Píseň ohně - 23. kapitola

• Bellatrix
• 09.09.2013
• Fan Fiction

23. KAPITOLA - Píseň ohně Zaplavoval ji žár jako přílivová vlna ohnivého oceánu. Plíce měla plné ohně, oči ji štípaly z hustého dýmu a nos jí plnila nasládlá vůně škvařícího se masa. Samotné jádro světa ji odmítalo a ona se do něj přesto zoufale probojovávala, třebaže jí na rukou naskakovaly rudé puchýře a vlasy se jí pálily, až z nich zbyl pouze nepravidelný ožehnutý porost, jako by jí je někdo ořezal tupým nožem. A ze země pod jejíma nohama přitom stále sálal chlad. Něco bylo špatně. V jediném okamžiku, oslnivě jasném jako neprostupná clona, která ji nyní obklopovala, k ní přišlo poznání: ona to nedokáže. Bellatrix vládla svými silami příliš krátce a příliš nerozvážně; umění teleportace sice ovládala, ale toto bylo něco zcela odlišného: zde si pohrávala s prvotními silami světa a ty ji odmítaly poslouchat. „Bel…latrix…“ pokusila se Illiyana zakašlat skrz dusivý kouř. Elemental Plane ji vtahovalo do sebe a zároveň ji vlastní mocí vypuzovalo. Dlela rozervaná mezi dvěma světy a tělo jí požírala agónie upalovaného. A najednou jako by se země pod ní propadla. Padala, unášená svištícím větrem, který jí hučel v uších, a zároveň stoupala kamsi vzhůru. Nad sebou spatřila temně rudé nebe. Nebo bylo pod ní…? Nelidský skřek, který prořízl nastalé ticho, ji rozechvěl až do morku kostí. Děsivě popálenýma rukama máchla kolem sebe a mezi rty jí tiše plynuly modlitby k Elune. Nemodlila se však za svou záchranu; modlila se za dostatek sil, aby zvládla dokončit úkol, který zde, pod světem a mezi světy, měla a musela splnit. Žár v nitru začal ustupovat. Stahoval se kamsi do drobného uzlíčku směrem k jejímu srdci, které nyní bilo jako splašené, pevně se kolem něj ovíjel a pronikal jeho měkkou tkání jako parazit hledající si hostitele. Konečně však mohla volně dýchat, přestože dlaně a nyní i chodidla měla na povrchu do ruda spálené. Zamrkala a rozhlédla se. V očích jí stály slzy a její modlitba k Matce Luně na okamžik zakolísala. Božské světlo jí však stále planulo v očích, když se pomalým krokem vydala vpřed. Nezáleželo kam. Všechny strany zde byly stejné a cíl byl všude a zároveň nikde. Zbývala jen cesta. *** Trvalo to moc dlouho. Vnitřnosti mi začala stahovat palčivá nejistota a jílec meče náhle klouzal v dlani vlhké potem. Napadlo mě, že se mě tou svou přípravou kouzla pokouší jenom zmást a znejistět, tak jako já jeho předtím. Náhle jsem zapomněla na veškerou svou snahu nechat čas plynout a rozhodla jsem se na svou nervozitu prudce udeřit. Bez rozmyslu jsem se rozběhla vpřed a spodním sekem zaútočila na Thoraxovy slabiny. Vztyčil se tak rychle, až jsem se úlekem málem zapotácela. Sek se mi sice povedlo dokončit, avšak bylo to spíše na škodu. Do cesty se mu totiž postavil Thoraxův zpropadený hrudní plát a ostří po něm s nervydrásajícím zaskřípěním sjelo. Zbraň mi v rukou začala vibrovat jako nějaký šílený gnómí stroj a Thorax se na mě usmál. Nevěděla jsem, kdy se jeho tvář dostala tak blízko k mé, vzápětí jsem ale ucítila jeho ruku na žebrech, a než jsem se stihla rozmáchnout k další ráně, útrobami se mi rozšířilo odporné mravenčení. Podlomily se mi nohy, když přišla bolest. Rozmanitá a neustále střídající nejrůznější odstíny rozechvívající agónie a zasahující střídavě snad všechny části mého trýzněného těla. Ozval se vysoký a táhlý výkřik a mně až po chvíli došlo, že ten zmučený skřek vydala má vlastní ústa. Hlavou jsem prudce vrazila Thoraxovi do toho jeho samolibého obličeje a po