Píseň ohně - 22. kapitola

• Bellatrix
• 22.08.2013
• Fan Fiction

22. KAPITOLA - Prašť to holí Kael’thas Sunstrider byl bezesporu hezký muž. Pokud tedy máte slabost pro uhlazený a elegantní půvab, na míru šité róby zdobené drahokamy, lesklé vlasy jako proud taveného zlata a povznesený úsměv. Což já neměla. Mně vždycky připadal zženštilý a otravně povýšený, ale dokud v sobě nesl alespoň zbytky hrdosti a cti rodu Sunstriderů, respektovala jsem ho. To vše již však bylo dávno pryč, stejně jako jeho grácie a nenucenost prince. Muž, který stál přede mnou ve vlhkém šeru kobky, měl kůži zelenkavě šedou jako mrtvola tlející v nejhlubších propastech beze světla, tvář svraštělou vráskami stoletého lidského starce a v divokých smaragdových očích šílenství přesahující hlubiny tohoto světa. Uprostřed propadlé hrudi měl vražený jedovatě zelený krystal pulzující s každým úderem jeho zrádcovského srdce; z okraje strašlivé rány vyvěral ohavný nazelenalý hnis a stékal na ubohé zbytky rudého roucha, které mu zakrývalo spodní část těla. Jediné, co se nezměnilo, byl arogantní úsměšek na jeho pobledlých rtech, jež ztratily veškerou zdravou barvu živého těla. Jeho oči jako dvě studnice zelených plamenů se na okamžik obrátily jakoby směrem dovnitř, sledujíce dráhu čepele, která proťala vzduch a skončila zabořená mezi kameny na druhé straně kobky. Kael’thas mi pokynul nehmotnou rukou a nazelenalá záře kolem jeho těla se zavlnila zatuchlým vzduchem. „Jaký krásný pohled,“ zakrákal nakřáplým hlasem a jeho šílený úsměv se rozšířil jako škleb na tváři lebky. Přestože mi bylo jasné, že jde o pouhou projekci a že se Kael’thas reálně nachází někde úplně jinde, obešla jsem tu pokřivenou karikaturu muže velkým obloukem a vytrhla ze spáry mezi kameny svůj nůž. Kael’thasovy oči mě přitom pozorovaly hladovým pohledem, jaký jsem u něj viděla všehovšudy jedinkrát v životě: když stál před zuboženými zbytky svého lidu, které ještě měly dost sil a dostatečně velkou vizi, aby svého domnělého zachránce následovaly, za zády mu vířily smaragdové prstence vesmírné energie a on v hrozivém stínu Temného portálu sliboval Sin’dorei novou éru, magii, jež utiší jejich hlad, a obraz sladkého zúčtování. Jeho tehdejší odhodlání bylo v onen mystický moment téměř děsivé a i nyní jsem cítila, jak mi po zádech přechází mráz, když jsem se mu opět postavila tváří v tvář. „Vidím,“ pokračoval Kael’thas a žádostivost z jeho očí prýštila stejně jako vazký hnis, který mu mokval v ráně a tenkým pramínkem se spouštěl k zemi, „že i po tom všem s námi sdílíš stejnou kletbu. Jaká ironie.“ Silou vůle jsem odtrhla pohled od odporné podívané v okolí krystalu, jejž měl zaražený hluboko v mase, a letargicky odpověděla: „Ironie je, že tomu říkáš kletba. Vždycky jsem měla dojem, že tohle je vše, co jsi od života chtěl. Moc bohů a magii přesahující život,“ zalétla jsem pohledem ke dvěma zeleným koulím prstencovitě se stáčející energie, které mu líně pluly kolem hlavy. Kael’thas se zachmuřil; jeho bezkrevné rty téměř zmizely v hlubokých stínech jeho vyhublé tváře. „Nikdy jsem neměl vše. To, co jsem si sám dobyl, je jen mizivá část všeho, co mi kdy mělo patřit.