Nezlomný (25-28)

• Mordecay
• 27.03.2017
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Prchněte!

 

Nad Darrowmerským jezerem vládlo ticho a mlha. Jediný zvuk, který pět mužů v malé loďce slyšelo, bylo slabé šplouchání, když se vesla člunu ponořila pod vodní hladinu, po dešti klidnou a nehybnou jako zrcadlo. I v mlze se dalo rozeznat, kterým směrem plují a zatímco se od nich čím dál více vzdalovaly břehy Gahrronova statku, tím blíže se ocitali siluetám smutných věží hradu Barovů. Caer Darrow byl centrem jejich moci, jejich velkého a mocného panství. Stále ještě měli dlouhou cestu napříč vodami jezera, ale přesto jim přišlo divné, že nevidí žádné světlo, které by z hradu vycházelo. I přes mlžnou záclonu muži ve člunu dokázali zahlédnout slunce, jenž se pomalu chýlilo ke konci své cesty, ale přesto nikdo v Caer Darrowu nerozdělal ani svíčku. Na člunu nikdo nepromluvil. Všichni si schovávali své myšlenky pro sebe.

 

Člun drcnul do malého mola v místě, kde stály domky služebnictva. To bydlelo v podhradí, za branou a mimo údolí, do nějž byl vestaven hrad. Creed přivázal člun lodním uzlem k molu a vyškrábal se z něj na břeh. Ostatní jej následovali. Slunce už v tu chvíli z poloviny zmizelo za horami na západě, stále ale bylo dost světla. Gunther se ze člunu dostal jen s pomocí hole a Thuleho.

„Něco je tu špatně,“ zamručel Hiram s rukou na jílci meče.

„Neříkej,“ odpověděl stejně ponuře Bethor.

„Co se tu mohlo stát?“ hryzl se Thule do rtu. „Čekal jsem…no, tohle určitě ne.“

Vesnička pro služebnictvo zela prázdnotou. Ve velké kovárně tiše rezavěly nástroje, polotovary i hotové podkovy a potkani oždibovali prázdný pytel ležící před jedním z domků. Okna byla téměř bez výjimky vytlučená a na dveře se něco podepsalo velkou černou skvrnou. Na římse jednoho z domků sedělo malé hejno vran. Pročesávaly si peří a hladově pozorovaly příchozí poutníky.

„Haló?“ zavolal Bethor. Nikdo mu neodpověděl, jen několik vran se vzneslo k zamlženému nebi. „Haló!“

„Nemyslím si, že tu zůstal někdo, kdo by chtěl odpovědět,“ poznamenal ponuře Gunther. Thule přistoupil k jednou ze znaků na dveřích a pozorně si ho prohlédl, část jeho mysli se ale stále soustředila na to, aby mohl včas uprchnout, pokud by na něj něco zaútočilo.

„Jak se měl jmenovat ten kult?“ zavolal Thule ode dveří.

„Kult zavržených nebo tak nějak, jestli se nepletu,“ odpověděl mu Bethor a vykročil za ním.

„Mhm,“ zamručel Thule a poklepal prstem na skvrnu.

„Co je s tím flekem?“ optal se Diesalven. Gunther se po Bethorově vzoru dokulhal k označeným dveřím.

„To není náhodná skvrna,“ zachmuřil se Thule. „Podle mě je to opršelá kresba. Někdo ty dveře pomaloval, nejspíš ten Kult zavržených.“

„Takže podle tebe za zmizením těch lidí stojí Kult zavržených?“ Bethor to spíše konstatoval, než že by se ptal. Thule přikývl.

„Podle toho, co říkal Hank, lákají nové rekruty z řad nižší třídy. Ale Barovům pod nosem, to že by si troufli?“ rozumoval Diesalven.

„Podle mě bychom se měli podívat na hrad. Třeba o tom lord Barov vážně neví,“ navrhl Gunther.

„Když nic jiného, slíbili jsme to Gahrronovi a dali do záruky moje koně. Měli bychom to zkusit,“ přidal se Diesalven.

„Nemyslím si, že to je dobrý nápad,“ zavrtěl hlavou Thule. „Mám z toho celého špatný pocit.“

„Já taky,“ přimluvil se Hiram. „Lidé obvykle mizí z nějakého důvodu a tenhle bude dost ošklivý.“

„Ale Thule,“ namítl Gunther. „Co se stalo s celým tím slavným Řádem čisté smrti, kterým ses oháněl? Ten už pro tebe ničím není?“ připojil slabý výsměšek. Thule se na svého přítele udiveně podíval.

„Změnil ses, Gusi. Nepamatuju si tě takhle jedovatého,“ upřel na Gunthera zrak. „Bethe, co si o tom myslíš ty?“ Bethor pokrčil rameny.

„Řád má svá pravidla a ta by se měla dodržovat. Nelíbí se mi to o nic víc, než tobě, Thule, ale myslím si, že bychom od toho neměli utéct.“

„To jsou tři proti dvěma,“ poznamenal neutrálně Diesalven. Thule nakrčil zlostně nos a ani Hiram z výsledku hlasování nebyl nijak nadšený.

„Dobrá,“ prohodil naštvaně Thule. „Pojďme na ten zpropadený hrad.“

 

I hradní brána byla opuštěná. Naštěstí pro čaroděje ji poslední strážný také nezavřel. Hlavní nádvoří lemované dalšími stavbami, stájemi a ještě jednou kovárnou vypadalo stejně, jako domky služebnictva. Hrad samotný se tyčil nad celou scenérií na vršku kopce za dvěma malými baštami. Celému prostoru vévodila vysoká socha zakladatele rodu, lorda Nikolause Barova. Na jedné z jejích rozpažených pažích sedělo rozcuchané ptačí hnízdo. Tíživé bezvětří doplňovalo úzkostnou atmosféru Caer Darrowu. Když členové Řádu čisté smrti vstoupili na nádvoří, zahlédli jedinou osamělou a smutnou postavu, stojící u studny. Pomalu otáčela rezavým rumpálem a táhla škopek vody na zemský povrch. Thule k ní sebejistým krokem vyrazil.

„Hej, ty!“ zavolal na postavu u studny. Mužík k němu na moment obrátil prázdný pohled a pak se znovu soustředil na studnu. Thule došel až k postavě u studny a zatřásl mu ramenem. Mužík jeho ruku sklepl a až když vytáhl škopek a sundal jej z rumpálu, projevil nějakou ochotu vnímat.

„Co je?“ zeptal se. Jeho hlas zněl až podivně čistě, nebylo v něm žádné zabarvení, žádný chrapot, jen čistý, ničím neomezovaný hlas. Thuleho to v kombinaci s jeho chováním na moment vyvedlo z míry, ale hned se vzpamatoval.

„Chceme mluvit s tvým pánem, lordem Barovem,“ oznámil tak autoritativně, jak jen mohl. Sluha pokrčil rameny, zvedl škopek a mávl na hosty, ať ho následují. Thule se ohlédl za svými společníky, kteří se na něj zatvářili stejně udiveně jako on na ně. Něco tu bylo hodně zle.

 

„Co chceš?“ utrhl se na sluhu vysoký muž s černými vlasy a pěstěnými vousy. Jeho aristokratický vzhled doplňoval zakřivený nos a bohatě zdobené šaty. Na první pohled obyčejná bílá košile pod blankytnou vestičkou přikrášlenou kožešinovým lemem a zlatými nitkami se ukázala být vyrobená z pravého quel’thalaského magivábí, jedné z nejlepších a nejdražších látek k sehnání. Přes to všechno bylo v jeho očích něco zvláštního, něco matného, co dávalo tušit, že tento mocný muž není úplně sám sebou.

„Lorde Barove, tihle muži s vámi chtějí mluvit,“ řekl nevýrazně sluha. Lord Alexej Barov vzhlédl od své knihy a přejel pohledem po příchozích.

„Znám vás?“ zeptal se nakonec. Zdvihl se od stolu, založil stránku brkem a odložil ji na desku.

„Lorde Barove, je mi ctí, že vás poznávám,“ poklonil se mu lehce Thule a naznačil ostatním, ať udělají to samé. „Jsem Thule Ravenclaw, pán z Fenrisu, a toto jsou moji přátelé.“ Když se Alexej dozvěděl, že přišel šlechtic, jeho tvář se hned rozjasnila.

„Thomasi,“ otočil se na sluhu. „Proč jsi tady pány nepřivítal, jak se sluší a patří?“ Thomas nehnul ani brvou.

