Nezlomný

• Mordecay
• 19.02.2017
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

"Jizvy jsou pro vojáky, my máme lepru. Úcta je pro krále, na nás se právem plive. Moc je pro arcimágy, naše jsou jen choroby. Sláva je pro hrdiny, nás čeká jen zatracení. A přesto jdeme dál. Přesto se nevzdáváme. Přesto se nenecháme nikdy zlomit, dokud naše práce neskončí. My jsme nekromanti a naše prokletí je naše síla."

 

Prolog

 

Hubený učedník rozsvítil svíčku. Zatím jen jednu, i když jich ve své brašně nesl několik. Její světlo mu ale prozatím stačilo, se zbytkem počká na své přátele. Opatrně sestupoval po úzkých schodech až do potemnělého sklep. Vše už tam měli nachystáno. Usadil svíci do stojanu a zapálil od ní dvě další. Mihotavé světlo prosvětlilo sklep a odhalilo učedníkovu tvář, tak hubenou, jako jeho tělo. Učeň vytáhl pergamen, rozvinul jej na stůl vedle stojanu a položil vedle něj černý brk. Inkoust nepotřeboval, pero totiž bylo očarované, aby psalo to, co mu řekli. Podíval se na své dílo, usadil se na židli a uhladil si fialovou róbu.

 

Zanedlouho se ozvalo vrznutí nad schody. Učedník rychle vytáhl hůlku a namířil ji směrem ke schodům.

„Kdo je tam?“ zeptal se, tiše, ale důrazně.

„Klid,“ odpověděl mu známý hlas. „To jsem já, Bethor.“ Učeň zastrčil hůlku do širokého rukávu a s úsměvem vstal.

„To jsem rád, že jsi tady. Nevíš, kde je Gunther?“

„Ne, Thule,“ zavrtěl Bethor hlavou. „Čekal jsem na něj, ale má zpoždění.“ Thule svému příteli přistrčil židli.

 

Bethor byl o něco svalnatější a podsaditější než Thule, ale neměl takové zázemí. Oproti tomu Thule pocházel z rodu Havraspárů, majitelů hradu na Fenriském jezeře. Bethor byl jen další z neznámých kouzelníčků, u který se ukázal talent a nějak se dostali až do Dalaranu.

 

„Přinesl jsem trochu moštu. Dáš si?“ Nabídl Bethor Thuleovi odšpuntovanou láhev. První učedník s díky přijal a lokl si.

„Od tebe bych čekal, že sem doneseš spíše něco tvrdšího,“ pousmál se Thule, když si utřel pusu do rukávu. Bethor náznak úsměvu opětoval, ale rychle zvážněl.

„Nejsem pitomec,“ řekl a sám se napil. „Dneska musíme být střízliví. A doufám, že to zase nepraskne, jako ta záležitost s tím slouhou.“

„Myslíš to, jak jsme Alaricovi nakukali, že když zůstane pohřbený přes noc, tak ho naučíme naše triky? To už odnesla voda. Ale že jsme se při tom nasmáli,“ dodal spiklenecky. Bethor se srdečně zasmál.

„Jo, nasmáli, ale mistr Ataeric se nesmál ani trochu. A já nestojím o to být zase jeho pokusný králík.“

„Prosím tě, dimenzionální kapsy, co se ti tam může stát? To starý Dalar mi vyprávěl o jednom učedníkovi, na kterém dělali pokusy s portály.“

„Jak s portály?“ podivil se Bethor a nevěřícně zavrtěl čupřinou světle hnědých vlasů.

„No kolik je potřeba času k vyrobení portálu, abys jím prošel bez úhony. Takže pokaždé vyčarovali nový za kratší dobu a toho chudáka jím prohodili. Dovedeš si představit, jak to muselo vypadat, když tu hranici překročili.“

„No nazdar,“ napil se znovu Bethor, jako by mu mošt mohl ulevit. „Zlatý dimenzionální kapsy. Ale taky žádný med, to ti povím.“

„O tom žádná,“ přitakal Thule a zamručel, když mu ze stropu spadla malá kapka vody na čelo. Podíval se nahoru, k vlhkému mechu a dřevu. „Taky jsme si mohli najít lepší místo,“ zabručel.

„Dej pokoj,“ ohradil se Bethor. „Dělal jsem, co jsem mohl, a tenhle dům je pro takovou akci až až. Každý někde začínal, ne?“

„Jo, ale…“ chtěl něco namítnout Thule, ale v tom se ozvaly dveře. Tentokrát vyskočili oba dva, připraveni zaklít příchozího, kdyby jím byl někdo nesprávný. Na Bethorově hůlce se dokonce zablesklo pár slaboučkých paprsků.

„Skloňte to, kamarádi,“ řekl ledový hlas.

„No vida,“ zasmál se Bethor. „Jestli to není náš génius Gunther. Dal sis na čas.“

„Omlouvám se,“ zabručel Gunther, když sestoupil po schodech. „Trochu jsem se zdržel, když jsem se plížil z pokoje. Alaric se nám chtěl pomstít a celou dobu brousil před mojí komorou.“ Sundal si černý špičatý klobouk a pověsil jej na stěnu. Pak si přisedl a hned chytil do ruky lahev s moštem.

„A co to máš za ozdobu?“ ukázal Thule hůlkou na klobouk. Gunther se ohlédl.

„Tohle? To jsem koupil za pár stříbrňáků ve Vláknech osudu. Hodí se k naší budoucnosti.“

„Přesně tak,“ zamával Thule hůlkou. „Pánové, můžeme začít?“

„Samozřejmě,“ zvedl se Bethor ze židle.

„Ovšem.“ Gunther udělal to samé a vytáhl svoji hůlku.

 

Thule si odkašlal a položil svůj brk na pergamen. Černé pero se ihned zdvihlo a čekalo, co jeho pán řekne.

„My, Thule Havraspár…“

„…Bethor Zmrzlostřep…“

„…a Gunther Arcanus…“

„…tímto zakládáme Řád čisté smrti. Řád, který se od dnešního dne až do skonání času zavazuje k boji ohněm s ohněm. Budeme vykořeňovat hrozbu nemrtvých tak, že obrátíme jejich moc proti nim. Zde jsou pravidla Řádu čisté smrti, pevná a neměnná.

