Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #19. kapitola

• Mordecay
• 18.06.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Vítej v Objevitelské lize

 

Elise probudil štiplavý puch a vrzání lodi, vůně moře a křik mořských ptáků. Pomalu otevřela oči a okamžitě se chytla za hlavu. Měla pocit, že se jí snad rozskočí. To poslední, co si pamatovala, byl smrad a vrzání lodi, hukot vody a dva hlasy, jeden skřehotavý a rybí, druhý mužský a zoufalý. Nevybavovala si ale, co který z nich říkal. Chvíli počkala, až nejhorší bolest pomine, a pak se pokusila vstát, ale v tu ránu se jí znovu rozbušila krev ve spáncích a nedovolila jí se zvednout.

„Opatrně, opatrně,“ uslyšela povědomý hlas. Byl to hlas někoho, kdo snídá dobrodružství a večeří pečené kance na posezení. „Nesmíš to uspěchat, jinak to nikomu nepomůže.“

Elise se ohlédla a spatřila Branna, který seděl vedle ní na židli, usmíval se a v zubech svíral kouřící dýmku. „Vítej zpátky ve světě živých, Elise. Chyběla jsi nám tu.“

„Já… co se stalo?“ zeptala se Elise a promnula si čelo. V hlavě měla jen úlomky vzpomínek a možná proto se cítila, že ji má plnou střepů.

„Málem ses nechala zabít kvůli pokladu,“ řekl s pobavením Brann a vyfoukl kouř. „Vždycky jsem věděl, že máš duši pravého trpaslíka. Kdyby tě Finley a Reno nevytáhli z té lodi, byla by ses tam udusila.“

„Reno… mě zachránil?“ divila se Elise. Když šplhala za opicí, napůl čekala, že ji nahoře nenajde, stejně jako Rena. Slyšet, že by Reno, ten Reno, kterého znala, riskoval svoje zdraví aby jí pomohl, jí přišlo naprosto neuvěřitelné. Brann se vesele zasmál.

„Co tak překvapeně? Pravda, přinesl tě Finley a Reno přinesl Zlatou opici, ale Reno zase zachránil Finleyho,“ vyprávěl Brann a podrbal se přitom na hlavě pod kloboukem, který nesundával ani uvnitř místností. „Celé ti to musíme vyprávět, protože jsi vlastně teď už jediná, kdo neví o všem, co se stalo.“

Teprve teď si Elise doopravdy uvědomila, kde vlastně je. Ležela v kajutě vyhrazené pro nemocné a raněné, na lodi Objevitelů. A Brann se usmíval, takže všechno muselo skončit dobře. Všichni museli být živí a zdraví a na cestě domů. Ale loď se nehoupala.

„A jsme pořád…?“

„Jo,“ přikývl Brann. „Ještě jsme nevypluli. Ale nepotrvá to dlouho.“ Elise se několikrát zhluboka nadechla a pak se posadila na posteli. Brann se v první chvíli zvedl, aby jí pomohl, ale když viděl, že to není třeba, posadil se zase do křesílka.

„A co ta bitva?“ zeptala se Elise. O ní nevěděla zhola nic.

„Jo tohle?“ zvedl Brann obočí a pak se zasmál. „Měla jsi je vidět! Když jsme s Kámokýblem vyřídili toho obra, všichni ti gauneři zahodili zbraně a vzdali se. Máme pár raněných a murloci si taky budou chvíli lízat rány, ale jinak je všechno v pořádku. Starý Kámokýbl dokonce vzal pár z Ximových chlapů do svojí posádky. Zatím jen na podmínku, ale kdo ví? A zbytek tu zůstane, protože ve své lodi neodplují. A když už byla řeč o tom goblinovi…“ udělal dramatickou pauzu.

„No?“ zeptala se netrpělivě Elise. Brann jen rozhodil ruce.

„Nic! Jako by se do země propadl. Reno ho hodil přes palubu, ale sám říkal, že ho to určitě nezabilo. Je určitě dost chytrý na to, aby se tu neukazoval. Tak jako tak, s ním už si hlavu lámat nemusíme.“

„A ostatní? Kde jsou?“ naléhala Elise. Bolest hlavy ji už docela přešla. Brann se na malý moment zamyslel.

„Pokud se nepletu, tak Finley pozval toho murločího mudrce Morgla nebo jak se to jmenoval na čaj. Prý se ho pokusí přesvědčit, aby s námi aspoň na chvíli odjel do civilizace, dokázat, že ne všichni murloci jsou divoši. Ale já myslím, že ho nepřemluví. Doktor Blastenheimer už teď plánuje svůj nový létající pekelný stroj a dává dohromady předpoklady, které musí mít jeho nový asistent. Vsadím se, že hned na prvním místě ode dneška bude trestní bezúhonnost,“ zachechtal se Brann. Elise se lehce usmála, na moment uhnula pohledem, ale hned se zase podívala na pokuřujícího trpaslíka.