„Nezmínili se o tom, co jsou zač,“ řekl dutě. „Chtěli jen mluvit s vámi.“

„Bah, takže bys mi sem přivedl kohokoliv, kdo by hezky poprosil?“ zamračil se Alexej. „Ztrať se! Anebo ne,“ zastavil Thomase, který už byl na odchodu. „Řekněte mi, pane Ravenclawe, jste vy i vaši přátelé hladoví?“ Thule se ani nemusel otáčet. Dobře cítil pohledy na svém krku, ale nemohl někoho takového urazit.

„Posledních pět dní jsme na cestách. Rádi se u vás najíme. A také bychom s vámi chtěli pohovořit.“

„Ano, ano,“ pokýval lord Barov hlavou. „Ale to můžeme probrat u večeře, ne? Bude tam i má žena a dcera a také pár vzácných hostů, společně s vámi. Thomasi!“

„Ano, pane?“ zahučel sluha.

„Ukaž našim hostům, kde je jídelna, a potom se koukej hlásit v kuchyni. Dej jim vědět, ať připraví víc jídla. Jasné?“

„Ano, pane.“

„Dobrá. Pánové, račte se obtěžovat za tímhle nekňubou. Kdybyste měli jakékoli otázky, zodpoví vám je. Také bych vám radil, abyste nevyráželi na výzvědy po mém hradu. Poslední dobou se nám to tu rozpadá a já bych nerad, aby se vám něco stalo. Prostě vyčkejte v sále a buďte tam jako doma. Já i má rodina dorazíme na večeři včas. Ostatně,“ otočil se a poklepal na stolní hodiny ve tvaru stříbrné ryby. „Už se stejně pomalu blíží.“

„Děkujeme vám, lorde Alexeji, že jste nás takhle rychle přijal,“ řekl ještě Thule, než vyšli z lordovy pracovny a vyšli zpět do bohatě zdobené, ale také velmi úzkostné chodby. Alexej Barov za nimi vrhl krátký zdvořilý úsměv, bez náznaku pobavení.

 

Jídelní sál Barovů rozhodně nesloužil jen k panským pitkám a občasnému hodování. Když Thomas odemkl dveře vykládané ebenovým dřevem, mágové byli velmi překvapeni noblesou jedné z nejstarších komnat Caer Darrowu. I Hiram obdivně hvízdl. Dlouhý stůl s pozlaceným kováním stál na lvích nohách a okolo něj se skvělo šestnáct židlí, každá jiná podle toho, kdo v ní běžně seděl. Nějaké známky výraznějšího používání jich však vykazovalo jen šest. Stůl byl zatím prázdný, až na vysoké svícny pokryté roztaveným voskem a velký prázdný tác uprostřed. Síň byla velmi dobře prosvětlena díky četným oknům, vysokým, ale bez mozaiky, takže lidé uvnitř mohli snadno pozorovat dění venku na jezeře. U stěn stály knihovny naplněné všelijakými spisy a knihami, šikovně seřazenými podle svého obsahu. Nad knihovničkami visely obrazy starých Barovů, zástavy a lovecké trofeje a u stropu visel velký lustr spletený z mnoha jeleního a dančího paroží. Barové zřejmě měli kromě talentu na hospodaření i nadání v oblasti lovu.

Alexejovi hosté nervózně obešli sál a prohlíželi si jeho výzdobu. Thomas jen prohlédl všechny kouty a beze slova odešel.

„Hej, Thomasi!“ zavolal na něj Diesalven, ale to už byl podivný služebník pryč. Hans se obrátil ke svým přátelům. „Co myslíte, že s ním bylo?“ zeptal se.

„Nevím a nemám moc chuť to zjišťovat,“ opáčil Thule. Gunther se dokulhal k židli, která měla na vrcholu svého opěradla překrásně vyřezávanou lilii a s námahou a úlevným heknutím se do ní usadil. Hůl si opřel hned vedle o opěradlo na ruce.

„Byl očarovaný,“ zamumlal Gunther. „Celé tohle místo páchne smrtí. Podle mě tu jsme příliš pozdě.“

„To snad ne,“ zakroutil hlavou Bethor. „Určitě je pro tohle všechno nějaké vysvětlení.“

„Jasně že je,“ přejel Thule prstem po bezchybně čistém stole. „Takové, jaké říkal Gunther. Všichni sloužící jsou už určitě pochytaní a někde uklizení.“

„A Barové do toho budou zapletení,“ přikývl Hiram. „Cítím to.“

„Neměli bychom se tu zdržovat, Bethore,“ ozval se Diesalven. „Prostě za to ustájení zaplatíme a nic se nestane.“

„Ne!“ odmítl rezolutně Bethor. „Děje se tu něco zlého, to víme všichni. Chci vědět, co to je.“

„To špatně dopadne,“ snažil se ho přemluvit Thule. „Musíme pryč, dokud můžeme.“

Dveře vrzly v pantu a všichni se za nimi ohlédli. Dovnitř vešel lord Alexej Barov v doprovodu vysokého štíhlého muže oděného v tmavé plátové zbroji. Obličej mu zakrývala helmice, z níž zíraly dvě pichlavé a ostražité oči. U pasu se mu kýval meč, od pohledu velmi široký a těžký.

„Pánové, omluvte mi moji nevychovanost,“ začal lord Barov. „Musel jsem ještě vyřešit pár detailů ohledně vaší návštěvy. Nicméně, nenechte se pobízet a zasedněte,“ usmál se přívětivě a sám se usadil v čele stolu. Jeho křeslo bylo ze všech největší a jeho hlavice zpodobňovala hlavu krále Terenase a trnitou korunu. Zbrojnoš se postavil vedle dveří, spojil svěšené ruce ve výšce pasu, lehce se rozkročil a znehybněl. Celou dobu upíral hledím zrak na mágy, kteří se nejistě posadili ke stolu.

„Tam prosím ne,“ vztáhl náhle lord Barov ruku, když se chtěl Diesalven posadit na židli hned vedle lorda. Měla na sobě vyřezaného jednorožce. „Tam sedává má drahá žena Illucia. Ale můžete se posadit hned vedle. Ona i má dcera se zanedlouho také připojí. A s nimi i náš další host.“ Barov zabloudil na moment pohledem ke zbrojnoši. „Tohle je Černý Marduk, moje osobní stráž.“ Mágové zdvořile přikývli na pozdrav Mardukovi. Ten nehnul ani brvou. Alexej vzal za malý zvonek a zazvonil.

„Ano, pane?“ zahučel od menších dvířek Thomas. Mágové sebou trhli. Těch dveří si vůbec nevšimli a už vůbec nečekali, že jimi přijde Thomas.

„Dones nám něco k pití a oběhni opozdilce, že už na ně čekáme.“ Thomas cosi zabručel a zmizel. „A teď se pánové omlouvám, ale obávám se, že mi unikla jména vás ostatních,“ rozhlédl se po svých spolustolovnících.

„Jak jsem již řekl, já jsem Thule Ravenclaw z Fenrisu,“ chopil se Thule rychle iniciativy. „Tohle jsou mí přátelé Bethor Iceshard, Gunther Arcanus, Hans Diesalven a sir Hiram Creed.“

„Sir?“ nadzdvihl obočí Alexej. „Jste tedy rytířem?“

„Po právu ano,“ řekl neochotně Hiram. „Nicméně z rodinných statků mi zbyla jen to, co mám na sobě, něco peněz a meč.“

„Oh,“ vydechl lord. „Směl bych se na něj podívat?“ Hiram bez řečí vstal, vytasil meč z pochvy a jílcem napřed jej podal lordu Barovi přes desku stolu. „Úžasná práce,“ obdivoval lord zbraně, když ji držel ve svých rukách. „Vy jste z východu?“ obrátil svůj obličej zpět k rytíři.

„Ano,“ řekl poněkud překvapeně Hiram. „Jak jste to poznal?“

„Víte, tady na západě jsou v oblibě spíše těžké zbraně, masivní, robustní. Ale lidé z východu jsou trochu ovlivněni Quel’thalasem a tak se snaží o lehké a vzdušné meče. Stejně tak ty malé zoubky,“ přejel prstem po plamenné čepeli, jejíž hrana se vlnila jako mořská hladina. „Je to velmi účinný trik vůči trolům, kterých, jak vím, máte na východě dost. Odkud přesně pocházíte?“

„Můj otec byl jedním z velitelů v internačním táboře v Arathorské vysočině. To bylo ještě před tím povstáním. Já se ale narodil kus odtamtud, na farmě Callowů.“

„Ah ták. Bojoval jste s trolly?“

„Ano,“ přikývl Creed. Princ Trollbane mi za to udělil rytířský titul.“

„Zajímavé, jen co je pravda,“ prohrábl si Barov pěstěné vousy a téměř obřadně podal Creedovi jeho meč nazpět. „Nepochybuju o tom, že si svoji pozici zasloužíte.“

 

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Thomas s džbánkem v jedné a tácem s krásnými vysokými sklenicemi v druhé ruce. Doprovázel jej vysoký muž okolo pětačtyřiceti let se začínajícím břichem. Na sobě měl dlouhé nařasené róby tmavě modré barvy, poseté stříbrnou pavučinkou ozdobných nití. Na rozdíl od Gunthera, který se snažil pod kloboukem schovat co největší část obličeje, tenhle mág byl bez pokrývky hlavy a tak hrdě dával světu na odiv havraní vlasy i mužný knír. Jeho tmavá kůže odkazovala na jižní původ.

