Píseň ohně - 14. kapitola

• Bellatrix
• 25.04.2011
• Fan Fiction

14. KAPITOLA - Strážkyně vodních hlubin Les kolem mě téměř neslyšně šeptal. Spíše myslí než sluchem jsem vnímala tiché ševelení stromů v mírném vánku, šumění nedalekého vodopádu a tlumené hlasy mých společníků deformované magií, pomocí které prozkoumávali okolní krajinu. Naše skupina byla sem na Bloodmyst Isle poslaná z Exodaru, když průzkumníci v této oblasti zjistili zvýšené množství volné magie ve vzduchu, aniž by měla nějaký zřejmý zdroj. Těžko říct, čím to bylo způsobené, ale mně to bylo upřímně řečeno docela jedno. Můj jediný úkol byl moje lidi chránit, kdyby snad nastaly nepředvídané komplikace. Takže zatímco mágové podrobovali zkoumání naše nejbližší okolí, já jsem naslouchala lesu. K uším mi dolehlo vzdálené křupnutí větvičky, tlumené jako po velmi opatrném došlápnutí. Přestože to pravděpodobně bylo jen nějaké divoké zvíře, které se k nám nejspíš neodváží přiblížit, připravila jsem si hůl, abych nás mohla ochránit magickým štítem v případě nějakého nenadálého útoku. Vzápětí se ozval hlas jednoho z mágů: „Zvýšení hladiny magie na stupeň tři!“ Překvapeně jsem se otočila. Pokud mi bylo známo, stupeň tři označovalo množství magie, která se buď hromadila po delší dobu, nebo ji měl jednorázově na svědomí nějaký poměrně mocný kouzelník. A jelikož se zvýšila tak náhle, nejspíš… „Všichni sem!“ zavelela jsem, jakmile mi došlo možné nebezpečí. Všichni se kolem mě okamžitě seskupili. „Co se děje?“ zašeptala jedna žena vyděšeně. „Někdo nás sleduje,“ odpověděla jsem též šeptem a mezitím se snažila mezi stromy zahlédnout alespoň náznak pohybu. „Držte se u mě a buďte tiše.“ Obklopilo mě najednou až příliš tíživé ticho přerušované jen neklidně zrychleným dechem mých druhů. Mimovolně jsem sevřela svoji hůl pevněji. Vteřiny rozvážně plynuly a neozval se už ani jediný podezřelý zvuk. Už jsem se chystala oznámit planý poplach, když můj zrak přitáhl nějaký záblesk. Okamžitě jsem prudce uhodila holí do země a kolem nás se zformoval třpytivý magický štít. Snad o setinu vteřiny později proletěla vzduchem magická střela, stěna ji s hlasitým plesknutím pohltila a rozplynula se. Dřív, než jsem stihla vytvořit další, se ozvalo napínání tětiv luků a vzápětí vzduchem prosvištělo několik šípů. Dva z mých společníků se s výkřikem zhroutili k zemi, když šípy našly svůj cíl. Moje první myšlenka byla, že musím své druhy ihned vyléčit ze zranění, pokud už ovšem nejsou mrtví, ale teď bylo třeba jednat rychle. Okamžitě jsem kolem nás všech vytvořila nový štít, který zachytil další salvu šípů. „Elfové!“ vykřikl někdo za mnou. Při Naaru, mělo mě to napadnout dřív. To bylo jediné vysvětlení, které zdůvodňovalo jak zvýšenou hladinu magie v této oblasti, tak ten nečekaný a bleskový útok. Krvaví elfové měli báze skoro po celém Bloodmyst Isle a jejich útoky na naše vlastní osady byly téměř na denním pořádku. Neměla jsem jinou možnost, než pokusit se udržet kolem nás ochrannou bariéru, abychom mohli bez rizika dalších zranění utéct do bezpečí, ale tento zoufalý plán selhal hned v zárodku. Z hustého podrostu vystoupilo několik elfích mágů a společně k nám vyslali výboj jedovatě zelené energie. Nezůstali jsme jim nic dlužni; výboj se se zapraskáním odrazil od mého štítu zpět k nim, okamžitě následovaný modrým klikatícím se bleskem, který vyšel z dlaní mladé draeneiky po mé pravici. Ozval se něčí bolestný výkřik, který mi sice vlil do žil trochu odvahy, ale dobře jsem si uvědomovala, že naše pozice není nikterak záviděníhodná. Elfů bylo nejméně dvakrát tolik než nás a všichni byli ozbrojení, zatímco v naší skupině byly dohromady jen dva meče. A v magické moci se nám přinejmenším vyrovnali, pokud v ní ovšem nebyli zdatnější. „Schovej se za nás!