Death Knight - Questy příběh

• Bellatrix
• 14.09.2009
• Fan Fiction

Obsah:

• 1. časť
• 2. časť
• 3. časť
• 4. časť
• 5. časť
• 6. časť
• 7. časť
• 8. časť

[odstavec] 1. ČASŤ PRÍBEHU

Na nic si nepamatuji. Nevím kdo jsem, kde jsem, ani proč tu jsem. Nevím, co mám na sobě za zbroj, ale podle její tíhy usuzuji, že ji brzy neodložím. Rozhlížím se po místnosti, ve které stojím a vidím spoustu nemrtvých. Otočím se a uvidím vysokou postavu v temné zbroji, která vypadá, že mi něco chce. Přijdu k němu a on promluví:"Vítám Tě. Jmenuji se Arthas a ty si jeden z mé armády Death knightů, kterou jsem stvořil. Na vysvětlení bude čas potom, teď jdi a promluv si s Instructorem Razuviousem."

Sešel sem několik schodů a uviděl jsem velkou místnost, plnou nemrtvých a přeměněných bytostí podobným mě. Rychle jsem našel Instructora Razuviouse. "Nemám teď moc času na vysvětlení toho, co máš udělat. Jdi a ze stojanu na zbraně si vem meč a očaruj ho u runeforge. Že nevíš jak? Počkej a uvidíš od jiného z tvých bratrů" a odešel. Vzal jsem meč a přišel k runeforge. Sálala z ní magie a hlavně chlad. Nevěděl jsem co mám udělat, ale poté tam přišel jiný Death knight, vytáhl svůj spellbook, řekl kouzlo, strčil meč do runeforge a vytáhl ho očarovaný. Ani jsem se nestihl zeptat jak to udělal, ale došlo mi, že bych se měl podívat do svého spellbooku. Hned na první stránce jsem našel Runeforging a několik poznámek. Pročetl jsem si je, zavřel knížku, řekl něco podobného jako ten přede mnou, vložil meč, vytáhl a už jsem cítil tu magii, která z něho vycházela.

Nevypadal podobně jako ten od toho Death knighta přede mnou, ale svůj úkol jsem dozajista splnil. Šel jsem hledat Razuviouse, ale našel si mě sám. Prohlídl si meč a pravil:"Inu, z tebe bude dobrý Arthasův válečník. Koneckonců, tvoje minulost by tomu odpovídala. Zde je tvá odměna." Podal mi krásný dlouhý meč, již očarovaný podobně jako ten můj a ještě měl na sobe vyryté runy. Jak jsem ho uchopil, cítil jsem jakoby se moje duše spojila s tímto mečem.

Razuvious poté pokračoval:"Nyní když máš zbraň, si vyzkoušíme, jak s ní umíš zacházet." Dal mi klíček, ukázal mi na střed místnosti a řekl:"Zabij". Vymluvit jsem se z toho nemohl, tak jsem aspoň chtěl, ať to je hned za mnou. Cestou tam jsem si rychle pročetl svůj spellbook protože jsem nevěděl, proti komu budu bojovat. Naštěstí jsem brzy pochopil, jak správně kouzlit a útočit. Vyčetl jsem si tam rychlé kouzlo pro silný útok, který využíval runy na mé zbrani. Přišel jsem ke schodům, ale už od nich jsem tam viděl zajaté lidi, orky, taureny a všechny zástupce Aliance nebo Hordy. Přišel jsem k jedné žene, použil na její magické okovy klíček, které hned tu zajatou pustily. Ta, jak mě viděla, přiběhla k hromádce mečů, popadla jeden a okamžitě se s ním proti mě rozeběhla. Zaujal jsem bojové postavení, řekl rychle to kouzlo pro útok. Když jsem to pronesl, cítil jsem jakoby se moje duše připojila k té čepeli meče a rychle jsem sekl. Žena okamžitě zemřela.

Nemohl jsem uvěřit, že jsem tak silný. S krvavou čepelí jsem se vrátil za Razuviousem, a když viděl moji krvavou čepel, pravil: "Jak vidím, boj ti nedělá problém. Tady máš svou odměnu. A teď jdi, Arthas na tebe čeká." S těmito slovy mi podal černé plátové rukavice a když jsem si je nasadil, cítil jsem silný chlad. Když jsem poté uchopil meč, uviděl jsem záblesk zohavených těl a spousty krve. Když to skončilo, udělalo se mi celkem nevolno a skoro sem upadl, ale nevěnoval jsem tomu tolik pozornosti...

