Píseň ohně - 26. kapitola

• Bellatrix
• 03.01.2014
• Fan Fiction

26. KAPITOLA - Slova a činy Jasně jsem pocítila ten okamžik, kdy byly oba světy překlenuty, přestože bych už nikdy nedokázala přesně popsat dojmy, které mě v tu chvíli obklopily. Hluk bitvy utichl, naopak mi náhle začal hvízdat v uších zvuk podobný poryvům silného větru, avšak vnímala jsem je kůží, jako tlak opírající se vichřice, spíše než sluchem. Potemnělou oblohu prořízla řada ostrých záblesků, jejichž odraz se mi vpálil do očí a přinutil mě překvapeně zamrkat v náhlém oslnění. A jako poslední a nejdůležitější jsem ucítila v konečcích prstů a posléze v celém těle jemné brnění, které hřálo jako hrnek horkého nápoje a nepochopitelným způsobem zostřovalo všechny mé smysly. Sluch vnímal sebemenší změnu zvuku, každé třesknutí oceli či zasvištění tětivy. Při každém vdechnutí kolem mě vířily nové a nové pachy - sedlý prach, spálená těla i látky, nezaměnitelný odér čerstvě prolité krve. Přejela jsem si jazykem po rtech a ucítila slaný pot s měďnatou příměsí. Periferním viděním jsem s předstihem zaznamenávala každý započatý pohyb a vše bylo náhle pomalejší - jako by se svět kolem mě líně vlekl a já ho pozorovala z nějakého místa v samotném srdci magické bouře, kde burácející živly mění předivo reality. A všechny tyto nitky energie procházející mým tělem se střetávaly v jediném bodě, kam proudily z mé tou neskutečnou silou téměř ochromené paže: v čepeli meče, která se zevnitř rozzářila doruda, jako by ji právě kovář vytáhl z výhně. To byl ten okamžik, na který jsem čekala. Aniž bych věděla, co se stane, a aniž bych tomu věnovala byť i jen jedinou myšlenku, rozběhla jsem se vpřed s mečem před sebou, pevně ho svírajíc oběma rukama - a vší silou jsme jím udeřila přímo doprostřed Thoraxova kyrysu. Hrudního plátu, který byl z kovu tak silného, že byl neproniknutelný jakoukoli zbraní, magií či kouzlem. Thorax se zalykal pohrdavým smíchem, zatímco se moje drahocenná zbraň, rodinné dědictví staré snad i stovky let, roztříštil jako tréninkový dřevěný meč a k zemi se snesla sprška zdobených ocelových střepin. Ruka s již zcela neužitečnou zbraní mi klesla k pasu. Fascinovaně jsem hleděla na mračno rudého plynu, který unikl ze samého srdce roztříštěného meče, a nyní se zlatě mihotal a vycházela z něj teplá záře lákající mě do svého objetí. Zcela okouzlená, až jsem málem zapomněla na situaci kolem sebe, jsem hleděla na energii uvězněnou v meči a tu jsem si náhle uvědomila, že se Thorax přestal smát. Podívala jsem se na něj a on můj pohled opětoval. V očích měl ještě odumírající jiskry krutého pobavení, ale pomalu se do nich vplížilo znepokojení. Napřáhl ruku. A já udělala poslední krok k němu, kterým jsem se přiblížila tak blízko, že bych mu mohla vrazit dýku do těla. Nebo ho obejmout. Žádnou dýku jsem u sebe již neměla. Jakmile jsem prošla skrz ohnivou spršku, která se mi propálila tělem, v hrudi mi vybuchl stravující plamen a já se zhluboka nadechla; naprázdno. V celém těle jsem cítila lehkost, jako bych se měla každou chvíli vznést k oblakům, a zároveň strašlivou tíhu poslání. Myšlenky se mi zatmívaly, přestávala jsem chápat, kde jsem a kým vlastně jsem, zbylo jen pevné odhodlání k čemusi skrytému hluboko v mlze divokého ohnivého tance, který se mi rozprostřel do všech končetin a nakonec mi v podobě drobných