Panna westfálská #7

• Mordecay
• 18.01.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

 

„Podívej,“ zvolal najednou Gryan a ukázal rukou v ocelové rukavici směrem k jižní cestě. Hope zvedla hlavu a obrátila ji směrem, který rytíř ukázal. Na rozbité silnici se objevilo snad patnáct siluet a když se Hope trochu rozkoukala, rozeznávala na nich kabátce a zbroj domobranců. Většina z nich šla zlehka, snad jen trochu unaveně, a jen pár z nich při chůzi kulhalo nebo se drželo za ruku či bok. Těm však ostatní spolubojovníci ochotně pomohli. Gryan se nečekaně mrštně postavil a rázným krokem jim vyšel naproti. Hope v první chvíli chtěla jít za ním, pak ji ale napadlo, že by o tom možná měla nejdřív říct Heather. Šenkýřce určitě spadne kámen ze srdce, až se dozví, že se záchranný oddíl vrátil a podle toho, co mohla Hope soudit, se vrátili úplně všichni, i když bez MacGregorova povozu. Chvíli na ně zdálky hleděla a kontrolovala, že je vidí opravdu všechny. Nevěděla sice přesně, kolik jich odešlo, ale i na dálku poznávala Doranu, Korelora i starého Bialona. Vstala, schovala si nedojedený zbyteček chleba do kapsáře a otočila se k hostinci. Přede dveřmi se ještě na moment zastavila a ohlédla se. Ze skupinky zachránců a zachráněných se jedna silueta oddělila ještě dříve, než k nim Gryan stačil dojít a mířila k hospodě, i když se ji ostatní očividně snažili přemluvit. Hope měla slabý pocit, že toho člověka zná, ale jistá si nebyla.

Z myšlenek na záhadnou osobu ji vytrhly dveře šenku, které se prudce otevřely. Jen jedna osoba otevírala dveře takovým způsobem. Heather v rukou držela kbelík špinavé vody, kterou nejspíše plánovala někam vylít. Při pohledu na Hope však dostala jiný nápad.

„Hope! Ty se mi zrovna hodíš. Prosimtě, vem tendle kýbl a běž ho… co je?“ zeptala se, když zvedla zrak od kbelíku a prohlédla si děvečku pozorněji.

„Vrátili se,“ řekla jednoduše Hope.

„Nekecej,“ položila Heather kbelík na podlahu, až z něj nárazem vyšplíchlo trochu vody. Seběhla ze schůdků vedoucích do hostince, rychle obešla Hope a i když měla slunce v zádech, zastínila si dlaní oči. Po tváři se jí rozlinul úlevný úsměv. „A vypadá to, že sou všichni,“ spustila ruku dolů a se spokojeným výrazem v obličeji se obrátila na Hope. „Kluci budou mít určitě žízeň. Dám vědět Frankiemu, ať narazí sud. A ty, Hope, nejdřív vezmi ten škopek a vylej ho někde za hospodou a pak rychle přijď. Budeš našim hrdinům nalívat.“ Šenkýřka se obrátila na podpatku a rychlým krokem se zase vrátila dovnitř. Hope zvedla ze země kbelík, který vypadal mnohem těžší, než doopravdy byl, a kolébavě vyšla směrem za hostinec. Kousek od něj, skoro až za hranicí osady, bylo místo, kam chodili vylévat špinavou vodu z umývání nádobí a uklízení hospody. Hope k němu zamířila a po cestě se snažila si vzpomenout, jak vlastně vypadal Will MacGregor. Bude vypadat pořád stejně i potom, co na něj ti loupežníci zaútočili? Co když ho nějak znetvořili? A co byli vůbec zač, že se tu objevil někdo, kdo si troufl na kupecký povoz? Jistě, k MacGregorovi ji žádné zvláštní pouto nepojilo a vlastně o něm ani skoro nic nevěděla, ale nechtěla, aby se mu něco stalo. Ani nikomu z domobranců, i když část z nich pro ni byla úplně cizí.

Včas uskočila před několika kapkami, které na ni zaútočily po vylití vody na podmáčený kousek půdy, a obrátila se k cestě zpět. Zamyšleně při chůzi houpala škopkem dopředu a dozadu a pozorovala skupinu navrátilců, která se výrazně přiblížila. I na tuhle dálku rozeznala Gryana, jak mluví s Bialonem, který mu nejspíš líčil, co na své výpravě potkali. Sama byla zvědavá a nemohla se dočkat, až si ten příběh poslechne. A taky ji zajímalo, kdo byl ten cizinec, který MacGregorovým pomohl. Gryan se mu za to určitě odmění, až se s ním setká. Možná mu dokonce nabídne místo v domobraně. Nakonec, pokud se do Westfallu vážně vrací loupežnické bandy, bude se hodit každý zdatný bojovník.

