Panna westfálská #11

• Mordecay
• 21.02.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Po dva roky ten statek nespatřila. Často na něj však vzpomínala, na jeho úrodná pole, malebný domek a na dva dobrosrdečné farmáře, kteří dlouhá léta poctivě obhospodařovali ten kus půdy, který vlastnili. Čím víc se Hope blížila k Saldeanovic farmě, k farmě, která jí byla šest let domovem, tím šťastnější se cítila. Zároveň v ní však hlodal slabý strach a obavy z toho, co se mohlo v její nepřítomnosti stát. Neměla od Saldeanů žádné zprávy, to ale nemuselo rovnou znamenat, že se něco stalo. Ale co když ano? Co když se Arthur nebo Salma nějak zranili? Anebo ještě hůř, co když Hope potká jen jednoho ze svých pěstounů.

Věděla, že jsou to nesmysly, že její obavy jsou stejně zbytečné jako neoprávněné, nemohla je však jen tak pustit z hlavy. Když tedy stanula na okraji pole naproti statku a přes holé strniště uviděla v dáli holohlavou siluetu farmáře sedícího ve stínu vrhaném nádherným farmářským domem, ulevilo se jí víc, než by byla ochotná komukoliv přiznat.

Arthur seděl před svým velkým domem na stoličce a v dlaních držel nůž, kterým vyřezával z kusu samorostu malou dřevěnou sošku, a při práci si pohvízdával. Farmářovy mozolnaté prsty zůstávaly i po letech polní práce stále citlivé, opatrné a hbité, stejně jako v den, kdy vyřezal svoji první opravdovou figurku. Už ji dávno neměl, ale nijak ho to netrápilo. Třebaže skoro každé jeho dílko mělo nepochybně svoji uměleckou hodnotu, pro Arthura to bylo jen něco, čím trávil volný čas, a ke svým výrobkům si jen vzácně tvořil silnější pouta. I přesto, že za pár hodin si na sošku nejspíš sotva vzpomene, teď se na ni soustředil tak usilovně, že si ani nevšiml štíhlé figury, která se k němu blížila. Až když byla jen pár kroků od něj, Arthur ji koutkem oka zaregistroval a zvedl hlavu, aby si příchozího prohlédl.

„Ahoj,“ usmívala se na něj vřele Hope. Arthurův pohled rázem zjemněl. Farmář odložil nůž i napůl hotovou figurku vedle stoličky a rychle vstal. Hope mu vyšla naproti a radostně ho objala.

„Hope,“ zašeptal jí Arthur do ucha, zatímco ji objímal. „Ty ses nám vrátila.“ Odtáhl se od ní, ale pořád něžně svíral v dlaních její odhalená ramena. „Hrozně ses změnila. Ty už nejsi děcko, z je tebe mladá dáma.“

„To určitě,“ usmála se Hope. „Ty zase vypadáš pořád stejně.“ Sama si jiná nepřišla. Pořád měla ten samý krátký účes, pořád byla stejně opálená, možná jen o trochu vyrostla. A Arthur doopravdy vypadal stejně jako v den, kdy odešla do Sentinel Hillu. Stejně holá hlava, stejný přátelský pohled, stejné svaly ožehnuté slunečním svitem. Možná měl pár mělkých vrásek navíc, ale jinak to bylo pořád ten samý Arthur.

„Jak se má máma?“ zeptala se Hope a pohodila bradou k domu za farmářem. Arthur ji pustil a ohlédl se.

„Má se skvěle. Pojď, musíš ji vidět. A ona bude taky ráda, že jsi za námi přišla.“

 

Salma málem upustila vařečku do kotlíku s polévkou, když spatřila, koho to Arthur přivedl dovnitř. Odložila ji na stůl naproti krbu, zběžně si otřela ruce do zástěry a skoro až vběhla Hope přímo do náruče.

„Hope! Pro všechno na světě, já tě tak ráda vidím!“ řekla vesele, když svoji dcerku konečně pustila. „To je dost, že ses na nás konečně přišla podívat,“ dodala rázem trochu vyčítavým tónem, ale úsměv na tváři prozrazoval, že se vůbec nezlobí.

