Píseň ohně - 16. kapitola (2/2)

• Bellatrix
• 15.08.2011
• Fan Fiction

16. KAPITOLA - Tanec hvězd (2. část) Uplynula chvilka, která by se dala změřit na několik nekonečně dlouhých úderů srdce, a náhle jsem stála na druhé straně a jen několik centimetrů před mou hrudí se v záři pochodní leskl hrot kopí. „Co jste zač?“ vyštěkl obrovský ork s hrudním plátem zacákaným zaschlou krví, který zřejmě velel skupince vojáků, která nás momentálně držela v šachu. „Kdo vám velí?“ „Já,“ odpověděla jsem co nejhrdějším tónem, jakého jsem byla v tu chvíli schopna, a napřímila se. Ork přimhouřil jedno oko a pak zřejmě usoudil, že rozhovorem se mnou nebude jeho čest nijak poskvrněna, načež pokračoval ve vyslýchání, které měl zřejmě nacvičené a připravené pro každého, kdo portálem prošel: „Co jste zač, kam máte namířeno? Vy jste mi teda pěkně nesourodá skupina!“ zatvářil se nedůvěřivě, když zaregistroval Illiyanu a Ysadaris. „Nejsme nepřátelé, a máme namířeno do Thrallmaru,“ odvětila jsem mu postupně na obě jeho otázky. Ork zvedl obočí. „Dá se říct, že jsme posily,“ rozvedla jsem trochu svoji odpověď. „Hm,“ na to ork, pokynul svým vojákům a ti vzápětí složili zbraně. „Takoví jako vy se tu občas objevujou. Dobrodruzi…“ poznamenal orkský válečník a uchechtl se, zatímco jsme sestupovali po kamenných schodech, pod kterými bylo vytvořené jakési provizorní ležení strážců portálu. „Jenže málokdo z nich se potom vrací taky zpátky,“ dodal významně. „Já rozhodně mám v plánu se vrátit,“ oznámila jsem mu chladně. „Fajn, budu tě čekat,“ ušklíbl se ork pobaveně. „Lok’Thar, hodně zdaru!“ „Toho nejspíš budeme potřebovat víc než hodně,“ zamumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem svoje společníky vedla ke stanovišti wyvern. Jejich chovatel kupodivu nic nenamítal proti tomu, aby si wyvernu na let do Thrallmaru najala i Ysadaris s Illiyanou; tady v Outlandu měla Aliance a Horda tolik společných bází, že bylo třeba dočasně zapomenout na vleklé žabomyší spory, aby spolu vojáci byli vůbec schopní spolupracovat. Přistáli jsme pro jistotu několik desítek metrů před thrallmarskou bránou a já sama se pak vydala poctít návštěvou kapitána Nazgrela. Zpočátku se ke mně choval s jakousi přezíravou blahosklonností, jako bych byla nějaké přespříliš odvážné dítě, ale poté, co jsem mu předala zprávu od Thralla, byl zřejmě ochoten moji přítomnost akceptovat, když jsem ho ujistila, že se budu striktně držet v mezích svých pravomocí a že mu v žádném případě nehodlám mluvit do velení. Tvářil se sice dost nedůvěřivě, nicméně byl ale aspoň ochoten mi naslouchat, když už nic jiného. Následně jsem opatrně nadhodila otázku, jestli můžu do Thrallmaru přivést zbytek svých lidí, přičemž jsem zdůraznila, že mezi nimi jsou noční elfka a draeneika. Nazgrel nad mou žádostí chvíli uvažoval a pak mi podmračeně odpověděl, že to nepřichází v úvahu. „Moji vojáci by je roztrhali na kusy a pochybuji, že bys ty,“ Nazgrel mě sjel pohledem od hlavy k patě a rty se mu zvlnily do pohrdavého úšklebku, „tomu byla schopná zabránit. Nehledě na to by tím byla ohrožena moje autorita. Toto je Thrallmar, nebudu sem vpouštět alianční psy!