S prázdným kbelíkem vystoupala po schůdcích, prošla dveřmi a zamířila do kuchyně. Heather s Frankiem tam už stavěli na pult čerstvě naražený sud piva, který v mezičase vytáhli ze sklepa.

„Hej, Hope!“ zavolala Heather zpoza dubového sudu. Hope si přitom pomyslela, že to zní jako když na ni volá „hej hou“ a v duchu se té pitomé myšlence usmála. „Běž zkontrolovat, jestli máme čistý žejdlíky. Nebudu našim chlapcům točit žádnej šmejd.“ Hope položila kbelík do kouta, kde nemohl nikomu překážet, a klekla si pod bar, kde měli uskladněné žejdlíky a džbánky, hliněné i dřevěné. Vždycky do nich zběžně nakoukla, aby si ověřila, že je dostatečně vydrhli. U těch dřevěných vždycky bylo třeba se podívat dvakrát, protože ty se myly přece jen o něco hůř.

Dveře od hostince zaskřípaly, jak dovnitř vešel první host. Hope automaticky chytla hliněný džbánek, který měla zrovna po ruce a narovnala se. Na hosta se v první chvíli ani nepodívala a rovnou zamířila k soudku. Heather si hosta všimla také, kývla na něj a zmizela v kuchyni.

„Pivo?“ položila jednoslovně Hope otázku, kterou nejspíš bude dneska ještě mockrát pokládat, většinou zbytečně.

„Jo,“ ozval se hlas, který byl Hope až nepříjemně povědomý. „Nejdřív pivo a pak samohonku.“ Hope vzhlédla od pěnivé tekutiny, kterou čepovala, a při pohledu na příchozího málem přelila. Byl teď mnohem špinavější a neupravenější, ale o jizvách v jeho obličeji a na jeho pažích nemohl být pochyb. I on si všiml jejího pohledu a vřele se usmál, přičemž odhalil pár chybějících zubů.

„Ahoj Hope. Rád tě zas vidim,“ řekl a těžce dosedl se na jednu z vysokých židlí u baru. Všechny Hopiny otázky, které se mohly týkat přepadení, jako mávnutím kouzelného proutky zmizely a nahradily je nové, pálivější.

„Jacu?“ zeptala se nejistě, i když moc dobře věděla, s kým mluví. Strongarm znaveně přikývl. „Co tu děláš?“ zeptala se Hope na to, co ji v tuhle chvíli trápilo nejvíc. Další otázky měly hned následovat. Jac mávnul rukou směrem ke dveřím.

„Jak to tak vypadá, nejspíš už tu zas zachraňuju lidi,“ řekl a nahlédl za bar. „Opatrně, ať ti to nepřeteče.“ Hope sebou cukla, jak se rychle podívala ke svým dlaním. Naštěstí ji Strongarm včas upozornil, jinak by se zapomněla a skončila celá od piva.

„Jej!“ sykla si pro sebe a zavřela čep. „Promiň,“ omluvila se a položila džbánek s pivem na pult před Strongarma. „Já jen… víš co, nečekala jsem, že tě tu někdy uvidím.“

„To sme dva,“ pokýval hlavou Strongarm a přiložil si džbánek k ústům. Několikrát mocně lokl, než ho znovu položil do malé loužičky, která po korbelu zůstala na dřevěné desce. „Co že nejseš na farmě? Rodičové tě vyhnali z domu?“

„Ne,“ zakroutila Hope hlavou s jemným úsměvem na tváři. „Jsem tu ve službě. Abych trochu poznala svět mimo farmu, říká táta.“

„Sentinel Hill teda není uplně moje představa světa, ale lepší jak nic. Tvůj tatík má pravdu. Měla by ses rozhlídnout, dokud máš čas. Jak se mu vůbec daří? Už sem ho taky pěkně dlouho neviděl.“

„Máme se dobře,“ pokývala Hope hlavou. „Hodně se změnilo, co jsi odešel. Daří se nám dobře, zloději na nás nechodí a máma s tátou jsou zdraví,“ zaklepala kloubky ruky na dřevěný bar.

