Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #12. kapitola

• Mordecay
• 03.05.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

Jdeme na přistání

 

Džunglí se rozléhala hrozivá spálená jizva po erupci způsobené nejepičtějším koncertem na světě. Vršek sopky byl ten tam, i když přesněji řečeno ležel v podobě malých kamenů a sopečného prachu po celém širém okolí. Spáleniště však v žádném případě nedosahovalo takových rozměrů, jaké očekávali. Jako by nějaká neznámá síla držela plameny a lávu na uzdě, takže se nerozlila příliš daleko. Pokud by se na to někdo na chvíli zaměřil, rozhodně by mu přišlo divné, že se výbuch vulkánu nechová tak, jak se od něj čeká. Zvlášť proto, že kromě spáleniště a ponurého sloupce dýmu, stoupajícího ze chřtánu rozbité hory, nezůstaly žádné další příznaky erupce.

 

Reno si toho však nevšiml, protože měl v tuhle chvíli naprosto jiné starosti. Například se nedívat dolů a nepozvracet se. Maxima se komíhala nad korunami stromů s nečekanou obratností, což ale mělo za následek neustálé a nepravidelné kývání ze strany na stranu, sem tam doplněné nějakou tou piruetou. Jak jen záviděl Brannovi, který se v kokpitu vesele vybavoval s tím zatraceným Blastenheimerem, jakoby byli na procházce. Neslyšel, o čem si povídají, protože veškerý hovor přehlušilo pekelné rámusení létajícího stroje. Proto jen seděl, s nehty zarytými do opěradla narychlo přimontované židle a snažil se nevnímat zlověstné skřípění, které i přes hlasitost motoru jasně slyšel v jednom z rohů kabiny.

 

Po chvilce mu něco zaklepalo na koleno. Odvážil se otevřít oči a pohlédnout do uvolněné rybí tváře. Finley. Jak to k čertu dělal? Murloci jsou přece prakticky obojživelníci, co ve vzduchu nemají co dělat. Tak jaktože snášel všechno to haraburdění a přemetání tak dobře?

„Dalrwl byste si šálwrlek čaje?“ zeptal se Finley. Renův pohled padl na zmíněný čaj, který Finley držel mezi palcem a ukazovákem a s takřka gyroskopickou přesností s ním dokázal balancovat tak dobře, že se na hladině hnědého nápoje udělalo sotva pár vlnek.

„Dozajista by vám prwrlospěl,“ usmíval se nevinně murlok, zatímco Reno se snažil co nejméně pohybovat.

„Nue…ďky,“ zahuhlal Reno s žaludkem až na jazyku.

„Jste si jist? Vypadáte hrwlozně. Bez urwlážky,“ dodal rychle Finley. Až druhé Renovo odmítnutí jej přimělo zanechat své snahy. Pokrčil svými neexistujícími rameny a zkusil své štěstí na vedlejším sedadle, kde seděla Elise. Reno si při pohledu na ni pomyslel, že kombinace fialové a zelené dává dohromady dost nevábnou barvu. Netvářila se o moc lépe než on.

„Slwlečno Elwlise, nechtělwrla byste si dát šálwrek čaje?“ zeptal se Finley elfky. Elise otevřela jedno oko, zkřivila rty ještě více než doposud a stejně jako Reno zavrtěla divoce hlavou. To jí od pohledu přitížilo, takže ztuhla jako vycpané zvíře a zkoušela se nehýbat.

„Vařrlwirlw jsem jej speciálwrně prwrlo vás,“ řekl Finley poněkud zklamaně. „Původně bylwry dva, alwre jeden mi stačilwlr vypít mistrwl Brwronzebearwld dřrwíve, než jsem mohlrw zasáhnout.“

Tak on si ještě pije, blesklo Renovi hlavou. Zatracený trpaslík, ten se má, že mu není zle.

„Jhn si o vypj sám…“ pobídla Elise opatrně murloka.

„Alwre to by nebylwro slwrušné,“ ohradil se Finley.

„Mh th přžijm,“ přitakal Reno. Finley na oba vrhnul lehce ublížený pohled a pak se vrátil do kabiny.

 

„Doktore Blastenheimere! Podívejte!“ vyhrkl Brann a ukázal z okna na jednu z mnoha vypálených mýtin. Tahle se však na rozdíl od ostatních zdála rovná a bez překážek.

„Ano, vidím,“ přikývl gnóm. „Ano! Ano to by šlo! Navedu nás na přistání.“

„Výborně,“ usmál se Brann a poplácal doktora po rameni.

„Radare, sniž nám výkon a připrav podvozek na přistání,“ otočil se Blastenheimer na svého kopilota.