[odstavec] 2. ČASŤ PRÍBEHU

Arthas mě přivítal slovy:"Vítám Tě zpátky. Slyšel jsem, že bojuješ udatně a rychle. Jestli to takhle půjde dál, mohl bych si Tě dát do svoji osobní stráže. Ale to je jedno, teď tě čeká něco jiného." Došel se mnou k nevelikému oltáři a prosekl mi tělo. Než jsem se skolil k zemi, řekl:"Neboj se, nezemřeš." Když jsem se probral, cítil jsem, že sem převtělen do magické koule a Arthas ke mě promluvil:"Leť níže a prozkoumej vesnici Scarletského klanu. Až ji celou obletíš, vrátím Tě zpátky."

Netrvalo dlouho a už jsem viděl střechy malých domků, farem a stájí. Když jsem letěl, nikoho jsem ale dole neviděl. Dokud jsem nedoletěl ke kapli. Z ní vyběhla skupina kněží, kteří zakřičeli:"Arthasova průzkumná jednotka. Nenechte ji odletět!" Věděl jsem, že bych se měl ztratit, ale nemohl jsem letět, protože me drželi nějakým magickým štítem. Začínal jsem být zoufalý, nevěděl jsem, co se mnou bude, ale když už to vypadalo, že je se mnou konec, zatemnil se mi zrak.

Když jsem se probral, nemohl jsem vstát a byl jsem dost vyčerpaný. Když jsem otevřel oči, stál nade mnou Arthas a Instructor Razuvious, který promluvil k Arthasovi:"Na začátečníka je celkem odvážný nemyslíš? Nikdo z těch, které si vyslal dolů nedoletěli ze strachu až ke kapli." Arthas odvětil:"Ano, zdá se být odvážný, ale zase nevěděl, že tam na něho číhá také nebezpečí. Uvidíme jak si povede v Death's Breach." Pak jsem zase ztratil vědomí.

Když jsem se probíral, stál u mě troll a mluvil:"Chlape, si celý? ležíš tu dobrou hodinu." Poté mi pomohl vstát a ukázal, kde bych měl jít dál. Ukázal na taký teleportér, který mě přemístil do jiného patra budovy. Zde byl Highlord Darion Mograine, který mě přivítal s náhrdelníkem jako utišení mé bolesti. Pravda, začalo se mi poté ulevovat, ale zase jsem cítil ten divný chlad. Pak pravil:"Není času na zbit, musíš jít bojovat. Po schodech nahoru je provizorní stáj kostěných gryphonů, kteří Tě vezmou do Death's Breachu. Teď jdi, osud na tebe čeká". Když jsem takhle letěl, uviděl jsem tu velkou nekropoli, ve které jsem se probral a kde začala moje cesta jako Arthasový válečník.

[odstavec] 3. ČASŤ PRÍBEHU

Když jsem přistál, objevil jsem se v menší vesnici, kde bylo hodně dalších Death knightů, ale i kostlivců a několik kapitánů různých ras. Ani jsem se nerozhlédl a přišel ke mě jeden z nich a pravil:"Buď zdráv. Jsem princ Valaran. Není času nazbyt, jdi a pomoz svým bratrům a sestrám v boji proti Scarletské armádě." Tak jsem šel, respektive běžel po boku jednoho kostlivce. Sešel jsem kolem jednoduché barikády, ale už proti mě běžel jeden voják. Toho jsem snadno zabil jako tu ženu nahoře. Nebyli tam jen vojáci, ale i pracanti, kteří se snažili schovat. K jednomu jsem přišel a ten rozklepaným hlasem vykoktal:"Prosím, nezabíjej mě! Mám nemocnou babičku a ta..." Nedopověděl, protože můj meč ho umlčel.

