Píseň ohně - 18. kapitola

• Bellatrix
• 08.01.2012
• Fan Fiction

18. KAPITOLA - Honor Hold „Všim sis té mladé kněžky, co přišla dneska ráno?“ „Myslíš tu malou světlovlásku? Ta vypadala, že by se spíš hodila do Stormwindský knihovny než sem za bitevní linie…“ „To máš fuk, ne? Oni snad věděli, proč ji sem posílali. Kromě toho už tu byla, asi před dvěma týdny ji poslali myslím do Shattrathu. Dneska se vrátila, zrovna sem držel stráž u brány. A řeknu ti, kamaráde, ta je teda vážně kus. S tou bych si sakra dal říct…“ Na tváři mladého vojáka se objevil potěšený úšklebek. Jeho kolega z něj právě chtěl začít tahat další informace ohledně světlovlasého objektu kamarádova zájmu, ale v tu chvíli se zpoza hradeb vynořil velitel stráží. Oba vojáci okamžitě seskočili z kamenné zídky, na které posedávali, pohotově se postavili do pozoru a snažili se netvářit jako přistižení při činu. „Pohov, pánové,“ mávl rukou spěšně kapitán. „Oba dva pojďte hned se mnou.“ Vojáci ho rychle následovali, zatímco je vedl kamsi do pouště. Cestou chvatně vysvětloval: „Už jsem v životě viděl hodně věcí, ale ještě nikdy jsem neviděl, aby se někdo jen tak objevil ve vzduchu pět metrů nad zemí. A říkám to proto, že přesně to se zrovna teď stalo kousek odsud.“ „Ehm, pane, a nepřemístil se ten někdo náhodou portálem?“ odvážil se jeden z vojáků k otázce. „Už jsem viděl lidi přemisťovat se portálem, mladíku,“ odsekl velitel. „Věř mi, vypadá to jinak. Ona se tam prostě jen tak objevila. Bez známek magie.“ „Ona?“ „Nějaká žena,“ odvětil lakonicky muž. „Elfka. Krvavá elfka.“ „Takže máme rukojmí?“ „Spíš ne. Upřímně řečeno, už jsem viděl i mrtvoly, které byly v lepším stavu než ona. Je pěkně zřízená, ta už to má nejspíš za sebou…“ „Zdá se, že za nás někdo udělal práci,“ ušklíbl se druhý voják. „O to teď nejde,“ obořil se na něj kapitán úsečně. „Možná jsem se nevyjádřil jasně, ale ona se jen tak objevila pět metrů nad zemí,“ zopakoval ledovým hlasem, „bez jakýchkoli známek magie. A já chci vědět, jak je to možné. Vezmeme ji do pevnosti.“ „To je ona?“ zajímal se mladý voják při pohledu na ženské tělo bezvládně ležící za nedalekou písečnou dunou. Z jejího oblečení zbyly jen zkrvavené cáry a snad každý centimetr její kůže byl posetý řeznými ranami a drobnými oděrkami; z rozšklebené rány v paži vytékal vytrvalý tenký pramínek krve, který barvil okolní písek do ještě temnějšího odstínu rudé. „Ten, kdo jí to udělal, byl teda zatraceně důkladnej,“ okomentoval mladík výjev bez špetky soucitu, zatímco jeho velitel přiklekl k mrtvé ženě a kontroloval jí tep. „Pokud ji chtěl zabít, tak až tak důkladný nebyl,“ poznamenal pak, vstávaje a oprašuje si tabard se znakem Honor Hold, který se mu ušpinil od prašné země. „Ta holka žije.“ Voják uznale hvízdl. „To teda poklona! Světlo ji asi má rádo…“ „Vezmeme ji do pevnosti,“ zopakoval velitel své rozhodnutí. „Pokusíme se ji vyléčit z těch nejhorších zranění, a pokud přežije, rád bych jí položil pár otázek.“ „Takže nakonec přece jenom máme rukojmí,“ poznamenal si spokojeně mladík sám pro sebe. Velitel obrátil oči v sloup a vzal bezvládné dívčí tělo do náruče. *** Snad to není strach, co ti teď vidím ve tváři? No jen se na to podívej, ten pohled vážně stojí za to… Dívej se, dívej se… Probudila jsem se dřív, než ten sen vůbec mohl začít, ale stejně jsem několik nekonečně dlouhých setin vteřiny opět zažívala ten pocit prázdnoty všude kolem a jediným bezezvučným výkřikem vyplněný pád; pád, jenž končil kdesi v hlubinách té nejtemnější noci beze hvězd… Potlačila jsem zajíknutí a realita se kolem mě v jednom momentě rozprostřela do všech stran jako bezpečná matčina náruč. Opět se ozvala i bolest; už ale nebodala a nepálila jako plameny nejhlubších pekel, cítila jsem pouze občasné nepříliš bolestivé záškuby v levém rameni. Otevřela jsem dosud bázlivě přivřené oči a s nespornou úlevou jsem zjistila, že nejsem spoutaná. Fakt, kterého jsem se podvědomě obávala – totiž že mě můj zoufalý pokus o záchranu přenesl někam mimo Thrallmar – se mi ale potvrdil při pohledu na dva vojáky s tabardy Honor Hold, kteří hlídali vchod místnosti. Já sama jsem ležela schoulená u zdi naproti nim, pod sebou jsem cítila měkké vlněné pokrývky a nesporně si se mnou také dali práci