„To rád slyšim,“ pozvedl znovu žejdlík Jac. „Tak na tvýho tátu,“ připil si. „Víš co, řikal sem si, že bych se k němu na žně vrátil. Mysliš, že by mě zas vzal k sobě?“

„Proto ses vrátil?“ zeptala se s lehkým úšklebkem Hope. „Kde jsi vůbec byl po ty dva roky, co jsem tě neviděla?“

„Řekněme, že sem dával do kupy pár svejch starejch kamarádů z armády,“ pokýval vyhýbavě hlavou ze strany na stranu Jac. „Několik by jich mělo být i tady, ve Westfallu. A když už sem tady, tak můžu trochu pomáhat, ne?“ zazubil se mezernatým úsměvem.

„To tys pomohl MacGregorovým?“ trklo náhle Hope. Strongarm určitě byl tou postavou, kterou viděl z dálky přicházet spolu s domobranci.

„Myslíš ty kupce s rozbitým kolem?“ zvedl obočí Strongarm. „Drby se koukám vážně šířej rychle. Jo, to sem byl já. Ale hlavně to nikomu neříkej, jinak ze mě ještě udělaj lidovýho hrdinu.“

„Na tom přece není nic špatného,“ namítla Hope-

„Možná,“ sykl Strongarm. „Ale já nechci skončit jak Stoutmantle, oslavovanej a neomylnej, spasitel chudejch a tak dále a tak dále.“ Obmotal prsty okolo celého obvodu žejdlíku a dopil jej do sucha. Hope si přitom všimla něčeho, co předtím nezaregistrovala. Jac seděl podivně zkrouceně, skoro jako by ho něco bolelo. Ale jeho oblečení nevypadalo, že by jím někde něco prošlo a zranilo ho.

„Jacu?“ ozvala se.

„Hm?“ zabručel Strongarm a lehce si odříhl.

„Co byli zač ti loupežníci? Ti, co přepadli MacGregorovy?“ Strongarm si odfrkl.

„Jen ňáká drzá parta gnollů, co trochu povyrostla. Už se nemůžu dočkat, jak se kvůli tomu začnou šířit fámy, že Lidová milice vymlátila sedm sjednocenejch gnollích klanů, kteří mezi sebe vzali i zlobra, několik orků a všechny vedl nějakej černokněžník,“ zabručel, jako kdyby ho ta samotná myšlenka otravovala.

„A kolik jich teda bylo, ať to můžu vyprávět pravdivě?“ pousmála se Hope. Jac pokrčil silnými rameny.

„Možná dvacet? Nevim, ty hyeny se špatně počítaj, když se pořád hýbou a chtěj tě sežrat. Ještě štěstí že vás ta kupcova manželka našla. Jinak by bylo po nás.“

„A Will… ten kupec, je v pořádku?“ Strongarm váhavě pokýval dlaní.

„Těžko říct. Pocuchali ho dobře, chudák se do nich pustil jen se sekerou. Ale myslim, že se z toho dostane. On i ta jeho žena. Já sem měl víc štěstí.“ Hope si ho pořádně změřila pohledem. Něco jí na něm nehrálo. Strongarm si toho nejspíš všiml, protože decentně zaklepal džbánkem o dřevo. „Nalej mi ještě, prosim.“ Hope chytla prázdný džbánek a v tom ji to trklo. Jacova košile, ušpiněná prachem a zaschlým bahnem, měla na jednom místě úplně jinou barvu. Zpod jeho kožené kazajky se na pravém Strongarmově boku pomalu šířila velká skvrna, která na první pohled vypadala jen jako další flek od červeného bahna. Hope však měla mnohem lepší představu o tom, co tam veterán skrývá.

„Jacu, ty jsi zraněný,“ řekla tichým hlasem a cítila, jak ve tváři trochu bledne.

„Blbost,“ zabručel Strongarm a znovu zaťukal kloubky o pult, aby mu to pivo natočila rychleji. Hope se k tomu však neměla. Místo toho se mu zadívala zpříma do očí.

„Prosímtě nelži mi. Vidím to. Ti gnollové tě zranili. Musíš za ranhojičem,“ řekla klidně, až ji to samotnou zaskočilo. V Jacově tváři se objevil o něco jiný výraz. Výraz obav a neklidu.

„Ne, nemůžu,“ řekl rozhodně. Snažil se nedat najevo, že ho rána skrytá pod kazajkou a košilí pálí.

„Musíš! To se necháš kvůli pýše zabít?“ naléhala Hope.

„Je to jen škrábnutí. Ti šmejdi nešli hluboko do masa. A navíc, tohle není vo ňáký blbý pýše.“

„To tedy není jen škrábnutí, to vidím i odsud. Jestli se bojíš, že ti ranhojič vezme všechny peníze, tak mu prostě řekni, že to ty jsi zachránil MacGregory. Udělá určitě výjimku.“

„To není ani vo penězích, Hope. Prostě za ním nemůžu a šlus. Dej mi samohonku a já se z toho vylížu sám. Jako dycky předtím.“ Hope si povzdechla a natáhla se pro demižon, ve kterém skladovali tvrdý alkohol od nějakého trpaslíka z kopců. Na půli cesty se však zastavila.

