Píseň ohně - 11. kapitola (1.část)

• Bellatrix
• 27.01.2011
• Fan Fiction

11. KAPITOLA - Kruh spálené země (1. část) Cítil jsem pod prsty kapky chladivé rosy, do uší mi znělo šumění lesa a do nosu mi pronikala omamná vůně jehličí. Zvedl jsem hlavu. Krajinu zalévalo měsíční světlo. Bylo to naprosto neuvěřitelné – v jednom momentě jsem téměř umíral v horké poušti a o pár minut později jsem se ocitl uprostřed pohádkového světa Nočních elfů. Bellatrix si vedle mě tiše povzdechla. „Tady jsme mohli žít...“ splynulo jí ze rtů. Neptal jsem se, jak to myslela; byl jsem naprosto uchvácen scenérií, která se nám naskýtala. Před námi, v kouzelném lůně hlubokého lesa, stál chrám. Ale nebylo to nic, s čím jsem se setkal v našem světě, příliš to nepřipomínalo ani trosky elfských chrámů, které jsem znal z Ashenvale. Tahle jediná budova by svou velkolepostí zastínila celý Silvermoon. Osvětlovaly ji tisíce oslnivě modrých lamp, takže její záře mohla soupeřit i se světlem měsíce. Z každého centimetru hladkého mramoru dýchala moc. Byla hluboko vrytá ve všem; v silných nosných sloupech, podpírajících celou budovu, v kmenech mohutných borovic, které ji obklopovaly, v majestátní soše, stojící na nádvoří, zobrazující ženskou postavu s dlouhými vlasy posetými myriádami zářivých krystalů. „Bohyně Elune,“ zašeptala Bellatrix a lehce sklonila hlavu. Nebyl v tom žádný náboženský účel, nejspíš prostě vzdala hold soše jako takové. Byl to bezpochyby skvost kultury Nočních elfů, ale já už jsem přestal mít náladu obdivovat jejich architektonické umění. Měli jsme zde koneckonců důležité poslání. „Takže, hm...co uděláme teď? Jak najdeme Illiyanu?“ otázal jsem se. „No, myslím, že bude nejjednodušší, když se pokusíme najít tu knihu. Kde bude kniha, bude nejspíš i Illiyana. Měli bychom...“ Obrovský proud energie jí ta slova doslova vytrhl z úst. Obklopilo nás pulzující zlaté světlo, stejné jako v Jeskyních času. Prudce jsem strhl Bellatrix k sobě. Rozhodně jsem nestál o to, abychom se při průchodu další časovou bránou rozdělili. Slyšel jsem, že Bellatrix něco křičí, ale nerozuměl jsem jí. Uši mi naplňovalo ohlušující jiskření a časová stěna nás zahalovala tak těsně, jako by to byla přílivová vlna. Držel jsem Bellatrix pevně v náručí a zároveň se snažil udržet se na nohou. Všechno ustalo stejně náhle a nečekaně, jako to začalo. Leželi jsme na zemi, stále na tom stejném místě před chrámem, ale svěží tráva, jejíž dotyk jsem si ještě před několika minutami tak užíval, byla pryč. Všechna byla spálená a zbyla po ní jen vrstva popela, většina stromů byla nějakou strašnou silou vytržena ze svých kořenů a z kouzelné a čisté přírody kolem chrámu zbyl jen kruh vypálené země. Bellatrix okamžitě vyskočila na nohy, ale zřejmě se jí zatočila hlava a kdybych ji nezachytil, nejspíš by se opět zhroutila na zem. Teď stála opřená o moje rameno a zhluboka dýchala. „Jsou tady,“ šeptala horečně. „Brána byla otevřena.“ Obrátil jsem si ji tváří k sobě. „Bellatrix, musíme najít tu knihu. Kde může být?“ Dívala se na mě vytřeštěným zrakem, jako by nechápala, o čem mluvím. Zatřásl jsem s ní. „Bellatrix, ta kniha!