Nezlomný (20-24)

• Mordecay
• 20.03.2017
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Pravidlo desáté

 

Slaný mořský vzduch se opíral do plachet škuneru, jenž právě odplouval pryč od smutných břehů Tol Baradu. Příď rozrážela ocelově šedé moře a racci svým křikem doprovázeli malou loď. Na palubě stál čerstvě omilostněný Gunther Arcanus, lokty se zapíral o zábradlí škuneru a hleděl zpět na vesnici Rustberg. Měl nové šaty, které na něm sice trochu visely, ale ze všech sil se snažil, aby do nich opět dorostl. Zpočátku jedl jen po malých porcích, neboť se mu žaludek po dvou letech strádání velmi stáhl, ale brzy se dostal zpátky do cviku. Teď už mohl jíst normálně. Jednu část oděvu ale nezměnil. Bethor nějak dokázal získat zpět Guntherův starý sametový klobouk, který po celou tu dobu pečlivě opatroval. Ano, už nevypadal nově, spíš dost otrhaně a na pár místech se páral, zatímco jinde byl zaprášený až běda, ale Gunther na něj nikdy nedal dopustit. Byl rád, že ho dostal zpět.

 

„Užíváš si výhled?“ zeptal se Bethor a opřel se hned vedle Gunthera. Neodpověděl, jen se lehce usmál a zakroutil hlavou.

„Je to rozdíl,“ zahleděl se do vln, které se tříštily o bok lodě. „Za tohle vám nejspíš nikdy nebudu moct dost poděkovat.“ Bethor si prokřupl klouby prstů. I v křiku racků to šlo slyšet.

„Ty bys pro kohokoli z nás udělal to samé,“ odvětil Iceshard ledabyle.

„Jak jste mě vůbec našli? Myslel jsem, že nikdo nevěděl, kde jsem.“

„Ne tak docela,“ řekl Bethor. „Pamatuješ si na toho formana, u kterého tě našli? Jimcoat nebo tak nějak se jmenoval.“

„Jeffcoat?“ vydechl Gunther.

„Jo, to je to jméno. A tenhle Jeffcoat měl dost rozumu, aby o tom při své příští návštěvě řekl Mordisovi, který uvědomil Thuleho a skrz něj mě. Jeffcoat si možná nepamatoval, kam tě odtáhli, ale to jsme si rychle domysleli. Dostat tě na svobodu, to byla ta těžší část.“ Gunther pokýval smutně hlavou.

„Já vím. Muselo to být hrozně náročné. Je mi líto toho, co se stalo.“

„S tím se netrap,“ řekl ledabyle Bethor.

„Ale já se s tím hodlám trápit, Bethore. Zachránili jste mě a zadarmo to nebylo, to mi je jasné. Chci znát svoji cenu.“ Iceshard si povzdechl.

„Dobře, jestli chceš vědět, co jsme kvůli tobě obětovali, tak budiž. Thule strávil rok v knihách, aby se naučil z práva dost na to, abychom měli vůbec šanci na vyjednávání. Taky prodal farmy na břehu Lordamerského jezera, z čehož jsme zaplatili loď na Tol Barad. Já a Hans jsme potom u soudu v Dalaranu svědčili, že ta tvá nekromancie byla jen a pouze teoretická a nikoho jsi nenabádal, což se nám taky vymstilo. Hans má jako nekromant zakázaný vstup do města a musel složit svůj titul. Já byl zase vyhnán z Lordaeronu a v podstatě jsem na západ od Thondrorilu psancem. A Creed? Creed běhal po celém Severu a sháněl lidi ochotné se tě zastávat. Takové, které jsi už potkal. Mordis nám dost pomohl, ale ten jeho…kdo ví, co to vlastně je; tak ten mnoho nenamluvil. Rozhodně ne na tvoji obranu. Když to vezmu kolem a kolem, zatraceně ses prodražil,“ lehce se zamračil Bethor, ale ne bez náznaku úsměvu.

„Měli jste mě tam nechat,“ zabručel chmurně Gunther. „Nakonec jsem si to zasloužil.“

„A na to jsi přišel jak?“ zvážněl Bethor. Gunther se k němu otočil a vykasal si rukávy košile. Pod nimi ukrýval už zčernalé paže, pokryté jizvami a boláky.

„Podívej se na mě, Bethe,“ ukázal si nemocnými prsty na obličej. „Je ze mě zrůda. Já už nejsem člověk. Už ne. Za všechno, co jsem způsobil, můžu jen já.“

„Ale nevymýšlej si. Baron Mordis nám vylíčil, jak jsi prakticky zachránil jeho i jeho muže, když se střetli s nemrtvými. Kdo ví, jak by to s nimi dopadlo, kdybys je nezaklel svými kouzly.“

„Ne!“ udeřil Gunther dlaní do zábradlí a okamžitě ho sevřel, protože se mu zamotala hlava. „Nekromancii neomluvíš, přede mnou ne. Je to zlo a každý, kdo si myslí něco jiného, si jen zaslouží, aby skončil jako troska! Jako já.“ Bethor o pár kroků odstoupil, zatímco Gunther sklonil hlavu a znovu upřel zrak na lodní kýl, který prorážel mořskou hladinu. Chvíli se neozvalo nic jiného, než řev racků, šumění vln a hlasy námořníků na palubě.

„Jsi na sebe moc přísný,“ zašeptal nakonec Bethor po několika minutách. „Pojď do podpalubí, ostatní tam hrajou karty. To tě rozptýlí.“

 

„Koukejte a plaťte, pánové,“ vyložil se širokým úsměvem Creed postupku a přisunul si několik drobných mincí v banku k sobě. Jedna se mu málem zakutálela kvůli kymácení lodi, ale však ji zachytil.

„To je ostuda,“ zašklebil se Ravenclaw. „Jsme tu dva mágové proti jednomu mudlovi a stejně prohráváme.“ Diesalven to potvrdil klepnutím klouby rukou do stolku a sáhl po neoznačené láhvi s nahnědlou tekutinou.

„To víte,“ zakřenil se Hiram. „Kdybyste strávili tolik času ve vojenských táborech, taky se naučíte obehrávat kouzelníky.“

„A hele, kdo se vrátil,“ usmál se Diesalven, který jako jediný seděl čelem k Bethorovi a Guntherovi, kteří se právě spustili po úzkých schůdcích do podpalubí. Hiram a Thule se otočili a přátelsky na ně zamávali.

„Jdete se přidat, pánové? Karet máme dost,“ pozval je Hiram, pohrávaje si přitom s vyhraným stříbrňákem. Gunther zavrtěl hlavou.

„Ne, díky. Nikdy jsem tomu nepřišel na chuť a stejně jsem bez peněz.“

„No jak myslíš, Gusi,“ pokrčil rameny Thule a sáhl po balíčku karet, aby ho rozdal. Bethor však rychle vztyčil paži.

„Moment, pánové. Když už vás tu všechny mám tak pohromadě, je tu něco, co vám chci ukázat.“ Thule odložil karty a všichni karbaníci natáhli krky. Gunther si přitom všiml esa, které lehce vykouklo Creedovi z rukávu. Sám pro sebe se tomu usmál a otočil se k Bethorovi.

 

Bethor otevřel lodní skříň, ve které měli uložené své věci, a vytáhl z ní malou úzkou truhličku. Obřadně ji pozvedl, loktem zavřel křídlo skříně a položil ji na stolek, zatímco z něj Thule odstraňoval karty a Hans mince. Gunther si přišoupl židli a s úlevou se na ni posadil. Už stál moc dlouho. Bethor uchopil víko truhličky a s úsměvem ji otevřel. Nejdřív neviděli nic. Potom Hiram zvedl svíčku a posvítil dovnitř. Leželo v ní něco zabaleného ve svitku. Bethor svitek opatrně vytáhl a rozložil na stolku. Gunther a Thule ten pergamen okamžitě poznali. Byla to zakládací listina Řádu čisté smrti. Sotva potlačili vědoucí a poťouchlý úsměv, který jim vyvolaly vzpomínky na svou minulost s Řádem. Ze svitku se také vykutálel další známý předmět. Splétaná hůlka. Zlaté očko na konci ebenové hůlky už sice bylo lehce zašlé a dřevo odřené, ale stále to byly jejich učednické hůlky, které před dvanácti lety spletli v jednu.

„Kdes to vzal?“ vydechl Gunther. Bethor si přisedl ke stolku a vzal splétanou hůlku do ruky.

„Přechovával jsem to. To víte, pro mě Řád čisté smrti nebylo jen něco, čím jsme se snažili ohromit vesnické holky.“

„Ale fungovalo to,“ zašklebil se Thule. „To víš sám ze všech nejlíp.“ Guntherovi klouzal pohled po nadiktovaných řádcích zákona Řádu. V pravém dolním rohu byla listina potřísněná vínem a další rohy měla zohýbané, místy také trochu zažloutla, ale pořád to byla ona. Pohled se mu zastavil na pravidlech Řádu. Pravidlech, která už dávno zapomněl.