„Promiň,“ omluvila se s lehkým úsměvem Hope. „Neměla jsem moc času.“

„Ale zůstaneš tu s námi aspoň pár dní, že jo?“ změřila si ji zkoumavě Salma. „Musíš nám vyprávět, co všechno jsi zažila a jak se ti žije v Sentinel Hillu. Viděla jsi pana Stoutmantla?“

„Salmo,“ řekl vemlouvavě Arthur. „Nech ji trochu vydechnout. Sotva přišla. Navíc nám to všechno může říct večer.“

„Večer máme návštěvu, Arthure. Neříkej, že jsi zapomněl,“ přimhouřila Salma oči při pohledu na svého manžela. Saldean radši uhnul pohledem.

„Kdo přijde?“ zeptala se urychleně Hope, než stačila Salma Arthurovi ještě něco říct.“

„Furlbrowovi. Pamatuješ si na ně?“ zeptala se Salma. Hope to jméno nic neříkalo a tak zavrtěla hlavou. „Naši staří známí. Bývali to pořádní farmáři, než o tu svoji farmu přišli. Teď už spíš jen kočují a shánějí nový domov.“

„Jo,“ přikývl Arthur. „Theodore se mě určitě bude pokoušet přemluvit, abych šel s nimi na sever. Prý tam je úrodná půda, skvělá k usazení,“ zakroutil nevěřícně hlavou. „Ale to až potom. Máš s sebou něco k vybalení?“ obrátil se tázavě na Hope. Ta jen ukázala na svoji naditou brašnu, ve které měla nějaké oblečení navíc. „Fajn. Tvůj pokoj na tebe už čeká.“

 

Byl to zvláštní pocit, znovu se ocitnout v místnosti, kterou tak dlouho obývala a považovala za vlastní. Saldeanovi v jejím pokoji neudělali skoro žádné změny, akorát Arthur tam nejspíš ukládal několik kusů nářadí, protože Hope si nevybavovala, že by se někdy věnovala kutilství. Alespoň ne takovému, ke kterému by potřebovala sekery, dvoumužnou pilu, kladiva, kleště, hoblík a další náčiní. Kromě toho to však byla pořád ta samá místnost, její malé království. Hope strávila dva roky ve společném pokoji, o který se dělila s partou děveček a dvěma čeledíny a za tu dobu si úplně odvykla na luxus v podobě soukromí.

Nejprve hodila na slaměnou postel svoji brašnu a hned po ní sebe. Jak ležela na zádech a civěla do stropu, přemítala, kolik lidí by se sem s ní vešlo. Do Westfallu během posledního roku proudily davy chudáků, žebráků a invalidů, kteří utekli ze Stormwindu, většinou kvůli chudobě. Kolika z nich by dokázala dopřát střechu nad hlavou, kdyby tenhle pokoj pořádně vyklidila? Nebylo by to tak pohodlné jako mít ten pokoj jen sama pro sebe, ale na tom jí tolik nezáleželo. Někomu by pomohla a to jí přišlo důležité.

 

Ve svém pokoji dlouho nevydržela. Po chvilce vzpomínání a přemítání mezi čtyřmi stěnami vyhlédla z okna a pohled jí padl na pole, porostlé zlátnoucím obilím. Rozhodla se, že musí na vzduch. Když se tedy o krátkou chvíli později procházela po okraji pole, levačkou si pohrávala s vousatými klasy a pohledem bloudila ke kopcům na západě, s každým nádechem se cítila svobodnější. Služba v Sentinel Hillu se jí líbila, ale v porovnání se vzpomínkami na život na farmě to bylo otroctví. Věděla, že ani zdaleka nedělala všechno práci, kterou na farmě dělat měla, ale stejně by se sem ráda vrátila. Možná, že až skončí všechny ty problémy se Strongarmem, bude tu moct zase pracovat. V hloubi duše ale tušila, že Strongarm jí ze života jen tak nezmizí, i když o něm poslední dva měsíce vůbec neslyšela. Nevadilo jí to. Lidem pomáhala pořád stejně a díky ní měl Sentinel Hill rázem několik chytřejších lidí.

