Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #11. kapitola

• Mordecay
• 28.03.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

Šťastná náhoda

 

Prásk!

Brann tu ránu zaslechl i ze své kajuty. Vyskočil zpoza stolu a vyběhl na palubu, kde, jak se správně domníval, našel odpověď na otázku, co se to stalo.

Reno se válel na prknech paluby, skučel, držel se za nos a kopal nohama jako umírající brouk. Elise, teď už opět bezpečně oblečená ve své typické uniformě, nerušeně smotávala bič, aby si ho mohla připnout k opasku.

„Co se to tu děje?“ zvolal Brann, i když mu odpověď nejspíš byla jasná. Jen stěží přitom potlačoval úsměv, ale mocný plnovous mu jej pomáhal skrýt.

„Třískla mě!“ žaloval Reno skoro až plačtivě. S Elise to ani v nejmenším nehnulo.

„Měl nevhodné otázky,“ řekla stroze a utáhla si pevněji culík.

„Nevhodné otázky?!“ zakňučel Reno ublíženě. „Jen jsem se zeptal, jak se jí líbilo vystoupení!“ Převalil se na břicho a opět na záda a stále si přitom pevně svíral prsty zbičovaný nos, z nějž už mu začínala téct krev.

„To myslíš to, jak z Elise…“ začal Brann, ale včas si všiml zlobného a nesouhlasného záblesku elfčiných brýlí a tak si jenom rychle odkašlal. „Takže obvinění z toho, hmmm…ha-ra-še-ní?“ doloval Brann z hlubin své paměti dlouho nepoužité a nevyslechnuté slovo. „To je velmi závažný prohřešek, Reno.“ Potrefený neřekl nic, jen potichu naříkal a o něco hlasitěji nadával. Brann si založil ruce na široké hrudi a na moment se odmlčel. „Za to tě ale musím potrestat, Reno. A já asi vím, jak.“ Nářek dostal poněkud otazníkovitý nádech. „Trestám tě tak, že se teď zvedneš, půjdeš si vypláchnout a ošetřit frňák a přestaneš bulet jak malá holka, jasné?“

„Jasné,“ ozval se od Brannových nohou hlas poraněného ega a nosu. Reno se postavil, stále se držel pevně nosu, jako kdyby ho měl ze zlata, vrhl zlý pohled na Elise, která vůči němu zůstávala chladná, a odkolébal se se zakloněnou hlavou do podpalubí, kde ho čekala návštěva lodního doktora.

 

„Co to mělo být?“ otočil se Brann prudce na Elise. Mračil se tak silně, že pro samotné obočí nebyly jeho oční bulvy vůbec vidět. „Vždyť se tě akorát zeptal.“

„Akorát zeptal?“ ohradila se Elise. „Ty víš moc dobře, na co narážel. Máš vůbec ponětí, jak to pro mě bylo zahanbující? Jaké to je, pobíhat mezi svými kolegy jen se spodním prádle? Tím spíš, když není tvoje!“

„Jistě že to vím. Vždyť čtvrt hodiny předtím, než jsi ty přišla o svoje oblečení, jsem tady já pochodoval jen v plavkách. A Finley neměl už vůbec nic. A ani jeden z nás se nestyděl.“

„Ale to je něco jiného. Finley je murlok a plavky jsou normální. Prádlo s krajkou? To vůbec ne.“

„A v čem je to jiné? Vždyť to ukazuje úplně stejně. A navíc, ty nás přeceňuješ. Když se tě mužský zeptá, jak se ti líbilo vystoupení, chce vědět, jak se ti líbilo vystoupení. Na nějaké dlouhé vymýšlení, jak tě otázkou naštvat, nemrháme mozkovou kapacitou. Co proti Renovi vůbec máš?“

„Ale no tak Branne. Vždyť je to křivák. To je úplně zbytečná otázka.“

„Křivák? Zatím tak přijde akorát tobě. Já ani Finley s ním nemáme jedinou špatnou zkušenost. Myslím, že bys tomu hochovi měla dát nějakou šanci.“

„To tak. Na to zrovna čeká, až dostane šanci, aby nás mohl všechny převézt.“

„A já si klidně vsadím na opak. Jestli nás chce ošulit, tak jenom proto, jak se k němu chováš. Buď jak buď, tohle si nezaslouží. Takže jestli na něj ještě někdy bez důvodu vytáhneš bič jako nějaké ublížené děcko, nebude Reno jediný, kdo z toho bude mít problémy, jasné?“ Elise neprotestovala. Věděla, že hádat se s Brannem nemá smysl. Trpaslíci jako on měnili otřepané rčení „být jako z kamene“ na doslovný popis.

