Zrození Rytíře smrti aneb pohádka o snílkovi z Northrendu

• Rašedár
• 28.10.2009
• Fan Fiction

1. KAPITOLA - Zrození Rytíře smrti evěděla jsem, kde jsem. Nevěděla, kdo jsem, nevěděla jsem, co dělám, ale věděla jsem, že mne sužuje neuvěřitelná zima. Z těží jsem otevřela oči. Kolem sebe jsem to nepoznávala, vím, že jsem ležela na něčem kamenném a studeném. Tu podivnou místnost matně osvětlovaly modré plameny schované v ledu. Všude byla zima podivný puch z rozkládajících se těl. Pomalu jsem se posadila, viděla jsem rozmazaně a v hlavě jsem měla bouři. Otočila jsem se. Za mnou stála mužská postava v plátové zbroji s runovým mečem… jeho jasně modré oči se na mne dívali tak pohrdavě, ale zároveň v nich byla nějaká radost. Tuhle postavu obklopovali dva v temných róba a s kápí v obličeji. Arthas, Král Lichů. „Konečně jsi vzhůru.“ řekl mi tak ledovým hlasem, že jsem zachvěla. Chvíli jsem na něj hleděla, neschopná slova nebo nějak jinak reagovat. Tolik respektu ve mne vyvolával. Strach… panický strach ale i vysoký obdiv. „Co…co se mi to stalo?“ Zeptala jsem se po chvíli ticha. Podívala jsem se na své ruce. Byly nachově šedé v temné plátové zbroji s lebkami. Docela mě to vyděsilo. Hleděla jsem na sebe, vůbec jsem se nepoznávala. Pak jsem s tázavým pohledem podívala na Arthase. „Jsi v mých službách, Rytíři smrti.“ řekl mi. Natáhl ke mně ruku, které jsem se chytla a on mi pomohl na zem. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem ležela na starém oltáři. „Vítej v Ledové citadele, Ferliris Winterstrider.“ Vyvalila jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Stále jsem svírala Arthasovi ruku, když mě vedl obrovskou citadelou. Šli jsme přes několik obrovských místností, přes schodiště, která byla obrovská ale ledem nádherně zdobená. Dovedl mě do většího pokoje s velkými okny, které byly z poloviny zataženy těžkými závěsy. Zdi byly popsané několika řadami run, které zářily a byly jediným zdrojem světla. V pokoji byla jedna lenoška, postavená před okny. Vzadu několik regálů s knihami a svitky. Vedle pak postel s fialovými závěsy. „Tohle je tvůj pokoj, místo, kde máš soukromí. Možná jsi nemrtvá, ale než si na to zvykneš, budeš tyhle věci potřebovat.“ Tím myslel vybavení pokoje. „Ale užiješ si ho až pak, teď tě čeká práce.“ Vyvedl mě ven. Venku, což jsem si předtím nevšimla, zuřil ledový blizard. Silný vítr rozháněl pláště a vlasy všech, kteří stáli venku. Na Arthase čekala jízda Rytířů smrti na koních. Bylo jich celkem dvacet- i se mnou. Ihned jak nás uviděli, přiběhl jeden nemrtvý, který táhl za sebou nemrtvého koně. Nasedla jsem na něj a zařadila se mezi ostatní. „Je čas ukázat, jak moc jste hodni nazývat se Rytíři smrti!“křikl na nás Arthas a my měli pocti, že díky jeho hlasu blizard zesílil. „V našem Northrendu jsou živý vetřelci, potrestejte svým hněvem, že až sem roznáší život!“ Několik koní se vzepjalo a my všichni bojově zařvali. Vytasili jsme své zbraně, naposledy jsem Arthasovi vzdali hold a s nemalou skupinkou elitních Rytířů smrti a s pár nemrtvými wyrmy jsme vyjeli do Northrendu… Vítr vál proti mně. Mělo to výhodu, moje dlouhé bílé vlasy mi aspoň nevlétávali do obličeje. Cítila jsem, jak černý plášť pleská nemrtvého koně, když jsme se tryskem hnali ledovou zemi. Pod kopyty všech těch koní se třásla zem. Wyrmové nás dávno opustili, letěli napřed. Cesta lemovaná kusy ledu zmizela a před námi byla jen otevřená pláň. „Nováčci zamnou!