Hope zabloudila pohledem ke starému chlévu. Jeho střecha vypadala pořád bytelně. Aspoň k něčemu ten bídák byl dobrý, pomyslela si. Pomáhala mu už druhým rokem a na vlastní oči viděla spoustu případů, kdy dokázal sehnat těm nejchudším jídlo a ošacení, ovšem pod podmínkou, že se nebudou ptát, kde je vzal. Vždycky tvrdil, že je výhodně zakoupil, ale Hope mu nevěřila. Strongarm nevypadal jako ten typ člověka, který vůbec ví, jak se věci kupují. Ale dával tak věci lidem, kteří nic neměli, a poslední dobou počet lidí bez jediné mince rostl. Nejen ve Westfallu, ale v celém království. Hope se ohlédla přes rameno, směrem na východ, odkud se ze Stormwindu a z Elwynských lesů proudily na pláně Westfallu každý den desítky chudáků, kteří přišli o všechno. Hope, Strongarm i Strongarmovi „kamarádi,“ jak jim říkal, se jim snažili pomáhat a Jac jim nikdy nezapomněl opatrně připomenout, kvůli komu skončili hladoví a v hadrech na opuštěných farmách a statcích ve Westfallu. Z toho, co Hope zjistila, totiž válka na severu, i když se prý blížila ke konci a vítězství Stormwindu, stála čím dál víc peněz a mužů. Pod váhou nových daní se i nejbohatší rodiny prohýbaly. Ty chudší neměly šanci. Lidé postupně přicházeli o všechno, házeli svoje peníze i domy do nenasytného chřtánu války, až nakonec hledali útočiště zde, v zemi na kterou král skoro zapomněl. Žádný div, že se tu zdejším často nechtělo zůstávat a radši znovu odcházeli v naději, že najdou novou, svobodnou zemi, kam na ně chamtivé ruce královských výběrčí daní nedosáhnou. S každým dalším uprchlíkem, který do Westfallu přišel, a s každým dalším starousedlíkem, který odsud prchal, Hopino přesvědčení o nespravedlnosti a tyranii Koruny rostlo. To byla králova válka, ne jejich. Ať si ji zaplatí sám.

 

Blížil se večer a na vstupní dveře se ozvalo zaklepání.

„Už jsou tady!“ zvolala Salma a vyskočila od stolu v kuchyni, který na poslední chvíli utírala mokrým hadrem. „Arthure, běž jim otevřít.“ Farmář se pomalu zvedl ze židle, ve které už začínal klimbat, zívl si a šel otevřít vstupní dveře. Za nimi stál Theodore Furlbrow a jeho žena Verna. Theodore byl asi stejně starý jako Arthur, ale na rozdíl od něj měl pořád ještě všechny vlasy, nahnědle blonďaté a svázané do dvou copů splývajících po ramenou. Byl to svalnatý chlapík a i Verna vypadala, že si s ním silou v ničem nezadá. Na rozdíl od něj však měla vlasy střižené nakrátko, skoro stejně jako Hope.

„Verno, Theodore!“ zvolal nadšeně Arthur. „Pojďte dál, pojďte dál. Už tu na vás čekáme.“

„Já na vás čekám,“ zavolala z kuchyně Salma. „Arthur nehnul ani prstem, aby to tu pro vás připravil.“

„To jsme rádi, že se kvůli nám dělá takový shon,“ zazubil se Theodore a přátelsky potřásl Arthurovi rukou. „Rád tě zas vidím, plešatče.“

„Já tebe ne, ale nemám na výběr,“ zasmál se Arthur a uvedl Furlbrowovy ke stolu. „Pojďte se posadit, Salma pro vás nachystala skvělou večeři.“

„Myslíš tu polívku, co na ní má ode mě recept?“ uchechtla se Verna.

„Možná. Možná ne,“ pokrčila rameny Salma a zamíchala polévkou v kotlíku. „Kde je vůbec Hope?“

„Nevím. Asi nahoře,“ řekl Arthur. „Dojdu pro ni.“ Vyšel směrem ke schodům nahoru do patra a po cestě na schodech se protáhl, až mu zapraskalo v páteři.

„Hope?“ podivil se Theodore. „Kdopak to je?“

„To máte z toho, že se o nás vůbec nezajímáte,“ řekla na oko nazlobeně Salma. „Naše dcerka. Sloužila teď dva roky v Sentinel Hillu a přišla se k nám podívat na návštěvu. Zrovna se to tak sešlo, že přišla stejně jako vy dva.“

„Počkej, počkej,“ přerušil ji Theodore. „Vaše Hope je ta holčina, co učí lidi z Westfallu číst, když za ní přijdou?“

„Jo,“ pokývala hlavou hrdě Salma, zatímco do talířů rozlévala polévku. „To je naše Hope.“

„A ty umíš číst?“ zajímala se Verna. „Nebo Arthur?“

„Blázníš?“ zakroutila hlavou Salma. „K čemu by mi to asi bylo? Prostě si jednou z výletu přitáhla nějakou starou bichli a nějak se to sama naučila.“ Theodore se naklnil nad stůl a přičichl k polévce.