“ vykřikl jsem se. Konečně se vzpamatovala. Rozhlédla se kolem a pohled jí na prchavý okamžik ulpěl na soše bohyně Elune, která stála dosud nepokořená uprostřed nádvoří. Z chrámu se ozývaly vyděšené výkřiky a agonický nářek umírajících. Vzduch byl cítit krví a smrtí. „Ta kniha může být kdekoli,“ šeptala Bellatrix, jako by se bála, že nás někdo uslyší. „Musíme najít někoho, kdo nám pomůže. Sami ji nikdy nenajdeme. A musíme najít Illiyanu,“ dodala, jako by si na to teprve teď vzpomněla. Podezříval jsem ji, že je pro ni nalezení knihy přednější než život té dívky. Ucítil jsem, jak se vzduch kolem nás zachvěl. Viděl jsem, jak se Bellatrix otočila a zaznamenal jsem její zoufalý pokus o nějaké kouzlo, ale vzápětí jsme byli oba sraženi k zemi obrovským výbojem energie. Bellatrix si zvedla ruce v ochranném gestu před obličej a dlaně se jí modře rozzářily. Bylo už ale pozdě; kolem nás se zformovala hustá síť tvořená temně zelenými vlákny démonické magie. Elfka hněvivě vykřikla. „Ukaž se, zbabělče!“ Ozval se děsivý hrdelní smích, při kterém mi tuhla krev v žilách. Byl to smích někoho, kdo je zvyklý se smát jenom při pohledu na utrpení a smrt. Před našimi zraky se objevila zrůda, kterou jsem si nepředstavoval ani v mých nejděsivějších nočních můrách. Mě i Bellatrix převyšovala nejméně o metr, celé tělo měla krvavě rudé a z ohyzdné hlavy jí trčely zatočené rohy. Děsivé tmavé oči bez zorniček nás sledovaly hladovým pohledem. Příšera rozevřela ústa bez rtů a promluvila odporným hrdelním hlasem: „A-rul shach kigon, anach kyree!!“ Musím přiznat, že jsem byl strachy bez sebe, ale Bellatrix sevřela obě ruce v pěst a v očích se jí objevil starý známý odhodlaný výraz. „Katra zil shukil!“ vykřikla hněvivě. Zelená síť kolem nás trochu vybledla a démonovi se ve tváři objevilo něco, co snad mohlo být překvapení. Bellatrix vztáhla ruce před sebe a z dlaní jí vyšlehl oheň, který proletěl stěnou našeho vězení a zasáhl démona do hlavy. Ozval se příšerný nelidský výkřik a démon se zhroutil k zemi. Bellatrix přistoupila ke stěně a lehce se jí dotkla jedním prstem. Ozvalo se zasyčení a dívka vykřikla. Na ruce se jí objevila ošklivá popálenina. „Co se děje?“ zeptal jsem se vyděšeně. „Nevím, jak mám to kouzlo zrušit,“ odpověděla mi Bellatrix a i jí se v hlase objevily stopy strachu. „Dlaně k tomu přiložit nemůžu, takže nemám jak zjistit, čím je ta síť tvořená.“ „A bez toho ji nemůžeš zničit?“ „Bohužel,“ řekla rozzlobeně. „To bych riskovala, že nás to oba zabije. Moje kouzlo se totiž od té stěny může odrazit sem dovnitř. Zatraceně!“ vykřikla hlasitě. Stěna se začala pomalu smršťovat. „Eh, co se stane, až...“ zeptal jsem se maně. Beze slova mi ukázala svoji popálenou ruku. A to se toho dotkla jen jedním prstem. „Je mi to jasný.“ „Kdo sakra jste?“ Oba jsme se prudce otočili. Za námi, ve stínu několika posledních zbývajících stromů, se schovávalo několik Nočních elfů. „Musíte nám pomoct,“ řekla okamžitě Bellatrix. „Prosím,“ dodal jsem já, aby je nerozhořčil Bellatrixin přikazující tón hlasu. „Co jste zač?“ opakoval umíněně jeden z nich svoji otázku, ale dostalo se mu odpovědi od druhého. „Není to jasné? Patří k nim, jen se na ně podívej. Jak jim žhnou oči tou jejich nečistou magií.“ Odplivl si. „Nepovídej,“ odtušila ironicky Bellatrix. „A proč se nás asi ten démon pokoušel zabít?“ Elf se zatvářil nerozhodně. Místo něj promluvil další. „Nevypadají jako démoni. Spíš se trochu podobají nám.“ Zdálo se, že tohle bylo něco, co nikomu z elfů nešlo do hlavy. Přestože jsme se od Nočních elfů odlišovali, stále mezi námi bylo dost podobností. „Nevím, jak bychom vám mohli pomoct,“ obrátil se na Bellatrix ten poslední. Byl to mladík s (na Nočního elfa) netypicky zlatými vlasy a vypadal z nich nejpřátelštěji. „Řeknu ti, co máš dělat,“ zrychlila Bellatrix hlas, když viděla, že se magická bariéra zase o trochu zmenšila. „Jsi schopen kolem té sítě zvenku vytvořit ledovou stěnu? Tak, aby na ni těsně přiléhala?