Píseň ohně - 19. kapitola

• Bellatrix
• 10.04.2013
• Fan Fiction

19. KAPITOLA - Bitva o Thrallmar Thrallmarské hradby hořely. V duchu jsem si do hlavy uschovala poznámku, abych Nazgrelovi doporučila, že by měl místo těch dřevěných trámů použít něco, co by tak jednoduše nelehlo popelem; mně se ale momentálně trocha ohně docela hodila, alespoň jsem nemusela plýtvat vlastní energií. Vztáhla jsem ruku a navinula si kolem ní jedno ohnivé vlákno, které jsem následně přetvořila v ohnivou střelu a tu mrštila po skupině Thoraxových vojáků mířících k bráně. Jednoho z nich náraz srazil z Hawkstridera, dalšímu vzplál rukáv roucha a ohnivá koule zakončila svůj let přímo v hrudi třetího elfa, který se ještě chvíli s křikem svíjel na zemi, lapaje po dechu, než jeho hroznými popáleninami znetvořené tělo znehybnělo. Nemůžu říct, že by mi činilo nějaké zvláštní potěšení zabíjet ty, kteří bývali mými bratry, ačkoli mě s určitým zadostiučiněním napadlo, že někteří z těch, kteří teď padli a ještě padnou mou rukou, byli přítomni tehdy u Temného portálu a dívali se na mě s pohrdáním stejně jako ten mizerný zrádce Kael’thas. I na tebe jednou dojde, pomyslela jsem si pomstychtivě. Z myšlenek mě vytrhl hrdelní výkřik v orkštině. „Gol’Kosh! Kagh, zeth’gorok!“ Prudce jsem se otočila. Poblíž východní hradby se krčil malý, snad sotva dvanáctiletý orkský chlapec a jeho prsty křečovitě svíraly koženou kazajku staršího orka, který ležel na zemi s rozseknutou lebkou, a jehož krev se zvolna vpíjela do rozpraskané rudé země. Podle stejného tmavého tetování na dolní čelisti nejspíš otec a syn. Za nimi na hradbě stála žena, orkská lučištnice a nejspíš chlapcova matka, oči jí plály krvavou červení a aniž by hleděla na to, že je pro elfské mágy snadným terčem, křičela z plných plic na zelené dítě, ať se schová do bezpečí. Chlapec se ale odmítal hnout a v šoku dál klečel nad mrtvým tělem svého otce, zatímco se na něj zaměřila pozornost jednoho z elfů, mága oděného do tmavého plátového brnění. „Re’ka thrakk!“ vykřikla jsem jeho směrem varování. Chlapec vzhlédl; v jeho očích byl vepsán děs. Jeho zakrvácené prsty zašmátraly po otcově ruce a sevřely se kolem sekery padlého válečníka. Chlapec překvapivou rychlostí vyskočil na nohy a pozvedl sekeru na obranu; bylo vidět, jak mu pod její tíhou podklesávají ruce, ale to už jsem běžela jeho směrem. V téhle chvíli už mi vůbec nezáleželo na mém původu; nikdo z těch elfů už nebyl můj bratr. Zato ten padlý ork byl mým bratrem ve zbrani a já bojovala pod stejným krví zbroceným praporem. Elfský mág mezitím nelenil a mrštil po chlapci výboj zářivě zlaté energie. Koule se roztáhla jako chapadla a přestože se chlapec opět neuvěřitelně rychle vrhl stranou, střela ho zasáhla do ramene. S výkřikem padl na kolena a sekera mu vypadla z ochromených paží. Už jsem ani neuvažovala, co vlastně dělám; jako by se do mě vlila veškerá bojovnost orků, chtěla jsem krev, toužila jsem po ní, jako jsem snad ještě nikdy v životě po ničem netoužila. Vztáhla jsem ruku a zkroutila prsty jako pařáty, namířené na elfův krk. Pak jsem ruku pevně sevřela v pěst, až se mi nehty bolestivě zaryly do dlaní. Elfovi vytryskl z krku proud tmavé krve; s přidušeným zachrčením se zhroutil k zemi a brzy se kolem něj utvořilo tratoliště, v němž s několika trhanými pohyby končetin skonal dřív, než jsem k němu vůbec doběhla. Orkskému chlapci se mezitím nějak podařilo odtáhnout otcovo mrtvé tělo k hradbě a teď mu právě do nehybných rukou vkládal jeho sekeru. Přestala jsem se o ty dva starat, vyšvihla se do sedla svého koně a opět se začala soustředit na situaci na bojišti. Danath mezitím duchapřítomně nechal sesednout většinu svých vojáků z koní a vytvořil z nich pevnou neustupující linii blyštící se štíty a ježící se kopími, které se podařilo odříznout dotírající elfy od celé východní části hradby a zamezit jim tak přístup k bráně, kterou se chystali prolomit. „Postupujte dopředu!