plamínků vybuchl v očích. Z hrdla mi vyrazil smrtelný výkřik, kterým jsem vyjádřila úžas stejně jako bolest, děsivý výraz toho, k čemu jsem se odhodlala a kým jsem se na pár okamžiků stala kvůli záchraně lidí, kteří za mě bojovali, a možná i zbytku světa. A ve chvíli, kdy jsem pocítila, jak nade mnou ta neskutečná energie přebírá kontrolu, jak překrývá veškeré moje myšlenky čirou rdousící nenávistí, bylo už pozdě. Ozbrojená pouze mocí ohně jsem se srazila se silou temnoty představenou polo-démonem Thoraxem, nadprůměrně mocným mágem, kterého učil samotný Kael’thas Sunstrider, a všechno se náhle změnilo v záplavu nesnesitelného žáru, který mě spaloval zevnitř i zvenčí, kde jsem na pažích cítila lepkavou horkost, když jsem do Thoraxova těla zabořila pařáty, v něž se mi s mou děsivou proměnou přeměnily paže, a potom jsem náhle já nebyla já… Vytratila jsem se kamsi do skuliny vlastního podvědomí a třesoucí se potlačovaným děsem jsem to všechno sledovala, krev a oheň, oheň a krev… Někdo byl tam venku. Cítila jsem to. Chtěla jsem zavolat o pomoc, ale má ústa už patřila někomu jinému, patřila té bytosti z jiného světa, bytosti ohně lačnící po teplé krvi, kterou neznala a která jí dávala poznat sladkou chuť hmotné sféry, tepajícího života, sladkou chuť zabíjení. Události probíhaly zcela mimo moji vůli a já věděla, že ji nedokážu zastavit, že té bytosti nezabráním v ničem, co bude chtít udělat, a že už ji nebudu moci vrátit zpět. Illiyana byla nejspíš dávno mrtvá, můj most se zřítil v plamenech a řeka pod ním stoupala výš a výš. Hleděla jsem očima té bytosti ven a neviděla jsem nic, jen jsem se zoufale modlila, aby mě někdo zastavil… když mě jako prudký políček do tváře zasáhlo definitivní uvědomění smrti. Ne… Znovu jsem se pokusila vykřiknout. Svět se zastavil. Zpomalil se. Rychle jsem se pokusila převzít kontrolu. Do očí se mi rozlily stovky bolestně jasných barev, pod nohama jsem opět cítila pevnou zem a přede mnou ležely zkrvavené cáry toho, co bývalo Thoraxem. Zatočila se mi hlava závratí a já padla na kolena. „Bellatrix!“ Zvracela jsem. Ostatní muselo počkat. Cítila jsem v sobě nákazu a cosi nezemského dlelo obtočené kolem mého srdce jako číhající had a odtrhávalo mi vzduch od plic; měla jsem pocit, jako bych se snažila vdechovat vodu, kalnou jako louže po dešti. „Jdi od ní!“ „Ne…“ zašeptala jsem chraplavě a v ústech cítila prach a popel a hrůzu ze smrti. „Uhni mi z cesty!“ Nejasně jsem vnímala zvuky zápasu. Žár ve mně sílil. Zaťala jsem prsty do krví prosáklé země a pevně si skousla rty. V ústech jsem ucítila očistnou chuť krve. V hlavě mi vybuchl ohňostroj bolesti a zmaru. V očích se mi opět začal usazovat vražedný lesk a něco mě stahovalo pryč, pryč z mého těla a nic nezáleželo na tom, jak divoce jsem se bránila, kousek po kousku mi to bralo můj svět a přivlastňovalo si ho, ochutnávalo ho jako plaz zkoumající rozeklaným jazykem zemi, až mi nezbývalo nic než drobný střípek vlastní zmučené mysli, kam mě ta věc uvrhla, abych navěky nevidoucí pozorovala, naslouchala beze sluchu a cítila beze smyslů a kde by mi společnost dělaly jen vlastní zlomené vášně… Na prchavý okamžik, kdy se mi jakýmsi nedopatřením otevřela studnice nepřeberných vzpomínek, jsem ucítila něčí rty na svých. Vědomí beroucí žár se na okamžik stáhl jako poraněné zvíře a já na okamžik získala zpět své tělo, svou mysl, své… Sebe. „Morlanne…“ zašeptala jsem maně do vířící temnoty. „Pusť mě, u všemocného slunce, vždyť je to ona, copak ji neslyšíš?