The Council of Three Hammers: Fire and Iron, 5. kapitola

• Bellatrix
• 05.12.2011
• Oficiální literatura

<- Předchozí | Stránka 5 | Další -> „Nebudu součástí téhle lži.“ Moira s aristokratickou elegancí vystoupala na rampu. „Připomínáš mi Dagrana, když drží jednu ze svých hraček, jako by šlo o život, a dostane záchvat vzteku, když se mu ji pokusím vzít.“ „Nechápeš, co to pro mě znamenalo... a nikdy nepochopíš.“ Dědička Ironforge pomalu došla ke Kurdranovu trůnu a prohlédla si ho odshora až dolů. „Pořád přemýšlím, proč jsi sem vůbec přišel,“ řekla Moira. „Ty a tvůj klan do Ironforge nepatříte. A zdá se, že tu ani být nechcete.“ „Požádali mě, abych sem přišel.“ „Já tě nežádala.“ Byla to pravda. Když Moira se svými Dark Irony dorazila do Ironforge, v podstatě ovládla celé město. Jedním z návštěvníků, kteří v něm poté byli drženi, byl princ Anduin Wrynn ze Stormwindu. Král Varian Wrynn, jeho otec, poté v odpověď poslal do Ironforge skupinu vrahů z SI:7, aby Moiru zabili. Nakonec byl její život sice ušetřen, ale král Wrynn trval na vytvoření Rady tří kladiv, která měla zajistit mír. A aby se tak stalo, Varian jmenoval Falstada jako zástupce klanu Wildhammer. Na krátký okamžik na sebe oba trpaslíci jenom beze slova zírali, dokud ticho neproťal Moiřin hlas. „Zajímalo by mě, jaké to je, pro trpaslíka jako ty, který vyhrál desítky bitev. Být poražen.“ „Jak to myslíš?“ Moira posadila Dagrana na zem před Muradinův trůn a batole po něm začalo s chichotáním šplhat, naprosto netečné ke konverzaci obou dospělých. „Musí to být zvláštní a zároveň strašný pocit.“ „O čem to mluvíš?“ zeptal se Kurdran se vzrůstajícím znepokojením. Moira vyloudila na tváři úsměv. Byl to ten stejný nacvičený úšklebek, který Kurdran viděl nesčetněkrát předtím, ale nyní v něm bylo něco zlověstného. Kurdran pomalu začínal chápat. „Dost mě to znepokojilo, když ses připojil k radě. Byl jsi trpaslík železné vůle, síly i rozhodnutí, který obětoval všechno, aby ochránil náš svět. Ale pak jsi konečně dorazil a já viděla, jak jsi lpěl na tom kousku železa. Byl to zvláštní pohled... jako bys vložil veškerou svou pýchu do toho jediného předmětu.“ Kurdran Moiřina slova stěží vnímal. Hlavou se mu o překot hnaly myšlenky. Ty podivné fámy o klanu Wildhammer. Stále narůstající napětí kvůli zfalšovanému pergamenu nalezenému v knihovně. I Moiřino bránění jeho klanu. To vše nakonec vykreslilo Wildhammery jako nepřizpůsobivé a systematicky jim ubíralo na reputaci. A ve výsledku se tím pozornost všech přesunula z obvyklého objektu nepřátelství trpaslíků z Ironforge: klanu Dark Iron. Jednoduchost toho zjištění naplnila Kurdrana strašným pocitem bezmocnosti, který přicházel s tím, že byl překonán nepřítelem, jenž mu nebyl roven. Bylo to přesně takové nečestné chování, jaké by od Moiry očekával, ale Kurdran neuvěřil své intuici. „Takže jsi to byla ty, kdo dal ten pergamen do knihovny? Nebo to za tebe udělala ta krysa Drukan?“ Dědička Ironforge se pouze samolibě usmála a ignorujíc otázku, pohladila Dagrana po zádech. „Nechala jsem do knihovny postavit stráže. Mohu tě ujistit, že už se to nebude opakovat.“ „Odpověz mi!“ zařval Kurdran, vytáhl své válečné kladivo a namířil jím na Moiru. Moira se na něj bezvýrazně podívala. „S tím kladivem jsi zabíjel draky, je to tak? A také nepočítaně orků, předpokládám? Dovedu si představit, co by se mnou udělalo.“ „Rozbilo by ti lebku, než bys vůbec stačila pípnout.“ Moira potlačila smích. „A ještě než by moje krev na podlaze vystydla, moji lidé by povstali a tohle město vypálili do základů. Ty a tvůj krutý klan byste byli první, kdo by v tom ohni skončil.“ „Kdybys měla v těle jenom kouska cti, přiznala bys, cos provedla.“ „Je po všem, Kurdrane. Jsi trpaslík činu, ne planých slov. Želbohům jsou slova vše, na čem v Ironforge záleží. Tohle není Outland, kde se vítězství měří na množství prolité krve. Měří se v počtu srdcí, která získáš. A v tom jsi dost selhal. Možná by byl Falstad býval vhodnější pro zastupování vašeho klanu.