Nezlomný (34-Epilóg)

• Mordecay
• 10.04.2017
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Sršeň bude zabíjet

 

„Pane Ravenclawe!“ zvolal jeden z uprchlíků. Thule se ohlédl.

„Co se děje?“ zeptal se unaveně. Od doby, co posbírali všechny přeživší v okolí Andorhalu a vzali je s sebou na jih, uplynul týden a Thule cítil, jak na něj doléhá tíha zodpovědnosti.

„Potřebujeme si odpočinout. Od rána jsme se neposadili.“ Thule pohlédl na slunce, které se už pomalu chýlilo k obzoru. Zahleděl se i na velký kus údolí, který stále ležel před nimi.

„Nemůžeme odpočívat. Nemrtví po nás určitě jdou. Jestli zastavíme, doženou nás a zabijí.“ Snažil se působit neotřesitelně, ale i on už byl velmi unavený.

„Jenže když si neodpočineme, zabije nás únava,“ přidal se k prvnímu uprchlíkovi další.

„Podívejte, všichni jsme unavení,“ postavil se vedle Thuleho Diesalven. „Ale nesmíme se zastavovat víc, než je nutné. Mám vám snad připomenout, co nás pronásleduje? Ta Pohroma, co vás vyhnala z domovů? My musíme odpočívat, oni ne. My musíme jíst a pít, oni ne. My máme ještě co ztratit. Oni ne! Jakmile se dostaneme do Tarren Millu, vše bude v pořádku, ale do té doby musíme jít, co nám síly stačí. Jediná další možnost je si tu lehnout a čekat na smrt!“ Diesalven přejel pohledem po tvářích uprchlíků. Do jednoho to byli farmáři, podomci, rybáři a jejich rodiny a nikdo z nich s sebou neměl víc, než trochu jídla, oblečení a peněz. Někteří šli ozbrojeni kosami a cepy, ale proti skutečnému útoku by to byla jen chabá obrana. A takhle jich šlo přes čtyřicet.

Z davu se ozvalo zašumění. Diesalven i Thule jej pozorovali a vyčkávali.

„Má pravdu,“ zazněl náhle ženský hlas mezi všemi ostatními. „V Tarren Millu nám pomohou, tady nás akorát sežerou zvířata nebo hůř.“ Diesalven přikývl.

„Fajn,“ řekl někdo z jiného rohu davu. „Moc na výběr stejně nemáme.“

 

Thule obdivně pohlédl na Diesalvena.

„Tohle bych od tebe nečekal. Nevěděl jsem, že máš v sobě něco takového.“ Hans si povzdechl a pokrčil rameny.

„Ani já ne. Pojďme.“ Thule se rozhlédl po okolí a svraštil tvář.

„Kde je Hiram?“

„Netuším. Ale on se jistě brzy ukáže. Jsi…Jsi v pořádku, Thule?“ Tmavovlasý mág si promnul zarudlé oči.

„Potřebuju se najíst a vyspat, to je všechno.“

„To my všichni,“ přitakal Hans a na chvíli se odmlčel. „Pořád truchlíš kvůli Bethorovi?“ zeptal se po chvíli ticha. Thuleho obličej zrudl.

„Už ne. Ale pořád zuřím kvůli tomu, co napáchal Gunther.“ Hans se ohlédl za sebe. Údolí bylo utopené ve stínu, slunce už do něj nesvítilo.

„Nebyla to jeho chyba,“ pokusil se říct něco na nekromantovu obranu, ale Thule mu hned skočil do řeči.

„To si piš, že to byla jeho chyba! Neměl se do toho zaplétat. Já i Bethor jsme pochopili, do čeho se řítíme, ale on ne. Ještě že jsme se ho zbavili, parchanta jednoho.“ Thule si zhluboka povzdechl. „Teď už na tom stejně nezáleží. Určitě už je po něm.“

 

„Thule! Hansi!“ křičel Hiram a málem klopýtl. Celý uřícený proběhl průvod uprchlíků až jeho vůdcům. Během svého úprku vyrazil jedné farmářce z ruky košík a ani se neomluvil. Byl až příliš rozrušený. Doběhl k Thulemu, opřel se dlaněmi o kolena a zhluboka oddechoval.

„Hansi….Thule…“

„Co se děje, Hirame?“ naléhal na něj Ravenclaw. Člověk nemusel být génius, aby poznal, že situace je opravdu vážná, když i muž jako Creed panikařil.

„Začichej…“ vyrazil ze sebe. Thule se narovnal a zavětřil. Nenápadný zápach mu ihned zkřivil tvář. Doposud ho necítil, ale jakmile jej zachytil, nedokázal se ho zbavit. A stejně tak ho nedokázal zaměnit s ničím jiným.

