Mallen

• Hanzik
• 22.09.2009
• Fan Fiction

SLOVA AUTORA: Tento příběh jsem napsal z hlavy bez nějaké slohové, nebo příběhové úpravy a je to můj první dlouhý příběh, všechny místa jsou z mojí hlavy a nic není podle námětu, nebo jiného příběhu, i kouzla jsem si vymyslel. Tak se omlouvám, jestli nějaké kouzlo změním nebo upravím, vše je pouze moje fantazie. [odstavec] Kdysi dávno jsem měla domov, bylo mi 7 let a měla jsem sestru, které byly 3 roky. Šla jsem ze školy domů, všude byl chaos, příliš moc lidí než normálně, pár lidí bylo smutných a někteří plakali, šla jsem přímo domů a uviděla jsem maminku, jak leží na posteli a pláče. Zeptala jsem se jí: "Stalo se něco, maminko?" a ona mi na to řekla: "Před hradbami se objevili Orkové,-(pláč)- tatínka povolali do obrany jedné z farem. Ale když se dlouho nevracel,-(pláč)- šla jsem ho hledat, nikde nebyl a tak jsem se zeptala jeho přítele Growna, jestli neví kde je….-(pláč)- řekl ze padl…". -(pláč)- V tu chvíli jsem ucítila jak je mi hrozně, začala jsem plakat taky a slzy mi padaly z tváře jako by pršelo….. tatínka jsem měla moc ráda, ale věděla jsem, že nic nezmůžu, alespoň ne teď. Chtěla jsem jít a doslova zabít všechny ty…. Orky.

Teď je mi 12 let, chodím do 7. tridy a přestěhovali jsme se do města Therasil, není jako náš bývalý domov, necítím se tu jako doma, až od chviličky, která mi změnila celý život. Ve škole jsem vždy déle než ostatní a studuju v knihovně o ruzných národech, bylinkách, příbězích a dalších věcech. Proto mě doma nikdo nečeká jako všichni rodiče s obědem na stole. Ale toho nelituju, od mála mám ráda soukromí a samotu.

Jednou se mě po hodine učitel zeptal, jestli přijdu za 5 minut do jeho kabinetu, že si se mnou chce promluvit. Řekl to klidným hlasem a já jsem si řekla, že stejně nikam nespěchám. Přišla jsem a on mě přivítal. V kabinete, který byl jenom jeho, se mě zeptal, co si myslím o tom, proč si mě zavolal. Já nevěděla co říct…. "Nevím, pane učiteli." A on na to: "Brzy na to příjdeš, pokud se nemílím…… dlouho jsem uvažoval, zda je ten spravný čas, a rozhodl jsem se, že teď. Vím o tobě víc než si myslíš, jsem… něco jako Mág…. Warlock…." Ja málem nevěřila vlastním uším, Warlock? V tomto městě? Co by tu dělal? Vždyť černá magie je v tomto městě přísně zakázaná a trestaná. Jen jsem tupě zýrala a hlavou mi šlo tolik otázek. Nakonec jsem ze sebe dostala slova jako pochyby. Řekla jsem mu moje otázky, jenže si jen odfrkl, "A proč myslíš, že to říkám jenom tobě? Já kdysi byl stejně mladý jako ty. Taky jsem zažíval ten samý pocit samoty jako ty a měl jsem obrovské sklony číst příběhy o lidech jako ja nyní. Vím že nevěříš v boha jako většina lidí ve městě, ty myslíš na… Plamenou Legii, zdá se ti o ní, viď? Máš sny o tom jak budes Warlocka. Jenže, háček je, jak se naučit temnote…." Já nechápala jak to všechno ví, koukala jsem mu do očí a šlo vidět, že je nemá jako většina…. měl je jiné… temné, přesně řečeno. Já jsem nemohla mluvit, doslova jsem měla spoutanou pusu. Dal mi šálek velmi černého čaje, a já jsem se jenom podívala na čaj a řekla: "Co je to za čaj, pane učiteli?" "Neříkej mi prosím pane učiteli, to jenom ve třídě a když nebudeme v soukromí, bude lepší, když si budeme prozatím tykat. Jsem Warg Bloodsewn. A tenhle čaj je z rostliny, která roste asi 50 kilometrů odtud… Tu v tomhle městě nikdo nezná, a asi ani neviděl. Když ho vypiješ, pocítíš sílu a magii, dočasně. To je základ nového Warlocka, který nemá v rodině ani jednoho kouzelníka. Vypij tento čaj, věř mi aspoň trochu, asi to je pro tebe dost, ale co takhle kdybych byl tvůj učitel temné magie? Ven tě můžu jako dospelý vzít, aniž by stráže měly problémy. Tam tě můžu učit, kolik jen budeš chtít. Přeješ si, aby to byla skutečnost?" "Já…. musím si to rozmyslet…" řekla jsem, a on dodal jen: "Hlavně nikomu neříkej o našem rozhovoru tady, ani matce, nebyl by to nejlepší nápad. A… ten čaj." "Jistě". Napila jsem se, a ucítila zázračnou moc, jak proudí mým tělem a je všude. Cítila jsem se silnější a svěžejší.

Přišla jsem domů dřív než obvykle, nešla jsem do knihovny a celou dobu jsem přemýšlela o Wargovi. Když jsem přišla domů tak sestra dodala "Nějak brzo". Nevím co to mělo znamenat, ale pochopila jsem to jako to, že ji je 8 let a tak ji občas vypadne z pusy i to co nechce, taky se mi to stávalo. Máma dělala oběd a tak jsem měla po dlouhé době oběd s rodinou u jednoho stolu. Po jídle jsem šla ven, kamarádku jsem měla jen jednu a to byla Threma, byly jsme skoro stejné, ale od toho rozhovoru jsem pochopila, že asi ne tak stejné. Tak jsem namířila rovnou do školy a do knihovny. Koho bych tam nepotkala, Warga. Přišla jsem k němu a řekla "To asi nebude náhoda že…. jste tu taky." "Ne, čekám na tebe, snad sis to rozmyslela a urovnala v hlavě." "No, nevím co to ma znamenat, ale myslím, že…. že…. že budete můj učitel." "Výborně, máš čas? Pojď se mnou do kabinetu." Tak jsem šla. Přišli jsme tam a on otevřel skříň, byla plná různých knih, vytáhl po několika minutách 4 z nich, jedna se jmenovala: Umění černé magie, Druhá: Herbalismus a recepty pro začátečníky, mezitím Warg připravil stolek s láhvema a různýma alchymistickyma věcma a řekl "Tady do kabinetu nikdo nikdy nechodí a za celou dobu nebyl, kdykoliv budeš chtít můžeš přijít, a učit se, chces náhradní klíč? Můžu ti ho dat... ale pouze od hlavních dveří, taková je podmínka." Řekla jsem že ano, ale pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Dal mi do ruky klíč, a já pokračovala s knihami, ta třetí se jmenovala: Zásady správného užívání alchimystického stolu, a poslední: Historie černé magie. "Ty knihy dej prosim tady na zem." Dala jsem je tam.