“ vykřikl jeden ze elitních Rytířů smrti a kolem z jeho meče vystřelil k nebi modrý blesk. Zatočila jsem koně k němu. Se mnou se hnalo i těch devatenáct. Poměrně rychle jsme všichni doběhli k nemalé vesničce. Její vlajky byly modré a zlaté, ve vetřu šlo jen těžko poznat, že je to zlatý lev, co bylo jejich znakem. Těsně předtím, než nás spatřili, objevil se od někudy nemrtvý wyrm a zaplavil vesnici ledovým ohněm. A pak jsme ke slovu přišli my. S rykem a touhou zabíjet jsme vjeli do vesnice a sekali ruce a hlavy, všemu živému. Jeden nováček po mé levé straně probodnul nějakého vojáka, ale v tu chvíli byl sám probodnut nějakým jiným. Zasmál se, probodl ho a pokračoval ve mstě. Já jsem si vyhlídla muže na koni, který měl na sobě připevněnou vlajku svého království- velitel. Rozjela jsem se k němu, sekala jsem, co mi přišlo pod meč a už jsem se chystala seknout i jeho. V tom okamžiku mě něco silného povalilo na zem. Skočil na mě člověk se dvěma kopí v zádech. Do posledního dechu chtěl bránit velitele. Když jsem ho ze sebe sundala, ten velitel se ke mně rozběhl, aby mě skutečně zabil. Zaujala jsem bojový postoj, vykryla jeho útok a sekla jsem svisle. Meč se zabodl do velitelovi nechráněné hlavy. Trhla jsem mečem k sobě a vychutnávala jsem si agonii, kterou člověk prožíval. Zabij! Zabij!, slyšela jsem v hlavě Arthasův hlas. Tolik se mi zalíbila agonii, krev a bolest, že jsem s velkou radostí se vrhla do bitvy znovu. Ještě několik dalších mrtvých, a můj meč byl celý od krve a já také. Když už nebylo vraždit, elitní Rytíři smrti se chopili vláken magie a padlé lidi oživili. Pak jsme se s nimi vrátili k Ledové citadele. Cesta k ní byla ohraničena vyvýšeninami, na kterých stály dva tábory. Jeden měl ve znaku to samé, co ti lidé, které jsme zabili. Ten druhý tábor- po mé pravé straně- měl barvy zase rudé a v nich nějaký černý znak. Přemýšlela jsem na ni, protože jsem měla pocit, že jsem ho už viděla. „Lok’tar Ogar! Za Hordu!“ Prudce jsem se otočila a právě v čas, abych s koněm škubla do strany a vyhnula se přímo smrtelnému seku sekyry. Ostatní také zareagovali a vrhli se na ty zelené hory svalů na vlcích. Chvíli jsem tam jen stála a sledovala, jak je zabíjejí… jak se navzájem zabíjejí. Na co čekáš? Zabij je! Něco ve mně se ale odmítalo pohnout. Slezla jsem z koně a připravovala jsem na útok, který ne a ne přijít. Dokud ke mně nedoběhl nějaký elf ve zlato-rudé zbroji. Vyděšeně se na mě díval, tak vyděšeně, že mě znervózňoval. „Ferliris? Ferliris Winterstrider?“ zeptal jsem s údivem. Jen jsem na něj hleděla a on pokračoval. „Jak jsi to mohla udělat? Pamatuješ si na mě? Jsem Dar’thir… jsem tvůj bratr!“ Vyděšeně jsem sklonila meč k zemi. „Copak jsi mě nepamatuješ? Bojovali jsem spolu proti této Pohromě a proti Arthasovi. Společně jsme se chtěli pomstít…“ „Nééé!“ zařvala jsem žalem, když ho někdo probodl. Meč vyjel z jeho těla a on spadl na zem. Rychle jsem k němu doběhla, ale bylo pozdě. Když jsem zvedla hlavu, přála jsem si, abych neměla oči. Tak chladné oči plné nenávisti jsem v životě neviděla. Strach a přesto obdiv… tohle jediné ve mně Arthas vyvolával. „Mám tě popravit hned nebo ti mám dát poslední šanci?“ Pomalu jsem se zvedla. Mlčela jsem. „Tohle se stalo naposledy,“ rukou mě srazil k zemi. Když jsem se vzpamatovala, měla jsem u krku jeho meč. Mrazivý smutek byl stejně děsivý jako jeho pán. „Už to nebudu tolerovat a abys věděla že to myslím vážně, bez trestu nebudeš.