léčitelé, takže moje situace nebyla nikterak špatná, ale přestože jsem sice nebyla spoutaná ani nijak okázalé uvězněná, oba strážci tu jistě nebyli jen tak pro legraci. Opatrnost lidí z pevnosti mi upřímně řečeno docela lichotila – sice mi nebylo jasné, proč měli pocit, že bych ve svém stavu byla schopná útěku, nicméně si zřejmě chtěli být jistí. „Hele, už je vzhůru,“ podotkl jeden z vojáků a až příliš živě mi tím připomněl poněkud nepříjemné probuzení v Thoraxově cele. „Dojdu pro kapitána,“ pokračoval muž, a když na něj jeho kolega souhlasně kývl, spěšně opustil místnost. Měla jsem jen pár chvil na uvažování. Jak říkával můj otec, všechno zlé je pro něco dobré – když mi osud přihrál takovou šanci, musela jsem se aspoň pokusit využít toho, že jsem se (byť nedopatřením) objevila tady, a dostat Honor Hold na svoji stranu. Taková pomoc by byla k nezaplacení. Rychle jsem přinutila svoji po dalším odpočinku žadonící mysl k přemýšlení. Hlavou mi probíhaly informace dávno zasuté v podvědomí: Outlandská expedice, generál Turalyon, Alleria, nejstarší ze sester Windrunnerových, mág Khadgar, ten trpaslík z rodu Wildhammerů… a Danath Trollbane. Jistě, Danath Trollbane zůstal v Outlandu a teď by měl velet právě Honor Hold. Ve chvíli, kdy jsem si v duchu připravovala, co Danathovi řeknu, případně co mu nechám vzkázat, se otevřely dveře, zšeřelou místností zakmitlo světlo pochodní a dovnitř vešel vysoký šlachovitý stařec se špinavě šedivými vlasy a rozcuchaným plnovousem, s těžkým obouručním mečem na zádech. Ať už to byl Trollbane nebo ne, podle mého intuitivního odhadu na lidskou povahu jsem ho posoudila jako člověka přístupného rozumnému rozhovoru; pokud mu tedy přednesu ty správné argumenty. Což ovšem neznamená, že se zároveň nemůžu pokusit s ním trochu manipulovat. Zároveň s mužovým příchodem jsem se vmáčkla do rohu místnosti, schoulila se do vlněných přikrývek a snažila se působit politováníhodným dojmem. „Naše kněžka se u mě přimlouvala, abychom vám nedávali pouta, prý vzhledem k vašim zraněním…“ Mužův tón mě nenechal na pochybách, že jemu toto milosrdenství nebylo příliš po chuti; důležitý ale byl samotný fakt, že na to vůbec přistoupil. „Upřímně doufám, že jsme neudělali chybu a že se nepokusíte o útěk.“ „To rozhodně nemám v plánu,“ pípla jsem zastřeným hlasem. Mužův nekompromisní výraz trochu změkl, přesto ale pokračoval stejně odměřeně: „To, že jsme vás nenechali zemřít a svěřili vás do péče našich léčitelů, neznamená, že teď nejste naším zajatcem.“ „Bylo by ode mě rozhodně dost hloupé tohle předpokládat.“ Obdařila jsem muže slabým odevzdaným úsměvem. Muž si sám pro sebe pokýval hlavou. „Přejděme k věci. Jsem Danath Trollbane, velitel Honor Hold. A teď bych opravdu rád znal vaše jméno.“ Zatímco Danath pokládal svou otázku, rychle jsem zauvažovala. Ne, rozhodně nemělo cenu uvádět falešné jméno, teď jsem potřebovala Trollbaneovu pomoc víc než cokoli jiného – Thorax už jistě dávno dal rozkaz k útoku na Thrallmar a něco mi říkalo, že posily z Falcon Watch a Allerian Stronghold ještě nemohly stihnout dorazit. „Bellatrix Sinn’Fallah, k službám,“ představila jsem se co nejpokorněji. „Jsem opravdu velmi rád, že jste ochotná spolupracovat, lady Sinn’Fallah,“ nasadil Danath Trollbane snad ještě zdvořilejší tón, než jakým jsem mluvila já sama. Málem jsem vyprskla smíchy – jako bychom se oba předháněli, kdo z nás bude mluvit uctivěji. Byla to hra – jemu šlo o získání informací, mně o Danathovu důvěru – a oba jsme se snažili hrát ji co nejlépe. „Abych byl upřímný, mé vojáky, jak se zdá, poměrně zarazil fakt, že jste se…“ Danath se na chvíli zamyslel, jako by se snažil vzpomenout si na přesnou formulaci, kterou jeho lidé použili, „jen tak z ničeho nic zhmotnila ve vzduchu. Můžete mi to nějak vysvětlit?“ Trollbane se na mě s očekáváním zadíval. „To můžu,“ souhlasila jsem ochotně. „Jen si nejsem jistá, jestli mi to budete věřit.“ „To s dovolením nechte na posouzení mně,“ sdělil mi už trochu netrpělivě Danath. „Tak mluvte.“ „Jak račte,“ mohla jsem se samou ochotou přetrhnout. „Pravda je taková, že šlo opravdu o dost nepovedený pokus o teleportaci.