“ Vzteklé zasyčení, několik chvatných kroků, na nahou paži mi dopadla sprška mokrého písku. „Bellatrix… Slyšíš mě?“ Chladná dlaň na mé tváři. Něčí zrychlený dech. Svět se mi smrštil na jednotlivé vjemy, rozložené na ty nejdrobnější dojmy, rozechvělé jako potrhaná muší křídla. Jen s největšími obtížemi jsem je skládala zpět dohromady, hlava mi třeštila jako… jako… Pojmenování se mi ztrácela na jazyku, myšlenky putovaly po neznámých drahách a nenechaly se polapit. A tak jsem jen pořád dokola, jako magické zaklínadlo opakovala to jediné slovo, jméno, které v mé mysli zůstalo celistvé. „Morlanne…“ „Vezmeme ji do tábora. Ať se tam na ni někdo podívá.“ Kdosi mě zvedl do náruče. Proti tváři jsem ucítila čísi zběsile tlukoucí srdce. Rozběhl se se mnou a pak se pomalu zastavil. Z jeho postoje jsem cítila napětí, pulzující ve svalech jako smrtelný jed. „Pomalu, hochu. Jsi tak zaslepený, že nevíš, co děláš?“ Ruka mi bezvládně klesla k zemi a v tu chvíli jsem ji opět ucítila. Konečky prstů se mi šířilo brnění a mně začaly radostí málem téct slzy. Ještě jsem vše neztratila… Morlann, neboť nebylo pochyb o tom, kdo se i přes očividné nebezpečí rozhodl dostat mě do bezpečí, mě sevřel pevněji, jako by se někdo snažil vytrhnout mu moje malátné tělo z náručí. „Uhni mi z cesty.“ Z jeho hlasu čišela podrážděnost z téměř smrtelného vyčerpání. Někdo si pohrdavě odfrkl. „To těžko. Polož ji na zem a někdo se na ni podívá teď hned.“ S obtížemi jsem rozlepila víčka. Naproti Morlannovi stál kdosi vysoký a hubený, oděný do kožené zbroje, na niž mu spadaly prameny světlých vlasů. Jeho rázný povýšený hlas ve mně probudil vzpomínku starou snad pár hodin a možná také pár stovek let. Kapitán Auric Sunchaser. Po tom všem má teď konečně navrch a já se ani nemám jak bránit. To pomyšlení mě tak rozzuřilo, že mi vrátilo část mojí ztracené síly. Zvedla jsem hlavu. „Poslechněte ho, pane kapitáne…“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. „Nebo už moc dlouho kapitánem nebudete.“ Byla to planá a nesmyslná výhružka a oba jsme to dobře věděli, protože Auric se opět opovržlivě ušklíbl. „Ty teď radši mlč, ty, ty… ty stvůro.“ „Tak dost.“ Někdo se postavil mezi ně, oči mi na okamžik překrylo zamihotání rudého roucha. Svět se nejspíš úplně zbláznil… „Nechte toho, oba dva,“ řekl magistr Rommath velitelsky. „Vidíte, jak je zesláblá, ta nám nic neprovede, i kdyby tisíckrát chtěla.“ „Vy tady nerozhodujete.“ „Nikdo už tady nerozhoduje!“ Rommath nečekaně zvýšil hlas, až sebou Morlann škubl; sevření jeho paží pak okamžitě zesílilo. „Nikdo! Je po všem! Vraťte se domů. Tohle se vás už netýká.“ „Ale týká, jistě že týká. Viděl jsem, co udělala. Když nad ní ztratíte kontrolu, co pak?“ „Já… jsem naprosto pod svou kontrolou, děkuju za optání,“ ujistila jsem je chraplavým šepotem, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. „A vy s tím asi něco uděláte, co? Jestli tu někdo má rozhodnout, co s ní bude, jsem to já. Ta věc, ta… ta proměna byla beze vší pochybnosti magického původu. Jste snad mág, kapitáne? Tak jste?“ Žádná odpověď. S hlavou opět sklopenou únavou jsem pozorovala Auricovy nohy, jak několikrát přešláply na místě a pak se kapitán k Rommathovi ostentativně otočil zády. „Jdeme,“ zavelel pak své jednotce. „Tady jsme skončili.