„Jdou sem…“ řekl tiše. „Viděl jsi, kolik jich je?“

„Nevím. Asi osm nebo deset.“ Diesalven se podíval na rolníky a rybáře, kteří si všimli, že se něco děje. Několik dětí se hlasitě rozplakalo. Thule podepřel Creeda a pomohl mu stát.

„Musíme se jim postavit. Máme přesilu!“ vyhrkl Hans.

„Jen v počtech. Jsou mezi nimi ženy a děti. Ti nemůžou bojovat,“ namítl Thule. „A nemáme nic víc, než pár cepů a kos.“

„To bude muset stačit,“ zabručel Diesalven a obrátil se k uprchlíkům. „Nebudu vám lhát, protože to nemá smysl. Nemrtví si pro nás už jdou.“ V davu to zděšeně zašumělo a dětský pláč nabral na síle. Diesalven zvýšil hlas, aby brekot přehlušil. „Jestli se máme dostat do bezpečí, musíme se s nimi utkat! Jedině tak se jich můžeme zbavit!“

„Ale co my?“ zeptala se něčí manželka. Její břicho se začínalo zakulacovat. „Nemůžeme všichni bojovat.“

„Ne,“ zakroutil hlavou Diesalven. „Hirame, vezmi všechny děti, starce a ženy, co nejsou schopny držet zbraň, a odveď je napřed do Tarren Millu. Až bude po všem, doženeme vás.“

„Hansi…“ pokusil se Hiram něco říct, ale Diesalven ho gestem umlčel.

„Teď jsi uřícený a v boji bys nám nebyl k ničemu. A tihle lidé budou potřebovat někoho, kdo je uchrání.“ Obrátil se zpět k vystrašeným venkovanům. „Rozlučte se se svými blízkými a modlete se ke Světlu za náš úspěch. Už na to nebude čas.“

 

„Támhle,“ ukázala Pai na hlouček v dálce. Gunther se na něj zahleděl. Seskupovali se okolo nevelkého pahorku u řeky. Na jeho vršku stály dvě postavy, mávající holemi. Hned je poznal. Tvář bez citu se stáhla do šklebu vzdáleně připomínajícího úsměv.

„Chtějí se bránit. Chtějí s námi bojovat.“

„Á, kdyby jen tušili,“ usmála se jedovatě Pai.

„Oni tuší, ale odmítají to připustit.“

„Ať je tedy po jejich. Bude to masakr.“ Gunther kývl hlavou a skupina nemrtvých loupežníků se se zlověstným bubláním vykročila vstříc k smrti vystrašeným farmářům. Gunther s pai za nimi šli o něco pomalejším krokem, drželi si odstup.

„Mám vám ty vaše cíle nechat nebo je můžu odpravit sama?“ zeptala se Pai.

„Ne. Ravenclaw, Diesalven a Creed s námi půjdou do Andorhalu, ať už chtějí nebo ne. Zbytek můžeš povraždit dle libosti.“

„Fajn. Je tu dost krků k podříznutí,“ pokrčila rameny Pai, máchla rukou a v dlani se jí zaleskl zlomený meč. „Sršeň bude zabíjet.“

 

„Nebojte se! Neustupujte! Světlo je na naší straně! Pamatujte si, proč tu bojujeme! Abychom ochránili naše rodiny! Čím déle je zdržíme, tím větší šanci budou mít na život v bezpečí!“ povzbuzoval Diesalven sedláky stojící okolo pahorku. Měl k dispozici devatenáct ozbrojenců, z nichž některým sotva vyrašily první vousy. Měli přesilu, ale to byla asi jediná jejich výhoda oproti nemrtvým. Diesalven je viděl. Šli jim naproti. Rozeznával jejich sekery, mečíky i zbroje ze všech možných kusů tvrzené kůže.

„Rozmlaťte jim hlavy! Z toho je nevzkřísí!“ volal povzbudivě. Thule se zahleděl na siluety za skupinou nemrtvých a srdce mu pokleslo.

„Hansi,“ špitl a sevřel pevněji svoji hůl, aniž by se přitom na svého přítele obrátil. Pevně upíral oči na nemrtvé, jako kdyby doufal, že se mýlí.

„Co se děje, Thule?“

„Je to on. Vede je on. Ta zrádná mršina!“ Diesalven se nevyptával, místo toho přimhouřil oči a podíval se stejným směrem, jako Thule.

„Gunther…“ hlesl.

 

Nemrtví lotři se střetli s cepy zoufalých sedláků. Bojovali se strachem, ale tvrdě, odhodláni bránit své blízké. Thule s Hansem stáli na vršku pahorku a metali kouzla na loupežníky. Bitva netrvalo dlouho. Ač poháněni nečistými silami, kručení banditů po krátkém boji umlklo.

