Prophet's Lesson, 5. kapitola

• Bellatrix
• 06.11.2013
• Oficiální literatura

A to Světlo! Cítil, jak ho obklopuje, silně jako kdekoli na Azerothu, pulzující a zářící skrze neznámá stvoření. Nebe potemnělo. Zprvu získalo barvu rudou jako hněv, do níž se posléze jako varování osudu vkradl zlatavý jantar. Uplynulo několik chvil a barva se opět začala měnit - v ohavnou stinnou zelenou. Z chorobných nebes začaly padat k zemi hořící komety, a když do ní narazily, všechna zvířata se v hrůze rozprchla. Komety poté povstaly ze svých kráterů, odkud se tyčily v celé své strašlivé hrůznosti, a s nelítostnou účinností začaly zemi zalévat smrtí. Ve vzduchu před princem se otevřela trhlina a z ní se vyřinula vlna děsu: okřídlení démoni a svůdné sukuby vládnoucí zelenožlutým ohněm a jinou mocnou magií, kterou ničili vše, co se jim postavilo do cesty. Poté, co se temná armáda rozmístila po povrchu planety, prošla trhlinou obrovská postava, která byla natolik podobná draeneiům, že to princi nemohlo uniknout. Tvor přizpůsobil svému přání kamenné sochy kolem něj, aby měl dostatek prostoru, v němž poté poklekl do prachu destrukce a začal za pomoci svých drápů kreslit symboly strašlivé moci. Když byl hotov, nastal okamžik dokonalého ticha, jak ustal veškerý masakr a celý svět se odmlčel v hrozivé nehybnosti. Zděšené ticho pak proťala exploze. Uvolněné energie začaly trhat povrch planety na kusy a Anduin se přistihl, jak křičí hrůzou a vztahuje ruce, avšak magie skrz něj jen neškodně prošla. Legie vešla zpět do portálu a vrátila se do temného nexu, kde dlí démoni, a po nich nezůstalo… nic. Veškerý život z onoho místa vymizel. Dokonce i překrásné kamenné útvary - Anduin se nikdy nedozvěděl, zda byly přírodního původu, nebo zda je stvořil mimozemský život, jehož zničení byl svědkem - byly navždy pryč. Zbyl zde pouze prach a roztříštěné pozůstatky hmoty. Oblohu potáhla prašná oblaka a zakryla pohled na čtveřici měsíců. Poté vize milosrdně skončila. Anduin stál opět před Prorokem, a přestože se s tím snažil bojovat a cítil vztek sám na sebe, po tváři mu stékaly slzy. „Není žádná hanba truchlit pro takovou ztrátu,“ řekl Velen něžně. „Co to bylo za svět? Kdy se to stalo?“ zeptal se princ skrz slzy. „Jeho jméno neznám. Jeho obyvatelé nemluvili způsobem, jemuž bychom rozuměli, a žádná ze smrtelných ras tohoto světa jej nikdy nespatřila. Já jej nazývám Fanlin’Deskor: Jantarová nebesa. Mimoto pochybuji, že si Legie uchovává záznamy o svých obětech - pokud na ně vůbec kdy pamatuje. My dva jsme pravděpodobně jediní v celém vesmíru, kdo ví o dřívější existenci tohoto světa.“ „To je smutné,“ řekl Anduin. „Vskutku. Pokud Světlo dá, až bude vybojována poslední bitva, budu sedět ve věži postavené na jednom z těchto ztracených světů a poté budu jako své pokání líčit jejich příběhy.“ „Pokání? Za co? Co jste kdy udělal jiného, než že jste pomáhal, Velene?“ „Před dlouhou dobou jsem selhal ve snaze odvrátit své bratry od jejich cesty. A cenu zaplatilo stvoření.“ Velen diskuzi ukončil mávnutím ruky a vrátil se zpět k důvodu, proč Anduinovi vizi ukázal. „Mým záměrem však bylo ukázat ti důsledky porážky. Ať se Kataklyzma ukázalo být jakkoli strašným, ať je Deathwing sebevíc hrozivým nepřítelem, naše válka znamená daleko víc. To, co bráníme, není pouze jediný svět, ale i všechny ostatní.“ Anduin vždy poznal, že jeho lekce skončila, když se Velen vrátil do své meditační polohy a zahleděl se do vířících energií Sídla Naaru. Když princ otevřel dveře komnaty a chystal se potichu odejít, z místnosti ho vyprovodila poslední Velenova slova: „A mladíku, toto je strašlivé břímě.“ * * * Věcný tón oněch poslední slov pronásledoval Anduina po celý zbytek dne a ještě dlouho do noci. Házel sebou a převracel se, bojuje se spánkem, který k němu obvykle přicházel snadno. Když mu konečně podlehl, jeho sny byly plné ostrých obrazů a živých svědectví. <- Předchozí | Stránka 5 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.