jeho bolestném zaskučení mé vlastní utrpení mírně pohaslo. Zároveň jsem se od něj konečně dostala na dostatečnou vzdálenost na to, abych mohla opět pozvednout zbraň. Ránu jsem vedla tentokrát přímo ze strany, pomýšlejíc na to, že ani takto primitivní úder nemá jak odrazit. Thorax se pokusil letící čepeli vyhnout, avšak ta se mu s vlhkým mlasknutím zakousla do ruky. Teď je ti ten hrudní pancíř na nic, co, ty mizerný bastarde, stihla jsem si pomyslet, než mě zachvátila další spalující vlna agónie. Něco bylo ve mně, to mi bylo jasné ve chvíli, kdy se mi začalo tělem šířit to ohavné oslabující mravenčení. A bolest mi nedopřála nikdy dost dlouhou chvíli čistých myšlenek, abych ze sebe dokázala tu temnou narušující magii dostat. Přestože mi klamavé utrpení zastíralo zrak, vedla jsem okamžitě další úder do míst, kde jsem předpokládala Thoraxův odhalený krk. Ucítila jsem náraz, čepel se o něco zastavila a pak volně pokračovala dál; pustila jsem jednou rukou meč, a protože jsem už dál nedokázala zastavit další výkřik bolesti, převedla jsem ji na hněvivá slova magie. Lila se ze mě rychleji, než jsem je stačila myšlenkově zpracovávat, ale účinek se dostavil rychle. Kolem mého těla vzplál štít energie a jeho kouřově šedý povrch zastavil letící magickou střelu. Štít zakolísal, zavlnil se jako narušená vodní hladina a mě znovu zkroutily křeče téměř předsmrtného třesu. „Ysadaris!“ zavolala jsem tak hlasitě, jak jsem byla schopná. „Dostaň ze mě tu kletbu… Jakkoli… ale hlavně rychle…!“ Postavila jsem se vratce na nohy a posílila skomírající štít. Thorax využil čas, který jsem mu dala, aby si vyléčil krvácející ruku; kdo ví, proč to dělal. Stejně ji nepotřeboval. Vždyť ani neměl zbraň. Úzkostlivý parchant, nechám ho vykrvácet ze všech tepen, které v těle má, dokud v něm nezbude ani jediná kapka jeho hnusné prokleté krve... „Já nevím jak…“ V draeneičině hlase se chvěl pláč a úzkostná hrůza. „Seber se, sakra!“ zařvala jsem. Neviděla jsem na ni, ale doufala jsem, že se snad vzpamatuje a nepropadne naopak ještě hlubšímu zoufalství. Od čeho má sakra ty svoje Naaru… „Kašli na naše schopnosti,“ křičela jsem dál, jak jsem se chytala posledního zoufalého stébla. Měla jsem pocit, jako by mi někdo kuchal vnitřnosti a rval je ven otvorem o velikosti zlaté mince; v ústech jsem cítila krev a žluč a na tváři slané slzy bolesti. Všechno bylo lepší než tohle Thoraxovo nečisté kouzlo, které mě požíralo zevnitř. „Jsi kněžka! Tohle je tvoje práce! Zbav mě toho prokletí! Teď!“ V pokleku jsem prudce udeřila pěstí do země a rozedřela si klouby na levé ruce. Štít v stříbřitě šedých odlescích pohasl a já vrhla po Thoraxovi zelený plamen felu, plamen své vlastní nenávisti a trýzně, kterou mě přinutil projít. Mezitím mě do zad udeřilo draeneičino kouzlo. Nejprve jsem cítila jen teplo, šířící se mými zády až po konečky prstů u rukou; neschopná pohybu jsem fascinovaně sledovala, jak se démonický plamen odrazil od Thoraxova pancíře a zelené jazyky se odvlnily podél jeho těla někam pryč. A pak se konečně dostavil účinek, který jsem očekávala. Jak bych vypila rozžhavené olovo, vnitřnosti mi zalil očistný žár spalující každý kousek tkáně s precizností toho nejpečlivějšího lékaře vypalujícího krvácející ránu. Zatímco Thoraxova kletba mne svou tíhou tiskla k zemi, jako by mě někdo svalnatýma rukama nutil pokleknout před krutým pánem, jehož z něj bolest dělala, Ysadaris do mě naopak právě vpustila proud Svatého Světla, té nejčistší energie, která na Azerothu i mimo něj existovala. Pro