“ Morlann vydechl úlevou. Pokusila jsem se ho poplácat po paži, ale stěží se mi podařilo pozvednout ruku. Všiml si toho však i tak. Sklonil se ke mně. „Neboj se, bude to v pořádku,“ řekl tiše a pokusil se o úsměv. Tvář měl od krve, kterou jsem odhadovala na jeho vlastní, podle toho, jak pobledlý byl. „A ty… jsi v pořádku?“ Slabě přikývl. „Ano. Ano, jsem.“ Dlužím mu jednu podobnou lež, pomyslela jsem si už napůl v polospánku, zatímco mi zbytky košile na bedrech prosakovala krev z jeho paže, kterou měl znatelně zesláblou. Díky, Morlanne. Za všechno. S tou myšlenkou jsem se propadla do černého nevědomí. *** Poté, co jsem Bellatrix uložil do narychlo postaveného přístřešku v Thrallmaru, mě od ní vyhnali, jako bych byl já sám posedlý nějakým démonem, a stejně jako všem ostatním mi zakázali se k ní byť i jen přiblížit. Zůstal u ní jen magistr Rommath, který projevil nečekaně pevné odhodlání zjistit podrobnosti jejího stavu, a (k jeho velké nelibosti, kterou se však příliš nezdržoval dávat najevo, což u něj také nebylo příliš obvyklé) postarší orkský šaman, což byla podmínka, na níž trval Nazgrel, abychom mohli Bellatrix nechat v jeho táboře. Třebaže mi bylo jasné, že Rommatha pohání prostě jen nezkrotná zvědavost zjistit, k jaké neznámé a možná zapovězené magii se Bellatrix uchýlila, pokud ji při tom zbaví toho prokletí, byl jsem ochoten tento fakt přehlédnout a být mu vděčný, že se o naši zachránkyni stará. Většinu dne, kromě pár nutných hodin spánku, jsem tak trávil před jejím stanem; když po mnoha hodinách konečně vyšel Rommath ven, vydal jsem se k němu jako ke své spáse. Spáse, která mi věnovala pohled jako prašivému psovi. „Jak je na tom?“ Přezíravě si mě změřil. „Co si ty myslíš, jak je na tom?“ Pečlivě jsem skryl výraz vzteku a netečně pokrčil rameny. „Nevím. Vy jste tu mág. Nepochybuju o tom, že víte, co děláte.“ „To vím,“ potvrdil mi. „Je na tom rozhodně lépe, než předtím,“ ujistil mě pak blahosklonně. „Ale kdy, a jestli vůbec bude někdy úplně v pořádku, to nevím ani já.“ „Tomu nerozumím.“ „Jistě že ne,“ ušklíbl se Rommath. „Málokdo může něčemu takovému rozumět. Nebyla to žádná magie, kterou by kdokoli z nás znal.“ „Vždyť to bylo stvořené z ohně,“ nechápal jsem. Magistr mávl odmítavě rukou. „Ten zelený starý šarlatán tvrdí, že udělala něco podobného, co dělají ti jejich… šamani, když žádají o pomoc duchy živlů. S tím rozdílem, že ona tak učinila proti jejich vůli. Oheň ji prý potrestal, tvrdí on. Ztrestal ji za její troufalost.“ „A co si myslíte vy?“ Doufal jsem, že se konečně dostaneme k jádru věci, ale Rommath se jen zachmuřil. „Jak jsem řekl, nebyla to magie, s jakou by měl kdokoli z nás zkušenosti.“ „Ale když ten šaman říkal…“ „Podívej se, chlapečku, mě nezajímá, co říkal!“ vyjel na mě Rommath a vztekle si uhladil pomačkané roucho. „Jen chci, abys věděl, že tvoje malá kamarádka je nejspíš poznamenaná do konce života. Ať s ní ten ork bude dělat cokoli, prosit si ty své duchy elementů, aby ho vyslyšeli, nebo co to hodlá provádět, stejně v ní to něco zůstane otištěné. Takové věci nikdy nevymizí docela.“ „Jak to můžete říct,“ oponoval jsem, „když ani nevíte, co to bylo.“ Zjevně jsem ho urazil. „Já ti řeknu, co vím,“ zasyčel. „Vím, že by ses od ní teď radši měl držet dál, což jsi ostatně měl dělat už předtím. Ta holka je nebezpečná, sama sobě i všem ve svém okolí.