„Je po nich!“ vykřikl nadšeně jeden ze sedláků, celý pokrytý mazlavou krví nemrtvých a ochraptělý od boje. Další se k němu přidali ve vítězném pokřiku. Až na pár zraněných a jednoho padlého se obešli beze ztrát. Mávali radostně cepy a kosami a provolávali Diesalvenovi slávu.

Thule upřel pohled na Gunthera, který stál opodál, po jeho boku žena v prostém oblečení. Náhle se žena rozplynula v krátkém obláčku a mžiknutí, jen aby se znovu zhmotnila za mladíkem mávajícím rezavou kosou. Než kdokoli stačil jakkoli zareagovat, zableskla se jí v ruce široká čepel a zanořila se až po jílec mezi mladíkovu klíční kost a lopatku. Bolestně zařval, kosa mu vypadla z ruky a zhroutil se na zem. Thule odtrhl pohled od Gunthera a v rychlosti vyslal proti přízraku ohnivou kouli. Proletěla okolo padajícího těla umírajícího jinocha a zapálila trs trávy. Těsně předtím, než ji mohla zasáhnout, žena opět zamžikala a aniž by to někdo zaznamenal, přesunula se za svoji další oběť. Zarostlý farmář zachrčel a poroučel se k zemi s podříznutým krkem. Mezi branci propukla panika. Hans hned pochopil, co je zdrojem jejích schopností a pokusil se jí dýku vyrazit zaklínadlem z ruky, ale opět zmizela dřív, než ji stačil zaměřit.

 

V nastalém zmatku si nikdo nevšiml nekromanta, jak odříkává tajuplná slova a mezi prsty mu hraje podivné tmavé světlo. Zpod jeho černého klobouku se ozývalo zlověstné mumlání. Gunther pomalu a rozvážně vykročil směrem k rolníkům, kteří se snažili utéct nebo naopak zasáhnout fantoma jménem Pai. K ještě větší hrůze uprchlíků se mrtvoly, které obklopovaly pahorek, začaly zvedat z mrtvých a sápat se po nich. Nejprve povstali zpět k neživotu lotři, které si Gunther přivedl s sebou, ale hned po nich sebou zacukala i těla jejich padlých blízkých. S každým uprchlíkem, kterého Pai podřízla, rostla Guntherova síla. Nářky a křik mučených duší nevnímal. Už ne, už je neslyšel. Už nebyl pouhým člověkem, který by se dal něčím takovým zastavit.

„Gunthere!“ vykřikl vztekle Thule a namířil na něj svoji hůl. Z jejího konce vyšlehl arkánový proud, který zasáhl nekromanta přímo do kožnatého hrudníku. Gunther se lehce zapotácel, ale větší účinek na něj Thuleho kouzlo nemělo.

„Prohráli jste,“ zasyčel Gunther. „Pohroma vítězí.“

„Ty zmrde!“ zařval Thule a v rychlém sledu na něj vyslal spršku zaklínadel, ale každé další mělo ještě menší účinek, než to předchozí. „Podrazil jsi nás! Přidal ses k těm zrůdám!“ Okolo něj se rvala nemrtvá monstra s posledními zbytky uprchlíků, kteří byli odhodláni vytrvat do hořkého konce, ale těch si Thule nevšímal. Prodral se mezi nimi, v očích slzy vzteku, a přitom mával holí a vrhal na Gunthera jedno kouzlo za druhým. Všechna se o něj rozbíjela jako příboj o útes.

„Thule!“ zvolal naléhavě Hans.

„Nepleť se do toho, Diesalvene!“ odsekl ostře Thule. Diesalven se prudce otočil a odrazil mladíka, kterého před pár minutami zavraždila Pai. Všichni z jejich malého vojska už byli mrtví a vzkříšení pro armády Pohromy. Mezi mručením a skřehotáním uslyšel tichý mžik. Něco ho koplo zezadu do kolene a když se zapotácel, strhlo jej to za límec, takže se prudce zaklonil. Na hrdle ucítil špinavou čepel, teplou od krve mnoha zavražděných. A do ucha mu zašeptal ženský hlas.

„Ani se nehni. Jinak dopadneš stejně jako všichni okolo.“

 

„Gunthere!“ křičel Thule. „Podívej se na mě, Gunthere! Podívej se mi do očí!“ Krempa sametového klobouku se nadzdvihla a zpod ní zazářil pár jantarových očí. Thule se zarazil. Nějaká síla mu nedovolila se pohnout z místa. Gunther napřáhl hnijící ruku a zamumlal něco způsobem, kterému Thule nemohl rozumět. Znělo mu to jako pleskání dvou kusů shnilého masa o sebe. Ona síla mu prudce sevřela hruď. Najednou se nemohl pořádně nadechnout. Tvář mu rychle zfialověla, mnohem rychleji, než se dalo vysvětlit nedostatkem vzduchu. Jakmile Thule blízký mdlobám upadl, Gunther opět ruku svěsil. Z Thuleho hrdla se vydral hlasitý úlevný nádech. Opřel se dlaněmi o zem a těžce oddechoval.