“ Elf trochu nejistě přikývl. Oba jeho společníci se na něj šokovaně podívali. „Zbláznil ses? Pořád nevíme, co jsou zač! Měli bychom radši zmizet.“ „Mlčte!“ okřikl je oba dva elf a otočil se k nim zády. Vztáhl ruce před sebe a dlaně se mu modře rozzářily. Kolem našeho magického vězení se vymodelovala ledová kupole. „Teď ustupte!“ zakřičela na elfy Bellatrix hlasitě, aby ji přes vrstvu ledu slyšeli. Pak vytvořila druhou ledovou stěnu, ale tentokrát zevnitř. Obě plochy mezi sebou démonickou síť uzavřely. „Klekni si na zem, Morlanne, a skloň hlavu,“ zašeptala Bellatrix soustředěně. Rychle jsem ji poslechl; netušil jsem, co hodlá dělat, ale upřímně jsem doufal, že nás dostane ven, aniž by nás oba zabila. Rozechvělé ticho pak proťal elfčin výkřik: „Felo‘mel na‘shal!“. Ucítil jsem ohnivý žár a pak celá ledová stěna vzplála. Ozvalo se zapraskání, jak se démonická síť uzavřená v ledu roztrhala na kusy. Bellatrix mi pomohla vstát. Světlovlasý elf nám gestem naznačil, že ho máme následovat. Zavedl nás kousek stranou mezi skupinu stromů, které ještě nebyly vyvrácené ani spálené, a tam se zastavil. „Tak, a teď nám můžete říct, kdo jste,“ ozval se okamžitě druhý z nich, černovlasý mladík v tmavě modrém rouchu, a třetí souhlasně přikývl. Všichni tři se na nás s očekáváním zadívali. Mlčel jsem; nevěděl jsem, jestli jim máme říct pravdu, a pokud ano, tak kolik z ní bychom měli zamlčet. Litoval jsem, že jsme se s Bellatrix dříve nedomluvili, co vlastně budeme dělat, až na někoho narazíme. Bellatrix se naštěstí chopila iniciativy. „Jmenuju se Bellatrix a tohle je Morlann,“ představila nás v krátkosti. „Nejsme nepřátelé,“ dodala hned možná až příliš chvatně. „Jo, to říkáte vy,“ skočil jí okamžitě do řeči černovlasý elf. Bellatrix se na něj ostře podívala. „Vypadáme snad jako démoni?“ Elf pokrčil rameny. „Na druhou stranu ani nevypadáte jako my. Nikdy jsem zde neviděl nikoho vám podobného. Tak co jste zač?“ „To teď vážně není důležité,“ řekla Bellatrix téměř prosebně. „Potřebujeme vaši pomoc.“ Elf se rozesmál šíleným, téměř hysterickým smíchem.. „Děláte si legraci? Nevěřím vám ani slovo!“ Bellatrix stiskla rty. Pak ke mně na vteřinku zalétla pohledem a zdálo se mi, že na mě mrkla. Pak se podívala elfovi zpříma do očí a řekla: „Víme, jak to zastavit.“ Dramatickým gestem ukázala na mrtvolu démona a všeobecně na zpustošenou krajinu, kterou pomalu stravovaly temně zelené ohně. Elf se zarazil a ve tváři se mu objevil strach a zoufalá touha. Místo něj si vzal slovo ten světlovlasý. „Vážně znáte způsob, jak je zastavit?“ Ve tváři se mu zračila naděje. Bellatrix, rozehráváš nebezpečnou hru, pomyslel jsem si. Pokud poznají, že je v tomhle oklamala, už nám nikdy znovu neuvěří. Ale Bellatrix dokázala lhát nesmírně přesvědčivě. „Ano,“ přisvědčila Bellatrix. Vážně, skoro bych jí to sám uvěřil. „Jak??“ vyhrkl elf nedočkavě. Ani jeho dva společníci se už netvářili tak nedůvěřivě. Cítil jsem se provinile, že je takhle využijeme a pak je tu necháme zemřít. Ale jiná cesta nejspíš nebyla. Pokud bylo jejich osudem dnešní noci zemřít, nemůžeme se stejně odvážit křehkou nit historie jakkoli měnit. „Zatím vám nemůžu říct víc,“ řekla Bellatrix tajemně a pak šla rovnou k věci. „Ale potřebuju vědět jednu věc. Říká vám něco jméno Talah na’Ishnu?“ Všichni tři zavrtěli hlavami, ale postřehl jsem, že světlovlasý elf na chvíli zaváhal. Bylo na něm jasně vidět, že něco ví, přestože neřekl jediné slovo. I Bellatrix si toho všimla; na nic se ho ale nezeptala a místo toho pokračovala: „Je to kniha, magická kniha; pokud se mi podaří ji získat, možná budu schopná vám pomoci.