The Council of Three Hammers: Fire and Iron, 7. kapitola

• Bellatrix
• 22.12.2011
• Oficiální literatura

<- Předchozí | Stránka 7 „Řekl jsi, že můžu ukončit hašteření v tomhle městě. A to se právě chystám udělat.“ „Jak?“ zeptal se Muradin. „Zlomením řetězu, kámo.“ Muradin zmateně svraštil obočí. Kurdranovi ale náhle připadalo, že Bronzebeard konečně pochopil, k čemu má dojít. Muradin udělal několik kroků vstříc davu. „Nechte ho promluvit!“ Hluk v síni pomalu odumřel a Kurdran pokračoval. „Na několik dlouhejch let jsem zkejsl v Outlandu, a přitom jsem ani nevěděl, jestli se vůbec někdy vrátím domů. Po celou tu dobu nám všem, mně i všem po mým boku, tenhle kus železa dával naději. Připomínal nám, kdo jsme a za co bojujeme!“ Kurdran krátce pohlédl na žezlo. Včerejší noci, když poklekl u Sky’reeina vejce, konečně pochopil, co bylo žezlo ve skutečnosti zač – jenom kus starého železa. Kalený kov, který postavil trpaslíky proti sobě, bratra proti bratru, a do Kurdranova vlastního srdce zasel hněv a strach. Kurdran se ničím nelišil od nemyslícího, rozlíceného davu stojícího před ním. Byl také jen trpaslíkem, který se bojí neznáma, zdráhající se vzdát něčeho, co mu bylo blízké, a jít dál. Ale to už udělal v Outlandu. Vzdal se svého titulu ve prospěch Falstada. Vzdal se mnoha let klidného života na Aerie Peak, aby svému klanu zajistil lepší budoucnost. V porovnání s tím bylo žezlo neuvěřitelně bezvýznamné. „Ale tady nejsme v Outlandu,“ pokračoval Kurdran, „a tohle není Ironforge našich předků. Tak proč se to kladivo snažíme znovu skovat? Tohle je nový Ironforge. Nikdy už nebude takový jako dřív a ani obnovení Modimova kladiva na tom nic nezmění!“ Kurdran uhodil Wildhammerským žezlem do kovadliny. „Já a můj klan se nebudeme dívat, jak začínáme novou éru tím, že se sami připoutáme k nějakýmu kladivu!“ Pohyby davu začaly být nevypočitatelné. Ve stínech Great Forge se trpaslíci zdáli být jediným tvorem, zvětšujícím se a zase se smršťujícím, jako by byl jen okamžik od chvíle, kdy se roztrhne. „On si to žezlo veme zase zpátky!“ „Wildhammeři se nám teda pěkně vybarvujou!“ Bez jakéhokoli dalšího slova Kurdran vytrhl svoje válečné kladivo ze závěsu na zádech. Jediným rychlým pohybem pozvedl zbraň nad hlavu a máchl jí dolů v oslnivě jasném záblesku světla. Z následného ohlušujícího zahřmění začalo Kurdranovi zvonit v uších, přestože toto kladivo používal již celá desetiletí. Wildhammerské dědictví explodovalo v záplavě kovových úlomků. Dav trpaslíků strnul; v jejich napjatých tvářích se zračil zmatek. „Tady začíná nový Ironforge. Zeptejte se sami sebe, chcete ho začít tím, že dáte tohle kladivo znovu dohromady, takže bude moct být jednoho dne znovu rozbito? My, Wildhammeři, jsme se rozhodli udělat krok vpřed, ne zpátky. Kdo je s námi?“ Kurdran se otočil a pokynul kladivem k ostatním členům rady; jaké bylo jeho překvapení, když spatřil Muradina již pochodujícího ke kovadlině. „Bronzebeardi!