Když jsem se přibližoval k dalšímu vojákovi, slyšel jsem Arthasův hlas, jak říká:" Zabij, nebo budeš zabit". U vojáka, ke kterému jsem měl namířeno, jsem slyšel znova jeho hlas:" No tak, rychle! Zabíjení je tak snadné." V tom okamžiku jsem usekl tomu vojákovi ruku, a přesným zásahem probodl srdce. Nemohl jsem v tom okamžiku říct, že jsem z toho měl špatný pocit, ale zase nemůžu říct, že jsem z toho neměl nevýslovnou radost. Po vyhlédnutí skupinky civilistů, kteří zrovna vběhli do domku, aby se přede mnou schovali, mi Arthas zase říkal:" Zabij, zabij, ZABIJ!".

S úsměvem na tváři jsem vykopl dveře, a zmasakroval jsem ty civilisty, kteří se krčili v rohu domku, a s radostí jsem se díval na jejich obličeje, když umírali. V tom okamžiku mi hlavou proběhl ten záblesk jako nahoře v té nekropoli. Nechápal jsem význam těchto záblesků a šel pryč. S čepelí a brněním od krve jsem vyšel z domku a slyšel jsem od jednoho vojáka:" Tamhle je ta zrůda! Připravte se na boj!".

V tom okamžiku se na mě rozeběhla skupinka asi 15 vojáků a 10 lehce ozbrojených civilistů. Se smíchem jsem se rozeběhl a rychlými pohyby jsem těm vojákům sekal ruce, hlavy a probodával břicha, aby měli bolestivou smrt. Civilisti, kteří to viděli, s křikem odhodili zbraně a běželi se schovat. Naneštěstí pro ně, mí bratři a sestry je okamžitě zabili.

Přišel jsem za princem Valaranem a řekl:"Slyšel jsem od Arthase, že si rychlý zabiják, ale až tak rychlý jsem nečekal. Teď ale udělej tohle. Vrať se zpátky a ukradni jednoho z jejich koňů, které používají na nájezdy." Ještě před tím, než mě poslal, mi dal do kapsy prsten jako odměnu.

Stádo koní jsem našel hned, proto jsem naskočil na nejbližšího a jel zpátky do města. Princ Valaran mě přivítal vděkem a odvedl koně do připravené stáje, kde jsem zahlédl několik nemrtvých koní, kteří byli přichystání na odjezd. Řekl:"Nyní to bude trochu obtížnější. Když někdo z naší armády padne, jeho duše bloudí v potemnělém světe. Nyní tě uvedu do tohohle světa a ty zabiješ jednoho z padlých jezdců Death knight a přivedeš jeho koně zpět." Po rychlém souhlasu jsem pomalu přestával vidět barvy a všechny kolem mě.

Viděl jsem budovy, ale nikoho jiného. Sešel jsem do města, a hned jsem zpozoroval několik přízraků a hodně jezdců na jejich koních. Se řevem jsem k jednomu přiběhl a po kratší bitvě spadlo jeho tělo ze sedla. Naskočil jsem na koně a dojel jsem s ním na základnu. Nevěděl jsem, co mám teď udělat, ale brzy jsem znova viděl Valarana a ostatní, a záhadné šero bylo pryč. Pogratuloval mi, a děl:Tento kůň Tě nyní bude doprovázet.Teď si běž promluvit s Gothikem, má pro tebe zvláštní úkol."

[odstavec] 4. ČASŤ PRÍBEHU

Gothik mi vysvětlil jeho plán a já přikývl. Když jsem odcházel, nesl jsem za sebou několik nádob s novou nákazou, která byla vytvořena Arthasem, aby měl větší armádu. Sešel jsem z kopce do nedalekého dolu, kde pracovali těžaři Scarletu. Vyhlédl jsem si jednoho a hodil jsem za něho nádobu s nákazou. Otočil se a snažil se utéct, ale pro něho bylo přiliž pozdě.

Začal smrtelně kašlat, schoulil se na zem a začal se svíjet v mučící bolesti. Já jen přihlížel a vychutnával jsem si tu slast jeho řevu. Po chvilce nastalo ticho, ale za chvíli jsem slyšel jen divné řvaní, pak nějaké divné škrábání a z těžaře byl ghoul připraven k boji. S pěti takhle vytvořenými ghouly jsem se vrátil za Gothikem, který mě přivítal slovy:"Jsi dobrý bojovník, ale hlavně velmi rychlý. Zde, tato náušnice tě ochrání."