“ Sotva dozněla jeho věta, probodl mě. Ostrá bolest, chlad… pak se mi zatmělo před očima. Poslední, co jsem viděla, byla mrtvola mého bratra a záře z run Mrazivého smutku. Pak už byla temnota a věčný chlad. Ferliris, sami je nezastavíme! Město je ztraceno… … warloci se už také dlouho neudrží!... … Karth’Ranis dává povel k ústupu… Ostrá žlutá záře se rozlévala kolem mě. Hlasy dále vzpomínali na minulost. Žlutou záři pak zbarvila rudá a zlatá. Nějaké město s vysokými věžemi se topilo v té zlaté záři... Silvermoon dobyt Pohromou. Otočím se… mnoho mrtvých elfů je na ulicích. Všude jsou nemrtvý… A pak tak rychle, že jsem to viděla rozmazaně jsem spatřila něco, jako kobky. Z těch jsem se přesunula do rudé země… pak bylo temno… ledová země a děsivá bitva… pach nemrtvých… zase to město, ale bez zlaté záře… … Za Hordu!... … Pamatuj na Sluneční studnu… ... bitva u zničeného města… mnoho nemrtvých… meč v srdci… chlad… bolest… modré světlo a temná kobka… Ebon Hold… Hlasy dále šeptali zapomenuté věty. Viděla jsem Arthase… Thralle… ten ork mi něco říkal… ostatní se na mě dívali jako morovou ránu. Probrala jsem poměrně rychle. Soudila jsem podle toho, že se ostatní teprve vraceli. Nechal mě ležet venku, viděla jsem do brány. Tolik mrtvých na obou stranách, ale jemu to bylo jedno, i když stál u brány a sledoval je. Nezáleželo mu, kolik jeho lidí padne, hlavně že zemřou ti živý, aby je mohl oživit. Bylo to sobecké? Možná… je to bytost s pradivnou mocí a ještě divnější myslí. Nejprve jsem se posadila. První šok byl tedy zamnou, druhý teprve nastal. Nejen že mě nechal venku, ale hodil mě mezi mrtvoly- nehledě na to, jestli to byli jeho lidé nebo ne. Trochu mě to vyděsilo, ale to nebylo vše. Hodil mě- snad schválně- vedle bratra. Chvíli jsem se na něj smutně dívala. Představa, že je z něj ghúl, mě nijak netěšila. Ani kdyby to byla moje práce. Ať aspoň jeden z nás dojde klidu. Jako památku jsem bratrovi z krku sňala jeho náhrdelník se znakem našeho rodu. Pak jsem vzala jsem jednu louč a zapálila ho. Oheň se rychle rozhořel a pak chytli i ostatní mrtvoly. Stála jsem kousek od nich a pozorovala, jak hoří, přitom jsem tiše zpívala píseň smrti, kterou mě kdysi naučil jeden ork. Vítr slabě foukal. „Co to děláš?!“uslyšela jsem něčí hlas, ale nebyla schopná jej vnímat. Pak mě někdo odhodil stranou, přivolal wyrma, který svým ledovým ohněm požár uhasil. „Cos to sakra udělala?!“ Nikdo asi není tak dobrý v naštvání Arthase jako já. Runy na Mrazivém smutku se rozzářili a to mě probudilo. Chtěla jsem vytasit meč, ale bylo by to zbytečné. Proti Králi Lichů, bych neměla šanci. Když jsem tedy neměla co říct, sedla jsem na koně a vyjela no Northrendu. Bylo důležité, abych napravila škodu, kterou jsem Králi Lichů způsobila. Ale zároveň se mi podařilo vzpomenout si na celý život- na ten, co jsem měla, než jsem se stala služebníkem Krále Lichů. Dokonale jsem si nyní vzpomněla na bitvu v Silvermoonu proti Arthasovi, na toulání se Azerothem najít klid a magii pro naši rasu, na bitvu o Ledový trůn, na útek do Outlandu, na to, jak mě Arthas osobně zabil a oživil. Jak mě poslal mezi první rytíře smrti, jak jsme se- někteří- dostali z jeho moci. Jak jsme upevňovali ztracená pouta… na mou výpravu do Northrendu, aby mne Arthas zase přijal. Je to divné… jsem zabita a vrátím se k němu. Zabije mě podruhé a přesto chci jeho přízeň. Po dvou nebo třech dnech jsem se vrátila s pořádnou armádou nemrtvých, tím jsem omluvila svůj předchozí čin. A vše se zdálo být v pořádku. Nějaký čas jsme nevyjížděli zabíjet, a tak trénovala. Při boji jsem občas viděla záblesk z minulosti. Zvykla jsem si na ně, někdy jsem jen seděla a vzpomínala. Po těch pár dnech odpočinku nás všechny Arthas povolal. Vybral jen pár Rytířů smrti, byla jsem mezi nimi, a vedl nás do vysokých hor. Nikdo nemluvil, nikdo se ho na nic neptal. Snad konečně jsem i já pochopila, že hádat se s Králem Lichů nemám smysl. Zastavili jsme se až na rozlehlé plání, kde byly jen louče s modrým ohněm. Strašně foukalo a padal hustý sníh. I když jsem už nebyli tak úplně na živu, všichni,krom Arthase, jsme se třásli zimou. „Je vás deset, pod sněhem je pět mrtvých draků. Ti, kteří si jednoho vyvolají, se stanou mou osobní stráží. Ostatní se vrátí jako podřadní, nebo je možná ti vyvolení zabijí.