“ vykřikl jeden muž, odstrčil mě dozadu, vytasil meč a spolu se všemi ostatními se postavil do řady přede mě. Vytvořila jsem novou a (jak jsem doufala) silnější magickou stěnu, ale jeden z elfů ji mávnutím ruky, jakoby mimochodem, nechal zmizet. „Utečte!“ ozval se mi v hlavě něčí hlas. Zněl cize, ačkoli možná to bylo mé vlastní podvědomí – nicméně mi vnukl nápad. Pevně jsem uchopila svoji hůl a zašeptala několik zdánlivě dávno zapomenutých slov: „Amanare Veni kahl Tiros!“ Současně jsem holí prudce máchla směrem k našim nepřátelům. Před překvapenými elfy se objevila zlatě zářící stěna, která se obrovskou rychlostí hnala k nim a vzápětí je s dutým třesknutím provázeným výkřiky bolesti odhodila snad dvacet metrů dozadu. Nemohla jsem se o ně dál starat; musela jsem doufat, že nám jejich krátká nepozornost umožní útěk. Neváhala jsem a zavelela k ústupu. Jeden z draeneiů ještě poklekl k těm dvěma, kteří byli zasaženi šípem, podíval se na mě a zavrtěl hlavou. Už jim nebylo pomoci. Dali jsme se na útěk a nikdo z nás se neohlížel. Já sama jsem veškerou svoji energii upínala k udržení ochranného štítu, nohy mi ztěžkly a začala jsem za ostatními trochu zaostávat. Najednou se mi zatmělo před očima, všude se rozprostřela oslepující neprostupná čerň a já ztratila rovnováhu a padla na kolena. Do dlaní se mi zabodly ostré kamínky a větvičky. I tak mírná bolest stačila na to, aby mi pročistila hlavu; temnota kolem mně se rozestoupila. Rychle jsem se ohlédla a jen o několik centimetrů jsem se vyhnula letící čepeli, která by mi jinak snad usekla hlavu. Instinktivně jsem prudce vykopla nohou a zasáhla elfa kopytem do holeně. Elf vykřikl a naslepo se ohnal mečem. Odrazila jsem úder svojí holí, pak se o ni opřela a vyskočila na nohy. Nejasně jsem vnímala, že můj protivník není jediný z elfů, kdo nás dostihl, a že se kolem mě rozpoutal zuřivý boj. Bylo mi jasné, že jako ochránkyně svých lidí jsem žalostně selhala. Nejen, že jsem nechala zemřít dva ze svých druhů přímo před mýma očima a neudělala vůbec nic na jejich záchranu; a teď… Ne, nebudu se dívat, jak mí bratři a sestry umírají. Musím udělat jednu věc: rychle se zbavit svého protivníka a pak se stáhnout někam do bezpečí, odkud budu moci léčit zraněné a posilovat bojující mocí Světla. Kéž nám Naaru pomáhají. Elf zatím využil mojí chvilkové nepozornosti a jeho meč mě zranil na boku. Sice se mi trochu třásly ruce a moje hůl mi najednou připadala dvakrát těžší, ale přesto jsem byla schopná ji pozvednout a vší silou, kterou jsem v sobě našla, jsem s ní uhodila elfa do hlavy. Muž vykřikl bolestí a z rozraženého čela mu vytryskl proud krve, který mi okamžitě smáčel obě ruce. Elf klesl na kolena a meč mu vypadl z ruky. Na chvíli jsem zaváhala. Ještě nikdy jsem nikoho nezabila, ale musela jsem myslet na ostatní. Pokud se svého soupeře nezbavím definitivně, nejspíš zemřu také, s myšlenkou, že jsem selhala ve všem, v čem jsem mohla. Moje přirozenost mi bránila sáhnout na něčí život, ale v mysli se mi ozval jeden hlas, který přehlušil všechny ostatní: ‚Zab ho!