Poté mě odkázal za princem Valaranem, který si mě odvedl do svého stanu. Když jsem vyšel, řekl:"Nezapomeň, až na lodi." Nasedl jsem na svého koně a přijel znova k dolu Scarletu. Vlezl jsem si do jednoho z důlních vozíku a přikryl se vrstvou rud. Za chvíli jsem slyšel kroky a někoho jak říká:"Tady je další? Radši ho vezmu na loď." Slyšel jsem řinkot řetězů a poté škubnutí. Dali jsme se do pohybu a po chvilce jsem slyšel hukot moře. Netrvalo dlouho a pohyb přestal. Vylezl jsem a přistoupil k jednomu dělu. Díky radě Valarana jsem rychle přišel na to, jak se dělo ovládá. Zamířil jsem do skupinky vojáků a s radostí vystřelil.

Nemohl jsem se kochat tou krásou, kdy letí do vzdálenosti 10 metrů od sebe, protože mi hrozilo nebezpečí. Proto jsem zamířil zase a vystřelil. Takhle se to opakovalo ještě několikrát, a když jsem zabil již dostatek vojáků, dal jsem signál a snesl se pro mě kostěný gryphon, aby se mnou odletěl zpět k Valaranovi. Poté se na mě pousmál a za odměnu mi dal zápěstníky. Jak jsem si je nasadil, moje ruce zalehl chlad a touha zabít. Nebyl jsem ale tak ochromený natolik, abych zabil všechno, co se hýbe. Ale touha zabít ve mě každým okamžikem vzrůstala...

[odstavec] 5. ČASŤ PRÍBEHU

Princ Valaran sepsal zprávu o mém úspěchu a řekl: Nyní se vrať do Acherosu k Highlordovi Darion Morgraineovi," a poukázal na tu nekropoli, kde jsem se probral. Potom ukázal na skupinku kostěných gryphonů a odešel. Po chvilkovém letu jsem se svitkem v ruce přišel k Darionovi, který si po přečtení zprávy přeměřil mojí postavu, slezl ze svého koně a na chvíli se ztratil. Poté se opět zjevil a v ruce třímal plátové kalhoty jako výraz mého úspěchu.Bez váhání jsem si je oblékl, ale okamžitě jsem se skolil k zemi. Darion mi pomohl vstát a pravil:"Neboj, to se stává i těm nejlepším. Tvá duše si prostě musí zvyknout na ten chlad." Poté mě poslal za princem Valaranem, že pro mě má další povinnost. Ten mě poslal do krypty, že tam na mě čekají další povinnosti. Osedlal jsem svého koně a vyrazil přes vypálenou vesnici, kde jsem uskutečňoval svoje choutky. Najít tu kryptu bylo snadné, ale další úkol nezněl tak snadno.

Princ Keleseth mi poručil: "Dostaň se do radnice New Avalonu a ukradni registr města, kde by měly být zápisky o dalším tažení jednotek Scarletu a zabij dosavadního starostu Quimbyho." New Avalon nebyl tak obsazený jak jsem očekával. I když Arthasova jednotka byla blízko, nebyla tato krajina nijak zasažená nákazou, což mě překvapilo. Za hradbou jsem slyšel směsici různých hlasů dožadujících se pomoci. Když jsem slezl z koně a vydal se do radnice, nastalo velké ticho. Všichni se na mě dívali a poté v panické hrůze začali utíkat do všech směrů. Řekl jsem si, že se s něma vypořádám potom.

V budově bylo několik hlídačů, kteří mi nedělali problém. Starosta Quimbey byl obtloustlý chlápek, který se na mě díval zpoza svého hlídače. Tasil jsem svůj meč a za několik málo sekund se jejich krev roztekla po mojí zbroji a obličeji. V upokojivé náladě jsem vzal knihu a vyšel ven. Zástup ustrašených lidí byl nahrazen menší armádou farmářů, obchodníků a několika vojáků v lehké zbroji. Pousmál jsem se na ně a s bojovým pokřikem jsem se vrhl do nich.Ti zakřičeli"Do boje! Nenechte ho utéct!" Nebyla to taká zábava, jak jsem si prve myslel, ale pro ten okamžik jsem se dostatečně vybil.

