Honba za Pohromou - 4. část

• djmetla
• 05.09.2010
• Fan Fiction

Obsah:

• 1. kapitola
• 2. Kapitola
• 3. Kapitola
• 4. Kapitola
• Epilog

[odstavec] 1.KAPITOLA - Northrend Kailee si musela nasadit kápi u svého pláště, neboť ledová bouře, zmítající celý Northrend, byla k nevydržení. Byl to teprve první den, co přijeli na Northrend. Kailee byla Krvavá elfka. Dříve je bylo možné znát pod jménem Vysocí elfové, ale poté, co Zrádce, princ Arthas Menethil zničil Quel´thalas, elfskou zemi, se elfové přejmenovali na krvavé, aby nikdy nezapomněli, kolik krve museli jejich bratři a sestry prolít během Arthasova tažení. Arthas využil moc Sluneční studny, která byla zdrojem magie pro elfy, aby mohl oživit nekromancera Kel’thuzada. Studnu chtěl poté využít elfský zrádce Dar’khan Drathir, jenže Studna to nevydržela a explodovala. Po této osudné ráně mnoho elfů zešílelo, někteří se kvůli tomu sami připravili o život. Hlad, který elfové pociťovali, byl nesnesitelný. Poté, co se do Quel´thalasu vrátil princ Kael‘thas, sloužili elfové Alianci, pod vedením velkomaršála Garithose. Garithos nenáviděl elfy, a proto jim zadával úkoly, které bylo až nemožné splnit. Během jednoho takového úkolu, elfům nabídli pomoc zvláštní plazí bytosti; nagové, vedení nagou jménem Vashj. Elfové přijali, a to Garithos samozřejmě těžce nesl. Když se to stalo podruhé, nechal Garithos elfy společně s Kael’thasem vsadit do želez. Elfy ale zachránili opět nagové, se kterými elfové uprchli do Outlandu; světa, který se nacházel daleko od Azerothu. Zde osvobodili pána nagů; Illidana, z rukou domýšlivých Nočních elfů. Illidan byl napůl Noční elf a napůl démon. Kailee nikdy nepřišla na to, jak se k této proměně dostal. Illidan Krvavým elfům slíbil, že pokud ho budou následovat, vyléčí jejich hlad po magii. Kailee mu věřila, ale ten pocit stále nemizel. Společně s illidanem dobili Černou citadelu; sídlo pána Outlandu Maghteridona. Maghteridona uvěznili, a Illidan se prohlásil pánem Outlandu. Kailee v té době ale stále nevěděla, jak jim tohle všechno pomůže zbavit se hladu po magii. Illidan si ale získané moci neužíval dlouho; do Outlandu totiž přišla zvláštní bytost; eredar, který se jmenoval Kil’jaeden. Illidan prý nesplnil jeho úkol; nezničil Ledový trůn. Kil’jaeden mu dal však ještě jednu šanci. Kailee se brzy dověděla, co to ten Ledový trůn je; údajně v něm byl uzavřen sám Král lichů. Znovu se tedy vydali do Quel’thalasu, kde se k nim připojilo několik dalších elfů. Společně pak odjeli na Northrend. Jenže Ledový trůn se snažily bránit i jednotky Pohromy. „Pohroma útočí!“ Kailee vytrhl z přemýšlení křik její přítelkyně Lana’thel. Kailee se podívala na jednotky Pohromy, a srdce ji začalo tlouct rychleji. V čele skupiny seděl na svém koni Arthas. Zrádce. Ten, který zabil Kaileeiny rodiče. Rubín na jejím meči se rozzářil. Kailee se rozběhla přímo k Arthasovi. „Už to začíná, Menethile,“ zašeptala. Její meč prosvištěl ledovým blizardem a jen tak tak se zastavil o Arthasův meč; Mrazivý Smutek. Arthas pohlédl na Kailee a jeho ústa se rozšířila do zlověstného úsměvu. „Áááách,“ protáhl, „to jsi ty.“ „Ano,“ usmála se ještě zlověstněji Kailee. „Jsem to já. Tvá smrt.“ Oba dva si začali vyměňovat rány. „Už mě to přestává bavit, elfko,“ pravil Arthas. „Teď, Mrazivý smutku, udeř!