“ Přes obě bledé líce mu proběhl krátký třes a energetické koule se prudce zatřásly. Kael’thas se mírně předklonil a vražedný krystal se mírně vysunul ven, odhalujíce pod sebou vrstvy nekrotické tkáně, která se zjevně stále rozrůstala. Netušila jsem, co ho drží při životě, ale na jeho místě bych se nejspíš modlila v rychlou smrt. Potlačila jsem prudký záchvěv nevolnosti a rychle se mu podívala zpět do očí, které byly nyní doširoka rozevřené a přesto zoufale prázdné. Jaksi nejasně jsem vnímala, že za mnou vstoupil do místnosti i zbytek mých společníků, ale ti se zatím drželi zpět a Kael’thasovu přítomnost, třebaže nereálnou, nijak nekomentovali, a stejně tak jim nevěnoval pozornost ani on. „Nevím, co tím myslíš, a upřímně řečeno je mi to úplně jedno. Chci jenom vědět, kde je Thorax a kde schovává můj meč.“ Kael’thas se tiše zasmál. „Má talent, ten kouzelníček, to ano. Je chytrý a všechno má dobře propočítané. S jednou myšlenkou mě dokonce předstihl. Učedník předběhl svého mistra, věřila bys tomu, Sinn’Fallah?“ Obrátila jsem oči v sloup. „Řekni mi, mistře, víš, co tady Thorax v Outlandu provádí? Nevím, jestli to dělá s tvým vědomím, nebo bez něj, ale je to naprostý blázen.“ Bylo to asi, jako kdybych si stěžovala vodnímu elementálovi, že venku prší, napadlo mě, když se Kael’thas maniakálně rozchechtal. „V tom, co provádí, jsem předstihl zase já jeho. Ale ať si to chlapec užije, moc nikdy netrvá věčně.“ „V tomhle případě určitě nebude,“ ujistila jsem ho chladně. „A teď mi řekni, kam ten bastard schoval můj meč.“ Kael’thas na mě šibalsky pomrkával. Ani v nejmenším jsem neočekávala, že by mi to opravdu prozradil, nicméně jsem doufala, že ve svém stadiu šílenství si už myšlenky nejspíš není schopen uhlídat a že mu jednou prostě něco musí uklouznout. „Řeknu ti to, když mi i ty něco řekneš,“ překvapil mě pak svojí odpovědí. „A to?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Někdo ke mně zezadu přistoupil. „Možná bys s ním neměla mluvit,“ ozvala se Illiyana naléhavě. „Co když se tě jenom snaží zdržet, aby dal Thoraxovi čas uprchnout?“ Umlčela jsem ji netrpělivým pohybem paže. „Nuže?“ pobídla jsem Kael’thase, který si mě zatím jen pobaveně měřil. „Chci, abys mi řekla…“ protahoval bývalý panovník jednotlivá slova a v koutcích úst se mu na okamžik vytvořily malé bublinky slin, které setřel bledým jazykem, „proč jsi nakonec po všem tom svém fňukání zvolila stejnou cestu. Stejnou kletbu.“ Opakoval to slovo s jakousi fanatickou s nenávistí hraničící vášní, z níž mne opět zamrazilo v zádech. „Ne,“ odpověděla jsem zcela automaticky. Kael’thas pokrčil rameny. „Jak chceš. Tak sbohem.“ Jeho silueta začala pomalu mizet. „Počkej!“ zařvala jsem a udělala krok vpřed, jako bych ho zde snad chtěla udržet holýma rukama. Elfova projekce opět získala pevné obrysy a po chvíli i původní barvu, bez níž bych se však možná byla obešla. Z jeho našedlé kůže, vystupujících žeber a lesknoucí se vrstvy mokvající hniloby v jeho hrudi se mi obracel žaludek naruby. Zamračeně jsem mu položila otázku: „Proč to chceš vědět?