 

Pravidlo první: Existence řádu nesmí být odhalena nikomu, komu nedůvěřuje celá rada.

Gunthera zamrazilo, když si uvědomil, že hlas, který v duchu čte pravidla, zatímco spolu ostatní hovoří, nepatří jemu.

Pravidlo druhé: Členové řádu smí používat nekromancii pouze k boji s nemrtvými.

Copak dokázal do myslí jiných nejen vstupovat, ale také skrze ně vidět?

Pravidlo třetí: Používání nekromancie vůči živým s úmyslem škodit je zakázáno.

Odejdi, pomyslel si Gunther pevně a upínal se k té myšlence celým svým vědomím.

Pravidlo čtvrté: Používání nekromancie pro osobní blaho je zakázáno.

Proč to dělá? Co po něm chce?

Pravidlo páté: V případě úmrtí člena řádu se dotyčný člen nesmí přivést zpět k životu.

Zmlkni! Zmiz!

Pravidlo šesté: Žádný člen se nesmí vydávat na mise bez svolení rady.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Nikdo si toho nevšiml.

Pravidlo sedmé: V případě, že člen řádu propadne nemrtvým a přidá se na jejich stranu, je z řádu vyloučen.

Proč ho nemohl slyšet i někdo jiný? Tohle mučení bylo strašné.

Pravidlo osmé: V žádném případě nesmí být cena za vítězství získané nekromancií vyšší, než dobro z něj vzešlé. V takovém případě musí člen najít jinou cestu.

Jdi! Pryč! Odejdi z mého života!

Pravidlo deváté: Řád čisté smrti nepodléhá nikomu, pouze sám sobě a většímu dobru. Byl zrozen s dobrými úmysly a vždy bude sloužit jen dobru.

Tak budeš už mlčet? Chtělo se mu začít hystericky řvát, vyběhnout na horní palubu a skočit do vln, jen aby měl už pokoj.

Toto jsou zakládající zákony Řádu čisté smrti, které stvrzujeme my, Thule Ravenclaw, Bethor Iceshard a Gunther Arcanus.

Ticho. Byl pryč. Hlas umlkl a Gunther mohl zase myslet čistě.

„Jsi v pořádku, Gusi?“ zeptal se starostlivě Thule a jemně mu zatřásl s ramenem. Gunther se oklepal a přikývl. Snažil se na sobě nedat nic znát.

 

„Pánové,“ postavil se Bethor se sklenkou brandy v pravici, kterou pozvedl. „Tímto obnovuji Řád čisté smrti, do kterého si dovoluji přizvat naše nové přátele Hirama Creeda a Hanse Diesalvena. Je někdo proti?“

„Ne!“ řekli jednohlasně Thule a Gunther.

„Tak tedy na zdraví,“ zvolal radostně Bethor. Těžký vzduch prosvětlený jen několika ubohými lampami naplnilo cinkání skleniček, které o sebe ťukaly v oslavné náladě.

 

Pravidlo desáté: Všichni nakonec budete sloužit mně.

 

Chvilku času pro sebe

 

„Připravte se na vylodění!“ volal hlasitě první důstojník škuneru. „Blížíme se do přístavu!“ Pět členů Řádu čisté smrti vyšplhalo po schůdcích na horní palubu. Guntherovi se to podařilo jen s pomocí hole. Také Diesalven nevypadal dvakrát zdravě. Pokoušela se o něj mořská nemoc. Nebe bylo zatažené, ale místy se mraky trhaly a průrvami v nich se na Azeroth dralo sluneční světlo. Gunther se zadíval na budovy přístavu v dáli a zarazil se. Nevypadaly vůbec jako budovy postavené lidmi. Bylo vysoké a štíhlé, skoro jako věže Dalaranu. Elegantní a nadpozemsky vznosné, jako kdyby pro ně zákony gravitace vůbec neplatily.

 

„Thule,“ oslovil zmateně svého přítele.

„No?“ zabručel Ravenclaw. Hlavou mu létaly úplně jiné myšlenky.

„Kde to jsme?“

„My jsme ti to neřekli?“ podivil se Thule. „Tohle je Dawnstrider, elfský přístav.“

„To mi chceš říct…že jsme připluli do Quel’thalasu?“ Thule už nedokázal udržet vážnou tvář a rozesmál se.

„Ty jsi na geografii nikdy moc nebyl, co? Dawnstrider sice patří vysokým elfům, ale stojí na území Lordaeronu. Je to sice přístav dost z ruky, ale moc jiných jsme použít nemohli.“

„Takže…kde to vlastně jsme?“ zopakoval Gunther svoji otázku.

„Máš alespoň nějaké tušení, kde je Stratholme?“ Přikývl. Stratholme byla perla království, nejbohatší město na východ od řeky Thondrorilu. Každý alespoň tušil, kterým směrem se vydat, když do něj chtěl přijet. „Dobře. Tak Dawnstrider je jen pár mil na sever od něj. Je to nejbližší přístav ke Stratholmu, proto jsme připluli rovnou sem.“

„A proč chceme do Stratholmu?“

„Mno, my vlastně nechceme do Stratholmu. Ano, nějaký čas tam strávíme, ale náš cíl je jinde. Diesalvenova rodina vlastní statek nedaleko Cinderhomu, což je kousek od města. Žně jsou už za dveřmi, takže bude moc práce na to, aby si tě nějak všímali. Nebudou na to mít čas, aspoň ne do doby, dokud si na tebe nezvyknou. A Hans se stejně rozhodl, že nechá velké magie a bude pomáhat rolníkům a vesničanům u nich doma. Myslím, že bys tam mohl taky zůstat.“

„Já? Vždyť se na mě podívej. Jen si mě někdo všimne a s řevem uteče. Pokud mě rovnou neodpraví.“

„Jo, to máš pravdu. Na tom jsme chtěli taky zapracovat. Bethor ti sehnal oblečení pro malomocného, abys nebudil nějaké přehnané podezření.“

„Jasně,“ ušklíbl se Gunther. „Jako by malomocní nebyli podezřelí.“ Thule pokrčil rameny.

„Můžeš jim taky zkusit vysvětlit, že jsi bývalý nekromant. Uvidíme, jak ti to půjde.“

 

Dawnstrider působil velmi čistě a nastrojeně. Gunther moc přístavů ve svém životě nenavštívil, ale měl o nich určitou představu. V žádném případě však jeho představy nezahrnovaly štíhlé bílé budovy se safírově modrými střechami. Ulice byly dlážděné a i když se nějaké té špíně nevyhnuly, stále to byla učiněná čistota v porovnání například s nepoužívanými chodbami hradu v Mordisu. Gunther, zahalený v dlouhých šatech malomocných, se o holi belhal přístavem, zatímco si jeho přátelé dávali dobrý pozor, aby jim stačil. Připadal si zvláštně s obličejem omotaným pruhem látky tak, aby od očí níž nebylo nic vidět. Kápi však rezolutně odmítl a tvrdohlavě nosil svůj odřený špičatý klobouk, který do převleku příliš nezapadal. V Dawnstideru se však dlouho nezdrželi, neboť Thule hned zamluvil dostavník, který je měl dostat do města. Naložili na něj svá zavazadla a nastoupili. Kočí se sice dost podivoval tomu, že jsou tak vybraně oblečení pánové ochotní nastoupit do vozu s otrhaným malomocným, ale peněžní návdavek jej přesvědčil. Aha, myslel si, to nebude ledajaký malomocný. Stejně bych si vsadil na to, že mu ani nic není. Málo smrdí. To budou určitě pašeráci lidí.

 

Gunther si stáhl pruh látky z obličeje a smekl klobouk. Kodrcali se po frekventované silnici mezi Stratholmem a Dawnstriderem a každou chvíli museli zastavit, aby někdo jiný mohl projet. Do dostavníku ale nikdo nemohl vidět, takže si mohl Gunther dovolit svléknout svoji masku.

„Jak dlouho ještě pojedem?“ ozval se Creed. Bethor pokrčil rameny.

„Těžko říct. Ale věřte mi, že tohle je lepší, než to zkoušet pěšky.“

„Už jenom kvůli Gusovi,“ přisadil si Thule.

„Ano,“ přikývl Iceshard. „Ale hlavně bychom nemohli jít po cestě a všude okolo téhle silnice jsou jen mokřady.“

„Ještě že se můžeme nechat vézt. Ale až do Cinderhomu nás ten kočí nedostane, že?“ zeptal se Diesalven. Bethor zavrtěl hlavou. „Domů je to docela štreka. Co se svézt s nějakým kupcem?“

„Pokud nějaký pojede alespoň tím směrem, neviděl bych v tom problém,“ prohlédl si Bethor tváře svých spolucestujících. Nikdo nevypadal, že by nesouhlasil.