„Můžu ti pomoct, Jacu. Když nechceš k doktorovi, můžu ti to ošetřit já,“ nabídla se. Strongarm si ji zprvu nedůvěřivě prohlédl, ale pak se rána znovu ozvala.

„Jak bys mi to chtěla vošetřit?“ zeptal se. „Ty přece nejseš žádnej felčar.“

„Ne,“ zakroutila Hope hlavou. „Ale pamatuješ si na tu moji knihu? Byla o bylinách a léčení. Určitě se tam najde něco, co ti pomůže.“ Strongarm se opřel lokty o bar a začal v něm zkoumat suky, jako kdyby se rozmýšlel. „Prosím. Nech mě ti pomoct.“ Jac zvedl ztrhaně obličej, ze kterého se vytratilo množství krve a po pár mučivě dlouhých vteřinách přikývl.

„Tak dobře. Vo co můžu přijít?“

 

Hope listovala starým výtiskem školní učebnice, po letech používání už dost zašlým a s mnoha stránkami potrhanými. Díky svému studiu knihy se dokázala mezi stránkami a kapitolami orientovat velmi rychle a během pár minut měla dobrou představu o tom, jak Strongarmovi pomoct. Zraněný veterán seděl na Hopině posteli vedle dívky a opatrně se vysvlékal z kožené kazajky a zakrvácené košile. Když se z oblečení soukal, několik vláken lněné košile mu zalezlo do rány a zachytilo v sobě první hrudky sražené krve. Pokaždé, když s košilí trochu hnul, neklidně sebou trhnul a bolestivě přitom syknul. Hope, která jej samozřejmě slyšela, se tomu pokoušela nevěnovat pozornost a místo toho se snažila vybavit si, které byliny může rychle sehnat a které z nich Jacovi pomůžou. Nakonec našla co hledala. Bylo to až směšně prosté, skoro jak z babské rady, ale Hope si byla jistá, že pokud jim nějaká bylina takhle narychlo pomůže, bude to tahle.

„Mám to,“ píchla prstem do zažloutlé stránky. Do půl těla nahý Jac si rukou přidržel ránu a se syknutím se nahnul nad Hope, aby lépe viděl na knihu. Podivná změť znaků a znamének mu vůbec nic neříkala, ani když se v ní snažil najít nějaký smysl. Ovšem ilustraci, i když trochu rozmazanou a vybledlou, rozpoznával.

„Mírokvítek?“ podivil se a znovu se stáhl víc do sebe. Poraněná kůže tak méně bolela. „To teda doufam, že víš, co děláš.“

„Vím,“ řekla Hope jistěji, než si doopravdy připadala. Přitom si uvědomila, že vlastně nikdy nikoho doopravdy neléčila. Rozhodně nikomu nezašívala ránu. Ale co mohla dělat? K ranhojiči Jac nechtěl a bez pomoci by zle skončil. Lehce si povzdechla a vstala z postele. „Jdu ho sehnat. A taky nějaké obvazy. A jehlu s nití. Ty hlavně nikam nechoď,“ rozkázala, zatímco směřovala ke dveřím z pokoje, ve kterém přespávaly děvečky a ve kterém kromě ní a Strongarma teď naštěstí nikdo nebyl.

„Zkusim to,“ broukl Jac. Opatrně vzal košili, několikrát ji přeložil a opatrně si ji přitiskl na ránu, tak, aby se mu tkanina znovu nezaryla do krevní sraženiny, ale zároveň aby nezašpinil Hope postel. Heather by se totiž určitě zajímala, proč její lůžkoviny vypadají, jako kdyby na nich bourala prase.

 

Hope vyběhla na dvorek a sklonila se k malému záhonku pod oknem do jídelny. V duchu poděkovala Světlu, že je Frankie takový lenoch. V záhoně, ve kterém měly růst akorát mrkve a který měl Frankie už dávno vyplít, vyrážely mezi zelenými stonky drobné bělavé kvítky. Hope si opatrně dřepla, aby se neumazala od vlhké hlíny a vyškubla z prsti několik křehkých rostlinek. Bílé okvětní lístky se na ni usmívaly a ona se usmála nazpět. Lehce z kořínků sklepala hlínu a schovala květiny do kapsáře. Rozhlédla se, jestli ji někdo neviděl, a pak po sobě zahladila těch pár stop, které tam zanechala. Nechtěla, aby to vypadalo, jako že se tam pustila do práce a rázem od ní zase utekla. Uhladila si sukni a vrátila se do hostince, aby sehnala obvaz, jehlu a niť.