“ „Bude to pro mě takové další malé vítězství,“ sdělil mi s úsměvem a zelené koule vznášející se nad jeho rameny se téměř radostně zatřepetaly. „Byla jsi tak strašně umíněná, ale já dobře věděl, že jednou přilezeš.“ To, co říkal, byl naprostý nesmysl, který jen dokazoval, jak nic nechápe, ale já mu to nehodlala vyvracet. Už jsem se uklidnila natolik, abych byl schopná přistoupit jeho hru. „Takže? Proč?“ otázal se Kael’thas a pásl se pohledem na mém zkroušeném výrazu. Vypustila jsem z plic dlouhý neslyšný povzdech. „Protože jsem chtěla být silnější. Ale ne kvůli sobě,“ podotkla jsem, protože mě dráždilo, nakolik Kael’thas při mé odpovědi vypadal spokojený sám se sebou. „Chtěla jsem být silnější a dokončit to, co se tobě nepodařilo. Chtěla jsem si dojít pro Arthase a srazit ho na kolena, tak jako on srazil na kolena nás.“ „Aeolynnina malá holčička nám dospěla,“ zaskřehotal Kael’thas a chrčivě si odkašlal. Tenké rty se mu zbarvily hutnou, do hněda zbarvenou krví. Odvrátila jsem pohled. „Jsi na řadě,“ procedila jsem mezi zuby. Kael’thas rozhodil ledabyle rukama. „Všechno důležité a tajné a významné má Thorax tady. Tak hledej, Sinn’Fallah, hledej, ať ti něco neuteče,“ poradil mi blahosklonně s tichým pochechtáváním. „Jako by se stalo.“ Obrátila jsem hlavu. Illiyana s Morlannem se skláněli nad jakýmsi úschovným prostorem ukrytým uvnitř zdi a Morlann z ní právě vytahoval štíhlou čepel. Bylo pěkné vidět, že nikdo z mých lidí nemarní ani vteřinu času. Natáhla jsem se ruku, poděkovala Morlannovi krátkým úsměvem a zastrčila si meč za opasek. Kael’thas mě podmračeně pozoroval. „Nejsi tak chytrá, jak si myslíš,“ oznámil mi. „Je spousta věcí, které nevíš.“ „Třeba jak mohl Thorax poslouchat rady takové trosky, jako jsi ty? Víš, co udělám jako první věc, až se vrátím domů? Nechám strhnout ty tvoje zatracené sochy a místo nich dát cokoli jiného, co náš lid povzbudí trochu víc. Třeba zátiší se smečkou chcíplých krys.“ Otočila jsem se k bývalému vládci Sin’dorei zády a zavolala si k sobě Illiyanu. „Víš, co máš dělat,“ řekla jsem jí tlumeně. „Pokus se být co možná nejrychlejší. Co musíš udělat víš snad lépe než já, takže ti budu věřit.“ Illiyana s přivřenými víčky přikývla a složila si ruce na hrudi. „Udělám, co bude v mých silách. Přísahám.“ Provázena nechápavými pohledy Ysadaris a Morlanna jsem si s noční elfkou podala ruce. „Pět minut,“ sdělila jsem jí, zatímco jsem tiskla její úzkou dlaň a snažila se nevnímat, jak je vlhká potem. „Promluvím si s ostatními a pak se tě pokusím dostat do Elemental Plane. Pokud mi to ovšem ono samo dovolí.“ „Čekají mě,“ zněla chmurná odpověď. Illiyana potřásla hlavou. „Jsem připravena.“ Odpověděla jsem jí krátkým úsečným pokývnutím. *** „A ty jsi kdo?“ Illiyana se pomalu obrátila k přízračné Kael’thasově siluetě, který si ji začal zvědavě prohlížet, jakmile spustil oči z Bellatrix, která zmizela se zbytkem družiny opodál. „Illiyana Loreth’Aran,“ odpověděla elfka beze stopy emocí. Po tváři jí tančily zelené odlesky pronikající z Kael’thasovy projekce. „Chce se ti umřít, Illiyano Loreth’Aran?