„Pai,“ zavelel Gunther. „Přiveď ho.“

 

Vražedkyně stáhla z Diesalvenova krku Sršeň a postrčila ho. Pětadvacet nemrtvých celé dění pozorovalo prázdnýma, nevidoucíma očima. Tráva okolo Gunthera i okolo pahorku začínala rychle žloutnout a na místech, kde zemřel některý z uprchlíků, dokonce hnít a černat. Pai dostrkala Hanse až před Gunthera a prudce do něj vrazila, až se zapotácel a upadl na všechny čtyři hned vedle Thuleho. Nekromant si je dlouze přeměřil.

„Kde je Creed?“ položil klidně otázku.

„C…Creed?“ zakoktal se Diesalven. Gunther chladně přikývl. Nedal na sobě znát jedinou známku netrpělivosti. Nemrtví ostatně netrpělivost vůbec nechápou.

„Neříkej mu to, Hansi…“ špitl přiškrceně Thule.

„Kde je Hiram Creed?“ zopakoval Gunther svoji otázku. Hans se rozhlédl okolo sebe a viděl jen nemrtvé, zlověstně se usmívající Pai a žádnou cestu ke svobodě. Pozvedl svůj zrak a podíval se přímo do Guntherových nemilosrdných očí. V duchu se přitom modlil ke Světlu, aby ten proklatý nekromant neuměl číst myšlenky.

„Hirama jsme už týden neviděli. Rozdělili jsme se kus za Andorhalem. Je na cestě do Lordaeronu.“ V Guntherově tváři se nepohnul jediný sval. Nic nedávalo najevo, co si myslí. Jen pomalu obrátil svoji tvář k Thulemu.

„Je to pravda?“ zeptal se ho.

„Je…“ zachroptěl Thule.

„Víte, že nám můžou lhát, že jo?“ ozvala se Pai a přejela špičkou Sršně Hansovi po zádech.

„To posoudí mučitelé Pohromy. Jsou dobři ve vyslýchání.“

„A do té doby bude Creed za kopci,“ zabručela si Pai pod vousy.

„Ruce Pohromy jsou dlouhé, vražedkyně. Spoutej je. Vracíme se do Andorhalu.“

„Jak vracíme? A co moje odměna?“ Gunther se na ní dlouze podíval.

„Ty jdeš samozřejmě s námi,“ řekl po chvíli.

„Ani nápad. Tohle znám moc dobře. Vy řeknete, že mě odměníte, a namísto toho tam přijdu o krk. Není to poprvé, co to na mě někdo takhle zkouší.“

„Jsi služebnice Pohromy. V Andorhalu ti nic nehrozí.“

„A jak vám můžu věřit?“ Pai napřáhla ruku, v níž držela Sršeň. Z čepele ukáplo několik kapek rudé krve na zem.

„Z nás dvou jsi tady ty ta nejméně důvěryhodná,“ odvětil klidně Gunther. „Nebude nikdy svobodného nemrtvého. Tak zní zákon. Nemrtvý nemá svobodnou vůli a proto nedokáže lhát.“ Ruka Pai se trochu zatřásla a pak klesla.

„Trochu děsivé, že si to tak jasně a klidně uvědomujete.“

„Pravda bývá děsivá, ale to jí na pravdivosti neubírá.“

 

 

Já

 

„Dva ze tří a k tomu jste připojil celkem velkou skupinu nových nemrtvých,“ ušklíbl se pod plnovousem spokojeně Kel’thuzad. „Avšak zmizení pana Creeda je dost nešťastné. Říkali, že šel na západ do Lordaeronu?“ obrátil se na Gunthera.

„Ano,“ přisvědčil nekromant.

„Pak jim přinese jen staré zprávy. Podle našich špionů je tam existence choroby veřejným tajemstvím, ale přikládá se jí tolik pozornosti jako pohybům gobliní burzy. I po roce po jejich odplutí jsou stále hlavním tématem orkové. Neuvěřitelné, tihle politici. Na druhou stranu nepopírám, že mi to neskonale usnadňuje práci.“

„Co bude teď?“ zeptal se Gunther.