„Magistr Frostfinger, dobře že jste tady. Prosím, posaďte se,“ ukázal lord Alexej na volné místo o dvě židle nalevo od něj. Frostfinger se lehce uklonil a elegantně se usadil na místo. „Pánové, představuji vám Rase Frostfingera, jednoho z arcimágů velkého města Stromgardu.“

„Těší mě,“ znovu se poklonil Ras, ale ve tváři se mu nepohnul ani sval. Gunther si na něm okamžitě všiml něčeho, co silně podkopalo jeho důvěru v arcimága ze Stromgardu. Nosil rukavice.

 

Konverzaci mezi hosty přerušilo až energické zaklepání na dveře, které všechny přehlušilo a za nímž se všichni ohlédli. Do sálu vstoupily dvě ženy. Obě na sobě měly černé sametové šaty a nevypadaly příliš zdravě. Působily dojmem, jako kdyby toho poslední dobou příliš mnoho nenaspaly. Ta starší se usadila na židli, v níž se původně chtěl uvelebit Diesalven. Mladší udělala drobné pukrle a sedla si naproti ní. Obě bývaly nepochybně velmi krásné a u té mladší její krása ještě zůstávala jako u sušené růže. Měly dlouhé černé vlasy a tmavé kruhy pod očima. Mladší žena navíc měla na čele diadém se znakem zlatého oka.

„Konečně,“ postavil se lord Barov. „Pánové, tohle je má sličná žena Illucia a má dcera Jandice, arcimágyně z Dalaranu.“ Zaznělo šoupání židlí, jak se muži u stolu zběžně snažili co nejrychleji postavit.

„Jen seďte, pánové,“ usmála se unaveně Jandice. „Nezakleji vás v žáby, když zůstanete sedět.“

„Výborně,“ znovu se usadil lord Barov do svého křesla a zazvonil.

„Ano, pane?“ zjevil se v sále okamžitě Thomas.

„Můžeš nosit na stůl.“

„Ano, pane.“

Najednou Thule na svém křesle mezi Jandice a Bethorem trochu nadskočil a zasykl, jako když ho píchne. Illucia se na něj zvědavě zahleděla.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se. Thule se na moment zadíval do jejích zarudlých očí a ihned odvrátil zrak.

„Ale jistě, lady Illucie,“ snažil se znít tak nezúčastněně jak jen dokázal. „V naprostém.“

 

„Kult zavržených?“ podivil se lord Barov.

„Alespoň tak o tom náš přítel farmář mluvil,“ přisvědčil Bethor. „Podle nás se jich vážně obává.“ Alexej se trochu zachmuřil, opřel se lokty o desku stolu a spojil ruce.

„To, o čem mluvil, se jmenuje Kult zatracených a není to lecjaká sekta, která se jednou za čas vynoří a pokouší se nastolit nový světový řád. Jen se podívejte po našem hradě.“ Gunther se podvědomě podíval na Marduka stojícího u dveří. Ani se nepohnul.

„Chcete říct, že vám odvedli všechny sluhy?“ zhrozil se Hiram.

„Všechny neodvedli,“ protáhl obličej lord. „Některé rovnou zmasakrovali.“

„Otec si myslí, že se snaží vyvolat válku mezi rody,“ přispěla svojí troškou Jandice. Alexej přikývl.

„Proto jsem vyslal několik poslů do Lordaeronu s žádostí o pomoc. Zatím ale nemám žádné zprávy.“

„Vy se s nimi nedokážete vypořádat sám?“ zeptal se Diesalven. Lord zavrtěl hlavou.

„Je to politika, pane Diesalvene,“ vysvětlovala Illucia. „Alexej nemůže jen tak sebrat armádu a jít si to s tím kultem vypořádat. Mají své lidi i za hranicemi našeho panství a kdyby na ně rod Barovů vyrazil, tak by si nějaký z okolních pánů mohl myslet, že to je jen zástěrka pro útok na něj.“

„A proto tu sedíme a nic neděláme,“ zabručel Gunther. Illucia se po něm zlobně ohlédla.

„Váš přítel očividně nechápe břemena vlády, lorde Ravenclawe,“ pohlédla Thulemu zpříma do očí.

„A co Dalaran?“ pokusil se Bethor zamluvit Guntherovu drzost. „Nemohl by ten nějak pomoci?“

„Poslouchal jste mne, mistře Icesharde? Nemůže nám pomoci ze stejných důvodů, z jakých si nemůžeme pomoci sami. A Andorhal je velké město.“

„Které teď mají v područí, že?“ řekl Ras s kamenným výrazem. „A také jsem zaslechl, že tam mají schopné nekromanty.“

„To jsou jen zvěsti,“ pospíšila si Jandice. „Dalaran nic takového nepotvrdil.“ Ras na arcimágyni upřel pevný pohled.

„Slečno Jandice, vážím si vaší pozice, ale ne vše, co Dalaran nepotvrdí, je nepravdivé. Já pevně věřím, že se v tom městě skrývá tlupa nekromantů. Na vašem místě, pánové,“ obrátil se na zbylé hosty. „Bych se Andorhalu vyhnul.“

„Nemáme ani v plánu tam jet,“ zamručel Diesalven.

„Výborně. Tím lépe pro vás.“

 

Den se chýlil ke konci a tak lord Barov pozval Řád čisté smrti, aby u něj na hradě přespal. Přijali, částečně proto, aby nemuseli spát venku, a zčásti proto, že se lorda báli víc, než byli ochotni přiznat. Thomas je odvedl na pokoje. Každý měl svůj, jednolůžkový, který zůstal po služebnictvu. Omlouval se tím, že v poslední době příliš mnoho hostů neměli a tak z pokojů pro hosty udělali skladiště. Jakmile ale sluha zmizel za dvěma rohy, Thule nenápadně broukl na své přátele.

„Pst, pojďte sem ještě.“ Ostatní, kteří už byli na cestě na pokoj, se otočil a zvědavě se zadívali na Thuleho. Ten se rozhlédl a pak vytáhl z kapsy malý papírek. „Jandice mě kopla pod stolem a tohle mi předala,“ vysvětlil. Na proužku papíru stál vzkaz.

 

Prchněte!

Dům Barovů je prokletý a pod vlivem Kultu zatracených. Utečte dříve, než jejich vliv pohltí i mě. Běžte do Dalaranu a řekněte jim, co se tu děje. Někdo to musí zastavit.

Hodně štěstí.

 

Thule se na své přátele významně podíval. I oni si vyměnili významné pohledy. Nikdo nejdřív neřekl ani slovo. Všichni si mysleli to samé.

„Tedy už v noci?“ vyslovil onu otázku Bethor. Přikývli.

 

 

Ještě jednou, lady Jandice!

 

Gunther spal lehce, ale bušení na dveře jeho pokoje by jej probralo i z toho nejtvrdšího spánku. Rychle se odkopal, posadil se na posteli a nahmatal svoji hůl. Oblékat se nebylo zapotřebí, dnes spal oblečený, aby se tím na útěku nemusel zdržovat. Rychle si okolo obličeje omotal pruh látky, který mu sloužil za masku, a na hlavu si narazil svůj klobouk. Na záda si nasadil předem připravený batoh s trochou jídla, pití a psacích potřeb a otevřel dveře, na které noční návštěvník vytrvale bušil.

„Gusi, chválasvětlu že jsi vzhůru! Cítíš se dobře?“ zeptal se jej naléhavě Thule stojící za dveřmi. Byl také dobře připravený na odchod. Oči měl rozšířené strachem, na což Gunther nebyl zvyklý. Thule se nikdy nebál.

„Jak jen můžu,“ rozhlédl se Gunther do chodby, osvětlené jen Thuleho lampou. Krom nich nikde nikoho neviděl ani nezaslechl. „Děje se něco, s čím jsme nepočítali?“ Thule se ošil a bylo na něm vidět, že se mu jen těžko hledají slova.