„Pěkně to voní,“ změnil prudce téma. „Jeden by skoro nepoznal, že je to ten Verny recept.“

„Mhm, trochu jsem ho vylepšila,“ zabouchala Salma naběračkou o okraj kotlíku.

„Theodore, Verno,“ zavolal ze schodů Arthur. Farmářský pár se na svých židlích otočil. „Ještě se neznáte, takže vám představuju naši dcerku, Hope,“ ukázal Arthur paží na děvče, které přišlo po schodech dolů hned za ním.

„Ahoj Hope,“ pozdravila hned Verna. Hope se na oplátku usmála a opatrně zvedla ruku na pozdrav.

„Ahoj,“ řekla dostatečně nahlas, aby ji slyšeli, a šla si sednout ke stolu. Po celou dobu si ji však Theodore měřil pohledem.

„Hope, tohle je Theodore a Verna, jak jsme ti o nich říkali,“ opřel se ještě na krátký moment Arthur dlaněmi o opěradla židlí, na kterých seděli, než se doopravdy usadil na svoji židli. „Tak. Dáte si něco ostřejšího?“ zeptal se manželů. Salma však odpověděla za ně.

„Už ne, polívka je na stole. Nech to na potom.“

„No dobře,“ pokrčil rameny Arthur a sevřel v dlani dřevěnou lžíci. „Když na potom, tak na potom. Dobrou chuť.“

 

Salmina polévka měla tu úžasnou vlastnost, že i když byla vařená z mizerných ingrediencí, dokázala úplně zasytit a udržet člověka na nohou déle, než spousta jiných, mnohem kvalitnějších a dražších jídel. A navíc chutnala skvěle. Nebylo tedy žádným překvapením, že se po ní jen zaprášilo. Hope se však ani na chuť, ani na vydatnost jídla nedokázala úplně soustředit. Celou večeři totiž měla nepříjemný pocit, že ji Theodore nenápadně sleduje, ale kdykoliv vzhlédla od talíře, aby se přesvědčila, farmář nerušeně nabíral lžící polévku. Možná se jí to jen zdálo, ale ten pocit byl příliš silný, než aby ho dokázala plně ignorovat.

„Uf,“ odfoukl si po dojedení Theodore. „Bylo to skvělé, Salmo.“

„To bych řek,“ přitakal Arthur a zvedl se ze židle. „Nech to být Salmo, já to odnesu,“ řekl, když se Salma taky zvedala a natahovala po teď prázdném kotlíku. Posbíral také talíře a se špinavým nádobím zamířil do kuchyně.

„No samozřejmě,“ špitla mu za zády Salma směrem k Furlbrowům. „Jak je ten kotlík prázdný a lehký, co by ho nevzal. A sledujte ho, o co, že se vrátí s flaškou.“ V momentě, kdy se Arthur opět vynořil z kuchyně s lahví průhledné tekutiny v ruce, Hope musela rychle sklonit hlavu, aby nebylo vidět, jak vyprskla smíchy.

„Tuhle kořalku mám od toho trpaslíka, co má tu svoji palírnu v kopcích. Prvotřídní pálenka,“ chlubil se Arthur, který předstíral, že si Hope nevšiml a právě na stůl vykládal kalíšky na pití. „Takže já si dám, Theodore si dá, Salma…“

„Já ne, Arthure. Víš, že ty tvoje dryáky nemám ráda,“ zaprotestovala Salma.

„To není žádný dryák, milady. To je kořalka pro prince. Salma si dá, Verna si dá a Hope přece nemůžeme vynechat.“

„Arthure neblbni, vždyť je to ještě děcko,“ ohradila se znovu Salma.

„Tím spíš. Beztak se vsadím, že v Sentinel Hillu už popíjela s čeledínama a vojákama, co?“ mrkl spiklenecky na Hope. Děvče opatrně vzalo plný kalíšek mezi prsty a potutelně se usmálo.

