Píseň ohně - 13. kapitola

• Bellatrix
• 17.03.2011
• Fan Fiction

13. KAPITOLA - Navrácená cestě vítězství Když jsme k večeru dorazili zpět do Ratchetu, Bellatrix najala jakéhosi trollského mága, který vytvořil pro Illiyanu portál do Auberdine – prý odtamtud pluje loď do Exodaru, kde, jak Illiyana doufala, se jí snad podaří zjistit, kdo je Ysadaris. „Nejspíš nebudeme moci být nijak ve spojení,“ loučila se s námi elfka. „Takže se sejdeme až v Dalaranu.“ Talah na’Ishnu si vzala s sebou, protože Bellatrix rezolutně odmítla její přání, aby ji opatrovala ona. „Tobě se podařilo ji získat, tak bys ji měla mít i dál. Možná jsi k tomu předurčená,“ tvrdila Bellatrix a teatrálně zdůrazňovala poslední slovo. Illiyana se ji s vážnou tváří snažila přesvědčovat, že nemá brát osud na lehkou váhu, ale Bellatrix se jen nepřesvědčeně ušklíbala. Když Illiyana s knihou opět zabalenou ve smaragdové látce zmizela ve stříbřitě modrém víru, Bellatrix si sama pro sebe přikývla, jako by ji potěšilo, že má o problém míň. Následně mi oznámila, že nás čeká (nejspíš delší) cesta do Silvermoonu, kde podle ní žila Calanthia Quen’Amon. „Nepředpokládám, že by Cal ze Silvermoonu odešla,“ přemýšlela nahlas Bellatrix, zatímco jí oči těkaly pro přístavu, jako by někoho hledala. „Nikdy neměla moc ráda změny.“ Popravdě řečeno jsem ji poslouchal jen na půl ucha; nedokázal jsem myslet na nic jiného, než že se konečně vracím do Quel’Thalasu. Po těch dlouhých týdnech odloučení od domova, kdy jsem se musel neustále strachovat o svůj život, jsem měl chuť se zapřísahat, že už nikdy nevytáhnu paty z rodné země. Jenže moje pouto k Bellatrix, přestože možná nebylo sdílené stejnou měrou, se už upevnilo natolik, že bych ji byl schopen opustit jen s velmi těžkým srdcem. Nějak jsem si nebyl jistý, co k ní vlastně cítím, ale pokud to nebyla láska, byla to velmi silná náklonnost, která se už nedala tak jednoduše zapomenout. Bellatrix nemluvila o tom, proč ji chci dál následovat a jestli vůbec, a já jsem jí za to byl vděčný. Takhle se to všechno zdálo naprosto přirozené, jako kdybychom uzavřeli tichou dohodu o spolupráci. Koneckonců, toužil jsem po dobrodružství a tak jsem ho tedy měl. Jestli Bellatrix něco šlo opravdu nadmíru dobře, bylo to cestování. Ještě téhož dne před půlnocí jsme byli na palubě další lodi, která mířila do jakéhosi aliančního přístavu jménem Menethil Harbor. Když jsem se nesměle pozastavil nad slovem „alianční“, Bellatrix mávla rukou a poznamenala, že barva očí je sice jedna věc, ale její změna pomocí magie věc druhá. Lidé prý vidí výhradně to, co chtějí vidět. „Žádné nebezpečí nám nehrozí,“ ujišťovala mě. Pak pohlédla ke znepokojivě se zatahující obloze a větu plynule dořekla: „Kromě mořských bouří, vírů, které jsou schopné potopit celou loď během několika minut, a útoků nag.“ Raději jsem se neptal, co jsou to nagy, protože jsem tušil, že odpověď by se mi nemusela líbit, a tak jsem jenom suše podotkl: „Řeknu ti, ty jsi vážně vtělený optimismus.“ Potěšeně se zašklebila. „Mám celoživotní trénink.“ Žádná mořská bouře nás naštěstí nepotkala; po přistání nás čekalo jenom další cestování, někdy po svých, sem tam pomocí portálu, a nakonec to netrvalo ani tak dlouho, než jsme konečně stáli před Silvermoonskou bránou. Její honosné oblouky se vypínaly k obloze a leskly se v zapadajícím slunci jako nejčistší zlato. Po obou jejích stranách vlály prapory se symbolem Sin’dorei a od obzoru k obzoru se táhl pás svěže zelené trávy a vysokých stromů s mohutnými korunami. Čistý a průzračný vzduch byl prosycen vůní květin. Bellatrix stojící po mém boku tiše vzdychla. „Nebyla jsem tu od té doby, kdy Arthas srovnal Silvermoon se zemí,“ zašeptala. „Tolik se od