Pravidlo první: Existence Řádu nesmí být odhalena nikomu, komu nedůvěřuje celá rada.“

„Pravidlo druhé: Členové řádu smí používat nekromancii pouze k boji s nemrtvými.“

„Pravidlo třetí: Požívání nekromancie vůči živým s úmyslem škodit je zakázáno.“

„Pravidlo čtvrté: Používání nekromancie pro osobní blaho je zakázáno.“

„Pravidlo páté: V případě úmrtí člena Řádu se nesmí dotyčný člen přivést zpět k životu.“

„Pravidlo šesté: Žádný člen se nesmí vydávat na mise bez svolení rady.“

„Pravidlo sedmé: V případě, že člen Řádu propadne nemrtvým a přidá se na jejich stranu, je z Řádu vyloučen.“

„Pravidlo osmé: Za žádnou cenu nesmí být cena za vítězství dosažené nekromancií vyšší, než dobro z ní vzešlé. V takovém případě musí člen najít jinou cestu.“

„Pravidlo deváté,“ řekli všichni společně. „Řád čisté smrti nepodléhá nikomu, pouze sám sobě a většímu dobru. Byl zrozen s dobrými úmysly a vždy bude sloužit jen dobru. Toto jsou zakládající zákony Řádu čisté smrti, které stvrzujeme my, Thule Ravenclaw, Bethor Iceshard a Gunther Arcanus.“

„Pánové,“ pronesl Bethor slavnostně. „Pozvedněte své hůlky.“ Tři učedníci napřáhli své učňovské hůlky z ebenového dřeva před sebe tak, aby se dotýkaly špičkami. Každý zamručel zaklínadlo a ze špic vytryskla černofialová záře. Hůlky se k sobě přitiskly a začaly jedna druhou obepínat. Nepraskly, jak se dalo očekávat, ale místo toho se vpletly do sebe, až vytvořily jedinou hůlku, připomínající cop. Gunther vzal spletenou hůlku do rukou, vytáhl z kapsy malé zlaté očko a nasadil jej na konec hůlky.

„Nechť je tato splétaná hůlka symbolem našeho přátelství a boje proti každému zlu, které by chtělo ohrožovat náš svět,“ zvolal Arcanus a položil ji na nově sepsaná pravidla.

 

Řád čisté smrti se mohl pustit do práce.

 

 

Ano, magistře

 

Gunther otevřel dveře a rázoval rychlými kroky přímo ke katedře. Na tváře svých studentů, které jej pozorovaly, se ani nepodíval. Položil svůj ošoupaný klobouk z černého sametu na stůl, vedle něj našel místo pro těžkou knihu, z šuplete vytáhl blok spolu s malým amuletem a zamračil se na učně na lavicích před sebou. Neřekl ani slovo, jen střídavě hleděl do svého publika a do bloku. Občas podezřívavě pohlédl mezi ztichlé a bledé obličeje a na amulet, ale vždy něco zabručel a odškrtl si položku. Nakonec uložil blok s amuletem zpět na stůl a napsal svoje jméno na tabuli. Magistr Gunther Arcanus. Vypadalo to moc hezky, to mu musel každý uznat.

 

„Vítejte na první hodině semináře nekromancie,“ zvolal ledově. V místnosti bylo ticho, že by tam slyšel spadnout špendlík. „Jmenuji se magistr Gunther Arcanus a budu vaším profesorem na toto zakázané téma. Hned na samém začátku vás chci informovat, že tento seminář bude přísně tajný a převážně teoretický.“ Třídou se ozvalo několik nesouhlasných šepotů. „Ticho! Já vím, že jste se nedostali až do čtvrtého ročníku bez jediné poskvrnky a deliktu s nejlepšími známkami jen proto, abyste studovali teoretickou nekromancii. Chápu, že byste chtěli oživovat mrtvé a vyvolávat duchy. Máte smůlu! Toto je nekromancie, žádné poločáry! Když zvrtáte abjuraci, pobudete si pár dní na ošetřovně. Když pokazíte divinaci, možná na čas oslepnete. Ale pokud se pokusíte o nekromanční kouzlo, na které nemáte, odneste to nejen vy, ale dost možná celé město! Takže pokud někoho uvidím, jak se pokouší o něco nepřístojného, okamžitě letí z mého semináře a dostává školní trest nejvyššího kalibru! Je to jasné?“

„Ano, magistře Arcane,“ ozvalo se jednohlasně, i když pár studentů zamumlalo ještě něco dalšího. Gunther dělal, že si toho nevšiml.

„To rád slyším,“ zabručel a mávl rukou k tabuli. Jeho jméno ihned zmizelo a tabule byla opět černá jako noc. „Začneme. Kdo mi poví něco o nekromancii jako první?“ Hned se přihlásil student v první řadě, trochu obtloustlý a s gnómskými brýlemi. „Nuže?“ ukázal na něj magistr.

„Nekromancie je škola magie zaměřená na manipulaci s mrtvými těly a jejich dušemi,“ vyhrkl okamžitě.

„No ovšemže, moulo. To všichni víme, proto jsme přece tady!“ zvolala jedna ze studentek. Gunther k ní střelil pohledem. Byla to jedna z vysokých elfů. Gunther proti elfům nic neměl, přesto ho dokázali rozdráždit mnohem snáz než jakákoli jiná rasa. Elfská slečna se tvářila velmi potměšile a hrála si se svými světlými vlasy.

„Nepřerušujte svého kolegu. Ostatně, zatím řekl mnohem víc rozumného než vy, slečno,“ nahlédl Gunther do svého bloku. „Malicia, je to tak?“

„Ano, magistře,“ přikývla Malicia. Vypadala mladě, ale Gunther moc dobře věděl, že je možná starší než on sám.

„Tak nám něco povězte. Například o původu nekromancie.“ Malicia se sebejistě postavila a začala odříkávat látku.

„První případy nekromancie máme od nathrezimů, kteří během Války Prastarých reanimovali mrtvé noční elfy, aby bojovali po jejich boku,“ mluvila Malicia. Gunther si založil ruce na hrudi a elfku si měřil. „Další, kdo na Azerothu něco takového zkoušel, byli trollové, když Hakkar, Trhač duší, předvedl svým kněžím Atal’ai, jak využívat síly zabitých nepřátel ve svůj prospěch. V každém případě nekromancie, jak ji známe dnes, k nám přišla od Gul’dana a jeho nekrolytů z Draenoru. Tito černokněžníci krom mnoha dalších hrůzných činů dokázali vytrhnout duši z těla a vložit ji do jiného a…“ Gunther mávl rukou.