“ křičel Trollbane z plných plic a jakoby mimochodem svým těžkým obouručním mečem setnul hlavu nejbližšímu elfovi. „Postupujte a bojujte!“ „Pozor, z hor přicházejí další!“ vykřikla jsem varovně, když jsem postřehla, jak se v nedalekém horském průsmyku začali objevovat nepřátelé. Rychle jsem se jim rozjela v ústrety. Další mágové. Jeden z nich, který měl tu smůlu, že stál nejvíce vpředu, po mně mrštil ohnivou koulí. Zastavila jsem ji ještě v letu, a přestože mě síla úderu srazila z koně, stihla jsem pojmout její energii do dlaně a pak jsem prudce roztáhla prsty. Koule se se zábleskem proměnila v neproniknutelnou stěnu tvořenou šlehajícími plameny, která okamžitě pohltila prvního útočníka a s ním i další dva elfy, kteří mu šli po boku. Zaslechla jsem několik ostře vyštěknutých povelů a stěna zmizela. Než jsem si stihla uvědomit rychlost, s jakou nad ní elfský čaroděj opět převzal kontrolu, už se zjevila těsně přede mnou a pokusila se kolem mě ovinout. Neměla jsem jinou možnost, než využít jedno z téměř zapomenutých kouzel, které jsem se naučila ještě na Falthrienské akademii – vytvořila jsem kolem sebe ledové brnění. Téměř okamžitě jsem cítila, jak mi mrazem tuhnou svaly; příliš pozdě mi došlo, že i když jsem se tohle kouzlo naučila, protože mi tehdy připadalo jako velmi dobrý vtip, už jsem zapomněla zjistit si, jak to zatraceně ti mágové dělají, aby je stravující mráz nezabil. V tu chvíli už ohnivá stěna, která se obrátila proti mně, dosáhla ledu, kterým jsem se obalila, a začala ho pomalu roztápět. Dřív, než mi moje na kost zmrzlé prsty vypověděly poslušnost, jsem tasila od pasu dýku a prudkým sekem rozbila zbytky křehkého ledu. Zhroutila jsem se k zemi v záplavě ledové vody a těsně nade mnou se přehnala ohnivá smršť. Vyskočila jsem na nohy, rychle zaměřila mága, který si tak drze přivlastnil můj ohnivý výtvor, doběhla k němu a vrazila mu dýku do krku. Do tváře mi vytryskl proud temně rudé horké krve; mírně se mi zvedl žaludek, ale najednou jsem se cítila mnohem silnější než kdy dřív. V krvi byla síla. A síla znamenala život. Už jsem chápala, proč si orkové potírají tváře krví skolených zvířat. Byl to symbol, symbol nadvlády a definitivního vítězství. Lovec přežil, zatímco kořist ne. Prudce jsem vytrhla dýku z elfova hrdla a ustoupila o krok stranou. Vedle mě dopadlo na zem bezvládné mužovo tělo; zvedl se oblak zvířeného prachu. Nechala jsem si krev stékat po tváři a rozhlédla se kolem sebe. Bitva vzala velmi rychlý obrat; elfové teď už jen tvrdošíjně pomalu ustupovali k horám, kam je neúprosně tlačily nyní už spojené síly Trollbaneova a Connersova oddílu, který Thrallmar objel ze severu. Rychle jsem nasedla zpět na koně a cválala za jejich řadou. Toto už nebyl boj muže proti muži, bylo to v podstatě jen dorážení těch, kteří ten předchozí boj muže proti muži přežili. Byli to už povětšinou jen mágové, kteří předtím stáli za bitevní linií a teď se již neměli jak bránit, protože jejich magické síly byly bitvou vyčerpané na minimum. Na tohle nebyli připravení, Thorax je nejspíš poslal na Thrallmar s jediným požadavkem: aby nenechali nikoho naživu a aby z města zůstaly jen doutnající trosky. Nečekal, že by se Thrallmar v důsledku momentu překvapení zmohl na jakýkoli výraznější odpor. Do půl hodiny bylo bojiště poseté mrtvolami padlých a Danathovi vojáci se shromáždili u zpola shořelé východní hradby; sám Trollbane stál v jejich čele jako vytesaný z kamene a vypadal, že se už nikdy v životě nehodlá pohnout; pod helmicí nebylo vidět, jak