“ Nazgrelovy kly trochu zlověstně zacvakaly. „Vždyť je to nesmysl,“ namítla jsem tak klidným tónem, že by ze mě měl Rhonin jistě radost. „Po celém Outlandu jsou důkazy toho, že Horda i Aliance můžou normálně žít vedle sebe. Cenarion Refuge, Oblast 52…“ vypočítávala jsem na prstech. „Nehledě na to,“ napodobila jsem Nazgrelův tón řeči, „jsme ve válce. Jednou se Aliance s Hordou bude muset spojit tak jako tak. Tady v Outlandu tím spíš.“ Nazgrel zhluboka nasál vzduch. „Moji lidé tohle nikdy nepřipustí.“ „Nemusí to vědět,“ pokrčila jsem rameny. „Nemusíme jim být na očích.“ Upřeně jsem se orkskému kapitánovi zadívala doprostřed čela. Pomyslnými prsty své mysli jsem jako chapadly zachytila jeho tvrdošíjnou neochotu a jemně ji zasunula hlouběji do podvědomí. Nazgrel se zatvářil nerozhodně. „Dobře, přiveď je,“ zahučel nakonec. „Je to ale na tvoji zodpovědnost. Aspoň, že to nejsou lidé,“ zamumlal si ještě pro sebe, když jsem odcházela, snaže se skrývat vítězoslavný úsměv. „Divím se, že na to Nazgrel přistoupil,“ okomentovala to Calanthia, když jsem se vrátila ke zbytku naší skupiny. „Kdyby to bylo na mě, nikdo z Aliance by se k hordské základně ani nepřiblížil.“ Zachytila jsem Illiyanin pohled. Elfka se kupodivu netvářila nijak rozhořčeně, to, co se jí zračilo ve tváři, byl spíše smutek. Najednou jsem pocítila nepotlačitelný vztek ke Calanthiině krátkozraké zášti vůči Alianci. „Jenže to naštěstí není na tobě,“ odsekla jsem ve snaze tenhle nesmyslný spor ukončit hned v zárodku. „Už o tom nehodlám diskutovat.“ „Ale Bellatrix,“ zaúpěla teatrálně Calanthia. „To ti nekoluje v žilách alespoň trochu patriotismu?“ „To netvrdím. Jen prostě dokážu poznat, kdy je třeba tuhle nesmyslnou nenávist odložit. Nech to být, Cal,“ snažila jsem se ji přesvědčovat už mírnějším tónem, „staré neshody jsme nechali za hranicemi starého světa.“ Calanthia se nepřesvědčeně ušklíbla. Bylo mi jasné, že na tomto poli se s ní neutkávám naposledy. Ani ne o půl hodiny později už jsem se (s vědomím, že ji potřebuju mít plně na své straně) pokusila si ji udobřit. Potřebovala jsem co nejrychleji shromáždit všechny mně dostupné vojenské síly na jednom místě. Po krátké poradě s Nazgrelem jsme se dohodli, že nejstrategičtější to bude právě zde, jen pár mil od Kil´Jaedenova trůnu. Poslala jsem tedy Illiyanu s listem od Variana do Allerian Stronghold a Rommatha s Calanthií (jejíž ego díky tomu, že jsem jí svěřila něco tak důležitého, okamžitě vyrostlo do výše Alterackých hor) se vzkazem od Lor´Themara do Falcon Watch. Já sama zůstala v Thrallmaru s jasným úmyslem, se kterým jsem se svěřila Ysadaris a Morlannovi těsně poté, co moji vyslanci odešli. „Musíme vědět, s kým vlastně máme tu čest,“ vysvětlovala jsem se zvláštním pocitem, že jsem si na roli vůdkyně zvykla až podezřele rychle. „Chci vědět, na koho vlastně útočíme. Co je Thorax zač, jak velkou má armádu, jak dobře opevněná je jeho pevnost; podle toho pak vymyslíme strategii útoku. Takže mám v plánu jít na průzkum ke Kil´Jaedenova trůnu a zjistit, co se zjistit dá.