Garrosh - Heart of War 3

• Hanzik
• 11.01.2011
• Oficiální literatura

<- Předchozí | Stránka 3 | Další -> I přesto, že byl obklopen svým lidem, cítil se docela sám. Kamkoliv šel, neodpustili si lidé na něj zírat. Zprávy o tom, že syn Groma Hellscreama je naživu a že se vrátil do Orgrimmaru, se rozšířily rychle, a tak usoudil, že právě to bude důvodem. Jednou ale zaslechl malé dítě, jak nahlas naříká své matce. "Koukej, támhle! Že vypadá divně?!" "Pšt! Buď zticha!" "Ale ta barva jeho kůže! Není zelená jako ta naše! Který ork není zelený?" Garrosh se otočil k dítěti, které na něho pořád zíralo a stále si cucalo prst. Garrosh opětoval palbu podobným pohledem, přičemž se na vteřinku zachytil o oči matky. Ta se rychle podívala stranou, chytla své dítě za ruku a rychlým krokem si to namířila pryč. Garrosh se rychle rozhlédl kolem sebe, jestli se někdo náhodou neopovážil přispět komentářem. Ulice sice byla plná lidí, ale její ruch ubezpečil Garroshe, že nikdo mu už neoponuje a že svým pohledem zastrašil všechny případné rýpaly. Rozhodl se tedy, že bude pokračovat v cestě. Trvalo to ale jen malou chvíli, když na něho sáhla jakási ruka. Garrosh se plný překvapení bleskurychle otočil. "Odpusť mi, mlaďasi, ale mohu ti to vysvětlit." Tajemná ruka patřila starému Orkovi, jehož vlasy spletené do chomáče už dávno ztratily na barvě. Nespočet jizev na jeho obličeji a pažích jasně vypovídaly o tom, že se jedná o zkušeného bojovníka. "Co mi chceš povědět, starče?" "To dítě povídalo pravdu, ale nerozumělo tomu," zatřásl starý Ork svoji hlavou. Garrosh se ho pustil. "Nemám zájem o tvůj výklad," pověděl a připravoval se odejít. "Bojoval jsem s tvým otcem Hellscreamem," pověděl bojovník. Na to Garrosh slyšel. "Nechal jsem loupení Shattrathu a následoval jsem ho do lesů Ashenvale. Společně jsme vypili Mannorothovu krev. Poté, co obětoval svůj život pro svůj lid jsem pocítil, jak prokletí opustilo mé tělo. "Nedokážeš si představit, co pro mě a existencím mně podobným znamená tvá přítomnost. Když nás prokletí opustilo a my jsme byli konečně schopni si vzpomenout na to, co jsme opustili a co jsme zničili. Mysleli jsme si, že nic z našeho lidu nezbylo. Vidět tebe..." Pozastavil se a ještě jednou si prohlédl Garroshe. "Vědět, že naše minulost není nenávratně ztracena... že zde je ještě naděje pro naši budoucnost." "Grom byl skvělým bojovníkem. Následoval jsem ho až na konec Draenoru, ba dokonce i dál. Nyní už na bojiště nepatřím. Ale kdyby ano, následoval bych i tebe." Garrosh už nemohl být o nic víc ztracený. Zíral na starého válečníka, ale nezmohl se na jediné slovo. Věděl, že Thrall byl blízkým přítelem jeho otce. I přesto, že se o něm bavil hodně často, neznal ho natolik dlouho. Garrosh toho toužil slyšet více, ale byl moc hrdý, než aby to přiznal. Moc si přál slyšet ty historky. A hlavně ty dobré. Už měl dost všech těch špatných, se kterými vyrůstal. "Vrátíš svému lidu opět hrdost, Hellscreame," pověděl stařec. Ten se v tu chvíli otočil a odešel. Garrosh zůstal stát sám uprostřed ulice s nespočtem myšlenek, které se mu usadily v hlavě a akorát ho jen iritovaly. Už si nedokázal vzpomenout, kam to měl vlastně namířeno. Odfrknul si a nabral směr. Bylo to lepší než stát nečinně na místě. Jeho nohy ho zanesly až do nejvýchodnějšího rohu města, do Valley of Honor. Sedl si na kámen hned vedle jezírka, do kterého stékají potůčky s pramenitou vodou, a pozoroval, jak voda přetéká kameny na vrchu vodopádu a padá dolů. Nepřetržitý spád vody a stín kamenné stěny chladil okolní vzduch a nabízel tak příjemný vánek, který přinášel malou úlevu od pouštního horka. Kapky vody, které při dopadu kropily zem všude kolem, dopadaly až na Garroshe. Nejen, že to jeho pokožce nevadilo, ba dokonce jí to dělalo příjemně. Jeho pokožka. Podíval se na zadní stranu svých dlaní, aby viděl jejich pestře hnědou barvu v kontrastu s červeně zbarveným kamením. Zamračil se. Copak Orkové z Thrallovy Hordy zapomněli, odkud pochází? Copak jim tolik záleží na barvě kůže? Kousek od něho šplouchla voda, což se zasloužilo o jeho pozornost. Mladá dívka nahodila do vody rybářskou síť. S nepřítomným výrazem na své tváři ji pozoroval při práci. Její kůže byla samozřejmě zelená. Otočila se, aby se vodou přebrodila více u břehu, načež se jejich oči setkaly. Páska ji zakrývala místo, kde mělo být pravé oko. K jeho překvapení se na něho děsivě zamračila. "To musí být zábava," řekla pohrdavě, "sedět si tam takhle a pozorovat mě, jak zápasím s nějakou tou rybou. Doufám, že se bavíš." Garrosh si odfrknul. "Je mi ukradené, co děláš. Ryby si chytej, jak chceš. Pokud se ti to nelíbí, tak si jdi nějakou koupit na trh." "Koupit si něco?" Pohodila hlavou a hlasitě se zasmála. "Ty mi jí zaplatíš? To se ti snadno řekne, Hellscreame! Ano, moc dobře vím, kdo jsi." Její smích jí oplatil taky smíchem. "Jistě, že to víš. Jsem jediným Orkem Mag'haru, kterého v Orgrimmaru najdeš. Kdybys to nevěděla, asi bys přišla i o to druhé oko." "Jsi stejně arogantní jako tvůj otec." Začala skládat svoji síť a příslušenství do děravého saku z juty. "Jsi hlupák jako on." Její slova přivedla Garroshovu krev na bod varu. Hbitě seskočil z kamene, na kterém seděl, a nakráčel si to k ní. "Můj otec obětoval svůj život pro tebe i zbytek Thrallova lidu. To jen díky němu jste osvobozeni od prokletí Mannorothovy krve!" "To jen díky němu zde bylo v první řadě nějaké prokletí!" odpověděla. "A nikdy jsem nepatřila Warchiefovu lidu! Jsem dcerou Hordy, stejně tak jako byli přede mnou moji rodiče. Tam mé povinnosti začínají a tam také končí!" <- Předchozí | Stránka 3 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.