“ zahulákal Muradin a jednou rukou sevřel Kurdranovo kladivo. V němé shodě Muradin i Kurdran pohlédli na Moiru stejně jako celý zbytek shromáždění. Stála před nimi osamocená. Dědička Ironforge zatěkala pohledem okolo, jako by se snažila najít nějaký způsob, jak utéct. Jak se začalo síní zvolna šířit ticho, Moira se konečně pohnula směrem ke kovadlině; kráčela podivnými neohrabanými kroky, jako by její tělo a mysl pracovaly proti sobě. S očima upřenýma na Kurdrana položila svou ruku na rukojeti kladiva nad Muradinovu. Kurdran volnou rukou posunul hlavici Modimova kladiva a Dark Ironský drahokam do středu obrovské kovadliny. Členové rady poté jako jeden muž máchli zbraní dolů. Zaznělo další zahřmění a zbývající kusy kladiva se roztříštily. A s nimi zanikla i lež. Ještě chvíli poté zůstali tři trpaslíci stát u kovadliny, všichni tři stále držíce kladivo, a pozvedli zbraň vzhůru. Dav zabouřil potleskem, který se brzy změnil v provolávání slávy. Po celou tu dobu Moira upřeně zírala na Kurdrana, jako by očekávala, že jí něco řekne. Kurdran neřekl ani slovo. ***** V následujícím týdnu se napětí planoucí mezi klany změnilo pouze v doutnající uhlíky; přestože vzájemná nevraživost byla stále přítomná, hrozba násilí už byla vzdálenou minulostí. Kurdran právě seděl osamocen u stolu v rohu Stonefire Tavern nad druhým korbelem světlého piva; jeho samota se však nezrodila ze vzteku nebo z viny. Kurdran s nervózním očekáváním vyčkával něčího příchodu. Můžu mu to mít za zlé, jestli nepřijde? přemýšlel Kurdran. Jako v odpověď na tuto nevyřčenou otázku do hostince vstoupil Falstad Wildhammer, rudé vlasy stažené do ohonu podobného tomu Kurdranovu. Falstad se zastavil ve dveřích a jeho oči těkaly tlumeně osvětlenou místností, dokud nenalezly Kurdrana. Bez úsměvu či přikývnutí Falstad vykročil ke Kurdranovu stolu a posadil se. „Rád tě vidím, kámo,“ řekl Kurdran. „Já tebe taky,“ odpověděl Falstad vyrovnaným tónem. Otázka i odpověď zvolna přešly ve chvíli trapného ticha. Kurdran povolal Falstada do Ironforge krátce po zničení Wildhammerského žezla, aniž by věděl, jak bude jeho přítel na to pozvání reagovat. Nyní, když byl Falstad již ve městě, Kurdran cítil zároveň úlevu a nejistotu. „Nemusíš to dělat. Máš větší právo být v téhle radě než já,“ řekl Falstad. „Ne,“ odpověděl Kurdran. „Tys stál v čele Wildhammerů po dvacet let. Jediná věc, která se změnila, je jeden tvrdohlavej trpaslík, kterej si myslí, že to zvládne líp než ty...“ „Před chvilkou jsem mluvil s Elim. Vypadá to, že už jsi Ironforge stihl poznamenat.“ „Jediné, co jsem udělal, bylo to, že jsem po sobě uklidil ten bordel, kterej jsem sám způsobil. A k ničemu z toho by vůbec nedošlo, kdybys tu byl ty.“ Falstad na Kurdrana upřeně zíral s našpulenými rty. Kurdran očekával, že mu jeho přítel vynadá za jeho aroganci nebo bude mít dokonce škodolibou radost z toho, co Kurdran v Ironforge způsobil. „Jestli to nechceš udělat pro mě,“ řekl Kurdran naléhavě, „tak přijmi svoje místo v radě aspoň pro dobro klanu.“ Falstad se na židli zaklonil dozadu a nespouštěje oči z Kurdrana, založil si ruce na hrudi. „Takže ty čekáš, že ti odpustím a přidám se k radě... když tu pro mě ani nemáš připravený pivo?