„Bethor…je…je mu hrozně zle…,“ uhnul Guntherovu pohledu.

„Cože?! Jak zle?!“ téměř vykřikl Gunther. Thule si rychle přiložil prst na rty.

„Psst, jinak tě někdo uslyší!“ sykl. „Musíme odsud pryč, tady mu nepomůžeme.“

„Kde je? A kde jsou ostatní?“

„Šli napřed. Creed mu pomáhá s chůzí a Hans dává pozor na stráže. Tohle místo…“

„Já vím. Můžou nás potkat mnohem horší věci než jen stráže. Rychle, pohneme.“ Thule přikývl a vykročil tmavou chodbou. Gunther za sebou potichu zavřel dveře a vyrazil za ním.

 

Na ostatní narazili o pár chodeb dál, kde stál Hiram s taseným mečem, připravený skočit po jakémkoli stínu, který by vykazoval přílišné známky života. Diesalven se pokoušel ošetřit Bethora, ale nemělo to žádný úspěch. Nevypadal dobře. Seděl jako mrtvola pod zaprášeným portrétem nějakého dávno mrtvého Barova, šaty poskvrněné od černých zvratků, bledou tvář měl zbrocenou potem a z očí zmizel jeho typický lesk, který přešel v zatím slabý zákal. Gunther k nim dokulhal, opřel se jednou rukou o svou hůl a druhou se chytl za bok, v němž ho píchalo.

„Je to s ním zlé,“ řekl smutně Diesalven. „Když ho dostaneme pryč, možná mu někde bude někdo schopný pomoct, ale ne tady. Ne teď.“

„Dostaneme ho odsud?“ zeptal se starostlivě Thule. Gunther se mezitím upřeně zahleděl nemocnému příteli do očí. Bethor očividně neměl sílu pohled opětovat.

„Dáváme mu přestávku,“ sdělil Creed, aniž se obrátil. Neustále pozoroval všechny strany, ze kterých by mohla přijít nějaká hrozba. „Ale nemůžeme tu zůstat dlouho.“

„Bethe,“ naklonil se k němu už tak nahrbený Gunther, takže připomínal supa nad zdechlinou. „Slyšíš mě?“

„J…jo,“ zabublal Bethor a rozkašlal se. Z úst mu vylétávaly drobné černé kapky. Gunther se jim dokázal povětšinou vyhnout.

„Zvládneš se postavit? Můžeme jít?“ Další zabublání, teď už ale úplně nesrozumitelné. Hiram podal meč jílcem napřed Diesalvenovi, klekl si k nemocnému Iceshardovi a chytil ho v podpaží. Bez nějaké viditelné námahy jej zvedl, podstrčil si hlavu pod jednou Bethorovou rukou a pak si od Diesalvena vzal zpět svůj meč, který sevřel do volné ruky.

„Honem,“ řekl Diesalven a zvedl svoji lampu. „Vím, kudy ven.“

 

Vedl je zatuchlými chodbami, které v noci vypadaly úplně jinak, než ve dne, ale přesto je poznávali. Diesalven, který strávil půlku života v kopcích a druhou v bohatém městě, měl z nich zdaleka nejlepší orientační smysl a tak na žádné křižovatce neváhal ani vteřinu. Nikoho nepotkali, což byla úleva. Ne však moc velká. Teď v noci se hradem táhl nepředstavitelný zápach shnilého masa a krve. To Bethorovi, který visel Creedovi na ramenou jako velký kožený pytel, nepřidávalo. Na jedné úzké chodbě, která sloužila spíše k prosvětlování než k chůzi, se museli znovu zastavit. Bethor začal zvracet a ostatní měli pocit, že vrhnou také. Jeho zvratky byly temně černé a silně páchly hnilobou. Thule se nervózně rozhlížel. Otevřel jedno z úzkých okének na straně chodby a vykoukl ven. Ne, nebyli daleko od nádvoří, Hans je vedl dobře. A brána byla otevřená. Měsíční svit zářil na opuštěný dvůr a dodával mu tak nepříjemný vzhled města duchů. Otevřené okno trochu vyvětralo a zápach z Bethorovy nemoci byl hned o něco snesitelnější.

„Nesmíme se zastavovat,“ naléhal Hans. „Vezmi ho, Hirame.“ Creed uposlechl, vytáhl bezvládného Bethora zpět na nohy a pokračovali v cestě.

 

Když jim hrdla naplnil čerstvý noční vzduch, trochu si oddechli. Thule pomohl Hiramovi s nošením Bethora, zatímco Gunther s Diesalvenem dávali pozor. Na nádvoří pod svahem seběhli tak rychle, jak jim to jen závaží v podobě Bethora dovolovalo. U velké vyschlé kašny se opět zastavili. Bethor se s hekáním, funěním a bubláním opřel o její okraj. Thule se divoce rozhlížel po nádvoří.

„Někde tu přece musí být něco, na čem můžeme odjet,“ vrčel. Gunther se odvrátil od zničeného Bethora, který se v sobě právě snažil zadržet další zvracení, a také se podíval okolo sebe. Bethor přece nemůže umřít. Třeba ho jen něčím otrávili, třeba mu naservírovali něco zkaženého a nechtěli mu ublížit. Vždyť Barové jedli to samé!

Hned ale věděl, že to není pravda. Že tohle není jed. Že Bethor bude první z řady obětí, kterou si tahle odporná nemoc vyžádá. Opřel se o svoji hůl, až to v ní zapraštělo. Cítil se, jako by mu srdce sevřela ledová dlaň. Bethor Iceshard umře. Bethor Iceshard umře! A on s tím nemůže nic dělat! Nemůže ho zachránit, nemůže mu pomoci…nemůže mu ani ulevit.

Potlačil slzy, na ty ještě nebyl správný čas. Nadechl se a zrak mu zabloudil ke stínu, který se pohnul pod obloukem. Zamračil se. Nebyl však jediný, kdo si jej všiml.

 

„Lady Jandice,“ vydechl Thule. Ostatní se za ním ohlédli. „Jste to vy?“ Chvíli se neozvalo vůbec nic, jen tiché šumění větru od jezera. Potom ze stínů vystoupila arcimágyně ve svých večerních šatech.

„Ano. Ano, jsem to já,“ řekla tiše, ale důrazně, aby nemohlo dojít k omylu. Měsíc na její nezdravě vyhublé tváři kreslil strašidelné stíny. „Vidím, že utíkáte pryč, jak jsem vás žádala.“

„Ano,“ přikývl rychle Diesalven. „Našemu příteli je zle.“

„Pomůžete nám? Prosím,“ upřel na ni prosebný pohled Thule. Jandice přelétla pohledem zničeného Bethora i Hanse, který jej držel vsedě, aby nespadl na studenou zem. Její obličej nepatrně zesmutněl, ale to nikdo nepostřehl.

„Ne,“ řekla lítostivě a povzdechla si. „Ne. Je moc pozdě. Už má nad domem Barovů příliš velkou moc.“

„Cože?!“ téměř vykřikl Thule a přistoupil k Jandice na vzdálenost lokte. „Kdo…?“

„Král,“ zašeptala Jandice. Prudce napřáhla ruku a neviditelná síla srazila Thuleho tvrdě na dláždění. Hiram vyskočil a tasil meč. Jandice se otočila k němu.

„Je mi to líto. Nechci to udělat. Ale Jeho vůle je moc silná. Nedokážu Mu vzdorovat.“

Creed vykřikl a vrhl se po arcimágyni se zbraní v ruce. Jandice napřáhla druhou ruku k němu a rytíř ztuhl jako zkamenělý. Než však stačila vyřknout smrtící zaklínadlo, od ležícího Thuleho k ní přiletěla narychlo vyčarovaná koule z arkány. Udeřila ji do kyčle a vyvedla z rovnováhy. Hiramovo ztuhnutí povolilo a zapotácel se.

Gunther stál jako opařený. Jeho přátelé se bez milosti vrhli na arcimágyni, která propadla jejich nepříteli. Přesto měl neodbytný pocit, že by jí měl pomoct. A čím víc se ho snažil potlačit, tím více se ozýval, jako špendlík zaražený v patě.