“ „Není to příliš nebezpečné?“ ozvala se okamžitě možná až příliš opatrná Ysadaris. Pokrčila jsem rameny. „Jistě, mohla bych tam místo sebe poslat někoho z Nazgrelových lidí, ale zvykla jsem si věřit jenom sama sobě. Tím, co uvidím a uslyším já sama, si můžu být jistá. Nestojím o nepřesné nebo neúplné informace z druhé ruky.“ „Spíš jsem měla na mysli," pokračovala Ysadaris, která konečně začala ztrácet svoji vrozenou plachost a tím pádem mi také začala víc odporovat, „jestli bychom se my dvě raději neměly snažit ovládnout schopnosti Strážkyň. Já…“ Hlas se jí zachvěl. „Vůbec nevím, co mám dělat.“ Její hlas zněl bezradně, jako hlas ztraceného dítěte, až jsem skoro měla chuť ji obejmout. „Já od tebe neočekávám nic nemožného,“ ujistila jsem ji pevným hlasem. „Nehodlám se spoléhat na nic, od čeho nemůžu čekat stoprocentní spolehlivost. Hodlám tě využít jako kněžku. Léčitelku. Pokud dojde k boji se samotným Thoraxem, budeš mi krýt záda.“ Přitom jsem raději nedodávala, že takový boj si představuju tak trochu po svém; férový souboj - v mém světě to znamenalo tři na jednoho, přičemž jeden z těch tří stál nepříteli v zádech. „Ale pokud z toho budeš mít lepší pocit, máš teď spoustu času objevovat svoje schopnosti, zatímco já budu pryč,“ dodala jsem s pocitem, že bych naši údajnou moc možná neměla tak rychle zavrhovat - mohla jsem alespoň doufat, že Ysadaris bude mít v budoucnu v této oblasti větší úspěch než já. „A jakou úlohu přidělíte mně, velitelko?“ Morlannovi svítily oči nepotlačovaným nadšením. Jeho nezlomný optimismus byl v takové době, kdy jsem byla neustále pod tlakem nejrůznějších nemilých okolností, skutečně k nezaplacení. „Ty půjdeš se mnou,“ oznámila jsem mu. Jak jsem očekávala, oči mu málem vypadly na zem. „A kdyby ti to nevadilo,“ pokračovala jsem, jakoby nic, „mohl bys tu nechat Naomi jako Ysadarisinu osobní stráž.“ Byla jsem si vědoma toho, že se draeneika tady, v hordské základně, sama asi nebude cítit příliš dobře, přestože o ní kromě Nazgrela a několika jeho důstojníků nikdo nevěděl, ale přesto jsem měla o její bezpečí obavy. Morlannova ghostlandská kočka ale byla typ zvířete, které dokázalo každého spolehlivě odradit od jakéhokoli nepřátelského chování. „Beze všeho,“ souhlasil Morlann, který se dost neúspěšně pokoušel tvářit, že není po mém příkazu vyvedený z míry. „Porada skončena,“ shrnula jsem celou diskuzi opět větou ve stylu „válečného stratéga“ Halthenise z Falthrienské akademie, který, budiž mu země lehká, by teď jistě byl ve svém živlu. „Odchod. Za deset minut vyrážíme.“ *** Za Portálem nás čeká nový svět. Ráj, který bude jenom náš. Toto byla slova Kael’thase Sunstridera, která pronesl tehdy před Temným portálem a upřímně řečeno, nemohl se mýlit víc. Tahle vyprahlá rudá pustina, velmi výstižně pojmenovaná Poloostrov pekelného ohně, rozhodně nesplňovala moje představy ráje ani v nejmenším. Všude kolem se mi naskýtal obraz totální destrukce; tato země byla vlastně jen mrtvá, na kusy rozervaná skála, na jejímž povrchu nevyrostla jediná rostlinka; na černočerné obloze, která se rozpínala do všech směrů v závratném