“ zeptal se Falstad a na tváři se mu objevil pobavený úšklebek. Kurdran se upřímně rozesmál a měl pocit, jako by mu náhle z ramenou spadla velká tíha. V tu chvíli si uvědomil Falstadovu nekonečnou moudrost a jeho smysl pro odpuštění. Oba tyto rysy mohly vést klan Wildhammer k velkým činům, i uprostřed nejistoty, kterou s sebou přineslo zformování rady. Kurdran Falstadovi objednal pivo a oba poté pozvedli své korbely. „Na radu,“ řekl Falstad. „Na Mistra Wildhammerů,“ odpověděl Kurdran. „Na Sky’ree.“ Falstad přiblížil svůj korbel k ústům, dřív než mohl Kurdran pronést další přípitek. Nebylo pochyb, že Eli řekl Falstadovi o smrti Sky’ree. Kurdran oceňoval Falstadovu stručnost; stejně jako ostatní jezdci na gryfonech věděl, že zdlouhavé projevy soustrasti by ani v nejmenším neutišily bolest ze ztráty přítele jakým byla Sky’ree. Falstad položil svůj korbel s dutým zaduněním zpět na stůl a zeptal se: „Tak co budeš teďka dělat?“ „Možná se vydám do Stormwindu. S lidmi mám dobrý zkušenosti a chci se setkat s tímhle králem Varianem. A... taky jsem slyšel, že u městskejch bran stojí socha Kurdrana Wildhammera, hrdiny, kterej zemřel v Outlandu,“ zakřenil se Kurdran. „Jo... Psal jsem k ní ceduli. Dost mi trvalo, než jsem přišel na něco ucházejícího, co tam napsat.“ Falstad se zachechtal. Jak noc pokračovala, ke Kurdranovi a Falstadovi se začali připojovat další trpaslíci. Hovořili o velkých změnách v politice, které probíhaly snad ve všech Azerothských královstvích, a také o přírodních katastrofách, které změnily celý svět k nepoznání. Mezi tématy, které Kurdrana zajímaly nejvíce, byla i diskuze o Wildhammerských trpaslících roztroušených v Twilight Highlands. Byli naprosto nezávislí a již dlouho zůstávali nedotčeni vládou z Aerie Peak. V nedávné době se ale začalo šeptat o tom, že zelenými kopci severních zemí se šíří něco temného. Když se hovor stočil na další záležitosti, Kurdranova mysl se zatoulala. Ještě před týdnem by se byl staral pouze o to, že zřeknutí se své pozice v Radě tří kladiv v očích klanu sníží jeho vážnost. Dnes mu na tom už pramálo záleželo. V obětování se něco bylo, i v tom mít sílu vzdát se svých osobních přání pro dobro svých lidí, a to všechno naplňovalo Kurdrana ohněm. Stejným ohněm, který ho dohnal do Outlandu a později mu dal sílu ke zlomení Wildhammerského žezla. Jeho budoucnost nespočívala zde v Ironforge, ani v nečinném nicnedělání na Aerie Peak. Byla zde, a byla tam: život veden větrem. V této nepředvídatelnosti byla síla postavit se jakékoli výzvě, pevně stát proti nepřekonatelnému a bojovat i pro tu nejpochmurnější ze všech nadějí. Taková byla vůle Wildhammerů. Poprvé od chvíle, kdy přišel do města – vlastně už od doby, kdy se vrátil z Outlandu – si Kurdran připadal svobodný, jako by plachtil oblohou se Sky’ree. A ve své mysli tam opravdu byl. Kurdran spolu s duchem svého gryfona stoupal vzhůru do modrých dálek bez jediného mráčku, které se zdály být nekonečné. Tam nahoře leželo něco nerozluštitelného, co se třpytilo jako fata morgána. Hluboko v srdci Kurdran věděl, že je to mír pro Aerie Peak a všechny Wildhammery. I kdyby to mělo trvat další den, týden nebo deset let dosáhnout toho, bylo nemožné to předvídat – a bláznivé dělat si kvůli tomu starosti. S rozhodnutím a odhodláním poplácal Kurdran Sky’ree po šíji a nechal větry, aby je provázaly k obzoru. <- Předchozí | Stránka 7


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.