 

„Je to zbytečné, lady Jandice!“ vykřikl Diesalven, který se také stačil vzpamatovat. Vytáhl ze svého batohu hůlku a namířil ji na obklíčenou Jandice. „Jste sama proti nám všem! Nemáte šanci!“ Thule se škrábal na nohy a se vzteklým výrazem ve tváři si chystal v dlaních další kouzlo. Arcimágyně se jen smutně usmála a tleskla. Od jejích bělostných dlaní se odrazily jiskry arkány, které ji osvětlily více, než to zvládl měsíční svit. Potom ruce prudce rozhodila a zmizela v záblesku světla. Ten měl na mágy větší účinek, než srážecí kouzlo. Thuleho nedokončené zaklínadlo vyplynulo do prázdna.

Když záblesk pominul a mohli se opět podívat, co se stalo, Jandice už nebyla sama. V bráně teď stála desetkrát. Devět kopií, jedna skutečná Jandice. A všechny naprosto stejné, do posledního detailu. Kdykoliv je jedna pohnula, pohnuly se všechny, ve stejný moment. Byla to jedna osoba v deseti tělech.

„Budete Mu sloužit, stejně jako my!“ zaječelo desatero Jandice najednou. Creed přiskočil k nejbližší z nich a prudkým úderem jí ťal do krku. Čepel bez sebemenšího odporu prolétla hrdlem iluzionistky, jako kdyby tam nic nestálo. Jandice pozvedla ruce a jejích devět kopií učinilo to samé. Mezi prsty se jim zaleskly temné záblesky. Teprve teď se Gunther dokázal vzchopit a něco udělat. Thule, Diesalven i Hiram pochopili, co se děje, a tak se ještě pokusili ukrýt za něčím, co by dokázalo aspoň zmírnit dopad zaklínadel desatera kouzelnic.

Gunther se naopak dobelhal přímo před mágyně, upustil svou hůl a s námahou natáhl obě ruce před sebe. Během momentu zašeptal to nejsilnější ochranné kouzlo, na které si dokázal vzpomenout a mezi ním a Jandice se zhmotnila průhledná fialová bariéra, tenká jako list papíru, ale dost velká, aby zaštítila nejen Gunthera, ale i všechny ostatní. Thule poznal to kouzlo a také napřáhl ruce, aby Guntherovi pomohl. Proti moci deseti arcimágyň potřebovali všechnu moc.

 

Jandice dokončila kouzlo jen pár vteřin potom, co Gunther vztyčil stěnu. Moc obyčejné iluze se tříští s každým dalším obrazem, ale u Jandice tomu bylo jinak. Arcimágyně iluzí už před lety přišla na způsob, jak moc iluzí násobit a ne dělit. Její protivníci to dobře věděli. Proto vložili do své ochrany vše, co mohli. Nestačilo to.

Bariéra se pod náporem desetinásobného kouzla roztříštila jako sklo a i když těm, kteří byli pod ochranou stěny, nijak vážně neublížilo, Thule se zapotácel a chytl se stěny kašny. Gunther takovou možnost neměl. Neměl na to ani sílu, jednoduše dopadl na kamennou dlažbu jako podťatý. Diesalven se krčil s chrčícím Bethorem za kašnou a Hiram stáhl otřeseného Thuleho k zemi.

 

Gunther cítil, jak slábne. Otevřel oči a to ho stálo téměř všechny síly. Nedokázal se ani nadzdvihnout na loktech. Špičatý klobouk mu spadl z hlavy a zůstal ležet na zemi. Studený kámen ho tlačil do potlučené tváře, ale to nevnímal. Nevnímal ani silné brnění, které mu lomcovalo pažemi. Cítil, jak ho opouští život. Desatero Jandice jej obklíčilo. A pak Gunther ucítil ještě jednu věc. Velkou moc, na dosah ruky. Stačilo se po ní jen natáhnout, uchopit ji a znovu se postavit. Bylo to špatné, bylo to zlé a bude se za to nenávidět do konce života, ale jaká byla jiná možnost. Jeho mysl, to poslední, co ho ještě poslouchalo, se natáhla a chopila se duší Caer Darrowu, na věky zakletých v jednom dni.

 

Síla jeho vlastního těla se vytratila, nahradila ji jiná. Hej, Sammy, chyť si mě. Jen počkej, já ti dám!

Guntherovy svaly se znovu napjaly, poháněné temnou silou, smutkem, hněvem, bolestí.

Sláva lordu Utherovi! Lightbringer nás zachránil! Soustřeď se. Soustřeď se! Tvé myšlenky jsou jen tvé.

Ale i jiných.

Ať žije lord Uther! Ať žije lord Uther! Ať žije lord Uther! Zachránil nás od zla! Smrt Alterackým zrádcům! Smrt orkům! Ať žije lord Uther!

Ať žije váš pán.

Zkrotil tu sílu. Duchové Caer Darrowu jej bez výjimky poslechli. Zkrotil je.

Kupte si Utherův chleba! Zvláštní příležitost! Už nikdy nebude.

Zkrotil je. Patřili jemu. Jen jemu!

Kupte si chléb lorda Uthera.

Postavil se. Desatero Jandice ustoupilo.

„Gusi!“ vykřikl Thule.

Gusi!

„Slyšíš mě?! Co to děláš?“

Slyšíš mě?! Co to děláš?!

Květiny budou zde. Potřebujeme výběr z koláčů připravený na dezert a čaj z kouzelníčku nesmí být podáván pozdě.

Gunther upřel nenávistný pohled skrz Jandice, až se deset mágyň ohlédlo.

Ano, lady Barová.

Stál rovně a silně a cítil se rovně a silně, jak už celé věky ne. Vyzařovala z něj nesmírná moc.

A tohle může být tvoje navždy.

Evo, dlouho jsem přemýšlel a…víš, chtěl bych tě o něco požádat.

Ale nebyla to jen moc. V mysli se mu hromadila i bolest, hněv a nenávist těch, kteří na Caer Darrowu žili a zemřel. A byl to ten nejsilnější pocit ze všech.

Jsi světlem mého života, jsi to nejkrásnější, co mě kdy potkalo, a tak tě chci poprosit… ne, já tě žádám…Vezmeš si mě?

Ne láska, ne pochopení, ne přátelství, jen čistá a surová nenávist, taková, jaká se zrodí jen z utrpení stovek a stovek duší, věčně uvězněných v prokletých zde tohohle odporného místa.

Ach, Luicene! Ano! Ano! Ano! Vezmu si tě! Miluju tě, Evo! Já tebe víc, Luciene!

Udeř!

 

Gunther se napřáhl a všechnu zlobu a bolest prokletých duší vyslal proti Jandice. Neustály ji. Smrtelně vykřikly a zhroutila se na koleny. Devět kopií se ještě v pádu změnilo v tmavě fialový dým a zmizelo ve tmě. Zůstala jediná, pravá Jandice, zlomená Jandice, zotročená Jandice, poražená Jandice. Gunther k ní přistoupil pomalým a rozhodným krokem. Jeho vyzáblé dlaně ji uchopily za bílé hrdlo a tenké prsty jej pevně sevřely. Jandice vztáhla v posledním marném boji ruce k nekromantově sevření v posledním marném pokusu se osvobodit.

Ještě jednou, lady Jandice! Prosííím!

Gunther nepovolil, nýbrž bez ji sebemenších obtíží zvedl za krk do vzduchu. Arcimágyně kopala nohama ve snaze dosáhnout na zem.

Udělejte ještě ten trik s rozdvojením! Vy ho umíte nejlíp!

Neškrtil ji, jen držel nad dlažbou.

Tak dobrá, ale už jen jednou. Musím si taky odpočinout, špunti.

Gunther stisk nepovolil, ale přesto se zdálo, že od sebe oddaluje ruce, jako kdyby chtěl Jandice roztrhnout vedví. Ale arcimágyně zůstávala v celku. Její bolestný jekot se rozletěl po chátrajícím nočním hradu. Gunther přitlačil. V jedné dlani mu zůstávalo viset nezdravě bledé tělo Jandice, v druhé se mu objevilo něco přízračného. Byla to Jandice, její obrys, její duše. A Gunther od sebe trhal tělo i duši, jako kdyby to byl list papíru, který i po roztržení zůstává v celku. A cítil přitom jakési potěšení, pocit zadostiučinění. Hněv stovek duší Caer Darrowu byl alespoň částečně uklidněn. Jandice ze sebe vydala poslední výkřik a její tělo zemřelo. Duše zakvílela, ale Gunther ji stále pevně držel v hrsti. Chvíli jen stál a těžce oddechoval, tělo v jedné a duši v druhé ruce a pak je obě odhodil jako kusy hadru. Jandicin duch prolétl s plačtivým křikem okolo Gunthera i kašny a pak zmizel. Tělo dopadlo bezvládně na zem, tvář zkřivenou do bolestné křeče posledního boje o život.