Najít je nebylo zas tak těžké. Po množství incidentů a nehod, které se občas v kuchyni odehrály, trvala Heather na tom, že budou v malé skříňce skladovat pár obvazů, tinktur na bolest a mastí na popáleniny, aby nemuseli s každou malou ránou otravovat ranhojiče. Hope si nebyla jistá, jestli tam najde i jehlu s nití, ale vzhledem k tomu, co věděla o šenkýřce, s tím mohla počítat. Heather vážně nesnášela, když se musela obracet na někoho jiného s problémy, které podle svého soudu dokázala vyřešit sama. Hope objevila skříňku během krátké chvíle, pečlivě uloženou na velké skříni mimo dosah prskajících pánví a klokotajících kotlů. Přistrčila si čtyřnohou stoličku, aby na ni dosáhla a zatímco balancovala na dřevěném štokrli, otevřela skříňku a vytáhla z ní dva smotané lněné obvazy, režnou nit a jehlu, do které se naštěstí ještě nepustila rez. Všechno pobrala do jedné ruky, i když kvůli tomu musela roztáhnout prsty až na maximum, zavřela volnou rukou skříňku a slezla dolů. Stoličku uklidila na své místo a rychle zamířila zpátky ke zraněnému Strongarmovi. Ve dveřích se však otočila a pohled jí padnul na regály, na kterých měla Heather uložené nenačaté lahve s pálenkami. To by mohlo pomoct a šenkýřka si určitě nevšimne, když se jedna z lahví na chvilku ztratí a pak se objeví mezi ostatními pod barem. Hope se pro jistotu ještě jednou podívala, jestli ji někdo nevidí a potom hrábla po jedné z lahví s průhlednou tekutinou. S uloupenými léčitelskými prostředky vyběhla z kuchyně.

Když Jac uviděl vracející se Hope, hořce se pousmál. Pořád seděl na posteli a trochu se hrbil. Bylo na něm vidět, že měl štěstí, že si Hope jeho zranění všimla. Kdyby se držel svého původního plánu ošetřit se sám, nejspíš by daleko nedošel.

„Máš všechno?“ zeptal se přidušeně, když děvče vstoupilo do dveří. Přikývla a pokynula mu, aby si odtáhl košili od krvácející rány v trupu. Teprve až teď, když se na něj pořádně podívala, si uvědomila, jak moc je vlastně Strongarm zjizvený. Stopy po starých zraněních na obličeji a pažích, které měla doteď možnost si prohlédnout, nebyly ani zdaleka tak početné jako ty, které posévaly zbytek jeho těla. Hope neměla čas ani chuť je všechny počítat, dohromady ale vyprávěly příběh o zkušeném vojákovi, který vyvázl z nejednoho střetu s nepřítelem. Žádný div, že si myslel, že se z tohohle zranění dokáže dostat sám.

Rána samotná vypadala mnohem hůř, než doopravdy byla. Roztřepené kousíčky potrhané kůže slepené krevní sraženinou dávaly ráně rozšklebený zjev, pravda však byla, že se pod tou hromadou poškozených tkání skrývala jedna jednoduchá sečná rána, provedená nejspíš nějakou zubatou a nebroušenou čepelí. Hope odšpuntovala lahev s pálenkou, uškubla značný kus z jednoho obvazu, který potom namočila do pálenky a opatrně s ním začínala čistit okolí rány. Strongarm sebou trochu cukl a syknul, když se ho poprvé dotkla.

„Promiň,“ omluvila se hned Hope a odtáhla ruku.

„To nic,“ zasyčel Jac. „Už jsem si zvyk. Jen se na to musím ještě trochu napít.“ Natáhl se pro pálenku a silně si přihnul. Zaštkal, když ho tvrdý alkohol popálil v hrdle, a posunkem ruky dal Hope znamení, ať pokračuje. Hope si povzdechla a znovu se dala do čištění poranění.