Princ Keleseth byl překvapený mojí rychlostí a pročetl si registr. S hněvem v očí hodil knihu do ohně se slovy:"Ti parchanti! Napálili nás. Ale to je už jejich problém!" Přišel k menši truhle, ze které vytáhl dva kusy železa, které poté rozžhavil v ohni. Podal mi je a pravil:"Jdi ty informace vymučit a nevracej se, dokud je nedostaneš." Vyšel jsem ven a vyhlédl jsem si vojáka v jinčí zbroji, než měli ostatní. Povalil jsem ho na zem, zabodl ty kusy železa do jeho boků a zařval:"Mluv! Kde je ta kniha!" Ten se slzami v očích řekl, že byla spálené a nahrazená rychlými poslíčky. Poté prosil, ať ho nechám žít, ale zemřel dřív, než stihl dokončit větu. Princ Keleseth si mou zprávou zlepšil náladu, a pokračoval slovy jeho nového plánu...

[odstavec] 6. ČASŤ PRÍBEHU

Měl jsem zajít do Scarletské hospody, kde bylo provizorní stanoviště. Jak jsem se objevil ve dveřích, nějaký nemrtvý Draenei mi dal kulisu stromu a rychle řekl:"Není času nazbyt. Poslíček tu bude brzy. Jdi do té rokliny a schovej se." Měl pravdu. Sotva jsem se zamaskoval, slyšel jsem rychlé kroky poslíčka. Vrátil jsem se zpátky, poněvadž zabít ho když byl neozbrojený bylo opravdu lehké. Hned po návratu mi Orbaz Bloodbane, který mi dal předchozí rozkaz, řekl:"Dobrá. Nejsi tak neschopný, jak jsem si myslel." Poté mě začaroval a stal se ze mě člověk armády Scarlet a v tomto přestrojení jsem měl odevzdat zprávu a dostat nové poselství.

Když jsem procházel roklinou, vykoukly na mě hlavně několika děl, ale poté jsem slyšel vzdálený hlas:"Zpátky, to je posel." Došel jsem k pláži, kde bylo několik lidi postavených kolem generála. Generál nebyl zrovna dvakrát spokojen, protože jeho jednotky byly přepadeny, zřejmě mnou. Vydal mi menší knížku s postupem jednotek s rozkazem, ať je vrátím do dalšího stanoviska. Když jsem byl z jejich dohledu, vrátil jsem se k Orbazu Bloodbaneovi, který mi dal poslední rozkaz, a to odevzdat tuto knížku Highlordu Darionovi do Archeusu. Vytvořil portál, který mě k němu přemístil. Chladné nárameníky mi byly odměnou.

[odstavec] 7. ČASŤ PRÍBEHU

Poté jsem byl poslán za princem Valaranem, že pro mě má lehký úkol. Přijal mě do svého stanu, kde se mě zeptal, zda si stále pamatuji na New Avalon, kde jsem musel zabít starostu Quimbyho. Přikývl jsem a osedlal svého nemrtvého koně a zanedlouho jsem byl na místě. Zde mě uvítal velitel Plaguefist a vysvětlil mi jeho rozkaz. Byl jednoduchý, vejít do nedaleké rozbořené budovy a zabít bojovníka z řad Argent, Malara Bravehorna. Chopil jsem se svého meče a šel s chutí po pachu čerstvé krve.

Když jsem vešel, uviděl jsem několik zubožených těl, které od smrti dělily hodiny. Z rozkazu jsem usoudil že půjde o taurena nedaleko se krčícího na posteli. Když jsem k němu přistoupil, pohlédl mi do očí a pravil."Přišel si mě zabít že? Podívej se mi do očí, Aeurizure? Aeurizure, pamatuješ si na mě? Společně jsme bojovali proti Arthasově legii. Byli jsme skvělí válečníci Cairnovy armády. Tebe ale zajali a udělali z tebe tuhle stvůru."