 

„Gusi, jsi v pořádku?“ vrhl se k němu Thule.

Nikdy jsem se necítil lépe.

„Nikdy jsem se necítil lépe,“ odvětil Gunther. Zvedl ze země svoji hůl a prohlédl si ji, jako kdyby nedokázal pochopit, k čemu ji vlastně potřeboval. Necítil bolest, necítil únavu, necítil vyčerpání. To všechno přenesl na duchy Caer Darrowu.

Nemůžeme tu zůstat. Pojďme pryč odsud.

„Nemůžeme tu zůstat. Pojďme pryč odsud.“

 

 

Mé činy

 

Našli útočiště v opuštěném domě u jezera. Svítalo a nezdálo se, že by je někdo pronásledoval. Avšak nepolevovali v ostražitosti. Lord Barov si smrt své dcery nenechá líbit, ať už slouží tomu pánu, o němž mluvila Jandice, nebo ne. Dům byl bez obyvatel už nějakou dobu. Když Hiram vyrazil zabedněné dveře, přivítal je akorát zašlý zápach a staré pavučiny. Nábytek byl prožraný od červotočů a vše, co se dalo nějak použít, už dávno zmizelo. Po důkladném prohledání nakonec našli nějaké přikrývky, do kterých zabalili Bethora, ale k jídlu měli jen to, co si donesli z Caer Darrowu.

Diesalven rozdělal oheň v krbu, zatímco Hiram šel ven v naději, že potká někoho, kdo jim dokáže pomoct. Gunther se posadil na židli, která se hned rozsypala. Thule i Hans se na něj pobouřeně podívali. Gunther sáhl po holi a s její pomocí se znovu postavil na nohy. Pro klobouk se už neshýbal, jen ho kopl někam, kde nepřekážel. Vsunul prst mezi šátek na obličeji a tvář a poškrábal se. Síla duší byla sice velká, ale rychle polevovala. Prvních pár kilometrů nesl Bethora sám. Potom ale rychle zvadl a musel ho předat zpátky Creedovi. S nikým o své kondici nemluvil. Odmítal to.

 

Thule si ustaraně prohlížel Bethorovu smrtelně bledou tvář. Už nezvracel, ale naproti tomu dostal velkou horečku, třásl se a na těle mu začaly naskakovat tmavozelené boláky. Zpočátku nebyly větší než hrášek, ale teď už některé z nich narostly do velikosti zlaté mince. Studené obklady proti horečce částečně zabíraly, ale s ostatními příznaky si nevěděli rady. Povzdechl si a obrátil pohled na Gunthera.

„Gusi, tady nikdo cizí není, nechceš si sundat ten šátek?“

„Ne,“ ohradil se Gunther a ještě si ho trochu povytáhl, aby zakrýval co nejvíc z jeho vyzáblého obličeje.

„Proč ne?“ zeptal se Hans. Thule zaostřil na tmavý šátek. Všiml si na něm podivné skvrny, o kterou by pohledem ani nezavadil, na to měla příliš podobnou barvu.

„Gusi, co tam schováváš?“ zeptal se ostře.

„Nic,“ odpověděl Gunther.

„Nebuď jako malý fracek. Ukaž to!“

„Thule, já…“

„Tak mi to ukaž!“ přikázal Thule. Gunther se zamračil a vzdorovitě si strhl šátek.

„U Světla!“ zalapali oba mágové po dechu.

 

Levá tvář až po lícní kost prostě…chyběla. Rty zmizely, vtáhly se do sebe a kůže okolo zubů ustoupila, jako když ustupuje led z kaluže. Vypadalo to, jako kdyby mu někdo odřízl levou tvář a opálil ji pochodní, jen namísto spálenin zanechal nechutné puchýře a mokvající rány.

„Smůla, co?“ zahuhlal Gunther. Kupodivu mu chybějící část obličeje nebránila v mluvení, ale bylo na něm vidět, jak moc ho odhalené dásně bolí.

„Kde jsi k tomu přišel?“ vydechl Hans.

„A jak dlouho jsi to sakra chtěl schovávat?!“ vykřikl Thule. Bethor na křik zareagoval, zamručel z mrákot a pohnul sebou v přikrývkách. Gunther se díval do země jako spráskaný pes.

„Tohle,“ opsal Thule prstem kruh okolo své tváře. „to máš z nekromancie, že jo…“ konstatoval. Prvotní hněv okamžitě pominul a vystřídala ho starost. Gunther přikývl.

„Vyhráli jsme,“ zahuhňal. „Duše Caer Darrowu nás zachránily.“

„Ale za jakou cenu?“ zavrtěl nesouhlasně hlavou Diesalven. „Mohli jsme vymyslet něco jiného. Proč ses musel takhle zničit?“

„Tys věděl, že se to stane, viď?“ Thule se opřel o stěnu.

„Jsou to mé činy, ne tvé.“ Gunther dělal, co mohl, aby při mluvení nepoužíval levou polovinu obličeje.

„Ale týkají se mě!“ zařval Thule. Pak se hned zarazil, zaťal pěsti a zhluboka se nadechl.

„Hansi,“ řekl po chvíli. „Nech nás tu prosím tě chvíli o samotě.“

„Ale co Bethor?“ zeptal se Diesalven. Thule se obrátil na nemocného a pokýval hlavou.

„Máš pravdu. Gusi, pojď ven.“ Gunther sevřel konec hole, dobelhal se ke dveřím a otevřel. Thule jimi prošel až po něm a pak vztekle zabouchl.

 

„Podívej se na to mýma očima, Gusi,“ sklopil hlavu Thule. Gunther se posadil na špalek na štípání dříví, který tam zanechal původní majitel. „Bethor je těžce nemocný. Byl to můj nejlepší přítel už od dětství. A teď, když vidím, co se s ním děje…není mi dobře. A teď vidím i to, co ze sebe děláš ty. Nemůžu ztratit vás oba. Ne teď. Ne naráz.“

„Já si to vybral,“ řekl Gunther dutě. Thule zvedl hlavu a podíval se mu zpříma do očí. Zahlédl v nich něco cizího, jakoby náznak zákalu. V porovnání se znetvořenou tváří tomu však nepřikládal takovou důležitost.

„Co sis vybral? Že se dobrovolně zlikviduješ? Já myslel, že jsi s tím přestal, že s tou nečistou magií už nikdy nebudeš nic mít. Věřil jsem v tebe. Proč si jinak myslíš, že bych vynaložil tolik času a energie na to, abych tě dostal z Tol Baradu? A teď se chováš, jako by ses tam chtěl vrátit. Já tě nepoznávám.“

„Jsem to pořád já, Thule.“ Změřil si ho.

„Ne, nejsi to ty, Gusi. Ten Arcanus, kterého znám, by se nenáviděl za to, co se z něj stalo. Hnusil by se sám sobě za to, co dělá. A nikdy by neudělal tu chybu, že by znovu přičuchl k nekromancii, která ho postupně zničí.“

„A kdo řekl, že jsem na to pyšný?“

„Nezdá se mi, že by ses za to, co se stalo na hradě, styděl.“

„Stála nám v cestě! Nebýt těch mrtvých, které jsem použil, přidali bychom se k nim. Já měl tu možnost nás odtamtud dostat! A využil jsem ji!“ Thule se zatvářil zděšeně a nejistě ustoupil o dva kroky od Gunthera.

„Jsou to ty hlasy, že jo? Řekni mi, že to jsou ty hlasy. Není možné, abys takhle mluvil ty. To nejsi ty.“

„Jsem, jaký jsem, Thule! Ty bys nikdy nepo…!“ Zavyl a chytil se za čelist. Tupá bolest mu projela až do mozkovny. Thule zůstal stát jako opařený.

„Jeden můj přítel je mrtvý,“ řekl po chvíli dusivého ticha, do kterého se ozývalo jen Guntherovo tiché skučení, zpěv ptáků a šumění vln jezera. Odvrátil zrak od mrzáka na špalku a vstoupil do dveří. V nich se ještě zastavil a otočil. „A toho druhého nepoznávám.“

 

Když se Hiram vrátil, panovala v domě dusná nálada. Gunther seděl na židli u stolu a něco psal brkem na papír, zatímco Thule připravoval v krbu chudou polévku a Diesalven se staral o Bethora. Nikdo ani nepromluvil, když přišel dovnitř.

„Co tak mrzutě?“ pokusil se zvednout náladu, pak mu ale pohled padl na Guntherův znetvořený obličej. Ztuhl a z náruče se mu vysypalo několik nalezených ořechů a hrušek, které na své výpravě našel. „Co to u všech čertů je?!“ ukázal na chybějící část tváře a podvědomě ustoupil. Gunther vztekle naklonil hlavu na stranu, aby jeho hrůzostrašný výraz zůstal co nejvíce skryt.