‘ Ten hlas byl příliš silný, než aby se dal umlčet, ale nebyl můj. Stejně jako to nebyla moje vůle, když jsem sebrala elfův meč ze země a vrazila mu ho zezadu do krku. Ruku mi zalila horká krev a v hlavě mi vybuchl gejzír oslnivé bolesti. A jak z elfa unikal život, jako by umíralo i něco ve mně – měla jsem najednou nekonečně strašný pocit, že jsem právě zabila někoho z vlastních lidí. Jako by ten umírající elf u mých nohou byl můj vlastní bratr. Hlava se mi točila závratí a chtělo se mi zvracet. Z absolutní strnulosti mě vytrhlo čísi zoufalé volání: „Ysadaris! Pomoc!“ Přinutila jsem se odtrhnout zrak od elfova mrtvého těla. Naslepo jsem vyslala směrem, odkud přišel výkřik, vlnu neutralizující energie, která rušila veškerá právě sesílaná kouzla. Než jsem stihla udělat cokoli jiného, ozval se odněkud za mými zády hlasitý válečný pokřik: „Nallae Sola Melorah! Za Světlo! Za Naaru!“ Vzápětí se na bojišti objevilo několik draeneiských paladinů v plné zbroji, která zářila stejně jako naděje, která se rozhořela v mém srdci. Situace se velmi rychle změnila v náš prospěch a za chvíli to byli elfové, kdo se zoufale a marně bránil. Ode mě už nebylo potřeba nikoho chránit, a tak jsem místo toho hledala a léčila raněné, z nichž nikdo naštěstí nebyl zraněn smrtelně. Po pouhých několika minutách krveprolití skončilo. Ze ztráty energie, kterou jsem vydala na léčení, se mi stále točila hlava a cítila jsem závrať z elfovy krve na svých pažích, jejíž pach mi připomínal smrt samotnou. Někdo mě vzal opatrně kolem ramen. „Ysadaris, jsi v pořádku? Nejsi zraněná?“ „Ne,“ hlesla jsem chraptivě, „nejsem.“ Alespoň fyzicky ne, ale cítila jsem, že se mnou není něco v pořádku. Ta myšlenka na vraždu nepřišla z mojí mysli. *** „Ty jsi Ysadaris?“ Zmateně jsem se otočila. Ten zvědavý dotaz vzešel od stříbrovlasé noční elfky v bílých šatech se smrtelně vážným výrazem v obličeji a neskutečně hlubokýma stříbrnýma očima, které mě pozorovaly sice s ostražitostí, ale poměrně přátelsky. Nejistě jsem přikývla. Chtěla jsem se zeptat, s kým mám tu čest, ale elfka se bez váhání představila sama: „Jmenuji se Illiyana Loreth’Aran. Mohli bychom si někde o samotě promluvit?“ Popravdě řečeno jsem byla po dnešním zážitku dost vyčerpaná a vážně jsem si potřebovala odpočinout a načerpat síly, ale podle Illiyanina naléhavého výrazu šlo nejspíš o něco velmi důležitého. „Proč ne,“ přikývla jsem tedy. Pokynula jsem jí k jedné skupince stromů, protože jsem se potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu a stísněné prostory Exodaru mě v tuto chvíli zrovna moc nelákaly. Zvolna jsme kráčeli směrem k přístavu Valaar’s Berth a já naslouchala Illiyaninu moudrému, tichému a melodickému hlasu věštkyně. „Napřed chci,“ začala Illiyana, „abys mi přesně popsala, co jsi cítila, když jsi zabila toho elfa.“ Nevěděla jsem, co mě překvapilo víc – jestli samotný obsah toho dotazu nebo fakt, že Illiyana věděla, co se dnes stalo. Elfka postřehla můj užaslý výraz. „Hledala jsem tě,“ vysvětlila mi. „Vnímala jsem tvoje myšlenky. To já jsem vám poslala na pomoc vaše paladiny; v mysli jsem se spojila s jejich vůdcem, jehož oddíl byl zrovna poblíž vás. A hlavně mi prosím neděkuj,“ dodala s úsměvem. „Kvůli tomu jsem to nedělala.“ I mě její přání rozesmálo. „Dobře, nebudu ti děkovat,“ ujistila jsem ji. „Ale nezapomenu na to. Zachránila jsi mi život, jsem ti nyní zavázaná vlastní duší.“ Položila jsem si pravou dlaň na srdce. Illiyana trochu rozpačitě kývla. „A teď mi tedy prosím řekni, co jsi cítila,“ vrátila se ke své předchozí otázce. Upadla jsem do rozpaků. Nechtěla jsem se neznámé ženě svěřovat se svými pocity, hlavně proto, že jsem sama nechápala jejich význam. Illiyana zřejmě postřehla moji neochotu cokoli říct a tak odpověděla místo mě: „Cítila jsi s tím elfem… spřízněnost?