RP - Povídka

• Hanzik
• 22.09.2009
• Fan Fiction

Nikdy sem to nemel rád…výšky mi nedelaly dobre..nemám rád Thunder Buff ,to mesto není pro me. Ale co mám delat? Tehdy jsem byl ješte mladý! Tehdy jsem zpochybnoval Thralla ,všechny jeho rozhodnutí, všechny jeho kroky, príkazy a narízení . Ríkal jsem, že nás vede do záhuby když se paktuje s Nemrtvými. Ale jednoho dne se vše zmenilo… já…já…mi to vyklouzlo, nechtel sem mu to ríct…ale ono, mi to vyklouzlo. Tehdy jsme stáli nad bitevními plány v Údolí Moudrosti kde mel Thrall svou jednací sín.

Thrall udílel rozkazy na príštích nekolik dní; „Musíme poslat další jednotky na obranu Undercity, stáhneme jednotky z Thousand Needless, presun musí být tajný“… „Proc“ ?! zaburácel sem pres celou sín až me to samotného prekvapilo, uvedomil sem si že sem skocil do reci samotnému Thrallovi ,sjednotiteli a vládci klanu, že tento prohrešek muže být trestán smrtí.Ale nával adrenalinu nad touto myšlenkou byl tak silný že sem se prinutil kricet dál. „Proc nepošleme expedicní jednotky z Thunder Buffu“?!! „Proc pujdou desítky bojovníku pres polovinu ostrova když mágové mohou v hlavním meste vyvolat portály“ ?!!! „Proc“… „DOST“! „To stací mladý válecníku“! Okrikl me sám Thrall. „Nemáš zkušenosti delat takováto rozhodnutí“. Rekl rozhorcene. „Vážím si tvé odvahy ,ale toto rozhodnutí zaleží na me“. „A navíc když stáhnu tvé bojovníky z Thunder Buffu nebudeš mít komu velet, to by sis prál“? Rekl už zcela klidným hlasem a dokonce myslím že na me mrkl. „Ne ,pane“… „to jsem rád, a doporucuji Ti vrátit se zpet ke svým jednotkám do Thunder Buffu!...byl to rozkaz a ty se neodmítají.

Když jsem cestoval s karavanou pres Planiny Gigantu v jižní cásti Pustin dohnal me mladý Talon; „Ty ses prý pohádal se samotným Thrallem“! nebyl vážný spíše se smál jak bylo u tohoto mladého orka zvykem. „Ano“ odpovedel sem príkre. Talon který obvykle nic nebral vážne, se náhle zatváril vážne. „Co je ?“ zeptal sem se. „To že sem se pohádal s velitelem neznamená že by jsme se nemohli bavi… Priložil mi prst k ústum, „Lidé“! zašeptal. Rozhlédl jsem se, všichni ostatní to již zaregistrovali.Vojáci zaujali obranná postavení kolem kolony,mágové se tiše pripravovali nato co prijde…Vžžžum, z kroví vylétl šíp a zasáhl jednoho vojáka do hrudi,ten okamžite klesl k zemi. Talon v bojovém postoji typickém pro tohoto mladého lovce opetoval palbu. Z kroví vypadl mladý sotva dvacetiletý strelec a praštil hlavou o kámen…to už ovšem necítil. Za ním se vyvalila vlna bojovníku s helmicemi na kterých byl ohon barevne typický pro stráže mesta mest, samotného Stormwindu. Bylo jich mnoho ,nevím proc sem je necítil, valili se na nás jako stríbrná lavina.Zpanikaril jsem, všechno se sebehlo tak rychle, necekane. Slyšel jsem Talona jak na me kricí ; „Ty jsi velitel,tak udávej rozkazy“!Nemohl jsem, nešlo to, když už jsem našel silu a rozhlédl se po bojišti videl jsem zrovna jak jeden stormwindský voják beží,bežel zezadu na Talona. Vykrikl jsem ; „Talone!!!Pozor za tebou!!!“ ale už bylo pozde ,videl jsem jen jak je Talon bezmocne klátí k zemi. „NEEEE!!!!!“ vykrikl jsem a upoutal tak na sebe pozornost.Vzal jsem mec který ležel na zemi prede mnou a s bojovým výkrikem sem se vrhl do bitevní vravy prede mnou. Hnán adrenalinem a touhou pomstit bratrovu smrt jsem zaujal místo vudce, místo jenž se ode me ocekávalo. Ovšem neco se stalo, neco mi náhle vzalo všechnu sílu… „Musím se pást,musím se pást abych byl silný“…ríkal jsem si najednou. „Strach, cítím strach, bitva, musím pryc,musím se pást“… Náhle spíše jako strípek vzpomínek než jako vzpomínka samotná se mi vybavila slova mého ucitele, když jsme byli v ruinách Dalaranu. „Nekterí mágové se dají na cestu, po které jich jde málo“.rekl mi tehdy „Na cestu zveromágu“. „Umí promenit kohokoliv ve zvíre, ale pokud máš silnou vuli, ubráníš se“… Uvedomil jsem si co se deje. Rozhlédl jsem se. „Ano!, je to pravda!“ pomyslel jsem si, uvidel jsem totiž asi dvacet kroku ode me stát muže v kápi se zvláštním tetováním ve znaku orla na rukou. A navíc me pozoroval,ignoroval bitvu kolem, jen tam stál a pozoroval me. Urcite me zaklíná,aby me udržel ve forme ovce. „NE!!!“ zaburácel jsem ve své mysli. „Me nedostaneš“ a usilovne jsem myslel nato abych se mu vzprícil. Ale nešlo to, byl moc silný. Naštestí se okolní bitva obrátila v náš prospech. Lidé zacali ustupovat. Zveromág se prestal soustredit a já se promenil zpet do své podoby. Chtel jsem na nej zaútocit, ale upadl jsem. Zapomnel jsem, že nemám ctyri nohy a zakopl jsem. Když jsem vstal lidé byli pryc. „Vyvolali portál, veliteli“. Rekl jeden voják když sem se nechápave podíval kam zmizeli. „Dobrá tedy, musíme to ohlásit Thrallovi,…neprodlene! „Reknete mu, že nás prepadli,že máme mnoho mrtvých a také… Také co? Nahlaste mu, že sem zklamal…