své věřící bylo vším - láskou, mírem, porozuměním, moudrostí, soudcem i katem, ale především milující a odpouštějící náručí laskavého otce všech. A mně právě vypalovalo z těla otisky temné magie, jíž jsem byla poskvrněna; požíralo je jako hladové divoké zvíře, které trhá zuby a drápy dosud zuřivě se bránící kořist. Netušila jsem, jak po zásahu svaté energie skončím; byla to však cena, kterou jsem musela zaplatit. A tak jsem platila. S výkřikem ostrým jako břit jsem se slepě rozehnala vpřed. Meč jsem nyní držela v pravé ruce, zatímco levou jsem prudce švihla vpřed, až mi bolestivě zaškubalo v rameni. Z křečovitě stažené dlaně, prsty připomínající dravčí pařáty, vyrazil proud jedovatě zelené energie. Jako otrávené kopí proniklo Thoraxovou hrudí. Vyrazila jsem zpola agonický, neboť zbytky naštěstí ne příliš silného draeneičina kouzla ve mně stále mokvaly, zpola vítězoslavný výkřik a začala z Thoraxe plnými doušky sát život. Temný mág se zapřel oběma nohama, aby udržel rovnováhu, a provedl rukama jakési složité gesto. Zrak se mi na okamžik rozmlžil; z Thoraxe tekl proud zkaženého života, jako by snad byl nějakou hnilobnou stvůrou z nejtemnějších jeskyní, které nikdy nepoznaly sluneční svit. Nemilosrdné Světlo v mém těle se opět probudilo a já se neovladatelně roztřásla. Než jsem si stihla uvědomit, co se stalo, a ovládnout novou vlnu bolesti sžírající mě zevnitř jako kyselina, Thorax už dokončil započaté zaklínadlo. U jeho nohou se objevilo stvoření lesknoucí se v pekelných ohních jako zrudlá vodní hladina. Tělo měl šupinaté i porostlé ostrými a tvrdými štětinami, tlamu doslova přecpanou ostrými tesáky, z nichž kapaly nahnědlé sliny, a ze zad mu vyrůstaly dvě pórovité přísavky, které se na koncích svíraly a rozvíraly s odporným mlaskavým zvukem jako masožravé rostliny. Démonický pes. Za zvuku Thoraxova pobaveného smíchu se na mě slintající stvůra vrhla. Bolest mi však podivně rozjasnila mysl a já cítila, jak mi obličej a celé tělo plane jako v horečce. Cítila jsem se silná a mrštná jako divoká šelma, lehká jako poryvy větru a zároveň smrtonosná, jako bych se sama stala tančící ocelí v mé ruce. Uhnula jsem a jedinou přesnou ranou jsem psovi přesekla obě hladová chapadla. Stvoření zuřivě zavylo a po zemi se rozlila hustá černá krev připomínající tekutý rosol. Pes oslepený bolestí mi vyrazil po noze a já mu zabořila meč shora do hřbetu. Na holeni jsem ucítila palčivou bolest a v agonii se zmítající zvíře mi málem vytrhlo meč pohroužený do jeho vnitřností z rukou. Zapřela jsem se nohou o jeho pařát, který sebou bezmocně škubal a vířil oblaka zčernalého prachu, a vytrhla čepel ven. Odskočila jsem od jeho mrtvoly a jen tak tak se vyhnula lítému útoku druhého démonického psa, o polovinu většího než jeho padlý druh. Dala jsem Thoraxovi až příliš času… „Ysadaris, spal tu bestii!“ Žádná odpověď. Rozběhla jsem se vpřed a o několik metrů dál prudce zatočila, abych se na chvíli zbavila psa a mohla se podívat, co se kolem mě děje. Thorax toho zjevně za dobu mého urputného boje s jeho ohavným čoklem stihl víc. Pouhých pár metrů od sebe jsem spatřila další tři tvory s přísavkami, kteří doráželi na Ysadaris a Morlanna, který měl levou ruku celou zalitou krví, jak mu z ní démon svou přísavkou strhl pruh kůže; končetina mu ochable visela podél těla a svíral v ní nyní zcela neužitečnou čepel, zatímco druhou se oháněl s rychlostí, kterou bych do něj nikdy neřekla. Podle zmučeného šklebu v jeho obličeji však zoufale potřeboval vyléčit, avšak Ysadaris stála