“ „Celou tu dobu jsi jenom žvanila o jednotě,“ řekl Kurdran a sevřel kladivo pevněji v rukou. „Ani jsi nevěděla, co vlastně chceš.“ Moiřina tvář ztuhla a ona se přinutila zůstat se usmívat. „Vím přesně, co chci,“ zasyčela Moira. „To ty jsi nikdy nechtěl uzavřít s Dark Ironskými mír. Byl jsi pevně rozhodnutý, už když jsi sem přišel, mysl jsi měl zatemněnou starou nenávistí.“ „Takže jsi obětovala mě a můj klan, aby se s Dark Ironskýma nezacházelo jako se špínou, kterou taky jsou?“ zeptal se Kurdran. „Udělala jsem to pro budoucnost. Aby můj syn, až zdědí trůn, nemusel vládnout městu, které ho bude brát jako vyvrhele kvůli krvi, která mu koluje v žilách.“ „Kdyby tě tak teď Magni mohl vidět. Dovedu si představit, jakou bolest by asi cítil, kdyby sledoval, jak ten zdegenerovaný trogg, který si říká jeho dcera, ničí vše, co on pomáhal vybudovat.“ „Nemluv se mnou, jako bys znal moji nebo Magniho minulost!“ Moira byla bez sebe vzteky. „Ty a tvůj klan jste tu ve městě hosty. Čím dřív odejdete, tím líp!“ Moira bezděčně stiskla Dagranovu paži a batole začalo kvílet. „Vždycky jsem čekal, že –“ Kurdran se zarazil. Do jeho hlavy náhle pronikla děsivá myšlenka. Kurdran udělal krok k Moiře, drže své kladivo jen několik palců od její tváře. „Ty... to tys zabila Sky´ree. Tys poslala ty špinavce z tvého klanu, aby založili ten oheň.“ „Ne,“ odpověděla rozhořčeně Moira. „Neobviňuj mě z něčeho, na čem máš vinu ty sám. Potrestala jsem ty Dark Ironské, kteří se účastnili té bitky, ale z toho, co mi řekli, jsi to byl ty, kdo všechno začal.“ V Kurdranovi se pozvedla prudká vlna viny. Už od požáru se usilovně snažil nemyslet na to, že té rvačce mohl předejít. Jeho paže povolily sevření a Kurdran nechal kladivo klesnout. „Vem si to a běž,“ řekla Moira, stáčejíc pohled na Wildhammerské žezlo. „Nebo si to neber.“ Vzala Dagrana do náruče a bez ohlédnutí sestoupila z rampy. „S překováním kladiva začneme tak jako tak. Započne zítra ráno a bude to Dark Iron, kdo přinese klanům jednotu,“ řekla Moira, vstupujíc do svých soukromých komnat. Dveře za ní s třesknutím zapadly. Pravda v Moiřiných slovech, ve všem, co řekla, nesla děsivou váhu. Nepřítel, po kterém Kurdran tak toužil a očekával jeho příchod, se konečně ukázal, ale Kurdran nyní nemohl dělat nic, aniž by ohrozil celé město. Byl stejně bezmocný jako krystalická socha krále Magniho. Kurdrana náhle zaplavil doteď neznámý pocit porážky. Po těle mu vyrazil pot. Každý nádech jako by byl naplněn stojatým horkem a ne vzduchem. Kurdran zastrčil žezlo do prostoru za svým hrudním plátem. S Wildhammerským dědictvím takto bezpečně skrytým vyrazil z místnosti směrem k branám Ironforge, zatímco kamenné zdi města se kolem něj uzavíraly. ***** Kurdran se u bran Ironforge zhluboka nadechl ledového vzduchu. Pot pokrývající jeho tělo v chladné noci mrazil a Kurdran se zachvěl. V dálce vystupovaly z clony padajících sněhových vloček obrysy několika postav vykládajících bedny z vozíku, ozářené světlem z otevřené městské brány. Jedna ze siluet se zahleděla Kurdranovým směrem a pak se počala plahočit k němu. Byl to Muradin. „Hledal jsem tě, kámo,“ řekl Bronzebeard, zatímco si stíral sníh ze svých plátových nárameníků. „Ani nemůžu říct, jak moc je mi líto, co se stalo Sky´ree. Zemřela stejně jako žila, oproštěná od strachu. Při boji za to, co pro ni bylo nejdůležitější... Její lid. Její budoucnost.“ „Její budoucnost umřela s ní,“ řekl Kurdran. Trpaslík si povzdechl a jeho dech v mrazivém vzduchu zbělal. Muradin se na okamžik odmlčel. „Jo... ale radši bych zemřel pro svůj lid v boji, o kterém bych věděl, že ho nemůžu vyhrát, než nebojovat vůbec. Ale předpokládám, že tomu ty asi moc nerozumíš, co?“ Kurdran po té urážce přimhouřil oči, ale po setkání s Moirou se cítil podivně slabý. „Bojoval jsem za svůj lid ode dne, kdy jsem vkročil do Ironforge.“ „Nepleť si tvrdohlavost se statečností. Není to to samé,“ odpověděl Muradin. <- Předchozí | Stránka 5 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.