té doby změnilo…“ Nechtěl jsem rušit její myšlenky, nejspíš ode mě ani žádnou reakci nečekala, a tak jsem zvolna vykročil po cestě vedoucí k bráně. Strážce stojící před ní na nás lehce kývl. „Bal’a dash,“ pozdravil nás vlídným hlasem. „Sinu a’manore,“ odpověděl jsem mu s příjemným pocitem, že jsem konečně na místě, kde mě nečekají žádná šokující překvapení. To by se mnou ale nesměla být Bellatrix. Hned potom, co jsme prošli bránou, jsem se otázal, kde najdeme Calanthii, načež mi Bellatrix s nevinným výrazem oznámila, že Calanthia ještě pár minut počká, ona že má teď v úmyslu navštívit Lor’themara. „Lor’themara Therona?“ ujišťoval jsem se. Bellatrix se na mě podívala s pobaveně zvednutým obočím. „Jestli znáš ještě jiného Lor’themara, můžeme poctít návštěvou i jeho.“ „Ha ha. Můžu aspoň vědět, proč za ním jdeš?“ zeptal jsem se. „Jdu ho požádat o pomoc,“ oznámila mi prostě, zrychlila krok a zahalila se do důstojného mlčení. Měl jsem nepříjemný pocit, že dalším vyptáváním bych ze sebe jenom udělal hlupáka, a tak jsem raději zmlkl taky a snažil se vychutnat si atmosféru našeho hlavního města, dokud jsem ještě nebyl opět na cestách. Prošli jsme přes Court of the Sun kolem rozlehlé fontány a křišťálově čistou vodou, která jako by člověka přímo vybízela, aby se z ní napil, ale Bellatrix nezastavila ani na chvíli a rázně vystoupala po schodech vedoucích do královského paláce, kam jsem ji nesměle následoval. Nikdy jsem ho vlastně zblízka neviděl; ani v době, kdy byl naším králem Anasterian, ani teď, když nám vládl Lor’themar. Jelikož byl při vpádu Pohromy srovnán se zemí téměř celý Silvermoon, musel být tedy i palác postaven znovu. Možná až příliš honosná budova dávala na odiv slávu i věhlas krále Kael’thase Sunstridera, Anasterianova syna, který náš lid ale zradil, když vzal Silvermoon útokem, aby se dostal k tomu, co zbylo ze Sluneční studny. Teď místo něj tedy vládl regent Lor’themar Theron, ale přepychová budova a dvě okázalé řady strážců v nablýskaném brnění mi stále připomínaly našeho dříve milovaného krále. Stráže nás nechaly dojít až k bráně, kterou hlídali dva členové Blood Knights, poměrně nedávno zřízené organizace paladinů, jejíž členové se okamžitě stali mez Sin’Dorei elitou. „Dál nemůžete,“ oslovil jeden z nich Bellatrix, „lord Theron má právě důležité jednání. Máte domluvenou schůzku?“ otázal se vzápětí úředním tónem. Bellatrix zavrtěla hlavou. „Bohužel, žádnou jsem si domluvit nestihla, vrátila jsem se do města teprve před dvaceti minutami,“ řekla kousavě. Paladin si stále udržoval chladný odstup. „Můžete si ji tedy domluvit teď,“ informoval dívku netýkavě. „Čeho se týká vaše návštěva?“ „Něčeho, co je příliš důležité, než abych se s tím svěřovala vám,“ zněla Bellatrixina odpověď. Paladinovi zacukal koutek úst. „Tak to je smůla, protože záleží na mně, jestli vás dovnitř pustím. Takže pokud mi neřeknete…“ „To vám tedy neřeknu, to si pište,“ ujistila ho Bellatrix. „A jestli okamžitě nepůjdete oznámit lordu Theronovi, že za ním přišla Bellatrix Sinn’Fallah a že je to opravdu důležité, tak…“ „Tak co?“ vyštěkl paladin ostře. „Chcete mi vyhrožovat, dámo?“ Druhý strážce chvíli poslouchal jejich nesmyslnou při, pak pokrčil rameny a zmizel v paláci. Tiše jsem o tom informoval Bellatrix. Elfka se na svého soka vesele ušklíbla. „Zdá se, že váš kolega má víc rozumu.“ Paladin se zmateně otočil právě ve chvíli, kdy se opět otevřela brána, a druhý elf se vrátil. „Lord Theron vás přijme,“ oznámil Bellatrix. „Ale mám vám vyřídit, že vám dává přesně deset minut, abyste ho o všem informovala, a ani o vteřinu víc.