“ „Proč jste jí vůbec pomáhal, když ji tak nenávidíte.“ Už jsem si nedokázal udržet klidný tón. „Jestli vám jde jenom o to, aby vám pak byla zavázaná za záchranu života, tak…“ „Tak to ji asi dost dobře neznáš,“ uťal mě Rommath. „Ta není vděčná nikdy a nikomu. I kdybys jí postavil palác ze zlata, stejně pro tebe nehne ani prstem.“ „Mně zachránila život. A to mě ani neznala.“ Uzemnilo ho to, ale bohužel jen na okamžik. „Pak to rozhodně neudělala nezištně. Věř mi, já ji znám déle než ty. A mimochodem, není pravda, že bych ji nenáviděl. Jen mi nikdy nedala sebemenší důvod, abych se k ní nemusel chovat jako k paličatému děcku, kterým taky je. Radím ti, drž se od ní dál. Zapomeň na ni. A hlavně, pro všechno na světě, si nikdy nezačni myslet, že jsi pro ni důležitý.“ S těmi slovy a s únavou vrytou hluboko do tváře odešel. Zůstal jsem sedět před elfčiným stanem ještě dlouho poté, co se setmělo a já přestal skrz drobnou mezeru v látce vidět kousek její bezvládné paže a pramen rudých vlasů. Proti své vůli jsem musel přemýšlet nad tím, co mi řekl Rommath, a jestli ji to něco opravdu změní natolik, jak se mi snažil namluvit. Ona není nebezpečná, přesvědčoval jsem sám sebe, ne takhle. Ve skrytu duše jsem ale věděl, že na ni už nikdy nebudu pohlížet stejně. Že pokaždé, když se jí podívám do očí, spatřím skrz ně stravující rudé plameny a v nich nevyhnutelnou smrt; že vždy, když se jí dotknu, ucítím skrz její kůži nezemský žár a že mě vždy bodne myšlenka, abych ucukl. Nakonec však už na ničem z toho nezáleželo. Uplynulo několik neskutečně dlouhých dnů, kdy jsem se začal zamyšleně toulat po okolí a čekat na její uzdravení. Cítil jsem potřebu s ní mluvit. Přesvědčit se na vlastní kůži, zda ve mně její přítomnost nebude probouzet bezděčný strach, že se každou chvíli může proměnit v něco, co bude toužit po mé smrti. Musel jsem ji vidět, ujistit se, že je to stále ona. Že v tom zemdleném těle, které jsem nesl v náručí do Thrallmaru, už nepřebývá nic zlého. A ve skrytu duše jsem také věděl, že mi to nebude dovoleno. Zmizela čtvrtého dne. Dozvěděl jsem se to od Ysadaris, když jsem se spolu s Naomi vracel do Thrallmaru z jedné z našich procházek. Draeneika vypadala ztraceně, jako by přišla o starší sestru; já sám jsem se cítil podobně, avšak v mém případě hrála velkou roli lítost, že by mi byla mohla říct cokoli a já bych alespoň navenek jejího odchodu neželel. Ale nevědomost, zda byla ze svého stavu opravdu vyléčena, mě mučila a nedopřávala mi klidného spánku. Za pár dnů jsme nehostinný Outland opustili i my - zbytek naší výpravy, která sem před časem přišla nedotčená strastmi a s mysli neposkvrněnými tím, co mělo přijít. Spolu s Naomi a Ysadaris jsem stál před temným portálem - Rommath prošel už před námi, jako by bylo pod jeho úroveň zdržovat se v naší společnosti - a přemýšlel nad nejasnou budoucností. Cítil jsem kolem sebe podivné prázdno; jako by poslední stupně majestátních schodů mlčky žádaly přítomnost těch, kdo zde nyní měli být s námi: prodlévala tu vzpomínka na mrtvou Calanthii, která na poslední chvíli naplnila svůj úděl a obětovala to nejdražší, co měla, spatřoval jsem mlhavý obraz stříbrovlasé Illiyany, která zmizela neznámo kam, jak teskně hledí do zelených vírů a z očí jí prýští nevyhnutelnost osudu, a nejvíc ze všech mi tu chyběla Bellatrix, jako vždy odhodlaná a plná života, který v ní žhnul jako neuhasitelný plamen… Unaveně jsem zavrtěl hlavou. Myšlenky jako tyto se nedaly potlačit. Nikdy to nedokážu, i kdybych žil tisíce let. Ysadaris mi položila konejšivou ruku na rameno a jemně ho stiskla. „Stýská se ti, viď?