se tváří, ale měla jsem dojem, že nad něčím usilovně přemýšlí. Dojela jsem k němu a seskočila z koně, kterého jeden z vojáků hned ochotně vzal za uzdu. Požádala jsem Danatha, aby svoje lidi nechal utábořit někde poblíž Thrallmaru, že s ním co nejdřív chci probrat nadcházející postup, a když zdráhavě souhlasil, vydala jsem se směrem do města přímo hlavní branou, a to s hlavou hrdě vztyčenou. Tohle potěšení jsem si nemohla nechat ujít. Hned za hradbou stálo několik orků; všichni mi mlčky zasalutovali. Byl v tom jakýsi tichý, nevyslovený příslib jejich loajality; neboť já jim přivedla posily do beznadějně prohrané bitvy, odvrátila jsem potupnou porážku a zachránila jim tak životy a především čest. Četla jsem v jejich krví a únavou podlitých očích, že teď budou skutečně ochotni mne následovat; možná i na smrt. Dobře pro ně, pomyslela jsem si, že je rozhodně nehodlám odvést na smrt, ale k vítězství. Nazgrel mi vyšel vstříc. V patách mu nejistě kráčeli Illiyana, Ysadaris a Morlann, kterému se kolem nohou motala Naomi; s ulehčením jsem si povšimla, že nikdo z nich naštěstí nebyl zraněn. Nestihla jsem se moc rozhlížet kolem a pátrat, kde vězí Calanthia a Rommath, protože Nazgrel mezitím došel až ke mně. Tabard měl nasáklý krví, avšak něco mi říkalo, že asi nebude jeho; možná ale jenom zranění skrýval, těžko říct. Upřímně řečeno mi to bylo docela jedno, on musí vědět sám, co všechno ustojí. Nenechala jsem ho nic říct a začala jsem sama. V posledním době jsem tolikrát už málem zemřela, že jsem rozhodně neměla nervy zrovna v dobrém stavu a tak jsem si teď chtěla jako zadostiučinění plně vychutnat Nazgrelovu omluvu za to, že mě tak podezírali. „Tak co?“ řekla jsem vyzývavě. „Pořád si ještě myslíte, že jsem zradila, nebo vás to, že jsem vám zachránila město a životy vás všech, konečně přesvědčilo?“ „Nikdo ti neupírá vděčnost nás všech,“ konstatoval Nazgrel zachmuřeně. „Netvrdím, že jsme neudělali chybu, ale já bych ji klidně udělal znovu, než riskovat, že se pak v mých řadách bude pohybovat zrádce.“ Napřed mě to trochu rozčílilo, ale musela jsem nakonec zdráhavě připustit, že orkský válečník měl pravdu. Zachovala bych se snad na jeho místě jinak? Odpověď zněla ne. „Uznávám,“ připustila jsem blahosklonně. „Nicméně chci něco na oplátku. Za to, že jsem vám zachránila krky.“ „Vím, co chceš říct,“ zarazil mě kapitán. „Ti lidé před hradbami… Honor Hold, je to tak? Chceš, abychom je přijali za spojence v boji proti Thoraxovi.“ „Přesně tak. Jsou ochotní nám pomoci a já jejich podporu potřebuju, a to přímo zoufale.“ Upřela jsem na Nazgrela pevný pohled a neuhýbala. V tomhle jsem nehodlala nijak slevit. Nazgrel si položil ruku na hruď. „Máš moje slovo, že moji lidé nebudou vyvolávat žádné rozbroje. Odteď jsou tedy vojáci z Honor Hold našimi spojenci.“ Viděla jsem mu na očích, kolik ho ta jediná věta stála přemáhání. Mezi lidmi a orky panovalo tolik dlouholeté nenávisti, že spojenectví bylo pro některé z nich něco naprosto nemyslitelného; Nazgrel měl naštěstí stejně jako Danath Trollbane otevřenou mysl a byl schopen uznat, že jsou chvíle, které se bez spojenectví prostě neobejdou. I přes únavu jsem vyloudila na tváři úšklebek. „Stačí to do doby, než bude Thorax poražen. Já se pak vrátím zpátky na Azeroth a vy se tu s lidmi klidně vražděte dál. Mně na tom nesejde.“ Zachytila jsem Morlannův pobavený úsměv a na oplátku mu věnovala svůj. *** „Na nic takového jsem nepřistoupila!“ Calanthiiny jindy půvabně vykrojené rty teď byly zkřiveny vztekem. Jednu ruku měla zavěšenou na pásce a obvazem jí prosakovala krev, druhou zuřivě gestikulovala. Zatahala jsem za rukáv vedle mě stojící Ysadaris. Draeneika se ke mně naklonila. „Co se děje?