“ Danath se na mě přemýšlivě zadíval, jako by čekal, že se mu s pláčem přiznám, že jsem právě pronesla lež; místo toho jsem chladnokrevně opětovala jeho pohled a vyčkávala, až mi sdělí myšlenky, které se mu téměř viditelně honily hlavou. „Při vší úctě, lady Sinn’Fallah, vždycky jsem měl za to, že k přemisťování je většinou potřeba nějaká magie.“ Z jeho hlasu čišel sarkasmus. „Že se člověk prostě jen tak neobjeví, jako když lusknete prsty.“ „Samozřejmě, že jsem použila magii,“ ohradila jsem se dotčeně. „Já jenom nemám zapotřebí dělat z toho zajímavou podívanou pro ostatní, tak jako většina mágů – blýskavé portály, iluze a kouzla oslnivých barev, to je jenom ztráta času a energie. Nebo snad máte nějaké lepší vysvětlení pro to, že jsem se tu jen tak objevila u vaší pevnosti? To myslíte, že jsem jen měla zájem o návštěvu a přátelské popovídání si?“ Upřímně jsem doufala, že Danath toho neví o magii dost na to, aby ho mohlo napadnout, že šlo o magii trochu temnějšího rázu. Viditelný efekt to nemělo zkrátka proto, že stíny Twisting Nether nebyli vojáci narozdíl ode mě schopni spatřit. „Ten portál se jenom trochu nepovedl, to je všechno. Proto to mohlo vypadat tak podivně. A proto mě taky přemístil do vzduchu místo na pevnou zem.“ Danath se nadechl k odpovědi, ale já jsem usoudila, že už jsem ztratila příliš mnoho času. Ten zbývající jsem si nemohla dovolit vyplýtvat planými řečmi. „Na něco se vás zeptám, kapitáne. Napadlo vás někdy obrátit svou pozornost ke Kil’Jaedenovu trůnu?“ Trollbane zvedl obočí a z jeho výrazu bylo jasně patrné, že se podle něj jen snažím odbíhat od tématu. „Víme, že tam má svoji pevnost jeden z agentů Legie, pokud vám jde o tohle. Usoudili jsme ale, že se tam jenom skrývá a že nemá v plánu zaútočit. Sám jsem tam žádný oddíl neposílal, ty skály se totiž dost těžko překonávají a boj na takovém místě je dost obtížný. Kromě toho nemám vojáků zase tolik, abych si je mohl posílat, kam se mi zlíbí.“ Co to bylo u všech bohů za výmluvu? V životě jsem už bojovala na těch nejnemožnějších místech, takže jsem věděla, že boj je možný všude. Na prolévání krve není nic tak těžkého, aby existovala skutečná překážka. „Zatím jsme se omezili na to, že tam čas od času posíláme hlídky,“ dodal Trollbane, jako by tím chtěl ospravedlnit svoji ignoranci vůči nepříteli. „O tohle přesně mu šlo!“ zvýšila jsem hněvivě hlas, protože mě neskutečně popudilo, že zrovna Trollbane se nechal nachytat takovým omšelým trikem. „Tvářil se, že není nebezpečný, abyste ho nechali na pokoji, jenže ve skutečnosti se celou dobu připravoval na válku!“ Moje poslední slovo dopadlo mezi nás jako první výstřel, který zahájí bitvu. Oba strážci se na sebe znepokojeně podívali a Danathův výraz potemněl. „Jak to můžete vědět?“ „Jak?“ reagovala jsem ironicky. „To je jednoduché, kapitáne. Zrovna jsem totiž z Thoraxovy pevnosti utekla.“ Trollbane nehnul ani brvou. Už mě tím svým rozvážným klidem začínal docela vytáčet – nebyla jsem si jistá, zda mi jenom nevěří, nebo je mu to, co říkám, prostě jedno. „A on vám samozřejmě prozradil celý svůj plán, že?“ Trollbane se na mě vyčítavě zadíval, jako bych ho v něčem zklamala. „To vám mám věřit? Jak si mohu být jistý, že nejste třeba Thoraxův zvěd? Že se nás jenom nesnažíte vylákat z pevnosti, abychom na něj zaútočili?“ No jistě, to tedy určitě. „No samozřejmě, že jsem jeho zvěd!“ zvolala jsem zuřivě. „A proto jsem taky byla napůl mrtvá, když jste mě našli! Vidíte v tom nějaký záměr? Já tedy ne!“ Trollbaneovou tváří zakmitl záchvěv nejistoty. Bylo vidět, že jsem trochu nalomila jeho sebejistotu, teď zbývalo jenom dokončit, co jsem započala. „A ano, prozradil mi svůj zatracený plán,“ pokračovala jsem s nově nabytým sebevědomím, „protože mi chtěl dát co proto. Chtěl, abych umírala s myšlenkou na to, co se chystá udělat.“ „A to je…?“ napověděl mi Trollbane, zřejmě opravdu zvědavý na pointu celé té naší marné hádky. „A to je útok na Thrallmar,“ informovala jsem ho popravdě a pak se odvážila zaimprovizovat: „A hned potom budete na řadě vy.“ A hned po vás zbytek světa a nejspíš vytvoření průchodu pro armády Legie, ale to už jsem nahlas raději nevyslovila. Trollbane mě chvíli propaloval svýma ocelově šedýma očima a pak odtušil: „Zajímavé.“ „Tak hlavně, když je to zajímavé!