Fan fiction – Teldrassil

• Mordecay
• 17.05.2021
• Fan Fiction

Autor: Formbi

Teldrassil

 

       Déšť zkrápěl krajinu a snažil se smýt všechnu tu krev, slzy a popel, jimž byla prosycena, ale ani kdyby blízké moře zaplavilo celé pobřeží až k horám, nikdy by nesmylo úplně všechno. Tohle místo už nebude stejné. Ne. Darkshore už nikdy nebude stejné.

       Taurisa to moc dobře věděla. A s ní i všichni ostatní noční elfové, kteří měli to štěstí a přežili začátek téhle nesmyslné války. Všechny to ale táhnulo sem. Každého však z jiného důvodu. Někdo chtěl vidět, jestli je ještě vůbec co zachránit, jiní chtěli vzdát úctu mrtvým, nebo třeba jenom vidět místo, kde tahle nesmyslná válka skutečně vypukla.

       Taurisa ale nechtěla nic z toho. Její cíl byl mnohem pochmurnější. Kráčela po rozedrané cestě, na které se podepsaly válečné vozy a boty všech stran a její kroky neomylně směřovaly k ruinám Lor´danel. Šla sama, bez jakéhokoli doprovodu, nebo dokonce zvířete, které by ji neslo. Tohle bylo něco, co musela vykonat jenom ona sama. Jedinou společnost ji dělaly její vlastní kroky, které se v naprosté tichosti lesa ozývaly jako nejhlasitější válečné bubny.

       Už neztrácela ani čas rozhlížením se, nebo zastavováním. Nemělo to žádný smysl. Všude to bylo stejné. Spálená země, trosky, neopravitelně zničené válečné prostředky…ale žádná těla. Každá strana měla svůj způsob, jak se postarat o mrtvé a ač nerada musela uznat, že horda si v tomhle ohledu vedla nejlépe.

       Obešla několik zničených válečných strojů a naskytnul se ji pohled na Lor´danel. Tedy, toho, co z něj zbylo. Hlavní budova byla zničená, ale ještě pořád bylo poznat, k čemu dříve sloužila. Věži chyběl vršek, který obránci odpálili, aby jej horda nemohla využít a zbytek domů byl spálený na prach. Ani tady nebyla žádná těla a Taurisu děsilo pomyšlení, co se s nimi stalo.

Zamířila k tomu, co zbylo z mola a snažila se najít nějaký nepoškozený člun, nebo cokoli, co by ji mohlo posloužit k převozu. Měla štěstí. Pod jednou ze zničených částí našla nepoškozený člun, jenom zaplavený vodou. Nedalo ji moc práce vodu z něj dostat a pak vyrazila.

       Moře bylo klidně a jako v zrcadle se v něm odrážel měsíc a hvězdy. A taky to, co zbylo z Teldrassilu. K němu mířila. Čím víc se blížila, tím víc narážela na trosky. Zbytky lodí, vlajky, oblečení, sudy, bedny, větve a další věci. Ani zde nebyla žádná těla. O ty už se postarali vodní tvorové. Pro tenhle konec měla Taurisa pochopení a přijala jej jako tu lepší alternativu. Byl to koloběh života.

       Její loďka konečně přirazila l tomu, co býval Teldrassilský přístav, Rut´theran. Střelci hordy mířili přesně a z vesnice nic nezbylo. Dokonce ani mola. Jediné, co prozrazovalo, že zde kdy nějaký přístav byl, byla stěžen elfské lodě trčící z vody.

       Zem byla spálená a při každém kroku se z ní zvedal obláček prachu a obaloval Taurise boty i konec dlouhého pláště. Ani se nesnažila najít portál, který dříve nově příchozí vynášel do horních pater. Místo toho šla kousek podél pobřeží, až našla velikou díru v kmeni. Byla to tajná cesta nahoru, kterou běžně zakrývaly kořeny a listy, ale oheň se už o ně dávno postaral. Dokonce se zdálo, že vchod dostal přímý zásah od zápalných bomb, ale ustál jej, i když musel tu určitě vypuknout značný požár. Taurisa trochu doufala, že bude tunel zničený, ale osud po ni viditelně chtěl, aby svou cestu dokončila.