 

„Gunthere, probuďte se,“ zaklepal mu někdo jemně s ramenem. Protáhl se a zamžoural na Creeda. Nejspíš po cestě usnul a tak ho nechali, dokud nedorazili do Stratholmu.

„Kde jsou ostatní?“ zívl si Gunther, když zpozoroval, že kromě Creeda už nikdo v kočáře není.

„Šli si prohlédnout město. Já jsem nám zařídil přenocování, ale kočí se musí pohnout, jinak bych vás nechal spát dál,“ řekl omluvně rytíř a podal mu klobouk, do něhož vložil pruh látky na obličej a rukavice. Gunther si zakryl obličej, natáhl rukavice, narazil klobouk na hlavu a vyskočil z dostavníku. Creed mu ještě podal vycházkovou hůl, kterou by tam byl zapomněl.

„Řekl bych tedy, že mám teď chvilku času pro sebe, že?“

„Ano,“ přikývl Creed a ukázal na hostinec U kamenné vrány, před nímž stál jejich dostavník. „Tady jsme ubytováni. Až budete unavený, prostě se vraťte. Jestli tu ještě nebudeme, zmiňte pana Ravenclawa a vše bude v pořádku.“

„A co ty, Hirame?“

„Já si taky půjdu užít volného času,“ usmál se Creed. „Ví Světlo, že jsem si ho poslední dobou moc neužil.“

 

Po dvou letech v hlubinách Tol Baradu zapůsobil Stratholme na Gunthera jako jaro na medvěda, který prospal zimu. Bezpočet barev, zvuků, vůní a všemožných vjemů. Belhal se o holi přes Královo náměstí a užíval si dlouho odpírané svobody. Co na tom, že se na něj lidé dívali skrz prsty a obcházeli ho širokými oblouky? Co na tom, že se před ním děti schovávaly, toulavé kočky se v jeho přítomnosti ježily a psi na něj štěkali? Byl svobodný. Skoro tomu ani nemohl uvěřit. Teprve až teď si to doopravdy uvědomil. A Stratholme si svou pověst zasloužil. Bylo to krásné město. Široké ulice, pořádné kamenné domy… Hned by se sem nastěhoval. Kdyby ovšem měl co stěhovat. Nevadí. U Diesalvenů začne pracovat a až si něco vydělá, začne tady nový život.

Ale prosím. Copak ses nepoučil, Arcane? Nekromant nový život nikdy mít nebude.

U Diesalvenů si něco vydělá a pak tady začne nový život! A nikdo mu v tom bránit nebude!

Ten známý mrazivý smích a potom…ticho.

 

Ani si neuvědomil, že odešel z té rušnější části města. Prošel nějakou bránou a teď najednou stál, nebo se spíše opíral o hůl, před malým kostelíkem, krčícím se u hradeb. Nebyl to však nějaký umolousaný svatostánek, nýbrž dobře udržovaný kostel. Mnoho lidí okolo nebylo, většina se teď nacházela ve svých domech nebo na náměstí. Pod schůdky do kaple spatřil Gunther několik vyhořelých svíček a uschlých květin. Dokulhal k nim a s námahou si klekl, aby si je mohl snáze prohlédnout. Našel mezi nimi dokonce i malou kamennou sošku, zobrazující malého muže s dlouhými vousy a vřelým úsměvem.

„Přišel jste se poklonit arcibiskupu Faolovi?“ zeptal se nějaký hlas ze schodů. Gunther vzhlédl a uviděl mladého kněze s plavými vlasy. Ve tváři se mu mísil odpor z malomocného, ale také náboženská láska, která Guntherovi dodávala důvěru. Zapřel se o konec hole a s heknutím se zvedl.

„A jak vás to napadlo, mladíku,“ zahuhlal přes roušku jako nějaký stařec. Kněz sešel ze schodů a podržel ho, aby neupadl.

„Mnoho poutníků jako vy sem přichází za arcibiskupem Faolem, aby jim pomohl od jejich trápení,“ vysvětlil. „Zvlášť takových jako vy.“

„Ano…“ zalhal Gunther. „Ano, přišel jsem za arcibiskupem. Nevíte, kdy by mohl dorazit?“ Kněz posmutněl.

„Už nikdy, pane. Před pár týdny arcibiskup zesnul.“

„Ach…to mi muselo uniknout,“ snažil se znít Gunther zklamaně. Kněz přikývl.

„Nechtěl nějaký velký pohřeb. Byl skromný až do konce. Nejspíše proto jste se o tom nedozvěděl.“ Gunther se pokřižoval a doufal, že to dělá správně. „Ale jestli chcete, můžete se v kapli pomodlit za jeho duši.“

„Vy…vy mě pustíte dovnitř?“ podivil se Gunther. „I když jsem…“ zamával si před obličejem. Knězův smutný výraz se obrátil do soucitného úsměvu.

„Světlo nedělá rozdíl mezi zdravými a nemocnými nebo mezi chudými a bohatými. Záleží mu jen na tom, jestli jsme dobří nebo zlí. Jen pojďte.“

 

Vnitřek kaple nenasvědčoval tomu, že v něm působil svatý arcibiskup a zakladatel paladinského řádu. Na stěnách nevisely přebytečné prapory a obrazy, ale chlubily se jen svými čistými bílými kameny. Přes dřevěný oltář byl přehozen prostý bílý ubrus prošívaný pozlacenou nití a nalevo od něj hořelo na dřevěném stolku věčné světlo vytrvalým plamenem. Gunther si přišel nejistý a měl pocit, že ho ze vší té nevinnosti okolo svrbí kůže po celém těle. Kněz mu pomohl posadit se na jednu z dlouhých lavic a nechal jej, ať si prohlíží interiér.

„Jak se vůbec jmenujete?“ zeptal se Gunther kněze. Ten se prudce otočil od věčného světla, až se málem polil olejem.

„Aurius Rivendare, pane. Ale jsem tu jen dočasně, takže kdybyste se sem vrátil jindy, už mě tu nejspíš nenajdete.“

„Ne? A pročpak?“

„Já vlastně nejsem kněz,“ poklepal Aurius na bílé roucho. „Jen zastupuju arcibiskupa, než nastoupí nový.“

„A když nejste kněz, tak…“

„Paladin,“ skočil mu Aurius do řeči a zarazil se. „Omlouvám se.“

„To nic,“ mávl Gunther rukou v rukavici a pobaveně si všiml, že Aurius sleduje její dráhu, jako kdyby z ruky mělo něco odstředivou silou odpadnout. „Těší mě, sire Rivendare.“

„Chm,“ ušklíbl se kněz-paladin. „Sire. Já si na tituly nepotrpím. Ve víře to stejně nemá co dělat. Ale nenechte se rušit, přišel jste sem přece z nějakého důvodu.“ Aurius se zase otočil k věčnému světlu a vzal do ruky lahvičku se svatým olejem. Gunther složil ruce v modlitebním gestu, i když si sám pořádně nebyl jistý, co má vlastně dělat a říkat.

„Mocné Světlo,“ začal velmi tlumeným šeptem, který nemohl slyšet ani Aurius. „Nejsem tvůj služebník ani oddaný následovník, ale přesto se k Tobě obracím. Nechci tě žádat o odpuštění, ale spíš o možnost začít znovu, bez ohledu na to, čím jsem byl a vlastně ještě jsem. Chci se stát lepším a chci, abych měl už klid od toho příšerného hlasu, co mě stále pronásleduje. Prosím, splň mi tohle přání a já ti slibuju, že ve mně najdeš nového následovníka.“

 

Aurius dolil olej do zásobníku a věčné světlo rázem získalo na síle, ale jen na malý moment, než ho kněz stáhl na záři, kterou vydrží nejdéle.

 

 

O holčičce s červenou čepicí

 

Cinderhome byl v porovnání s pulsujícím životem Stratholmu umírající mravenec, ale Gunther z něj měl lepší pocit. Skoro jako by se vrátil zpátky do Alteraku. Několik domů na úpatí vysokých kopců mu vyvolalo dávné vzpomínky na dětství. Sám se tomu podivil. Vždyť tu nikdy nežil. Možná, že ho jen nakazil Diesalven tím, jak byl natěšený na návrat na svou rodnou farmu. Všechny je ze Stratholmu dovezl jeden statkář, kterého i po letech poznal a který s radostí souhlasil, že je doveze za Diesalvenovou rodinou. Jenom na Gunthera se díval trochu podezřívavě. To však nepřekvapilo vůbec nikoho a po ujištění, že jeho nemoc není nakažlivá, se uvolil vzít i jeho.