 

Doktor Bingles Blastenheimer vylezl zpod Maximy, odložil francouzský klíč a zálibně se na svoje duchovní dítě podíval. Dokonce si kvůli tomu nadzvedl i své pilotské brýle, které podle Radara od jejich neslavného přistání na ostrově nesundal.

„Je nádherná, že?“ pochválil své dílo, které pravděpodobně kdysi bylo červené, ale po nárazu to nešlo moc poznat.

„Jářrwlku, to dozajista je,“ přisvědčil Finley, který posledních dvacet minut jeho počínání se zájmem pozoroval. „A dokáže vzlwrlétnout?“

„Samozřejmě,“ vypnul doktor Blastenheimer hrdě titěrný hrudník. „Je teď navíc odlehčená, protože jsem se musel zbavit všeho, co bylo příliš poškozeno. Ale přesto poletí, hlavně díky mému géniu.“

„Alfa stop Mike Oscar Juliett India stop Papa Oscar Mike Oscar Charlie India,“ přisadil si Radar, doposud ležící pod Maximou, kde dodělával ještě nějaké úpravy.

„Ano, jistě, díky tobě taky, Radare,“ zamával Bingles neurčitě rukou tam, odkud se ozval Radarův strojený hlas.

„Je prwlravda, že člwrlověk se občas sám diví, bez čeho všeho se mu nakonec žije a dařrwrlí lwrépe,“ zafilozofoval si Finley. „A dokážete v Maximě dolwrletět zpět na kontinent, smím-lrwli být tak smělrwlý?“ Bingles se podrbal zamyšleně na bradě.

„Pravděpodobně ne,“ řekl nakonec. „Během naší havárie jsme přišli o velké množství paliva. Avšak kdyby bylo zapotřebí, mohli bychom vám pomoci dostat se hlouběji do ostrova, abyste nemuseli šlapat zbytečně dlouho pralesem. To nesvědčí nikomu.“ Finley souhlasně pokýval rybí hlavou.

„Juliett Echo November Zulu Echo stop Charlie Oscar stop Kilo Delta Yankee Zulu stop November Echo Bravo Uniform Delta Echo stop Kilo Delta Echo stop Papa Romeo India Sierra Tango Alfa Tango?“ poznamenal Radar.

„No jo, to máš pravdu,“ uznal Blastenheimer. „Maxima bude potřebovat kus rovné plochy, i když na ni nasadíme vrtuli.“

„Vrwlrtulwrli?“ zarwrlwloval Finley.

„Jistě,“ přikývl Blastenheimer. „Na Maximu můžeme nasadit vrtuli a složit křídla, takže bude sice o něco pomalejší, ale zato snáze ovladatelná a nebude potřebovat tolik prostoru na rozlet a přistání. A počkat!“ luskl najednou prsty v umaštěných rukavicích. „Ta erupce,“ ukázal na sopku, jejíž torzo mizelo v mlhách sopečného prachu uprostřed ostrova. Zeleni na ostrově dost ubylo, a i když to objevitelé nemohli vidět, podstatný kus západního svahu se utrhl a společně s řekami lávy se nezastavil, dokud nedosáhl moře.

„Láva vypálila dost velkou část lesa a pokud bychom dokázali najít takové místo, které už vychladlo, určitě bychom tam dokázali přistát.“

„To by misterwrl Brwrlonzebearwld jistě velwrwmi rwlád slrwlyšel,“ přikývl Finley.

 

Nepletl se. Brann byl tím nápadem více než potěšen. Vlastně měl hned na Maximu jiný pohled, neustále ji obcházel a zálibně si létající stroj prohlížel. Reno, který se už vrátil od doktora a který musel mít i přes ovázaný nos stále zakloněnou hlavu, se na to však koukal jinak.

„Už to jednou spadlo. Nemůže to spadnout zas?“ vyjadřoval své oprávněné obavy.