Když jsem přišla domů opět o něco dříve než jsem měla v plánu, šla jsem si vyčistit zuby a šla hned spát. Ráno jsem šla do školy a zrovna jsme měli Historii, učitel vešel a řekla bych, že mi i trochu nadržoval s písemkou kterou jsme psali, dal mi za 9bodu z 12 jedničku, samozřejmě se kamarádka v lavici dívala a zeptala se jakto že má za 2 a ona za 1 když mají stejný počet bodů, řekla jsem, že ona má skupinu A a ja B, možná otázkama. Samozřejme jsem ji lhala. Byla to poslední hodina a tak jsem šla do kabinetu, učitel tam nebyl a tak jsem šla číst Umeni temne magie. Po další hodine, učitel asi učil, se vrátil. Usmál se na mě a řekl, že čtu rychle. Ale potom začal zase mluvit "Čtení si nech na potom, měl bych tě naučit základům ohnivé magie, z té pochází většina černých kouzel, musíme ale ven." Šli jsme za hradby do lesa, ať nás nikdo nevidí, nevím proč, ale důvěřovala jsem mu víc než někomu jinému… Začal mi vysvětlovat, že Warlockové mají kouzla, která svoji oběti způsobí pomalou smrt, za to mágove preferují rychlou a explozivní sílu. Došli jsme k pláni, a Warg mi začal vysvětlovat, co a jak mám dělat, co si představovat, a že pro ohen stačí lidská slova, až na černou se musím naučit řeč plamené legie. Řekl pár slov a na prstu se mu zjevil malý plamínek, to nejlehčí, co by mi mohl ukázat, dodal. Vysvětlil, že se mám soustředit myšlenkama na prsty, představit si jak mi ten plamínek začne hořet, jak vznikne, tak hlavně myslet a soustředit se na ten plamen, aby nezmizl. Zkusila jsem to. A teď mi řekl: "Dobře si pamatuj tato slova, v kabinete ti dám knihu na kterou jsem zapomněl, slovíčka…. Quwee dar", řekl to rychle, ale srozumitelně. Zkusila jsem to, a jelikož jsem vypila včera ten čaj, cítila jsem znovu ten pocit. Byl úžasný a pomalu i návykovy… Plamínek nevyšel.. Byla jsem zklamaná. "Napoprvé se to ještě nikomu nepovedlo, to nic, udělala to ta moc co tě obklopila, ta tě znervóznila a přestala jsi myslet na svou práci, zkus to znovu." Zkusila jsem to, ale už jsem necítila tu moc, soustředila jsem se a měla zavřené oči, nějak jsem věděla, že to nevadí a že ze začátku to pomůže, nevím jak. Ucítila jsem plamen na ruce a byla šťastná jako nikdy, ja vykouzlila oheň! Radovala jsem se, ale plamen zhasl a to tím, že jsem na něj nemyslela. "Musíš na něj myslet, pořád, ze začátku to bude obtížné myslet na jednu věc, ale časem to budeš umět." Citila jsem se unavená… "Nejsi zvyklá na magii, i tohle tě oslabí příliš, třeba já už ani nevím, že to se mnou něco udělalo a zároveň na plamen můžu myslet a bavit se s tebou, to přijde." Byla jsem opravdu ospalá a šli jsem rovnou do města, když už jsme byli na ulici, Warg řekl, ať už jdu raději sama.

Přišla jsem a máma se mě zeptala jakto že jsem tak ospalá… ja na to: "Moc jsem se nevyspala, jdu si lehnout, dobrou." A ráno do školy, až jsem šla do kabinetu číst knihu kterou mi tam nechal Warg. Sotva jsem dočetla 45. stranu, přišel Warg opět s návrhem jít ven, tak jsem šla, co jiného mi zbývalo. Byla jsem už tak ráda, že mi dal tolik věcí. Venku, mi Warg ukázal květinu Sylfand, dal mi za úkol ji nazbýrat a az jich budu mít všech 30, ať přijdu za ním, že bude kousek vedle. Podal mi brašničku a já jsem si ji hrdě připnula k pasu. Šel za roh a ztratil se…… Za celou dobu se nic zvláštního nestalo, aspoň že tak. Šla jsem hledat Warga, našla jsem ho po 5 minutách jak něco dělá, byl otočený zády. Šla vidět záře, a já si řekla, že chvíli počkám…. Uběhlo dalších pět minut a já si řekla, že už asi nemá cenu čekat, dřív než jsem došla, vstal a otočil se, "Vidím že máš všechno, přečti si kapitolu 1. a 2., zkus si udělat jednoduchý lektvar, kdyby se ti nepovedl ani druhý, počkej na mě, ukážu ti to. Teď zkus plamínek a udrž ho minutu, měla bys to zvládnout, ale budeš unavená víc než včera." Zkusila jsem to, povedl se, myslela jsem 30 sekund, potom dalších 15 a dalších 15, potom jsem nemohla. Pustila jsem ruce a lehla si do travy. "Tak dlouho jsem ještě nikoho neviděl aby udržel na podruhé plamen minutu. Máš talent, teď do postele."

Byla jsem tak unavená, že jsem zapomněla na brašničku u pasu. Máma se hned zeptala kde jsem to vzala, "Našla". Dívala se na mě podezíravě, "A kde?" "No… u cesty na hlavni ulici". Opět podezíravý pohled… "To je fuk, bude lepší, když to dáš strážím a ať to dají tomu komu to patří". "Já si ji chci nechat". "Žádné odmlouvání děvče! Pořád jsem tvoje matka a ty mě budeš poslouchat!" "Dobře" Měla hodně špatnou náladu, nikdy jsem ji takovou neviděla. Řekla jsem že ji tam zítra dám. A šla spát.

V neděli ráno jsem brašničku našla tam, kde jsem ji dala, aspoň že tak. Řekla jsem, že jdu nahlásit tu tašku a potom do školy. "A co snídaně?" "Nemám hlad." "Jak chceš." Tak jsem šla, ale přímo do školy, ježte že naše škola je i o víkendech. Šla jsem do kabinetu a Warg si něco četl. Pozdravila jsem, a šla se podívat na knihu o alchimii, četli jsme si asi hodinu. A mě se najednou objevila myšlenka, proč mě vůbec Warg nechá u něj v kabinetě, proč mě učí, proč mu můžu dokonce tykat?. Zeptala jsem se ho na to. "Protože kdysi dávno….-(mlčení)-… ne, nic jsem neměl říkat, zapomeň na to." Z jeho hlasu jsem poznala, že bude lepší se ho neptat. Pročetla jsem si ten lektvar, který jsem měla umět a vytáhla jednu rostlinku Sylfand, jedna na jeden lektvar. Ze stolku několik láhví a připravila jsem si vše. Warg se na mě usmál. To mě potěšilo. A zkusila první lektvar. Vše jsem udělala podle návodu jak to bylo napsáno, ani jeden z nejjednoduších lektvarů jsem neudělala. Smůla. Zkusím další, ten se mi povedl z půlky, nedala jsem tam tolik vody na začátku jako předtím. Ale raději jsem ho nezkoušela, "Ten byl lepsi." Další dopadl stejně. "Já to neumím." Řekla jsem. "Ale jsi blizko, jestli na to přijdeš sama, budeš to mít lepší, než abych ti to udělal." "No, zkusím to." A ten se vážne poved, měl modrofialovou barvu, vypadal divně, ale uklidnil mě Wargův pohled a úsměv, asi se poved, řekla jsem si. "Než ho vypijes, udrž oheň jak nejdýl to dokážeš, potom lektvar vypij do dna. Plamen se povedl a držela jsem ho asi stejně jako včera, možná o několik sekund déle. Byla jsem opravdu unavená, a vypila lektvar, měl hroznou chuť. Ale šlo to. Cítila jsem jak pomalinku nabírám sílu. "Počkej pár minut, budeš se cítit opět stejně, téměř." Skutečně, po pár minutách mi bylo dobře. "Opakuj to pořád, dokud ti nedojdou lektvary, bude to na dlouho, ale co se dá dělat."