 

Do Cinderhomu dorazili po poledni, kdy všichni odpočívali po obědě. To však nemělo dlouhého trvání. Blížily se žně a bylo potřeba každé ruky. Statkář věděl velmi dobře, že Diesalvenova usedlost je až kus za městečkem, ale stejně skrz něj projel. Farmáři, kteří zrovna nebyli na poli nebo nevyspávali po obědě, se často podivovali slušně oděným mužům, které statkář vezl. Něco takového nebylo příliš obvyklé. Jakmile ale několik z nich zahlédlo Hanse, začali si tajemně šuškat. Jeden nemusel být mágem na to, aby poznal, o čem debatují. Stejně byly jen dvě možnosti. Buď uviděli Gunthera nebo poznali Hanse.

 

Sedlák zastavil před farmou, na kterou Hans hned vzpomněl.

„Franzi!“ zahulákal sedlák. „Polez ven! Máš návštěvu!“ Ze dveří se vykolébal obtloustlý farmář se slaměným kloboukem a kytlicí zašpiněnou od hlíny.

„Co chceš?“ vřískl zpátky na sedláka, ale pak zahlédl ve voze známou tvář. „Hansi! Ty ses vrátil,“ roztáhl se mu podmračený obličej od širokého úsměvu. Diesalven seskočil z vozu a rozběhl se k otci. Radostně se objali, zatímco s domu postupně vylezla celá Diesalvenova rodina, která jej přivítala se stejným nadšením.

„Pojďte dovnitř, všichni,“ zavelel Franz. „Máme si dost co vyprávět.“

„I moji přátelé?“ zeptal se Hans.

„No jistě,“ udeřil se farmář do mohutného břicha. „Co bych to byl za hostitele, kdybych nechal někoho venku. Hej, Ríšo,“ zavolal na sedláka na kozlíku. „Chceš jít taky?“ Sedlák zavrtěl hlavou.

„Víš, jak by mě žena hnala? Vždyť ji znáš,“ pokrčil rameny.

 

„Takže,“ zašermoval Franz dřevěnou vidličkou, na níž měl stále nabodnutý kus tuřínu. „Vy jste se dostali do nějakýho průšvihu a teď nemůžete zpátky do Tralalanu?“ Hans trochu váhavě přikývl. „Já věděl, že to jednoho dne skončí zle. Já jsem to tvé matce říkal, že jsi rozený na pole, ale ona ne, že prý ať kluk jde studovat, ať vidí kus světa a něco se naučí.“

„Nemáte mi to za zlé, že ne?“ těkal Hans pohledem z otce na matku. Oba zavrtěli hlavami.

„Kdepak, Hansi. Von se vždycky najde někdo, kdo se pokouší uniknout svému osudu, ale většině se to nepovede. A naučil ses tam aspoň něco?“

„Ano, ovšem. Například…“ Franz zamával odmítavě rukou.

„Ušetři mě všech těch blábolů o tajemství vesmíru. Stačilo říct jen ‚jo‘.“

„Jo,“ kývl Hans a farmář se rozesmál.

Gunther seděl o kus dál od všech a mlčky jedl svoji porci kuřete na tuřínu. Diesalvenové byli zvláštní rodina. Tak například očividně nevytýkali Hansovi, že se vykašlal na rodinnou farmu a odešel do Dalaranu. Vzpomínal si, jaké potíže měl Bethor, aby ho jeho rodina pustila. A to to byli písaři, což bylo ještě o něco lepší, než farmáři. A pak tu byl on. Většina lidí by s malomocným nemohla být v jednom domě, natož u jednoho stolu, ale to starého Diesalvena netrápilo. Pro něj byl člověk jako člověk. Stejně tak pro jeho ženu. I pro tři Hansovy sourozence. Ano, když mu podávali ruku, byli trochu odtažití, ale i u toho měl pocit, že to je kvůli tomu, aby mu neublížili. Zvláštní lidé, tihle Diesalvenové. Ani Mordis nebyl takhle liberální.

„A kdy zase odjíždíte?“ zeptala se máma Diesalvenová, sedící po Franzově levici. Byla to malá dáma, která působila dojmem, že je to ve skutečnosti nějaká komtesa, která se jen na farmě ukrývá v přestrojení. Bylo úžasné, co dokázala vyrobit za šperky z oblázků, drátků, dřívek, šňůrek a podobně.

„To nevím,“ pokrčil rameny Hans. „Já bych tu rád zůstal. Koneckonců, dlužím vám pomoc za všechny ty roky, co jsem se tu neukázal. Támhle Gunther,“ ukázal přes stůl na postavu v bílém špinavém hábitu. „Taky hledá místo, kde by se mohl usadit, jen nemůže moc vykonávat nějaké těžké práce. A ostatní…“

„Rádi bychom vám pomohli se žněmi,“ skočil mu rychle do řeči Bethor. „A potom bychom opět vyrazili na cesty.“

„Se žněmi?“ podivil se starý Franz. „Co vy můžete vědět o žních, pánové?“ změřil si pohledem jejich elegantní šaty. Bylo vidět, že je tou otázkou zaskočil. „Hah! Na tom nezáleží. Však já vás to naučím včas. Stejně, letos je vůbec nějaká podivná úroda,“ zachmuřil se. „Klasů je sice hodně, ale také dost vyhublé. Nikdy jsem nic podobného za padesát let neviděl.“

„To znamená neúrodu?“ vyhrkl Thule. Farmář zavrtěl hlavou.

„Ale ne, neúroda nebude. Na zimu by toho mělo být habakuk. Jen je zvláštní, že takhle hubené klasy jsou náchylné k nemocem, ale zatím nemáme zprávy o žádné zničené úrodě.“

„Darovanému koni na zuby nekoukej, říkávala moje máti,“ ozvala se máma Diesalvenová. „Dokud nad námi Světlo drží ochrannou ruku, nemáme se čeho bát.“ Franz se široce usmál.

„A to je zase pravda. Hubené nebo tlusté klasy, hlavně že je dost obilí. Jo mimochodem,“ zamával znovu tuřínem, který se na vidličce držel už jen silou vůle. „Asi vím, co by se tu pro našeho Gunthera našlo.“

Gunther zvedl hlavu a podíval se na starého Diesalvena. „Jak jste na tom s chůzí?“ zeptal se ho farmář.

„No, když mám dost času a něco k pití s sebou, dojdu docela daleko.“

„Výborně. On totiž kousek odsud bydlí rybář Nefara se ženou. Albert a Lilith. Občas si sem zajdou pro jídlo a prodat úlovky, jenže poslední týden se vůbec neozvali. Máma si dělá starosti a myslí si, že by za nimi měl někdo jít. Případně jim donést nějaké zásoby.“

„To mi připomíná tu dětskou pohádku,“ poznamenal Hans. „O holčičce s červenou čepicí, co ji rodiče poslali k babičce přes les samotnou a sežrala ji divá zvěř.“

„Jenže my neposíláme holčičku přes les,“ zakřenil se Gunther. „Ale leperáka k rybářovi.“

Diesalvenovi se na moment ocitli v rozpacích, protože nevěděli, jestli se můžou smát, či nikoli.

„Ano, tak nějak. Ale nemůže se vám nic stát, Gunthere. Zvířata na takhle vážně nemocné neútočí a z malomocného moc kořisti nekouká. Král hlídaný výkvětem své armády by nemohl být víc v bezpečí.“

„Tak dobře,“ usmál se Gunther. „Když mi ukážete, jak se k nim dostanu, můžu jít hned po obědě.“

 

Gunther se s pomocí své hole těžce posadil pod rozcestník. Vytáhl z brašny čutoru s vodou, třesoucími prsty ji otevřel, stáhl si pruh látky z obličeje a hltavě se napil. Měl za sebou nečekaně obtížnou cestu a to nebyl ještě zas tak daleko od Cinderhomu. Starý Diesalven mu sice řekl přesně, kudy má jít, ale nějak se zapomněl zmínit o tom, že to jezero, u kterého Nefarovi bydlí, se nachází v kopcích. Opřel se o rozcestník a těžce oddechoval.

 

Už to nemá cenu. Je po nich.

„To jsi říkal i o Mordisovi a Tragovi a dalších,“ zašklebil se Gunther. Sám sebe svým cynismem překvapil. „A já už stejně nemám na to, abych pro tebe cokoliv udělal. Mrháš tu svým časem.“

O tom se ještě přesvědčíme, Arcane. Říká ti něco jméno Andorhal?

„Ne,“ odvětil se znechuceným výrazem Gunther.

Brzy jej poznáš.

„K čertu s tebou,“ zapřel se Gunther o hůl a vyšvihl se na nohy. Chvíli mu trvalo, než nabral rovnováhu, potom zvedl brašnu se zásobami pro Nefary a pokračoval v chůzi. Cítil však, že je něco špatně, i když by to v tuhle chvíli nepřiznal ani sám sobě. Odevzdanost, se kterou mluvil se svým trapitelem, ho také zaskočila. Že už by se tak moc měnil?