„V žádném případě,“ ohradil se Bingles. „Ta nešťastná nehoda byla zapříčiněna jen a pouze špatnou viditelností. Podruhé se to již nemůže stát.“

„Snad se nebojíš, velký a statečný Reno Půlnosáči,“ poznamenala neutrálně Elise.

„Já? Tohohle? Ani náhodou, už jsem viděl horší věci, dokonce jsem je i pilotoval!“ vychloubal se.

„A kde? V Tramtárii?“ zeptala se nevěřícně kartografka.

„V Uldumu!“ vyhrkl pyšně Reno.

„V Uldumu? A nebyla ti tam zima? Přece jen je tam hodně sněhu. Bez pořádného kožichu není radno se tam vybavovat.“ Reno se v duchu ďábelsky rozchechtal, ale na venek zůstal nečekaně klidný.

„Ale ne, Uldum je přece žhavá poušť, pyramidy a sochy koček. Na kartografku máš dost slabý znalosti.“ Elisin pohrdavý výraz ihned vystřídalo překvapení. Nemohla vědět, že ho na tohle nenachytá, protože si ještě před odjezdem stačil opatřit v knihovně zásobu atlasů a cestopisů, které na lodi potají studoval, aby dokázal skvěle zastřít, že neví o historii a cestování ani to nejmenší.

„Šťastná náhoda,“ zavrtěla nakonec hlavou Elise. „Tos nemohl vědět.“

„Právě naopak,“ usmál se škodolibě Reno. „Vím to napevno!“

„Dost už, vy dva,“ houkl na ně Brann. „Jste jeden horší než druhý.“ Bingles si odkašlal a popleskal bok Maximy.

„Nuže tedy, mistře Bronzebearde?“

„Omlouvám se, doktore. Určitě to berem. Jenom…unese to nás všechny?“

„Koho myslíte tím ‚všichni?‘“

„Mne, Finleyho, Elise a Rena,“ upřesnil Brann.

„To zajisté, ještě se k nám vejde Radar. Sice poletíme poněkud pomaleji, ale vzhledem k tomu, že budeme mít vrtuli a ne křídla, tak na tom ani tolik nezáleží.“

„A kdy to bude připraveno?“ Bingles se otočil na své veledílo a na moment se zamyslel.

„Než nastavím a nakalibruji vrtuli, může to být tak… tři hodiny? Rozhodně si můžete ještě na lodi dopřát oběd.“

„Výborně,“ pohladil si Brann břicho. „Takže jsme dohodnuti. Ještě jednou děkujeme, doktore Blastenheimere.“

„Rádo se děje. Přece jen, bez vás bychom se odsud nikdy nemohli dostat.“

 

Jak Blastenheimer řekl, tak i udělal a než stačilo všem slehnout, už pomocníci nakládali potřebné vybavení na upravenou Maximu. Stany, nářadí, kuchyňské vybavení, jídlo… počítalo se s tím, že se Bingles vrátí ještě pro další členy expedice, ale přesto Brann trval na tom, aby bylo co nejvíce nákladu přepraveno najednou. Zatímco se Maxima víc a víc schovávala pod hromadou vybavení, Bingles, sedící v něčem, co se při troše dobré vůle dalo nazvat kokpitem, prováděl s Radarovou pomocí zkoušku.

„Vrtule?“ zavolal doktor na kopilota.

„Oscar Kilo!“ odpověděl Radar.

„Klapky?“ zatáhl Bingles za nějakou páku. Klapky přídavných křidýlek sebou viditelně zahýbaly nahoru a dolů.

„Oscar Kilo!“

„Světla?“ Radar seskočil z Maximy a oběhl ji, zatímco jeho šéf v kokpitu zapínal a vypínal páčkami reflektory.

„Oscar Kilo!“

„Výborně. Běž se podívat do nádrže, kolik máme paliva.“ Radar přikývl, přeběhl zpět pod vrtuli a nahlédl do velkého kanystru.

„Delta Victor Alpha stop Alpha stop Papa Uniform Lima stop Golf Alpha Lima Oscar November Uniform!“

„Dobře,“ přikývl Bingles. „To by mělo stačit. Pane Bronzebearde!“ zamával na Branna.