„I kdyby jo, stejně bych ti to neřekla.“

„Chytrá holka,“ zašpuntoval Arthur lahev a zvedl svůj kalíšek. „Theodore, Verno, na zdraví a šťastné shledání. Šup tam s tím.“ Všichni se rychle napili, i Salma, která ze začátku protestovala. Hned po vypití se ozvalo skupinové zaštkání. Jediná Hope byla opatrná, trochu z kalíšku ucucla a když jí od silné kořalky začala pálit ústa a hrdlo, položila s pokřiveným úsměvem zpola vypitý kalíšek zase na stůl. Salma přitom nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Dobrá,“ otočil se Arthur k Theodorovi. „A teď mi můžeš povědět o to svým úžasným plánu. Kvůli tomu jste sem přece přišli, ne?“ šklebil se.

„To taky,“ přisvědčil Theodore. „Ale hlavně jsme vás chtěli po té dlouhé době vidět.“

„Dejme tomu, že ti věřím,“ uchechtl se Arthur. „Tak povídej.“

„Hlavně to není můj plán. Starý Grant s tím přišel, že Westfall jde do prdele, takže odsud radši odtáhneme.“

„Jo, to jsem slyšel. Někam na sever, ne?“

„Do Lordaeronu,“ přikývla Verna. „Nemrtví tam jsou skoro poražení, země se hojí, je načase, aby se tam někdo vrátil.“

„Takže jdete znovu obsadit mrtvé království,“ pokýval hlavou Arthur a natáhl se po lahvi. „A počítám, že mě chcete s sebou.“

„Podívej, Arthure, já vím, že tu žiješ celý věky a nechce se ti odsud, ale i ty musíš vidět, co se tu děje. Vlečou se sem armády nuzáků, bezdomovců a pomatenců. Každý den sem přichází noví a noví a nemají, kdo by se o ně postaral. Víš to stejně dobře jako já.“ Hope při těch slovech zvedla hlavu od kalíšku, který zblízka zkoumala. Takže ono to s těmi uprchlíky bylo možná ještě horší, než si myslela.

„Víš přece, že já jen tak před něčím nezdrhnu, Theodore,“ zakroutil hlavou Arthur. „Moje rodina a farma přežila orky, sucha i Defiase. Pár somráků mě přece nemůže položit.“

„To není pár žebráků,“ namítl Theodore. „Tohle jsou celé zástupy zoufalců, kteří nemají, co ztratit. Za jak dlouho si myslíš, že budou tak zoufalí, až ti začnou každou noc krást úrodu? Dřív, než si myslíš. Westfall je v prdeli. Pojeď s námi na sever. Je tam úrodná půda zdarma, nikdo ji nehlídá a nepatří pod žádného krále. Můžeme tam být svobodní.“ Arthurovo posměšné uchechtnutí přebil zvuk pálenky nalévající se do kalíšku. Hope se při pohledu na svůj kalíšek lehce zhoupl žaludek.

„Vždyť mě znáš,“ řekl Arthur a pozvedl svůj kalíšek. „Já se odsud nehnu.“ Theodore vzal svůj a přiťukli si, než do sebe kořalku obrátili.

„Jseš si jistý?“ zeptal se zklamaně Theodore. Arthur rozhodně kývl hlavou.

„Naprosto. Navíc, neodjel už náhodou Grant s tou svojí veselou partou na sever?“

„Jo. My jenom čekáme, až se nám vrátí Pete. Pak společně pojedeme za ostatníma,“ vysvětlila Verna.

„Tak to hodně štěstí a nervů, než se vám synek vrátí, protože kdo ví kdy dorazí.“

„Do týdne,“ řekl jistě Theodore. „Válka na severu skončila, to nevíš?“

„Počkat, co?“ podivil se Arthur a podíval se na svoji rodinu, jako by se jich ptal „vy jste to věděly?“

„No jo,“ přitakala Verna. „Naši chlapci vyhráli a vrací se domů. A podle toho, co jsem slyšela, sir Stoutmantle dodržel slovo. Nikdo z Westfallu tam neumřel.“ Hope vzhlédla k Furlbrowům, jako by jim nemohla uvěřit.

„A Peter je v pořádku?“ zajímala se Salma.

„Z toho, co víme, tak jo. Vůbec, možná bychom ho mohli seznámit tady s Hope,“ otočila se Verna k dívce sedící naproti ní. „Pete by se ti určitě líbil, Hope. Voják, silný a se srdcem na správném místě,“ dmula se mateřskou pýchou.