Z obvazu musela ještě utrhnout další tři kusy, než se jí podařilo odstranit většinu krve. Její ranhojičské znalosti za moc nestály a její postup byl spíše intuitivní. Vyčistit, sešít, obalit poraněné místo mírokvítkem, obvázat a doufat, že to bude stačit. Víc nedokázala. Přesto zůstávala podivně klidná, i když trochu pobledlá. Jakoby ji pohled na krev ani trochu neznepokojoval. Možná se ale jen příliš soustředila na to, aby zachránila Strongarma, než na své vlastní nepohodlí. Vedle postele se pomalu tvořila malá hromádka tvořená útržky obvazu nasáklými pálenkou a krví. Hope se snažila moc neušpinit, ale vzhledem k jejím malým zkušenostem se jí to moc nedařilo. Když už byla s čistotou rány jakžtakž spokojená, přišla řada na šití. Toho se bála. Odrolovala pořádný kus nitě a protáhla ho skrze úzké ucho jehly. Jak jehlu, tak niť potom pořádně propláchla pálenkou. Nevěděla sice proč tomu tak je, ale prý to zabíralo. Ranhojič jí kdysi prozradil, že vojáci, které sešíval takhle upravenými stehy, neumírali tak často. Teď byl čas zjistit, jestli nelhal.

Před prvním vpichem se na moment zastavila, aby se vydýchala. Nikdy neuměla ošetřit nic složitějšího než pořezaný prst, a teď se bude snažit zachránit život tvrdohlavému veteránovi.

„Zůstaň v klidu, Hope,“ říkala si v duchu. „Tohle zvládneš, neboj se. Zůstaň v klidu. Je to jako zašívat košili. Jako zašívat košili. To jsi přece dělala už mockrát. Jako zašívat košili.“ Naposledy vydechla a zajela jehlou o malý kousek vedle rány. Jac sebou škubnul a napjal se jako luk a Hopin první instinkt jí velel, aby zastavila. Pak ale vzhlédla a uviděla jeho odhodlaný obličej, zkřivený bolestí, který ji pobízel, aby pokračovala.

„Jako zašívat košili,“ pošeptala tak, aby to Strongarm neslyšel, a pokračovala v šití. Moc dobře věděla, že cítí každý vpich, každé protažení niti, protože sebou přitom pokaždé nepatrně cuknul. Bylo na něm však poznat, že něčím podobným neprochází poprvé, protože ani jednou nezanaříkal, ani jednou si nepostěžoval a pokud se mu člověk nepodíval do tváře, ani by nepoznal, že sešívá živého a bdělého člověka. Rána v boku se pod Hopinými nezkušenými vpichy pomalu uzavírala a Hope děkovala Světlu, že přišel jen s jedním zraněním. Neustále si přitom opakovala svoji mantru, aby zapomněla, že píchá do živého masa. Jako zašívat košili. Jako zašívat košili. Ale nebylo to jako košile, spíše jako nevydělaná vepřová kůže, nepříjemně teplá a pulsující. Posledních pár stehů bylo nejhorších. Niť jí už docházela a Hope věděla, že si teď musí dávat dobrý pozor. Dva závěrečné stehy trvaly skoro stejně dlouho jako prvních pět. Po tom posledním udělala na konci něco jako uzlík a v prstech utrhla jehlu.

„Už je to dobrý,“ řekla potichu Strongarmovi, který celou dobu seděl napjatý k prasknutí. Jac se na první pohled uvolnil a Hope měla pocit, že poprvé od začátku sešívání doopravdy vydechl. Sáhla do kapsáře a vytáhla z něj stonky mírokvítku. Zakrvácenou rukou mu je podala.

„Na. Trochu si to očisti a sežvýkej,“ pobídla ho, zatímco rozmotávala druhý obvaz, aby ho vymáchala v pálence. Strongarm se na byliny ve své ruce nedůvěřivě zadíval.

„Proč?“ zeptal se chraplavě. Hope si odhrnula palcem z čela neposlušný pramen havraních vlasů a přikývla.

„Zrychlí to hojení a utlumí bolest.“ Jac zatoulal pohledem ke staré učebnici, která pořád ležela opodál se stránkou na bílém plevelu. Otrhal z rostlin kořínky a trochu neochotně si strčil stonky i s lístky do úst. Připadal si jako králík a jindy by se tomu i zasmál, teď by si ale jen zbytečně potrhal čerstvé stehy a způsobil další bolest. Zatímco přežvykoval podivně sladké rostlinky, Hope otrhala ze zbytku mírokvítku drobné lístky a opatrně je přiložila na sešitý bok. Díky lepkavé krvi, která se během šití mezi stehy opět objevila, se lístečky snadno přilepily a Hope je tak nemusela držet. Vzala do rukou obvaz nasáklý alkoholem a začala Strongarmovi obvazovat celé břicho. Znovu přitom sebou trochu škubl a naskočila mu husí kůže, když se studená tekutina dotkla jeho pokožky.