“ utrhla jsem se na něj. Probodl mě nekompromisním pohledem; rychle jsem sklopila oči a zase nasadila výraz dámy v nesnázích. Nesměla jsem si Trollbanea rozhněvat, až doteď jsem byla na dobré cestě. „Přísahám, že mluvím pravdu!“ „Jak mohu vědět, že vaše slovo za něco stojí?“ Pokřiveně jsem se usmála. „Asi mi to prostě budete muset věřit. Dávám vám svoje slovo, že všechno, co jsem řekla, byla a je čistá pravda, a že se vás nepokouším nijak podrazit.“ Zvedla jsem k němu oči a upřela na něj pohled pevný jako skála. On to vidět nemohl, ale ve vzduchu mezi námi se krátce fialově zablesklo; uvolněnou magii jsem rychle zachytila pomyslnými prsty své mysli a dotkla se kapitánových myšlenek. Byly stejné jako on – nepoddajné, strohé a téměř nezlomné; a tak jsem se ani nesnažila tu pevně uspořádanou kostru jeho mysli roztříštit. Naopak jsem do ní něco málo přidala; pocit, že ta ubohá zraněná elfka choulící se před ním neznamená žádné nebezpečí a neodvážila by se lhát do očí velkému Trollbaneovi. A také dojem, že hrozba Kil’Jaedenova trůnu byla hrubě opominuta a že si žádá brzký zákrok. Neodvažovala jsem se v jeho mysli zůstávat příliš dlouho, protože čím byl člověk starší a zkušenější, tím větší měl šanci poznat, že některé z jeho myšlenek vlastně nejsou jeho, a tak jsem se raději rychle stáhla a zlomeně sklonila hlavu. Po chvíli, jako bych k tomu musela sbírat odvahu, jsem oči opět zvedla a upřela na zamyšleného a přísného Danatha pohled, který přetékal zoufalstvím a nadějí. „Snažně vás prosím, kapitáne, vyslyšte mě. Nemáme v Thrallmaru dost vojáků. Thorax ho do několika hodin srovná se zemí, a jak říkám, ani ho nenapadne, aby se zastavil. Dalším terčem budete vy! A kdo ví, po vás možná Shattrath…“ Hlas se mi zlomil a já vysíleně polkla. Doufala jsem, že jsem to s tím divadlem příliš nepřehnala, ale v Trollbaneově tváři se něco změnilo; teď jsem z ní četla jako z popsaného pergamenu. „Řekněme, že vám věřím,“ pronesl Danath přemýšlivě. Věříš, já vím, že mi věříš, odtušila jsem si pro sebe vítězoslavně, a s novou nadějí čekala na jeho další slova. „Co po mně tedy žádáte?“ „Pošlete okamžitě všechny vojáky, které můžete postrádat, do Thrallmaru,“ vyhrkla jsem rychle, aby si to Trollbane snad ještě nerozmyslel. „Pokud vyrazí okamžitě, ještě máme šanci se tam dostat včas. Thorax má sice náskok nejméně několik hodin, a navíc to má k Thrallmaru blíž, ale v cestě mu stojí hornatá krajina, kterou bude překonávat obtížněji, zatímco mezi Honor Hold a Thrallmarem je planina rovná jako dlaň.“ „Dobrá tedy, pomůžeme vám,“ slíbil Trollbane a já si v duchu sama sobě provolala slávu. Dokázala jsem to! Pomalu jsem vstala – všimla jsem si, že vojáci hlídající dveře okamžitě oba hmátli po zbraních – a hluboce jsem se před Danathem uklonila. „Díky,“ zašeptala jsem. Trollbane nepřítomně přikývl a otočil se ke svým mužům: „Vyhlaste pohotovost. V pevnosti zůstane padesát mužů, zbytek ať se připraví na bitvu. Vyrážíme do hodiny.“ „Rozkaz, pane!“ Mladík odběhl, zatímco druhý voják se nejistě zahleděl na svého velitele, zda má zůstat u mě na stráži. „Vy taky běžte,“ přikázal mu Danath. „Mám to brát tak, že už nejsem zajatec?“ dovolila jsem si letmý úsměv, když muž s nesouhlasným výrazem opustil svoje stanoviště a já s Danathem osaměla. Danath svraštil obočí. „Tohle je naprosto výjimečná situace,“ oznámil mi trochu nevrle. „Ačkoli už dřív mi bylo jasné, že tady v Outlandu se bez spolupráce s Hordou nakonec neobejdeme,“ povzdechl si. „Společný nepřítel je tu příliš skutečný, protože je tam venku, přímo před našimi branami, a je natolik nebezpečný, že před jeho tváří staré sváry dost ztrácí na významu.“ „Jsem ráda, že to berete takhle, kapitáne,“ věnovala jsem Trollbaneovi další drobnou úklonu hlavy, tentokrát o dost upřímnější. Jeho přístup se mi skutečně zamlouval. „Nejsem v tomhle tak neústupný jako někteří…“ odtušil Danath, ale vzápětí mě přikoval na místo svým nekompromisním pohledem: „Ale pokud nás zradíte, nebudu už s vámi mít žádné slitování.“ „Nezradím vás, přísahám,“ ujistila jsem ho. „Děláte správnou věc. Vy pomůžete nám, my pomůžeme vám. A, ehm…“ Nejistě jsem se pousmála. „Myslíte, že bych vás mohla požádat o nějakou zbroj a zbraň…?