“ Nebyla jsem si jistá, zda je to opravdu to správné slovo, ale protože mě lepší výraz nenapadl, přikývla jsem. „Jako bych zabila někoho vlastního rodu.“ Při těch slovech mi přeběhl mráz po zádech. Ta představa pro mě byla téměř stejně děsivá jako vlastní smrt. Možná i horší. Illiyana mi položila paži na rameno. „Myslela jsem si to. Stalo se to proto, že sdílíš duševní spojení s jednou krvavou elfkou. V tu chvíli se její mysl promítla do tvé a ty jsi cítila, co by asi pocítila ona, kdyby byla na tvém místě. Ale ze stejného důvodu jsi toho elfa zabila – byl to tvůj nepřítel a ona by se svého nepřítele bez váhání zbavila. V tom kritickém okamžiku v tobě otisk její mysli zanechal stopu, která tě donutila jednat.“ „Takže jí by se stalo totéž, co mně?“ ujišťovala jsem se. Byla to zvláštní představa, být nějak propojená s člověkem, kterého jsem v životě ani neviděla. Illiyana zavrtěla hlavou. „Spíš bych řekla, že ne. Ty jsi totiž psychicky citlivější na bolest a utrpení ostatních, protože jsi kněžka a jako taková máš pomáhat trpícím. Zato ona je...“ elfka se trochu pokřiveně usmála, „ ...k podobným věcem dost netečná.“ Illiyana trochu zpomalila a ohleduplně počkala, abych si to všechno mohla srovnat v hlavě. Nebyla jsem si jistá, co si o tom celém mám myslet. Neměla jsem důvod Illiyaniným slovům nevěřit, koneckonců její vysvětlení mých protichůdných pocitů smysl dávalo, ale… „Proč jsi mě vlastně vyhledala?“ otázala jsem se po chvíli ticha. „Určitě jsi mi nezachránila život jen tak náhodou.“ Illiyana se zachmuřila a zahleděla se do země. „Do poslední chvíle jsem netušila, v jakém jsi nebezpečí. Kdybych si to uvědomila moc pozdě, nejspíš bys už nebyla naživu. Když jsem zachytila tvoje myšlenky, nebylo mi hned jasné, co se děje.“ Mávla rukou. „Nemá cenu mluvit o minulosti, když před námi leží budoucnost, kterou je třeba zachránit.“ Pod tíhou závažnosti okamžiku jsme se obě zastavily a Illiyana se mi podívala zpříma do očí. „Slyšela jsi někdy jméno Thorax, Ysadaris?“ Zamyslela jsem se. Zvuk toho jména se v mé hlavě setkal s dávno zasutou vzpomínkou, která teď ale hladce vyplula na povrch. „Ano, už jsem o něm slyšela,“ odpověděla jsem nejistě. „Pokud vím, byl to jeden ze služebníků Kael’thase Sunstridera.“ Illiyana přikývla. „Jenže teď už jím není. Kael’thas se vrátil do Quel’Thalasu a zaútočil na hlavní město Silvermoon, obrátil se proti vlastním lidem, aby se dostal ke Sluneční studni. Thorax zůstal v Outlandu a přetáhl k sobě většinu Kael’thasových vojáků. Začal představovat mnohem větší hrozbu, než se zprvu mohlo zdát.“ „A co to má společného se mnou?“ Nechtěla jsem, aby to ode mě vyznělo lhostejně, ale přece jenom jsem nebyla žádná válečnice ani mocná kouzelnice. Nedovedla jsem si představit, jak bych mohla být v této situaci užitečná, ať už měla Illiyana v plánu cokoli. Illiyana se vědoucně usmála. „Člověk nemusí vynikat v umění boje, pokud má silnou mysl a statečné srdce.“ „To zní jako dávné hrdinské příběhy našeho lidu,“ poznamenala jsem toužebně. Illiyana se zadívala někam do dálky a v očích se jí zaleskla světla Exodaru. „Každý by byl rád hrdinou,“ povzdechla si, „ale jen někteří jsou k tomu předurčeni…“

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

<--- zpět na 13. kapitolu | | pokračovat na 15. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.