„To stačí. Pěkně, opravdu moc pěkně…jste to zopakovala támhle po vašem kolegovi! Já nejsem pitomec, všechno jsem viděl! Sednout!“ vykřikl a práskl pěstí do katedry, až kniha a klobouk na ní nadskočili. Malicia sklopila hlavu a sedla si, přičemž zamumlala pár sotva slyšitelných nadávek na magistrovu adresu. „A ty narážky si nechte! Nicméně…“ otevřel Gunther knihu. „Váš kolega vám radil správně. Gul’dan a jeho poskoci jsou skutečně zodpovědní za tu formu nekromancie, která nám tu řádí a kypí u jedinců, kteří si myslí, že jsou mimo zákon a nejmocnější na světě. Žádný div, že dlouho nevydrží. Přesto jsou divocí nekromanti velkou hrozbou. Neznají své hranice a i pokud ano, stejně je překročí. A právě proto existuje tento seminář. Ne aby vás naučil, jak se stát mocným nekromantem, ale jak se stát nekromantem, který nad sebou dokáže udržet kontrolu nebo ještě lépe, abyste se stali někým, kdo nekromancii nebude vůbec využívat, ale místo toho použije znalosti zde nabyté, aby se dokázal nekromantům postavit a porazit je. Pokud se to někomu nelíbí, může opustit posluchárnu.“

 

Dva studenti si něco pošeptali, zvedli se a beze slova odešli. Gunther nehnul ani brvou.

„Nejsou první ani poslední, ale aspoň mají dost rozumu. A co se týče vás ostatních,“ přelétl zběžně pohledem celou třídu. „Je mi jasné, že mnoho z vás je bude následovat. Za to se nezlobím. Prostě ztratíte své iluze a vrátíte se k tradičnějším zaměřením. Tak pokračujme. Jaký je magický základ nekromancie?“ Chvíli bylo ticho, než se brejlounek odhodlal zvednout ruku.

„Fel?“ spíše se zeptal, než že by doopravdy odpověděl.

„Fel. To je zajímavé. Proč si to myslíte, kolego?“ zeptal se ho Arcanus.

„No…má neblahé účinky na svého kouzelníka a…a taky na prostředí,“ koktal. Bylo na něm vidět, že co nevyčte z knih, to neví. Gunther nakrčil nos. Typický šprt. Tihle, co se jen naučí a pak to zapomenou, jsou v magii k ničemu. „A ve výsledku nakonec své médium pohltí a…“

„To stačí,“ zastavil jej magistr. „Zaprvé, pane vševíme, nekromancie nemá s felem díky bohům co dělat. Je to nečistá forma arkány. Ty ,neblahé účinky‘, jak jste je nazval, jsou způsobeny tím, že manipulujeme se smrtí a to zanechává své jizvy. Je to podobné, jako kdybyste si spálili ruku při čarování ohnivých kouzel. Jak je ale možné, že si ohněm ruce nespálíme, avšak při nekromancii naše těla chřadnou?“

 

Teď trvalo ještě déle, než se někdo zmohl na nějakou odpověď. Ne však z nedostatku ochoty. Třídu naplnilo vzrušené špitání, jak každý učeň vyložil svou teorii sousedovi, který mu zase předložil její nedostatky. Po několika minutách se Gunther posadil na židli za katedru a otevřel knihu před sebou. Maskoval tím, že byl velmi unavený. Pyšnil se tím, že nekromancii provozoval již dvanáct let a nezanechala na něm téměř žádné stopy. Téměř. Snadno se unavil už z prostého stání. A to svého zaměření téměř neužíval. Většina mágů, kteří nenavštěvovali jeho obvyklé semináře, jej měla za abjuristu a divinora, ale Gunther tušil, že jeho tajné přednášky jsou spíše veřejným tajemstvím než čímkoli jiným. Vzpomínal také na své dva přátele, Thula a Bethora. Co věděl, tak oba nekromancii opustili a věnovali se svým záležitostem. Bethor se vrhl na kryomancii a v Lordaeronu se dobře uchytil, zatímco Thule se vrátil na svůj hrad na Fenriském jezeře, který zdědil jako poslední z rodu Havraspárů, a staral se o své panství.

 

„Magistře Arcane,“ ozval se jeden ze studentů. Gunther obrátil stránku a zabručel. „Nemohlo by to být tím, že poznáme, když nás oheň pálí a tak si dáváme pozor?“

„Pokračujte, prosím,“ usmál se v duchu Gunther. „Pane…?“

„Hans Diesalven, mistře. Pokud totiž obvykle tvoříme kouzlo, které nám může ublížit, rovnou si dáváme pozor, aby nám nic neudělalo. Jakmile ale něco pokazíme, spálíme se a to nás varuje, že je něco špatně. Ale jestli uvažuju správně, nekromancie škodí, aniž bychom ji cítili, nemáme tedy jak moc zjistit, jestli postupujeme správně.“

„Nejste daleko od pravdy, pane Diesalvene. Naopak, uvažujete správně. Avšak to není nejčastější ani zdaleka jediný důvod, proč se tomu tak děje. Nicméně se s tím prozatím spokojíme.

Ano, je pravda, že pokud čarujete se smrtí, často necítíte, co se s vámi děje. Samozřejmě, můžeme použít ochranné kouzlo ještě předtím, než se vrhneme na nekromancii, ale jak poznáme, že nás plně chrání? Nemůže někde, lidově řečeno, protékat? Víte, nekromancie jako plně uznaná škola magie je velmi mladá a kontroverzní a proto v ní jsou stále velké otazníky. Není pochyb, že jednoho dne tuto divokou magii dokážeme zkrotit a přivést pod kontrolu, ale kdo ví, kdy to bude. Právě praktické znemožnění sledování chyb, dokud není příliš pozdě, její výzkum neskutečně ztíží. Ale já věřím, že se to podaří. Máte u mne pochvalu, pane Diesalvene.“

 

 

A vy jste…?

 

Poslední student opustil učebnu a Gunther osaměl. Byla to vydařená přednáška a měl dobrý pocit, že se z jeho žáků nestanou nezodpovědní nekromanti. Podíval se na tabuli, kterou popsal nejrůznějšími termíny a formulacemi, pokreslil cykly zaříkávání a spoustou dalších věcí. Nahnul se nad katedru, vytáhl ze šuplíku starou omšelou houbu a namočil ji do umyvadla, které si nechal přidělat na stěnu, kdyby snad někdo potřeboval umýt ruce. S mokrou houbou přistoupil k tabuli a začal ji mazat. Jistě, mohl by ji smazat kouzlem, ale kde v tom byla zábava? Monotónní pohyby jej uklidňovaly. Nahoru, smáznout dolů, nahoru, smáznout dolů… Koneckonců, každý z mistrů tady musel mít nějakou zvláštnost, jestli se chtěl udržet při zdravé mysli.