znázornění nekonečna, nezářilo žádné slunce; přesto byla krajina naplněna jakýmsi mdlým přísvitem tvořeným nejspíš modrofialovými mihotajícími se pásy, které křižovaly ztemnělou oblohou. Thorax se ale zřejmě v tomto krutém prostředí cítil jako ryba ve vodě. Jeho pevnost, obklopená jen těžko překlenutelnou bariérou hor, ležela u jejího severovýchodního okraje, vtisknutá do zubatých skal, které jí tak tvořily přirozenou ochranu. Kromě toho byla plošina před pevností plná jezírek a drobných říček, kterými protékalo něco, co by vypadalo jako tekutý oheň, nebýt jeho měňavých zelenofialových odlesků. Tvrz sama byla celá vystavěna z jakéhosi tmavého kovu, který se v záři planoucích ohňů mihotal a vlnil jako kapalina. Budova byla postavená stupňovitě, takže mi trochu připomínala zikkuraty Pohromy, vypadala takřka nedobyvatelně a podle toho, co jsem odsud z naší dost nejisté skrýše mezi skalami byla schopná zahlédnout, kromě hlavní brány opatřené hrozivě vypadajícími bodci a jakýmsi potrhaným praporem měla nemálo vchodů a tedy i únikových východů, z nichž několik vedlo nejspíš do tajných chodeb vedoucích sem do hor. Království hodné démonického vládce temnoty. Hlavní bránu a několik dalších vchodů, které nejspíš neměly být utajené, střežily po zuby ozbrojené skupinky tvorů, ve kterých jsem navzdory červené kůži a rudě zářícím očím poznala krvavé elfy. Nejspíš ti, kteří se společně s Kael’thasem přidali k Plamenné legii; Thorax je po Kaelově návratu na Azeroth pravděpodobně zlákal na svoji stranu. V hlavě se mi zvolna začínal formovat plán útoku – nebylo ho až tak těžké vymyslet vzhledem k tomu, že Thorax měl všechny svoje síly shromážděné zde, na plošině obehnané ze všech stran horami, a pak asi přímo v pevnosti. Nečekal žádný útok, a přestože jeho jednotky pro všechny případy hlídkovaly před pevností, pokud se nám podaří ho překvapit a pokud nás bude dostatečné množství, nebude problém proniknout dovnitř. Gestem jsem naznačila Morlannovi, že naše mise zde byla splněna a že nastal nejvyšší čas na návrat. Obezřetně jsme začali slézat dolů ze skal. Náhle jsem zaslechla opatrné došlápnutí, které ale nemohlo pocházet ani od jednoho z nás, na to znělo příliš tlumeně a vzdáleně. Ztuhla jsem v půli pohybu a naznačila Morlannovi, aby se také zastavil. Pod jeho nohama se uvolnilo několik drobných kamínků; v hrozivém tichu kolem nás zněl jejich pád jako výbuch střelného prachu, který mě dokonale ohlušil a zabránil mi v naslouchání. Fakt, že jsme sledováni, se mi bohužel potvrdil až ve chvíli, kdy se mi kolem kotníku omotala vlna karmínového světla a strhla mě dolů ze skály. Kameny, kterých jsem se držela, mi proklouzly mezi prsty a najednou bylo všude kolem mě děsivé a definitivní prázdno. Asi po dvou sekundách vyplněných výkřikem překvapení jsem se konečně vzpamatovala z šoku a v poslední chvíli kouzlem zpomalila svůj pád. Dopad byl přesto tvrdý – okamžitě mi vyrazil dech, takže jsem měla pocit, jako by mi ostré kameny, na které jsem dopadla, probodly obě plíce, a do levého ramene mi vystřelil proud oslňující bolesti. Při pokusu vstát se