“ zeptala jsem se polohlasem. Ysadaris otevřela ústa a chtěla odpovědět, ale v tu chvíli si už Calanthia všimla mého příchodu. „Ty!“ vykřikla a ukázala na mě zdravou rukou. V zářivě zelených očích jí blýskal vztek. „Co se děje?“ adresovala jsem tentokrát svou otázku přímo na Calanthii, která ale nevypadala dostatečně příčetně na to, aby mi byla schopná rozumně odpovědět. „Co se děje?!“ vyštěkla Cal nepřirozeně vysokým hlasem, který přešel v přidušené zajíknutí, jež mělo být nejspíš nervózním smíchem. „Kdybych věděla, že mě nakonec úplně odsunete stranou, vůbec bych se k vám nepřidávala. To se děje! A víte co?“ Calanthia si založila nezraněnou ruku v bok. „Když mě teda nepotřebujete, tak já můžu klidně jít!“ Elfka mi už nevěnovala jediný pohled a vyběhla ven ze stanu. Dokonale zmatená jsem se vydala za ní. Ysadaris mi kráčela po boku a cestou rychle vysvětlovala: „Illiyana jí zřejmě dost neuváženě řekla, že její přítomnost v Talah na´Ishnu může být čistě náhodná a že ona samotná příliš mnoho neznamená… Prý je jen kolečko ve stroji. Totéž sice řekla i o sobě, ale zdá se, že si to Calanthia vzala dost… osobně.“ Ysadaris se nejistě odmlčela. „Doufaly jsme, že ji dokážeš nějak uklidnit.“ „Ta když je v ráži, tak ji nedokáže uklidnit nic a nikdo,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. U všech bohů, už toho začínám mít právě tak dost… „Calanthio!“ K mému překvapení se elfka skutečně zastavila; napadlo mě, že ji asi natolik šokovalo, že jsem ji oslovila plným jménem, což jsem snad nikdy předtím neudělala. Nejspíš i ona cítila, že tohle už není hra a že nežertuju. Prudce se otočila. „Co chceš?!“ vyštěkla na mě. „Kam jdeš?“ zeptala jsem se tak mírně, jak to jen bylo možné při jejím záštiplném pohledu, který přímo vybízel, aby byl opětován se stejnou nenávistí. Calanthia jako by doslova žadonila o hádku. Zatím jsem jí ji nehodlala poskytnout, ale rozhodně jsem od toho neměla daleko. „Víš co? Nech mě být!“ Rychlým krokem si to namířila ven z města. Doběhla jsem k ní a chytila ji za nezraněnou paži. Vztekle se mi vytrhla, ale aspoň zůstala stát. „Ocenila bych, kdybys mi vysvětlila, o co ti u všech bohů jde,“ řekla jsem ledově. Ze všeho nejvíc jsem si teď chtěla alespoň pár hodin odpočinout a ne tu řešit svoji zřejmě bývalou nejlepší přítelkyni, která se chovala jako rozmazlené dítě. „Illiyana mi ráčila oznámit,“ sdělila mi Calanthia kousavě, „že mě vlastně vůbec nepotřebujete. Tak když je to tak, já se vracím domů.“ „Nikdo netvrdí, že tě nepotřebujeme,“ podotkla jsem smířlivě. „Né, vážně?“ prohodila Calanthia ironicky. „Tvoje kamarádka slečna Přechytralá je zřejmě jiného názoru. Kromě toho…“ Cal se dotkla svojí zraněné ruky a na prstech jí ulpělo několik kapek krve z prosakujícího obvazu. „Já nestojím o to nechat se zabít.“ A dost. Pohár mé trpělivosti právě přetekl. Jestli existovalo něco, co jsem nebyla ochotná tolerovat, bylo to právě tohle. „Ach tak,“ řekla jsem zvýšeným hlasem. „Takže jakmile to přestala být legrace a začalo to být nebezpečné, tak bereš roha?“ Teatrálně jsem si povzdechla. „Proč mě to jenom nepřekvapuje?“ Calanthia po mně hodila výhružným pohledem. „Neopovažuj se naznačovat, že jsem zbabělec!“ Už jsem se vůbec neobtěžovala brát si servítky. „A nejsi? Vždyť se na sebe podívej! Při prvním náznaku nebezpečí utíkáš, ani nevíš, před čím!“ Calanthia zúžila oči a pak pomalu došla až ke mně. „Zkus mi v tom zabránit,“ zasyčela mi do obličeje. „To bych klidně mohla,“ opáčila jsem přemýšlivě. Ukázala jsem na sebe. „Já tu velím.“ Ukázala jsem na ni. „Tobě.“ Pokrčila jsem jedním ramenem. „Dezerce.“ Calanthia se jízlivě ušklíbla. „Prosím tě, s tím na mě nechoď. A vůbec, když už jsi s tím začala… Já tě jako svoji velitelku nepřijímám a neuznávám. Nikam nejdu a pod tvým velením už vůbec ne. Mně poroučet nebudeš.