“ *** Trollbane, zřejmě aby se mě konečně zbavil, pověřil kohosi ze svých lidí, aby mi sehnal meč a něco na sebe, v čem bych se mohla odvážit jít do boje, a k mému velkému překvapení mi posléze po chvíli přemlouvání dovolil, abych odjela zkontrolovat situaci v Thrallmaru. Můj drobný zásah do jeho myšlenek zřejmě stále přetrvával, přestože mě na každém kroku pronásledoval jeho nedůvěřivý pohled; velitele Honor Hold ale zřejmě fakt, jsem se až doteď chovala rozumně, přesvědčil, že skutečně nemám žádné postranní úmysly. „Nechci vás vystavovat zbytečnému nebezpečí,“ vysvětlovala jsem mu a neúnavně čelila jeho neproniknutelnému pohledu, který mi nikdy dopředu nenaznačil, co se Trollbaneovi honí hlavou. „Ani na to nechci myslet, ale je možné, že už bude pozdě… V tom případě už by samozřejmě vaše pomoc neměla smysl. Zkrátka bych ráda věděla, na čem jsme. Zjistím, co se v Thrallmaru děje a pak vaší jízdě vyjedu naproti.“ Trollbane, zřejmě už unavený mými žádostmi, mě propustil jediným mávnutím ruky, vrhl na mě poslední varovný pohled a nechal mě jít. Postarší podkoní, za kterým mě Danathův pobočník poslal, se sice očividně víc zajímal o jisté partie mého těla, než aby vnímal, co jsem mu vysvětlovala, nicméně mi ale celkem ochotně půjčil koně a o pár minut později jsem už vyjížděla do nevlídné a s padajícím soumrakem pomalu chladnoucí pouště. Konečně jsem měla možnost si vše, co se dosud tak neskutečně rychle událo, srovnat v hlavě. Po chvíli strategizování jsem si ale uvědomila, že všechny moje sebevíce skvělé plány budou k ničemu, pokud Thrallmar padne. Upřela jsem zrak k obzoru a snažila se zahlédnout třeba kouř stoupající k nebi nebo zaslechnout hluk bitvy – zkrátka jakoukoli známku toho, že by si Danath se svými vojáky měl opravdu, ale opravdu pospíšit. Obloha však zůstávala stále zatvrzele tmavorudá a vítr hvízdající mi kolem uší nepřinesl jediný zvuk. A když se mi po hodině cesty před očima objevily hordské prapory a dvě strážní věže, na kterých jsem jasně zahlédla několik lučištníků, můj nově nabytý optimismus ještě stoupl. Strážci mě zpozorovali, když jsem byla pár metrů od brány. Oba zpozorněli a čekali, až dojedu blíž; sundala jsem si z hlavy kápi, aby mě poznali, a ve chvíli, kdy mi pohlédli do tváře, oba svorně vytřeštili oči a jeden z nich zaklel. „Co má tohle…“ zavrčel druhý na můj vkus až příliš hrubě. „Říkali, že si mrtvá!“ „Čekala bych, že budete mít větší radost, když se vám právě potvrdil opak,“ podotkla jsem dotčeně, seskočila z koně a uzdu vtiskla do ruky stále zmatenému orkovi. „Nemám čas se tu vybavovat, kde je Nazgrel a ostatní?“ „Kapitán je ve svým stanu,“ informoval mě ork a pak přimhouřil oči. „Měl bych vás ohlásit.“ „Díky, ohlásím se sama,“ usadila jsem ho a rychlým krokem se vydala do středu Thrallmaru, aby mě snad ork ještě nezadržel. Něco v chování těch dvou se mi nelíbilo; upřímně řečeno jsem čekala trochu vřelejší přivítání. Před Nazgrelovým hlavním stanem jsem se na okamžik zastavila, abych trochu zklidnila zrychlený dech, a přestože mě mírně zneklidnily šokované a nedůvěřivé pohledy několika kolem zevlujících stráží, vešla jsem dovnitř s hlavou vysoko vztyčenou. Všichni přítomní do jednoho vzhlédli. Čas jako by se na okamžik zastavil; mezi mnou a ostatními se vytvořilo nehybné prázdno vyplněné zprvu užaslými a poté nepříjemně tvrdými pohledy, které se do mě zabodávaly jako nabroušené nože. Vzduch se chvěl údivem a něčím naprosto nečekaným – podvědomým chladným nepřátelstvím. V další vteřině se čas opět rozběhl a netečné ticho, kdy všichni zadržovali dech, náhle proťala změť navzájem se mísících hlasů. „Při Elune…“ To byla Illiyana. Její tichý překvapený vzdech byl vzápětí překryt mnohem hlasitějším výkřikem: „Bellatrix, ty žiješ?!“ Morlann se jako jediný šťastně usmíval. Chtěl udělat krok ke mně, ale někdo mu položil ruku na rameno a zadržel ho. Nazgrel. „Pomalu, mladíku,“ zavrčel na něj. „Co má tohle znamenat?“ U všech bohů, já se v posledních několika hodinách a vlastně i dnech mohla přetrhnout, abych zajistila Thrallmaru vojenskou pomoc a oni se teď chovají, jako kdybych byla nějaký zrádce! Moment, tak počkat… „Co máte za problém?“ vyjela jsem na Nazgrela. Mohutný ork mě probodl přísným pohledem. „Měli jsme za to, že tě zajal Thorax.“ „Taky ano!