„Gunther Arcanus se ukázal jako velmi užitečný jedinec. Pohroma je potěšena, že má někoho takového ve svých řadách. A stejně tak jsme rádi, že se nám daří nový projekt. Ukážu vám ho.“

 

Kel’thuzad se nadmul pýchou, když přivedl Gunthera k silně zapáchající jámě, v níž se činili členové kultu. Pomocí silných jehel a provázků a místy i kovových skob sešívali dohromady velké kusy lidského masa v různých stádiích rozkladu. Gunther jasně na první pohled viděl, že obří tělo v jámě není sourodé, ale spíše vypadá, jako kdyby na něj kultisté přišili jakoukoli část, která jim zrovna přišla pod ruku. Tvor ležel na zádech, vybledlou kůží prosvítaly v hnijícím mase kosti a na místě, které Gunther pro nedostatek lepších slov musel nazvat jako břicho, zela velká díra, lemovaná po svém obvodu kostmi hrudních košů. V díře Gunther jasně viděl vnitřnosti, plovoucí ve shnilých tělesných šťávách, krvi a vlastním hnisu, který tam vůbec nepatřil.

„K čemu ten otvor?“ zeptal se Gunther. Pohled na celého masového golema jím vůbec neotřásl. Kel’thuzad ukázal na břicho.

„Lze tam vidět především hnis, který se samovolně vytváří. Pokud nebude vypouštěn ven, nakonec by celý konstrukt otekl a nebyl by schopen fungování. Můžeme to nazvat takovým odvodem.“

„A vnitřnosti? Nevypadnou ven?“

„I kdyby, čemu by to vadilo? Konstrukt je schopen fungování i bez vnitřních orgánů, avšak považte sílu takové odpornosti na morálku nepřátel. Je to praktické stejně jako ozdobné. Říkáme tomu Hnusy. Asi není potřeba říkat proč,“ zasmál se Kel’thuzad.

„Haha,“ odvětil suše Gunther. Kel’thuzad k němu obrátil lehce podrážděný pohled.

„No ovšem. Žádný smysl pro humor. Ostatně, co čekat od nemrtvého.“

„Ano.“

„Navštivte slečnu Stormbringer. Zajímá mě, jak pokračuje výslech a ona je v tomhle ohledu velmi talentovaná. Vrátíte se ke mně, až zjistíte, co z vašich bývalých přátel vytáhla. A také jí vzkažte, že nestojím o jejich smrt. Užiteční nám budou i zaživa.“ Gunther přikývl a odkráčel, zatímco se Kel’thuzad kochal pohledem na rozpracovaný Hnus.

 

Pai se spokojeným výrazem sadisty rozevřela pláty španělské boty a otřela si krví ocákaný obličej. Dopřála si okamžik, kdy se s pocitem dobře konané práce zadívala na nahé tělo mága roztažené na mučícím stole, připoutané a bez kusu neporušené kůže.

„Malá přestávka,“ poplácala polomrtvého Diesalvena po zmučené tváři. „Takže, jak je to s tím vaším Creedem?“ Odvrátil od ní pohled a zadíval se na slizkým mechem zarostlou stěnu. Z popraskaných rtů mu unikl vzdech, ale nic víc.

„Obdivuhodné,“ hvízdla si Pai. „To jste vy, mágové, všichni stejní. Asi v tom budou nějaká kouzla.“ Naklonila se k Diesalvenovi, až měla ústa jen malý kousek od jeho ucha. Nebála se, že by něco zkusil, na to byl až příliš dobře připoután, stejně jako Thule, který byl natažený na žebříku na druhé straně mučírny. „Závidím vám to, tyhle čáry. Ani nevíš, jak by se mi hodily. Co já bych s nimi dokázala…“

„Stačí,“ řekl tiše Gunther. Pai, Thule i Hans se za jeho hlasem otočili.

„Mistr Arcanus,“ usmála se Pai. „Jdete se za mnou podívat?“

„Chceme informace, které jste z nich dostala,“ přelétl Gunther pohledem všechny přítomné.

„Arcane,“ zašeptal nenávistně Thule. „Tys…zaprodals nás…podrazils nás…,“ syčel. Pai se hned zvedla a její ruka vyletěla k Ravenclawovu krku. Nikoho příliš nepřekvapilo, že se v ní ve zlomku vteřiny objevila Sršeň.

„Ne,“ zvedl Gunther ruku. „Nezabíjej.“ Pai se podívala na nekromanta i na svoji oběť, pak ale pokrčila rameny a ruku stáhla. Čepel opět zmizela jako pára nad hrncem.

„Mě koneckonců neuráží.“ Přešla ke stolu, na němž měla vysázené menší mučící nástroje. Ty velké opřela o stěnu místnosti, aby nepřekážely. Zvedla několik listů papíru, oklepala je od krve i kaněk a podala je Guntherovi. „Tady je všechno, co mi řekli,“ usmála se přívětivěji, než by od ní v takové situaci kdokoli očekával. „Tedy, skoro všechno. Vynechala jsem řev a sprosťárny, jinak by to bylo mnohem delší.“ Gunther prolistoval stránky, aniž by přitom vnímal Thuleho nenávistné syčení. Diesalven neříkal nic, jen těžce oddechoval a Pai očividně rozpočítávala něco na stole. Nejspíš si vybírala další nástroj.