Večer, před očima jsem měla poslední lektvar. Vypila a počkala, plamen už jsem udržela na 4 minuty! Skvělý pokrok. Dokonce se nemusim jen tak soustředit, ale už se můžu i rozhližet a říct slovo, ale jen jedno. "Skvělý pokrok, asi bys už měla jít domů. Zítra přijď a půjdem do lesa." "Ano, a můžu si u tebe nechat brašnu? Doma mě máma s ní nechce vidět." "Aha, no, tak jo. Dám ti ji do mojeho stolu, první šuplík odzhora." "Dík."

Uběhly 3 dny a já dokázala mluvit a mít plamen zároveň tak 15 minut. A Warg mi dal další brašnu, ať můžu mít venku zásoby na cvičení. Šla jsem po učení, kam jinam než do kabinetu. Warg mi řekl, že mě naučí vrhat oheň. Tak jsme šli ven. Došli jsme na louku, já si nazbírala pár květin na lektvary a Warg mi vysvětlil, jak se to děla. Pochopila jsem že princip je zcela stejny, až na jiné myšlenky a slova. "Znáš slovíčka Maleen?" "Ano." "Tak se ukaž, co třeba támhle ten kámen?" "Uvidím co se dá dělat."… Povedlo se! Ohnivá koule se roztříštila o kámen, který trošku zčervenal. Měla jsem sílu ještě na jeden. Ten dopadl stejně, ale musela jsem se napít té příšerné chuti, která mi nechutnala čím víc jsem jí pila. Ale přišla jsem na to, že když ji budu pít po částech, tak se nic nestane. Warg říkal ať to dělám ještě několikrát. Díval se, ale nic neříkal. Vypila jsem 12 lektvarů a to mi stačilo na to, abych měla o trochu větší sílu po každé kouli. "Princip už chápeš skvěle, ale bez mého povolení nezkoušej žádné jiné kouzlo, to mi slib. Nejsi dost silná na to, abys je udržela, mohla bys umřít vyčerpáním z jediného kouzla." "Slibuju."

Po týdnu jsem uměla 4 ohnivé koule, jedna z nich měla za oběť krysu. Nebylo mi jí líto, jsem bezcitnějši než jsem byla, ale po první kryse mi bylo špatně, smrděly její zbytky a celá byla rozteklá a spálená. Hnus. Ale u té poslední mi bylo rozhodně lépe. Warg mi ukázal jeho tajnou chodbu přes hradby. Ale říkal, že je to tajné. Když jsem tam byla poprvé, chodba byla malá, poloviční jako Warg. Možná proto, že to asi dalo hodně práce, ale, kdy by to Warg dokázal udělat? Zeptala jsem se ho na to. "Asi víš o Démonologii, to byl Imp, můj dlouhý přítel. Trvalo to několik mesíců a dnů, nepočítal jsem to." "Imp? A můžu ho vidět?" "Možná ti ho dneska ukážu, ale nevím jak se bude chovat, je zvykly zabíjet a ne se přátelit." "Chci ho vidět." "Dobře." Ale první jsme šli ven. Pěkně mě bolely záda. "Řeknu mu ať zvýší strop. Je malej a asi to špatně odhad." Okolní krajina byla skoro stejná, když jsme vylezli z tunelu, šly vidět jen spodní části hradeb, ale tunel byl dobře maskovaný, když byl na sklápěcí dveře v hlíně. Dveře šly otevřít s větší silou, ale dalo se. "Dnes tě naučím jak nepřítele obklopit ohněm, velmi silné kouzlo. A až ho budeš umět ovládat, tak si ho vyzkoušíš v praxi, ne?" "Jak v praxi?" "Na vlcích, několik kiláků na sever, asi 8." "Když mi pomůžeš, moc toho nevykouzlím." "Samozřejmě že nebudeš sama. Pustíme se do toho kouzla." Slova jsem znala, ale myšlenky mi musel vysvětlit, v knize ta část byla od něčeho špinavá. Ze začátku se mi to nepovedlo, udělala jsem ohnivou clonu, ale kruhu se to moc nepodobovalo, a příliš mě to vysílilo. Podruhé se to skoro povedlo. Ale plameny byly moc krátce na smrt. Potřetí, konečně! Kámen byl červený a to víc než dost, měla jsem radost. "Skvěle! Udělej to ještě párkrát a můžeme jít." Udělal jsem to ještě pětkrát, a měla jsem dost. Lektvar me zachránil před spaním. Tak sme šli k tunelu, Warg se zastavil a řekl "Pořád ho chceš vidět?" "Asi jo." "Tak jo, ale dej si trochu pozor, prosím." Démonicky se s někým v mysli asi bavil, a najednou se před námi objevil z plamenů, Imp. Tak malý ale nebezpečný. Měl drápy kterými by mě mohl kdykoliv rozpárat, ale Warg mu asi vysvětlil, že to nemůže. Za chvíli Imp zmizel v plamenech. "Teď pojď." "To bylo vše? Čekala jsem toho víc." "Například?" "No, nevím…" "Tak jdem." Došli jsme k tunelu a do školy, tunel byl za školou v zahradě, ale opět zakopaný, o dost pečlivěji. Imp to asi dělal jen večer. A když nikdo nebyl ve škole. Kdo ví….