„Koukám, koukám,“ brumlal si spokojeně Brann. „Je už všechno připraveno?“

„Jistě. Stačí jen svolat pasažéry a můžeme vzlétnout!“

„Počkat!“ Bingles, Brann i Radar se ohlédli za rozčileným hlasem. Byl to kapitán Kámokýbl, který právě poněkud nasupeně scházel z kapitánského můstku. „Počkat! Počkat! Jak to má vzlítnout?“ Bingles zamrkal, jako kdyby nechápal otázku, ale přirozená hrdost mu nedovolila dát svoji nechápavost najevo.

„A chcete to složitěji nebo jednodušeji?“ zeptal se kapitána.

„Stačí mi směr,“ založil Kámokýbl ruce na hrudi.

„Nahoru, samozřejmě.“

„No to v žádným případě,“ udělal Kámokýbl zamítavé gesto. Brann k němu udiveně vzhlédl.

„Proč ne?“ zeptal se trpaslík.

„Se podívejte nad sebe, pánové. Sou tam lana a plachtoví. Přes to poletíte leda přes moji zdechlinu!“ Brann se podíval nad sebe a povzdechl si. Kapitán měl pravdu, nebylo možné mezi vším tím lanovím vykličkovat. Trochu si vyčítal, že ho to nenapadlo. Bylo to přece tak jasné.

„No ale co máme tedy dělat?“ zeptal se zklamaně Bingles. Bylo na něm vidět, že se už těšil, jak se znovu proletí. Brann neodpověděl, namísto toho se rozhlížel po okolí, jak měl ve zvyku, když hledal nějaké řešení. Poškrábal se pod kloboukem.

„To já nevim, ale přes lana vás nepustim. To bychom se taky nemuseli dostat dom.“

Brannův pohled najednou padl na naviják, na kterém ho spouštěli do mořských hlubin, a pod vousy se mu začínal vytvářet široký šibalský úsměv.

„Nebojte, kapitáne. Myslím, že máme řešení.“

 

„Tohle nemůže fungovat!“ třásl se Reno. Pevně objímal své sedadlo na Maximě a odmítal se pohnout.

„Jasně že nemůže!“ volal bodře Brann. „A přesně proto to fungovat bude!“ Maxima, přivázaná na pevném lodním laně, visela nad mořskou hladinou na obřím navijáku. Nerovnoměrně zatížená loď se kvůli tomu trochu nakláněla na stranu. Bingles si nasadil brýle a začal žhavit motor. Jakmile se vrtule začala točit, vyklonil se Brann z Maximy a zamával na Kámokýblovu posádku.

„Můžete, pánové!“ Kapitán přikývl a křikl na námořníky. Div přitom nevytáhl bič. Námořníci začali tahat za provazy, které byly připevněné k rámu létajícího stroje. Společnými silami tak Maximu rozhoupali a když už motor roztočil vrtuli natolik, že se Maxima mohla udržet ve vzduchu sama, přehoupli se na vnější stranu Radar s Finleym, protože ti jediní spolu s Binglesem netrpěli příšerným houpáním, a společně uvolnili lana, kterými je námořníci rozhoupávali. Provazy sklouzly do mořských vln a pak už stačilo jen dostat helikoptéru z navijáku. Bingles počkal, až se Finley s Radarem znovu přesunou do bezpečí Maximy a potom už jen zatáhl za správnou páku, která uvolnila helikoptéru z jištění navijáku. Stroj vylétl setrvačností do vzduchu, propadl se o několik metrů, ale pak vrtule dostala opravdový tah a Maxima vylétla nahoru.

„Vyšlo to! Vyšlo to!“ křičel nadšeně Bingles a Brann se k němu přidal. Reno otevřel oči a stáhl si ruce z uší. Elise, sedící vedle něj, měla zajímavý nazelenalý nádech. Od pohledu jí nebylo o nic lépe než Renovi. Finley naproti tomu, ač vytržený ze svého přirozeného prostředí, vypadal naprosto v pořádku a jásal spolu s Binglesem a Brannem. Inženýr ale dlouho nejásal, protože to by taky mohli skončit v moři.

„Radare!“ zařval přes hluk mechanismu na kopilota. „Honem, pojď sem a pomož mi.“

„Oscar Kilo!“ odpověděl Radar a usadil se na křesílko vedle doktora Blastenheimera. Teď už stačilo jen najít místo na přistání.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.