mi zatočila hlava a klesla jsem na jedno koleno; ruka mi ale díky léty vycvičeným reflexům pohotově sjela k jílci meče a já vzhlédla ze své nezáviděníhodné pozice v očekávání útoku. Ten přišel téměř okamžitě, rychlý a smrtící. Jednou rukou jsem tasila meč a zablokovala úder ozdobné elfské dýky, která mi mířila na krk; dýka sjela po ostří a útočník ji využil, aby mě tlakem obou paží přitlačil k zemi a zabránil mi vstát. Místo toho jsem tedy prudce vyrazila vpřed kolenem a zasáhla svého protivníka do žaludku. Elf se se zasténáním stočil do klubíčka a já ho uhodila jílcem meče do zátylku. Už nevstal. Mně se naopak konečně nějak podařilo dostat se na nohy; nebylo mi ale dopřáno opět nabýt rovnováhu, zato přehled o situaci jsem získala jasnější, než mi bylo v tu chvíli milé. Byla jsem obklíčena asi patnácti krvavými elfy, kteří se ke mně pomalu přibližovali ve stále těsněji se uzavírajícím půlkruhu. Myšlenku na útěk jsem zavrhla okamžitě – při pohledu na to, jak byli někteří z nich ozbrojeni, mi bylo jasné, že jediná věc, která by vyplnila posledních pár vteřin mého života, by byl šíp v zádech. Kromě toho… Morlann. Zatímco jsem horečně přemýšlela, co dělat, pokusila jsem se co nejnenápadněji vzhlédnout k místu, odkud jsem spadla. Morlann tam stále byl; vtisknutý do skalního výklenku, takže si ho elfové naštěstí dosud nevšimli. S vytřeštěnýma očima shlížel dolů a upíral na mě pohled plný paniky. Já ale měla v tu chvíli víc vlastních starostí – elfové už se přiblížili na vzdálenost, na kterou by se dalo zaútočit. Jeden z nich, zřejmě vůdce, vystoupil dopředu a široce se usmál: „Náš pán nemá rád nečekané návštěvy.“ „Nepovídej,“ oplatila jsem mu zdvořilost. „A jak moc má rád, když se mu jeho hlídka vrátí spálená na prach?“ Velitel nebyl žádný hlupák; ještě než jsem dořekla poslední slovo, vytvořil kolem sebe ochranný štít pohlcující magii, který ho ochránil před vlnou plamene, jež mi vyšlehla z dlaní. Oheň se nedostal dál než na dva metry ode mě, pak moje kouzlo některý z mágů přičinlivě zrušil, ale elfové stojící blízko mě dostali plný zásah, aniž by se mohli nějak bránit. „Odzbrojte tu děvku!“ překřičel velitel agonické výkřiky umírajících a zrušil bariéru kolem sebe, aby mu neubírala energii. Než jsem se stihla vzpamatovat, kolem krku se mi obemkla něčí silná paže a vzápětí mi tentýž karmínový proud světla, který mě strhl ze skály, obrovskou silou vyškubl meč z ruky. Tlak na mém krku mi neúprosnou rychlostí vytlačoval vzduch z plic a před očima se mi začaly dělat krvavě rudé mžitky. Moje poslední naděje tkvěla v dýce schované v botě, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli z nedostatku vzduchu neomdlím dřív, než ji stihnu použít. Klesla jsem na kolena. Jednou rukou jsem se pokoušela alespoň trochu uvolnit drtivé sevření a druhá zašátrala po jílci dýky. Jakmile mi chladný kov vklouzl do dlaně, vytasila jsem ji a naslepo bodla za sebe. Ozval se velmi uspokojivý výkřik bolesti a na záda mi vytryskl proud krve. Vzápětí mi ale zřejmě ještě ne úplně mrtvý elf zkroutil ruku za záda; uslyšela jsem tlumený dopad dýky na