 

Zálibně si prohlédl mokrou tabuli. Dobře smazat křídový prach není jen tak a Gunthera stálo mnoho hodin, než si vytvořil vlastní osobitý grif. Položil houbu na stůl, jednoduchým zaklínadlem ji zase vysušil a opět uzamkl v šupleti. O tomhle nikdo nemusel vědět. Na svoje nekromantské znalosti byl hrdý, ale houbu by zapíral až do hořkého konce. Opláchl si ruce a navoněl slabým parfémem, aby přebil zápach z houby. Pořádně si je omyje až doma. Popadl svůj omšelý černý klobouk a knihu, kterou si donesl na hodinu, klobouk nasadil na hlavu a vyrazil ze dveří učebny.

 

„Mistr Arcanus?“ zeptal se Guntherovi za zády hlas, jakmile zamkl dveře. Bleskurychle se otočil, aby zjistil, kdo na něj mluví. Zčásti to bylo i kvůli záchvatu paranoie. Hleděl do tváře staršího muže s šedými vlasy a hladce oholenou tváří, která vypadala mnohem mladší, než mohl její nositel být. Oblečen byl čistě a úhledně ve fialových róbách se znakem Kirin Toru. Gunther si ve svém černém klobouku a už notně obnošených šatech přišel jako netopýr vedle motýla. „Jsem rád, že jsem vás našel. Chtěl bych s vámi hovořit.“ Gunther si ho prohlédl přimhouřeným okem.

„A vy jste…?“ řekl tázavě.

„Arcimág Kel’thuzad, mistře.“ Gunther smekl klobouk a lehce se uklonil.

„Omlouvám se, arcimágu. Ovšemže spolu můžeme promluvit. Je to pro mne velká čest. Ale tady je to trochu nedůstojné. Smím vás pozvat k sobě?“ Kel’thuzad se usmál.

„To budu potěšen. Pojďme.“

 

Vyšli ze suterénu školy a prošli přes hlavní náměstí. Byl krásný jarní den, lehký větřík si pohrával s květinami v truhlících i se špičkou Guntherova klobouku a několik bílých mraků na nebi bránilo slunci, aby fialové střechy kouzelnického města rozpálilo. Gunther byl o trochu menší než Kel’thuzad, takže musel vždy trochu zvednout hlavu nebo aspoň krempu svého klobouku, pokud mu měl arcimág vidět do obličeje.

„Proč jste se mnou chtěl mluvit, pane Kel’thuzade?“ nadzdvihl Gunther krempu.

„Jde o dost delikátní věc, magistře. Mám totiž zájem o konzultaci ve vašem oboru. Slyšel jsem, že jste na dané téma odborník.“

„Milerád. Oč se jedná? Abjurace nebo divinace? Neřekl bych, že jsem přímo odborník, ale mé zkušenosti jsou dost vysoké, takže rád pomohu.“

„O nic z toho nejde, milý Arcane. Měl jsem spíše na mysli vaše, jak to říct…stínové zaměření.“ Arcanovi se zrychlilo srdce, ale nedal to na sobě znát. Není přece možné, aby o tom arcimág věděl. V tom případě by v Dalaranu mohl velmi snadno skončit. Měl sice ústní svolení od arcimága Antonida, který ho měl krýt, alespoň do chvíle, než jeho zájem přeroste z akademického na mnohem větší, ale Kel’thuzad byl stejně jako Antonidas v Radě Šesti a ta by v žádném případě nechtěla ve městě nekromanta, ať už sebeloajálnějšího Kirin Toru.

„O čem to mluvíte, arcimágu?“ zeptal se na oko překvapeně. Dobře však věděl, co Kel’thuzad myslí. Arcimág se jen zasmál.

„Nehrajte na mě divadýlko, Arcane,“ náhle zvážněl. „Vím o vašich tajných seminářích. Vím o vaší minulosti, o ‚Řádu čisté smrti.‘ Vím o celém vašem životě, Arcane. Vím, že jste ve skutečnosti nekromant.“ Poslední větu spíše zašeptal, aby je nikdo neslyšel.

„To jsou pomluvy!“ vzkřikl Gunther. „Mé tajné semináře jsou pro ty, kteří se chtějí dozvědět více o abjuraci a divinaci. Žádný Řád čisté smrti neexistuje. Je mi líto, pane Kel’thuzade, ale spletl jste si člověka.“

„Podívejte se, mistře Arcane, já vám nechci dělat nepříjemnosti. Nedělejte ze mne hlupáka, nebo bych vás taky před Radou Šesti mohl nahlásit. Já však věřím, že vaše nekromancie je čistě akademická, bez touhy ji kdy zneužít. Stejně, už je to více méně veřejné tajemství než cokoli jiného. Jediné co chci, je s vámi prokonzultovat pár věcí ohledně nekromancie.“

„Jen to?“ změřil si Gunther arcimága.

„Jen to,“ přisvědčil Kel’thuzad.

„A co že vás to tak zajímá, arcimágu?“ Kel’thuzad uhnul pohledem a zadíval se někam na štíty střech domů, okol kterých procházeli.

„Většina mých i vašich kolegů je přesvědčena, že nekromancie je pouze zlá a nemůže nikomu prospět. Já si ale myslím, že nic není černobílé a chci to dokázat.“

„Černobílé, říkáte? V tomhle případě ale bohužel máte smůlu, pane Kel’thuzade. Nekromancie je jen černá a z žádného úhlu pohledu ji nemůžeme chválit. Nejde to, je to neobhajitelné.“

„Takže přece jen jsem se ve vás nespletl,“ usmál se Kel’thuzad. „Víte mnohem více, než jste ochoten přiznat, Arcane.“ Gunther si těžce povzdechl a sklonil hlavu, aby schoval tvář pod krempou sametového klobouku.

„Když jsem byl mladý,“ řekl po chvilce mlčení. „Viděl jsem, co dokážou nekrolyté, jak oživují padlé a posílají je proti nám. A já blb si myslel, že se to jednou taky naučím a budu tak chránit svoje blízké. Dokonce jsem k tomu přesvědčil pár svých kamarádů, podobných snílků jako já. Nikdy jsme ale nedokázali oživit nic víc, než pár krys a švábů, žádná velká sláva. Založili jsme si i spolek, který nám stejně dlouho nevydržel. Byli jsme jen hloupí kluci a první pravidlo o mlčenlivosti jsme porušili hned o týden později, když jsme v hospodě sváděli dívky na to, že jsme velcí nekromanti.“ Kel’thuzad se tomu srdečně zasmál.