dokonce proti dvěma vrčícím stvůrám, z nichž jednu odrážela holí a druhou pálila oslepujícím sloupem Světla. Ani jeden ze psů se však nepřiblížil tak blízko, jak mohl; bylo jasné, že se ji snaží, třebaže ne vědomě, udržet na místě, dostatečně daleko ode mě. Ten mizera mě odřízl od mé léčitelky… Najednou mi došlo, že jsem něco šeredně nedomyslela. Démonický ohař už byl u mě. Pokusila jsem se o stejný trik jako u prvního, ale minula jsem a pes po mně vrhl oběma přísavkami hladově nasávajícími vzduch. Jedna se mi přilepila na pravou stranu hrudi, druhá na levé rameno. Posedla mě náhlá hrůza; měla jsem pocit, jako bych nemoha dýchat, protože se mi na ústa neprodyšně přitisklo něco mimořádně hnusného. Vedla jsem meč opět přímo dolů, ale démon měl nečekaně tuhé šupiny a lehce prohnutá čepel se zabořila na pouhých pár centimetrů, aby pak ho hladkém povrchu sjela. Démonovy zuby mi sevřely nohu. Spolu s novou bolestí mi celým tělem jako šipka projelo děsivé zavrčení. Jakoby odnikud se objevila mohutná ghostlandská kočka a jediným velkolepým skokem se vrhla na zhoubného tvora. Všechno se najednou zpomalilo. Viděla jsem démonův prohýbající se hřbet a za ním, přestože jsem upírala pohled k zemi, něco ve mně spatřilo Thoraxe, jak volným krokem míří ke mně a napřahuje ruku. Zaťala jsem zuby. Naomi zaryla drápy do démonova tuhého krunýře a tesáky, které by hubeného člověka překously jedním stiskem, mu sevřela hlavu. Oba se poroučeli k zemi v divoce se zmítajícím klubku štětin a prskajících čelistí a démonovy přísavky, stále pevně uchycené, mě strhly za nimi. Země se ke mně přiblížila až nepříjemně rychle a já do ní prudce narazila bokem. Než jsem si stihla uvědomit, kde je vlastně nahoře a dole, Naomi se přes svého protivníka převalila a oba se odkutáleli stranou. Démonovy přísavky, prudce odtržené z mého těla, po sobě zanechaly roztrženou tuniku a rozdrásané rameno. Bohužel jsem neměla čas na chvíli zastavit a obdivovat se novým fascinujícím odstínům bolesti, jako by mi někdo doruda rozpáleným nožem obnažoval klíční kosti; vzhlédla jsem a setkala se s Thoraxovýma rudýma očima. Usmíval se. Ruce měl volně složené u těla. A ke mně se blížil fialový záblesk, který před pouhým okamžikem vyslal přímo do mé hrudi. Jakkoli mi to připadalo nemožné, vrhla jsem se stranou a magická střela mě zasáhla do ramene. Okamžitě jsem pocítila, jak mi celá paže tuhne, jako by mi ji někdo zaléval nějakou hutnou tekutinou, která pozvolna tvrdne. S jakousi podivnou jasnozřivostí mi vzápětí došlo, co by se stalo, kdyby se Thoraxovi skutečně podařilo trefit mě tam, kam původně zamýšlel: umrtvující magie by mi zastavila srdce, jehož svaly by zcela ustaly v práci. Nějak jsem ovládla paniku, která mi stahovala hrdlo, odhodila meč a v dlani jsem ucítila narůstající sílu kouzla sloužícího k zablokování nepřátelské magie… Thorax líně máchl paží, jako by odháněl mouchu. Prsty se mi samy od sebe rozevřely a nahromaděná energie vytekla ven jako pramínek písku protékajícího skrz přesýpací hodiny. Před očima se mi rudě zablesklo. Někdo vykřikl. Do uší mi pronikl ostře vyštěknutý rozkaz, ale nedokázala jsem rozeznat, čí ústa ho vyslovila. Stála jsem strnule jako vězeň čekající na popravu a věděla, že tentokrát uhnout nedokážu. Kouzlo se blížilo a já v duchu přemýšlela, co si na mě osud připravil před samotnými branami smrti… Nečekaný tlak mě srazil k zemi. Tělo mi zaplavila bolest, ale byly to pouze dozvuky starých zranění. A třebaže mě něco zasáhlo, padala jsem zcela jiným směrem. Dopadla