 

Po pár hodinách a mnoha dalších přestávkách stanul Gunther u jezera, na jehož břehu se krčila rybářská chata. Před ní stála břevna a na nich byly pověšeny ryby a schly sítě. Gunther se dobelhal k chatě, ale něco mu přišlo divné. Ryby na břevnech nebyly celé. Něco je ohryzalo.

„Haló? Nefarovi?“ zavolal nejistě Gunther. Nic se však neozvalo. Otevřel dveře a znovu zavolal. Nic. Pak si ale všiml škrábanců na dveřích a faktu, že měly vyražený zámek. Zděšeně ucouvl a pevněji sevřel svoji hůl. Najednou zaslechl podivné mručení, táhlé a nelidské.

„Alberte? Lilith?“ Mručení přešlo v hladové vrčení. Gunther se rozhlédl, co by mohl ještě použít jako zbraň. Proti nějakému divokému psu se mu nechtělo jít jen s holí.

Vstoupil do kuchyně a byl by vykřikl, kdyby ho nějaká zrůda nesrazila na zem. Nestačil si ji ani prohlédnout, cítil jen její příšerný puch a slyšel její vřískot. Pád na zem mu vyrazil hůl z ruky a zanechal ho bezbranného, zatímco se na něj zrůda sápala. Levým předloktím se ji snažil držet od těla, zatímco pravačkou se marně natahoval po holi. Zrůda však měla mnohem větší sílu než on. Bylo mu jasné, že ji nemůže udržet. Vzdal se hole a místo toho zašeptal dlouho nepoužívané kouzlo. Vymrštil pravačku před sebe a vzniklá tlaková vlna odrazila smradlavou obludu na druhý konec kuchyně.

 

Pokusil se rychle zvednout, ale ani vlna adrenalinu mu nedala dost síly, takže se ihned těžce zapotácel. Příšera se vyhrabala z trosek kuchyňského stolu a zuřivě se rozhlížela po své kořisti. Gunther se zaměřil na kručící hromadu zapáchajícího masa a ve své mysli pátral po použitelném kouzlu. Nechtěl použít nekromancii, dnes ne. Nechtěl, aby si ho ten hlas opět dobíral. Ne, dnes to vyřídí jinak.

 

Nemrtvý se znovu vyřítil jeho směrem. Gunther se zapřel tenkou nohou, napřáhl se a vykřikl magickou formuli. Obluda narazila do neviditelné stěny a zatímco se zmateně rozhlížela a opakovaně se pokoušela prorazit bariéru, vykřikl Gunther jiné kouzlo a nemrtvý vzplál jasným plamenem. Prudkým pohybem ruky vyhodil oživlou mrtvolu oknem ven z chatky, kde se v agónii ještě notnou chvíli rychle převalovala ze strany na stranu. Adrenalin klesl na normální hladinu a Gunther se zhroutil na kolena. Pozoroval ožehlý otvor v chatrné stěně i své vlastní dlaně. Zvládl to. Prudce oddechoval, jako kdyby za sebou měl několikahodinovou bitvu, ale žil a nezničil si tělo ani mysl ještě víc. Rozhlédl se a hubenou rukou sáhl po holi, s jejíž pomocí se znovu vydrápal na nohy.

 

Kdysi to byl Albert Nefara, o tom nebylo pochybu. I ohořelé a znetvořené ostatky jasně prozrazovaly muže, který kdysi mohl odpovídat popisu. Gunther do nehybného těla strčil holí a znechuceně si odplivl. Kdo mu mohl něco takového provést? A kde byla Lilith? Obrátil se nazpět do chatky. Jednou rukou se opíral o hůl a druhou otevíral nahnilé dveře místnůstek chajdy. Jedny ale nešly otevřít. Gunther se do nich opřel vší silou i váhou, ale nešlo to. Někdo zevnitř něco vzpříčil. Povzdechl si a opsal na dveřích zčernalým prstem kruh o velikosti talíře a přitom mumlal nějaká zaříkadla. Pomyslný kruh zamžikal a za malý moment se v jeho místě utvořilo jakési mihotavé okénko, jako kdyby v tom místě místo dveří najednou byla vodní hladina. Gunther nahlédl skrze kouzelný průzor a hned mu bylo jasné, proč nešly dveře otevřít. Byly zaražené nejspíše jedinou skříní, kterou měli Nefarovi k dispozici.

 

Za dveřmi se ukrývala ložnice, pokud tak mohl soudit z chudé postele. Nefarovi rozhodně nežili v přebytku. Na lůžku spatřil Gunther něčí tělo, rozežrané nějakou odpornou chorobou. Ohromné černé boláky, ruce i nohy napjaté v křeči a prázdné mrtvé oči, které se upínaly ke světlu procházejícímu skrze špinavé okno. Lilith. Určitě to byla Lilith. Mrtvá a znetvořená Lilith. Gunther se znechuceně odvrátil a nechal mihotající okénko, aby se rozplynulo. Vyklopýtal ven a tam se posadil na studenou zem.

„Co se stalo?!“ vykřikl.

se stalooo…talooo…looo…, odpověděla mu ozvěna od okolních kopců. Mezi nimi zahlédl kouř z komínů Cinderhomu.

„Vím moc dobře, že mě slyšíš,“ zasyčel vztekle. „Odpověz!“

pověz…věz…

Sevřel hůl tak pevně, až mu zbělaly kloubky na prstech. Hněv mu rozpumpoval krev v úzkých žilách a zrychlil mělký dech. S námahou vstal a obešel chajdu. Zastavil se před ohořelou mrtvolou, která nejspíš ještě před týdnem byla Albertem Nefarou a zamračil se. Pustil se hole a ta potichu dopadla na zem. Chvíli zápasil s rovnováhou, ale pak napřáhl obě ruce nad tělo, zavřel oči a začal odříkávat zakázané formule. Z těla vylétla Nefarova duše, slaboučká a pokřivená, ale byla to jeho duše. Guntherovi se před očima míhaly okamžiky Albertova dětství, jeho života rybáře, svatby s Lilith a stavby jejich společného domu. A taky dne, kdy k nim přišel zvláštní host. Oděný v černém, kápi lemovanou podivnými znaky i to, jak se jim po jeho odchodu udělalo hrozně zle. Ale Gunther sám pocítil, jak jeho vlastní síla roste. Už nepotřeboval hůl, aspoň na čas ne. Vysál ze znesvěceného těla vše, co mohl, a pak se sehnul pro svoji hůl. Chytil ji jako sekeru za topůrko a lehce s ní zamával. Byl to moc hezký pocit. Už se necítil tak prázdný, spíše naopak. Plný sil a energie. Do Cinderhomu by teď mohl i běžet. Ale ne, nemůže svojí nově nabytou silou plýtvat na takové hlouposti. Tohle byl jen začátek. Brzy načerpá víc síly a víc moci, až se nakonec svému trýzniteli bude moci postavit.

„Zničím tě!“ zařval. „Ať jsi, kde jsi, nakonec tě porazím!“

porazííím…razííím…zííím

 

 

Nefarovi jsou mrtví

 

Klep!

Buch!

Cvak!

Franz Diesalven nahlédl pod svůj hrnek a nasadil ten nejneutrálnější výraz, jaký kdy jeho spoluhráči viděli.

„Tři čtyřky,“ řekl po chvíli a rozhlédl se po svých spoluhráčích. Creed se hryzl do rtu a podíval se na své kostky.

„Tři pětky,“ otočil se na Bethora. Mág lehce škubl nosem a zabubnoval prsty na desku stolu, na němž se už usadily čtyři ztracené kostky. Z Hiramovy tváře nedokázal nic vyčíst. Popozvedl hrnek a pozorně si jej přitom zakryl dlaní, aby ani Creed, ani Diesalven nemohli zahlédnout, co pod ním ukrývá.

„Čtyři dvojky,“ zahlásil. Franz přimhouřil oko a změřil si podezřívavě Icesharda. Mág starému farmáři uhnul pohledem a polkl. Malý okamžik ticha a pak se opřel do židle.

„Pět dvojek,“ usmál se samolibě. Hiram si zajel rukou do vlasů. V lhářových kostkách byl dobrý, ale oproti starému Diesalvenovi si přišel jako naprostý zelenáč. Přejel pohledem kostky a malou hromádku peněz, o kterou hráli. Olízl si nervózně rty.

„Blaf,“ špitl tišeji, než by si přál.

„Co prosím?“ naklonil se k němu Franz s lišáckým úsměvem. „Asi jsem vás přeslechl.“ Hiram dobře věděl, že šance, že by tam opravdu mohlo být pět dvojek, byla nízká. On sám žádnou dvojku neměl.