„Všichni jsme byli takoví,“ poplácal Gunthera po rameni. Setřásl mu paži z ramene a pokračoval.

„Není na tom nic vtipného, arcimágu. Z nás tří jsem se nakonec ukázal jako největší pitomec, když jsem s tím neseknul. Teď za to pykám…“

„Ale co vás nemá, kolego. Zatím vás přece nikdo nenahlásil. A stejně si myslím, že jste tím někomu dokázal pomoci.“

„To zas ano, jednou jsem v nějaké vesnici zahnal ze hřbitova ducha a vesničanům řekl, že jsem ho zaplašil nějakým štítem nebo co. Ale to už jsou čtyři roky a za tu dobu jsem žádné jiné čáry s mrtvolami neprováděl.“

„A není to trochu škoda? Těm vesničanům jste jistě prokázal velké dobrodiní.“ Gunther se zamračil a vyhrnul si rukáv. Zhruba v polovině levého předloktí měl nezdravě vyhlížející bolák o velikosti mince. Vypadal dost staře. Kůže, která se odchlípila, měla našedlou barvu a odhalené maso zase trochu hnědlo. Bolák nebyl hluboký ani to nevypadalo, že by se šířil, ale přesto vypadal dost odporně.

„U Světla na nebi, co to je?“ zděsil se Kel’thuzad.

„Myslím, že tušíte…“ řekl tiše Gunther a bolák rychle schoval. „Za nekromancii se platí krutá cena. Podívejte se na mě. Jsem v rozkvětu života, ještě mi nebylo ani třicet…a už se mi začínají dělat vrásky a mám potíže s výdrží. Tohle,“ poklepal si na předloktí. „Byla cena za to, že ten duch zmizí. Dvanáct let od mých počátku s nekromancií. Vlastně bych si mohl gratulovat, že jsem na tom jen takhle. Už jsem se však smířil s tím, že budu žít z poloviny tak dlouho, ale ani zdaleka ne dvakrát tak jasně. Tady máte skutečnou nekromancii. Pořád si myslíte, že může být někomu prospěšná?“ Kel’thuzad očividně nevěděl, co říct. Přátelský výraz v jeho tváři vystřídal šok.

„Já…omlouvám se, mistře Arcane, netušil jsem…“ Gunther jen mávl rukou.

„To nic, arcimágu. Zavinil jsem si to sám. Můžu vás leda požádat, abyste se o tomhle rozhovoru nikomu nesvěřoval, za žádnou cenu. A abyste se držel dál od nekromancie, pro vaše vlastní dobro.“

„Ano…ovšem, máte pravdu, mistře Arcane. Ještě jednou se omlouvám, nebudu vás déle zdržovat,“ zadrmolil Kel’thuzad, nervózně si uhladil róbu a rychlým krokem odkráčel směrem k Fialové citadele. Gunther si odfrkl, rozhlédl se, jestli je někdo neviděl a pokračoval směrem domů. Tohle mu byl čert dlužný. Arcimág, dokonce člen Rady Šesti, se doslechne o jeho zakázaném vyučování. Jestli se to doslechlo Kel’thuzadovi, mohlo se to doslechnout komukoliv.

 

Do svého bytu dorazil v mizerné náladě. Hodil klobouk na věšák, posadil se ke stolku a bezmyšlenkovitě si vyčaroval něco k jídlu. Věděl, že i když Kel’thuzada varoval, neslyší o něm naposled. Buď jak buď, v žádném případě už v Dalaranu dlouho nezůstane. Když se o to nepostará Kel’thuzad, udělá to někdo jiný. A být vyhnaný pořád nebyla ta nejhorší alternativa, když uvážil tu druhou možnost. S nekromanty se nikde nepárali. Na venkově by na tom byl ještě mnohem hůř, tady by mu jen sebrali titul a jeho skrovný majetek, tam by ho upálili, to věděl moc dobře.

Přešel k truhle, ve které přechovával svitky a vytáhl z ní starou ošuntělou mapu. Rozvinul ji na stole a málem se udusil prachem, který se rozvířil po místnosti. Kdysi si na té mapě vyznačil bezpečná místa, když ještě nevěděl, jak bude své nekromantství skrývat. Byla to mapa okolí Dalaranu a jeho hranic s Alteracem a Lordareonem. Chvíli do ní tupě civěl, než rozpoznal vybledlé čáry a nápisy. Spousta z těch míst už nejspíš dávno bezpečná nebyla. Nakonec vztekle smetl mapu ze stolu a otevřel okno, aby se mohl vydýchat z prachu, který rozmetal po místnosti. Ne, dnes neuteče. Tomu dni se nejspíš nevyhne, ale dnes utíkat nebude.

 

 

Tinktura až z Quel‘thalasu

 

Dveře obchodu rozcinkaly zvonek a kníratý mužík za pultem zdvihl obličej od vah. Gunther smekl klobouk a usmál se na blonďatou holčičku, která se potulovala po krámě. Obchodník s lektvary na moment ustal ve svém vážení a zvedl ruku na pozdrav. Když ho ale uviděla holčička, vypískla a běžela se schovat za pult.

„Dobrý den, pane Arcane. Co to dneska bude?“ zeptal se alchymista.

„Zdravím, mistře Egane. Potřeboval bych opět nějaké mýdlo, nejlépe měsíčkové, na kůži, chápete?“

„Á, takže vás to ještě pořád trápí?“ Gunther přikývl.

„Ale nemůžu říct, že mi vaše výrobky nepomáhají, to zas ne.“ Egan se zamyslel.

„Víte, možná tu pro vás něco mám. Kam jsem to jen…“ zaštrachal v několika šuplatech pod pultem. Gunther se opřel o pult a nahlédl za něj. „Ha! Tady je to. Podle úplně nového receptu,“ chlubil se Egan a vytáhl na pult lahvičku plnou zlatavé tekutiny. Holčička se postavila na špičky a přitáhla se, aby viděla, co to položil na pult.

„Tohle, milý mistře Arcane, je tinktura až z Quel’thalasu. Elfové vědí moc dobře, jak se starat o svoji kůži. Nechtěli mi moc prozradit, co do toho dávají, ale s určitostí můžu říct, že v tom je alespoň trochu krvavého bodláku a stříbrolístku.“ Gunther se usmál a potěžkal si lahvičku.