“ Ozval se uši trhající zvuk a Kailee padla k zemi. Mrazivý smutek měla přímo před obličejem. Cítila, jak se jí zmocňuje ledový chlad, který neměl nic společného s ledovou bouří. Viděla, jak její kůže bledne… Věděla, že se brzy stane dalším přírůstkem do Pohromy, že její pomsta byla neúspěšná… Mrazivý smutek hadoví… „Quel’delar hladoví!“ tato slova vytrhla Kailee z blažené nevědomosti. Vzdalující se zvuk kopyt Kailee naznačil, že Arthas utíká pryč. „Má paní, je všechno v pořádku?“ „Ano, děkuji za optání, Kelesethe,“ řekla Kailee. Před sebou uviděla vysokou ženu. Podle jejího dlouhého, černého copu poznala, že je to Lana’thel. „Lana’thel… já… moc děkuji… Quel’delar hladoví, to bylo bezvadné!“ Obě dvě se zasmáli. „To, že ten jeho kus ledu hladoví, už potřebovalo obměnit,“ usmála se Lana’thel. Právě si všimli, že se k nim blíží Kael’thas. „Jste všichni v pořádku?“ Než však stačili odpovědět, přerušil Kaela někdo jiný. „Princi Kaeli,“ řekla lady Vashj. „Lord Illidan vydal rozkaz okamžitě se přesunout dál. Pohroma s námi závodí a my musíme…“ „Ovšem, Vashj.“ Kael se ohlédl na ostatní. „Neslyšeli jste? Jdeme!“ Všichni okamžitě začali s přesouváním. Vzali jen nejnutnější věci a ostatní věci zde nechali. V čele celé skupiny šel samozřejmě Illidan, a po jeho boku Kael a Vashj. Illidan měl místo nohou kopyta, a každá jeho stopa hořela. Po cestě potkali jen pár ghůlů a zombií. Šli tak daleko, že Kailee už ani nedohlédla na břeh Northrendu. Byla to dlouhá doba, co Illidan oznámil, že místo, na kterém se nacházejí, je vhodné pro usídlení. Byl to rovný kus země, z velké části obklopená lesy. Všichni okamžitě začali pomáhat se stavěním základny. Elfové a nagové neměli základnu dohromady, každý ji měl v jiné části této oblasti. Kailee pomáhala postavit několik stanů. „Pohroma útočí!“ Kailee cosi pevně uchopilo za krk a zvedlo ji to do vzduchu. Nemohla dýchat. Otočila se, jak nejvíc mohla, a spatřila tu podivnou bytost, která už dlouhou dobu cestovala po Northrendu. Vypadalo to napůl jako pavouk, napůl jako krab. Kailee náhle ucítila něco, co ji strašně svědělo na obličeji. A než stačila zjistit, co to je… omdlela. 2. KAPITOLA - Chlad smrti Milovala jsem tě… a ty jsi mě zradil. Proč?“ „Nechápeš to. Já musel. Jinak by mě zabil!“ „Tak jsi měl zemřít!“ „Nikdy bychom se potom už nesetkali…“ „Alespoň bych věděla, že jsi zemřel pod snahou zastavit toho Zrádce!“ „Tvůj čas už přichází… brzy se znovu setkáme…“ Kailee pomalu otevřela oči. Černé zdi, černá podlaha. Chodba, ve které se nacházela, byla velice úzká. Takto se dalo popsat místo, ve kterém se nacházela. Chtěla si sáhnout na krk, který ji tak strašně bolel, ale nemohla kvůli poutům na rukou. Pouta ale nyní nebyl žádný problém. Princ Kael’thas ji naučil mnoho nových kouzel. Stačilo jedno slovo a… pouta se rozpadla. „Tyhle triky na mě už neplatí,“ zašeptala si pro sebe Kailee. Proběhla chodbou doleva, ale okamžitě se musela otočit zpět. Koutkem oka totiž zahlédla několik nekromancerů. Teď si však něco uvědomila. Není kam utéct. Kouzlo na zničení pout ji značně oslabilo, takže nebude moct dělat náročná kouzla. „Ááá, tady ji máme,“ protáhl jeden z nekromancerů. „Doufám, že už tě konečně dostaneme. Arthas už tě dlouho – Auuuuu!“ Nekromancerova hlava se skutálela k zemi. „Nechte mne projít,“ říkala pomalu Kailee, „a já vám nic neudělám. Budete-li se ale i nadále bránit, skončíte jako on.