„Taky trochu přiblblý,“ zabručel si pod vousy Theodore.

„Theodore!“ okřikla ho jeho žena. „Je to tvůj syn!“

„A? Já neříkám, že je to padouch, jen že mohl být trochu chytřejší.“

„Já myslím, že si dokážu najít chlapce sama, až budu chtít,“ ozvala se Hope.

„Kolik ti vůbec je?“ zeptal se Theodore a pokud mohla Hope soudit, snažil se, aby nezněl moc neomaleně.

„Sedmnáct,“ řekla trochu tišeji a uhnula pohledem. „Proč?“ Theodore se na chvíli odmlčel, pak se jen tiše zasmál a zakroutil hlavou.

„To je jedno. Nezlob se, že jsem na tebe tak vybafl.“

„Já se nezlobím,“ stáhla se do sebe Hope. „Jen mě to zaskočilo.“

„Jo,“ přikývl Theodore.

„Kdy teda odjíždíte?“ přerušila trapný moment svojí otázkou Salma. Furlbrowovi vypadali, že za tu otázku byli skoro až rádi.

„Hned jak se Gryanovi chlapci vrátí domů. Pete s nimi nebude, ten na nás bude čekat ve Stormwindu. To by mělo být asi tak za týden?“ otočil se Theodore na Vernu, která jen mlčky přikývla. „Do té doby se k nám pořád můžete přidat.“

„Jo, jo,“ broukl Arthur. „Říkám ti, že to je marný. My tu zůstanem. Já a Salma tu máme farmu a Hope čeká spousta práce v hospodě, co?“ kývl k dcerce, která opatrně dopila zbytek pálenky z kalíšku a tlumeně zaštkala.

„Mhm,“ otřela si ústa a přikývla. Čert ví, co do té kořalky ten trpaslík dával. „Bude to těžké si zase zvykat na to, že do té hospody někdo chodí.“

„To to bylo tak zlý?“ zajímal se Arthur.

„Jak pro koho,“ usmála se Hope. „Moc hostů k nám nepřišlo, to je pravda. Ale teď jsem si vzpomněla,“ pleskla dlaní do stolu, jako by ji to napadlo až teď. „Pamatuješ si na Jaca Strongarma? Toho pobudu, co u nás jednu zimu pracoval?“ Arthur se tázavě ohlédl za Salmou, která jen přikývla.

„Pamatuješ si ho. Spravil nám střechu od stáje,“ vysvětlila Salma. Theodore se otočil a Vernu a cosi jí pošeptal.

„Jo tenhleten,“ pokýval hlavou Arthur. „A co je s ním? Pověsili ho nebo tak něco?“

„Ne, to ne,“ zavrtěla rychle hlavou Hope. „Ale přišel do hostince a poznal mě. Že vás prý mám od něj pozdravovat.“

„No vidíš to,“ otočil se Arthur zpátky k Salmě. „Tak on si nás vagabund jeden zapamatoval.“

„Arthure, můžeš na chvilku?“ zeptal se ho náhle Theodore.

„Jasně že jo,“ broukl Arthur.

„Ale venku, jo? Potřebuju si s tebou promluvit o samotě.“ Arthur i Salma podezřívavě přimhouřili oči, ale nakonec plešatý farmář souhlasně přikývl. Hope se přitom poplašeně podívala na Theodora. Věděl snad něco víc? Poznal Strongarmovo jméno? Snad ho takhle hloupě nevyzradila.

Arthur a Theodore se zvedli ze svých židlí a vyšli ze dveří ven do tmy. Za oknem vedle dveří se mihly dva mlhavé stíny, jak okolo nich oba muži prošli.

 

Noční vzduch byl nelítostně studený, ale oba farmáře hřála pálenka, která se jim vstřebávala do krve. Možná proto si Theodore hned u své první otázky nebral servítky.

„Kdo je Hope?“ zeptal se ostře. Arthur se na něj nechápavě podíval.

„Co tím sakra myslíš? Kdo by byla? Naše dcera.“

„Dej pokoj, Arthure. Vím moc dobře, že ty a Salma svoje vlastní děti nemáte.“

„No jasně,“ divil se Arthur. „To ví spousta lidí. Hope je nalezenec. Našli jsme ji jako děcko a vychovali ji. Je to naše dcera stejně jako kdybychom ji měli od narození.“

„Kdy jste ji našli?“ naléhal Theodore.