„To by ti mohl nejlépe vysvětlit on sám, že jo, Gusi?“ poznamenal ledově Thule. Gunther zavrčel. „Anebo taky ne. Dobře se podívej, Hirame. Tohle je důvod, proč se mágové drží dál od nekromancie. Tohle to s tebou udělá.“ Od stolu se ozvalo nesouhlasné mručení. „A nedělej, že to neslyšíš! Věděl jsi moc dobře, co se stane!“ Hiram se sehnul, aby posbíral popadané ovoce, stále však přitom upíral zrak na vyzáblého nekromanta.

„Takže chcete říct, že kvůli tomu, co udělal s Jandice, teď vypadá takhle?“

„Nemuselo by to tak být,“ postavil se Thule od krbu a pohrdavě se podíval na Gunthera. „Kdyby to bylo poprvé. Jenže ono nebylo, že ne, Gusi?“

„Kdybych to neudělal, zůstali bychom tam,“ zabručel Gunther odbojně.

„To mi chcete říct,“ vstřebával nově nabyté informace Hiram. „Že aby nás zachránil…tak si nechal uhnít kus tváře?“

„A taky zničit kus zdraví, ukradnout si kus života a sebrat kus příčetnosti, ale v zásadě ano,“ přikývl naštvaně Thule. Diesalven zakroutil hlavou a vyměnil Bethorovi obklad. Chápal to tak, že Gunther nebyl jejich hlavním problémem. Bethor byl. Bethor si zasloužil jeho pozornost víc.

„To je ale vlastně docela šlechetné,“ řekl Hiram, když se narovnal s posledním ořechem mezi palcem a prostředníčkem a všechno vysypané ovoce vyskládal na stůl. Gunther zvedl hlavu. Světlo z krbu na moment ozářilo jeho odpornou ránu. I Thule se překvapeně ohlédl na rytíře. „Obětovat vlastní dobro pro dobro jiných. To jen tak někdo nedokáže. Já si nemyslím, že udělal něco špatně, i když k tomu použil takových prostředků. Účel světí prostředky, ne? V čem je rozdíl mezi ním a paladinem?“ Thule vzal do ruky jeden z ořechů, který vypadal celkem zdravě.

„Chceš vidět, v čem je ten rozdíl?“ zeptal se a poslal ořech po stole Guntherovi. Odložil brk a chytil ho.

„Rozlouskni ho, Gusi,“ řekl mu Thule. Gunther neochotně zvedl ořech a s pohledem upřeným na Thuleho a Hirama jej vložil mezi dlaně. Navzdory očekáváním jej rozlouskl celkem snadno. Ze skořápek se vykutálelo malé seschlé jadérko, tmavě hnědé, místy až černé.

„Ten ořech byl zdravý, Hirame. Ale potom, co se ho dotkne nekromant, rychle vadne a umírá. Ano, může svoji moc použít k ‚dobru‘ a ‚spravedlnosti‘, ale cena za to je příliš vysoká. Vždycky něco uvadne a zemře. Já s Bethorem jsme si to naštěstí uvědomili včas, takže jsme nikdy víc než jen nějaké vyvolávání duchů neprováděli. Gus ne. Gus toho nikdy nenechal. A proto také pomalu vadne a pomalu umírá. Tady máš svůj rozdíl, Hirame.“

 

 

Nic rozumného

 

Diesalven namočil kus hadru do rumu, který našel Creed ve sklepě domku u jezera, a přiložil jej Guntherovi na zahnívající polovinu obličeje. Okamžitě sebou trhl a zaskučel. Hans nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Já vím, že to pálí,“ řekl Guntherovi, jenž se od něj odvracel a syčel bolestí. „Ale potřebuješ to mít alespoň takhle ošetřené. Když ti to nevyčistím, může to skončit mnohem hůř.“

„Jak to může být horší?“ procedil Gunther mezi odhalenými zuby.

„Podívej se,“ povzdechl si Hans. „Já nejsem žádný ranhojič, ale i z toho mála, co vím, je mi jasné, že pokud to necháš být, brzy se ti do toho dostane sněť a to budeš v těžké agonii. Cokoliv zakoušíš teď je jen zlomek toho, co by tě chytlo se zánětem. A to už léčit neumím.“ Gunther se zašklebil a z toho výrazu Hansovi přeběhl mráz po zádech.

„Dej mi napít,“ zaprosil Gunther. Diesalven pokrčil rameny a nalil trochu rumu z lahve do malého kalíšku, který podal pacientovi. Rum byl rum, ani kdyby byl sto let starý, nemohl mu ublížit víc, než ta rána na obličeji. Gunther naklonil hlavu na pravou stranu a opatrně si vlil rum hubenou rukou mezi rty. Dával si velký pozor, aby nevytekl druhou stranou mezi zuby na podlahu. Stačilo, že mu z té strany občas ukápla slina nebo hnis. Zatřásl se. Rum možná byl kvalitní, ale v kombinaci s hnisem a hlenem v jeho ústech chutnal mizerně.

 

„Fajn. Můžeme,“ oklepal se Gunther, zavřel oči a zatnul zuby. Diesalven přikývl a jemně přiložil hadřík na jeho znetvořenou líc. Cítil, jak se mu pod dotekem zatřásl. Velmi opatrně ťukal hadříkem na místech, kde byl zánět nejpravděpodobnější. Po pár dotecích hadřík vždy vyklepal, vymáchal v misce s vodou, která stála hned vedle lahve s rumem, znovu jej vypral v alkoholu a pokračoval. Diesalven nebyl ranhojič ani lékař, ale vyrůstal na farmě a tak měl aspoň nějaký přehled o tom, co dělat, když je někdo nemocný nebo se zraní. Také byl ze všech členů Řádu čisté smrti jediný, kdo věděl, že rána vymytá rumem nehnisá a to stačilo na to, aby fungoval jako zdravotník celé družiny.

 

Thule vyšel z pokoje, do kterého uložili Bethora. Nechtěli, aby v případě, že by jeho nemoc byla nakažlivá, také něco chytli. Jeho stav se nelepšil, spíše naopak. Thule vypadal velmi mrzutě.

„Chce tě vidět,“ řekl stroze Guntherovi. Ani se na něj nepodíval. Gunther pohlédl na Hanse. Ten jen pokrčil rameny a stáhl hadřík.

„Došetřím tě potom. Běž.“ Gunther se zvedl, obešel Thuleho, který se snažil, aby se ho nedotkl, a otevřel dveře do Bethorova pokoje.

 

Místnost příšerně zapáchala blížící se smrtí. Bethor ležel zabalený v tenkých přikrývkách na provizorně vyspravené posteli. Když Gunther zaklapl dveře, chvíli jen hleděl do podlahy, než našel odvahu k tomu, aby zvedl zrak. Nevypadal hezky. Bledá kůže měla nazelenalý odstín a byla pokrytá velkými černými boulemi, které se zlověstně leskly. Bethorův obličej prozrazoval nesmírné utrpení, kterým si procházel. Jeho oči se zamlžily a potáhly mléčnou mžurkou, takže ho nejspíš ani neviděl. Popraskané rty se však nepatrně pohnuly ve snaze něco říct.

„Nemluv, Bethe,“ řekl Gunther smutně. „Šetři silami.“ Bethorovy rty se zastavily, jako by ho slyšel a rozmyslel si to. S vypětím všech sil pohnul dlaní. Ruka mu vypadla zpod přikrývek a teď bezvládně visela přes okraj postele. Gunther schoval dlaně do rukávů a velmi jemně zvedl ruku rozežranou od moru zpět nahoru. Bethor vydechl trochu hlasitěji. Gunther si všiml, že upírá zrak někam za něj. Otočil se do rohu, kde ležely Bethorovy věci. Znovu se podíval na přítele, který pomalu mrkl oběma očima naráz. Zvedl se a došel k nim. Zběžně prohrábl Bethorův vak a něco dlouhého a tenkého se z něj vykutálelo na zem. Gunther si to ani nemusel prohlížet, bylo mu jasné, o co jde. Zvedl ji a zblízka si ji prohlédl.

„Splétaná hůlka,“ konstatoval chladně. „Ty tomu stále věříš.“ Bethorovy svaly na tváři se zkroutily v zoufalé snaze vykouzlit úsměv. Výsledek byl žalostný a připomínal spíše škleb chromého člověka. Mor ho příliš oslabil. Gunther se posadil k posteli a otáčel hůlkou v ruce. Tři hůlky z ebenového dřeva, nadpozemsky vpletené jedna do druhé jako cop vesnického děvčete. A na konci, symbol zlatého oka, který je spojoval v jednu celistvou magickou relikvii.