“ Tak takhle to tedy bylo! Najednou mi došel celý ten problém, který Calanthii sžíral. Ona na mě prostě a jednoduše žárlila. Dřív byla z nás dvou vždycky ona ta krásná, vždy usměvavá, přestože falešně, a s vždy otevřenou náručí, a to především mužům… Naproti tomu já byla vždy stranou společenského dění, ve kterém si ostatní Sin’Dorei tolik libovali, a jak jsme vyrůstaly z dětských šatů, víc a víc jsme se navzájem odcizovaly, přestože jsme stále považovaly jedna druhou za přítelkyně. Teď, když jsme se ale z našeho kouzelného království dostaly do skutečného světa, kde Calanthia neznamenala nic a kde se cenily úplně jiné hodnoty, tak ona nikomu nestála pomalu za pohled, zatímco já jsem si prošla už desítkami bitev, měla autoritu vojáků stejně jako jejich respekt a moje slovo mělo určitou váhu. Ona ten obrat situace prostě nemohla přenést přes srdce; nedokázala se smířit s tím, že náhle znamenám víc než ona. To, co jí řekla Illiyana o jejím figurování v té zatracené knize, ke které jsem stejně stále chovala značnou nedůvěru, byla jenom symbolická poslední kapka v poháru naplněném prudkým jedem nenávisti. Překvapilo mě, že jsem k ní i přes tohle všechno pocítila náhlý příval sesterského soucitu. Teď jsem v ní viděla někoho, koho hodili do vody a on se během těch pár desítek vteřin, než se utopí, snaží naučit plavat. Zasloužila si, abych jí pomohla překlenout tu propast mezi námi. Zasloužila si to, protože naše přátelství pro mě dřív znamenalo hodně; od té doby, co jsem odešla z Quel’Thalasu, jsem žádné přátele snad ani neměla. Odevzdaně jsem si povzdechla. „Tak fajn. Jak tě mám přesvědčit, abys zůstala?“ Calanthiinou maskou zloby prokmitl nejistý výraz. V jejím hlase se ale nerozhodnost neprojevila ani trochu; byl stále stejně rázný a také záštiplný. „Stejně pořád jenom lžeš, Bellatrix! S každým pořád jenom manipuluješ! Myslíš, že se nechám oblbnout sladkými řečičkami jako ten tvůj hošan?“ Ozval se tlumený hrubý smích. Rozhlédla jsem se kolem a s nelibostí zjistila, že naše hádka nezůstala beze svědků; v půlkruhu se kolem nás shromáždilo několik okolostojících thrallmarských vojáků a teď si na nás ukazovali a pobaveně se ušklíbali. Zaťala jsem ruce v pěst. Tak dobře, jak chceš. Dala jsem ti možnost, ale tvůj čas právě vypršel. Nenechám se tu veřejně zesměšňovat. Nikým. Vyhrát mohla jen jedna z nás a budu to já. Promiň, Cal. Končíš. „Vypadni.“ Můj strohý rozkaz proletěl vzduchem jako šlehnutí biče. Okolostojící čumilové zatajili dech a Ysadaris zalapala po dechu. „Bellatrix, co to, při Naaru, děláš…?“ „Ticho,“ usadila jsem ji polohlasem. „Fajn!“ odsekla Calanthia chladně. „Fajn. Ale nemysli si, že…“ „Zmlkni, na nic jsem se tě neptala,“ uťala jsem příkře její dětinské vyhrožování. „Už tě tu nechci vidět. Chtělas odejít, tak padej.“ Elfka mě chvíli nehnutě sledovala a já naprosto bez emocí zvažovala, jestli by bylo lepší, kdyby mě teď začala prosit, zda smí přece jenom zůstat, nebo kdyby se mě pokusila zabít. Calanthia ale jenom povýšeně pohodila hlavou, jako by jí už na ničem nezáleželo, a bez jediného ohlédnutí opustila Thrallmar. Bylo mi jasné, že nejspíš jen počká někde za hradbami a pak se tajně vrátí a najme si wyvernu na let zpět k Portálu, ale usoudila jsem, že jí můžu poskytnout alespoň hrdý odchod. Ještě pár vteřin jsem zůstala bez pohnutí stát, oči zavřené a víčka pevně stisknutá, a několikrát se zhluboka nadechla. Cítila jsem strašný vztek na Calanthii, že všechno tak strašně zkomplikovala, ale i na sebe, že jsem nedokázala ten spor vyřešit jinak. Musela jsem ten vnitřní tlak nějak vybít. Otevřela jsem oči. „Nemáte zatraceně co dělat?!