“ vykřikla jsem. „Čekala bych, že…“ „To ti máme věřit, že jsi mu utekla?“ Calanthia. Čekala jsem, kdy se ozve, její zášť jsem cítila od první chvíle, kdy jsem vstoupila do stanu. Byla natolik hmatatelná, že jsem si mohla blahopřát, že Calanthia neumí kouzlit. Kdyby se takové množství zloby zformovalo do jediné kletby, měla bych co dělat, abych takové kouzlo odvrátila. „Co tím chceš zatraceně říct?“ vyštěkla jsem na ni. „To si myslíš, že budu útrpně čekat, až mě Thorax rituálně obětuje? Samozřejmě, že jsem se pokusila o útěk! Měli byste být rádi, že…“ Opět mě nenechali domluvit. „Bellatrix, tady nejsme v žádném hrdinském příběhu ze starých časů. Je mi líto, ale tohle se ve skutečnosti prostě nestává. Utéct ze střežené pevnosti, navíc někomu, kdo si jistě přeje tvou smrt víc než cokoli jiného… to není jako vzít roha támhle z tábora fel orků.“ Nazgrel mluvil velmi důrazně, nekompromisně, a jeho slova mi připadala jako ortel smrti. „Nikdo, ani Thorax, nemůže být takový hlupák, aby si nechal utéct někoho, kdo má moc ho zničit.“ „Takže podle vás jsem… Vy si myslíte… Co si zatraceně vlastně myslíte?“ K tomuhle jsem vážně neměla slov! „Víš, co je mnohem pravděpodobnější, než že jsi jako velká hrdinka utekla z té nejhlubší kobky Thoraxovy pevnosti?“ S povytaženým obočím jsem se obrátila na Rommatha, z jehož hlasu kapal jed. „Povídej,“ vybídla jsem ho ironicky. Nenechal se dvakrát pobízet. „Že tě nějak zmanipuloval a přetáhl na svou stranu. Vlastně…“ ušklíbl se. „K tomu ti vlastně ani nemusel ovládat mysl. Ty bys něco takového udělala dobrovolně a s velkou ochotou. Odhaduji správně, že ti nabídl větší moc, než jakou sis kdy uměla představit?“ Rommath se zlomyslně usmál. Tak tohle bylo vážně typické. Vsadila bych se, že kdybych byla neohrožená bojovnice Světla v plátové zbroji a s obouručním mečem na zádech, ani by je nenapadlo přemýšlet nad tím, že útěk z Thoraxovy pevnosti je skutečně dost nepravděpodobný. Ale jako to, čím jsem byla, jsem se musela po celý svůj život potýkat s nedůvěrou a pohrdáním hraničícím až s nenávistí, která právě teď dostoupila vrcholu. Šokovaně jsem přelétla pohledem ostatní. „Neříkejte mi, že tomu vážně věříte?!“ Nazgrelovi, Calanthii a Rommathovi se ve tvářích zračila emoce, kterou by oni nejspíš označili jako prozření, já v tom ale viděla mně naprosto nepochopitelnou zaslepenost. Illiyana, od které jsem čekala nějaká rozumná slova, která by pomohla celou situaci vyjasnit, mlčela a oči měla napůl přivřené. Ve chvíli, kdy se mi v mysli objevila věta „Celý svět bude patřit nám, podrobíme si vše živé…“, mi došlo, že nahlíží do mých myšlenek. Zcela instinktivně, dřív než jsem si stihla uvědomit, že dělám neskutečnou hloupost, jsem před jejím vpádem svoji mysl okamžitě nekompromisně uzavřela. Ucouvla, jako by dostala políček, a podle toho, jak se její obličej bolestně zachmuřil, jsem pochopila, že si za právě vyslechnutou větu dosadila události, které ji sice nenásledovaly, ale pro elfku to bylo jediné vysvětlení toho, proč jsem jí zabránila podívat se, co se v Thoraxově pevnosti ve skutečnosti stalo. „Proč…?“ zašeptala. „Není žádné proč!“ odsekla jsem už dost zuřivě. „Já jsem nezradila!“ „Ovšemže ne, tohle je všechno nesmysl!“ promluvil Morlann jako jediný na mou obhajobu. „Tohle nemůžete myslet vážně!“ „U všemocného Slunce, přestaň už konečně být tak zaslepený!“ zařval na něj Rommath. „Nejsem zaslepený, to ty jsi!“ „Uklidněte se, v hněvu nic nevyřešíme,“ snažila se nás utišit pobledlá Ysadaris. „Ty se do toho nepleť, holčičko,“ usadila ji pohrdavě Calanthia. „Nemáš do toho co mluvit.“ Měla jsem toho akorát tak dost. „Má do toho mnohem víc co mluvit než ty, tak mlč.“ Calanthia zúžila oči. „Nebudeš mi říkat, co…“ „Ne, moje milá, budu ti říkat, co máš dělat. A víš proč? Protože tady tomu velím já.“ „Už ne,“ přerušil mě Rommath ledově klidným hlasem. „Už nejsi důvěryhodná.“ „Ty se do toho taky nepleť. Řeknu vám, na co byste se teď měli soustředit. Právě sem míří…“ „Už ani slovo, Bellatrix,“ uťal mě Nazgrel. „Necháme tě prověřit, jestli máš nedotknutou mysl, ale do té doby budeš pod dohledem.“ Nazgrel pokynul rukou. „Stráže!“ Usmála jsem se už trochu pološíleným úsměvem. „Myslíte si, že když mě ani Thorax nedokázal dost dobře uvěznit, že vám se to povede?