Píseň ohně - 24. kapitola

• Bellatrix
• 01.10.2013
• Fan Fiction

24. KAPITOLA - Zúčtování Byla jsem ohněm. A oheň byl mnou. *** Něco se stalo. Illiyana nevěděla co, ale bylo jí jasné, že se něco změnilo. Téměř cítila neklidné chvění ohňového světa, který ji obklopoval, třebaže se, metaforicky řečeno, nepohnulo ani stéblo trávy. V horkém vzduchu však bylo náhle patrné hmatatelné napětí, které se stále stupňovalo. Jako by celý svět zadržel dech a začínal se pomalu třást jako tělo postižené nedostatkem vzduchu, kdy se před slábnoucím zrakem rozprostírá rudá mlha a svaly se stahují v předsmrtných křečích jednoho z nejhorších skonů. Bylo to ticho před bouří, strašnější, než jaké kdy zažila. Děsivější než jakékoli očekávání boje, kdy je vzduch prosycen těžkým pachem strachu a klamného odhodlání, které se vytrácí jako ranní rosa pod prvními nemilosrdnými paprsky reality, když se smrt mění v něco hrozivě blízkého jako zrádná milenka a zůstává jen jediné - prvotní a neskutečně zoufalá žízeň po životě, který se chvěje na ostří meče. Právě takovou beznadějnou tužbu Illiyana prostřednictvím Ohňových zemí cítila a ten tlak, ta strašná tíha posledního nádechu ji tiskla k zemi a bránila jí v její cestě bez konce. Bez konce. Illiyana se zastavila a ohlédla se zpět. Náhle měla pocit, že směry se prohodily, že nyní hledí ke svému cíli a za zády má místo, odkud přišla. Jenže nic takového zde nebylo. A nebyl ani cíl. Noční elfka se zhluboka nadechla - plíce se jí okamžitě bolestivě stáhly a do krku se jí zabodaly stovky žhavých jehel. Není důležitý cíl, ale cesta k němu. Co však dělat, když cesta nevede žádným směrem? Když cesta vlastně není? Illiyana donutila svou znavenou mysl k přemýšlení. Pak není ani cíl. Nebo musí být naopak všude. Illiyana obrátila svůj zrak ke karmínovému nebi a ten pohled ji ohromil. Šarlatová nebesa vřela jako krev vařená v čarodějném kotli a co chvíli jejich jemnou tkáň proťal klikatý blesk osvětlující celou neskutečnou krajinu oslnivě jasnou září, která ji bodala do zmučených očí a činila každou linii ještě neskutečnější. Oblaka, pokud tedy ty plující purpurové kolosy skutečně byla oblaka, se stáčela do jediné vířící spirály pohybující se buď nekonečně pomalu či naopak tak velkou rychlostí, že nebylo možno její pohyb postřehnout. A její střed byl, jakkoli to bylo nemožné a myšlenkově neuchopitelné, vírem samotným a zároveň jediným téměř neexistujícím bodem, který se ztrácel pokaždé, když se na něj Illiyana pokusila zahledět. Padla na kolena. Zde nebylo nic skutečné. Nebyla žádná cesta. Nechala myšlenky volně plynout a v nich se neočekávaně objevovala skrytá místa, které zmizela pod závojem krvavé mlhy Ohňových zemí. A ty jí náhle samy od sebe splynuly ze rtů. „Jsem most,“ opakovala si pořád dokola slova, která uslyšela, když se svět kolem ní začal měnit a sléval se v jediný krvavě rudý odlesk krášlený zlatou tiárou živého ohně. Nevěděla, zda je tehdy vyřkla Bellatrix jako jakousi poslední nápovědu, než ji poslala do světa, jejž sama neznala a který měla přitom skrytý hluboko v sobě; nevěděla to a nezáleželo na tom. Stačilo vědomí, že ta slova jsou pravdivá. Byla mostem. Patřila do světa slunce a modré oblohy a nekonečného přílivu a odlivu životů a smrtí, avšak nyní byla zde, v říši, do níž nepatřila, kam nepatřil žádný živý tvor, a cesta neexistovala. A co byl vlastně cíl…? „Jsem most.“ Věta byla řečená tak tiše, že se její význam okamžitě vytratil. Stejně nikdo neposlouchal. Nikdo tu nebyl. Illiyana nastavila tvář rudé obloze a stala se mostem. „SINN‘FALLAH!“ *** Pozornost se mi vracela jen velmi pozvolna, neochotně plynula jako říční tok zanesený bahnem a já pomalu spustil zbraň, jako by má paže třímající meč nechápala, že už není třeba bojovat. Bylo po všem. Nejasně jsem zaznamenal, jak se Ysadaris opodál usilovně modlí nad rozervaným tělem Calanthie Quen’Amon a Naomi, přitisknutá břichem k zemi, si líže zraněnou přední packu, kterou měla ošklivě potrhanou; cáry kůže visely k zemi a na odhalenou tkáň se lepily spletence vytrhaných chlupů. Měl bych jít za ní, blesklo mi hlavou. Ošetřit jí to, pomoct jí… Myšlenky zapadly na svá místa. Cítil jsem, jak mi do očí vstupují slzy a hrdlo mi stahuje smyčka bezmocného vzteku. Kdesi za mnou ještě křičel Danath Trollbane rozkazy na své muže, ale na ničem z toho už nezáleželo. Bylo to pryč, naše naděje byla pryč jako vyslovené kouzlo rozptýlené do větru. Meč mi vypadl z ruky. Dopadnout jsem ho už neslyšel. „Vy ubozí dobyvatelé!