“ vyštěkla jsem ostře na kolem stojící zevlouny. „Jestli ne, stačí říct. Práce je tu dost.“ S úmyslem vypadnout odsud, kde jsem byla všem na očích, jsem se otočila a stanula tváří v tvář Illiyaně. „Co?!“ vyjela jsem na ni agresivně. „Jdeš mi říct, že jsem udělala chybu?“ „Ne, to Calanthia udělala chybu,“ odvětila Illiyana mírně a upřela na mě svoje klidné stříbrné oči. „Chybu, za kterou bude platit, ale která byla nezbytně nutná. Calanthia musela tu chybu udělat, aby objevila samu sebe.“ „Zase osud, co?“ ušklíbla jsem se cynicky. Illiyana naklonila hlavu na stranu. U všech bohů, ty její stříbrné oči snad nikdy nemrkaly. Vyvádělo mě to z míry. „To časem poznáš sama.“ Bohové ví proč jsem měla pocit, že se i přes to, že Illiyana můj krok evidentně schvalovala, se před ní musím nějak ospravedlnit. Zatraceně, já tu přece velela, ne ona! Ale něco mě k tomu vnitřně nutilo, jako by Illiyana zkrátka měla vědět, proč jsem takhle postupovala. „Z lidí jako ona se až příliš jednoduše mohou stát zrádci,“ poznamenala jsem polohlasem, aby to nedolehlo k uším zmatené Ysadaris, která stále nervózně postávala někde za mnou. „Z těch, kteří se odmítají podřídit svému veliteli...“ „…a kteří k němu cítí zášť,“ dořekla za mě Illiyana měkce a přikývla. „Ano, já vím. Calanthia je mladá a nezná cenu ani přátelství, ani loajality. Ale jak jsem řekla, ona musí objevit samu sebe.“ „Nevím, co tím chceš říct, Illiyano, ale popravdě mi na tom teď vůbec nesejde. Chtěla odejít, tak ať jde.“ „Jistě, ať jde,“ souhlasila Illiyana. „Každý musí nejprve odejít, aby mohl začít pomýšlet na návrat.“ Cítila jsem, jak mě Illiyaniny mystické řeči neskutečně vyčerpávají. Dolehla na mě téměř smrtelná únava; jako by mi náhle v jediném okamžiku ochably všechny svaly a oči jsem udržela stěží otevřené. Mávnutím ruky jsem k sobě přivolala Ysadaris; draeneika ke mně poslušně přistoupila. „Můžu tě o něco požádat?“ Přikývla. U všech bohů, nikdy bych nevěřila, že budu cítit větší náklonnost k člence Aliance než k dívce, se kterou jsem vyrůstala a která mi byla nejlepší přítelkyní. Přestože jsem Ysadaris znala teprve krátkou dobu, dokázala jsem neomylně poznat, že ona by mě nikdy nezradila. Na to byla příliš laskavá, příliš poddajná. Špatné pro život, dobré pro mě. Kromě toho to byl příjemný pocit, že budu mít po svém boku léčitelku jako je Ysadaris, na kterou se budu moci za všech okolností spolehnout. „Venku na mě čeká Danath Trollbane,“ vysvětlila jsem jí. „Najdi ho a požádej ho, zda by se nemohl se svými vojáky přes noc utábořit někde poblíž. O zásoby ať se nebojí, ty jim poskytneme. A zítra už by snad měly dorazit posily z Falcon Watch a Allerian Stronghold. Až se tak stane, vyrazíme do boje. A ještě mu vyřiď moje díky, bez jejich pomoci by Thrallmar padl.“ „Nemůžeš mu to dojít říct sama?“ zeptala se ještě Ysadaris, když jsem se otočila k odchodu. Vypadala trochu vyděšeně. Unaveně jsem na ni zamžourala. „Já si jdu lehnout, mám pocit, že se už neudržím na nohou. Před bitvou se má člověk vyspat, takže až to vyřídíš, běž taky, ano? To je rozkaz.“ Otočila jsem se k ní zády a zvolna odcházela. V zádech jsem cítila její plachý pohled malého děvčátka zanechaného bez rodičů uprostřed světa zmítaného válkou. *** „Neměl bys být tady.“ Ale ne! Ve chvíli, kdy jsem si konečně po dlouhé době mohl užívat ticho a klid rušený jen praskáním zapálených ohňů a tlumenými rozhovory vojáků procházejících kolem mě, se zrovna musel někdo objevit a otravovat. Seskočil jsem z příčky žebříku vedoucí na jednu ze strážních věží, otočil se a zjistil, že tím, kdo narušil moji poklidnou samotu, je Illiyana. Její pronikavé stříbrné oči se mi upíraly do tváře a já měl pocit, jako kdybych jí měl odpovědět na nějakou otázku. Místo toho jsem se ale zeptal já sám: „Chceš mi něco, Illiyano?