„A…a Reno?“ V Brannových očích znovu zaplanuly škodolibé ohníčky, které se objevily vždy, když vymyslel nějakou neplechu. Elise ten pohled moc dobře znala.

„Překvapení pro tebe,“ poklepal se z boku na nos. „Ale ptal se mě, jaké květiny máš nejradši.“ Elise se na něj udiveně podívala.

„Co jsi mu řekl?“ Brann teď už svoji škodolibost vůbec neskrýval.

„Myslel jsem si, že by za to, co provedl, zasloužil trochu vytrestat, takže jsem ho poslal pro květy masožravých leknínů.“

 

O dva týdny později se v Ironforgi konala velká sláva na počest navrátivších se Objevitelů. Dobrodruzi, kteří se vrátili domů se Zlatou opicí, uspořádali výstavu nejdražších exponátů, kterým vévodil primát ze žlutého kovu. Pověst o tom, jak hrdinsky získali trolí poklad, se šířila nejdřív městem a potom celým královstvím. A nejen to, pro jednoho z Objevitelů si samotný král trpaslíků Muradin Bronzebeard připravil zvláštní čest.

 

„No to koukám,“ hvízdla obdivně Elise. Rena ve fraku ještě nikdy neviděla a nedokázala si to ani představit. Tím spíše Rena s napomádovanými vlasy.

„Jen se mi moc nesměj,“ odsekl Reno. „Sama vypadáš divně jak lední medvěd na poušti.“

„Možná, ale mně to aspoň sluší,“ usmála se elfka, která pro jednou vyměnila oděv dobrodruhů za krásné večerní šaty doplněné perlovými náušnicemi a brýlemi, které si pro jednou mohla doopravdy vyblýskat. Elegantní šaty doplňovala účesem, který nebyl přehnaně přezdobený, jen vlasy stažené do nařaseného uzle. I když k ní ten vzhled seděl, Reno na něj rozhodně nebyl zvyklý.

„Tak jak to tady vypadá, panstvo?“ vpadl do místnosti Brann, taktéž ustrojený podle pravidel etikety. Dlouhé ryšavé vlasy měl sčesané dozadu a vousy zapletené do mnoha tenkých ozdobných copánků. Namísto fraku však na sobě měl kroužkovou zbroj a kabátec s motivem Objevitelské ligy. Člověk neznalý trpasličí kultury by si mohl myslet, že se Brann chystá do boje.

„U nás dobře, my jsme připraveni,“ řekl Reno, zatímco přemítal, kdo z nich vypadá nejsměšněji. „Co Finley?“

„Ten už čeká v paláci, sejdeme se s ním tam,“ vysvětlil Brann a usmál se pod vousy, když si Reno snažil trochu povolit těsný límec. „Snad tě to neškrtí?“

„Trochu,“ přiznal Reno. „Vážně musíme jít takhle?“

„Jednou to vydržíš,“ ušklíbla se Elise. „Kromě toho před krále vážně nemůžeš předstoupit.“

„Já vím,“ zakňučel Reno jako dvanáctiletý kluk, kterého matka tahá ke krejčímu, aby mu ušil nový kabátek. „Bude to na dlouho?“

„Neřekl bych,“ zakroutil hlavou Brann. „Muradin nikdy nebyl moc trpělivý a řekl bych, že chce mít celou tuhle událost z krku stejně rychle jako my.“

 

Trůnní sál byl přeplněný. Reno a Elise však viděli perfektně, protože byli o hlavu a půl větší než většina přítomných. I díky své výhodě však stále neviděli Finleyho. Jen zástupy trpaslíků a gnómů v mohutném sálu z načervenalého kamene, osvíceného množstvím plamenů a s vysokým piedestalem na vzdáleném konci sálu, na kterém stály tři masivní trůny, jeden pro každý klan, který trpaslíkům v Ironforgi vládl. Na levém seděla ponurá královna-regentka Moira Thaurassian, vládnoucí za svého synka Dagrana klanu Dark Iron, a Brannova neteř. Na pravém trůnil divoký zeman klanu Wildhammerů, modře potetovaný horal Falstad. A na prostředním, největším, svrchovaný král Ironforge a Brannův bratr, Muradin Bronzebeard. Rada Tří kladiv dlouze mluvila o tom, proč se sešli a koho zde dnes oslavují, ale Reno to nevnímal. Byl na to moc znuděný a jen čekal, až se dostanou k tomu hlavnímu, aby mohl zmizet. Přesto nemohl nepřemýšlet o tom, jak se za poslední měsíc jeho život proměnil. A hlavně, jak se mu teď zamlouval. Objevování sice byla hrozná spousta práce, nebezpečí a stresu, ale taky vzrušení a kamarádství a jemu se to začínalo líbit. Možná by neuškodilo být pro jednou prospěšný ostatním a nestarat se jen o sebe.