Po několika dnech, to jsem chodila ven cvičit sama. Jsem uměla dvakrát za sebou, obklopit plameny, opět to schytala i nějaká ta krysa, nezbylo z ní nic, co by bylo po hromadě, hnus, ale mě to bavilo, nechápala jsem proč, ale po té kryse jsem se těšila na vlky. Warg, ale přišel s tím, že mě naučí, ať můžu kouzlit více, něco jako meditaci. Posadili jsme se, a myšlenkami jsem se dotkla své mysli, a představila si, jak vyčerpání ani nepociťuju. Pomohlo to jen trochu, ale pár dnů a cviků mi pomohlo. Uměla jsem Třikrát za sebou obklopit ohněm. Na krysách se to dělalo lépe a rychleji, představa ohně na kryse než na kameni byla lehčí. Představa jak hoří krysa, než jak kámen vzdoruje ohni, byla prostě jedním slovem lepší. Po týdnu, jsem uměla pětkrát obklopit ohněm. Warg do kabinetu přišel, "Jdem na vlky?" "Teď?" "A kdy?" "Tak jo." "Jdi napřed, a nasbírej si Sylfand, jo a lektvary, aspoň pět." "Jasně." Po pár minutách Warg přišel, a měl na sobě koženou krásně zdobenou zbroj. Já jenom triko a prosté kalhoty…. "Mám pro tebe méně kvalitní, ale lepší jsem nenašel, na." "Dík, hned si ji obleču." Byla jsem ráda, že mám aspoň to, ale byla mi trochu velká, jenom trochu. Ale lepší než aby byla malá. "Sluší ti, tak jdem?" "Dík za lichotku." Šli jsme asi 50 minut. A před náma sme viděli dva vlky, velké a huňaté. Měli velké a ostré zuby. "Máš první šanci." "Dobrá." Zkusila jsem prvího dát do mojeho kruhu plamenů. Vlk chvíli skučel, pištěl, utekl několik metrů a tam lehl spálený na popel. "Dobrá práce. Tohle jsem nečekal." A od Warga na rozdíl od ohně vyšla temná koule, jako moje koule, ale ta byla černá a když se dotkla vlčího kožichu, pohltila ho celého, kňučel, řval, skákal. Nakonec spadl do trávy, teda jeho zbytky, které byly roztopené do morku kostí. Musel projít podle jeho skučení hroznou bolestí, neskutečou. Zpoza křoví vyskočili čtyři vlci a běželi dva na mě a dva na Warga. Před Wargem se zhmotnil plamen, který pohltil dva z nich, zmizeli s řevem, ne skučením, ale pískotem a řevem. Já jsem hodila ohnivou kouli na jednoho z nich. Ta ho srazila na zem a hořel mu kožich, kutálel se ve snaze plamen uhasit, povedlo se mu to a utekl skoro bez kožichu. Poslední na mě skočil, povalil mě na zem a já myslela, že je to moje smrt. Drápl mě do nohy třemi drápy, cítila jsem velkou bolest, ale zdaleka ne tu, jakou prošli jiní vlci. Křičela jsem bolestí, a cítila jak mi teče horká a rudá krev po noze, potom jsem viděla, jak vlk kousl do mojí zbroje, ta mi zachránila život, netrefil se a kousl do opasku z železa. Natahoval se aby mi uštědřil lekci, ale Warg byl rychlejší a vlk doslova odletěl a tam narazil do stromu, šlo slyšet jak mu křupaly kosti, zlomená žebra… Přestávala jsem pomalu řvát, už jsem nemohla, ale ta bolest byla velká. Drápy mi zajely až ke kosti, ale měla jsem štěstí. Warg ke mně přišel a říkal ať se nehýbu, z jeho brašny vytáhl nějaký lektvar, nikdy jsem o něm nečetla, nakapal mi z něj půlku do rány, štípal ještě hůř než ty drápy. Křičela jsem, ale po chvíli jsem cítila jak se mi stahuje maso a zároveň kůže. Rána bolela jen z malé části než předtím. "Děkuju." "Měla jsi štěstí, promiň, že jsem to nestihl dřív." "Ty za to nemůžes, dík za pomoc." "To nic, jak se cítíš?" "Jako by mi nic nebylo, co to je za lektvar?" "Složitý, ten namíchá jen zkušený alchimista. Máš sílu pokračovat nebo jdeme domů?" "Cítím se zase normálně, myslím, že to zvládnu." Tak jsme pokračovali dále do lesa, běželi proti nám tři vlci, všichni na Warga, jednoho jsem sundadla já, zbylo z něj jako předtím, velmi málo tekutin. Další se rozpustil po černé kouli. Třetí se otočil a utíkal pryč. "Je tvůj." Vystřelila jsem ohnivou kouli, vlk se skutálel na zem a dělal co se dá, měl výdrž, dokonce běžel a přitom mu hořel ocas a část těla. Spálila jsem ho za živa. Nikde nic, bylo mi zle z toho co jsem viděla. Blila jsem, a měla před očima ty vlky, co z nich zbylo. "Jdem zpátky?" "Jo."

V kabinetu jsem zhodila tu težkou koženou zbroj. A Warg ji uklidil někam do sklepa. Vůbec jsem nevěděla, že ve škole je sklep. Bylo asi 19:00 a začínalo se stmívat, udělal jsem pár lektvarů a šla domů. Povečeřela a máma mi řekla "Chtěla bych vidět tvoji žákajdu, dlouho jsem ji neviděla." "Hned ti ji donesu." Sakra! V žákovské jsem se o moc zhoršila, měla jsem samé trojky. Když to máma viděla, "Co to má být!? Proč ses tak zhoršila!? Jenom Historie vypadá normalně. Máš domácí vězení!" "Ano mami, slibuju, že se budu učit." "To bych ti radila!" A bylo po srandě, jediné co bylo tak škola a hned domů. Začínala jsem mít mámy víc než dost, ale měla pravdu, bez učení…. však to zná každý na zpaměť. Ve škole jsme první dva dny neměli historii, tak jsem Wargovi nemohla říct co se stalo. Musela jsem se pořád učit ať můžu být konečně v kabinetě a učit se o magii………. Po středě jsem Wargovi řela co se stalo, že mám domácí vězení. "Z toho si nic nedělej, jen se musíš učit i učivo ve škole."

Po dvou týdnech jsem se zlepšila a máma mě konečně pustila pod podmínkou, že se zlepším. Mezitím jsem vypilovala pár kouzel doma, z okna. První jsem šla do kabinetu, kde mě Warg pozdravil s tím, že jsem mu chyběla. Navíc i něco přidal a to, se mě velmi dotklo. "Jsi jako moje dcera, ale já žádnou nikdy neměl." Tohle mi řekl, a já mu poděkovala. Nevím proč mi to řekl, ale bylo to hezké, a upřímně to znělo z jeho úst. Připadal mi jako můj táta, ale to by se zrovna nehodilo. Šli jsme na vlky, tentokrát už jsem měla menší praxi, tak jsem se tolik nebála a nebylo mi zle z toho pohledu, jeden vlk z asi dvaceti. Mě málem kousl, ale uhla jsem jeho skoku, což bylo nejen ontížné, ale nikdy jsem nebyla tak rychlá a pohotová. Dopadl na prázdno a když se spojila moje koule s černou dohromady, vzniklo něco velmi silného, tak silná žiravina, že kdyby ji vlk měl vzdorovat, tak by zažil nepředstavitelnou bolest. Sekunda mu stačila na to, aby lehl. Kouzlit jsem už uměla o hodně lépe, dva lektvary nebyly zase tak moc podle Warga, "Skvělý výkon, jak jsem řek, máš talent."

Zítra jsem dostala dvě jedničky tak jsem se nemusela bát co mi doma řekne máma. V kabinetě, jako každý den, až na jeden rozdíl. Warg mi dal další knihu, řeč plamené lagie, bude mi trat dlouho, než se to naučím a až to budu umět o dost lépe a budu rozumět slovům, že se budeme bavit tím jazykem. Nevím co by na to řekli lidé ve městě, přišlo mi to jako zrada Aliance, mluvit tou řečí, nikdo kromě Warga nevěděl, že umím kouzlit. Venku mi Warg ukázal nové kouzlo o kterém jsem četla. Plamený úder, nebo-li ohnivý kruh. Skupinové kouzlo, konečne něco na vlky. Vlci začali vymírat, po těch dnech mého studia, měsíc jsem se učila mluvit řečí plamené legie, uměla jsem jen několik slov, ale pár vět taky. Oheň jsem ovládala víc než dobře. Cítila jsem se jako vyjímka ze všech děcek ve škole. Ale černá magie je zakázaná, natož abych mluvila tou řečí démonů. Pomalu jsem se blížila na stranu hordy, měla jsem chuť poslat do nebes nebo pekel několik lidí, ale neudělal jsem to. Horda mi byla bližší, než kdy jindy a pomalu jsem začínala odpouštět orkům vraždu mého táty. Warg říkal, že se můžu naučit hodně jazyků, řeba Orkštinu, když budu chtít, knih je dost. Ale to je vedlejší, orkština je hlavní jazyk Hordy, ale při střetu s orkem se může hodit.

