoň zuřivě zavrtěl hlavou. Komár spěšně vytrhl sosáček z cévky a odlétl se nakrmit jinam.

„No vida, tak už ses nám probral. Dobré ráno, Reno,“ ozval se nalevo od Rena hlas, za nějž byl v tuhle chvíli skoro rád. Brann byl připoután u kůlu hned vedle něj, ale na rozdíl od Rena po něm žádný komár nelezl. Elise přivázali u dalšího kůlu, ještě víc nalevo od Branna. Tvářila se dost naštvaně. No bodejť, pomyslel si Reno.

„Kde to jsme?“ zeptal se poněkud zbytečně.

„V průšvihu, a to v pořádným,“ odpověděl Brann. „Promiň, ale konkrétnější poloha mi není známa. Nejspíš to ale bude nějaká murločí vesnice.“

„Takže nás snědí?“ změnil se Elisin výraz z naštvaného do postrašeného. Brann si přidřepl, aby to vypadalo, že pokrčil rameny.

„Nevím. Je to celé nějaké divné. Murloci neberou zajatce. Kdyby nás chtěli sníst, tak to udělají hned.“

„No to mě uklidnilo!“ vyjekl Reno. „Co s námi teda chtějí dělat, když ne sníst?!“

„Možná nás berou za vyslance elfů, trpaslíků a lidí,“ řekla sarkasticky Elise. „Tohle je způsob, jak nás vítají. Tak se koukej vzchopit, budeš reprezentovat celý svůj druh.“

„O ha ha,“ řekl Reno. „Kdybys radši něco vymyslela, co?“ odsekl Reno.

„Podívej, jsi v téhle bryndě zrovna tak jako já, takže bys taky mohl trochu myslet, jakkoli je to pro tebe bolestivé.“ Reno otevřel pusu, ale hned ji zase uraženě zavřel. Když seš teda taková, tak já se s tebou bavit nebudu, pomyslel si. Později si zpětně uvědomoval, jak dětinské to bylo, ale teď ho přemohla mužská pýcha.

 

„Och, jejdanánku!“ ozval se za kůly nakřáplý hlásek doprovázený rychlým ťapkáním nožiček s plovacími blánami.

„Finley!“ vykřikli všichni tři jako jeden muž. Malý murlok je oběhl a zastavil se před nimi. Na rybím obličeji spatřili výraz upřímné starostlivosti, i když bylo nutno si jej z větší části představit.

„Jste všichni v pořrwládku?“ zeptal se ustaraně a smekl si helmičku. Reno si až teď uvědomil, jak Finleyho obličej vnímal velmi nevyrovnaně. Teď, když na sobě murlok neměl vypouklý monokl, přišlo mu jeho oko mnohem menší. Ne že by nebylo pořád velké. Spíš už si zvykl na tu nerovnoměrnost.

„Dalo by se to tak nazvat,“ připustil Brann.

„Kde ses zatoulal, Finley?“ zeptala se s výrazem vyděšené matky Elise. „Měli jsme hrozný strach.“

„Vážně?“ sekl Reno. „Mě jsi moc vystrašená nepřišla. Spíš dožraná.“ Elfka po něm střelila zlý pohled.

„Dožraná jsem na tebe.“

„Uklwlridněme se, prwrlosím,“ zvedl Finley malé ručičky. Teprve v tu chvíli kůly s objevitely obešlo šest dalších murloků, pomalovaných červenou a modrou hlinkou. Barva jejich šupin přecházela od kombinace jasně zelené a červené, přes bledě modrou až po temně fialovou. Na rozdíl od Finleyho na sobě neměli žádné oblečení, zato byli bohatě ověšeni přemírou různých kostěných ozdůbek, barevných oblázků na šňůrkách, korálů a mušlí. Všichni také drželi v packách primitivní kopí z křivých klacků a naostřených škeblí a kamínků.

„Co se děje, Finley?“ vyhrkl Reno. Murločí učenec sklopil hlavičku.

„Budete…budete přrwledvedeni přwred Morgla,“ zaskřehotal.

„Před koho?“ podivil se Brann. „To je nějaký murlok-náčelník?“

„Omlrwlouvám se, alwrre to nemohu prwlozrwladit. To zjistíte sami.“ Z Finleyho sklíčeného postoje však nebylo těžké uhodnout, že ať už byl Morgl kdokoliv nebo cokoliv, výsledek jejich setkání nemusí být příjemný a tím spíš vyřešen ke všeobecné spokojenosti. Aspoň tak by to řekl Finley. Reno pro to měl jiný název, mnohem kratší a podstatně sprostší.