„Blaf,“ zopakoval hlasitěji, i přes varovný Bethorův pohled. Franz pokrčil rameny a zvedl svůj hrnek, stejně jako všichni ostatní u stolu. Hiram se podíval na kostky svých soupeřů a pobledl. Tři dvojky u Bethora a dvě u Franze. Naštvaně zvedl jednu ze svých kostek a posunul ji k ostatním. Ze čtyř se stalo pět.

 

Gunther vrazil do místnosti s hráči jako velká voda.

„Ale, ale, co ten spěch?“ podivil se starý Diesalven. „Jak to šlo u Nefarů?“ Když ho Gunther zaregistroval, trochu se zarazil, ale hned se vzpamatoval.

„Dobře, velmi dobře,“ zamumlal. „Bethe, můžeš na chvíli?“ Bethor se zadíval na stůl i na potenciální výhru.

„Ovšem. Nebude vám to vadit, že ne, pánové?“ Diesalven zavrtěl hlavou.

„Jasně že ne. Chvíli prostě budeme hrát bez vás.“ Bethor přikývl a zvedl se ze židle.

„Co se děje, Gusi?“

„Tady ne. Kde je Thule a Hans?“

„To nevím, proč?“ Bethorův tón zněl dost znepokojeně.

„Musíme ven, někam, kde nás nikdo nebude poslouchat.“

„Na tohle jsou dobré stáje,“ zahučel od stolu Franz.

Klep!

Cvak!

 

Diesalvenovy stáje byly celkem velké, neboť starý farmář vlastnil hodně koní i na poměry okolí Stratholmu, kde byli koně velmi běžní. Mezi čtrnácti hlavami vznešených zvířat se Gunther necítil o moc pohodlněji. Skoro měl strach, že i koně mu rozumí. Smekl si klobouk a uhladil si mastné a zpocené vlasy.

„Nefarovi jsou mrtví,“ oznámil stručně.

„Cože?“ vyhrkl Bethor a zbledl ještě víc, než když ho před dvěma koly Franz obehrál se sedmi trojkami. „Jak? Kdy?“

„Nevím. Alberta jsem našel jako…jako nemrtvého. A Lilith zabila nějaká choroba, nejspíš mor.“

„Obyčejný mor nedělá z lidí nemrtvé,“ namítl Bethor, když se trochu vzpamatoval. Pohlédl Guntherovi do skelných očí a spatřil v nich strach. „Takže ty si myslíš…“

„…že tu někde pobíhá divoký nekromant? Ne, myslím, že ne.“

„Hloupost. Kdo jiný by něco takového zvládl?“

„Co když ten mor nemá nikoho zabít, ale namísto toho z něj udělat nemrtvého?“ Nějaká kobyla si těžce odfrkla a oba čarodějové sebou trhli. Kůň zahrabal kopytem a vrátil se ke krmení.

„Dovedeš si vůbec představit, co by taková čertovina dokázala napáchat?“ zeptal se s hrůzou v očích Bethor.

„Právě že dovedu. S tím musíme něco dělat, než se to rozšíří.“

„My jako Řád čisté smrti?“ Gunther se na svého přítele udiveně zadíval.

„Uvědomuješ si, že je to celé jen náš mládenecký výstřelek, že jo?“ Bethor pokrčil rameny.

„Ono je lepší si to, jaké odpornosti pácháme, něčím zdůvodnit,“ ušklíbl se. „Ty bys to z nás měl vědět nejlíp.“

„To byla pěkně kýčovitá věta,“ zamračil se Gunther. „I na tebe. Pojď, musíme sehnat zbytek toho tvého řádu.“

 

„A jsi si jistý, že tihle nemrtví jsou výsledky toho moru?“ zeptal se Thule. Vypadal stejně rozčileně jako Diesalven a Bethor.

„Jsem,“ podíval se mu Gunther zpříma do očí. Thule ten pohled dlouho nevydržel.

„Mě spíš trápí jiná věc,“ ozval se Diesalven. „Říkáte, že Nefarovi jsou mrtví. Oba. Co jste udělal s jejich těly? Nemůže je teď vzkřísit někdo další?“

Jestliže doposud byla Guntherova tvář bledá, teď zbělala úplně. Jednou rukou nahmatal za sebou židli a těžce se posadil. Bethor s Thulem mu hned přiskočili na pomoc.

„Děje se něco, Gusi?“ zeptal se starostlivě Thule.

„Já blbec,“ zašeptal Gunther. „Měl jsem to tam všechno spálit. Teď je jen otázka času, než přijde někdo další a použije je znovu.“

„Hm, jenže teď už je pozdě,“ poznamenal Diesalven, rozpřáhl ruce a otočil se po půlkruhu. Thule po něm střelil pohledem.

„Třeba to byli jen jediní nakažení. Třeba jsi to zarazil hned na začátku,“ uklidňoval Gunthera.

„Ne,“ zavrtěl Gunther hlavou. „Je tu něco, co bych vám měl říct.“ Zvedl hlavu a všechny si prohlédl. „Už nějaký čas slyším hlas. Ale ne, nezešílel jsem,“ dodal rychle, když uviděl obličeje svých přátel. „I když se o to ten někdo dost snaží. Pořád se mě pokouší přesvědčit, abych odcestoval na sever. A taky mi řekl jedno jméno, které za tím nejspíš stojí.“

„Jaké jméno?“ zeptal se Bethor.

„Mluvil o někom jménem Andorhal. Měli bychom ho najít, on bude nejspíš tím zdrojem.

„Andorhal?“ zopakoval Thule a Gunther přikývl. Ostatní mágové se na sebe zmateně podívali.

„Gusi,“ řekl po chvíli Thule. „Jak dobře znáš Lordaeronskou říši?“

„Co to s tím má co dočinění?“ podivil se Gunther.

„Docela dost,“ přitakal Diesalven. „Mistře Arcane, Andorhal není člověk. Je to město na západ odsud. A to dost významné město.“ Gunther vykulil překvapeně oči.

„Opravdu?“ Cítil se dost zahanbeně, když to uslyšel. „Jak je daleko?“

„Ty jsi vážně zeměpisu nikdy nepřikládal nějakou důležitost, co?“ zamrkal Thule.

„Jak je to daleko?“ zopakoval Gunther ostře. Mágové pokrčili rameny.

„Těžko říct. Na koních možná tak týden cesty. Je to hned u Darrowmerského jezera pod Alterackými horami. Ty už snad znáš,“ přisadil si Bethor, když po něm Gunther střelil pohledem.

„Ano, ty znám. Takže za týden na koních? Hansi, tvůj otec má hodně koní, nemohl by nám nějaké půjčit na cestu tam?“ Zraky členů Řádu čisté smrti se obrátily na Hanse.

„Nevím,“ pokrčil rozpačitě rameny. „Pět koní žádný farmář jen tak nepustí. Ale můžu mu zkusit vysvětlit naši situaci a pak možná povolí.“

„Jen ne moc podrobně,“ ozval se Thule. „Neměl by vědět, co děláš, Hansi. A taky by nebylo rozumné šířit paniku, která ani nemusí být opodstatněná.“

 

„Já věděl, že to všechno zní moc dobře, než aby to byla pravda,“ založil Franz chlupaté paže na hrudi.

„Nebude to napořád,“ ujišťoval otce Hans. „Brzy se vrátíme a snad ještě stihneme žně.“

„To si nemyslím,“ zakroutil starý farmář s letmým úsměvem hlavou.

Thule, Bethor a Hiram osedlávali koně, které jim Franz zapůjčil, zatímco Gunther seděl na stoličce a kontroloval zásoby na cestu.

„Možná bych tu měl zůstat,“ řekl opatrně Hans.

„Nesmysl,“ odmítl jej starý Diesalven. „Každý jsme k něčemu předurčeni a u tebe to farmařina není. A navíc, jestli je opravdu v Andorhalu taková pohroma, jak říkáš, budeš víc k užitku tam. Nakonec, třeba se vrátíš jako hrdina, který se svými přáteli zachránil celé město.“

Hans se vrhl otci do náručí a pevně ho objal. Mágové a voják se po něm na moment ohlédli.

„Mám tě rád, tati,“ řekl mu. Franz se objetí nebránil, spíše naopak.

„Já tebe též, Hansi,“ povzdechl si. „Vždyť jsi jednou můj syn!“ Hans pustil farmáře a kývl.

„Správně. Děkuju, že jsi mě nikdy nezavrhl, ani potom, co jsem odjel.“ Franz se div nepokřižoval.

„Chraň Světlo. Hanbou bych se propadl, kdybych měl vlastní dítě zapudit. Ale teď už bys měl jít, tví přátelé na tebe čekají,“ ukázal tučnou bradou na nekromanty, kteří právě upevňovali zásoby jídla a pití spolu s dekami a pár nástroji na koňská sedla. Hans přikývl, ještě jednou se s Franzem objal a došel ke koním.