       Vylovila z kapsičky na opasku svítící krystal a vkročila dovnitř. Spatřila, že stěny, strop i podlaha jsou ožehnuté, ale čím víc stoupala ve spirále nahoru, tím víc narážela spíše na známky kouře. Nedivila se tomu. Pokud dole hořelo, tak celý tunel musel fungovat jako masivní komín.

       Kráčela dlouho a už ji bolely nohy, ale odhodlaně pokračovala dál. Najednou o něco zakopnula a když se podívala dolů, spatřila, že je to hůl s modrým krystalem, vsazeným na špici. O kousek dál leželo spálené tělo nočního elfa, podle oblečení kouzelníka. Co tu dělal? Rozhlédla se kolem a spatřila, že na stěnách jsou spálenější místa, jakoby kouř a žár, který šel od požáru dole se tu musel zastavit a kondenzovat se. Napadlo ji, že ten mág se to určitě pokoušel zastavit. Viditelně selhal a nashromážděný žár jej na místě spálil.

       Srdce ji sevřela ledová pěst. „Oh ne,“ vyhrknula a rozběhla se nahoru. Pak spatřila to, čeho se nejvíc bála. Padnula na kolena a oči ji zaplavily slzy. V tunelu ležely desítky zuhelnatělých těl elfů, které zastihnul kouř a žár a už se nestihnuli vrátit. Někteří z nich měli tváře ovázané šátky, jak se snažili uniknout kouři, ale už neměli jak se zachránit před žhavým vzduchem, který je spálil.

       Taurisa věnovala tichou modlitbu k Elune za jejich duše a otřela si slzy. Už jim neměla jak pomoct. Opatrně prošla kolem a snažila se na těla nedívat, ale nešlo to. Nemohla nemyslet na to, že každý z nich měl svůj život. Své rodiny, blízké…to vše teď bylo pryč a zůstalo jenom tohle. A jak šla, nacházela další a další.  Zatnula zuby a rozběhnula se nahoru, odhodlaná nezastavit se, dokud nebude venku. Nohy ji bolely a plíce pálili, ale nepolevovala, i když celé tělo křičelo, ať se zastaví.

       Konečně se dostala ven a padnula na zem, rovnou do popela. Obrátila se na záda a kašláním se jej snažila vyhnat z plic a zároveň popadnout dech, což moc dobře nešlo. Chvíli trvalo, než ji celé tělo přestalo bolet a vstala.

       Jediný pohled kolem ji naplnil hlubokým žalem a pocitem beznaděje. Všechna stromová obydlí byla pryč a pouze pahýly kmenů prozrazovaly, kde se kdysi nacházely. Těch několik málo kamenných staveb bylo z veliké části rozbořených, nebo zcela zmizelo, jak ohněm poškozený strom už nedokázal unést jejich váhu a propadnuly se. Skoro se až bála pohlédnout nahoru a když tak učinila, zaplavily ji oči slzy, které se smíchaly s popelem. Viděla čisté nebe. Mohutné větvě s listy, skýtající městu tolik milovaný stín byly pryč a zbylo po nich jenom pár ohořelých větví. Ty větší se už dávno ulomily a jenom dopomohly k tomu, aby město shořelo rychleji.

       Poraženě vzdychla a s velikým přemáháním vstala. Znovu se rozhlédla a spatřila, že chrám Elune pořád stojí. Byl trochu poničený a veškerá vegetace z nej zmizela, ale jinak vypadal v pořádku. Vykročila k němu a snažila se nemyslet na všechno to, co už není, ale moc dobře to nešlo. Především když procházela kolem místa, kde bývala banka. Málem se znovu rozplakala, když si vzpomněla na tu překrásnou dřevěnou sochu medvěda a orla, která zde stávala a kterou už nikdy nikdo neuvidí. Už bude jenom ve vzpomínkách.

       Kráčela po kamenné cestě ke chrámu a přišlo ji, že s každým krokem jí nohy těžknou, jakoby její tělo nechtělo vstoupit dovnitř, ale byla odhodlaná. Prošla kamenným portálem a uvítalo ji ještě větší ticho než venku. Veškerá zeleň byla pryč a zbyl po ní jenom popel. Jezírko uprostřed bylo prázdné, ale socha nad ním, představující Elune, byla zcela neporušená, jakoby se ji oheň záměrně vyhnul. Taurisu naplnil pocit nevýslovné zlosti.