“ Jenže jeden z nekromancerů se už na ni vrhl. Napřáhl svou holi, ale Kailee ji rozsekla jediným máchnutím meče. „Bude to chtít pevnější dřevo,“ řekla mu Kailee. „Ty zatracená děvko!“ s těmito slovy vytáhl dýku a hodil ji po ní. Kailee se nestačila dýce v tak úzké chodbě dýce vyhnout, a přitisknout se ke zdi se nestačila. Dýka se jí vrazila do hrudi a ona vykřikla. „Tak, teď seženeme Arthase, ona to tu snad vydrží.“ „Já nevím… co když uteče?“ „Věř mi, v tomhle stavu se nikam nedostane.“ „Dobře jdeme.“ Kroky se postupně vzdalovaly. Kailee se jen s velkými obtížemi zvedla a utekla. ----- „Tak kde ji máte?!“ zeptal se Arthas. „Mluv, hlupáku!“ „Tady byla!“ řekl jeden z nekromancerů. „Mě nezajímá, kde byla, mě zajímá, kde je teď!“ „To nevíme, pane!“ „K čertu s vámi!“ Arthas odešel a nechal oba nekromacery samotné. Zabočil doleva, poté doprava a uviděl svého koně. „Invincible, ke mně!“ Nemrtvý kůň k němu poslušně přicválal. „Začíná boj… boj, který konečně vyhraju.“ ----- Kailee vyběhla z budovy. Budova byla stupňovitá věž, s chrámem na vrcholu. Zikkurat. Nad chrámem se vznášel jakýsi krystal, který okamžitě proti Kailee vystřelil podivnou magickou vlnu. A další. A znovu. A zase. Kailee skákala ze stupínků na zikkuratu, ale jedna z vln ji trefila. Kailee se skutálela o několik stupínků dolů, ale její meč zůstal nahoře. Zikkurat zatím vypálil další vlnu. Kailee se překulila doprava a rukama se odrazila o několik stupínků nahoru. Skočila s úmyslem seskočit celou věž, jenže ji trefila další vlna. S výkřikem padla k zemi. Do sněhu. Sníh okolo ní se zbarvil do ruda. Její krví. Co horšího se může stát? „Konečně,“ řekl Arthas. „Konečně jsem tě dostal, ty jedna malá špinavá elfko.“ Arthas už samozřejmě držel v rukou Mrazivý smutek, který začala obklopovat zelená záře… Kailee se připravila použít kouzlo, které použila její matka… kolem elfky se objevil modré světlo, a Mrazivý smutek sice prošel jejím tělem, ale bez zeleného světla. Stejně ale cítila, jak její duše neodchází do říše mrtvých, ale do Mrazivého smutku… 3. KAPITOLA - U Ledového trůnu Elfové a nagové už se dva dny nikde neutábořili. Útoky nemrtvých byly stále častější, ale pak z ničeho nic ustaly. Jistě, pár nemrtvých na své cestě potkali, ale nikdy nezahlédli nějaký větší tábor. Proto Illidan rozhodl, že už se nebudou nikde zastavovat. Zastavovali se jen tehdy, když se chtěli najíst, napít a trochu si odpočinout. Lana’thel trápila jedna věc. Při jednom z útoků Pohromy zmizela Kailee. Její tělo nebylo nikde k nalezení, a z toho usoudila, že Pohroma ji unesla. Lana’thel společně s několika dalšími elfy podnikala útoky na tábory Pohromy, ale Kailee nikde nebyla k nalezení. Nemrtvá zřejmě být nemohla; při žádném útoku Pohromy ji neviděla. Nebo si ji Arthas šetřil jako speciální sílu? Lana’thel věděla, že Kailee má velké zkušenosti s magií a bojem, takže by to bylo docela možné. Lana’thel tomu ale nechtěla uvěřit. Nechtěla uvěřit tomu, že ji ztratila. „Konečně jsme zde!“ vykřikl Illidan. Blížili se k Ledovému trůnu. Byla to jakási ledová hora na malém ostrůvku v jezeru. V hoře byla zasazena velká dřevěná brána. „Postavte ihned tábory!“ Lana’thel se zmocnil zvláštní pocit. Nadešel čas pomsty. ----- „Ale ne, už jsou tady, Anu’baraku!“ vykřikl nešťastně Arthas. „Musíme rychle postavit tábor!“ „Vidíš ty obelisky, rytíři smrti?