“ To bylo vše, co nám řekl. Zůstal stát na místě a nechal nás, abychom si našli místo, o kterém si myslíme, že tam je drak. Nikdy jsem se vyvolání draka nepokoušela a ani jsem nevěřila, že bych to dokázala. Vím jen, že na to je potřeba ohromné síly. Zastavila jsem skoro na kraji. Rozhrnula jsem vrstvu sněhu… z ledového hrobu se na mě zubila dračí tlama. Šíleně jsem se nejprve lekla, ale dala jsem si pozor, abych na sebe moc nepoutala pozornost. Vytáhla jsem meč a mířila jsem s ním k nebi. Tiše jsem odříkávala kouzlo na oživení. Ne, nejsem Arthas abych jen meč zvedla vodorovně a nechala svou moc volně spadnout na runy. Měla jsem svůj styl na jakékoli oživení. S dokončováním kouzla můj meč jako magnet přitahoval modré kapky magie, které rozzářili runy. Nechala jsem jich spadnout mnohem víc než jsem byla zvyklá a pokračovala bych, kdybych si nevšimla dýmu, který z run začal vycházet. Usmála jsem se. „… pro Arthasovo vítězství se probuď!“ Zabodla jsem meč do ledu. Ozvala se rána a sníh kolem mě odletěl. To přitáhlo pozornost všech. Led začal praskat a jeho trhliny zahalil modrý dým z run, který probudí draka k nemrtvému životu. Pak se dým změnil ve světlo, vystřelilo k nebi takovou rychlostí a intenzitou, že mě to, i s mečem, odhodilo. Ve víru světel, dýmu a vichru se ledy začaly zvedat. Pořádně to nešlo vidět, ale slyšet ano. Ozval se řev a nějaký stín z toho víru vyletěl. Silou to rozehnalo jeho clonu, ve které se zrodil. Těsně nad zemí se vznášel, než hlavou narážel do mé ruky, abych jej pohladila jako nějakého mazlíčka. Ten wyrm byl docela roztomilý, když si žádala mojí přízeň. Byl stejný jako ostatní, kosti, rozkládající se maso, modré světlo, které ho drželo při životě, roztažená křídla, na důkaz své moci, s potrhanými blánami. Krásný ale děsivý. Byla jsem první, kdo dostal za tento úkol pochvalu. Pak jsem s Arthase čekala na další pokusy. Skutečně nás bylo jen pět, kteří měli tyto nemrtvé draky. Zbytek se normálně vrátil k ostatním. Na nás čekal úkol. Na dracích jsme měli letět do celého Northrendu a zabíjet. Udělat jen jeden jediný rychlý útok a zase vrátit. Tak jsme letěli. Já jsem letěla do Crystalsong Forestu, ale hned jsem se zabíjení nevěnovala. Zastavila jsem v ruinách a pozorovala vše kolem sebe. Byl to magicky nádherný pohled. I přes podivné události, které jsem prožila, jsem se smířila, že jsem jen mečem Krále Lichů. Že mým jediným smyslem žít je pro něj zabíjet. Zvláštní, pomyslela jsem si, že tak nádherná země, jako je Northrend, dokáže být tak nebezpečná. A ještě divnější je, že já jsem součástí této krásně děsivé země ať chci nebo ne. S pocitem, který mě naplňoval podivným štěstím, jsem v sedle svého draka vletěla do mraků, abych splnila přání svého pána. Vím, jak je krásná agonie, jak je krásná barva krve, tak proč se toho vzdát? Drak zařval a propadl se o několik metrů dolů. Pod námi byla nemalá skupinka živých. Na můj povel drak zaútočil... aspoň na chvíli jsme utušili hlad po krvi... | pokračovať na 2. časť --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.