„Za kolik? Abych svoje kožní problémy nepřehodnotil.“

„Arcane, mistře Arcane, vždyť my se známe už tak dlouho a málokdo sem chodí tak často, jako vy. A že jste to vy, tak vám ji dám za půl zlaté za unci. To je sotva cena cla z elfských zemí. Dohromady to dělá… pět a půl unce, to jest dva zlaté a sedmdesát pět stříbrných, jen pro vás.“

„A to je přesně ten důvod, proč vás každému doporučuju,“ zasmál se Arcanus a vytáhl z kapes požadovanou částku. „Všude říkám, navštivte Notha Egana, nejlepšího alchymistu ve městě.“ Vyskládal peníze na stůl a vzal si lahvičku.

„Lichotíte mi, magistře,“ shrábl Noth s úsměvem peníze, vsypal si je do dlaně a následně do kasy. „Kdyby se vám tu cokoli dalšího zalíbilo, stačí říct.“

„Ano, ano, ovšem,“ pokýval Gunther hlavou. Založil ruce za zády a obešel krámek.

 

Čirými okny prosvítalo dovnitř jasné denní světlo a odráželo se od různých ampulí a křivulí, kádinek a lahviček. U každého regálu bylo napsáno, k čemu lektvary v něm vedené slouží a každá nádobka následně měla u sebe lístek, na němž bylo krasopisně napsáno její jméno a detailní účinky i s dávkováním. Noth byl skutečně kapacita, když přišlo na alchymii. Gunther sice byl mladší jen o pár let, ale cítil ten velký rozdíl mezi nimi.

 

„Jak se má vůbec Edward?“ zeptal se Gunther. Noth opět zvedl hlavu od vážení.

„Můj bratr? Na čas spolu s Dorothy odjeli z města, obávám se.“

„Ale? Co je k tomu vedlo?“

„Mno, moc mi toho neřekli, jen že si je žádá nějaký trpasličí zeman. Prý kvůli nějaké nemoci jeho synka nebo co. A než se vrátí, starám se jim o Patricii.“

„Koho?“ otočil se překvapeně Gunther. Holčička zbystřila.

„Patricie. Moje neteř. Pat, ukaž se mistru Arcanovi a nestyď se.“ Zpoza pultu vykouklo to malé děvčátko, které se před Guntherem schovalo už při jeho příchodu.

„Já nechci, strejdo,“ ozvalo se pípnutí. Egan se zamračil.

„Dej pokoj. Ukaž se,“ zopakoval svůj příkaz.

„Ne,“ opáčil Gunther. „ To je v pořádku. Když mě nechce vidět, nevadí. Jsem na to zvyklý. Vím, že nejsem ten nejlepší na pohled,“ pousmál se a nasadil si klobouk. „Děkuju vám za tu tinkturu, pane Egane. Přeju hezký den.“

„I vám,“ usmál se Noth. „A omluvte mou neteř, obvykle taková není.“

„Jak jsem řekl, nezlobím se,“ otevřel Gunther dveře obchodu a vyšel ven.

 

Sešel po schodech před obchodem na cestu a pohrával si přitom s lahvičkou. Upřímně doufal, že Noth nepřeháněl, protože záděry na prstech se mu nehojily a bolák na předloktí ho zlobil už dlouho. Trochu Kel’thuzadovi lhal, když mu říkal, že ho má už čtyři roky, ve skutečnosti se ukázal tak před měsícem. Přesto nepochyboval o jeho původu. Nikomu jinému o tom neřekl, věděl, že takové informace se šíří rychle a stejně tak i panika, kterou by to vyvolalo.

 

„Gusi? Gusi! Jsi to ty?“ ozvalo se mu náhle za zády. Gunther se otočil a obličej se mu náhle rozzářil.

„Thule!“ zvolal překvapeně a rychlým krokem vyšel svému příteli naproti. „Co ty tu děláš?“ Thule ho přátelsky objal a zasmál se při tom. Vypadal výborně. Dobře živený, v černé róbě se stříbrným prošíváním a krásně zdobeným pláštěm.

„Přijel jsem tě navštívit,“ usmál se Thule. „Už je to dlouho, co jsem tě naposledy viděl.“

„Sedm let, abych pravdu řekl,“ nadzdvihl si Gunther klobouk, aby svému příteli viděl lépe do tváře. „To se musí zapít.“

„Správně. Má ještě Trias tu svoji vinotéku, kam jsme chodili jako študáci?“

„Jasně. Pojď, zavedu tě tam. Zavzpomínáme na staré časy a povíme si, co je nového.“

 

Vinotéka U ještě jedné sklenky byla nejvyhlášenější v celém Dalaranu a zároveň také prodejnou labužnického chleba a sýrů, takže ji vyhledávali gurmáni všech Sedmí království. Když ale Thule a Gunther vstoupili, byla vinotéka téměř prázdná.

„Ne, vy dva lotři!“ zařval majitel obchodu, Lucian Trias starší, na dva muže v černém, kteří jej navštívili. „Říkám vám, že už jsem toho života nechal a vám jako vlastním bratrům radím to samé.“

„Asi jsme přišli nevhod,“ otočil se Thule na Gunthera. Lucian na moment obrátil pozornost od bratrů k hostům a zčervenal.

„Ale ne, jen pojďte dál, pánové,“ přivítal je medovým hlasem. „Tady moji bratři jsou už na odchodu.“

„Luciane, nechtěl by sis to ještě…“ začal starší z bratrů.

„Ne Ellingu. Nechtěl. A teď si ty i David sbalte svoje saky paky a vypadněte z mého obchodu. Mám tu hosty,“ řekl rázně a povolil si límeček své fialové košile. David i Elling se poklonili mágům a naštvaně vykráčeli z vinotéky. Thule s Guntherem se usadili u stolku hned u okna a za malý moment už u nich stál Lucian.

„Omlouvám se, že jste to museli slyšet. Člověk by řekl, že už z toho vyrostli, ale oni mě pořád lákají na nějaké svoje tajné mise. Každopádně, co si dáte, pánové?“

„Co byste nám doporučil, pane Triasi?“ zeptal se Gunther dříve, než stačil Thule něco říct.

„Lord Silverlaine nedávno sklízel ze svých vinic a tak tu mám výtečné červené z Pyrewoodu. Nebo také růžové z Tyrovy Ruky, ale to ještě není moc uzráté.“

„Já mám radši jižní víno,“ řekl Thule. „Nemáte tu něco ze Stormwindu?“ Trias se rozzářil. Vždy ho potěšilo, když se někdo vyznal ve víně a Thule někým takovým byl.

„Ovšem že mám. Stormwind znovu stojí a znovu vyrábí víno. Zatím to sice nejsou úplně nejlepší ročníky, protože neměli moc času na zkulturnění svých vinic ale…“

„To je v pořádku. Doneste nám sem láhev westfallského vína. A platím já,“ usmál se Thule.