“ zeptal se Anu’barak. „Aby ses mohl dostat k Trůnu, budeš je muset všechny ovládnout.“ „Jasně, jasně, ale teď se musíme postarat o tábor!“ V dáli zahlédli malou základnu nagů. „Ano, to bude náš cíl!“ Začal útok na nagy. Všichni umírali… A Mrazivý smutek si s sebou odnášel mnoho duší… Když byli všichni nagové mrtví, Arthas vytáhl malou sošku, která připomínala kostru. Přitáhl si ji k ústům a zašeptal krátké zaklínadlo. Poté sošku hodil na zem. Všude kolem něj se začala země ničit. Stala se z ní země, na které dokázali nemrtví stavět své budovy, kterou Pohroma rozšířila po celém Lordaeronu… Akolyti začali s čarováním budov. Když bylo vše hotovo, Arthas zvolal: „Myslím, že už můžeme vyrazit!“ S Anu’barakem a nemalou skupinkou nemrtvých se vydal k prvnímu obelisku. ----- Kailee vždy zajímalo, co je po smrti, ale přestože zemřela, nedozvěděla se to. Její duše byla uzavřena uvnitř Mrazivého smutku. Jedinou její útěchou bylo, že Arthas z ní neudělal nemrtvou. Cítila duše všech. Své matky, svého otce, Sylvanas… kdyby měla tělo, Kailee by se rozplakala. Cítila dokonce duši Dar’khana… Jaks to mohl udělat? Možná o tom nevíš, ale předtím, než Sluneční studna explodovala, snažil jsem se Arthase zradit… Ale proč nejdřív zradil nás? Cítila, jak prostor, ve které se nachází, zabíjí její přátele… a vždy cítila, že do toho prostoru přichází další duše… Viděla, jak se Arthas blíží k jednomu ze čtyř obelisků, které musel ovládnout, aby se dostal k Ledovému trůnu. Namířil Mrazivým smutkem na obelisk a… Kailee pocítila, jako by její duše byla využívána k nějakému odpornému kouzlu… a cítily to i ostatní duše… Arthas kolem obelisku zanechal pár nemrtvých a s další skupinou se vydal k dalšímu obelisku. Kailee znovu cítila, jak Mrazivý smutek ničí její přátele, její spojence… cítila přicházet další duše, některé i znala… Arthas znovu započal se zvláštním kouzlem. Přestože Kailee neměla tělo, cítila se strašně nepříjemně… Blížili se k dalšímu obelisku… „Skvěle! Třetí obelisk je náš! Už zbývá jen jeden!“ Když se Arthas zmocnil čtvrtého obelisku, přes jezero, obklopující ostrov s ledovou horou, se přetáhl jakýsi světelný most. Arthas sesedl ze svého koně a rychle se rozběhl k Ledovému trůnu, ale kdosi mu zkřížil cestu. Kael’thas. Bylo zajímavé tyto dva vedle sebe. Kailee věděla, že když byli mladší, oba byli zamilováni do lidské ženy jménem Jaina Proudmoore. Jaina ale dala přednost Arthasovi… „Jaina už tě nenávidí, Arthasi,“ řekl Kael’thas. V Arthasově tváři se objevila bolest a smutek. Ať už byl na straně nemrtvých či Aliance, Kailee věděla, že jeho postoj k Jaině se nezměnil. „Nenávidí tě…“ Arthas zařval a chtěl Kael‘thase udeřit, ale než to udělal, Kael’thas zmizel. Arthas zavrčel. „Invincible, ke mně!“ Nasedl na svého koně a přeběhl přes most. Kdosi mu ale znovu zkřížil cestu. Illidan. Pustili se do zuřivé bitvy. Když už si Arthas myslel, že se mu podaří Illidana zasáhnout, jeho zbraň se náhle rozdvojila a zastavila Mrazivý smutek. Illidan se ušklíbl. „Pozdrav Dvojité Čepele Azzinothu.“ Začala další bitva. Oba dva si vyměnili mnoho ran, ale jen jeden mohl vyhrát… Arthas ustoupil o několik kroků zpět a poté se rozeběhl k Illidanovi… Mrazivý smutek se zaryl do jeho hrudi. Illidan se skácel k zemi a sníh kolem se začal zbarvovat jeho krví… Arthas otevřel bránu hory a vešel dovnitř. 