„Vždycky jsi takhle neopatrný?“ zeptala se Hope, zatímco jej obvazovala. Strongarm mocně polkl a pak pohlédl dolů na svoji ošetřovatelku.

„Co tím mysliš?“ zeptal se.

„Všechny tyhle jizvy,“ pohodila Hope bradou k vybledlým čarám v Jacově opálené kůži. „Ty nejsou od krumpáče, spadlého trámu nebo od pluhu.“

„Ne,“ zakroutil Strongarm hlavou. „To nejsou. Ty sem si přines z války.“

„Z války proti Stormwindu?“ zeptala se Hope. Skoro už zapomněla na Strongarmovy příběhy z jeho rebelie, které jí vyprávěl během své služby na farmě. Teď si je však připomněla a rázem jí přišly mnohem tmavší a odpornější, než když je slyšela poprvé. Jac zvednul pohled k Hopinu obličeji. Její výraz ztvrdnul a ruka, která jej ošetřovala, už nebyla tak něžná a opatrná. „Anebo z války proti lidem z Westfallu?“ Strongarm se v první chvíli zatvářil, jako že neví, o čem mluví. „Nedělej ze sebe pitomce, Jacu. Ty jsi byl u Defiasů, že? U těch zlodějů, banditů a vrahů.“ Strongarm sebou při vyslovení toho jména cukl a ohlédl se, jestli je někdo nemůže slyšet. Pořád však spolu byli v pokoji sami.

„Todle ti o nás napovídali?“ zeptal se přiškrceně.

„Napovídali? Vždyť je to pravda. To vy jste přivedli Westfall do tohohle stavu.“ Naposledy obtočila obvaz okolo veteránova trupu a stáhla konec pevným uzlem. Při jeho vázání prudce utáhla tkaninu, až Strongarm hekl. „Ani nevím, proč tě ošetřuju. Měla bych tě nechat vykrvácet.“

„Hope…“ pokusil se Jac něco říct na svoji obranu, ale Hope ho hned přerušila-

„Kolik lidí jsi zabil? Kolik farmářů jsi vyhnal z jejich domů?“

„Dobrá,“ zamračil se Strongarm. „Povim ti to, ale hlavně buď pro všechno na světě zticha, jo? Nepotřebuju, aby tu o mě vědělo ještě víc lidí. Souhlas?“ Hope se tvářila velice nepřesvědčeně. Postavila se na nohy a teď se tyčila nad Jacem se založenýma rukama, špinavýma od krve. Nakonec ale přikývla. „Podivej, to, co sme dělali, nebylo hezký, ale bylo to nutný. Když ukradneš chleba, abys nakrmila někoho, kdo umírá hlady, je to zločin?“

„Možná. Nechci slyšet tvoje hádanky. Měla bych tě nahlásit Gryanovi.“

„Ale neuděláš to,“ řekl sebejistě Strongarm. „Protože sama víš, že taková krádež zločin není.“

„Jenže ty jsi nekradl chleba, Strongarme. Ty jsi kradl celé farmy,“ skoro až vykřikla Hope. Ten chlap se jí hnusil čím dál víc.

„Ne! Ze začátku sme je vykupovali, za dobrou cenu. To ti ale nikdo neřek, co? Zabírat sme je začali až ke konci, ze zoufalství. Ale to všechno mělo vyšší smysl. Víš přece, čeho sme chtěli dosáhnout, ne? Spravedlnosti a rovnosti pro všechny. Za to sme bojovali. Když sem přišli vojáci ze Stormwindu, bojovali, protože jim to někdo řek, někdo, koho většina z nich nikdy ani neviděla a koho dokonce nesnášela. My sme se bili za lepší budoucnost pro všecky, za nějakej ideál, za něco vo dost vyššího než čeho je náš pan král vůbec schopnej.“ Hopin postoj se nezměnil, ale výraz v její tváři napovídal, že Strongarm v jejích očích aspoň trochu zlidštěl. Asi jako prase, které někdo oblékl.

„A ty? Ty jsi bojoval proč? Co jsi mezi Defiasy dělal?“

„Uklízel sem,“ řekl pochmurně Strongarm a sklonil hlavu. Natáhl před sebe ruku a ukázal na černé ozubené kolečko, vytetované na vnější straně předloktí. „Víš, co je tohle?“ zeptal se.

„Ne,“ odvětila nepohnutě Hope.