„Pořád tvrdí to samé, že Creed utekl do Lordaeronu. Co myslíte, dá se tomu věřit?“

„Je to zrůda…ten už nemyslí,“ plivl po Guntherovi Thule. Stál ale moc daleko a jeho slina jej nemohla zasáhnout.

„Najednou mluvíš, co? Že já ti tu držku zavřu,“ obořila se na něj Pai.

„Má pravdu,“ řekl klidně Gunther, který ani nezvedl hlavu od napsaného výslechu. „Už vám to jednou bylo řečeno. Nemrtví postrádají svobodnou vůli.“

„Přestaňte to říkat,“ otřásla se Pai. „Vždy z toho mám husí kůži.“

„Husí kůže nebo ne, je to tak. Svobodná vůle, myšlení, emoce, vše je potlačeno. Zůstává jen loajalita a logika. A proto,“ obrátil se nehybnou tváří k Thulemu. „Proto Pohroma zvítězí. Neznáme dezerci, neznáme hlad, neznáme únavu, neznáme nelidské podmínky, neznáme stížnosti…jen službu. A někteří ani to.“

„Já…není to povinné, stát se nemrtvým, že ne?“ zeptala se Pai. Gunther zavrtěl hlavou. „A co když mě k tomu přimějí násilím nebo o tom ani nebudu vědět?“

„Dokud chápeš koncept slova ‚já‘, jsi naživu.“

„A vy ho nechápete?“

„Ne. Není to potřeba. ‚Já‘ je nepodstatné. Pohroma ano. Pai, dělejte si s nimi, co chcete, ale musí to přežít. Pán pro ně má plány.“

 

„Nuže? Dozvěděli jsme se něco nového?“ zeptal se Kel’thuzad, když se Gunther vrátil z mučírny. Beze slova mu předal papíry s výsledky Paina výslechu. Starší nekromant si během čtení prohrábl prsty mocný plnovous. „Aha. Takže ne.“

„Mohlo by to znamenat trable. Podle Pai odmítají spolupracovat a kromě těchto informací nic neřeknou.“

„Ne na dlouho,“ ušklíbl se Kel’thuzad, odložil papíry a podíval se na Gunthera. „Slečna Stormbringer je velmi schopná v tom co dělá. Mám pocit, že ji představím panu Hadanotovi, aby spolu mohli spolupracovat. Byla by z nich dobrá dvojice. Každopádně, odbíhám od tématu.“ Vousy se mu nepatrně pohnuly. Zaklesl dlaně do sebe. Vystouplé záprstní kosti pod tenkou kůží o sebe zachrastily. „Pánové Ravenclaw a Diesalven nám budou užiteční, jak už jsem říkal. Mágové jsou mezi námi vzácní, mnohem víc, než obyčejní rolníci nebo vojáci. A ačkoliv se ve vašem případě prokázalo, že si nemrtvý dokáže zachovat magické schopnosti, On byl přesvědčený o vaší moci a o tom, že si je uchováte. U nich však podobnou jistotu nemá. Proto je budeme muset přimět jinak.“

„Jak?“

„To už se Gunthera Arcana netýká.“

„Dobře.“

„Ale pošlu jej, aby vypomohl Kultu zatracených vzkřísit první Hnus. Magistr Frostwhisper na něj už čeká.“

„Dobře.“

 

Dveře do mučírny se otevřely s tichým zavrzáním. Pai nevrle zavrčela, zvedla hlavu od malé výhně, v níž si nahřívala železa, a prudce se otočila.

„To mě nemůžete chvíli nechat v…,“ zarazila se uprostřed věty.

„Omlouvám se,“ usmál se zle starší nekromant. „Prosím, nenechte se rušit, pokračujte.“ V jindy sebejisté Pai něco hrklo. Z Kel’thuzadova vystupování neměla dobrý pocit. Něco v jeho hladkém kroku a elegantním způsobu vyjadřování ji děsilo. Moc dobře věděla, že svou omluvu nemyslí vážně, že se za ní jen schovává jako za své vousy. Obrátila se ke Kel’thuzadovi zády a věnovala se zpět žhavení želez. Kel’thuzad přešel k Thulemu nataženému na žebříku a pichlavýma očima si prohlížel jeho rozsáhlé podlitiny a řezné rány. Naklonil se k němu tak blízko, jak mu jen kozlí lebka upevněná na hlavě dovolovala, a začenichal. Pai se snažila nedívat jeho směrem. Nekromant natáhl jeden ze svých dlouhých prstů a pomalu jím dloubl do čerstvé rány na Thulově hrudníku. Jeho oběť vykřikla a Kel‘thuzad se usmál, mnohem děsivěji, než to kdy zvládla Pai.