“ Bellatrix na něj kývla na znamení díků, paladinovi věnovala drzý úsměv a mávla na mě, abych ji následoval. Ani jsem si nestihl pořádně prohlédnout vnitřek paláce, na který jsem byl nesmírně zvědavý, protože nám okamžitě zazněl v ústrety něčí povýšený hlas: „Ale, ale, naše slavná kouzelnice se vrátila. Stavte slavobrány.“ Původcem toho hlasu byl hubený bledý elf s tmavými vlasy oblečený v červeném mágském rouchu hustě vyšívaném zlatou nití. Vypadal jako typ člověka, který je zvyklý, že mu všichni prokazují úctu, stál rovně, jako kdyby spolkl meč, a ruce držel před sebou spojené špičkami prstů. Bellatrix po něm hodila opovržlivým pohledem a zasyčela: „Mlč, Rommathe, jestli nechceš, abych ti trochu upravila vizáž. Nepřišla jsem jednat s tebou.“ Mezi těmi dvěma bylo jasně patrné otevřené nepřátelství. Věděl jsem, že Rommath je něco jako hlava Quel’Thalasských mágů a podle toho, co mi Bellatrix vyprávěla během cesty do Orgrimmaru, se u něj učila na Falthrienské akademii. Netušil jsem, jaký spor spolu Bellatrix a Rommath mají, ale nevypadalo to jen na nějakou drobnou rozepři. Podle tónu Bellatrixina hlasu a podle Rommathova pohrdavého pohledu se ti dva skutečně upřímně nenáviděli. Elfka s čarodějem se stále navzájem propalovali očima, když se ozval další hlas. „Bellatrix, je to moje dobrá vůle, že jsem tě pustil dovnitř. Prosím, pokud mi chceš něco důležitého sdělit, mluv.“ Lor’themar Theron byl vysoký světlovlasý elf, na svou funkci oblečený velmi prostě, s odhodlaným výrazem ve tváři, a zdálo se, že je zrovna opravdu zaneprázdněn. Přesto ale podal Bellatrix poměrně přátelsky ruku a bylo vidět, že je i přes to vyrušení docela rád, že ji vidí. Krátce se podíval na mě, ale nejspíš se nechtěl zdržovat se zjišťováním, kdo jsem a co tu dělám, a tak se jeho pohled vrátil k Bellatrix. „Oba nejspíš nemáme času nazbyt,“ začala Bellatrix, „tak to zkrátím. Potřebuju vaši pomoc.“ „No páni. Naše malá Bellatrix potřebuje pomoc,“ ozval se Rommath sarkasticky a založil si ruce na prsou. „To je tedy událost hodná zaznamenání.“ Bellatrix ho ignorovala, ale všiml jsem si, že zaťala ruce v pěst. Lor’themar se na ni přemýšlivě díval. „Myslíš pomoc konkrétně od mé osoby?“ Bellatrix se krátce usmála. „Kéž by to stačilo. Ale ne, je to trochu složitější. Nevím, jak dalece jste informován o situaci v Outlandu, ale vyskytl se… určitý problém.“ „Pochopitelně,“ poznamenal Lor’themar. „Outland zatím znamenal jen samé problémy.“ „Ten problém se jmenuje Thorax,“ pokračovala Bellatrix a já jen němě zíral. O co jí pro všechno na světě jde? Chce mu snad všechno říct? O jaké pomoci to mluvila? „Je to démon a jeho moc zřejmě daleko přesahuje měřítka sil, kterým tvorové jeho druhu obvykle vládnou. Představuje příliš velkou hrozbu, než aby byla jeho existence opomíjena.“ „A ode mě žádáš konkrétně co?“ optal se Lor’Themar. „V ideálním případě potřebuji pomoc Sin’Dorei v Hellfire Peninsula. Pokud vím, je tam jedna naše základna.“ „Falcon Watch,“ přisvědčil Lor’themar. „Je to náš strategický bod z hlediska celého Outlandu a zároveň první báze, kterou jsme za hranicemi Temného portálu zřídili.“ „V případě, že dojde k boji, potřebuji jejich vojenskou podporu.“ „Víc mi neřekneš?“ podotkl s nelibostí v hlase Lor’themar. „Jen ‚Potřebuji jejich vojenskou podporu?‘ To si snad děláš legraci.“ „Chtěl jste to stručně,“ uculila se Bellatrix. Nemohl jsem si pomoct, ale připadalo mi, že ti dva spolu mají jiný vztah než obyčejný vztah nadřízenosti a podřízenosti, který vyplýval z Lor’themarova postavení vládce. Bellatrix si k němu příliš dovolovala, když se dožadovala pomoci z Falcon Watch. Lor’themarovi ale kupodivu její drzé chování zřejmě nevadilo; usoudil jsem, že se nejspíš buď velmi dobře znají nebo že si Bellatrix něčím vysloužila Lor’themarovu důvěru. A nebo že je pro něj jednodušší Bellatrixiny způsoby prostě ignorovat. Regent si povzdechl. „Podívej se, já chápu, že možná opravdu nastala nějaká výjimečná situace, která si žádá zákrok. Ale nelíbí se mi, že o té záležitosti vím tak málo a mám ti jen tak slíbit pomoc v tak velkém měřítku. Promiň, ale to si nemůžu dovolit. Musel bych mít víc informací.