jsem opět na již několikrát zasažené rameno. Zcela mimoděk jsem vykřikla bolestí a hruď mi začala vlhnout něčím horkým. Takže mě přece jenom dostal, blesklo mi hlavou. Pak mi ale něčí ruce zašátraly po ramenou a tlak na prsou na okamžik zesílil. Teplo se mi začalo rozlévat po celé horní části těla. Někdo se postavil mezi mě a střelu. Opatrně jsem ho převalila na záda a sklonila se nad ním. Kalné zelené oči předznamenávaly smrt a já chvíli musela hledět na obrovskou trhlinu v prsou, které se pode mnou úpěnlivě zdvihaly a klesaly, jak z nich pomalu vyprchával život, než jsem se vůbec odvážila zvednout pohled k tváři. Calanthia trhaně dodýchávala a ještě se snažila něco říct. Ústa měla plná krve, která jí barvila zuby ohavným rudým povlakem, a já v její smrtelné ráně na okamžik zahlédla něco bělavého. Hluboký kráter v její hrudi odhaloval několik žeber. Nad náhlým poryvem zděšení nakonec převládla opatrnost; ochranitelsky ji kryjíc vlastním tělem jsem se rozhlédla a vyhledala očima Thoraxe. Konečně mi došlo, čí rozkaz jsem to předtím slyšela. Mého zrádného nepřítele si alespoň na pár okamžiků vzal na starost kapitán Venn’renn, za jehož zády jsem spatřila magistra Rommatha, kolem něhož planul zářivý arkánový štít a který právě vysílal k Thoraxovi jeden klikatící se magický blesk za druhým. Sklonila jsem se k mé dávné přítelkyni a přiblížila ucho k jejím chvějícím se rtům. Ucítila jsem na skráni její horký přerývaný dech a také několik kapiček krve, které naň dopadly, když se elfčino tělo roztřáslo křečovitým kašlem. „Promiň…“ hlesla. „Že jdu tak… pozdě.“ Chtěla jsem odpovědět, ale hrdlo jsem měla náhle až bolestivě stažené a nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Celá ta situace byla tak nenadálá a neočekávaná, že jsem nedokázala udělat nic víc, než sevřít Calanthiinu třesoucí se ruku. Chtěla jsem jí položit dlaň na rameno, ale levá paže mě stále odmítala poslouchat. Začalo mi v ní nepříjemně trnout a měla jsem pocit, jako by se mi roztékaly všechny kosti. Vedle mě se objevila Ysadaris; oči měla přivřené, víčka sebou občas mírně zacukala a kolem předloktí jí spirálovitě vířilo jakési namodralé světlo, které plynulo jako voda a dokonce se v něm občas objevily drobné vlnky, když se draeneika pohnula. Celou paží se mi rozšířilo mravenčení a pocit, že mám ruku ponořenou v kyselině, konečně pominul. Zahýbala jsem prsty a stále ještě trochu neohrabaně chytila Ysadaris za loket. „Prober se,“ řekla jsem. „Pomoz jí…“ Ysadaris zamrkala a otevřela oči. Vypadala trochu popleteně, a tak jsem ji stáhla dolů a položila jí jednu ruku vedle Calanthiiny rány, z níž stále vytrvalým proudem prýštila rudá krev. Draeneika sebou trochu poděšeně cukla; Calanthia se naopak ani nepohnula a tváře jí zbledly do mrtvolného odstínu mramoru. Dlaň, kterou jsem jí stále svírala, se však doslova koupala v potu a planula palčivou horečkou. „Udělej něco.“ Z draeneičina žalostného výrazu a z toho, jak zdrceně sevřela rty do tenké čárky, mi bylo jasné, že se se mnou nechce přít a vysvětlovat mi, že je dávno pozdě. Nevěděla jsem, kam až sahají její schopnosti Světla a zda by vůbec dokázaly tak vážné zranění zcelit, avšak život, který z Calanthiina těla vyprchal, se již neměl jak vrátit. Byla už v podstatě mrtvá. Pokud ovšem… Pomalu jsem vstala, s rukou na draeneičině rameně. „Zkus ji udržet ještě chvíli naživu,“ nařídila jsem jí. Hlas se mi ani nezachvěl. „Ještě alespoň pár minut.