“ „Právě se cítím naopak plná života,“ odvětila Illiyana s pohledem upřeným někam stranou. Paže měla obtočené kolem těla a ve tváři se jí nepohnul jediný sval. „Tak to bys asi měla vědět, že tě Bellatrix posílá na smrt,“ informoval ji Kael’thas s divokou jiskrou v oku, jako by ho pomyšlení na něčí smrt nabíjelo jakousi zvláštní energií. „Ať už máte v plánu cokoli, z Elemental Plane se nevrátíš. Tedy, mohla bys, kdyby tě přivedla zpátky, ale to ona neudělá. Znám ji.“ Illiyana na něj konečně upřela zrak. „Já též. A vím, že Bellatrix vede válku, kterou se snaží vyhrát bez ohledu na svá vlastní přesvědčení, k čemuž jsem ji dovedla já. A ty sám bys měl vědět, že ve válce jsou ztráty nejen povoleny, ale někdy jsou dokonce nutné. Jako v tomto případě.“ Kael’thas na ni dlouhou dobu pouze mlčky hleděl. Poté mu tvář zhyzdil nepěkný úšklebek. „Ty pořád doufáš. Vidím ti to na očích. Věříš v dobré konce a hrdinské činy a ona tě tam nechá, aniž by hnula brvou, nechá tě tam a ani si na tebe nevzpomene. Uděláš jí most a ona tě pak za sebou spálí.“ Elfčiny oči zářily jako dvojice azerothských měsíců a kanul z nich nekonečný klid a bezmezné odhodlání. „Já vím. A pokud mám hořet, ať je to právě teď.“ Kael’thas zamrkal. Čarodějné koule démonické energie mírně pohasly a klesly o několik palců níž směrem k jeho nahrbeným ramenům. Poslední vládce z rodu Sunstriderů byl poprvé za dlouhou dobu opravdu upřímně překvapen. *** Na okamžik jsem byla dokonale oslepená. Přímo přede mnou vybuchl sloup oslnivě bílého arkánového světla a na zmučenou sítnici se mi okamžitě vypálil obraz celé scenérie - zubaté skály, z nichž každou chvíli slétl modře či rudozlatě opeřený šíp, řadu vojáků v plátové zbroji, kteří se bili jako praví stormwindští lvi a kdesi v pozadí potemnělá pevnost, kterou jsem právě opustila poté, co jsem… vyprovodila Illiyanu. Vypadala tak klidně a uvolněně, že jsem měla chuť dát jí pár facek. Místo toho jsem ji ale s falešnými povzbudivými slovy útěchy poslala téměř na jistou smrt. A mnohem víc než tohle pomyšlení mě ničilo, že vypadala… jako by jí to nevadilo. Musela přece chápat… nebo snad ne? Třebaže ještě stále vyvedená z míry právě prožitou zkušeností, reflexy mi zareagovaly téměř bez mého přičinění. Vrhla jsem se k zemi a bolestivě se udeřila do ramene; oči i nos jsem náhle měla plné prachu. Potlačujíc kašel a slzíc skrz narudlou clonu, která mě bolestivě řezala do očí, jsem propátrala bojiště. S úlevou jsem zjistila, že útok nebyl mířený na mě; jen jakýsi kouzelník odklonil arkánový blesk svou holí a ten si našel cestu nejmenšího odporu přímo do země, jak už to ostatně blesky dělávají. Bohužel se ta zem nacházela kousek před mýma nohama. Zapřela jsem se dlaní, vyskočila na nohy a něco mě okamžitě smetlo. Přelila se přese mě jakási polotekutá vlna energie, která několikrát smýkla mým tělem a nakonec mě pustila z metrové výšky na tvrdou zem. „To snad ne,“ zabědoval za mnou teatrálně čísi hlas. „Ty prostě nemáš tu slušnost umřít jako každý normální člověk, když ho shodíš z útesu do propasti, co?