„Pořád nevidím Finleyho,“ naklonil se v jednu chvíli Reno k Brannovi. „Myslíš, že se ukáže?“

„Tak jako tak nemá na výběr, ale myslím, že mu to královský sekretář nedovolí. Chce mít všechno perfektní, šťoural jeden.“

„To je který?“ zeptal se Reno. Brann se na moment postavil na špičky, aby lépe viděl.

„Ten v tom červeném kabátě, co stojí u trůnů.“ Reno se podíval tím směrem a viděl ošklivého trpaslíka, který odpovídal popisu a který v rukou držel velký blok, který neustále kontroloval.

Zazněly fanfáry, které Rena vytrhly ze zamyšlenosti.

„Už to začíná,“ poznamenala Elise. „Tamhle je!“ pohodila hlavou ke dveřím. Reno a Brann se tím směrem hned podívali.

Jestli si Reno myslel, že oni vypadají hloupě, Finley je všechny přetrumfnul. Do sálu vstoupil na červeném koberci vedoucím až k piedestalu oblečen v agresivně oranžovém kabátě, který mu nejspíš nějaká nešťastná švadlena musela šít na míru. Rudé výrůstky na zádech měl stažené k tělu, na kraťoučkém rybím nose měl zlaté brýle, na ručkách se stažitelnými plovacími blánami sametové rukavičky a přes záda kožešinový plášť, ve kterém mu muselo být příšerné teplo. Nedal to však na sobě džentlmensky znát a noblesně kráčel k trůnům. Dva kroky před schody vedoucími vzhůru se poklonil tak hluboce, že si málem udělal na čele bouli o zem, a poklekl.

„Finley Mrrrgltone!“ zaburácel na celý sál král Muradin a majestátně sestupoval dolů po schodech. Sekretář ihned přispěchal s nádhernou zdobenou sekerou, kterou obřadně podal králi. „Za posledních několik let jsi vykonal mnohé pro dobro trpasličího lidu, jeho vědění, i pro dobro Objevitelské ligy. A nyní, na poslední výpravě, jsi vedle svého dobrého srdce projevil i neskutečnou kuráž, za kterou by se nemusel stydět jediný trpasličí hrdina. Za tuto odvahu a píli navzdory všem protivenstvím, které by před tebe mohl osud a tvůj původ klást sis vydobyl nesmazatelné místo mezi námi. A je to právě tato odvaha a píle, za kterou tě nyní pasuji na rytíře,“ zvolal Muradin tak, aby ho všichni slyšeli, a jemně poklepal murlokovi sekerou na ramena. Potřeboval na to pár pokusů, během kterých sekretář potichu zelenal. Finleyho absence ramen mu to totiž trochu znesnadňovala. Nakonec se mu to však přece jen nějak povedlo.

„Povstaň, sire Finley Mrrrgltone, rytíři města Ironforge!“ Muradin pozvedl sekeru nad hlavu a sál vybuchl směsicí potlesku a nadšeného řevu.

 

Oslavy v paláci se už chýlily ke konci, Reno ani Elise tam už ale nebyli. Stáli v muzeu Objevitelské ligy a dívali se na sochu, která jim během posledního měsíce nachystala takovou kupu problémů. Teď, když stála ve vitríně v muzeu, cítil se Reno spokojeně. Všechno bylo zase v pořádku.

„Stálo to za to,“ prolomila ticho jako první Elise. „Vždycky to stojí za to, riskovat život pro vzpomínky a poklady. Nevyměnila bych ten pocit za všechny poklady světa.“

„Ani za Zlatou opici?“ zeptal se Reno. Elise se na něj s úsměvem podívala.

„Málem jsem se radši udusila než abych ji nechala za sebou. To řekni ty mně.“

„Elise… ohledně toho, co se stalo na ostrově, celé té věci s donem Han’Chem…“

„Víš co?“ mávla rukou Elise. „Nech to být. Co se mě týče, dokázal jsi, že nechceš, aby skončila u něj jako těžítko o nic víc než my ostatní. Dost jsem o tobě mluvila s Brannem a on si myslí, že určitě máš na to, abys s námi zůstal. Že si kdovíproč zasloužíš druhou šanci.“

„A ty?“ zeptal si opatrně Reno. „Co si myslíš ty?“ Elise zvedla pobaveně jedno obočí, usmála a chvíli nic neříkala. Z jejího úsměvu Reno nedokázal vyčíst, jestli souhlasila nebo ne. I když odpověď tušil. Když Elise usoudila, že délka ticha už přetáhla komické načasování, naklonila se k Renovi o něco blíž.

„Vítej v Objevitelské lize.“ Renův obličej se šťastně rozzářil.

„Takže jsem z toho mého průšvihu venku?“ zeptal se s nadějí v hlase. Elise se znovu narovnala a obrátila pohled na primáta, který se majestátně leskl ve svitu pochodní osvětlujících muzeum.

„Na tom budeš muset ještě trochu pracovat. Ale jsi na dobré cestě.“

 

KONEC

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.