“ Mlčky jsem přikývl. Nedokázal jsem v tu chvíli ani promluvit, jak jsem měl stažené hrdlo. Draeneika se nejistě pousmála. „Nějak nevím, co budu dělat teď…“ vyjádřila skoro přesně mé vlastní pocity. „Taky máš dojem, že všechno je najednou jinak? Jako bych neznala samu sebe…“ Dobře jsem rozuměl, o čem mluví, přestože v jejím případě šlo o něco zhola jiného. Přesto jsem však chápavě přikývl. „Ano,“ odvětil jsem tiše, „všechno je jinak.“ Poslední slovo zaniklo v hlubokém výdechu. „Co budeš teď dělat?“ optala se draeneika mírně. Věděl jsem, že se mě jenom snaží dostat do trochu optimističtější nálady, ale stejně mě její otázka zasáhla až příliš silně. „Já nevím, Ysadaris,“ odpověděl jsem popravdě. „Nevím, co budu dělat. Změnilo se toho příliš mnoho a já nevím…“ Pomalu jsem vydechl. „… nevím, kým jsem.“ Podívala se mi do očí. Ty její zářily světlounkou uklidňující modří a já se do nich s úlevou ponořil. Myšlenky se mi vyčistily jako horské jezero. Jemně se usmála. „Ty jsi ty, Morlanne. Jsi pořád tím, kým jsi byl.“ „Ještě tak vědět, kým jsem byl,“ posteskl jsem si tiše. „Jsem nikdo. A pro nikoho nic neznamenám, očividně.“ Ysadaris přivřela oči a zavrtěla hlavou. „Tohle neříkej, Morlanne. Víš, že to není pravda. A ona… možná se tě snažila ochránit. Nevíme, kolik z té věci v ní zbylo…“ „Mluvíš jako Rommath,“ odsekl jsem trochu neomaleně a vzápětí toho zalitoval, když jsem viděl její nešťastný výraz. „Tomu přece ani sama nevěříš,“ dodal jsem trochu smířlivěji. Sklopila hlavu. „Ale ano. Řekla mi to.“ „Cože?!“ Trhla sebou. „Co jsi to říkala?“ opakoval jsem opět mírněji. U všemocného slunce, jak mohlo tohle děvče přežít tak krutý boj… Totéž mě však překvapovalo i u mě samého a proto jsem se tím raději dál nezaobíral. „Mluvila jsem s ní,“ přiznala draeneika a nejistě přešlápla na místě. „Nějakou dobu předtím, než zmizela. Pustili mě k ní jen proto, že si mě sama vyžádala.“ „Co ti řekla?“ „Že…“ Zaváhala. Pobídl jsem pokývnutím hlavy. „Říkala, že musí odejít. Že se s tím musí vypořádat sama a že nechce pro nikoho z nás znamenat ohrožení, i když nevědomé. A že pokud je jejím údělem samota, pak nemá na vybranou a může mít alespoň čisté svědomí. A že… čas mění téměř vše. I lidská rozhodnutí.“ Viděl jsem, že má ještě něco na jazyku a nechce se jí s tím ven. Pod mým upřeným pohledem však nakonec povolila. „A mám ti vzkázat… ehm… že ti vlastně nevzkazuje nic, protože slova nemají žádnou váhu. Tu mají…“ „… jenom činy,“ dořekl jsem za ni a na tváři se mi rozhostil široký úsměv, který ji zřejmě mírně rozhodil. „Hm…?“ „Nic, nic.“ Zavrtěl jsem hlavou a stále s úsměvem se obrátil k portálu, kterým jsem sem před mnoha a mnohy dny přišel. „Jen… už vím, co budu dělat.“ Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a vydal se na další dlouhou cestu. Po stopách větru, po stopách slunce, po stopách stínů plížících se cestami, kudy lidé nechodí. <--- zpět na 25. kapitolu |

---

Zpět do sekce Povídky
Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.