„Symbol. Znamení, že sme všichni součástkami v jednom velkym stroji a aby ten stroj fungoval, musíme se všichni votáčet tím správným směrem. Spousta z nás měla stejný tetování. Jenže občas se našel někdo, kdo na to zapomněl. A van Cleef… Edwin to nenáviděl. Když se někdo vodklonil vod naší cesty, když někdo začal bejt divokej a nezvladatelnej a porušoval naše pravidla, nebo dyž začal útočit na lidi, který sme měli nechávat na pokoji, přišel jsem já a zbavil jsem se jich.“

„Jako že jsi je pozabíjel?“

„Jo,“ přikývl Strongarm. „Takže si měla pravdu. Zabil sem hodně lidí, ale nikdy sem nezavraždil člověka, kterej si to nezasloužil.“

„A jak si můžu být jistá, že mi tentokrát říkáš pravdu?“

„Dycky jsem ti říkal pravdu,“ pokrčil rameny Strongarm. „Už tehdy na farmě jsem ti říkal pravdu. Spíš se ptej, jestli ti ty zdejší milicionáři nelžou. Voni vyhráli, tak si diktujou, co je a není pravda. Dycky to tak bylo. Já před tebou nic neskrejvám. Gryan a jemu podobní hrdinové dost možná jo.“ Jac se opatrně natáhl pro zakrvácenou košili a přitom sykl, zatímco se mu pod obvazy ozvaly stehy. Košili rozklepl a prohlédl si množství rudé tekutiny, která se vpila do látky. Na boku košile se šklebila podlouhlá roztržená díra. Pomalu se začal do špinavé haleny navlékat a vždy se trochu zachvěl, když se ohavně lepkavá látka dotkla jeho zjizvené kůže.

„Tak jak?“ zeptal se s očima upřenýma na Hope. „Zavoláš na mě královu spravedlnost?“ Hope chvíli neříkala nic. V její hlavě se však hádaly protichůdné myšlenky, jedna hlasitější než druhá. Mohl jí lhát. O sobě, o Defiasech i o Gryanovi. Vlastně jí docela určitě lhal. Ale na druhou stranu, pokud to byla lež, tak velmi dobře promyšlená a propracovaná. Hope se snažila, seč mohla, přesto v ní však nenacházela mnoho děr. Tak ohromná banda zločinců určitě nemohla fungovat, kdyby jí někdo nevládl pevnou rukou. Historii vždy píší vítězové, to už párkrát za svůj život zaslechla. A ta malá, nepatrná šance, že Strongarm mluví pravdu, tu koneckonců přece jen byla. Pokud by na něj teď zavolala milici, možná by odsoudila k smrti člověka, který sice napáchal mnoho zločinů proti zákonům království, přesto však ale nebyl špatným mužem.

„Když tě nechám jít, kam půjdeš?“ zeptala se Hope a snažila se, aby to nevyznělo ani jako potvrzení, ani jako vyvrácení jeho otázky. Strongarm vzal do rukou svoji vestu a bez dlouhého zamýšlení odpověděl.

„Nějakej čas tu nejspíš ještě zůstanu v kopcích. Potřebuju se z tohohle pořádně vylízat. Taky tu někoho hledám a nečekám, že mi to půjde rychle.“

„Koho?“ zajímala se Hope.

„Starou známou,“ odpověděl neurčitě Jac a zatímco si zapínal knoflíky vesty, znovu se podíval na Hope. „Možná tě bude taky chtít poznat.“

„O to nemám zájem,“ zavrtěla rozhodně hlavou Hope.

„Já vim,“ řekl Jac a s heknutím se zvedl z postele. „Musim ti poděkovat. Nejspíš si mi zachránila život. Nezapomenu ti to.“ Hope po něm střelila pohledem a pohodila hlavou ke dveřím.

„Podruhé už to nejspíš neudělám.“ Strongarm přikývl a vyšel ke dveřím z pokoje, nechávajíc Hope stát za sebou. Ani se za ním neotočila. Ve dveřích se však ještě na chvíli zastavil a těžce si povzdechl.

„Hope,“ řekl ještě a podíval se zpět na dívku stojící u postele. Nepohnula se. „Dávej na sebe pozor. Bez vohledu na to, co si vo mě myslíš, nechci, aby se ti něco stalo. Náš drahej král se nestará vo nic, co nějak nesouvisí s válkou. Jestli se tu ukážou královi muži, nevěř jim. Nepřinášejí nic dobrýho.“ Hope neodpověděla, jen se sehnula a začala ze země poklízet špinavé obvazy, šicí náčiní a lahev s pálenkou. Strongarm poznal, že s ním už nechce mluvit, ale stejně se chtěl rozloučit. „Sbohem, Hope. Snad si příště promluvíme líp.“

 

 

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.