 

„Blrgrhl,“ vyprskl největší z murločích vojáků. Jeho podřízení se okamžitě vrhli ke kůlům a nečekaně zručnými prsty odvázali své vězně. Ihned na ně však namířili svá jednoduchá kopí, aby je snad nenapadlo něco zábavného. Brann si promnul zápěstí a podíval se za sebe.

„U Magniho vousů!“ vydechl. Pod nimi se na pláži rozkládala malá vesnička rybích lidí. Téměř všechny chatrče byly postaveny jen z rákosí a naplaveného dřeva a celkově nepůsobily nijak vyspělým dojmem. Až na pár ozdob stejného rázu, jako nosili vojáci, se nijak nelišily jedna od druhé. Brannovi však vzalo dech něco úplně jiného. Okolo vesničky a hlavně za ní se smutně tyčily prastaré kamenné ruiny. Na první pohled to musela být trollí architektura. Široké a masivní stěny, mohutné reliéfy ve stěnách připomínající hranatá monstra a krvavé rituály, trosky stěn a oblouků zdobených motivy netopýrů, hadů, tygrů a jaguárů. Trollí chrám musel být opuštěn už celá staletí, ale majestátnost toho místa zůstávala i v době, kdy se v ní usadil kmen murloků. Vprostřed zátoky se z mělké vody ještě tyčily zbytky nízké, ale velmi důkladně postavené stupňovité pyramidy. Z jejího vršku stoupal jasně bílý kouř, na rozdíl od ohníčků ve vsi, z nichž se linuly jen slabé černé šňůrky dýmu. Pro všechny vykopávky na světě, pomyslel si Brann, tohle je poklad. A ti rybonožkové po něm šlapou jako by nic!

 

„Branne,“ zaškubal mu někdo s ramenem. „Branne! Prober se!“ naléhala na něj Elise.

„Je to…je to normální?“ zeptal se Reno.

„Bohužel ano. To se stává, když uvidí něco archeologicky významného. Celý ztuhne a chvíli mu trvá, než se zase vrátí. Branne? Slyšíš?“

„Cože?“ trhnul sebou trpaslík a významným gestem si promnul oči. „Pardon, asi jsem se zamyslel.“

Jo, prd zamyslel, řekl si v duchu Reno.

„Prwrlosím, musíte jít,“ ohlédl se nervózně Finley na ozbrojené murloky.

„Ano…ano, musíme jít,“ přikývl Brann. „Tohle místo si zaslouží pořádný objev.“ Reno se podíval na Elise a ta zase na Finleyho.

„Ehm, Branne, Finley asi nemyslí jít objevovat. Nemyslím si, že by nás tihle murloci nechali se hrabat ve svých chatrčích.“

„Och. No jistě, ještě musíme za panem Morglem. Tak šup šup,“ zatleskal Brann. „Však ono se to ještě všechno vysvětlí,“ zamával silným prstem ve vzduchu a vykročil kupředu. Elise, Reno a Finley se na sebe zadívali a pokrčili rameny.

„Závidím mu ten jeho optimismus,“ poznamenal Reno.

„Grgrlr!“ vyštěkl hlavní murlok a popostrčil Rena špičkou svého kopí.

„Au! No jo, vždyť už jdu!“ zasténal.

 

Vesničkou murloků prošli velmi rychle, protože kopí v rukou divokých rybích mužíků, jenž se vám neustále tlačí do zad, je velmi dobrá motivace k pohybu dopředu. Branna však očividně hnala fascinace okolím a viditelně pookřál, když zjistil, že jdou právě k oné obrovské pyramidě.

Přes mělkou zátočinu se k patě obří ruiny dostali po mostě, který byl spíše několika prkny z vyplavených lodí přivázaných usušenými chaluhami k hrubým kládám, aby držel rovnováhu. Dohromady tak jednotlivé díly tvořily spíš pontonovou lávku než opravdický most. Murloci si navíc očividně nedělali příliš těžkou hlavu s tím, zda pontony udrží i příslušníky jiného druhu a tak se tři objevitelé stejně řádně namočili. Reno však měl plnou hlavu divokých murloků a Brann zase trollí architektury, takže jediný, kdo se řádně vztekal kvůli nestabilitě mostu, byla Elise. Jenže zároveň měla dost chytrosti na to, aby si stěžovala.