S těmito slovy se mi začaly v hlavě zobrazovat divná místa, jakoby z bitevního pole. Vzpomněl jsem si na katapulty, ale ne z Arthasovy strany. V těle sem cítil zvláštní pocit, ale nevěděl jsem, co znamená. Malar pokračoval,"Poslouchej mě, musíš proti jeho moci bojovat. Musíš odolat jeho rozkazům a bojovat proti jeho armádě." Náhle se ozvalo od kapitána Plaguefista,"Kde jsi tak dlouho? Proč to tak dlouho trvá?!"Nevěděl jsem co dělat, v rukou jsem cítil pocit života, mrazivé brnění, které jsem dostával za úkoly náhle začalo těžknout, upustil jsem svou zbraň, protože ve svých dlaních jsem neměl žádný cit.

"Musíš bojovat! Armáda Argent musí porazit Arthasovo zlo." Plaguefist se znovu rozkřičel,"Co tam děláš?! Měl si ho zabít!" "Už mi nezbývá mnoho času," řekl Malar," ale než zemřu, musím se tě na něco zeptat. Pamatuješ si na naší domovinu, Mulgore? Kdysi jsme bojovali s kentaury po boku Thralla za lepší zemi. Nepamatuješ si, jak jsme si kdysi hrály s mladými kody při západu slunce? Nepamatuješ si na obřad uctívání matky Země? Měl jsi ho vždycky rád, bratře." S těmito slovy jsem procitl. Vzpomněl jsem si na všechno. Jak jsem bojoval proti Arthasovým jednotkám, jak jsem byl omráčen jeho nákazou a přeměněn v tuhle zrůdu.Nemohl jsem nic dělat, protože Plaguefist se znovu ozval."Jestli ho nezabiješ, ohlásím tě Arthasovi jako zrádce!"

Malar zasípěl,"Už mi nezbývá mnoho času. Dokonči svůj úkol a bojuj za spravedlnost." Tiše jsem mu řekl,"Nemůžu tě zabít bratře. Nemám na to srdce!" V tom jsem přestával ovládat celé tělo. Shýbl jsem se proti své vůli, uchopil zbraň a se slzami v očích jsem Malaronovi zasadil smrtelný úder. V hlavě jsem slyšel Arthasův hlas, jako předtím. Říkal:"Doufám, že si mu nevěřil...chtěl tě zmást, aby ti vnuknul jeho slaboduchou myšlenku...vrať se na základnu a doufám, že se tohle nebude opakovat... "Vyšel jsem z budovy a Plaguefist mi řekl"Tak co, líbilo se ti to?" Se sklopenou hlavou jsem mu řekl"Ty...budeš můj!" Plaguefist začal nechápavě stát, ale po chvilce šel vyplňovat nějaké papíry. Osedlal jsem svého koně a jel zpátky do Ebon Holdu.

[odstavec] 8. ČASŤ PRÍBEHU

Když jsem přijel zpátky, čekal na mě Arthas a držel oťěže od frost wyrma. V úžasu jsem se díval, jako ho to zvíře poslouchá. Když jsem přišel blíž, Arthas řekl:"Nyní můžeš dokázat, že si hoden být v mojí osobní stráži. Osedlej tohoto wyrma a použij ho k zničení 10 balistů a hodně vojáků. Jak jich bude dostatek, wyrm tě vezme zpátky." Když jsem se dostal do sedla, než jsem vzlétl, Arthas mi ještě připomněl:"Doufám, že nechystáš nějakou zradu." Kývl jsem, že ne a už jsem se vznášel k oblakům.

Když jsem byl ve vzduchu, vzpomněl jsem si na Marlonova slova. Nechtěl jsem je zabít, ale neměl jsem moc na vybranou. Kdoví, co by mi Arthas udělal, kdybych nic z jeho příkazů neudělal. Ze země poté postupně začaly lítat šípy, proto jsem chtěl tu skupinku Scarletských vojáků mít rychle za sebou. Dal jsem wyrmovi pokyn k útoku, ten na jeden nádech vychrstl masu ohně, která ty vojáky na místě zabila. Z jejich řevu se mi před očima promítly ty obrázky, když jsem vyvraždil tu nebohou rodinu. Nemohl jsem vytlačit ty vzpomínky, nemohl jsem s tím dál žít, proto jsem se rozhodl udělat razantní krok.