4. KAPITOLA - Vzestup Krále Lichů Vešli do jakési jeskyně. Uprostřed ní byla vysoká, spirálovitá věž. Arthas po ní začal pomalými kroky stoupat. Všiml, že kolem něj se hora hroutí. Kusy ledu padaly všude, ale jemu se záhadně vyhnuly. Když vystoupal na vrchol, uviděl trůn, Ledový trůn, obklopený ledem. Uvnitř ledu byla uzavřena černá zbroj. V ledu byly dvě praskliny, jedna malá a druhá se tvarem podobala Mrazivému smutku… „Vrať meč,“ ozval se ledový hlas v Arthasově mysli. „Dokonči kruh… pusť mě z tohoto vězení…“ Arthas o krok ustoupil, poté s výkřikem napřáhl meč a udeřil do Ledového trůnu. Kusy ledu se rozletěli do všech stran, ale Arthase záhadně minuly. K zemi spadly kusy zbroje, a helma mu spadla přímo k nohám. Začal si zbroj nasazovat, a nakonec si nasadil helmu. Arthas zavřel oči. Cítil, jak ho prostupuje čísi duše… „Teď jsme jedno…“ Arthas otevřel oči. Modře zářili. Arthas věděl, že se nechal oklamat, že jeho tělo ovládl Ner’zhul, věděl, že už není úniku, věděl, že se stali Králem lichů… Epilog - Pád Krále lichů Král lichů nechal kolem věže vybudovat citadelu Icecrown. Věž pojmenoval Spire, a její vrchní polovinu nechal uhladit, aby se nikdo dovnitř nedostal tak snadno. Právě vcházel do Sword’s rest, jedné z části Halls of Reflection, jež byly jeho soukromými komnatami. Když vešel, uviděl jako vždy svůj meč, Mrazivý smutek, vznášet se nad mramorovým podstavcem. Tentokrát ale bylo něco jinak. Cítil něco zvráceného. Tedy spíše jemu to připadalo zvrácené. Předstoupil před podstavec. A v tu chvíli se to stalo; všechny duše v Mrazivém smutku se dostaly ven. „Cítíš to, můj synu?“ zeptal se Terenas, otec Arthase. „Všude kolem tebe se probudila spravedlnost světla. Hříchy tvé minulosti tě konečně dohnaly. Budeš se konečně zodpovídat za všechny zločiny, kterých ses dopustil. Za nevýslovné hrůzy, které jsi na tento svět vypustil, a temné, prastaré síly, které jsi zotročil. Přestože moje duše byla pohlcena tvou zlobou jako první, jsou v tomto meči tisíce dalších duší, které volají po svobodě! Podívej se nyní na svou obranu můj synu, na šampiony spravedlnosti, kteří se shromáždili u tvé brány!“ Král lichů se zděsil. Může to takhle opravdu dopadnout? Může padnout? Ne, to se nesmí stát… pomalu uchopil Mrazivý smutek. Cítil, že čím víc se k meči blíží jeho ruka, tím víc mají osvobozené duše nutkání se vrátit zpět do meče. A skutečně; když meč uchopil, všechny duše zmizely zpět do Mrazivého smutku. Ne, dnes nezemře. On, Král lichů, přetrvá věčně! „Jen ať přijdou. Mrazivý smutek hladoví!“ pronesl ledovým hlasem. ----- „Všichni jsou mrtví, pane Fordringu!“ oznámil Karvin. „Určitě?“ zeptal se nejistě Tirion Fordrin. „Ano, můj pane. Jiné části zde nejsou. Prozkoumali jsme to tu důkladně.“ „Dobrá.“ Armáda vedená paladinem Tirionem Fordringem konečně zničila všechny obránce Icecrownské citadely. Nyní se můžou vrhnout na jejich poslední cíl… na Arthase. Karvin byl sice zabit Lor’themarem Theronem, ale Sylvanas Windrunner, nemrtvá elfka, která se dostala z moci Krále lichů, ho oživila. Karvin nejdříve sloužil Arthasovi, ale později si uvědomil svůj hřích. Bohužel, až příliš pozdě. Postupně se všichni blížili ke Spiru; věži, která vedla k Ledovému trůnu. První polovina, procházející prvním patrem citadely, byla spirálovitá, avšak druhá polovina, procházející druhým patrem, byla hladká a