“ „Všechno vám vysvětlím,“ zapřísahala se Bellatrix. „Teď na to ale opravdu není čas. Nakonec nepůjde jen o Outland, jedná se i o osud Azerothu,“ dodala vemlouvavě. „Jak jinak,“ ušklíbl se Lor’themar. „No, pokud si mohu být jist, že se později všechno dozvím…“ „Těžko,“ skočil mu Rommath neuctivě do řeči. „Ona nikdy nesplnila nic, k čemu se zařekla.“ „Rommathe, tohle je teď vedlejší,“ zareagoval na jeho narážku káravě Lor’themar. Bellatrix se ale hodlala hájit sama. „Jestli máš nějaký problém, Rommathe, řekni ho rovnou!“ vyštěkla na něj agresivně. Rommath obrátil oči v sloup. „Vždycky jsi tvrdila, čeho všeho chceš dosáhnout, ale byla jsi příliš slabá a nesoustředěná, abys vystudovala seriózní magické umění! A místo toho jsi… zaprodala svoji duši temné a zvrácené magii z Twisting Nether.“ Spolkl jsem poznámku o tom, že my všichni jsme udělali stejnou chybu, ale Bellatrix zřejmě Rommathovu nesmyslnou narážku vůbec nepostřehla. „Ty mi řekni, Rommathe, kdo byl slabý, když Arthas napadl Quel’Thalas! Já bojovala v první linii, nasazovala vlastní život za náš lid, za naši zemi! Kde jsi byl ty?“ „V první linii!“ vyprskl Rommath. „Zdá se, že ta tvoje první linie se moc nesnažila!“ Bellatrix zbledla vzteky. Vůbec bych se jí nedivil, kdyby za tohle Rommatha na místě zabila. Pokud skutečně bojovala v první linii, musela vidět umírat plno svých bratrů a sester, takže tohle byla od Rommatha neskutečně necitelná bezohlednost. „Ještě slovo…“ procedila mezi zuby. „A potom jsi utekla jako zbabělec!“ nenechal se prosit Rommath. „Bála ses postavit tomu, co se stalo, a jen jsi zavírala oči před naším osudem, zatímco já jsem naší zpustošené zemi vrátil její původní slávu!“ „Kdybys nebyl takový ignorant, tak by sis pamatoval, že já neutekla. Následovala jsem tvého milovaného Kael’thase, protože jsem stejně jako všichni ostatní věřila, že pod jeho vládou nám nastanou lepší dny. Jenže pak nás zradil! Zaprodal vlastní lid a možná jsi mu v tom pomáhal. Možná s ním stále ještě spolupracuješ!“ V tu chvíli rázně zakročil Lor’themar. „Tak dost!“ řekl důrazně a obrátil se k Bellatrix. „Právě jsi vyslovila obvinění z velezrady. Já vím, že Rommath je loajální. Mně, Quel’Thalasu, ne Kael’thasovi. A ty, Rommathe,“ řekl ještě důrazněji, „prosím, nech si ty urážky.“ Rommath se tvářil vzdorně, ale neřekl už ani slovo. Lor’themar si vyčerpaně povzdechl a položil Bellatrix ruku na rameno jako mistr, který uděluje rady svému učedníkovi. „Nikdy jsi mi nedala důvod, abych ti nedůvěřoval. Pokud říkáš, že potřebuješ pomoc, nepochybuji o tom, že je to pravda. Ale jistě chápeš, že ti nemůžu jen tak svěřit svoje jednotky, nemáš na to hodnost ani oprávnění.“ Bellatrix na něj upřela prosebné oči. Její rázné a povýšené vystupování bylo to tam, teď se tvářila jako malá holčička, která se každou chvíli usedavě rozpláče. Lor’themar na tuhle manipulaci zareagoval vyčítavým pohledem. „Nech toho, víš, že tohle na mě neplatí,“ podotkl nepřítomně. „Nech mě přemýšlet. Napadá mě jediné možné řešení...“ *** „Bellatrix, u všemocného slunce, co tady děláš?