 

„Podívejte se na to!“ ukázal nadšeně Brann na reliéfy pnoucí se podél schodiště, po němž je murloci hnali na vrchol pyramidy. „Tahle pyramida musí být ještě z období Dvou říší! Z dob vlády Gurubashi, ještě před Hakkarem! Úchvatné!“ rozplýval se. „Tohle může úplně přepsat mapu staré říše kmene Gurubashi!“

„Jistě, Branne, jistě,“ pokývala unaveně hlavou Elise.

„Prwrlosím, Brwlranne, je nutné, abyste se soustřrwlediwlr,“ naléhal Finley.

„Cože? Jo, jasně, už se soustředím,“ oklepal se trpaslík a pevně si dlaněmi ohraničil výhled, takže viděl akorát před sebe. „Teď už se nenechám ničím vyrušit, slibuju.“

 

Vystoupali na samotný vrchol. Tedy, spíše na vrchol toho, co zbylo, i když i ten zbytek byl stále impozantní. Rozhodně z něj byl hezký výhled nejen na murločí vesničku pod chrámem, ale také na daleký obzor. Elise v tu chvíli silně zatoužila po moři a po návratu domů. Povzdechla si. Ne, nemůžu se vrátit. Nejdřív musím získat Zlatou opici a až po tom můžu vůbec pomýšlet na nějaký odpočinek. Už bylo na čase, poznamenala jedna její část, hluboko pohřbená uvnitř. Víš moc dobře, že si zasloužíš volno. A zasloužíš si ho hrozně moc. Elise v duchu přikývla. To tedy ano. My dvě se moc často neshodneme, ale teď máš pravdu.

Před hrůzostrašnou sochou uctívaného hadího božstva se krčila malá chatrč, ne o moc větší, než ty dole. Mnohem působivější byl neuměle zhotovený trůn z kamení, klacků, mušlí, lastur a hlavně lebek všech druhů. Opičí, rybí, tygří a dokonce několik humanoidních. Rena při tom pohledu zamrazilo v zádech od zátylku až po zadek. Na obou stranách trůnu plápolaly ohně v miskách ze želvích krunýřů.

„Mrgwrlwlg rlgrwlgrlgw bgrlgr!“ zavelel hlavní murlok.

„Máte se usadit,“ přeložil ochotně Finley. Reno a Elise radši poslechli, ale Brannovi, kterého tentokrát zaujala hadí socha, musela rozkaz připomenout jemná a ladná Elisina pěst. A zatímco trpaslík v sedě nabíral dech, hlavní murlok přešel k veliké lastuře a obřadně na ni zatroubil.

 

Dvířka chatrče, tvořená jen hustou spletí korálků, se rozevřela a z nich vystoupil od pohledu velmi starý murlok. Byl aspoň o polovinu větší než Finley a jeho rybí oči velké jako dva pomeranče a právě tak oranžové upřeně zíraly vědoucím pohledem na zajatce. Všichni murloci jsou více méně shrbení, ale tenhle byl vůbec první, kterého Reno viděl, že se opírá při chůzi o hůl. A ne jen tak ledajakou. Na horním konci se rozeklála jako ptačí pařát a právě do něj byla šikovně vpravena skleněná koule plná vody…v níž plavaly zlaté rybičky? Reno nemohl věřit vlastním očím. V té holi plavaly rybičky. Až potom si všiml zátky na vršku koule, kterým nejspíš starý murlok rybky krmil. Anebo je rovnou jedl a pak si tam házel nové.

Jak se podivoval zlatým rybičkám, tak mu uniklo i několik dalších podstatných detailů. Například to, že zatímco kromě Finleyho chodili murloci vesměs neoblečení, stařešina měl okolo sebe omotanou nějakou kožešinu a starou rybářskou síť jako tógu a plášť v jednom. Nezaregistroval ani dlouhé a uschlé šupiny, které se mu táhly ze spodní čelisti a vytvářely takové podivné mořské vousy.

Starý murlok se dobelhal k trůnu a usadil se na něj. Poté prudce, prudčeji, než mohl kdokoliv čekat, udeřil holí do země. Rybičky v kouli se vyplašily. Doposud hlavní murlok se postavil před trůn, otočil se ke stařešinovi zády a zvolal.

„Grgrl Mrgl Rrwlrwlrlw! Mgrl Grglrglrgrl Rwlrgllrw Mrlwrlgmlr!“

Odpovědí mu byl hlasitý a souhlasný řev stovek murloků. Objevitelé se ohlédli a s hrůzou spatřili rozlehlé hejno rybonožků, kteří se usadili na schodech i na pobořených stěnách pyramidy, provolávali slávu svému mudrci a sledovali, co se bude dít. Rozhodně tam ale byli úplně všichni. Za těchto podmínek se nedalo utéct. Otočili se zpět k murlokovi.