       „Proč?“ řekla směrem k soše a cítila, jak se ji čím dál víc zmocňuje vztek. „Proč si nás opustila? Nesloužili jsme ti snad dobře? Obětovali jsme ti snad málo? Tolik z nás ti zasvětilo své životy, jenom proto, abys nás opustila, když jsme tě nejvíc potřebovali.“ Ted už křičela a její hlas ještě zesilovaly holé stěny, vytvářející mohutnou ozvěnu. Sebrala ze země kámen. „Zrádkyně!“ mrštila kámen a zasáhnula sochu přesně do hlavy, odkud se ulomil kus tváře. Hodila ještě několik kamenů, ale už se znovu netrefila. Vztek ji zcela zastřel oči.

       Padnula na kolena a celé tělo se ji třáslo vztekem. Obrátila nenávistný pohled k soše a vstala. Plivnula na zem a obrátila se k odchodu, když najednou uctila na tváři poryv větru, jakoby ji neviditelná ruka pohladila. Tento krátký kontakt ji naplnil klidem a pocitem míru. Zakroutila hlavou. „Ne,“ zavrčela. „Ne!“ Odmítla se jenom tak snadno vzdát svého vzteku a odpustit.

       Vyběhnula z chrámu a padnula na zem. Ještě než se ji dotknula, se její kůže pokryla srstí, prsty se změnily na drápy a tělo přijalo podobu pantera. Jak nejrychleji mohla, vyběhnula z města a snažila se ignorovat všechnu tu destrukci a smrt kolem, ale nešlo to. Všechno na co pohlédla ji připomínalo staré časy a hlavně ty, které zde potkávala a kteří pravděpodobně našli v onen nešťastný den svůj konec v plamenech svého domova.

       Nohy i srst ji obaloval prach a další se dostával do nozder a očí, ale Taurisa nebyla ochotná zastavit. Chtěl být pryč. Co nejdál to jenom šlo. Zastavila se až daleko za městem, kde byla destrukce snad ještě větší. Zem zde byla zcela spálená, stejně jako stromy. A mezi tím vším spatřila trosky vysoké budovy. Ne. Části budovy, která byla spojená s mohutným stromem. Shadowglen.

       Přeměnila se zpět do své elfí podoby a po tváři ji stékaly slzy, smíšené s popelem. Tohle místo pro ni znamenalo nejvíc. Tady prožila velikou část mládí a učila se základům druidismu. Zde udělala první krůčky na cestě, která ji přivedla až sem.

       Rozhodla se Shadowglen naposledy projít a alespoň se pokusit připomenout si krásné chvíle, které zde prožila. Jako první narazila na místo, kde postával Ilthalaine, poněkud podivínský elf, který z nějakého důvodu neměl rád kočky a prasata.

       Obešla rozbořenou budovu, do které se už ani nebylo možné dostat a její pozornost upoutala na první pohled malá studna. Měsíční studna. Vzpomněla si na její třpytivou hladinu s tou nejčistší vodou, jejíž pouhý dotyk dokázal léčit i těžká zranění. Rozběhnula se k ní, ale jakoukoli naději cítila, byla hned pryč. Studna byla prázdná, vyplněná popelem a spálenými kostmi několika elfů, kteří nedokázali uniknout plamenům, nebo spadaným větvím.

       Odešla od studny a zamířila k jeskyni, kam s ostatními mladými elfy chodívala a pomáhala snižovat populaci obrovských pavouků, kteří sice sami o sobě nepředstavovali nějak velikou hrozbu, ale ve větším množství už ano. Druidi takto mladé učili přírodní rovnováze a potřebě ji udržovat. Nyní byl ale vchod do jeskyně zříceny a zbytek na tom určitě nebyl o nic lépe. Její pohled upoutalo několik pruhů látky mezi kameny a když se podívala blíž, spatřila i ohořelé kosti. S hrůzou si pomyslela, že se obyvatelé Shadowglenu pokoušeli v jeskyni schovat před plameny a ta se stala jejich hrobem, jak se vstup a určitě i zbytek jeskyně zbortil.