“ Když Lor’themar zamířil do zbrojnice, aby si vyzvedl meč a zbroj, rozhodně nečekal, že tam kromě zbrojíře najde také dceru velitelky Anasterianovy osobní stráže Aeolynn, sotva dospělou Bellatrix. Lor’themar ji znal; všichni ji znali, Bellatrix byla vždycky svým způsobem někde poblíž. Přestože oficiálně studovala na Falthrienské akademii, studium ji ani v nejmenším nezajímalo a místo něj se věnovala tréninku boje buď s oddílem Aeolynn nebo častěji s hraničáři Sylvanas Windrunner. Lor’themar měl dosud v živé paměti, když o svolení přišla Bellatrix požádat samotného Anasteriana Sunstridera, protože její matka jí to rezolutně zakázala kvůli jejímu nedostatečnému věku. Anasterian jí to tehdy blahosklonně dovolil, protože byl přesvědčen, že mladá dívenka záhy zjistí, že k tomu zkrátka zatím nemá vhodné dispozice, ale Lor’themar si na ni v duchu vsadil. Nezklamala ho. Bellatrix od té doby začala studium na Falthrienské akademii zanedbávat ještě víc než dřív, ale přestože se pochopitelně ani zdaleka nemohla měřit s dospělými členy jednotek Aeolynn a Sylvanas, na její věk nebyly její schopnosti vůbec špatné. Lor’themar si od té doby myslel, že už ho nic, co Bellatrix kdy udělá, nemůže překvapit, ale zřejmě se mýlil. „Co tady provádíš?“ zopakoval šokovaně Lor’themar. „Přišla jsem si pro zbraň…“ odpověděla dívka tiše, jako ze sna, s očima sklopenýma k meči, který držela v trochu se chvějících rukou. Lor’themar už ho tu kdysi zahlédl; byla to zřejmě velmi stará zbraň, na jejíž pochvě byl vyryt runový nápis, o kterém už dávno nikdo nevěděl, co vlastně znamená. I přes to, že byl meč neobyčejně krásný a elegantní, byl to v podstatě jen kus starého železa – nebyl ničí, nepatřil žádnému rodu a k obyčejnému tréninku se také nehodil, na to ho zase byla škoda. Alestus, zbrojíř, však na žádného ze svých svěřenců nedal dopustit a každičké zbrani, kterou opatroval, prorokoval velký osud v rukou některého z bojovníků. Lor’themar nevěřil vlastním uším. „Přišla sis pro zbraň? Pro jakou zbraň, u všemocného slunce?“ „Pro zbraň, se kterou budu bojovat…“ oznámila Bellatrix pořád tím stejným tichým chladnokrevným hlasem, ze kterého Lor’themarovi naskakovala husí kůže. „Se kterou budeš bojovat?“ zopakoval Lor’themar. „Děvče, děláš si legraci? Tohle není žádný nácvik! Tohle bude boj o naše životy! Arthas sem přichází, aby nás zničil, všechny, do jednoho!“ „Pokud nebudeme bojovat všichni, všichni zemřeme,“ odvětila Bellatrix a připnula si pochvu s mečem k opasku. „Pak bude jedno, kdo nasazoval život a kdo se schovával, oni nás pobijí všechny a naše města srovnají se zemí. Nemůžeš mi zakázat bránit svůj vlastní život.“ „Já jistě ne, ale tvá matka ti nikdy nedovolí bojovat v jejím oddílu.“ „Já vím.“ Na Bellatrixině tváři se objevil strnulý úsměv. „Ale Sylvanas mě ve své jednotce nechá. Její výcvik mám už za sebou, složila jsem všechny zkoušky.“ „Ale neoficiálně!“ „Na to se Arthas ptát nebude.“ Bellatrix Lor’themarovi kývla na pozdrav a beze slova zmizela. Lor’themar osaměl se zbrojířem Alestem. „Neměl jste jí ten meč dávat,“ pokáral ho Lor’themar. „Vždyť je to ještě dítě…“ „Ale měla pravdu. Arthas se nezastaví ani před vražděním dětí,“ oponoval Alestus. „Kromě toho už je skoro dospělá. A sám víte, že v boji je dobrá.“ „To jistě,“ přisvědčil Lor’themar. „Ale je dost silná na to, aby ten boj přežila?“ „Jsme my všichni dost silní na to, abychom ten boj přežili?“ odpověděl mu otázkou zbrojíř. Lor’themar mu na to odpovědět nedokázal. *** „Tohle,“ vysvětloval Lor’Themar, zatímco Bellatrix předával svinutý pergamen označený jeho pečetí, „tě opravňuje v Outlandu mluvit mým jménem. Doufám, že toho nezneužiješ,“ dodal varovně. „Přísahám,“ pronesla slavnostně Bellatrix, ale Lor’Themar se stále tvářil zachmuřeně. „Vážně se mi nelíbí představa, co všechno se může dít, aniž bych o tom měl jakékoli tušení. Napadá mě jedno jediné opatření: pošlu s tebou někoho z mých lidí, aby na tebe dohlížel.