“ Než stihla Ysadaris cokoli říct, pustila jsem ji a vykročila vpřed. Cestou jsem, aniž bych se zastavila, sebrala ze země svůj odhozený meč a pevně ho sevřela. Byl chladný. Zaťala jsem zuby. Zbývalo tak málo času. *** Dávno zapomněla na bolest. Stala se celým jejím světem. Bolest a oheň a… poslání. Byla dvěma očima, které neviděly. Dvěma nohama, které monotónně kráčely vpřed a občas zakolísaly, aby se do nich vzápětí vlilo nové odhodlání. Byla myslí, která se upínala na jedinou myšlenku, jedinou představu, která v ní ještě zůstala a dosud ji nepohltily stravující plameny Ohňových zemí. Nic víc z ní nezbylo. Blížila se. Třebaže se krajina, pokud se to tak vůbec dalo nazývat, kolem ní neměnila, Illiyana přesto věděla, že se blíží. K čemu přesně, to netušila, ale myšlenka v její hlavě na sebe začala brát konkrétnější obrysy. Viděla věci a detaily, které v její mysli předtím nebyly, za které nebyla Bellatrix zodpovědná. Svět kolem ní ožíval a odpovídal na její volání. Cítila teplo. Příjemné teplo, ne stravující žár, a začala kolem sebe rozeznávat kontury věcí. Ten svět nakonec nebyl až tak nepodobný tomu jejich, přestože jej veškerý tvořil oheň. Země byla vlastně ztuhlou lávou, z níž se zvedaly nejasné obrysy černých skal a kamenů. Byla zde jezera, tůně tekutého ohně, z nichž tryskaly gejzíry živých plamenů jako z horkých zřídel vyvěrajících z hlubin země. Možná byly ty hlubiny právě zde. A nebo bylo možná toto podsvětí, o němž mluvili učenci a kam se podle některých odebíraly duše mrtvých. Či odsud povstávaly. Mohla to být kolébka všeho života, zřídlo, odkud vše pochází a jehož fantastickými kraji se kdysi procházeli bohové, pod jejichž rukama se formoval svět zítřka. Illiyana se rozhlédla. Stála pod rudou oblohou, na níž nebylo možno spatřit žádné slunce, avšak přesto celou krajinu prostupoval jas, který nepocházel z ohně; sestupoval v kaskádách odněkud shůry a okamžitě se skrýval jejím zrakům, takže se země kolem ní střídavě zatmívala a opět prosvětlovala, kdykoli pohlédla jiným směrem. Každý aspekt Ohňových zemí reagoval na její podněty; neukazoval jí však dosud vše. Dovedně skrýval cokoli bližšího a ona nedokázala proniknout k jeho srdci. Cítila kolem sebe život, dokonce pohledy. Byla sledována; ani jediný její pohyb nikomu neunikl. Přestože kraj kolem ní vypadal jako mrtvá poušť, byl plný života. A to vše se pomalu začalo stahovat k ní. Vzduch zhoustl, teplo opět začalo nepříjemně žhnout. Byla varována. Ale před čím, to nedokázala říci. *** „Thoraxi!“ Ani nevím, jak se mi podařilo vydat z vyprahlého hrdla tak hlasitý výkřik. Thoraxe nicméně můj náhlý příchod na scénu překvapil natolik, že byl Rommath schopen zrušit magický štít, který kolem něj oslnivě planul, a jeho směrem bylo okamžitě vysláno několik šípů. Thorax je všechny jediným pohybem paže odklonil stranou a vyslal je směrem ke mně. Většina jich jen neškodně prolétla kolem, ten poslední, který změnou směru ztratil většinu své rychlosti, jsem prostě srazila mečem. „Thoraxi, za tohle zaplatíš.“ Bylo mi jasné, že tak plytká slova nikoho asi příliš neohromí, ale já už chápala, proč podobné věci lidé pronášejí. V žilách mi tepala natolik silná nenávist, že se mi z ní dělaly skoro mžitky před očima. Nedokázala jsem si představit, že by někdo jako Thorax za svoje hříchy nezaplatil. Muselo to tak být. Přestože svět i život jsou úskočné svině, nějaká spravedlnost musela existovat. Cítil jsem její dotyk jako jílec meče, který jsem držela v ruce, jako trpké mrazení v konečcích prstů, když jsem sbírala energii k magickému útoku. Byla mnou a já byla jí. Slova