“ I přes to, že jsem se snažil být zdvořilý, se mi do hlasu vloudil příkrý tón. Elfka ke mně přistoupila blíž a položila mi dlaň na paži. Z jejího doteku mi přeběhl mráz po zádech; měla nepřirozeně ledové prsty, které mi připomínaly chlad mrtvoly. Otřásl jsem se. „Neměl bys být tady. Tato noc by mohla být tvá poslední. Je možné, je pravděpodobné, že zítra mnozí z nás položí své životy…“ „A proč mi to říkáš?“ utrhl jsem se na ni. „Já přece vím, že už možná nikdy neuvidím další úsvit,“ dodal jsem pak už mírnějším hlasem. „Ale jsem s tím smířený.“ „Jsi statečný muž, Morlanne,“ usmála se na mě elfka. „Ale máš i to, co tolika bojovníkům tolik chybí. Soucit a slitování.“ Opět jsem se chtěl otázat, proč s tím teď za mnou přišla, ale Illiyana pokračovala dál ve své zvláštní promluvě. „Přišla jsem ti jen říct, že právě teď marníš čas. Sedíš tu sám a utápíš se v bolestných myšlenkách, a přitom bys neměl být tady. Měl bys být s ní.“ Ta poslední věta se mi zabodla do srdce jako otrávená dýka. „Nedovedeš si ani přestavit, jak rád bych byl s ní,“ poznamenal jsem hořce. „Ale ona mě ne...“ Na prchavý okamžik jsem se odmlčel. „Ona o moji přítomnost nestojí,“ dokončil jsem nakonec trochu neobratně. Illiyanin jemný úsměv zářil jako paprsek měsíce, který zde na Outlandu neexistoval. „Jak už jsem ti jednou řekla, její mysl… je velmi spletitá. Její city jsou pohřbeny tak hluboko v ní, že už je sama leckdy ani nevnímá.“ Trpce jsem se pousmál. „Mám jednodušší vysvětlení. Žádné takové city neexistují.“ „Nezavrhuj svůj cit tak rychle,“ odvětila Illiyana vážně. „A navíc, pokud jsi skutečně připraven zítra zemřít, a já vím, že jsi, pak není dobré umírat s tajemstvím. Máš teď možnost si s ní o tom promluvit; a za takovou možnost by mnoho lidí dalo život. Jdi za ní.“ Něco v jejím hlase znělo podmanivě prorocky; mystické zabarvení elfčina hlasu mě nutilo ji hned teď poslechnout. Ale chtěl jsem odejít do zítřejší bitvy a možná na smrt s Bellatrixiným odmítnutím v živé paměti? „Nesnaž se zachovat si tu krásnou iluzi, kterou chováš v mysli jako poklad, Morlanne. Postav se pravdě, ať je jakákoli. V tom tkví pravá statečnost.“ Ano, možná mě po zbytek života, ať už to bude pár hodin nebo stovky let, budou tížit vzpomínky na někoho, koho jsem nikdy nemohl mít, ale Illiyana měla pravdu. Nemohl jsem promrhat takovou šanci, když mi ji osud laskavě nabízel. Nechal jsem stříbrovlasou elfku stát samotnou pod strážní věží a seběhl z kopce dolů mezi stany. Bellatrixin narychlo postavený přístřešek z kůží stál úplně vzadu, ze dvou stran chráněný hradbami. Chvíli jsem nejistě přešlapoval před vchodem a naslouchal; když jsem zevnitř zaslechl tlumený zvuk pohybu, už jsem se nemusel bát, že bych ji snad probudil. „Bellatrix? To jsem já, Morlann,“ řekl jsem se polohlasně. „Morlanne?“ ozvalo se zevnitř zastřeným hlasem. Prosil jsem všechny bohy, aby se nezeptala, co chci; asi bych jí nedokázal rozumně odpovědět. „Pojď dál,“ vyzvala mě pak ale k mé neskonalé úlevě. Odhrnul jsem závěs, který tvořil provizorní vchod do stanu, a vešel dovnitř. Na zemi plápolal malý ohýnek, nejspíš magicky vytvořený podle jeho až příliš ostré rudozlaté barvy, vedle něj bylo rozloženo několik kožešin a na nich seděla Bellatrix s nohama křížem a unaveně se na mě dívala zpoza clony rozcuchaných rudých vlasů. Nechtěně jsem si všiml, že už se zřejmě chystala ke spánku – sundala si většinu zbroje a na sobě měla jen tenkou červenou košili a lněné kalhoty. „Co bys rád?“ Ale to ne. Její tón naštěstí nebyl příliš strohý, bylo však do něj vepsané vyčerpání a jakási rozmrzelost. „Já… víš…“ zamumlal jsem nesrozumitelně. „Chtěl jsem si promluvit,“ dostal jsem pak ze sebe. „O čem?