„Takže vy budete pan Ravenclaw,“ vytáhl Kel’thuzad prst z krvácejícího masa a poodstoupil. „Což z vás,“ otočil se ke stolu, na němž byl připoutaný Hans. „Dělá pana Diesalvena. Rád vás poznávám. Je mi líto, že jsme ještě neměli možnost se doopravdy setkat.“

„Co po nás chceš?“ zvedl Diesalven hlavu tak, jak mu to jen pouta dovolovala. Kel’thuzad udělal několik tichých a rychlých kroků k Hansovi. Jen klapání spodního konce jeho hole o podlahu prozrazovalo, že se dotýká země. Stejně jako předtím se naklonil nad Diesalvena, až nebohého vězně na tváři škrábly přední zuby kozla.

„To je rozumná otázka, pane Diesalvene. S velmi logickou odpovědí.“ Pai vytáhla želízka z ohně, aby se přesvědčila, že už jsou doopravdy rudá. Kel’thuzad se ani nepodíval jejím směrem. „Ty zatím nebudeme potřebovat, slečno Stormbringer,“ obrátil obličej směrem k mučitelce, aniž by se od Diesalvena pohnul byť jen o píď. „Tady pánové jistě budou…rozumní. Osud vašeho přítele, pana Arcana, je vám znám, nemýlím se?“ Odpovědí mu byl jen souhrn nesrozumitelných nadávek přicházejících od Thuleho. Nekromant se narovnal s pomalou elegancí. Otočil se jako velký netopýr, až za ním roucho poskvrněné od bláta, slizu a krve zavířilo.

„Prokázal se nám jako cenný článek a proto jsem toho názoru, že i vy můžete pro dobro Pohromy mnoho vykonat.“

„Nikdy,“ zavrčel Thule.

„Nikdy,“ přitakal Hans. Kel’thuzad si povzdechl a pokrčil rameny.

„Máte štěstí, že vás nemůžeme mučit tak, jak bychom mučili kohokoli jiného, protože potřebujeme vaše těla funkční. Co se mysli týče, ta je vcelku zbytečná. A jelikož jste odhodlání nesloužit dobrovolně, nezbývá mi nic jiného, než vás ke spolupráci přinutit.“

 

Postavil se ke stolu s upoutaným Diesalvenem a zdánlivě odnikud vytáhl lahev připomínající vinnou, avšak plnou podivně zelené tekutiny, která vyhlížela velmi nezdravě. Byla průsvitná a po stěnách lahve se usazovaly malé bublinky.

„Slečno Stormbringer, zchlaďte prosím ta želízka a dojděte nám pro pár kalíšků. Je na čase si připít na novou spolupráci.“

 

Gunthere, řekl tichý hlas. Gunther se otočil, ale nikoho za sebou neviděl. Věděl, že se mu to nezdá. Nemrtvým se nikdy nic nezdá. Možná že šlo o vedlejší produkt kříšení Hnusu. Duše těl sešitých v jedno monstrum mu mohly zaútočit na mysl. Ale to se už nedělo. Od svého zmrtvýchvstání neměl žádné potíže s hlasy, ani od duší, ani od neznámého Pána.

Gunthere, ozvalo se to znovu.

„Poslouchám,“ řekl tvrdě. Byl o samotě, přehraboval se v knihách, které Kult zatracených nashromáždil a tak jeho odpověď nemohla vyvolat žádné překvapené pohledy.

To jsem já, Gunther, šeptal hlas.

„Nesmysl,“ odpověděl mu nekromant.

Není to nesmysl. Přece jsem si nemyslel, že moje lidství je úplně potlačeno.

„Nemrtví si nemyslí nic.“

Nemrtví si nemyslí nic. Nemrtví neznají já. Nebude nikdy svobodného nemrtvého.

„Ano.“

A přesto se sebou hovořím, o své vlastní vůli.

„Ne.“

Pohroma dovoluje svým buňkám odpovídat každému hlasu, který slyší?

„Pohroma poslouchá příkazy Krále.“

Ale já nejsem příkaz Krále. Já jsem zbytek své lidskosti, své svobodné vůle. Toho se můj Král bojí.

„Ne.“

Mám moc, Gunthere. Mám moc, před kterou se Král třese. Děsí se dne, že přijde svobodný nemrtvý. Ten bude jeho spásou. Já jsem ten nemrtvý.

„Ne. Nemůžeš být námi. Jedna Pohroma, jeden Král, jedna myšlenka. Pro nic jiného tu není místo. Snažíš se marně. Nebude nikdy svobodného nemrtvého, to je zákon."

Proč mě Kel’thuzad neoslovuje nikdy přímo? Ví, jakou mám moc. Ví, že se můžu utrhnout ze řetězu. Ví, že jsem svobodný. Jsem vězeň, který mě osvobodí.

„Ne.“

Řeknu to nahlas. Já jsem svobodný.

Ne!