mi sama vyplula na jazyk a já napřáhla ruku. Thoraxův život jsem měla na dosah ruky. Vezmu si ho všechen a splatím jím jeho krvavý dluh. Opojná energie mi proudila tělem a Thorax se ani nepokusil kouzlo přerušit. Rommath po mně sice hodil nesouhlasným pohledem, když viděl, co dělám, ale stále držel Thoraxe dostatečně zaměstnaného, aby nedostal ani vteřinu času k odvetnému útoku. Z nějakého důvodu mi však připadalo, že Thorax se ani nesnaží bránit. Na rtech mu prodléval utkvělý zahálčivý úsměv a on rozpřáhl ruce, takže vypadal jako probodený smaragdovým kopím v mé ruce, které z něj sálo život… Světem otřásla tlaková vlna, která vyšla snad z každé pídě jeho těla současně. Tlak, který mě udeřil do prsou, byl jako náraz kovadliny, jako když se zřítí hora, jako objetí uragánu. Vlna nás všechny - mě, Rommatha, dokonce i kapitána Venn’renna, který v té době stál v poměrně úctyhodné vzdálenosti a zrovna zakládal do tětivy další šíp - smetla jako hadrové panenky a odhodila o několik metrů dál. Měla jsem pocit, že poslední dobou většinu svého života trávím na zemi. Stále vytrvale opakujíc slova démonického kouzla jsem se pomalu zvedla do pokleku, překvapená, že se magický proud při tom nárazu nepřerušil - když jsem zcela mimoděk periferním viděním zaznamenala, jak magické vlny tryskající z mých křečovitě zaťatých prstů mění barvu: do ostré zelené barvy vybroušeného smaragdu, čisté jako jasné světlo dne, se s neúprosnou vytrvalostí začaly mísit purpurové odlesky měnící pramen v života ve fontánu zkaženosti; cítila jsem, jak mi jakási nákaza násilně měnící mou magii na cosi zvráceného vniká do žil a trhá její jemné nitky… Následovala prudká rána do obličeje - podle brnící tváře a podle toho, že jsem nepocítila stéci ani kapku krve, šlo také o kouzlo - a pak mi byla má magie náhle vytržena z náručí, Thorax vydal vítězoslavný pološílený skřek a mně jakýsi ostrý hrot probodl srdce. Byla jsem prázdná jako prastaré síně, v hlavě mi hučelo, jako by se nade mnou uzavíral bouřící oceán, a palčivý tlak na hrudi mi trhal vzduch z plic a zmrazoval krev, takže jsem se roztřásla jako v zimnici. Ten pocit mi byl drtivě povědomý. Neschopná jakéhokoli jiného pohybu jsem nechala hlavu klesnout dolů a do očí se mi vpálil fialový plamen, který se pevně vinul k mé hrudi, pronikal do ní a napojen na mé v hrůze se choulící nitro, hladově sál prostřednictvím Thoraxových paží z mého trýzněného těla duši. Bolest mne držela na kolenou, tlačila mě k zemi jako váha stovky nebes na mých ramenou a já v narůstajícím zoufalství lapala po dechu a snažila se přimět své ruce i mysl, aby se nepoddávaly vábení slastného nevědomí. „Ještě… ne,“ zasípala jsem a v třesoucích se dlaních mi zahořelo známé teplo. Thorax se ke mně blížil s triumfálním úšklebkem na rtech a zatímco jednou rukou k sobě volal mou sténající duši, která se svíjela jako zvíře lapené v pasti, které si raději uhryže svou vlastní nohu, aby mohlo, zmučené a krvácející, uprchnout ze spárů silnějšího. Zaplavil mne téměř hmatatelný děs, který mi svým ledovým chladem zmrazil srdce a rozlil se mými tepnami. Zubožená jiskra světla v mých dlaních začala zvolna pohasínat. Thoraxovy kroky nade mnou se zastavily. „Bylo mi potěšením, ty malá děvko.“ Výkřik nepředstavitelných muk mi vytlačil z plic veškerý vzduch a já se v křečích zhroutila do prachu u Thoraxových nohou. Tvrdě mě nakopl do žeber a já odletěla zpět; v hrudi mi to škublo, jako by mi někdo holýma rukama rval srdce skrz praskající žebra, a celé tělo mi zachvátil žár. Thorax se náhle prohnul v zádech a přes bledou tvář mu krátce přeběhl záchvěv bolesti. Napůl se otočil a ukázal za sebe. „Ty elfská kryso!