Cesta poznání - Část I. Začátky

• 17.12.2009
• Fan Fiction

Předem se omlouvám za pravopisné chyby. Vím že nich tam bude zase jak naseto ale snažím se je eliminovat co to jen jde a také doufám že mě za tento pokus o jakýsi úvod do mého příběhu nevypískáte. Je to moje prví dílo a když mě vypískáte tak i kritika je je ohodnocení kterého si vážím.

Cesta poznání - Část I. Začátky

Temná cela, kolem jen linoucí se zápach hnijícího masa a uši rvoucí křik. Tak to je začátek, nebo možná konec, mého příběhu. Jak jsem řekl, jsem někde, kde by asi nikdo z vás skončit nechtěl. Oh pardon za mou nezdvořilost ani sem se nepředstavil. Mé ctěné jméno je Archeon. Ale teď už k tomu co jsem nakousl. Kde to vlastně jsem a jak jsem se sem dostal, no tak poslouchejte…
Začnu pěkně od začátku, nebo aspoň od místa, na které si vzpomínám. Z dětství si toho moc nepamatuji když sem byl ještě male tele-jasný tele já to neřek?? Sem tauren, ale dost žvástů pokračujem. Jak jsem řekl když jsem byl malé tele tak si vzpomínám pouze na tátu, byl to válečník s kým bojoval to si nepamatuju mojí jedinou starostí bylo to jestli dostanu najíst a že můj oblíbený kámen se někam zatoulal. Kámen to byla moje nejoblíbenější hračka. Dokázal všechno co jsem si jen představil. Když jsem si takhle jednou hrál s kamenem na dvorku před naší chatrčí tak jsem si představoval jak jsem můj táta a kámen zlej padouch. A proč to vlastně řikám ??? Je to poslední vzpomínka na mého otce. Hned po tom co jsem kámen přemohl a ten skounčil u souseda ve vokně. Jsem dostal takovej výprask že na něj nezapomenu do konce života. A to podle místa kde sem už moc dlouho nebude. To bylo naposledy co jsem viděl tátu. Pak odešel a už se nikdy nevrátil.
Čekal jsem celej měsíc doma sám, byl jsem zviklej že táta není doma, jen se čas od času zamnou stavila sousedka se svojí dcerou Aventou - jo Aventa už tehdy jsem věděl že je to ta pravá i když jsem nechápal co to znamená, tatínek mi řikal že na každého někde čeká a já si byl jist je je to Aventa - aby zkontrolovala jestli jsem pořádku a nic mi nezchází. Jelikož už jsem nebyl takovej ňouma jak o Anvelin mladší bratr uměl jsem se o sebe už trochu postarat. Co šlo jsem dělal sám a na to na co jsem nestačil mi pomohla sousedka. Byla moc hodná už jako malého jsi mě rozmazlovala a já jí taky neřeknu jinak než tetičko.
Jednoho večera když byl zrovna úplněk a ve vsi byla měsíční slavnost a seděli jsme s překrásnou Avendou na kopci a sledovali Modré Wyrmi jak tančí v měsíčnim svitu, tak jsem najednou něco uslišel. Nejdřív jsem si myslel že je to zase starej Turnur kterej jde domu z hospody dobře proloženej. Jo starej Turnur ten když vyhrál v hospodě v gobliním pokru tak se vždy zlískal jak zákon káže a co nekáže si domyslí. Ale po chvilce jsem zaslechl zase hlasy, ale nerozuměl jsem jim. Ne protože by byly nejasné, ale protože byly řečí které nerozumím. Ještě chvilku jsem poslouchal a zase jsem to slišel. Strčil jsem do Aventy, ale ta byla tak okouzlena úplňkem že nevnímala. Opodál byl starý kámen, tatínek říkal že je starší než naše vesnice a to je fakt hodně. Vylezl jsem na něj a rozhlédl se, ale nikde nic jen…. zase ty zvuky. V tom jsem spatřil na obzoru záři. Čím víc se hlasy blížily tím byla záře jasnější a pronikavější. Najednou zaslechnu jak zpoza horizontu vychází dusot, řev a záře se začíná vyjasňovat. Dostal jsem strach, ten řev už i Anvelu probral ze snění a postavil na nohy. Chytl jsme ji za ruku a běžel k vesnici co se jen dalo. Asi po 20 ti minutách jsem dorazili do vsi. Okamžitě jsme zamířily do hostince kde se ten večer konala měsíční oslava. Nehledejte vtom nic extra prostě na každej úplněk se chystá oslava aby se mohly všichni opít medovinou. Okamžitě jsem běžel k tetičce a říkám jí co jse stalo za vesnicí. Tetička nejdřív neposlouchala bavila se se starou bábou Riganou. Tak jsem to zkusil ještě tentokrát mi pomohla i Avnta, ale tetička si pořád jela tu svou ať neotravujeme. Byl jsem neˇšťastný kéž by tu byl tatínek ten by mě určitě vyslechnul. Najednou jsem si všilm jak jak na mě mává nějaký muž sedící v rohu krčmy. Nikdy jsem ho tu neviděl ale cítil jsem že bych za ním měl jít. Sebral jsem veškerou odvahu a vykročil. Když jsem došel k němu nahnul se ke mně a tiše mi zašeptal do ucha. „Já vím co si viděl a vím i co to bylo“. Podíval jsem se na něj a roztřeseným hlasem odpověděl. „ CO?“. Starý muž se pousmál a řekla. „Smrt, aliance“. Tito dvě slova, ale už nezašeptal vykřikl je. Jen co to dořekl po celé hospodě se nerozléhalo nic jiného než uši rvoucí ticho.
V tom vyskočila tetička chytla mě a Aventu se slovy pojďte a na nic se neptejte. Jen co jsme vylezli z hostince po celé vesnici již zmatek. Každý křičel, utíkal. Muži z vesnice zbrojily, ženy s dětmi utíkali do lesů a já jsem vtom všem pořád slyšel ty hlasy jako tam na louce. Najednou všechno ztichlo, až hrobové ticho se rozlehalo po okolních lesech a vtom to přišlo. „Útooooooooooook!!!!!!!!!!!!!“ Všechen ten klid který se po lesech rozléhal se změnil v ohlušující hřmot. Než jsme se dostali do lesa celá vesnice byla již v plamenech a vojáci aliance zabíjeli všechny kteří se jí připletly pod nohy. Tetička nás s Aventou táhla za sebou a mířila k lesu. Už, už jsme v lese a vtom najednou….

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.