“ Vztáhla jsem ruce před sebe a ze rtů mi splynulo několik slov; tělem se mi rozlil úžasný pocit lehkosti. Cítila jsem, jak mě obklopují pro ostatní neviditelné stíny a já se stávám jejich součástí. Viditelnost se prudce snížila, ale na tom mi momentálně nezáleželo. Podle překvapených výkřiků, které sem za mnou do stínového světa pronikly, jsem se zřejmě jen tak rozplynula ve vzduchu, a tak jsem obětovala trochu vlastní energie a nechala za sebou pro efekt vybuchnout gejzír zelených jisker. Ať to mají s plnou parádou. Následoval okamžik, kdy jsem byla obklopená neskutečně hutnou temnotou, která se ale prolnula s realitou tak rychle, že jsem ani nestihla zauvažovat nad tím, co se vlastně při průchodu stíny s mým tělem děje. Nebo jsem to spíš nechtěla vědět. Vyběhla jsem ze stanu, propletla se mezi strážemi a vzápětí jsem dost prudce dopadla na kolena na rozpraskanou zem před branou, ale okamžitě jsem zase vyskočila na nohy, odvázala svého koně od sloupu brány, zatímco oba orkští strážci se dost agresivně dožadovali vysvětlení, kam že se to chystám; bez jediné odpovědi jsem se vyšvihla do sedla a pobídla koně do rychlého klusu. To snad není pravda, utíkám z vlastního města, blesklo mi hlavou. Zasloužili by si, abych je nechala jejich osudu, pomyslela jsem si pak pomstychtivě. Ačkoli je pravda, že jsem jim to nemohla mít příliš za zlé, zmírnila jsem vzápětí své poněkud tvrdé zhodnocení situace. Koneckonců, nechybělo příliš mnoho, aby s mou zradou měli pravdu. Můj kůň náhle vyděšeně zafrkal a několikrát nervózně pohodil hřívou. Několika trhanými kroky se otočil směrem k severu, natáhl hlavu daleko dopředu a nasál vzduch. Vzápětí se otočil na opačnou stranu a bez jediného mého povelu se rozběhl pryč. Nebránila jsem mu, pouze jsem mírným přitáhnutím uzdy změnila směr jeho nenadálého úprku k Honor Hold. Už přicházejí, došlo mi okamžitě. On je cítí. Teď jsem měla jedinou možnost: vyjet Trollbaneovi a jeho jízdě co nejrychleji naproti a přivést je zpět k Thrallmaru dřív, než Thoraxovi vojáci prolomí jeho obranu. Pobídla jsem svého koně k ještě rychlejšímu cvalu a pustá krajina kolem mě se změnila v narudlou prašnou šmouhu. Mohla jsem jenom doufat, že se na mě Trollbane nevykašlal a že na něj snad co nejdřív narazím. Pouhé nadějné očekávání se změnilo ve skutečnost, když jsem nad jednotvárným obzorem zahlédla mračno zvířeného prachu. Za krátkou chvíli jsem už byla schopná rozeznat jednotlivé vojáky seřazené do spořádaného šiku, nad nímž vlály dva prapory – jeden alianční, druhý Honor Hold. V čele jel sám Danath Trollbane, v plné zbroji, s mečem na zádech, a vypadal jako ztělesnění největších aliančních hrdinů, kteří kdy žili. Přitáhla jsem svému koni uzdu, pozvedla ruku k obloze a nechala z prstů vystřelit proud smaragdových jisker. Danath na okamžik zpomalil, ale jeho pozorné oči mě zřejmě i na tu dálku rozeznaly, protože zvedl ruku na pozdrav. Zasalutovala jsem mu a rozjela se k němu. „Děje se něco?“ staral se Danath, když jsem dojela k čelu vojska a srovnala s kapitánem krok. Měla jsem podezření, že by nejradši opět poznamenal něco o tom, ať mě ani nenapadne se pokusit je zradit, ale z mé potem zalité tváře nejspíš vyčetl, že jeho otázka nebude jen zdvořilostní a že se skutečně něco děje. „Už zaútočili?“ otázal se a v obličeji se mu usadil nekompromisní výraz válečného veterána. „Zatím ne, ale je to otázka nejspíš jen několik desítek minut,“ ujistila jsem ho velmi hlasitě, aby si jeho vojáci nemysleli, že je to jen nějaká vojenská přehlídka, a že skutečně hrajeme o čas. „Měli bychom si pospíšit.“ Oba jsme beze slova popohnali naše koně a Danathovi vojáci nás napodobili. Nehodlala jsem Trollbanea zatěžovat tím, že mě teď moji vlastní lidé považují za zrádce; jednak by mi to v jeho očích na důvěryhodnosti moc nepřidalo a jednak jsem počítala s tím, že jim dojde, že se spletli, až jim přivedu posily a zachráním je tak od potupné porážky. Od vojska, před nímž jsem je sice chtěla předem varovat, ale co už. Postarám se o to, aby mi byli zatraceně vděční. „Máte nějaký plán?“ zajímal se Trollbane a jeho oči bystře těkaly po ztemnělém horizontu. „Možná by nebylo úplně od věci trochu si promyslet strategii útoku. Přijet tam po rovné pláni nejspíš nebude nejlepší nápad. Uvidí nás příliš brzy.