 

Členové řádu se vyhoupli do sedel, i když Guntherovi museli hodně pomoct, aby se v něm prvních pár vteřin, než získal stabilitu, udržel. Franz se na ně hrdě zadíval a pozvedl při tom slamák.

„Neboj se, tati, zanedlouho jsme zpátky,“ usmál se na farmáře Hans.

„Nu dobrá,“ zašklebil se starý Diesalven. „Beru tě za slovo. Do tří týdnů ať jsi zpátky, nebo se radši nevracej vůbec.“

 

 

Slaboučké světélko

 

Prudký déšť bubnoval do kápí, klobouků a hřbetů zvířat, stejně jako do lesa okolo nich. Gunther se choulil do svého pláště od Bartola, ale po letech ve skladu Tol Baradského vězení už nechránil tak dobře. Ani ošuntělý klobouk netěsnil tak dobře, jak by měl, a prořídlé vlasy měl rychle zmáčené deštěm. Už byli na cestě pátý den, ale až dnes je přepadl takový liják. Bethor ale trval na tom, že musí jet dál, dokud to půjde. Snad narazí na nějaké přístřeší.

To určitě, pomyslel si Gunther. Od chvíle, co před dvěma dny odjeli z Darrowshiru, nepotkali ani živáčka. I koně toho začínali mít dost. Gunther věděl, že jeho kůň ho ponese mnohem neochotněji, než kteréhokoli z jeho přátel, ale teď byl obzvlášť neklidný. Průtrž mračen mu vůbec nepřidala.

 

Thule si vyčaroval malou neviditelnou zástěnu proti dešti, aby se mohl podívat od mapy. Všichni se během té chvilky, kdy pán z Fenrisu brejlil do stařičké mapy, snažili schovat blíž ke kmenům stromů a aspoň částečně se tak uchránit před deštěm. Hiram déšť snášel nejlépe, ale i on měl mokrých šatů i jídla plné zuby.

„Pane Ravenclawe,“ ozval se nečekaně právě Hiram, který si až doteď na nic nestěžoval. „Prosímvás, řekněte mi, že v té mapě je poblíž nějaká vesnička nebo aspoň zájezdní hospoda!“ Thule ani nezvedl hlavu, jen se mračil do mapy. Neviditelná bariéra se začala trochu mihotat a na Ravenclawa dopadlo pár kapek. Naštvaně mávl rukou nad sebe a zástěnu tím posílil. Na výsledku jeho hledání to ale nic neměnilo.

„Zatraceně!“ zaklel. „Kvůli tomu pitomému dešti se vůbec neorientuju!“

„Půjč mi to,“ vytrhl mu mapu z rukou Bethor. Thule jen rychle mávnutím paží přesunul neviditelný deštník nad Icesharda.

 

Po chvilce ticha, které narušovalo jen souvislé bušení kapek do země, stromů, lidí a koní, Bethor vztekle zavrčel. Nevedl si o nic lépe, než Thule, a to mu stresu neubralo.

„Co teď?“ zeptal se ho Thule. Bethor se už už nadechoval k nějaké jedovaté odpovědi, když tu Diesalven ukázal kamsi mezi stromy.

„Podívejte!“ zvolal. „Támhle svití nějaké světlo!“ Všichni čtyři se otočili ukázaným směrem. Mezi šnůrami dešťových kapek a zplihlými stromy se zablesklo slaboučké světélko. Nebylo silné ani trvalé, ale bylo tam.

„Zvládnou to koně přes les?“ zeptal se opatrně Gunther, aniž by spustil oči ze záblesku.

„Radši ať tomu tak je. Hejá!“ vykřikl Hiram a práskl otěžemi. Kůň to nečekal, ale naštěstí se ve svém zvířecím mozku bleskově rozhodl, že bude lepší člověku na zádech věřit, než se jej pokusit shodit. Rozběhl se skrz les, který naštěstí nebyl příliš hustý ani hrbolatý a přestože to nebylo ideální prostředí pro koně, oba ostatním brzy zmizeli z dohledu.

„Tak jo,“ povzdechl si Bethor. „Za ním!“

 

Když les za pár minut skončil, stanuli na okraji pšeničného pole. Tady na ně déšť udeřil ještě silněji. Také hned spatřili zdroj světla. Bylo jím okno farmy nalevo od nich. Než k němu ale vyjeli, na moment při pohledu na pšeničné klasy strnuli.

„Je to…“ začal Thule.

„Je to stejné jako v Cinderhomu,“ přikývl ustaraně Diesalven.

„Co se to tu děje?“ zeptal se spíš sám pro sebe Bethor a otočil se na Gunthera. Ten neříkal nic, ani se pod vrstvou látky, která zahalovala téměř celé jeho pokřivené tělo, nepohnul.

„Hej! To můžeme řešit, až přestane tak šíleně pršet!“ křikl na ně Hiram a zamířil k velkému domu na farmě, v němž nejspíš žil její majitel.

 

Zabouchali na dveře, opatrně, ale důrazně. Chvíli slyšeli jen dupání a skřípání.

„Kdo je tam? A co chcete?“ ozval se po chvilce mužský hlas.

„Prosím vás, pane,“ zkusil to Thule. „Jsme na cestě a potřebujeme se někde schovat, než přejde déšť.“

„Chm, to určitě. Já znám ty vaše triky! Táhněte do prdele a vzkažte tomu svému pánovi, že já o jeho bláboly nestojím. Ať si celou tu svoji rovnost všech strčí za klobouk!“

Mágové se na sebe udiveně podívali.

„Jakému pánovi?“ zeptal se opatrně Diesalven.

„Á, tak vy tak!“ vykřikl muž za dveřmi. „Nechtějte, abych se nasral! Jinak s váma pohnojím pole!“

„Ne! Poslyšte, my nemáme tušení, o kom tu mluvíte, ale rozhodně k nim nepatříme. Pro Světlo, pusťte nás dovnitř!“ zaprosil znovu Thule. Zevnitř se ozvalo slabé šeptání, kterému nemohli rozumět.

Za malý okamžik cvakla klika u dveří a někdo je pootevřel.

„Tak pojďte,“ řekl trochu neochotně muž. Než ho mohl kdokoli zadržet, otevřel Thule dveře dokořán a jen rychlá reakce ho zachránila před tím, aby se napíchl na špičku kopí. Ihned zase vycouval ven.

Sedlák stál pár metrů ode dveří a mířil krátkým kopím přímo na návštěvníky.

„No to se podívejme,“ zabručel a změřil si mágy. „Nejdřív mi odlákáte všechny podomky svými kecy o rovnosti a jedovatými řečičkami o spravedlivém boji proti vrchnosti, a teď máte tu drzost, že mi vlezete na moji farmu a klepete na moje dveře. Tak pojďte dál. Pojďte si pro smrt,“ zavrčel nepřátelsky.

„Pane, neblázněte. My jsme jen cestující. Chceme se jen schovat. Nechceme vám ublížit. Copak vypadáme, jako nějací fanatici?“ argumentoval dále Thule. Farmář si je změřil.

„A co támdleten,“ hodil bradou ke Guntherovi. „Proč je zafačovanej?“ Thule se podíval na Gunthera a pak zase na sedláka.

„Je malomocný, příteli. Vezeme ho do Andorhalu a chceme tam hledat pomoc.“ Sedlák sklonil kopí, ale stále ho pevně svíral.

„Do Andorhalu? Vy nic nevíte?“ Zmoklí mágové se na sebe už ani nedívali. Bylo to zbytečné.

„Promiňte, ale co bychom měli vědět?“ zeptal se Bethor.

„Pojďte dovnitř,“ pozval je rychlým gestem sedlák dovnitř. „Tohle chvíli zabere.“

„Děkujeme vám mockrát. A…víte, jsme tu na koních…“

„Jasně, jasně,“ kýval sedlák nepřítomně hlavou. „Hanku! Je to dobrý, můžete vylézt!“

 

V patře se ozvalo šoupání a skřípění dveří a za pár chvil po schodech opatrně sestoupil další farmář, od pohledu mladší než ten s kopím. V rukou držel napjatou kuši. Když ale uviděl sedlákův pohled, spustil ji, stále si však uchovával podezíravý pohled.

„Hanku, běž tady pánům schovat koně před tím lijavcem,“ požádal ho sedlák. „A vy se, pánové, posaďte,“ ukázal ke stolu nedaleko krbu. Hank se navlékl do pláště, obul se do vysokých bot a z věšáku si vzal nízký kožený klobouk, promazaný rybím olejem. Schody znovu zaskřípaly a sešla po nich žena středního věku. S nervózním úsměvem si měřila mokré příchozí. Gunther neměl pocit, že by jim nevěřila, ale velký nůž, který se snažila schovat v jednom ze svých širokých rukávů, mu moc důvodů k důvěře nedával.