„Zajisté, pane,“ uklonil se Trias a spěchal vyřídit objednávku.

„Počkej, Thule, to přece…“ chtěl se ohradit Gunther, ale Thule jen mávl rukou.

„Šlechtic se přece o své přátele musí postarat,“ zazubil se a opřel se o opěradlo polstrované židličky. Gunther přikývl a odložil klobouk na stranu.

„No ovšem, jak bych mohl zapomenout. Thule Ravenclaw, pán z Fenrisu,“ udělal Gunther několik teatrálních gest. Thule se srdečně zasmál.

„Nazvi mě tak ještě jednou a platíš si to sám!“

 

Uplynulo hezkých pár hodin a oba přátelé stále seděli ve vinotéce. Na stolku i pod ním se hromadily prázdné lahve od různých druhů vín, od alterackého bílého až po temně rudé gilneaské. Thule i Gunther přešli přes různá témata a jak se vyprazdňovaly lahve, klesala i úroveň rozhovoru až k obyčejným drbům.

„A cso ten sssyčák, Brthr,“ zamručel Gunther a málem přitom rozlil poloprázdnou skleničku s vínem. „Cže ten tu není?“

„Bethar!“ zvolal Thule a prudce se zvedl, což nebyl nejlepší nápad. Zamotala se mu hlava a tak hned zase klesl do křesílka. „Tsen se zapchrděl v Londa…v Londý…Lodr…no, vchšak víš kde. A schere na kamrdy!“ Gunther mávl rukou. V jeho současném rozpoložení to vypadalo dost komicky.

„Acsi tam shnije, šrábak jcheden. Ne! Ať smrsne! To by mu bylo potopchný.“

„Von cep rej to… voženil nebo so…“ pokoušel se Thule odrbat ze své černé róby červenou skvrnu po víně. „Satrachenej flek, já cho snad vopálím.“

„Voženil poudáš?“ podivil se Gunther. „A cže nás neposval na tu…tentononc…zvazbu?“

„So by? Schere na kamouše!“ vykřikl Thule a zvedl skleničku. „A n‘to sche napijm!“

„Na Brta!“ přidal se Gunther. „A na jho žhenu! Aťi vymdá tk, jak vymdal násch!“

„Na Betha!“ ťukl si Thule a oba se napili, až jim víno stékalo po bradě a róbách.

 

Následuj mne!

„Csi říkal?“ zeptal se Gunther. Thule se na něj podíval alkoholem zamlženýma očima.

„Cjá pece nic nerecht,“ zamumlal.

„Le já sm nco syšel,“ vykoktal Gunther.

„Si vož…vož…vožrlj!“ zavolal Thule a složil se na stolek. Nedopitá sklenička se rozlila vedle jeho spadlé hlavy a spadla na zem, kde se jen zázrakem nerozbila. Gunther se koukl na opilého přítele a pak na skleničku, která se odrážela od země.

„Sm si vžralj,“ zahučel ještě, než sám usnul spánkem opilců.

 

Jeden můj přítel

 

Ráno Gunthera probudily sluneční paprsky, které ho nepříjemně bodaly do tváře. Oči měl tak zalepené ospalky, že je sotva otevřel. Protřel si oči a v tu chvíli to začalo.

„Au,“ zaskučel. „Moje hlava.“

„Aspoň jsme dva,“ ozval se rezignovaně Thule. Gunther zvedl hlavu a uviděl svého přítele, jak sedí naproti němu na posteli, jednou rukou se opírá o čelo postele a druhou si tiskne na hlavu mokrý hadr. Oba byli odění jen v kalhotách, zbytek oblečení měli pověšený v otevřené skříni v rohu pokoje.

„Kde to jsme?“ zeptal se Gunther a zamžoural. Místnost, v níž se nacházeli, mu vůbec nebyla povědomá.

„V mém pokoji v hostinci. Trias nás sem prý nechal odvést, když jsme vytuhli. Doufám, že si někde poznamenal, kolik mu dlužím, nemám totiž vůbec tušení, kolik jsme toho vypili.“

„Dost,“ sykl Gunther. „Nemáš tu ještě jeden obklad?“ Thule namočil svůj hadr v lavoru s vodou a podal ho Guntherovi.

„Půjč si můj.“ Gunther s díky natáhl ruku a přiložil si obklad na hlavu. Trochu to ulevilo od třeštění. „Co to máš?“ ukázal mu Thule najednou na paži.

„Co?“ ohlédl se Gunther a zrak mu padl na bolák. „Nic,“ zapřel rychle, přehodil si obklad do druhé ruky a tu s bolákem schoval za zády.

„To teda něco je, Gusi,“ zamračil se Thule. „Možná mám kocovinu, ale vidím dobře.“ Gunther přivřel oko a stiskl zuby, až to skříplo.

„Neřvi tak,“ zamával rukou Thulovi před obličejem. Ten nejdříve neřekl nic. Jeho tvář strnula ve výrazu náhlého hrozného prozření.

„Tys toho nenechal, že ne, Gusi? Ty si pořád špiníš ruce tou nekromancií, viď?“

„Ne,“ odpověděl rozhodně Gunther, ale do očí se mu nepodíval.

„Zbláznil ses? Víš, co ti můžou udělat, když na to přijdou? Když ti jen seberou titul a pocty, budeš rád. Vždyť tě můžou zavřít do Fialové holdy nebo ještě hůř: do Tol Baradu.“

„Říkám ti neřvi tak,“ málem vykřikl Gunther a schoval svůj obličej v dlaních. „Nejsem hlupák, Thule. Učím ji jen teoreticky a pod záštitou jednoho z Rady Šesti.“

„A to mě má uklidnit? Myslíš si, že to někoho zastaví, když tě bude chtít zničit? Myslíš, že ten tvůj patron sestoupí z nebes a řekne: ‚Ano, věděl jsem, že tu máme nekromanta a povolil jsem mu tu praktikovat svoje temné čáry‘? Tady nemůžeš zůstat, jestli v tom budeš pokračovat.“

„Fajn,“ zvolal Gunther a hodil hadr na podlahu, až to plesklo. Thule se chytl za hlavu, jak jí projela bolest z kocoviny. „Co mám podle tebe teda dělat? Utéct z Dalaranu bez vindry v kapse a někde se schovat? A co všichni moji žáci? Nebudou se divit, kam zmizel jejich profesor? Já přece nemůžu někam zmizet jako nějaký…loupežník.“