“ Bellatrix se celá napjala. Lor’Themar sklouzl očima k Rommathovi. „Budete muset překonat vaše vzájemné neshody.“ „Tak to ani omylem!“ „Ani mě nenapadne!“ „Nebudu se hádat ani s jedním z vás,“ prohlásil rozhodně Lor’Themar. „Tohle je rozkaz.“ Otočil se na Bellatrix, která byla zřejmě odhodlaná protestovat tak dlouho, jak to půjde. „Ani slovo, Bellatrix. Tohle je moje podmínka. Chci si být jistý, že se nestane nic, o čem nebudu předem vědět. Rommath bude odteď mýma očima i ušima v Outlandu, a jako mág se může kdykoli dostat portálem zpátky ke mně, aby mě informoval o případné změně situace. Doufám, že jste s tím oba srozuměni.“ Podíval se střídavě na Rommatha a Bellatrix. Rommath zavrčel „Jak si přejete“ a Bellatrix jenom kývla. Nejspíš pochopila, že o tomhle nemá cenu smlouvat. Lor’Themar také přikývl. „Dobře. Můžete jít.“ *** „Co to mělo znamenat?“ zasyčel jsem na Bellatrix tiše, aby mě Rommath neslyšel. „Podívej se, sice se nehodlám zapojit do Illiyanina plánu na záchranu světa, ale tohle jí poskytnout můžu. Bez vojáků si proti Thoraxovi ani neškrtne.“ Rozhodl jsem se nekomentovat Bellatrixinu nepochopitelnou neochotu k „plánu na záchranu světa“, jak se vyjádřila, a místo toho jsem se znovu zeptal na Calanthii. Přikývla. „Věnujte mi pozornost,“ řekla nahlas, abych ji slyšel já i Rommath, který se táhl za námi a překvapivě zatím neřekl ani slovo, jen se tvářil tak otráveně, že by z něj zkyslo mléko. Všichni jsme se zastavili uprostřed náměstí. „Vy dva tu teď počkejte,“ pronesla Bellatrix tónem nepřipouštějícím odpor, „a já vyřídím, co je třeba.“ Naklonila se ke mně: „Nic tomu idiotovi neříkej,“ zašeptala. „Čím míň toho bude vědět, tím líp. Do hodiny budu zpátky.“ Otočila se a během několika okamžiků zmizela v temné Murder Row. Rommath se posadil do trávy a opřel se zády o jeden strom. „Tohle mi udělal schválně,“ zavrčel, aniž by se na mě podíval, ale bylo jasné, že si u mě chce hojit svoje zraněné ego. „Mohl poslat kteréhokoli z mých mágů, portál neumí vytvořit jen úplní začátečníci. A ona,“ řekl pohrdavě a mávl bledou rukou směrem, kterým zmizela Bellatrix. Sedl jsem si naproti němu. „Co proti ní máš?“ zeptal jsem se, přičemž jsem doufal, že z tónu mého hlasu je jasně patrný můj nesouhlas k jeho nevraživosti vůči Bellatrix. Rommath se ušklíbl. „Ona je naprosto ztracený případ.“ Povzdechl si. „A přitom se zdála být ze začátku tak nadějná! Jenže se vůbec nesnažila. Měla takový potenciál a všechen ho zahodila!“ „Nemyslím,“ odtušil jsem. „Nemyslím. Naopak mám dojem, že máte vztek, když víte, co všechno se naučila bez vaší pomoci.“ Páni, vážně jsem to řekl? Nechtěl jsem přilévat olej do ohně, stačilo, že se s ním nemohla vystát Bellatrix, ale nemohl jsem si pomoct. Rommath se nepříjemně usmál. „Ta si tě tedy obtočila kolem prstu, jen co je pravda,“ poznamenal. „Něco ti o tvé Bellatrix řeknu: jí nezáleží na nikom kromě sebe. Nebude se štítit ničeho, ani vraždy, pokud to pomůže jejím cílům. Ona byla vždycky…“ „Tak zaprvé,“ přerušil jsem ho razantně, „není to žádná moje Bellatrix, a myslím, že ji neznáte až tak dobře, jak si myslíte.“ Nechtěl jsem věřit, že by Bellatrix byla taková, jakou mi ji popsal Rommath. Jistě, byl proti ní zaujatý, ale co když bylo v jeho řeči zrnko pravdy? Nesmysl, okřikl jsem sám sebe. Vždyť se vydala do Jeskyní času, naprosto nezištně zachránila Illiyanu, ženu, kterou nikdy předtím neviděla. Ona se tam vydala pro Talah na’Ishnu, promluvil tichý hlásek v mé hlavě. Illiyanu vůbec nehledala, Illiyana ji našla sama. Bellatrix záleželo jen na té zatracené knize, protože ta měla smysl a protože ji pro ni poslala její matka. Život někoho, koho ani neznala, pro ni smysl neměl. To není pravda, dostala se opět ke slovu moje část, která si chtěla Bellatrix idealizovat. Ona nemůže být taková, protože já ji… Rommath mě pobaveně pozoroval. „Možná ji ty neznáš tak dobře, jak se domníváš. Jednou se budeš moc divit, hochu. Jednou se ti ta krásná iluze zničí, ale to už možná bude moc pozdě.