„Kdy?“ vyhrkl Arthur a v duchu začal počítat. „Před osmi lety… asi,“ dodal nejistě.

„Před osmi lety, jo?“ založil si Theodore ruce na široké hrudi. „A někdy v červenci, nemám pravdu?“

„Jak to víš?“ otázal se Arthur dílem překvapeně a dílem ublíženě. Nechápal, z čeho ho Theodore obviňuje ani proč.

„Domyslel jsem si to. Něco, co ta tvoje tvrdá kebule za posledních osm let nezvládla. Tebe nikdy nezajímalo, odkud tvoje dcera přišla.“

„Vždyť to je přece jedno, odkud přišla,“ bránil se Arthur. „Mně vůbec nezáleží na tom, kdo je její pravý otec. Je to moje dcera.“ Theodore si těžce povzdechl, zavřel oči a stiskl si prsty kořen nosu.

„Tak jinak. Ten Strongarm, co o něm Hope mluvila, víš, co je zač?“

„Ne,“ zavrčel Arthur. „Nějaký zjizvený vagabund, co nám tu jednu zimu pomáhal s pracemi. Je to Nikdo, takový, jakých tu po Westfallu běhá čím dál víc.“

„Ne, to teda není Nikdo. Pamatuješ, jak mě a Vernu vyštípali z naší farmy? On byl ten zkurvysyn, který nás odtamtud vyhnal. On a ta jeho banda Defiasů.“

„Co po mně chceš, Theodore? Abych zašel na Sentinel Hill a udal někoho, kdo sem celé roky ani nepáchl? Někoho, o kom ani nevím, kde je?“

„Do prdele Arthure, poslouchej mě a přemýšlej,“ skoro se až rozkřikl Theodore, ale hned se zase utišil. „Před osmi lety, v červenci. To zabili van Cleefa a rozprášili Defiase, že jo?“

„No,“ přikývl Arthur. „Asi.“

„Ne asi, určitě. A ten parchant Strongarm se o Hope nějak moc zajímá, jestli si na ni vzpomněl i po takový době. Snažím se ti říct, že…“ na moment zmlkl a pohodil rukama, částečně aby podpořil Arthurovo myšlení, zároveň však nejspíš přemýšlel, jak své podezření co nejlépe artikulovat. „…Hope je van Cleefova dcera!“

„Co?“ zmohl se Arthur na jedinou prostou otázku. „Jak jsi na to přišel?“

„Právě jsem ti řekl, jak jsem na to přišel,“ povzdechl si zoufale Theodore. „Chceš ještě jeden důkaz? Ještě než nám sebrali farmu, chodil tam takovej divnej chlap s malou holkou a brali si od nás sladký brambory. Ten chlap měl červenej šátek okolo krku. A holka? Vlasy jako uhel a úplně stejný kukuč, jako má Hope. Co sis vůbec myslel? Že spadla z nebe?“

„Ne, bylo mi to jedno,“ odpověděl ostře Arthur. „Je mi fuk, odkud pochází, dokud je to moje dcera. Čeho se vůbec bojíš? Že ti bude brát brambory i teď? Je už skoro dospělá a úplně jiný člověk. Nic ti neudělá.“

„Možná…“ uhnul Theodore pohledem. „Ale jablko nepadá daleko od stromu. A jestli do ní hučí ten mizera Strognarm, špatně to skončí. On ji určitě poznal, Arthure.“

„To po mně chceš, abych udal svoji dceru za to, že se narodila špatnému člověku?“ pozvedl husté obočí Arthur.

„Ona není tvo…“

„Jo, to už jsi říkal,“ skočil mu do řeči. „Ale mně na tom nezáleží, rozumíš? Hope je hodná holka a bude z ní dobrá žena. Je víc Saldeanová než kdy byla van Cleefová… a to pokud máš vůbec pravdu o jejím původu.“

„Prosím tě, Arthure, poslouchej mě…“

„Nebudu tě poslouchat. Říkám ti, že se Hope nevzdám a jestli mě chceš zkoušet dál přemlouvat, to si radši vezmi Vernu a vraťte se domů, protože nic, co mi řekneš, mě nepřesvědčí.“ Theodore Arthura probodl pohledem ostrým jako lovecké kopí.