„Můžeš, Gusi. Můžeš a musíš. Ale na Fenrisu tě schovat nemůžu. Kdyby se to provalilo, šel by po mě Kirin Tor i král Terenas.“

„Tak ti pěkně děkuju,“ sykl ostře Gunther. „Díky, radši si zůstanu hezky tady v teple, než se někde trmácet a hledat nový domov.“

„Počkej, nech mě přemýšlet,“ obořil se na něj Thule. Promnul si oba spánky i vousy okolo úst. „Možná tu je někdo, kdo by tě mohl ubytovat. Jeden můj přítel, alteracký baron.“

„Do toho království lumpů nevkročím. Pořád lepší Tol Barad než se nechat upálit.“

„Ne, ne, baron je vzdělaný muž a na jeho dvoře budeš v bezpečí. Do Alteraku se žádný vládce neodváží. Na to po sobě král Aiden zanechal moc velký nepořádek. Když se za tebe přimluvím, určitě ti poskytne útočiště. Aspoň na rok, pak se budeš moci vrátit zpátky do nížin.“ Gunther si sevřel kořen nosu. Copak mohl všechnu svoji práci nechat za sebou a opustit jediné místo, které za posledních dvacet let poznal? Thule měl pravdu, měl nechat nekromancie, dokud byl čas. Teď už bylo pozdě. Teď už mohl jen utéct.

 

„Můžeš mu věřit?“ zeptal se Gunther po chvíli. Thule se usmál a pokývl hlavou.

„Jmenuje se Valimar, baron z Mordisu. Bude se ti líbit. Je to velmi tolerantní a laskavý člověk. Když se nedozví nic o tvém učení, nebudeš s ním mít nejmenší problém.“

„A co když se to dozví?“ Thule se srdečně zasmál, ale smích hned přerušilo zaskučení, když ho znovu zabolela hlava. Jakmile se zase narovnal a bolest opadla, převzal si od Gunthera obklad, aby si ho přiložil na čelo.

„Já myslím, že dokud se mu nebudou probouzet mrtvoly na hřbitovech, budeš tam vítaný. Ostatně, on se rád obklopuje různými individui. Má tam celou gardu složenou z trpaslíků a prý u něj slouží tau…tu…“ hledal to správné slovo. „Tuaran? Čert to vem, prostě cizinec.“

„Co je to tuaran?“ podivil se Gunther. Thule se poškrábal za uchem.

„Já si vlastně ani nejsem jistý. Prý to k němu přijelo ze západu a je to něco…něco jako člověk s kraví hlavou, aspoň tak jsem to z jeho dopisu pochopil. Možná bych ho měl navštívit, tuarana jsem nikdy neviděl. Ale to je vedlejší. Půjdeš k němu?“ Chvíli bylo ticho, během kterého Gunther zíral do podlahy.

 

„Může mi zaručit, že si tam pro mne nepřijdou?“

„To může. Neboj se, Gusi, horský vzduch ti jen prospěje a pak se zase vrátíš.“ Gunther pokýval hlavou.

„Díky, Thule,“ usmál se na svého přítele. Thule vstal, hodil hadr do lavoru a vrávoravým krokem došel ke skříni pro košili.

„Ještě jsem nic neudělal,“ zasmál se. „To spíš budeš děkovat Mordisovi, jestli tě přijme. Podívej, dneska mu napíšu dopis, ty si zabalíš to nejnutnější a do týdne už můžeš být v Alteraku. Co říkáš?“ Gunther se podíval na svůj bolák a přejel si přes něj prstem.

„Máš pravdu, Thule. Ve všem. Nemůžu tu zůstat,“ pokýval hlavou. „Já jen… od té doby, co jsem dostudoval, jsem nevytáhl paty z Dalaranu. Tohle město je celý můj svět, ve kterém zahnívám. Více méně doslova,“ poklepal si na bolák.

„Takhle nemluv. Třeba se to dá ještě zvrátit, když se na to vykašleš,“ řekl povzbudivě Thule a podal Guntherovi jeho košili a róbu. Gunther se posadil na posteli a začal se oblékat.

„Ne. To už je nezvratné,“ sklopil hlavu.

„Hele, vždycky je naděje,“ dopínal si Thule knoflíky své róby. „Jdu napsat ten dopis, že můj přítel, magistr Arcanus, je v úzkých a potřebuje na čas útočiště. Ty si běž sbalit, co potřebuješ a zítra ráno se sejdeme u východní brány.“

„Co tím myslíš, ‚co potřebuješ‘?“ zeptal se Gunther, zatímco se navlékal do bot, které doteď stály u paty postele.

„Co já vím? Knihy, komponenty pro kouzla, oblečení, prostě to, bez čeho se tam neobejdeš. A jestli si schováváš nějaké knihy o…no, však víš, tak je radši znič, aby je někdo nenašel, jinak to celé bude k ničemu,“ přikázal Thule a odešel z pokoje. Gunther se za ním ještě podíval a uviděl, jak se pán z Fenrisu musel opřít o opěradlo na schodech, když se mu zamotala hlava. Sám pro sebe se usmál a pustil se do zápasu se šněrováním vlastní róby.

 

Když nejhorší kocovina pominula, byl už doma. Přejížděl dlaní po hřbetech knih ve své knihovničce a neslyšně četl jejich názvy. Všechny si vzít nemohl, ale zatímco s oblečením a osobními věcmi se vypořádal rychle, u knih se nemohl rozhodnout. Které zachovat a které zničit? Všechny byly svým způsobem cenné a nenahraditelné a část z nich dokonce napsal sám. Zavřel oči a promnul si kořen nosu. Trvalo mu snad hodinu, než se rozhodl pro šest svazků, které položil na stolek a potom se několik minut lítostivě díval na zbytek svých spisů. Nemohl je zničit. Nemohl si je vzít s sebou. A nikdo je nesměl najít. Rozhlížel se po pokoji, jako by tam snad mohl najít nějaké řešení.

Zrak mu padl na zrcadlo a s ním dostal spásný nápad. Vrhl se k jedné hromádce knih, rozhrabal ji a pak z ní vytáhl velký grimoár se zlatým nápisem: Arcimág Ataeric z Ambermillu – Dimenzionální kapsy a jak je vytvořit. Nalistoval příslušnou stránku a usmál se. Před sebou měl detailní návod na řešení svého dilematu. Bylo to geniální, takhle jeho knihy nikdo nenajde. Takhle je nemusí ničit a přesto budou v bezpečí. Gunther si opsal na malý papírek vše potřebné, co neměl doma a vyrazil na nákupy.

 

|Prolog - 4 | 5 - 9

 

 

>Fan fiction<

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.