„To je mudrwlrc Morgl,“ zašeptal tiše Finley. „Bude nás všechny soudit.“

„Soudit?“ zeptala se Elise. Její kůže přešla z jasně fialové na bledě purpurovou. „Za co?“

„Za vniknutí do jeho krwrwlálrlwosvstí,“ řekl pochmurně Finley. „Já vás mám hájit, prwrlotože mně budou rrwlozumět.“

„A zachráníš nás?“ vyhrkl s hlasem plným oprávněných obav Reno. Finley se zatvářil neurčitě.

„Učiním, co bude v mých silrwlách, avšak kousek štěstí by nám přrwlišel velwlice vhod.“

 

A tak začal doposud největší soudní proces v životě Rena Jacksona. Ne že by ho už někde nesoudili, ale v drtivé většině případů se soudci obešli s pořádným výpraskem, vymácháním v dehtu a peří nebo s obyčejným a ověřeným pranýřem. Murloci však své soudy očividně vedli jinak.

Doposud hlavní murlok si odchrchlal a poté začal svoji plamennou žalobu.

„MRgrrglwlrwl bgrglr rwlrlw blrglr rlwlwlrlwl blrwrbwllglw lrwlrmgrgl? Mrglgl glgwlrgl rlglwgwl!“ Davy pod schody propukly v souhlasný jásot. Morgl se pohodlněji usadil na svém trůnu a pomalu a rozvážně přikývl. Finley by se byl zakousl do rtu, nicméně rty nedisponoval a musel si vystačit s okrajem čelisti. Z výrazu na jeho tváři však bylo jasné, že se proces nevyvíjí dobře.

„Mrgl Rwlrmrlw mrlglrl gwlrwl lrgrrwml! Lrwlrwl mrwlr grlglrl lglrlglwl rlrwglrmlrw!“ Další plamenná řeč, další jásot, další rozvážné pokývnutí hlavou.

 

Poté, co doposud hlavní murlok dokončil svou řeč, předstoupil Finley. Zaujal působivý postoj, smekl helmičku a uklonil se jak Morglovi, tak doposud hlavnímu murlokovi a také rybonožkům pod schody.

„Mrgl Grgl,“ pozdravil mudrce podle murločí etiky vyhozením obou paží do vzduchu. „Rwlrglr Grgl,“ obrátil se k doposud hlavnímu murlokovi. „Blrgh!“ vykřikl směrem k divákům. „Rwlrlwlrl mrglrlg mrwlrmwl mlglrlglwm lrwlrllmlrwmgl mglgrlmrlmnrw mwnrwlnrgl! Rwl!“ Mezi diváky se ozvalo souhlasné mručení a občas dokonce i provolání slávy. Reno však slyšel jen „Rwlrl!“

„GRgmrlrlm Mrlgr Rgwllrlwrlgl Lmrgwlrm!“ pokračoval Finley. Doposud hlavní murlok udělal obličej, který se při velké dávce dobré vůle dal nazvat zamračením, a přešel do defenzívy.

„Mrlrm grlgl rwlrwlw? Rwl!“ vypálil na Finleyho agresivně. Učenec se však nedal zastrašit a pohotově kontroval neproniknutelnou opdovědí.

„Grgrrwlwml,“ řekl klidně a doposud hlavní murlok zavřel tlamu. Morgl se nejprve díval velmi neutrálně, ale pak se skřehotavě rozesmál. Zarazil hůl do země a vstal ze svého trůnu. Doposud hlavní murlok se k němu vrhnul na pomoc, ale Morgl mu mávnutím oploutvené ruky dal najevo, že to není potřeba. Dobelhal se k okraji schodiště a mocně pozvedl staré paže. A tu vyslovil ta památná slova moudrosti, která si bude připomínat ještě mnoho a mnoho dalších generací.

 

„Mrwrlrwlwrmlrw lrwmlrml rlwwrml!!!“

 

A murloci pokyvovali hlavami a shledali, že mudrc hovoří pravdu. Rozeznali moudrost v jeho slovech a nad pyramidou zazněla mohutná kakofonie bezpočtu rybích hlasů, jenž provolávala věčný život a slávu Morglově moudrosti.

V nastalém veselí se Reno přitočil k Finleymu a pošeptal mu.

„Ehm…jak to dopadlo?“ Murlok se na něj otočil a vřele se usmál.

„Jářrwlku,“ řekl. „Prwrlwávě jsme si nejspíše udělali nové přwrlwátelwle.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.