“ Vyplivla jsem drobná zrníčka písku, která se mi přilepila na jazyk, a převalila se na bok právě včas, než zemi, kde jsem před okamžikem ležela, rozbrázdil další energetický výboj. Tentokrát se mi podařilo zaujmout pevný postoj a tasit meč. Hraj o čas, připomněla jsem si. Nesmíš to uspěchat. Začala jsem Thoraxe obcházet velkým obloukem a ladnými pohyby jsem kladla nohy do dokonalých šermířských postojů, na které jsem jinak zvysoka kašlala. Jestli to však Thoraxe aspoň trochu znejistělo, to jsem přes jeho mírně nevěřícný úsměv nedokázala posoudit. Také jsem si všimla, že není ozbrojený. Měl jen ten svůj zprohýbaný hrudní plát a kromě této oblasti neměl chráněné nic - ruce, nohy ani krk, přes který mu volně povlávaly prameny černých vlasů. Vypadal jako sebejistý generál, který stojí rozkročen na kopci, pod nímž se svádí tuhý boj, a on sám to vše sleduje z bezpečí své základny a pak si nechá přinést šálek čaje; tady však stál přímo v bitevní vřavě a neměl ani meč, ani dýku, dokonce ani hůl. Matně jsem zaslechla křičet Trollbanea jakési rozkazy. To Thoraxe vůbec nezajímá, co se kolem něj děje? Moment… A nemělo by to náhodou zajímat i mě? Ten jediný okamžik, kdy jsem spustila oči ze svého protivníka a pokusila se koutkem oka podívat, jaké rozkazy kapitán Trollbane vydal a jak nenadálá bitva vůbec probíhá, Thorax využil s nenuceností někoho, kdo si čte v myšlenkách jako v otevřené knize. Švihl rukou jako bičem a ze zápěstí se mu skutečně odmotal dlouhý ohnivý jazyk. Přimhouřila jsem oči před dalším oslňujícím zábleskem, udělala krok dozadu a nastavila ohnivému biči svůj meč. Z čepele odletěly jiskry, rozprskly se směrem k zemi a mě síla úderu málem srazila na kolena. Cítila jsem žár větší než z rozpálené pece, ale ránu jsem ustála. A stejně tak moje zbraň, jak jsem o vteřinu později shledala, když se ohnivá mlha rozplynula. Nyní jsem k celému bitevnímu poli stála zády a po páteři mi klouzala kapka ledového potu. Můj nepřítel stál přede mnou, ale za mnou neviděny desítky vojáků… Thorax navíc připravoval svůj bič k dalšímu úderu a já si nebyla jistá, kolik energie ještě dokáže rodinná čepel pojmout, než se rozžhaví tak, že ji nebudu schopná udržet v ruce, nebo hůř, kdy se začne kov tavit. Za Thoraxem se objevila hlava ozdobená dvěma drobnými modrošedými růžky. Přestože jsem neviděla draeneice do obličeje, na čele jí opět planulo povzbudivé světlo Naaru a vzápětí se vzduchem mihla její hůl, rozzářená týmž oslepujícím jasem. Zasáhla Thoraxe napříč přes záda a muž, démon, či co byl ten ubožák zač, padl na kolena s překvapeným výkřikem a tlumeným zaprskáním, jak jeho kouzlo zhaslo. Draeneika přeběhla ke mně a napřáhla hůl před sebe. „Když jsem říkala, že máš tou holí praštit cokoli, co vyleze z toho tunelu, nemyslela jsem to doslova,“ sykla jsem pobaveně směrem k ní, zatímco jsem nespouštěla oči z Thoraxe, který se sbíral ze země a vypadalo to, že v dlaních hromadí nějakou energii; raději jsem se k němu tedy nepřibližovala a jen vyčkávala. „V tom případě je dobře, že už nejsme v tunelu.“ Dovolila jsem si další úsměv, tentokrát děkovný, a vykročila vstříc Thoraxovi, který si odplivl a vztáhl ruce před sebe. „Hlídej nám záda,“ nařídila jsem ještě Ysadaris a připravila si univerzální blokovací kouzlo. Co máš za lubem, Thoraxi…? <--- zpět na 21. kapitolu | pokračovat na 23. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.