Po roce jsem měla 13 a uměla jsem víc kouzel než předtím, a pomalu jsem mluvila plynule démonsky. Na narozky jsem dostala doma naprostou kravinu, a to knihy a různých věcech, na ty sem neměla čas. Takže ty nepočítám. Zato Warg mi dal Kompletní koženou zbroj, ale bez helmy, ta by mi mohla vadit. Zbroj byla asi hodně drahá a byla kvalitnější než ta předtím, nevím kde vzal ty peníze. Ale byla jsem mu vděčná, navíc mě naučil černou kouli z temnoty, takovou kterou používal i on. Byla rychlejší na seslání a byla…. bolestivější. Hned potom mě naučil jak měnit cíle při střelbě, je to celkem obtížné, ale mám praxi. Měla jsem velkou výdrž s ns vlky už jsem chodila sama, Warg mi dal vždy lektvar. Vlků bylo čím dál tím méně, musela jsem chodit dál do lesa. A navíc, naučila jsem se přemisťovní v čase, myslím, že se tomu říká "Blink". Fajná věc. A zvýšila jsem rychlost a zranění mojich kouzel…. Když jsem se vrátila z lesa, s krví v láhvích, a několika květinama, namíchala jsem si lektvary. Na menší lěčení, něco jako od Warga, ale slabší, silnější regeneraci výdrže, základní lektvary už mi pomohly jen částečně, a zrychlení mojí rychlosti v běhu. Když mám na malé, tak jsem ryhlejší než vlci a za běhu umím kouzlit.

Warg přišel s tím, že se seznámí s mojí mámou, abychom mohli chodit na několik dnů do lesů a na praxi v kouzlech, "Nějak si to promyslím, máma zrovna nemá na seznamování náladu, poslední dobou je dost protivná." odpověděla jsem, "Byl to jenom nápad." Takže se nic nového nestalo, a za několik nudných dnů učení a zabíjení vlků, jsem se měla naučit vytvořit kámen, který má léčivé účinky, po aktivování dokáže za pár sekund vyléčit i těžší rány. V kabinetě mi to učitel vysvětlil, v knize o tom bylo málo, že kámen se vyrábí dlouho a jeho nabití na léčení taky není nejrychlejší, ale pomocník je to skvělý. Pro jeho vyrobení potřebuju znát slova a dát kameni celý a vyčerpávající den k začarování. Našla jsem si vhodný kámen, který se mi líbil. A podle knihy jsem zbytek dne a celý příští zbytek dne vyhradila pro kámen, mezitím jsem vypila asi 5 lektvarů, bylo to vyčerpávající. Celé hodiny jsem mu odevzdávala svoji sílu, a nybíjela kámen energií, v konečný den, před pár hodinama do konce, kámen zcela svítil zeleně a vyzařoval energii. Byl úchvatný a tajemný. A když už měl dost mojí energie, nechtěl víc, tak jsem šla do kabinetu za Wargem. Nebyl tam, asi venku zbíral bylinky, tak jsem si četla a udělala ze zbývajicích rostlinek Sylfand 3 lektvary. Moje zkušenost s lektvary se o hodně zlepšila, umím 3 druhy lektvarů, aby se mi všechny povedly, už žádné lektvary nezkazím, a dělá mi to radost. Často je používám pro pomoc, když mě vlci pokoušou, nebo podrápou, ale taky když jsem unavená od kouzel. Ale teď mám používat můj kámen, uvidím co dokáže. Do kabinetu se Warg vrátil až po dvou hodinách. Ukázala jsem mu kámen, a Warg mi řekl, jak ho používat. A řekl, že k nabití kamene už nemusím odesílat svoji energii, stačí ho pokapat lektvarem a počkat nějakou dobu na nabití. Šla jsem po chvíli s Wargem do lesa k vlkům, a jak jinak, vlci už o mě věděli a byli připravení, se schovat, nebo zaútočit ve smečkách, bylo to dost nebezpečné, ale ve dvojci vlci neměli šanci. Někdy mě dokázali zranit, Warga ne, asi měl štěstí, že po něm nikdy nešli. Vždycky šli na mě. Tohle nechápu. Ale já měla šanci využít můj kámen. A po nějak době mě opravdu ošklivě pokousal jeden z deíti vlků. Kousl dvakrát a já opět cítila, jak mi po noze a ruce teče horká krev. Po těle mi tekla jen část a já opět řvala bolestí. Ale naučila jsem se v bolestech odhodit vlka ohněm. Namáhavé, ale uměla jsem to. Po boji, ke mně přiskočil Warg a řekl ať použiju kámen, zkusila jsem ho, zaměřila myšlenky a řekla démonická slova. Na mém těle se kůže s masem začaly stahovat a hojit, jako by se mi nic nestalo. Kámen pohasl a po hodinách se pomalu obnovoval, podle Warga jsem ho pokapala lektvarem na léčení, kámen zasvítil a jeho nabíjení se zrychlilo. Fungoval tak dokonale! Hned jsem si ho oblíbila.

Prý kámen můžu použít i v boji, že nemá nějaký problém poradit si při uzdravování s novými ranami, jeho účinek trvá 7 sekund plus mínus. A nové rány se hned zacelujou. A zítra mě Warg chtěl naučit vyvolání mojeho prvního peta, Impa! Těšila jsem se, a když jsme šli ven, stěny byly vyšší a já se nemusela tolik hrbit, Warg mezitím řekl:. "Dnes vyvolám svého Impa, ucítí že máš silnější vůli a moc, bude ti ukazovat přátelství, prozatím." "Snad se nemýlíš" odvětila jsem. Tak jsme dorazili na místo kde nás nikdo neviděl, daleko od hradeb. Warg opět navázal spojení s Impem a povolal ho na svět. Imp se znovu oběvil v plamenech a zapáchal nějakým smradem. "Svojeho Impa budeš mít na pořád, když umře, znovu ho můžeš oživit s kamenem duší, podobný tvému kameni, ale je v něm duše, když zabiješ vlka, můžeš z něj vysát duši. Neptej se co se s jeho duší stane, ale to ti všechno vysvětlím později. Impa a ostatní pety můžeš učit novým schopnostem, třeba ho můžeš naučit lepšímu kouzlu, například plošnému Plamenému úderu." "To by bylo skvělý." Tak mi vysvětlil postup, spíše zopakoval. Vyzkoušela jsem to, ale místo toho vyšel velký výbuch a spálila jsem krajinu kolem, no nic, napila jsem se lektvaru, a za chvíli to zkusila znovu, povedlo se! Imp byl malý, ale z jeho temných očí šla vidět zákeřnost a jeho malá moc. "A tady je tvůj nový přítel na celý život." Můj Imp vypadal čistě a nesmrděl. Jenomže ti dva Impové byli jako jedna rodina, šli k sobě a bavili se o životě, jako nic, jako by se znali celou dobu. Zajímavé, rozuměli si. "Impové jsou hloupí, ale dost chytří na to, že je jich už tak málo na to, že se zabíjením sami vyhubí."