“ V tu chvíli jsem měl chuť ho zabít. A také se začít modlit, aby neměl pravdu. *** Takže ji po takové době zase uvidím, opakovala jsem si, zatímco jsem nahlížela do všech barů a hospod, které v Murder Row byly (a že jich nebylo zrovna málo, nikdy jsem nechápala, jak můžou všechny tak dobře prosperovat). Když jsem ji viděla naposled, byly jsme obě vlastně ještě děti, ale od mého odchodu z Quel’Thalasu se změnilo víc než to, že jsme obě dospěly. Už nejsem taková, jakou mě Calanthia znala. A jistojistě se mnou nebude chtít jít, hlavně proto, že v tuhle denní (či spíše noční) dobu bude nejspíš zrovna opilá a s rukou kolem ramen nějakého přitažlivého mladého muže. Ale obojí je mi jedno. Přivedu ji k Rhoninovi a pak si může jít, kam bude chtít. Nejsem její chůva, bude se muset rozhodnout sama. Ale až tam, zatím za ni budu myslet já, ať se jí to líbí nebo ne. Zastavila jsem před jednou tavernou, ze které se ozýval veselý smích a smyslná hudba protkaná rytmickými údery bubnů. Odhrnula jsem závěs, který zakrýval vchod, a nahlédla dovnitř. Kolem stolu tam seděla skupinka elfů v pestrobarevných šatech a zdálo se, že se velmi dobře baví. V čele neseděl nikdo jiný než Calanthia, s paží ovinutou kolem pasu jednoho mladíka, kterého jsem si matně pamatovala ještě z Falthrienské akademie. Calanthia právě vykládala osazenstvu hospody nějaký vtip a přerušovaly ji neustálé výbuchy smíchu. Bylo mi z duše odporné chodit dovnitř, za posledních pár měsíců jsem si navykla samotě, kdy mi jedinými společníky na cestách byli táborový oheň a některý z mých démonických služebníků; hlučná zábava, která se v hospodě odehrávala, mě nijak nelákala. Ale nedalo se nic dělat. „A pak ten trpaslík říká: Ne, já nemám problém s pitím! Prostě piju, pak spadnu pod stůl…“ Calanthia mě uviděla a zmlkla v půli věty. Dívala se na mě šokovaným pohledem, ale pak se jí ústa roztáhla do širokého úsměvu. Její přátelé se také všichni otočili ke dveřím, aby se podívali, co ji tak vyvedlo z míry. Viděla jsem v jejich tvářích milé překvapení, ale zároveň jakousi nejistotu. Cítila jsem, že už mezi ně nepatřím. A světe, div se, bylo mi to jedno. „Trix!“ zvolala Calanthia a zvedla do výše pohár, který právě držela v ruce, jako by mi chtěla připít na zdraví. Nejspíš už takhle připíjela na zdraví všech přítomných, protože se jí trochu pletl jazyk. „To je teda věc!“ Vešla jsem dovnitř. Všichni mě sledovali napjatými pohledy, všichni kromě Calanthie, která okamžitě zapomněla na svého nynějšího přítele a začala mě bouřlivě vítat. Vyskočila od stolu, převrhla přitom několik číší a prudce mě objala. Přestože mě její spontánní pozdrav trochu překvapil, její objetí jsem opětovala. Nejspíš se mi po ní přece jen trochu stýskalo. „Trix!“ opakovala Calanthia šťastně. Těžko říct, jestli to způsobil můj příchod nebo množství vypitého alkoholu. Nejspíš to druhé, protože mě okamžitě vyzvala, abych se k nim přidala. „Sedni si k nám a dej si trochu vína! Povídej, kde jsi celou tu dobu byla? Určitě jsi cestovala, co? Jak tě znám, byla jsi až někde na konci světa…“ „Musíš jít se mnou, Cal,“ přerušila jsem její litanii. Rázem zmlkla a úsměv jí trochu ztuhl. „Co? Kam? Ani mě nenapadne, zábava je v plným proudu!“ Učinila pokus znovu si sednout ke stolu, ale chytila jsem ji za šaty a přitáhla si ji zpátky k sobě. Trochu se zakymácela, a kdybych ji nezachytila, nejspíš by se mi skácela k nohám. „Hoplá!