“ „Vidět nás klidně můžou,“ odtušila jsem a pokrčila jedním ramenem. „Nebude jim to ale nic platné, protože přijedeme ze dvou stran.“ Popravdě řečeno jsem žádný plán dosud vymyslet nestihla, ale bylo mi jasné, že pokud chci být schopná velet své budoucí armádě, musím se v tom trochu pocvičit. Kromě toho, vymýšlení plánů za náhlých a nečekaných podmínek byla jedna z mých silných stránek. „Poslouchám.“ „Teď jsme necelé dvě míle od Thrallmaru,“ chopila jsem se tedy iniciativy. „Thoraxova armáda přijde ze severu. Takže když se rozdělíme na dva oddíly, jeden může zaútočit z jihozápadu a druhý ze severozápadu.“ „Sevřeme je do kleští,“ přikývl chápavě Danath. „Přesně tak,“ přisvědčila jsem. „A můžeme je zahnat až k okraji Outlandu.“ Po zádech mi mimoděk přeběhl mráz. „To by šlo,“ konstatoval přemýšlivě Danath. „Jenom se bojím, zda nás na to není příliš málo. Když se rozdělíme, budeme pak zranitelnější.“ „To nehraje roli,“ mávla jsem rukou a žasla, že Danath, kapitán s vojenskými zkušenostmi, o nichž se mi mohlo jen zdát, a jistě schopný stratég, opravdu bere v potaz moje návrhy. „Oni nás jednak nebudou čekat, jednak nejsou tak dobře vyzbrojení jako vy a kromě toho, z koní se útočí velmi dobře. V tom budete mít výhodu.“ Danathovi se na čele objevilo několik vrásek. „Tak moment, chcete mi říct, že oni jsou pěší oddíl? Ta hornatá krajina na severu kolem Kil´Jadedenova trůnu se pěšky vážně dost těžko překonává…“ „To jistě. Oni jenom nemají koně, ale Hawkstridery. To jsou takoví asi dva metry vysocí kohouti,“ vysvětlila jsem, když jsem postřehla Trollbaneův zmatený výraz. Danath se ani nepousmál. „Domníval jsem se, že bojujeme proti lidem,“ poznamenal s tázavě zdviženým obočím. Zavrtěla jsem hlavou. „To ne. Jádro Thoraxovy armády tvoří krvaví elfové Kael´thase Sunstridera. Tedy pokud vím.“ Danath se zamračil. „Budete bojovat proti vlastním lidem?“ „Ne,“ opáčila jsem klidně. „Ne proti vlastním lidem. Proti zrádcům.“ *** Na chmurně tmavém obzoru vykvetl obrovský ohnivý květ, jehož okvětní plátky ověnčené jedovatě zelenou mlhou se rozevřely do neuvěřitelné šíře a jako chapadla se roztáhly do všech směrů; ozvalo se duté třesknutí, které nás všechny na několik vteřin dokonale ohlušilo, a vzápětí z jediného bodu uprostřed ohnivé květiny vyšlehl mohutný plamen. Skoro jsem cítila, jak se vzduch zachvěl jeho žárem. Mezi Danathovými muži se ozvaly překvapené a šokované výkřiky; Danatha samotného to ohnivé divadlo zřejmě nechalo úplně chladným, protože pouze nezúčastněně poznamenal: „Když jste říkala, že nejsou tak dobře ozbrojeni jako my, mělo mi dojít, že tím pádem to nejspíš budou dost schopní mágové.“ Obrátila jsem se k němu. „Mám pro vás a vaše lidi pár rad pro boj s těmi mizery.“ „Poslouchám,“ řekl Trollbane a gestem mi naznačil, ať klidně mluvím. Otočila jsem se čelem k celému oddílu. „Věnujte mi prosím pozornost, pánové.“ Ignorovala jsem fakt, že se na mě někteří z vojáků dívali dost nevraživě, a zvýšeným hlasem pokračovala v udílení rad: „Pokud jde o jezdce na Hawkstriderech, sekejte jejich zvířata vždycky v první řadě do krku. Mají ho velmi tenký, přetnete ho jedinou ranou mečem. A když budete mít co do činění s kouzelníky, pak vězte, že není lepší způsob, jak takového mága vyřadit z boje, než mu rozseknout ruku, kterou používá ke kouzlení. Případně mu do ní vrazit dýku, pokud umíte dobře házet.“ Přelétla jsem pohledem oba oddíly, na které už předtím Trollbane své vojáky rozdělil; jednomu velel sám, druhý svěřil svému pobočníkovi, velmi mladému, ale zato autoritativnímu seržantovi jménem Conners. Kývla jsem na Danatha, že já už jsem skončila. Kapitán se nezdržoval s nějakými dlouhými řečmi – prostě tasil meč, pozvedl ho vzhůru k obloze a vykřikl: „Za Alianci! Do útoku!“ Jeho kůň se vzepjal na zadních a armáda se rozlila na dva proudy, které se hladce oddělily od sebe jako tříštící se mořská pěna na vlnách. Pobídla jsem svého koně a po Danathově boku vyjela do bitvy o Thrallmar. Země se chvěla pod kopyty našich koní, zatímco oblohou křižovaly zářivě rudé dráhy ohnivých střel. <--- zpět na 1. část 17. kapitoly | pokračovat na 19. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.