“ „Kniha?“ chytil se toho světlovlasý elf. „A víš určitě, že se takhle jmenuje?“ Bellatrix přikývla. Elf se otočil ke svým přátelům. „Znáte kouzelnici Ellysah? Má na starosti knihovnu Izal-Shurah. Pokud ta kniha existuje, Ellysah o ní bude vědět. Najděte ji.“ Mladík měl zřejmě v jejich trojici vůdčí postavení, protože oba elfové už vůbec neprotestovali a za chvíli už jsem viděl jejich temné siluety mizet mezi stromy. Oni vážně doufali, že to ničení jejich světa zastavíme. Už teď jsem se za tuhle naši zradu nenáviděl. Dát někomu zářivou vidinu záchrany života i jeho země a přitom vědět, že se tak nikdy nestane... Bylo to odporné a zvrácené. Vyčkávali jsme. Elf se chvíli nervózně rozhlížel, jestli nás někdo neposlouchá, a pak se naklonil k Bellatrix. „Jak jste se o té knize dozvěděli?“ zašeptal tiše. „Takže o ní víš?“ otázala se místo odpovědi Bellatrix. Elf se znovu v panice rozhlédl. „Ano, vím,“ pokračoval, když se trochu uklidnil. „V Suramarské knihovně ji rozhodně nenajdete. Poslal jsem tam ty dva, abych se jich zbavil. O té knize se nikdo nesmí dozvědět!“ „Potřebujeme ji,“ naléhala Bellatrix. „Pokud víš, kde je, řekni nám to!“ „Je dobře schovaná, aby se k ní nedostal nikdo nepovolaný. Zavedu vás tam,“ rozhodl se elf, i když bylo vidět, že ho to stojí hodně přemáhání. „Ale pokud zjistí, že jsem to udělal, zabijou mě!“ „Kdo?“ zeptala se Bellatrix znepokojeně. Elf jen mávl rukou. „To je jedno. Pojďte.“ Vyplížili jsme se z našeho úkrytu. Elf okamžitě zvedl oči k obloze, na které nejspíš zachytil nějakou konstelaci hvězd, podle které pak určil směr. Dal se do běhu a my jsme ho neslyšně následovali. Všichni tři jsme se snažili dostat se nepozorovaně z dohledu chrámu, ze kterého se ozýval bolestný nářek a byly vidět planoucí zelené ohně. Elf nezpomalil, dokud jsme to místo zkázy neměli za sebou. Asi po dvou stech metrech volně přešel do rychlé chůze. „Kéž mě za to Elune prokleje,“ zašeptal spíš jen pro sebe. „Pomáhám tu vám, místo abych tam bojoval a třeba i zemřel po boku svých bratrů a sester...“ „Věř mi, že jim nakonec budeš mnohem užitečnější tady,“ chlácholila ho trochu necitelně Bellatrix. Elf se ušklíbl. „Řekni mi víc o té knize,“ naléhala Bellatrix. Přišlo mi to od ní dost neprozíravé; vždyť se před tím tvářila, že o ní ví úplně všechno. Elf se ale naštěstí na takové drobné nesrovnalosti nesoustředil; měl zřejmě hlavu plnou jiných starostí. „Talah na’Ishnu je kniha, kterou napsala skupina elfů, kteří si říkají Ochránci míru. Pracovali na ní v nejvyšším možném utajení a nikdo kromě nich neví, co je v ní napsáno.“ „A ty k nim patříš?“ zeptal jsem se. Elf se na mě podíval, jako by si teprve teď uvědomil, že tu jsem. „Ne,“ odpověděl roztržitě. „Tak jak o ní víš?“ Elf si povzdechl. „Správně bych o ní vědět neměl. Ale můj bratr, Seth’Remar, je členem Ochránců míru. On mi o ní řekl.“ Seth’Remar? Obracel jsem si to jméno v hlavě a nemohl jsem přijít na to, co mi na něm může být tak povědomé. Seth’Remar... Ale ne, to přece není možné... Bellatrix byla v myšlenkách jako vždy o krok napřed. „Mohu znát tvé jméno?“ zeptala se s téměř neznatelným nádechem úcty v hlase. Elf chvíli přemýšlel a pak mávl rukou. „Proč ne, koneckonců. Jmenuji se Dath’Remar.“ <--- zpět na 9. a 10. kapitolu | | pokračovať na 2. část 11. kapitoly --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.