„Oscar Kilo!“ zasalutoval Radar, vyskočil ze svého sedadla a vyrazil splnit svůj úkol. Brann, zapřený mezi sedadly pilotů, se obrátil za sebe do kabiny, kde měl nádherný výhled na své dva kolegy těsně před pozvracením.

„Slyšíte, vy dva?“ zahulákal na ně bodře. „Jdeme na přistání, tak už to dlouho trpět nemusíte.“ Elise, s pevně zavřenýma očima a obličejem obráceným ke stropu, jenom opatrně zvedla ruku se zdviženým palcem. Brann se jen zakřenil a otočil se zpět k přednímu oknu.

 

Motor Maximy se trochu ztišil a nenadále škubnutí, které provázelo přechod stroje na nižší chod, Renovi dvakrát nepomohlo.

„Opatrněji, ksakru!“ zaječel Bingles na Radara. „Nebo nás chceš zabít?“

„Papa Romeo Oscar Mike India November Tango Echo!“ Bingles si odfrkl, mávnul rukou a natáhl si pilotské brýle zpět na oči.

„Držte se!“ zvolal Blastenheimer, aby to slyšeli i Reno s Elise, ale bylo to celkem zbytečné, protože oba svírali svá sedadla vší silou už od startu. Inženýr zatáhl za řídící páku a zastavil tak Maximu ve vzduchu. Teď už jen stačilo přistát na správné místo.

„Branne, vykloňte se ven a říkejte mi, kam přistávat!“ rozkázal zkušeně malinkatý gnóm. Brann přikývl, přesunul se do kabiny a otevřel dveře. Hukot se náhle opět zvětšil a dovnitř vpadl silný závan větru zvenčí. Brann si jednou rukou přitiskl klobouk pevně k temeni a druhou se zachytil za madlo hned vedle dveří. Potom mu už jen stačilo vyklonit se ven. Sotva dvanáct metrů pod ním se černalo spáleniště, ale jeho bystrému oku zároveň neušlo, že přistávají nebezpečně blízko stromům.

„Víc dopředu a napravo!“ zavolal do kokpitu. Bingles zvedl palec, jako že slyšel.

„Radare! Poběž mi sem pomoct!“ zakřičel na kopilota. Radar se ihned vynořil a přeběhl na své místo v pilotní kabině. Za malý okamžik se už klesající Maxima pohnula směrem, který jim vzkázal Brann, stále půlkou těla visící ven z helikoptéry. Nevšiml si však větví, které se už po něm napřahovaly a kdyby jej byly zasáhly, dozajista by vypadl ven.

 

Naštěstí pro něj si jich všiml Finley.

„Víc doprwlava, víc doprwlava!“ vykřikl murlok, ale ani tak by to Bingles s Radarem nestačili ukočírovat. Vrhl se proto ke dveřím, popadl svýma rybíma ručkama trpaslíka okolo pasu a vtáhl jej zpět do kabiny. O dvě vteřiny později už dveře minulo pár větví, které vzápětí narazily do vrtule.

„Hrombác aby do toho!“ zaklel gnóm, když se Maxima nebezpečně zakývala. Naštěstí byly listy vrtule pevné a bytelné, takže nejenže náraz větví ustály, ale ještě je dokázaly utnout jako velká sekačka. Uťaté větve zabubnovaly na vnějším plášti Maximy, ale víc jí neublížily. Brann se zvedl do sedu a zašátral rukou po klobouku, který mu během Finleyho záchranného manévru spadl z hlavy.

„Díky. Díky, Finley. Máš to u mě,“ děkoval murlokovi, když se zvedal z podlahy. Rybonožka roztáhl svoji širokou tlamičku a podal mu klobouk.

„To bylwra přrlece samozřrwlejmost,“ řekl skromně.

„Ale i tak, tahle samozřejmost mi ušetřila velkou dávku nepříjemností,“ trval na svém Brann, když si vděčně klobouk nasadil. „Však víš, větvičky zamotané do vousů a tak.“

 

Slabý náraz do země signalizoval, že Maxima konečně přistála. Okolo stroje se zvedl oblak jemného popela, který se rozprášil na všechny strany, jakmile dosedli na spálenou zem. Drahnou chvíli trvalo, než se opět usadil, ale hned jakmile opět odhalil helikoptéra šedého od popela, dvířka se otevřela a z nich okamžitě vypadli Reno a Elise, dopadli na všechny čtyři a hned se rozkašlali, když jim popel vnikl do chřípí.

„Země! Pevná země!“ volal úlevně Reno, ale hned zase zmlkl, jinak by se mu z úst mohlo vydrat i něco víc než jen děkování všehomíru za hladké přistání.