„Bethe,“ začal Gunther. „Ta hůlka…je mocná, ale to, co symbolizuje…“ na chvíli se zastavil, protože mu jak mluvení, tak Bethorův matný pohled působilo velkou bolest. „…Já to znám. To, jak s tím chceš bojovat…Nejde to…Zní to šíleně, ale měnil bych s tebou. Ty umíráš v agonii, ale já…“ znovu se zastavil, sykl a chytil se za okraj své rány. Bethor zavřel oči a jeho dech na malý moment nabral část své síly a hloubky. Rychle se ale vrátil do mělkého a tichého rytmu. Gunther ještě jednou převalil hůlku v dlani. „Já nemusím umřít nikdy…“

 

Hiram posadil poslední kámen o velikosti lidské hlavy na místo. Na pahorku za domkem se teď tyčila malá mohyla. Mágové celou jeho činnost mlčky pozorovali, bez jediného hlesnutí, bez jediné slzy, se skloněnými hlavami a smeknutými klobouky. Gunther seděl na stoličce. Když Hiram dokončil hrob, otřel si pot z čela a postavil se vedle mágů. Chvíli jen tak stáli a hleděli na hromadu kamení, na jejímž vrcholku stál stlučený kříž.

 

„Bethore,“ povzdechl si smutně Thule. „Byl jsi tím nejlepším přítelem, jakého jsem si mohl do života přát. Tvá kuráž, houževnatost a nezdolný optimismus mi nejednou byli oporou. Nikdy ses nebál a vždy jsi byl ochoten nasadit své bezpečí za bezpečí druhých. A teď, když tě od nás odtrhla krutá a odporná nemoc, cítím, jak moc jsi pro mě, pro nás všechny, byl důležitý. Trpěl jsi, příliš dlouho a příliš krutě, než jsi nás opustil. Ale ať už jsi kdekoliv, chci, abys věděl, že tě budeme všichni postrádat. A já doufám, že tvá muka už navěky skončila. Nebudeš zapomenut, Bethore Icesharde. Nikdy,“ zatřásl se Thulovi hlas a v očích se mu zaleskly slzy, které se ani nepokoušel zakrývat. Hiram si odkašlal.

„Když dovolíte, také bych něco řekl.“ Thule přikývl a utřel si dvěma prsty oči. „Pane Icesharde, neznal jsem vás dlouho, ale nemohu popřít, že jste byl tím nejstatečnějším mágem, jakého jsem v životě potkal. Poznal jsem v životě mnoho lidí, ale jen málokterý by se nabídl ochotně do první linie. Z vás jsem však ten pocit měl. Vy jste postavil Řád čisté smrti na správných principech a pevně jste se jich držel až do samého konce. To nemohu říct jen tak o někom. Svět dnešního dne zaznamenal velkou ztrátu. Sbohem.

Pane Diesalvene?“ otočil se Creed na Hanse. Ten zavrtěl hlavou.

„Necítím se oprávněn mluvit nad jeho hrobem. Na to jsem ho neznal dost.“

„A ty, Gusi? Byl to i tvůj přítel, jestli si na to vzpomínáš,“ otočil se Thule na Gunthera.

 

Opřel se o hůl a zvedl ze stoličky. Neřekl vůbec nic. Ovázaná tvář jeho čelisti ani moc pohybu neumožňovala. Mlčky přistoupil k Thulovi a podal mu splétanou hůlku.

„Splétaná hůlka,“ zašeptal Thule a vzal ji do ruky. Několikrát pohnul zápěstím a lehce jí zamával. Hůlka prořezávala vzduch a vydávala slabý švihavý zvuk. „To vše byl jeho nápad, před všemi těmi lety.“ Gunther přikývl. Thule se zadíval směrem, kde se nad jezerem v dáli rýsoval obrys hradu Caer Darrow. Žal v jeho tváři na moment vystřídal výraz hněvu. „My nemůžeme, Bethe. Tohle je na nás moc silné. Tohle neporazíme.“ Gunther se zatvářil udiveně. Znal jiného Ravenclawa. Úplně jiného. Takového, který když se pro něco rozhodl, tak to udělal, nehledě na cenu. Bethorova smrt ho nejspíš příliš zasáhla.

 

„Musíme se vrátit do Dalaranu,“ řekl po chvíli Thule. „Musíme je varovat ohledně toho, co se tu děje. S jejich pomocí to ještě můžeme zastavit.“ Diesalven přikývl. Hiram se podíval na mohylu a povzdechl si.

„To bude nejrozumnější,“ řekl. Gunther těkal pohledem z jednoho na druhého.

„Ne,“ vyhrkl, zaskučel a chytil se za obličej. Thule a Hans k němu hned přiskočili a zachytili ho, než se mohl skácet na zem.

„Proč ne?“ obořil se na něj Thule, když ho zvedli na nohy. „Co napadlo tebe?“

„Nic rozumného,“ zavrčel Gunther.

„Aha, tak nic rozumného,“ zvolal sarkasticky Thule. „to je vážně skvělé.“

„A co nerozumného?“ vyzvídal Diesalven, který na Gunthera nebyl tak naštvaný jako Thule. Gunther se otočil směrem k zapadajícímu slunci.

„Andorhal. Půjdeme do…“ na chvilku zmlkl, když mu obličejem projela další křeč. „…Andorhalu.“

„Cože?!“ neudržel se Thule. „Ty chceš jít od Andorhalu? Vždyť ani nevíme, co nás tam čeká. To, co nám přichystali Barové, může být jen začátek. V Dalaranu nám pomohou.“

„Ne,“ trval na svém Gunther.

„Proč by nám tam neměli pomoct?“ vstoupil do debaty Hiram. „Já vím, že s nimi nejste zadobře kvůli své minulosti, ale že by ignorovali tohle? Lidé mizí, dějí se tu divná kouzla a to skoro na jejich prahu.“

„Nemáme důkaz,“ sykl Gunther. „Neuvěří nám bez důkazu.“

„Máme důkaz!“ vykřikl Thule a ukázal na mohylu. „Tohle ti je málo?! Bethor je mrtvý! Mág je mrtvý! Jejich mág!“

„Lidé umírají,“ odvětil Gunther. Thule zrudl a zorničky se mu doširoka roztáhly. Prudce odhodil splétanou hůlku na zem. Hiram s Hansem naštěstí včas odhadli situaci a stihli Thuleho zachytit, než se vrhl na Gunthera.

„Pusťte mě! Jak se to opovažuješ říct, Arcane!“ Gunther se zapotácel a upadl. Hůl se mu odkutálela z dosahu. Hiram byl silný člověk a ani Hans své tělo nezanedbával, ale teď měli oba co dělat, aby rozzuřeného Thuleho udrželi.

„Ty nekromantská svině!“ křičel. „On ti věřil. Měl tě za přítele! Všem by bylo líp, kdybys zůstal v Tol Baradu!“

„Pane Ravenclawe, uklidněte se!“ zápolil s Thulem Creed. Gunther slepě hmatal po holi. Pod obvaz se mu dostalo trochu hlíny, která ho na ráně pálila jako žhavý pohrabáč. „Je to odporné, ale má pravdu.“

„Ty se ho ještě zastáváš!“ řval Thule.

„Poslouchejte!“ držel ho na druhé straně Hans. „Nemáme důkaz toho, co pana Icesharda zabilo. A všichni u nich máme vrub. Nebudou nám věřit.“

Thule vrhl zlý pohled na Gunthera, zprudka se nadechl a uklidňoval se. Gunther chytil hůl a zvedl se tak rychle, jak to jen zvládl. Zanícenou tvář měl jako v ohni.

„Dobrá,“ zavrčel hrozivě Thule a vytrhl se z Diesalvenova a Creedova sevření. „Jedna rychlá návštěva Andorhalu.“ Hryzal se do rtu, když to říkal a zatínal pěsti, až mu zbělaly klouby. Bylo na něm vidět, jak moc bojuje s pokušením vrhnout se na Gunthera. „Najdeme důkaz a potom se vrátíme do Dalaranu. Žádná ale, žádné výjimky. A jestli se někomu z nás něco stane,“ upřel mrazivý pohled na Gunthera. „Bude to tvoje vina, Gusi.“

 

 

 

 20 - 24 | 25 - 28 | 29 - 33

 

 

>Fan fiction<

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.