“ Thoraxův hlas, který snad musel být magicky zesílený, se nesl nad bojištěm a poslední zvuky bitvy postupně odumíraly. Zaťal jsem levou ruku v pěst a s pevně stisknutými zuby jsem po ní nechal stékat teplou krev. Kapky dopadaly na zem a barvily pekelný prach do ještě temnějšího odstínu krvavě rudé. Zahleděl jsem se na něj, opětoval jeho triumfální pohled, který mi, stejně jako většině kolem stojících vojáků věnoval, a snažil jsem se do něj očima vlít veškerou svou nenávist, která ze mě prýštila jako voda z rozbité vázy. Thoraxova vysoká silueta, orámovaná jedovatě zelenými plameny blízkého lávového jezera, k jehož hladině kleslo Bellatrixino mrtvé tělo, které tryskalo k nebi hněvivými proudy žhavé lávy, pozvedla ruce k obloze. V pravé dlani něco svírala. Lesklo se to jako drahokam, jako nejvzácnější klenot žijící vlastním přenádherným jasem. Purpurové světlo Thoraxovi protékalo mezi prsty a barvilo jeho ostře řezanou tvář třpytivými odlesky věčnosti. Cítil jsem, jak mi po tváři stekla jediná slza. Ničeho jiného jsem nebyl schopen. Ani jediné myšlenky, ba ani jediného pohledu směrem k té neživé věci, kterou pomalu pohlcoval zhoubný žár a vtahoval ji do svého ohnivého lůna. Protože to byla jen neživá věc; to skutečné, co zbylo z Bellatrix, teď držel Thorax v ruce a zatínal doň svoje nečisté pařáty. Zcela mimoděčně jsem udělal krok dopředu a ve stejném okamžiku mě někdo chytil za rameno. „Nedělej to, chlapče,“ ozval se za mnou tichý ocelový baryton Danatha Trollbanea. „Nedělej to. Nepomůžeš tím ničemu. Je mrtvá. Jediné, co můžeme udělat, je postarat se o to, abychom my ostatní vydrželi co nejdéle. Jinak zemřela zbytečně.“ Držel mě tak dlouho, dokud se zdrcující šílenství nevyplavilo z mých žil. Měl pravdu. Nic víc se nedalo dělat. Tak proč jsem jen stále doufal…? Thoraxův hlas opět zaburácel nad přeživšími. „Tady máte svoji velitelku!“ Teď držel fialový krystal jen ve špičkách prstů, aby jej všichni dobře viděli, a mne opět posedlo nepopsatelné šílenství, ruka mi vylétla vzhůru, kde jsem měl toulec se šípy… „Bojovali jste statečně a já vám za to vzdávám poctu.“ Jeho hlas tekl jako med a já se z něj téměř zalykal odporem; v ústech jsem ucítil s krví smíšenou žluč. „Ale teď je po všem. Vzdejte se a možná někteří z vás přežijí. A někteří dostanou možnost stanout po mém boku, až přinesu do tohoto světa nový řád…“ „Slez z té skály a postav se mi, ty prašivý černokněžnický pse!“ Nazgrel odstrčil Danatha z cesty a já mu pro jistotu ustoupil sám - obrovskému orkovi v rudých očích plála vražda a na ostří sekery se mu srážela kouřící krev. Byl na něj strašný pohled, jako by byl poslem z jiného světa, který přišel ztrestat Thoraxe za jeho pýchu a srazit ho k zemi pouhým pohybem mohutné paže. Thorax se mu však jen vysmál do očí: „Tebe bych mohl udělat Náčelníkem, orku, kdyby ses teď rozhodl moudře a padl přede mnou na kolena. Zatím budu dělat, jako že jsem to neslyšel.“ Ork potěžkal sekeru a rozevřel silné čelisti k válečnému pokřiku. Thorax ho však předstihl. „Složte zbraně a budete ušetřeni!“ zvolal a ozvěnu jeho odpudivého hlasu roznesl prašný vítr nad Kil’Jaedenovým trůnem. „Nemůžete se se mnou měřit, ani meči, ani silou magie…“ sevřel v ruce fialový krystal a krátce zakmitnuvší světlo zmizelo v jeho dlani, „…ani ohněm! Postavte se mi a skončíte stejně, jako ona!“ A ve stejném okamžiku, kdy ze sebe Nazgrel vyrazil strašlivý řev líté bestie, se Thorax rozmáchl a mrštil úlomkem Bellatrixiny duše do lávového jezera, které ho s oslnivým výbuchem tak čitého jasu, až jsem bolestí padl na kolena a musel si přitisknout dlaň na trýzněné oči, přijalo do svých žhavých útrob. Přísahal bych, že jsem zaslechl něčí zmučený výkřik. <--- zpět na 23. kapitolu | pokračovat na 25. kapitolu --->

---

Zpět do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.