„Glorie, polož tu kudlu,“ zavelel farmář manželce. „A dojdi pro Andreu, máme hosty.“ Gloria se zatvářila rozpačitě, ale potom nůž odložila na krbovou římsu a vrátila se po schodech nahoru. Za malý moment se vrátila spolu se zhruba sedmiletou dcerkou.

„Tak tedy,“ začal sedlák. „Já jsem Gahrron, ale klidně mi říkejte Del, jako všichni tady.“ Mágové se usadili ke stolu a Del opřel své kopí o stěnu.

„Těší nás, pane Gahrrone. Jmenuju se Thule Ravenclaw z Fenrisu a tohle jsou moji společníci,“ ukazoval Thule postupně na členy Řádu čisté smrti. „Mistr Bethor Iceshard, dalaranský mág; tohle je Hans Diesalven z Cinderhomu, sir Hiram Creed, veterán z Druhé války a…“ zarazil se, když ukázal na postavu skrytou pod vrstvami látek. „Gunther Arcanus z Mordisu.“

„Z Mordisu?“ podivil se Del. „To je někde v horách, ne?“

„Vy jste tam byl?“ zahuhňal zpod látek Gunther. Del zavrtěl hlavou.

„Ne. Ale slyšel jsem o tom místě. Prý tam mají netvora. Napůl člověka a napůl býka. Je to pravda?“

„Ovšem že není,“ usmál se Thule dřív, než mohl Gunther otevřít ústa. „Jak by mohlo něco takového existovat?“ Del přimhouřil oko a těkal pohledem z jednoho mága na druhého.

„Glorie!“ zahalekal na manželku. „Opatři pánům něco k snědku, určitě mají hlad.“ Glorie si cosi zamručela pod vousy a zašla do vedlejšího pokoje. Malá Andrea se ostýchavě přiblížila ke stolu a vylezla tátovi na klín.

Dveře vrzly a dovnitř vstoupil podomek Hank. Oklepal si kožený klobouk od dešťové vody a spolu s mokrým pláštěm jej pověsil na věšák u dveří. Vyzul si vysoké pracovní boty a přezul se do domácích bačkor.

„Hanku, poď sem,“ zakýval na něj prstem Del. Podomek se došoural ke stolu a sedl mezi Bethora a sedláka. Glorie se mezitím vrátila z kuchyně a nesla s sebou malou porci uzeného na dřevěném tácu. Položila jej na stůl a nakrájela na tenké kousky. Andrea se hned po jednom natáhla. Del jí trochu pohoupal na klíně a pobídl hosty, ať si také vezmou.

„Pane Dele,“ ozval se Bethor. „Co se tu v okolí děje? Neřekl bych, že máte ve zvyku vítat hosty s kopím v ruce.“ Del zrudl.

„Šest chlapů jsem tu měl. A všechny mi je odlákali. I předáka. Že prý svrhnou tyranii a budou nesmrtelní a tyhle sračky.“

„Dele!“ okřikla ho Glorie.

„Promiň, drahá,“ obrátil Del oči v sloup. „Tohle se neříká, Andrejko. No, každopádně mi zbyl jen tady Hank.“

„Já jsem slyšel, co dělají v tom svým kultu,“ přikývl Hank. „Prý tam provozujou nějaký čáry a nosí černý hadry a otravujou dobytek.“

„Ale kdo?“ zeptal se Bethor. Del se podrbal na hlavě.

„Říkaj si Kult zavrženejch nebo tak nějak.“

„Jsou tu už hezkých pár měsíců, ale poslední týdny jsou drzejší a drzejší,“ přikývl Del. „Ti šmejdi obcházejí statky a rekrutují nový členy.“

„A proč s tím vrchnost nic nedělá?“ zeptal se Thule. Del se ohlédl, i když je těžko mohl někdo odposlouchávat. I kdyby se nějakému špehovi chtělo stát za oknem na dešti, rány kapek do okenních tabulí byly tak silné, že by stejně nic neslyšel.

„Podle mě o tom ani neví,“ naklonil se nad stůl. „Podle mě si to ten kult dokázal nějak zařídit, že se o nich nedozvěděli a tak si v klídku verbuje další a další členy.“

„Tak pošlete někoho do Hearthglenu,“ navrhl Hiram. „Lord Fordring by vám určitě mohl pomoci.“ Hank se hořce uchechtl.

„Lidi říkají, že se starej Fordring pomátl. Prý dokonce ukrýval orka. Věřili byste tomu? Co my víme, co s těma zrůdama vymejšlí.“

„Krom toho, my platíme daně Barovům, ale ti chudejm lidem nepomáhají,“ přidal se Del. „Když nemáte ověření nebo peníze, nedostanete se ani na ten jejich hrad na ostrově, natož přímo k nim.“

„Je to bída,“ shrnul Hank téma a natáhl se špinavou rukou po plátku uzeného. Bethor se tázavě podíval na své kolegy. Nepotřebovali slova. Jen přikývli.

„Poslyšte,“ olízl si rty. „Myslíte, že by k sobě pustili mágy?“

„Mágy?“ vykulil oči Del a poškrábal se na zarostlé bradě. „No, vlastně proč ne? Vždyť i baronova dcera je mág.“

„Já vím,“ řekl obdivně Bethor. „Arcimágyně Jandice Barová, nejlepší iluzionistka v dějinách Dalaranu. A taky nevypadá špatně,“ dodal, načež se Thule ušklíbl.

„Teď jsem rozuměl sotva tý poslední větě,“ spráskl Del ruce. „Ale za pokus by to asi stálo. Až přestane pršet, mohl bych vám půjčit člun, na kterým byste se dostali na ten jejich ostrov.“

„To by bylo skvělé, pane Gahrrone. Unesla by ta loďka nás všechny?“ zeptal se Diesalven. Del si je pohledem změřil.

„Asi jo. Ale koně s váma nemůžou.“

„Mhm,“ zamručel Thule. „Pane Gahrrone, vím, že jsme vaší pohostinnosti už zneužili dost, ale stejně bych vás chtěl požádat, jestli byste nám naše zvířata neohlídali, než se vrátíme od Barovů. Samozřejmě že vám za to zaplatíme.“

Del se poťouchle usmál.

„Víte co? Uzavřeme menší sázku. Když přesvědčíte Barovy, aby nám pomohli a rozprášili ten hloupý kult, tak vám koně pohlídáme zdarma. Když je nepřesvědčíte, pak až zaplatíte. A když se nevrátíte, tak si je nechám. To zní fér, ne?“ Diesalvenovi se zkřivila tvář při pomyšlení na ztrátu rodinných koní, ale nakonec přikývl.

„No dobrá,“ řekl Hans. „Lepší nabídku od nikoho jen tak nedostaneme.“

„To doopravdy ne,“ usmíval se sedlák.

 

Déšť už dávno utichl, ale země byla stále mokrá. Gunther seděl na kládě u malého mola a pozoroval své přátele, jak spolu s Hankem nakládají skrovný majetek na člun. V mlze, která se zvedala, matně rozeznával obrysy velkého hradu, sídla mocného rodu Barovů.

„Gusi?“ Zvedl hlavu a uviděl Thuleho, jak se nad ním sklání. Kývl hlavou a Thule se posadil na mokrou kůru klády hned vedle Gunthera. „Říkal jsi, že slyšíš nějaký hlas, co se tě snaží přesvědčit, abys páchal zlé věci, že?“

„To ti trvalo pět dní, než ses mě odhodlal zeptat?“ ušklíbl se cynicky Gunther. „Ale jo, říkal jsem to. A je to vážně tak.“

„Jak ten hlas zní?“ zajímal se Thule.

„Mrazivý, nelidský…“ hledal Gunther obtížně slova. „…Mrtvý. Proč se ptáš? Ozývá se ti?“ nadzvedl se na rukou. Ta otázka ho vytrhla z dosavadní letargie. Thule jen zavrtěl hlavou.

„Ne. Jen jsem chtěl vědět, čím si procházíš.“

„Procházím si hnilobou zaživa a postupným šílenstvím,“ podotkl Gunther.

 

„Všechno naloženo?“ zeptal se sedlák Gahrron Diesalvena, který pokládal zásoby do člunu. Hans přikývl.

„Ano, pane Gahrrone. Děkujeme vám mockrát.“

„To já budu děkovat vám, jestli dokáže přesvědčit naše milované pány,“ usmál se na něj Del. Gunther s Thuleho pomocí nastoupil do člunu a Hiram s Bethorem se chopili vesel, zatímco Hans se ještě ujišťoval, že vše je dobře přivázáno. Vesla se zařízla do vodní hladiny a Del s Hankem zatlačili do zádě loďky. Člun odrazil od břehu. Farmáři stáli na molu a pozorovali pětici, dokud jim úplně nezmizela v husté mlze nad Darrowmerským jezerem.

 

 

 15 - 19 | 20 - 24 | 25 - 28

 

 

>Fan fiction<

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.