Warg říkal, že Imp toho moc nevydrží, ale kdyby se něco stalo, vysvětlí mi jak ho rychle povolat k životu. Šla jsem do lesa s Impem, a Imp dokonce vycítil vlky, jak se chystají k útoku, řekl mi řečí plamené legie o vlcích, tak jsme se připravili, a vlci vyskočili z křoví, Imp hodil Ohnivou kouli po jednom z nich, ten se odkutálel zpět, a kňučel, když mu hořel kožich, nakonec ho uhasil a utekl. Další dva zkončili v mých plamenech, rychlé zakňučení a potom ostatky. Zbytek tlupy, 6 vlků bylo hodně blízko, Imp opět odhodil dalšího, který dopadl podobně jako ten první. Já jsem opět pohltila dva vlky, kteří byli u sebe a nepoučili se ti tři už byli u nás, Imp uskočil a rozdrápal břicho jednomu vlkovi, který šel po něm, potom ho za chvíli dorazil a šel mi pomoct, já jsem pohltila moc kamene a když na mě doskočili dva vlci, ve vzduchu se trochu srazili a netrefili se do břicha a hlavy. Jeden mi rozsekl ruku, a ten druhý spadl naprázdno, zavrčel a vrhl se na mě, jenomže Imp byl první a odhodil vlka a rozsekl mu jeho drápy hřbet, moje ruka mě za sekundu přestala bolet a hojila se, druhý vlk po mě chňapl, vedle, ale jeho tlama se mi zakousla do nohy, pocítila jsem tu teplou krev, jak m teče po noze, a jak mě bolí celá noha. Po chvíli opět dorostla. Já se zaměřila na obklopení ohněm, vlk se doslova rozpustil se zoufalým kňučením. Vlk u Impa se rozmáchl, a Imp měl velkou díru na rukách, kterými se bránil, zařval a stáhl se. Já jsem měla na jazyku slova k ohni, vlk nestačil ani pořádně zakňučet. Imp padl na zem a pořád řval, přiskočila jsem k němu a vytahovala lektvar, mluvila jsem s ním o tom. Nakonec souhlasil a po lektvaru krutě zařval, řev se rozlehl po lesích, až přišel Warg s jeho Impíkem, o dost zkušenějším, a u něj šlo vidět, že mu ho bylo líto, v jeho černých očích to šlo vidět. Ale můj Imp byl za chvíli v pořádku, a radoval se že je v pořádku, poděkoval mi. Šli jsme domů, "Odvoláme Impy, u města by nás někdo mohl vidět." Zastavili jsme se, a Impové zmizeli v plamenech.

Po dvou dnech samotného učení, vlci byli poslední dobou příliš nebezpeční, jsme šli na Murlocky. Když jsme došli k řece Aeres, Warg říkal, že Murlockové částečně vzdorují ohni, ať to jednou zkusím, ale potom raději černou magii. Šli jsme podél řeky, první dva Murlockové tam chytali na pruty ryby. "Chytrá stvoření." Řekla jsem, "To jsou, ale budou se mít na očích, jakmile je budeme vybíjet, o hodně dřív než vlci. Máš první ránu." Ruce mi začaly pohlcovat světlo, naprostá tma uprostřed dne, ale, ta energie se zhmotnila tak, že vypálila na jednoho z Murlocků. Druhý Murlock se na nás rozběh, zatímco druhý Murlock se svíjel v křeči. Běžel rychle jako já s lektvarem, opravdu rychle. V tu chvíli kouli vystřídala Wargova, začal se svíjet v křeči a něco řvát dokola. První Murlock nakonec vstal, přežil to a utíkal. Zkusila jsem oheň, obklopily ho plameny a lehl, byl hodně oslabený. Druhý se pořád svíjel na zemi, jen 5 kroků od nás. Přestal se zmítat a já ho dorazila. Roztekl se na kaši a zbyla po něm jen černá kalůž s jeho zbylými vnitřnostmi. "Dobrá práce, občas mě překvapuješ." "Snažím se o to." A usmála jsem se. "Jdeme dál?" zeptal se, "Můžem." Šli jsme několik minut a žádný Murlock. "Byla by si ochotná, až budeš starší, opustit svůj domov?" "Proč?" "To potom zjistíš…" Neměla jsem z toho dobrý pocit, z toho co říkal, za stromy se zatím schovávali další Murlockové, byli čtyři a blízko nás, vypálili jsme s Wargem na dva z nich, zmítali se v křečích, náhodou jsme se spolu teleportovali na stejná místa ve stejný čas, zopakovali jsme to. Lehli na zem a kudly jim vypadly z rukou. Jenom ti dva je měli, ti první vstali a vrhli se na nás. Opět sme to zopakovali, ti už lehli opravdu, a zbývající dva dopadli stejně. Napila jsem se lektvaru a cítila se opět svěží. "Co takhle Impové?" "Už jsem říkal, že vzdorují ohni, ale mohl bych ti říct, jak ho vzkřísit." "Najdi si kámen." Našla jsem si nějaký hezký šutr u řeky. "Až se budou svíjet na zemi, soustřed se na to, jak z nich kámen tahá duši a vězní ji v sobě. Potom odříkej slova." "Zní to jednoduše." "Ale není." Šli jsme dál a viděli tábor Murlocků, byli tam jenom tři, zbytek byl asi mrtvý, díky nám. Využili jsme momentu překvapení, dva se zmítali v křečích a třetí utíkal, "Nenech ho utéct!" Teleportovala jsem se blíž a rychle ho sejmula, jeden Murlock mě chytil za nohu a já cítila jak mi drtí kosti. Ta bolest! Najednou to křuplo a já řvala na okolí. Když jsem se tak škubala, náhodou jsem nahmatala kámen, a použila jej. Noha přestávala bolet a Murlockové tlačení bylo na nic, byl překvapen a v jeho očích šel vidět úžas. Warg mu dokončil trápení, zatímco druhý do mě zabodl dýku, ale nechal jí tam, udělal chybu. Dýka vypadla a kůže se zahojila, měla jsem pocit jako by mi bodl do plic, nebýt kamene byl by to můj konec. Tomu jsem trápení skončila. Warg toho zbylého chytil do nějaké pasti, zeleně mu svítily ruce a Murlock se ani nehnul. "Vypij lektvar, musíš být při plné síle." Souhlasila jsem, byla jsem dost vyčerpaná. Po dvou minutách už Warg slábl taky, držel ho akhle už hodně dlouho. A asi to bylo dost namáhavé. Udělal jsem to jak mi říkal, Murlock sebou začal škubat ze strany na stranu, až jeho tělo bezhybně dopadlo na zem. Kolik bolesti mu dělají všechna ta kouzla? Asi moc, byla jsem úplně vyčerpaná, spadla do trávy, a usla…. "Vzbuď se! Rychle se napij a dej si dvacet, já tě vzbudím a půjdem domů." Podal mi lektvar a já si lokla asi pětkrát, zase jsem usla…. Už mě nevzbudil a počkal dvě hodiny, jak jsem se dozvěděla. Napila jsem se a posadila stejně jsem byla ráda že ještě žiju, opět jsem upadla do bezvědomí, ale vypila jsem celý lektvar a ten mi moc pomohl. Po dalších dvou hodinách jsem konečně vstala a cítila se jako před tou duší. "Prospala jsem dlouho?" Stmívalo se, "Čtyři hodiny, máma bude asi trochu zuřit." "To je to poslední co bych chtěla." Najednou jsem vyděla kámen jak mírně září a leží uprostřed těl, ale byli tam další dvě těla, "Dík za ochranu." "Je to moje povinost." Vzala jsem kámen a cítila jak je něčím vyjímečný, cítila jsem z něj tu energii kteá mě pohltila tak, že jsem byla v bezvědomí.