„Tak dobrá,“ řekl a otočil se na podpatku. Na první poslech zněl klidně, ale vařilo to v něm. „Vidím, že tě k rozumu nepřivedu, takže už tu vůbec nemusím být.“ Arthur si ho chtěl nejprve udobřit, ale jeho tvrdá pýcha, která Theodora před kraťoučkým momentem vyhnala z domu, mu to nedovolila. Takhle se jen chvíli díval za odcházejícím Furlbrowem a těžce si povzdechl. Promnul si holé čelo a bezděčně pohlédl směrem k nebi. A tu si všiml, že jedno z oken v patře je otevřené. Věděl moc dobře, co to znamená. Cosi si sám pro sebe zabručel a šel za Theodorem.

 

Později toho večera, když už Furlbrowové odešli, se dveře do Hopina pokoje vrzavě otevřely a blikavé světlo z pokoje vpadlo do chodby. Děvče sedící na posteli a rýpající nožem do kousku dřeva zvedlo hlavu.

„Hope?“ zeptal se Arthurův zachmuřený hlas. „Potřebuju si s tebou promluvit.“ Hope odložila jak nůž, tak dílko vedle sebe a broukla na znamení, že může jít dál. Arthur se ztěžka posadil na postel a povzdechl si. Upíral přitom pohled do prkenné stěny naproti němu. „Theodore mi říkal…“ obrátil se na Hope a jeho obličej rázem změkl. „…ale vždyť ty moc dobře víš, co mi říkal, že?“ Dívka provinila uhnula pohledem. „To je v pořádku,“ uklidňoval ji Arthur. „Ale když víš, o čem jsme mluvili, tak mi určitě dokážeš říct jednu věc: Je to pravda? Vzpomínáš si, kdo je tvůj opravdový otec.“ Hope se zhluboka nadechla a chvíli nic neříkala. Mohla mu to říct? Arthur ji přece vychoval, zatímco na otce jí nezůstávalo nic než mlhavé vzpomínky. Byl jejím tátou víc než její opravdový otec. Určitě mu mohla věřit. A přece… Jak by to jen mohl pochopit? Jak by na to mohl reagovat, na zjištění, že jeho dcera je ve skutečnosti dcerou muže, kterého svého času upřímně nenáviděl? Bála se, že ji kvůli tomu začne nenávidět taky. Věděla, že ta obava je neoprávněná, ale strach se málokdy ptá, jestli má právo vstoupit. Když se ale podívala do Arthurových hnědých očí, ve kterých se mísila laskavost a nevyřčená nervozita, věděla, že má své odpovědi.

„Já… totiž… jo, je to pravda,“ špitla opatrně. „Všechno je pravda.“ Arthur se na posteli nepohodlně zavrtěl, dost na to, aby se Hope do hlavy vetřely myšlenky na to, jak ji každou chvíli vyhodí ven z domu, stejně jako vyhodil Furlbrowy. Jako by vyhodil každého, kdo by zmínil její pravé dědictví.

„Takže van Cleef…“ řekl pomalu a roztřeseně Arthur, ale svoji otázku nedokázal dokončit. Hope jen tiše přikývla. Holohlavý farmář od ní odvrátil pohled a mozolnatou dlaní si přikryl ústa. „U Světla…“ bylo to jediné, na co se zmohl. Hope netušila, co se mu zrovna honí hlavou, i když určitou představu měla. Zvedla se ze sedu do kleku a opatrně přilezla blíž k lehce otřesenému Arthurovi. Jemně ho vzala za volnou ruku a podívala se mu do zaskočeného obličeje. Věděla, že to tušil, určitě to pro něj nebylo úplné překvapení, ale celé ty roky si to nechtěl přiznat. Nechtěl, aby jeho malá Hope v sobě měla krev rabiátů a banditů.

„Neboj, tati,“ řekla tiše a položila mu hlavu na svalnaté rameno. „Já jsem pořád vaše Hope. Já se nezměním.“ Arthur se na ni podíval, omotal ji paži okolo ramen a přitáhl ji blíž k sobě. Cítila, jak se mu jeho rozrušený dech pomalu zklidňuje.

„Já vím. My se tě jen tak nevzdáme,“ usmál se a jemně zatřásl Hopiným ramenem. „Ať se stane cokoliv, pořád budeš naše Hope.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.