nacházely se v ní pouze čtyři malé otvory. Karvin se dozvěděl, že než se zde usadil Arthas, byla věž celá ve spirále. Už byli u ní. Vešli do otvoru. Uvnitř se vznášel malý portál. Karvin věděl, kam vede. K Ledovému trůnu. Nadechl se. Bitva začíná. ----- Kailee se cítila spokojeně a nervózně zároveň. Skupina několika válečníků se dostala sem, k Ledovému trůnu! Byla v šoku z toho, když mezi bojujícími uviděla svého manžela, Karvina, jako nemrtvého. Král lichů uvěznil velitele této skupiny do Ledové kostky, a tak se museli hrdinové do bitvy pustit sami. Bohužel, teď to vypadalo spíše na vítězství Krále lichů. Všichni hrdinové byli mrtví, a právě se chystal na jejich oživení. Náhle se stalo něco nemyslitelného; led, ve kterém se nacházel Tirion Fordring, prasknul a svým mečem Ashbringerem silně udeřil do Mrazivého smutku… Kailee pocítila, jak meč prasknul a její duše se uvolnila. Společně s ostatními dušemi vyzvedla Krále lichů do vzduchu. Nebyl se schopen bránit. Terenas probudil pomocí světla mrtvé. „Nyní zaplatíš za všechny své hříchy, můj synu!“ Hrdinové začali útočit na Krále lichů. Když mu dali poslední, smrtící ránu, duše odletěly pryč a jeho tělo padlo k zemi. Helma mu spadla z hlavy. Z očí se mu vytratila modrá záře, a podle toho Kailee poznala, že už Arthase neovládá Ner’zhul. Hrdinové kromě Tiriona odešli zpět portálem. K jeho umírajícímu tělu přistoupil duch jeho otce Terenase. „Otče!“ řekl Arthas. „Už to… skončilo?“ „Nakonec, žádný král nevládně věčně, můj synu,“ řekl Terenas otcovským hlasem plným lásky. „Vidím… jen temnotu… před sebou…“ Arthasova ruka poklesla k zemi. Terenas mu rukama zavřel oči. Poté se obrátil k Tirionovi. „Bez svého vůdce se stane Pohroma ještě větší hrozbou pro tento svět. Musí se držet pod kontrolou. Musí zde stále být… Král lichů!“ S těmito slovy se jeho duch rozplynul. Kailee a několik dalších duší se přesunulo k Ledovému trůnu. Tirion uchopil helmu Krále lichů ze země. „Tíha takového břemene musí být má, protože zde není nikdo jiný…“ „Tirione!“ ozvalo se od Ledového trůnu. „Držíš ve svých rukou krutý osud, bratře, ale není jen tvůj!“ „Tirion se podíval, kdo to promluvil. „Bolvare!“ vykřikl zděšeně. „U všech svatých…“ Bolvarovo tělo bylo rozpálené, jako by několik dnů leželo v ohni. „Dračí oheň zpečetil můj osud. Svět živých už není pro mě. Polož Korunu na mou hlavu, Tirione! Od této chvíle budu žalářníkem zatracených já!“ „Ne, to nemůžu, bratře.“ „Udělej to, Tirione! Ty a tihle hrdinové máte své osudy, které musíte naplnit! Tahle poslední služba je má!“ Tirion se otočil s helmou-korunou k Bolvarovi. „Nezapomeneme na tebe, bratře.“ „Musím být zapomenut, Tirione! Jestli má být svět osvobozen z tyranie strachu, nikdo se nesmí dozvědět, co se tu dnes stalo!“ Tirion přikývl a nasadil Bolvarovi helmu. Bolvar zavřel oči… Když je otevřel, linula se z nich rudá, ohnivá záře. „Řekni ostatním, že Král lichů zemřel…“ „A tenhle Bolvar Fordragon zemřel s ním. Teď, jdi, opusť toto místo, a nikdy se nevracej!“ Když tohle všechno skončilo, Kailee spokojeně odešla do říše mrtvých… ----- Tirion se vrátil zpět portálem. Všichni čekali s výrazem velké netrpělivosti. „Král lichů zemřel,“ řekl s úsměvem. Všichni začali radostně jásat. A Bolvar Fordragon zemřel s ním.

KONIEC

<--- naspäť na 3. časť |

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.