Přišla jsem před dům, měla jsem být doma před hodinou. Ale máma měla někdy sklerózu, tak jsem riskla odhalení, přišla před moje okno z pokoje. Teleportovala jsem se do pokoje. A šla do kuchyně, "Kde si byla!?" "Cože? Byla jsem celou dobu v pokoji." "Ale.. no, jo, aha, dobře." Oddychla jsem si, vyšlo to. Ale ségra ke mně přišla, měla jsem strach co mi řekne, dívala se mi do očí, "Chci si s tebou promlut, v pokoji?" "Co chceš?" "Jen pár slov." Šli jsme do pokoje, já si cestou vzala nožku kuřte a přikusovala ji ke chlebu. Došli jsme do pokoje, "Něco bych po tobě chtěla." "Co by to mělo být?" "Kdyby to věděla máma asi by mě zabila." "A co potřebuješ?" "Já, no, robila jsem helmu jednomu člověku." "Co? A jak?" "Kamenem, ta helma byla stará jako svět. Ale její vlastník mi řekl, že jestli mu tu helmu do týdne nezpravím, že to řekne mojí matce." "Šla jsi za kovářem? A proč mu na té helmě tolik záleží?" "Řekl, že se dědí už celé generace, a za kovářem jsem byla, ukradli nářadí banditi." "Jací bandité?" "Ti zvenčí, přišli do města a ukradli mu nářadí." "Uvidím co se dá dělat." "Moc díky sestři!" No, spadl mi obrovský kámen ze srdce, že nemyslela můj divný příchod domů. Ráno jsem šla za tím pánem, dal mi helmu, ale upozornil, že zná moji matku, a že si to s ní vyřídí jestli mu ji nevrátím, nebo nedonesu zpravenou. Naštěstí byla sobota tak nebyla škola, šla sem za kovářem a zeptala se, jestli mi ji nemůže spravit, samozřejmě jsem dělala, že o ničem nevím. "Banditi mi ukradli nářadí, teď to nemůžu udělat, jedině že by si mi zaplatila a donesla mi náhradní nářadí, než si seženu nové." "Zkusím něco udělat, a kde ti banditi šli?" "Honili je stráže, ale vyděl jsem, jak jednoho chytili a dali do vězení, ostatní, dva to chytli lukem. A zbytek utekl i s mojí taškou, to jsem neviděl kde, protože tam byly hradby." "Uvidím co se dá dělat." Peníze jsem neměla, ale doufala jsem, že mi to udělá za to nářadí. Šla jsem rovnou do žaláře, strážného jsem ukecala tak, že šel se mnou, to mě naštvalo. Byla jsem rovnou u cely, "Ty jsi ten bandita?" "A co má být ako?" "Chci se tě zeptat kde je zbytek." "A co bych ti mel ako říct? Že ti nic neřeknu bo co ako?" "Neslyšels!? Slečna se tě na něco ptá!" pustil se do něj strážný, "Dobrá dobrá, co ty udělat, když ja ti to říct?" "Co by to mělo být asi?" "Pustíte mě." "Nepřipadá v úvahu." Opět strážný, "A co takhle tě donutit, abys měl pokoj od bolesti?" zeptala jsem se ho, "Cha cha cha ty mi chceš ublížit? Cha cha." "Strážný, můžete mě tu sním nechat dvě minuty?" "Ale proč? Je moje povinost vás hlídat." "Dvě minuty prosím, chci mu něco vysvětlit. Moc prosím, v soukromí." "Dobrá, ale jen dvě minuty." "Děkuju." Strážný za sebou slyšel dveře, "Tak co, povíš mi to sám? Ty špíno?" "Nech mě být a vypadni! Nemám náladu se bavit s někym tak malym ako ty!" "Jak chceš." Nejdříve jsem mu na chodidla zaměřila myšlenky a hodila kouli pod jeho nohy. Začal řvát jako na lesy, snažil se to uhasit, ale až po chvíli, sláma to neschytala, protože byla vedle. "Co to býýýýlo!? Chceš se bít!? Pojď do mý cely!" V tu chvíli se otevřely dveře a strážný měl v ruce tasený meč. "Stalo se něco? Slyšel jsem křik." "To bylo asi venku." "Aha." Tentokrát jsem zopakovala to s ohněm, ale na ruce. Měl spálené prsty. Dva ani necítil a když se jich jenom dotkl, cítil že ta bolest je odporná. "Jóóóóó už ti to řeknu, jen mě prosím nech už být!" "Tak kde máte tábor?" "Dvacet kiláků severně od brány! AUVAJS! To je bolest!" "Není zač." bandita vrčel, podívala jsem se na něj a zmlkl. Respekt, ten se mi líbil čím dál tím víc.