Vžžžum… prolétl kolem me šíp a tím me probudil ze vzpomínek.Byl sem to já, ten samý válecník co pred padesáti lety jako mladý a nezkušený velitel velel orkské osádce v Thunder Buffu. Vysoký, podsaditý ork který kdysi zpochybnoval Thralla ,dnes stál na stupínku nad prední branou mesta které nesmelo padnout. Vehlasné mesto orku. Ogrimmar, hlavní mesto Hordy dnes bylo v nejvetším ohrožení jaké pamatovalo. Obrovská armáda Aliance dnes bušila gnómskými dely na kamennou bránu.Za ní byly dlouhé zástupy orku cekajících na bitvu. U západní brány už se bojovalo. „Letci ! ÚTOK !“ zavelel jsem a ve stejnou chvíli se k nebi zvedl mrak který znamenal, že letci me dobre slyšeli. „Tak ted jsme na rade my“ rekl jsem si pro sebe. „Do útoku!“ a brána se otevrela.

„Thralle, posily nemrtvých z Undercity by mely dorazit každou chvíli z východu“. „Trollové ze Zvucných ostrovu už jsou také na ceste“. Z prijímací síne v Údolí moudrosti se stal hlavní stan obrany Ogrimmaru. „Dost!“ prerušil všechny zvedy a generály Thrall. „To co mi tu ríkáte, už dávno vím.Chci vedet co se deje na bojišti!“ všichni zmlkli a nikdo se neodvážil nic ríct, až nakonec, „Pane, naši velitelé se úspešne brání, ale na protiútok to nevypadá“ dodal. V tu chvíli se do místnosti prirítil posel, tento mladý troll zjevne nevedel nic o vychování, protože hned jak pribehl vykrikl na Thralla. „Veliteli, podarilo se mu to!“ Thrall se ihned zeptal „Co se komu podarilo?“, „Veliteli Hellscramovi, synovi vašeho mrtvého prítele, se podarilo prolomit lidské linie a razí si jimi cestu!“. Thrall jako by znal odpoved se jen lehce usmál, pokynul hlavou že rozumel a sám pro sebe si zašeptal „vyhráli jsme“…

Nebylo to jako za starých casu, kdysi sem se bál do bitvy jít, ale snil jsem o tom jaký budu válecník. Dnes je tomu naopak, do bitev musím ,ale snít se bojím protože ve snech zažívám to co sem zažil v bitvách. Smrt,strach,…jílcem mece jsem uderil cloveka který se mihl prede mnou. Bylo to opravdu zvláštní, vzpomínat uprostred bitvy. Zvláštní pocit. Ríká se že než zemreme, mihne se nám pred ocima celý život. Náhle se prostor prede mnou jakoby uvolnil, uprostred bitevní vravy se náhle udelalo místo. A proti mne, stál starý, pohublý muž. Ale já ho znal. Setkali jsme se. Pred padesáti lety. Zveromág který se me snažil premenit v ovci stál ted a tady proti mne. A náhle jsem si neco uvedomil. Jak dlouho válcíme? A proc vlastne? Naši otcové zacali válku a my ani nevíme proc. Ta sekunda jakoby byla vecnou. Dívali jsme se navzájem do ocí. Videl jsem, že ho napadla stejná myšlenka. A pak se mu v ocích objevil výraz který by se dal vyložit jako smutek, smutek nad tím co musí udelat. Vedel, že to musí udelat, ale když to udelá, uzavre tím dlouhou kapitolu svého života. Kapitolu která zacala tím, že jsem se vzeprel jeho kouzlu a to nás nejak spojilo. Rozhodl se. Udelal lehký pohyb ruky, i když jeho mysl mu to nechtela dovolit, a z ní mu jako strela vylétl kus ledu ostrého jako diamant. Všechno se zpomalilo, ten let byl nekonecný, ledový šíp se ve vzduchu tocil, lehce se kolébal aby nakonec skoncil v mém srdci. Ty vzpomínky mi mely neco naznacit. Ignoroval jsem je. Nemel jsem…

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.