Bez váháni jsem se pustil otěží a skočil jsem z wyrma. Byl jsem celkem vysoko a padal celkem dlouho. Než jsem dopadl, uronil jsem slzu a v duchu jsem se omluvil všem, které jsem zabil. Prudký náraz mě zabil, ale moje utrpení neskončilo. Když jsem se začal postupně probírat, stál nade mnou Arthas a kolem něho několik necromancerů. Z jeho pohledu jsem usuzoval, že nebyl mým činem přiliž nadšený. Rozzuřeným hlasem řekl:Co to děláš?! Měl si je zabíjet, ne zabít sebe! Zmýlil jsem se v tobě. Na, předej tuhle zprávu do Light's Hope Chapel. Měla by již být vyčištěna od armády Argentu."

Osedlal jsem tedy svého koně a jel přes znetvořenou krajinu do nových, neprobádaných míst. Podle jednoduchých instrukcích, které jsem dostal, jsem tuto kapli brzy našel, ale čekalo tam na mě překvapení. Viděl jsem Arthase, několik jeho ghoulů kteří stojí naproti chlápkovi, který se kouzlem promění na někoho, koho jsem kdysi dobře znal. Byl to Highlord Darion Mograine, který poté začal na Arthase útočit. Po chvilkovém boji Arthas utekl. Poté Darion začal svolávat všechny Death Knighty, aby je očistil od Arthasova prokletí a pravil:"Nyní jsou vaše duše svobodné. Zde si vezměte jednu z těchto zbraní a poté se vydejte dobít Acherus!" Přistoupil jsem k hromadě zbraní a vzal si jeden meč s impulzujícími runami. Když jsem ho měl v ruce, ihned jsem ho upustil. Promítly se mi před očima obrázky Malarana a Plaguefista. Vzal jsem ho zpátky a na koni jsem jel do radnice New Avalonu.

Když jsem zde přijel, hodně budov zde hořelo. Na zemi leželo hodně nemrtvých vojáků Arthase a hodně vojáků Argentu. U radnice zmateně pobíhal Plaguefist, který když mě spatřil, řekl:"Doufám, že nejsi taky zblázněný. Všechny naše jednotky zde byly poraženy a Arthas se vydal na ústup. Běž bojovat a dokaž, že máš ještě sílu bojovat." Pomalými kroky jsem se k němu vydal a říkal:"Ukážu ti jedinou sílu." Chytil jsem ho pod krkem, vytáhl meč, který jsem dostal v Acherosu a probodl jsem ho. Když se ještě cukal, připevnil jsem ten meč i s jeho tělem na stěnu v místech, kde jsem musel zabít Malarana. S uspokojivým pocitem jsem se vrátil zpět. Darion nás všechny učil kouzlo pro vyvolání brány, abychom se dostali do Acherosu a mohli bojovat. Zde bylo už jen několik nemrtvých vojáků, takže jsem zde neměl skoro žádnou práci. Když bylo po všem, sešli jsme se na místě, kde jsem kdysi zabil tu ženu. Darion pravil:"Nyní musíte dát vědět vašim králům o tom, že jste zlomili Arthasovu moc. Použijte portály vytvořené za mnou a odevzdejte vašim velitelům tuto zprávu. Nechť vás provází sila!"

Se zprávou od Dariona jsem se vydal vstříc osudu, ale hned na začátku mě čekalo trpké zklamání. Strážci, obchodníci a jiní po mě okamžitě začali házet shnilé ovoce a plivat na mě s pokřiky typu "Zrůdy!" nebo "Zabili jste mi rodinu!". Když jsem došel až k Thrallovi, předal jsem mu zprávu. Ten se postavil před svůj sál a zakřičel:"Lidé Orgrimmaru! Arthasova jednotka Death Knightů zlomila Arthasovu moc! Nyní jsou svobodní a budou bojovat po boku nás! Lok'tar ogar!" Když jsem se vydal do své domoviny, Thunder Bluff, abych vzkázal Cairnovi tuto zprávu, čekal na mě další šok. Po Cairnově uvítání a vyslechnutí jsem se jel porozhlédnout po Mulgore, abych zavzpomínal na staré dobré časy, potkal jsem zmatenou taurenku. Po zeptání, co ji trápí, mi odpověděla:"Můj manžel, Malar Bravehorn, se ještě nevrátil z bitvy. Mám strach, že se mu něco stalo." S pláčem si sedla a prosila, ať se ji vrátí. Se slzami v očích jsem si vedle ni sedl a pověděl ji celý ten příběh...

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.