Bylo ráno a já šla do kabinetu, nevěděla jsem kde Warg bydlí, ale nebyl tu. Šla jsem teda ven a prošla se v okolí školy jestli ho nenajdu, nikde nebyl. "Kruci." Šla jsem přes tunel a tam jsem ho viděla, jak jde k horizontu kus odtud. Asi šel zbýrat květiny. Šla jsem teda za ním. Asi hodinu běhu s trochou přestávek. Cestou jsem musela odstranit pár vlků. Došla jsem k hoře. Byly tam dvě mrtvoly, nějakých golemů. Byli velcí, ale oheň jim asi vadil opravdu moc. Šla jsem dál a jeden se na mě řítil, do zad dostal ohněm, Warg si asi hrál. Golem spadl a řval, dopadla druhá. Ale kdo vyšel? Nebyl to Warg, ale nějaký Ork. "Kag'h! Mon bi'mby ka'khazak!" Četla jsem si v kabinetě i jejich jazyk, tohle nebyl Warlock, ale Mág. Věděla jsem, že byl mocnější, a tak jsem odpověděla, že neumím dobře orksky, a že s ním nechci bojovat. Ork byl přátelský, nejevil žádný odpor. Ale kde byl Warg, za tu dobu mohl být úplně jinde. Ork se mě dvakrát zeptal, jelikož jsem mu tak nerozuměla, jestli s něčím nechci pomoct, mluvil cosi o úkolu. Odpověděla jsem mu, že jeden dělám. Ale dáloe jsem mu řekla, jestli mluví řečí plamené legie, on ji znal! Zajímavé, ale uměl s ní mluvit. Bavili jsme se konečně normálně. Řekl že mě nezabije, pokud ho nebudu zlobit, že je dobrodruh, a válka se ho moc netýká. Přišel mi, že je moudrý, měl na noze nějaké tetování, a chtěl mi pomoct s úkolem, chtěla jsem jít na bandity, říkal že ti jsou dost nebezpeční. Ale mají respekt z ďábelských stvoření, skvěle, zeptal se mě jestli umím alespoň Impa, nelhala jsem, a zeptal se, jestli umím nejlépe Voidwalkera, o něm jsem četla malý článek, ale řekla jsem že ne, tvářil se, jako bych byla stejně i tak někdo víc, ale slabší a o moc. Zeptal jsem se jestli neviděl jednoho Warlocka, řekl, že ho viděl když šel tady, ale že se díval jako kdybych byl v Alianci. Ani nehnul brvou. To je divné, už to že se bavím s Orkem. A že uměl řeč Plamené legie. Z brašny vytáhl nějaký další, trochu zmačkaný a řekl jestli ho nechci, že ho na nic nemá, ta brašna byla velká. Tam by se mi toho vešlo víc než jsem měla, ale co by na to řekl Warg? To mi znělo v hlavě. Uviděla jsem pohyb, jak se na mě ze zhora hory někdo dívá, byl to Warg! Ale jeho pohled vypadal jako by se mu to líbilo, že se nic neděje. Ukazoval že jde dolů. A zmizel. Ork ho viděl také a pochopil že jde dolů. Zeptal se jestli je to můj přítel, odpověděla jsem že ano, ale taky se zeptal, jakto že jsme Warlockové, když je to zakázané v Alianci. Já mu to musela říct, už jsem mu nemohla lhát, řekla jsem že to je opravdu zakázané, a že to nemáme povolené. Ze zad vytáhl ješté nějaké dvě dýky, měl je tam připnuté, a podal mi je. Čepel byla asi začarovaná ohněm. Poděkoval jsem mu, tohle byl zvláštní Ork, a přitom je mezi námi válka. Posadili jsme se a on vytáhl jestě opečené maso, byl vážně hodný, a abych mu věřila, ukrojil si kousek ode mě a snědl to, že to není otrávené, baťůžek mi vlál u pasu, trochu velký, ale pevný a hezký, byl posázaný runama. A dýky, skutečně orkská práce, měli tam Orksky napsané: "Nechť tyto dýky nosí ten, jehož srdce je dobré." Krásná práce, na čepele byly posázané taky runama, rudě svítily, nabité ohněm. Dojedli jsme a přišel Warg, Orksky ho pozdravil a prohodily několik slov, asi co tu dělá nebo kde se tu vzal, něco takového a ještě jak sme se spolu domluvili, ty dárky a proč na mě nezaútočil když je válka, pár minut ale rozuměli si spolu jako já s ním. Společně jsme šli na bandity, cestou se mě zeptali co je to za úkol, řekla jsem že pro ségru, má problém, vysvětlila jsem jim to a šli sme, Ork se jmenuje Urluk, alespoň nám to tak řekl. Šli jsme asi dvě hodiny, potom nějakou tu dobu, "Vyvolej Impa, mají z něj respekt." Já to provedla, Imp se podíval na nás potom na Orka, ale na něj se podíval, jakoby se mu líbil víc, asi tím že je to Ork. Warg zase vykouzlil Voidwalkera, jak ho nazval, byl a dost větší než Imp, ale byli to přátelé jako ti dva Impové. Já si dala lektvar pro případ, šli jsme, a najednou zpoza stromů vyletělo šest šípů, jeden trefil Orka do kolena, zařval, dal na ránu ruce a vyléčil si ránu, zahojená jako by se nic nestalo. Dva šípy mě trefily do noh, banditi nás chtěli asi živé, zařvala jsem jako nikdy, pocítila jak mi ta rudá a vařící krev teče po nohách, Warga opět žádný šíp nezasáhl, přišel ke mně a vytáhl mi kámen, dal mi ho do ruky. Já ho použila a byla jsem opět zdravá, další síp vyletěl sám a trefil mě, cítila jsem tu bolest, ale za sekundu nebyla. Ork se teleportoval mezi lesy a vyděli jsme jenom, jak se kolem Orka zhmotnila energie, tři banditi odletěli mrtví do keřů, další dostal ohnivou koulí, ale o dost větší než moji, bandita ani nekřikl, Warg zakouzlil nějakou velkou černou lebku, samotná temnota, pohlcovala veškeré světlo, zajela za strom a bandita vypadl úplně bez duše z kopce na kámen. Dva šípy trefily Orka do hrudě, ale když spadl na zem, opět vstal a žádný šíp z něj netrčel ani nečouhal, byl zase jako nový. "Reinternacion." Řekl orksky a usmál se. První ohnivá střela od Impa zasáhla banditu, ten se jenom otřepal a zasyčel, Voidwalker je pouze upoutal, vysmál se jim, říkal jim něco jako urážky, a opovržení, lidskou řečí! "Umí to říct každým jazykem." Řekl Warg. Banditi zaostřili na něj, Voidwalker se pouze zase zasmál, střely jim proletěly jako by byl vzduch, já jsem vypálila černou kouli, bandita se rozpustil s hrozným jekotem. Poslední se dla na útěk, Ulruk byl ale pohotový a dorazil ho ohnivou koulí. Bandita odletěl dalších deset kroků. "V pořádku?" Zeptal se Warg, všichni jsme kývli na souhlas. Šli jsme dál a viděli z kopečka tábor, kovář měl asi nářadí našeho kováře. Všichni vypadali odporně, o hygieně asi neměli ani tušení. Ulruk říkal že jim tam vyvolá malé pekílko s úsměvem, Warg chtěl udělat něco podobného ale v temnotě, deset banditů sedělo na lavičkách, já jsem měla zůstat vzadu a dělat to co můžu, koule, samé koule. Tak jo, Ork šel na levé straně po kopečku krytý listím a keřmi. Warg dělal to samé na pravé. Když mi dali signál, rozjeli jsme to, lavičky se s deseti bandity vrhla do černé díry, která je pohltila a znovu zavřela. Mezi stany se rozpoutalo hotové inferno, padal jim tam žhavé kameny a zapalovaly jim domy a občas i někoho navíc, ja vystřelila zatím dvě koule mezi lučištníky, byli tři a ten poslední neměl sebevědomí a začal utíkat, Warg opět svoji nejtemnější střelu použil, měla plošný účinek, jak jsem se dívala. Dva to schytali když se ozbrojovali. Ulruk jim ukázal mráz, bandita dostal ledovou koulí přímo do hrudi. Podobný účinek jako u ohně, až na ten že bandita se ani nepohl. Zbývalo jich asi šest, dali se na útěk a utekli, byli daleko.Ani nestihli zaměřit luky, a když už, tak se netrefili. Ale respekt z Impa a Voidwalkera jsem ještě neviděla, moc ho neměli. Dobrá práce, prohledáme to a myzíme, řekl Ulruk. Šli jsme opatrně do tábora, na jazyku hotové kouzlo. Já jsem šla ke kováři, mrtvému u kovadliny, sebral mu všechno nářadí, Warg prohledal truhly, to co uloupili. Měli tam fůru peněz, a nějaké kraviny, vzal si taky lektvary a nápoje, "Nehodlám to pít, ale na lektvary se mi to hodí." Ulruk prohledal další truhly, podobné věci, ale našel tam jednu kouzelnou hůl, asi velmi dobrou, ale na loupež jich bylo dost a mága asi skolili, schoval ji na zádech a šli jsme. Bylo odpoledne, a při odchodu jsme si poděkovali, Ulruk říkal že bude někde v okolí. Ale tábor si udělá asi dvacet pět kiláků na východ od naší brány. Rozloučili jsme se a já poděkoval jak nejlépe jsem mohla, šla jsem se převléct, peněz z banditů jsem měla nejvíc co sem kdy po hromadě viděla. Dvacet pět stříbrných. To byla suma na naše časy, schovala jsem si je pečlivě do oblečení a šla za kovářem, "Není tohle vaše nářadí?" "No, ano, vážně jo! Jak si ho našla?" "Našla, v lese kousek odtud." Kovář mi asi nevěřil ale helmu mi udělal zdarma na počkání a ještě mi zaplatil. Jeden stříbrný a padesát bronzových. Schovala jsem si je a šla za majitelem helmy, přijal ji a poděkoval za pomoc, "Tvoje ségra by měla být pyšná na to, jakou má sestru!" A odešel zase domů.

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.