       Už ani neměla sílu vzlykat. Svěsila hlavu a pomalým krokem Shadowglen opustila. Tady už nebylo nic.

       Jako tělo bez duše kráčela spálenou zemí a byla za zaslepená černými myšlenkami, že si ani nevšimnula ze země vystupujícího kořene, o který zakopnula a padnul tváři do popela. S kašláním se posadila a snažila se otřít tvář, když se najednou zarazila. Nahmatala kořen o který zakopnula a zalapala po dechu. Tenhle nebyl spálený. Byl živý! Zavřela oči a spojila se s ním. Srdce ji zaplavila opojná euforie života, který najednou všude kolem sebe cítila. Pod vším tím popelem, spálenou zemí, větvemi a kostmi pulzoval život! A ne málo.

       Otevřela oči a najednou to vše viděla. Větve, které měla za spálené a mrtvé znovu rostly. Hluboko pod popelem se probouzela semena trávy, keřů a nových stromů, beroucích sílu z Teldrassilu. Strom nebyl mrtvý! Žil! Kmen byl sice zničený, ale kořeny sahající hluboko do země byly stále plné života a vydatně dodávaly sílu novému životu nad sebou.

       Taurisu zaplavila taková vlna radosti, že málem omdlela. Její domov žil a rostl. Jistě, zabere to mnoho a mnoho let, možná celý staletí, ale vše co bylo zničeno se vrátí. Nic nebylo ztraceno. Najednou ucítila, jak se k ní skrze kořen natahuje něco jiného, než životní síla stromu. Bylo to něco nového a přesto tak povědomého. Oči ji zaplavily slzy, když si uvědomila, co to je. Byla to životní síla elfů, kteří zde našli svůj konec. Strom je přijal do sebe a stali se jeho součástí. Tak moc byli s ním spjatí.

       Dojetím nebyla schopná ničeho. Jenom seděla a snažila se vstřebat to všechno, co se dozvěděla. Ano, její lidé byli pryč, ale jejich duše našly klid a staly se součástí něčeho většího, než kdy mohli za života. Strom ponese jejich sílu dál a předá ji dalším generacím, které se v jeho koruně v budoucnu znovu usadí a vybudují to, co bylo ztraceno. Tohle už bylo víc než naděje a Taurisa se konečně dívala na budoucnost s optimismem, ve který už ani nedoufala.

       Vstala a zavřela oči, aby se mohla ještě naposledy a co nejvíc spojit s životem, který ji obklopoval. Fasáda smrti opadala a síla rostoucího života ji rozfoukala, jakoby nikdy ani nebyla. Taurisa se rozesmála a po tváři ji stékaly slzy, ale už ne smutku, nýbrž štěstí.

       Vykročila a pod každým došlápnutím cítila více probouzejícího se života. Ten pocit byl opojnější než vůně toho nejlepšího vína a sladší než nejlepší med. Chtěla se v něm ztratit a už nikdy jej neopouštět, ale dokázala se ovládnout a nepoddat se tomu. Ještě toho musela tolik vykonat a tolik zažít.

       Se smíchem se rozběhnula k okraji stromu a skočila. Chvíli padala, než se vzduchu se otočila a nemohla uvěřit svým očím. V místě, kde kmen stromu prasknul spatřila zeleň. Viděla úponky popínavých rostlin. Rašící nové větve obsypané květy, mezi kterými spatřila dokonce i ptáky. Život se skutečně vrátil.

       Radostně se usmála a rozpažila ruce, které během chvíle pokrylo peří, tvář se protáhnula a získala více ptačí rysy a tělo se proměnilo do podobny velikého ptáka. Chtěla letět mezi ty nové větve, ale věděla, že jestli to udělá, už je nikdy nebude chtít opustit. Obrátila se k Teldrassilu zády a radostně zakrákala. S naději v srdci se letěla zpět k plážím Darkshore a nesla si poučení, které předá i ostatním. Vždycky je naděje. Nic není ztraceno.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.