“ okomentovala svoji nemotornost rozjařeně Calanthia. „Pusť mě, Trix. Chci si sednout.“ „Chceš, ale nesedneš si. Půjdeš se mnou. A vy se do toho nepleťte, bavte se dál,“ poznamenala jsem pro jistotu směrem k ostatním, protože se zdálo, že hodlají začít protestovat. Zatímco jsem táhla vzpouzející se Calanthii ven, u stolu se opět rozproudil nejistý hovor. „Co to zatraceně děláš, Trix!“ stěžovala si Calanthia. Nemělo cenu se s ní bavit teď, když byla opilá, a tak jsem jí ani neodpověděla. Místo toho jsem ji zavedla k jedné lavičce, donutila ji posadit se a vtiskla jí do ruky malou lahvičku, obsahující lektvar na soustředění - stejný lektvar, který jsme vypili s Morlannem po našem trochu nepovedeném průchodu tou magickou bariérou v Astranaaru. Mimoděk jsem si vzpomněla na svého otce, na jeho doširoka rozšířené oči, když se mu do zad zabodl šíp… Zuřivě jsem tu myšlenku potlačila. „Vypij to,“ přikázala jsem Calanthii. „Udělá ti to dobře.“ „Mně bylo dobře, dokud jsi mě nevytáhla ven,“ mumlala Calanthia plačtivě. Odšroubovala uzávěr nádobky a s rezignovaným povzdechem se napila. Několikrát zakašlala a pak si složila hlavu do dlaní. Lahvička jí vypadla z prstů a vzápětí se roztříštila na drobné střípky, které se modře zableskly, jak se od nich začalo odrážet světlo blízké lucerny. Calanthia se na mě podívala zpod clony svých rozcuchaných medových vlasů. „Tak co zatraceně chceš!“ vyštěkla dost agresivně. „Do rána to asi nemohlo počkat, že?“ „Ne, to nemohlo,“ souhlasila jsem ochotně. Calanthia polohlasně zaúpěla. „Tak to vyklop, ať to mám za sebou.“ Odvykládala jsem jí celý příběh „musíme zachránit svět“ a vynechala jen některé drobné detaily, které stejně nebyly příliš důležité. Její výraz se při mém vyprávění zvolna měnil od netečného a znuděného k zvědavému a nakonec se jí v očích ustálil nefalšovaný úžas. „No…páni,“ zašeptala. Oči jí svítily. „Takže o mně se mluví v nějaké starodávné knize?“ No jistě, to bylo to jediné, co ji zajímalo. „Přesně tak,“ přisvědčila jsem. „Mluví se tam o tobě jako o ‚Navrácené cestě vítězství‘.“ Calanthii se udělalo na čele několik přemýšlivých vrásek. „To by mě teda zajímalo, co to znamená.“ Pokrčila jsem rameny. „Nejspíš nic důležitého. Ta kniha je celá psaná tímhle stylem.“ Calanthia se na mě vyčkávavě zadívala. „Tak, hm, jaký máš plán?“ V tu chvíli mi tak moc připomněla Morlanna, že jsem se musela mimoděk usmát, přestože jsem neměla moc dobrý pocit z toho, že na mě všichni tak moc spoléhají. „No, plán je takový, že tě přivedu k Rhoninovi,“ začala jsem rozvážně, „a pak se uvidí.“ To, že „a pak se uvidí“ v podstatě znamená „pak už si budete muset nějak vystačit sami“, jsem už před ní raději nezmínila. Nepotřebovala jsem dalšího člověka, který by mi to chtěl vymlouvat, a proto jsem schválně zdůraznila, že k Rhoninovi zavedu konkrétně ji, aby si připadala důležitá a nezajímala se o to, co mi nebylo milé. Můj záměr se zdařil; Calanthii se rozsvítily oči stejným způsobem, jako když jí někdo skládal komplimenty, a okamžitě se zeptala s téměř nábožnou úctou: „K tomu Rhoninovi? K šéfovi Kirin Tor?“ Musím přiznat, že její nadšený přístup mi trochu spravil náladu po střetu s Rommathem. V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná, že jsem se mohla alespoň na krátkou chvíli vrátit domů. „Přesně tak,“ přisvědčila jsem. „Uděláme si výlet do Dalaranu.“ Calanthiina dobrá nálada mě úplně nakazila. Položila jsem jí ruku na rameno a řekla vemlouvavým tónem: „A na Rhonina zapomeň, Cal. Má manželku.“ Calanthia se rozesmála na celé kolo a mě mimoděk napadlo: Navrácená cestě vítězství. Jak by z ní vůbec mohla sejít? <--- zpět na 12. kapitolu | | | pokračovat na 14. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.