“ Již zpola nevidoucíma očima jsem zaznamenala magistra Rommatha, který se vynořil zdánlivě odnikud a mrštil po Thoraxovi (zřejmě už druhou) ohnivou střelu. Už mě nepřekvapilo, že se rozprskla na Thoraxově pancíři a vyhasla jako prstem zamáčknutý knot svíčky. Tlak v hrudi na okamžik polevil, jak opadlo Thoraxovo soustředění. Lapajíc po dechu, v očích slzy, jsem se zuřivě snažila zachytit Rommathův pohled. Ten však upíral své přimhouřené oči na Thoraxe a s nenávistně semknutými rty se připravoval k dalšímu útoku. Já jsem si mezitím připadala jako pes na řetězu a musela bezmocně pozorovat, jak se Rommath chystá vyplýtvat drahocennou energii, kterou jsem já mohla použít daleko lépe, protože on zatím nechápal, v čem spočívá Thoraxova ochrana… „Postav se někomu, kdo je toho hoden, černokněžníku.“ Rommathův hlas šlehl jako bič. Thorax se pobaveně rozesmál a škubl zápěstím. Purpurová vlna mnou smýkla směrem k němu a mrštila tvrdě proti zemi. Zaúpěla jsem rozkašlala se, když mi do krku vtekl pramínek krve z rozraženého rtu. „Vy dva se asi nemáte moc rádi, co?“ konstatoval pobaveně Thorax. „Víš ty co? Zabij ji a já ti daruju život.“ Vyslala jsem k Rommathovi další uštvaný pohled. Tentokrát ke mně krátce těkl očima a zase se okamžitě odvrátil. V duchu jsem zaklela. Pomoz mi, ty zabedněnče, jsme na jedné lodi… Trochu mu zacukalo ve tváři. „Nestojím o tvé lživé sliby.“ Aura magie kolem něj zesílila. Thorax se připravil odvrátit útok a jeho kouzlo o něco zesláblo; opět jsem mohla volněji dýchat. Ne… Nebojuj proti němu sám, věř mi, alespoň projednou… Thorax rozpřáhl ruce. Od jedné se vinul nachový pramen, druhá byla volná. Tvář měl zrůzněnou hněvem a triumfem a odrážely se mu v ní jedovatě zelené plameny z nedalekého lávového jezírka, které tryskalo vybuzenou energií. „Jen zaútoč, ty pse. Poznej plameny vlastní pomsty.“ Ale Rommath nezaútočil. „Anar’alah belore,“ splynulo mu ze rtů, když shromážděnou energii nechal uniknout do mých čekajících rukou. Přijala jsem ji lačně jako ten nejsladší nápoj a přetvořila ji v spalující zášť, kterou jsem vyslala k Thoraxovi. A zatímco se Rommath v bezvědomí hroutil k zemi, sražen temnou šipkou, která ho zasáhla do hlavy, Thorax překvapeně vykřikl, když mu magický oheň vnikl pod okraje kyrysu, obtekl je jako říční proud naplavené dřevo a dravě zaútočil na jeho nitro. Do uší mi jako nůž vniklo jeho bolestné zavytí, které po chvíli přešlo v pološílený smích zatracence. „Jenom zpívej dál svou ohnivou píseň, Flamesinger!“ vykřikl a udělal krok ke mně, pevněji přitahuje mou oprátku. Plíce se mi bolestivě stáhly. „Není ti to nic platné.“ Sklonil se nade mnou a já se z posledních sil zadívala do jeho zrůzněné tváře. Zračilo se v ní bolest přebíjející šílenství a já poznala, že se mi dívá do očí vlastní smrt. Už podruhé. Pokusila jsem se odtáhnout, ale jeho tmavé oči mne pronásledovaly všude. Hleděly mi až na dno duše a prýštila z nich nekonečná prázdnota Spletitého podsvětí, odkud čerpal svou sílu. Nevědomí mě obestíralo jako temný mrak a zůstal jen Thoraxův hlas, tichounce šeptající do mé nekončící agónie. „Zvolila sis špatnou zbraň.“ Jeho horký dech mi ovanul skráň. „Já… jsem… bolest.“ Trhl zápěstím. „Shaza-kiel,“ zaznělo mi šepotavě do ucha. A všechno bylo náhle pryč. Nebyla jsem. <--- zpět na 22. kapitolu | pokračovat na 24. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.