„Ale nepřeháněj, Reno,“ konejšil ho Brann, který právě s brašnou přes rameno a puškou v rukou opatrně sestupoval ze schůdků, aby co nejméně vířil prach. Sehnul se a zvedl Renův klobouk, který jeho majiteli spadl z hlavy při urychleném opuštění helikoptéru, vyklepal z něj sopečný popel a kamení a posadil jej štkajícímu Renovi na hlavu. „Tak strašné to přece nebylo.“

„Bylo,“ nečekaně podpořila Rena Elise s brýlemi nakřivo, která měnila barvy rychleji než chameleon na diskotéce.

„Ale no tak, vy dva. Finley, přišlo ti to divoké?“ otočil se trpaslík na murloka, stojícího ve dvířkách Maximy. Finley, s kloboučkem usazeným na hlavě a skautíckým výrazem na obličeji vykročil po schůdcích za Brannem.

„Alrle kdepak. Naopak, bylwra to velwrice osvěžující cesta. Všechna čest, pane Blwrastenheimerwle,“ poklonil se lehce pilotovi. Bingles se právě soukal z kokpitu a nadzvedával si pilotní brýle, aby lépe viděl.

„To nic nebylo. Kdybychom měli pořádnou přistávací plochu, to byste teprve viděli hladké přistání.“ Od Brannových nohou zahučel ztrápený slabý hlásek cosi neslušného, ale Brann to neslyšel. Nebo to aspoň předstíral.

„O tom zde nikdo nepochybuje,“ řekl trpaslík, ale než mohl říct něco dalšího, ozval se ohlušující výbuch a k nebi vylétlo cosi zeleného a zářivého. Brann nadskočil leknutím, čímž zvedl další hromádku prachu a Reno s Elise, kteří měli tu smůlu, že měli hlavy dost nízko nad zemí, se jím trochu přidusili. Záblesk vylétl zpoza Maximy a mířil výš a výš, až zhruba v padesáti metrech nad zemí vybuchl v další ohlušující ráně, která zvěstovala vznik i zánik vteřinové hvězdy.

„Radare!“ vřískl Blastenheimer, který se hned dovtípil. „Co to u všech čertů mělo být?!“ Radar, stojící na druhé straně helikoptéru, se na svého mistra omluvně podíval a svěsil ruce, v nich mu stále ještě kouřila dlouhá tyč, z níž vystřelil rachejtli.

„Sierra India Golf November Alpha Limo stop Papa Romeo Oscar stop Kilo Alpha Papa India Tango Alpha November Alpha stop Kilo Alpha Mike Oscar Kilo India Bravo Limo Alpha,“ řekl tiše.

„A tos nám nemohl něco říct? Chudák pan Bronzebeard málem dostal infarkt!“ pěnil malý gnom.

„Ale no tak, no tak, doktore,“ uklidňoval jej Brann. „Do infarktu to mělo daleko.“ Blastenheimer chvíli těkal očima z Branna na Radara a zpět, až nakonec prudce vzpažil v gestu „mě je to fuk.“ Pak se na okamžik zamyslel a ukázal prstem na Radara.

„Kámokýbl je s tvrdým Y, ty pakoni! Už jen za to bys zasloužil trest. Vážně, dělat pravopisné chyby v mluvené řeči, to jsem ještě neviděl. Koukej jim pomoct s vykládáním!“

 

Chvíli nato už našli malou mýtinku v pralese, která sice stále byla zasažena požárem, ale už se na ní neusadil poprašek ze sopky, takže se na ní dal postavit tábor. Reno, Finley, Elise a Radar stavěli stany a sháněli dřevo na oheň, zatímco Brann se domlouval s Binglesem.

„A určitě to půjde? Nerad bych, abyste zase skončil s rozbitým strojem,“ staral se trpaslík.

„Ale kdeže,“ mávl rukou gnom. „Půjde to jako po másle a vy budete mít na ostrově podporu. A to se vždy hodí, není-liž pravda?“ To musel Brann uznat.

„Nu dobrá. Kolik našich hochů dovezete?“

„Najednou tak čtyři nebo pět, když už je hlavní část vybavení převezena. Myslím, že to by mohlo stačit. Navíc se můžou postarat o jakés takés zásobování. A tady se jim rozhodně nic nestane. Všechno, co by jim mohlo ublížit, uteklo před sopkou. Anebo neuteklo a v tom případě se taky nemusíme obávat.“

„Dobré argumenty. Mě to přesvědčilo. Nemluvě o tom, že my s sebou stejně stany táhnout nemůžeme. Čeká nás cesta na vršek hory.“

Za Brannem se ozvalo zaskučení. „Nestěžuj si, Reno,“ řekl klidně Brann. „Přece jsme tě varovali.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.