prašnou zem a ucítila ránu do hlavy, která mi téměř vzala vědomí. Mezi oči mi stekl proud krve, někdo mi přitiskl tvář k zemi a elfova ruka se z mého krku přesunula k zápěstím, která okamžitě pevně spoutal. Zhluboka jsem se nadechla rudého prachu. *** U všemocného slunce, to ne! Běžel jsem bez oddechu pustou krajinou a dokázal myslet jen na jedinou věc: Je ještě naživu? Poté, co Bellatrix odvlekli do Thoraxovy pevnosti, jsem ještě několik minut pro všechny případy vyčkával nahoře na skále, ale bylo mi jasné, že se musím co nejrychleji vrátit do Thrallmaru a zpravit Nazgrela a ostatní o tom, co se stalo. Teď jsem tedy bezhlavě utíkal nehledě na jakékoli nebezpečí, které mě mohlo potkat, a přes sžíravé obavy o elfčin život jsem se ani nestihl příliš obviňovat za to, že jsem se vůbec nepokusil jí pomoci. Nejspíš bych byl neúspěšný a navíc bych se ještě prozradil, ale trpkému pocitu viny se utéct nedalo. Nevím, jak rychle jsem běžel, ale nejspíš bych si v rychlosti nezadal ani s Naomi, protože jsem velmi brzy nechal Kil’Jaedenův trůn daleko za sebou a před očima mi z narudlé prašné mlhy pomalu vyvstaly thrallmarské prapory. U brány jsem narazil na Calanthii, která se už i s Rommathem vrátila, pravděpodobně pomocí portálu, a elfka mě informovala, že oddíl z Falcon Watch je na cestě. Poté se celkem pochopitelně zajímala, kde je Bellatrix, a když jí odpovědí z mé strany bylo pouze rozechvělé mlčení, oči se jí vyděšeně rozšířily a přitiskla si dlaň na ústa. „Co se stalo?“ vyjekla. „Potřebuju mluvit s vámi se všemi,“ řekl jsem místo odpovědi. „Kde je Ysadaris? A Nazgrel?“ Beze slova ukázala na kapitánův hlavní stan. „Je tam i Illiyana, už se taky vrátila,“ dodala ještě, zatímco rychle kráčela po mém boku směrem k budově. „Bylo načase, už jsem za váma chtěl poslat…“ začal Nazgrel, ale okamžitě zmlkl a mlčky zhodnotil situaci. Zřejmě mu stačila Bellatrixina nepřítomnost, můj zničený výraz a Calanthiin šokovaný a fakt, že jsem vypadal, jako kdybych právě uběhl několik mil, aby si dal dohromady, co se asi stalo. „Tak tohle je špatný,“ zabručel. „Moc špatný. Je mrtvá?“ otázal se pak tvrdě a pragmaticky. Ysadaris zalapala po dechu a Illiyana se jemně dotkla její paže, aby ji uklidnila. „Když jsem ji viděl naposledy, byla ještě naživu,“ odpověděl jsem Nazgrelovi a zoufale se snažil, abych nezněl jako ubrečený malý kluk. „Odvlekli ji do Thoraxovy pevnosti…“ hlas se mi zlomil. Rozhostilo se tíživé ticho. Ve tvářích všech se zračil šok, zděšení a zármutek. Hodnou chvíli nikdo z nás nepromluvil a každý se se zlou zprávou vyrovnával po svém. Pak váhavě promluvila Illiyana. „Neříká se mi to lehko, ale nejspíš si musíme přiznat, že Bellatrixina šance na přežití je nulová…“ Hlas se jí chvěl očividnou bolestí, ale ani to mě neobměkčilo. „To ji chceš jen tak jednoduše odepsat?!“ rozkřikl jsem se. Illiyana vyděšeně ucouvla, jako kdybych ji uhodil. „Vůbec není jisté, že…“ „Ale no tak!“ přerušil mě ostře Rommath. „Všem nám je tady jasné, že Bellatrix miluješ, ale smiř se se skutečností, že se nejspíš nedožije zítřejšího úsvitu! Thorax z ní dostane, co je zač a o co jí jde, a udělá s ní krátký proces!