Recenze - Arthas: Zrod Krále Lichů

• Wrent
• 29.09.2010
• Oficiální literatura

U žádné jiné knihy Warcraft jsem nepozoroval takové nadšení z jejího vydání (jak u nás, tak v cizině) jako právě u Arthase. Samozřejmě chápu, že ještě před vydáním na ni netrpělivě čekaly tisíce fanoušků, Arthas je přece jen jedna z nejzajímavějších a nejoblíbenějších postav. Navíc vycházela v zahraničí ve velice příhodný čas - v době, kdy byl boom okolo Wrath of the Lich King snad úplně nejlepší. I tak jsem se ale snad na internetu nesetkal s příliš zápornými reakcemi, všichni knihu hodnotili kladně (i když netvrdím, že jsem se po názorech nějak pídil). Těch pár nadšenců, kteří četli knihu v originále ještě před českým vydáním také chválou nešetřilo. A ani já nebudu - kniha je na jednu stranu opravdu skvělá, její první polovina mě velice uchvátila a byl jsem do ní opravdu začtený. Druhá už byla z mého pohledu horší. Čtěte dál, jestli se chcete dozvědět proč... Upozorňuji, že se sice pokusím příliš nevyzrazovat děj, ale napsat recenzi bez spoilerů prostě nejde. Pokud se tedy nechcete připravit o několik překvapení, které vám kniha může přinést, raději nečtěte dál. Christie Golden je dobrá fantasy spisovatelka, opravdu je. Lehce a přitom relativně podrobně popisuje prostředí a vtahuje nás tím ještě hlouběji do i tak napínavého děje. Kniha sice není tak napínavá a zvraty nejsou tak úžasné, jako byl Grubbův Poslední Strážce, ale i tak částečně využívá retrospektivních prvků, čímž se stává ještě zajímavější. I já začnu odzadu. Arthas dosedl na trůn, již jako Král Lichů a začal snít. Právě s tímto snem se setkáme v prologu a epilogu, se snem, ve kterém o nadvládu nad tělem lordaeronského prince soupeří tři postavy. Hodný nevinný mladý Arthas, záhadný šaman Ner'zhul (kterého odmítám a vždycky budu brát jako nějak moc zápornou postavu) a dospělý Arthas zkažený touhou po moci a Mrazivým Smutkem. Tento sen je vlastně velice důležitý i v nadcházejícím Lore Wrath of the Lich King, protože vysvětluje, jak a proč Král Lichů vlastně koná. Prolog vás hned na začátku brilatně vtáhne do děje, a i když byste náhodou neznali Arthasův příběh (takoví lidé mezi námi ještě jsou?), začnete již od začátku ledacos tušit. Stejně tak epilog knihu velice zajímavě ukončuje. Dílo je rozděleno do několika částí, každá popisuje část Arthasova života. Občas je příběh vyprávěn z pohledu Arthase, jindy z pohledu "žen okolo" - Jaina Proudmoore a Sylvanas Windrunner. Já ho však dělím na části dvě - část popisující Arthase před Warcraft III a část z Warcraft III. První skvělá polovina, která popisuje Arthasovo dětství, jeho trénování v boji s Muradinem, jeho přijmutí do paladinského řádu nebo jeho milostný románek s Jainou - to jsou věci, po kterých každý Arthasofil touží, avšak koho zajímá číst si znovu to, co jsme již jednou zažili ve hře? Ano, je to podrobněji, občas trochu jinak, občas z jiného pohledu. Ale proč ten příběh takhle propírat pořád dokola? Já bych si mnohem raději přečetl něco o Arthasově příběhu PO W3, protože v RPG, jako je WoW, se příběh občas sleduje mnohem hůře než ve strategii. Mnohem radši bych si přečetl něco víc o oživení Sindragosy, o bitvě u Wrath Gate nebo o Arthasově srdci. Vraťme se však k tomu, co v knize je. Jak již jsem řekl, první polovina popisující asi 10 let Arthasova života mě opravdu zaujala. Našel jsem v ní snad vše, co jsem očekával. Dověděl jsem se více o pozadí všech Arthasových budoucích činů a celkově si vyplnil mezery. Každý fanoušek Warcraftu si zde přijde na své - narazíte na tolik různých slavných postav z Warcraft universia a stejně se jich nebudete moct nabažit - Varian, Kael'Thas, Jaina, Illidan, Thrall, Orgrimm. Z pohledu malého Arthase si uděláte další obrázek Druhé války nebo podoby internačních táborů. Zvětšující se milostné pouto mezi Arthasem a Jainou je také krásně popsáno a stejně tak jejich pozdější "rozkmotření". Celá tato první část je krásnou sondou do Lordaeronu stejně jako do samotného Arthase. Díky ní stojí kniha za přečtení a každému ji vřele doporučuji. Ve chvíli, kdy se objeví na scéně Medivh a Jaina nechtěně vyslechne jeho rozhovor s Antonidasem, začínáme události až moc dobře poznávat. Dozvíme se sice několik nových věcí, některé rozhovory jsou provedeny více do hloubky, ale tak jako tak, už prostě víme, co přijde. Netvrdím, že by druhá část byla špatná, čte se opravdu skvěle a místy je i tak dost napínavá (jeskyně s Mrazivým smutkem nebo Stratholm nemají chybu), ale nemohl jsem se při čtení zbavit dojmu, že tohle už tu jednou bylo. Když se konečně dostaneme k momentu, který Warcraft 3 přeskakuje (období mezi Arthasovým setkáním s Illidanem a datadiskem Frozen Throne), a doufáme, že se konečně dozvíme něco nového, kniha události suše přeskakuje také. Potěšilo mě však, že při troše hledání se dají (například v rozhovoru s Medivhem) najít krásné spoilery na Arthasův budoucí úděl. Překladu Jana Netoličky nemám snad co vytknout, na začátku mě zaujala jeho předmluva, ve které "vysvětluje", proč jsou některé rozhovory trochu jinak než ve hře a myslím si, že se tohoto problému ujal opravdu elegantně. Snad jen překlad jmen (jako vždy) je někdy diskutabilní - vyloženě záporně hodnotím akorát Ashbringer = Spalovač. Chápu, že to možná vystihuje význam slova, ale když si vzpomenu na Tales of the Past a na větu "Have you ever heard of the Ashbringer?" - no, nedovedu si představit, že by v ní měl česky figurovat Spalovač. V této recenzi jsem se pokusil vyjádřit svůj názor na tuto knihu a doufám, že se mi to alespoň částečně povedlo. Stále jde o jednu z nejlepších knih Warcraftu, ale zaslouží si tak 4. až 5. místo... Budu rád za vaše názory.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.