“ Děvče, ty mi to moc neulehčuješ. Chtěl jsem říct něco vzletného, něco, díky čemu bych nezněl jako sotva dospělý mladík, který neobratně vyznává své dívce lásku při svitu úplňku, ale nakonec jsem se zděšeně slyšel, jak říkám: „Mám tě rád.“ Bellatrix ke mně zvedla své unavené oči a ve tváři se jí objevil výraz člověka, který byl konečně postaven před problém, kterému se dlouhou dobu zdárně vyhýbal. Pak k mému velkému překvapení sklopila zrak. „Já vím,“ šeptla tiše. Ne, to nebyla správná reakce. Měla říct něco jako „Promiň, Morlanne, ale já tebe ne, a teď jdi laskavě pryč“, ale tohle zkrátka nebylo správně. Bellatrix vypadala… jako kdyby cítila lítost. Mlčky jsem čekal, co řekne dál. Musela ještě něco říct. „Morlanne, tohle není ten správný okamžik, abychom…“ začala vyhýbavě, ale rychle jsem ji přerušil. „Ne, naopak, tohle je poslední příhodný okamžik, zítra už nebude čas. A z té bitvy se možná ani jeden z nás nevrátí.“ Vzal jsem ji za ruku a sevřel ji v dlaních; cítil jsem, že se trochu zachvěla, ale neodtáhla se. „Bellatrix, prosím. Já to unesu.“ Znovu se na mě podívala. Pohled jejích temně zelených očí, jindy ostrý jako hrot meče, byl nyní podivně rozostřený a oči se jí v záři ohně měkce leskly. „Promiň, Morlanne.“ Měl jsem pocit, jako by něco ve mně kleslo až na pomyslné dno. Najednou jsem si připadal prázdný, jako by ze mě někdo vysál všechen život. Nevím, co jsem čekal, ale i když jsem řekl, že to unesu, bylo mi jasné, že ta dvě slova si ponesu v paměti ještě hodně dlouho. Přestože teď už nemusela říkat nic víc, opět promluvila. „Věř mi, i já k tobě mám určité pouto, prožili jsme toho spolu už hodně… Ale musíš pochopit, že já…“ Odmlčela se. Trpělivě jsem vyčkával s myšlenkou, že bych takhle dokázal čekat klidně hodinu, dvě, týden, nehybně a s její rukou stále v dlaních. „My dva…ty a já… Nehodili bychom se k sobě. Věř mi, že ne.“ Ano, v tomhle měla nejspíš pravdu. Proč mi to jenom bylo úplně jedno? „Odpusť mi to.“ Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Ona se mi skutečně omlouvala. Z nějakého důvodu jsem ale měl pocit, jako by ta prosba o odpuštění nebyla určená jen mě. Netušil jsem, komu se tak ještě mohla chtít omlouvat, ale právě to byl možná důvod toho, proč byla vždy tak odtažitá a neodvážila se mít kohokoli ve své blízkosti. Pravdu o tom se ale nejspíš nikdy nedozvím. „Chápu.“ Jemně vyprostila svou ruku z mých dlaní. „Jsem… rád, že je mezi námi jasno.“ Přikývla, oči stále sklopené. Pomalu a neochotně jsem vstal. „Dobrou noc,“ popřál jsem Bellatrix polohlasem a obrátil se k odchodu. „Počkej, Morlanne.“ Zůstal jsem stát, ale neotočil se. Nedokázal jsem prostě odejít, ale bolelo to, když si se mnou takhle zahrávala. Chtěl jsem jenom věřit, že to nedělá schválně. Elfčina paže mě lehce, jako by trochu nejistě objala kolem pasu a na krku jsem ucítil její teplý dech, když přiblížila tvář k mému uchu. „Morlanne, co na tom záleží… Co záleží na čemkoli, co řekneme, když jde jen o plané fráze. My přece nejsme lidé, abychom kladli váhu ve slova, která jsou řečena z nejrůznějších důvodů…“ Šeptala a její hlas byl vlahý upřímností. „Slova neznamenají nic, to činy všechno mění. Pokud chceme.“ Jemný tlak její ruky mne přinutil otočit se čelem k ní. Zraky měla stále sklopené, teď je však pozvedla a upřela je do těch mých. A mně v tu chvíli vůbec nezáleželo na tom, proč to dělá; nezáleželo mi na žádných postranních úmyslech, které snad mohla mít, nemyslel jsem na nic jiného, než že její oči ztratily svůj chlad a byly stejně teplé a něžné jako doteky jejích dlaní, které mě hladily po zádech, když se ke mně přitiskla a vyhledala svými rty má ústa. <--- zpět na 18. kapitolu | pokračovat na 20. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.