“ „Mně je zase jasné, že ty ji naopak nenávidíš, ale hádej co! Ona je momentálně důležitější než ty, protože na ní závisí osud světa! Nezaslechl jsi o tom náhodou něco?“ „Takhle se mnou nemluv, chlapečku!“ „Oba prosím mlčte.“ Illiyanin tichý, přesto důrazný hlas naši hádku ukončil rychleji, než kdyby na nás elfka křičela. „Je mi líto, Morlanne, ale Rommath má pravdu. Thorax brzy zjistí, nebo možná už zjistil, kdo Bellatrix je, a pak se jí velmi pravděpodobně zbaví. A my jí už nemůžeme nijak pomoci, protože je nás zatím příliš málo. Posily ještě nedorazily… Byla by to sebevražda. Ona… by s tím jistě souhlasila.“ „Ty vůbec nemůžeš vědět, co by…“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. „Samozřejmě, že by to byla sebevražda,“ přerušila mě Calanthia, která překvapivě pro jednou s noční elfkou souhlasila. „Je to velká rána, ale neznamená to, že se vzdáme našeho plánu. Stále máme jednu Strážkyni, že?“ ukázala na Ysadaris, která vypadala ztraceně a opuštěně a po bledé tváři jí tiše stékaly slzy. „To je pravda,“ potvrdila elfčin dotaz Illiyana. „Musíme doufat, že stále máme šanci na vítězství.“ „O tom nesmíme pochybovat.“ Calanthiin hlas zněl falešně nadšeně. Nemohl jsem si pomoct, ale zdálo se mi, že Calanthia má vlastně radost, že se může díky Bellatrixině nepřítomnosti dělat důležitou. „Počkáme, až dorazí posily, a vytáhneme do boje. Čím dřív to bude, tím líp, a tím spíš budeme mít ještě šanci Bell zachránit,“ dodala nepřesvědčivě. Sledoval jsem sebejistou Calanthii, jak spolu s Nazgrelem a Rommathem vyšla ven, aby vojákům vydali rozkaz připravit se na brzkou bitvu. Koutkem oka jsem zároveň viděl Ysadaris, která klečela v rohu, s hlavou skloněnou a dlaněmi položenými na zemi, a nejspíš se modlila. Mladá draeneika byla momentálně jediná, ke komu jsem necítil bezmocnou zlost, protože se nebála projevit lítost, kterou jsem sám cítil. Všichni ostatní mi náhle připadali vzdálení a povýšeně chladnokrevní, jako by jim vůbec nezáleželo na ztrátě lidského života, nehledě na to, jaké byly šance pro elfčino přežití. V duchu jsem si znovu a znovu přivolával vzpomínky na ten okamžik, kdy jsem se v ashenvaleském lese díval smrti do tváře a ona odvrátila tu čepel, která měla ukončit můj život. A já ji teď zanechal bez pomoci a ani jsem nedokázal přesvědčit ostatní, že ještě není pozdě… Někdo mi položil ruku na rameno. Rychle jsem potlačil slzy, které se mi draly do očí, a otočil se. „Je to velká ztráta pro všechny,“ promluvila Illiyana, ale ani její tichý uklidňující hlas nedokázal potlačit můj neovladatelný vztek. „Ale ty jsi navíc ztratil milovaného člověka. Nemohu ti dát útěchu, ale poskytnu ti radu: existují jen dvě věci, které dokáží vyléčit tvou bolest.“ Nedokázal jsem promluvit, vlastně jsem ani neměl co říct, ale můj bezradný pohled zřejmě vyslovil otázku za mě. Elfka na mě upírala svoje tajuplné stříbrné oči a ve tváři se jí nepohnul jediný sval. „Čas a pomsta.“ <--- zpět na 1. část 16. kapitoly | pokračovat na 17. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.