„Ne!“

Já jsem svobodný. Řeknu já a budu opět já. Nebudu Král, budu já.

Ne!

„Ne!“

Já. Jsem. Svobodný. Já jsem svobodný. Já jsem já.

NE!

„Ne!“

Já jsem silný. Já jsem mocný. Já nepotřebuju ničí rozkazy, které mě svazují a ovládají. Já zvládnu porazit Krále.

NE!!!

„Ne!“

Má mysl je čistá. Mé svědomí patří mně. Já jsem já a nikdo jiný. Já jsem. Řeknu to. Já jsem. Já.

NE!!!

 

Gunther se zapotácel. Jako loutka, které někdo odřízl nitky, upadl na zem bez ladu a skladu. Z očí jako kdyby mu spadla těžká mlha a cítil se, jak po dlouhé a ošklivé noční můře. Ležel na podlaze knihovny a v hlavě měl prázdno. Vše zmizelo.

Pak pomalu se, velmi pomalu začaly sbíhat první střípky myšlenek. Střípky se poskládaly v praménky, praménky v proud, až na konci zbyla jedna jediná krystalická myšlenka.

 

„Já.“

 

 

Lidská jiskra

 

„Otevřít!“ ukázal magistr Frostwhisper na dveře sídla Kultu zatracených. Jeden z divokých ghůlů se rozeběhl a vrazil do dřeva. Panty zanaříkaly, zámek zaskučel a ve dveřích to hrozivě zapraskalo. Druhý úder už vstup nevydržel a ghůl vpadl přímo do budovy. Za ním se nahrnuli tři další a až po nich vstoupil do domu samotný Frostwhisper. Rozhlédl se po potemnělé místnosti a pečlivě natáhl nosem vzduch. Necítil nic než obvyklý zápach rozkládajících se mrtvol a staré vlhké zatuchliny. Ghůlové se rozeběhli do všech místností a hledali svůj cíl. Kel’thuzad už o všem věděl a proto poslal Frostwhispera, aby to monstrum zarazil dřív, než bude pozdě.

„Arcanus!“ křikl Frostwhisper do chodby. „Vím, že se tu někde skrývá! Přikazuji, aby opět vylezl! Okamžitě!“ Odpovědělo mu jen hlasité vrčení ghůlů a rámus rozbíjejícího se nábytku. Frostwhisper pokročil chodbou kupředu a dával bedlivý pozor na to, co se děje okolo něj. Každé zavrzání podlahy, každé smítko, které spadlo ze stropu, všechno zaznamenával. Nemohl mu uniknout, tentokrát ne.

„Kel’thuzad o všem ví,“ volal, když se pomalu otočil na místě. „A náš Pán nebude spokojen, až se o tomhle incidentu dozví. To nejlepší je se mu vzdát a On bude možná shovívavý.“

Nic. Stále stejné zvuky ghůlů, vrzání podlahy pod nekromantovýma nohama a slabé paprsky denního světla pronikající mezi prkny na zabedněných oknech.

„Nebude nikdy svobodného nemrtvého, to přece víš!“ Frostwhisper už měl dost toho nepřímého rozkazování. „Cokoli, co si teď myslíš, jsou jen myšlenky někoho jiného. Nejsi svobodný a nikdy nebudeš! Postav se mi, jestli jsi si sebou tak jistý!“

Z šera se vynořily obrysy ghůlů. Nezdálo se, že by něco našli. S výrazem takového zklamání, jakého je jen nemrtvý schopný, se podívali na Frostwhispera pohledem, který se ptal, jestli dostanou nažrat.

„Nenašli? Budižkničemové,“ rozlítil se nekromant.

„Oni MĚ našli,“ ozval se za ghůly zlověstný hlas. „Nebo spíš JÁ našel je. A JÁ jim teď vládnu.“

„Arcane!“ vykřikl Ras, kterému chvíli trvalo, než se vzpamatoval z prvotního šoku. „Zabít!“ zavelel ghůlům. Ti však neudělali nic, jen na něj hloupě civěli.

„Ty neposloucháš. Ty nikdy neposloucháš, jen plácáš ty svoje monology. Jsou MOJI! A JÁ jsem svůj. JÁ nepatřím nikomu.“

„To není možné,“ ustoupil Frostwhisper o krok dozadu a přitom sevřel pevněji svoji hůl.

„JÁ myslel, že ti to Kel’thuzad řekl, když jsi sem vpadnul a dovolával se MĚ. Je to možné. Už je svobodného nemrtvého. A tím jsem JÁ!“ Ghůlové výhružně zavrčeli a postoupili o krok dopředu. „Zato ty, ty nejsi nic. Tvoje široká tlama tě zahubí. Mluvíš a mluvíš a nevšimneš si, že od tebe někdo odtrhl všechny, kteří by ti mohli pomoct. Utíkej. Běž za Kel’thuzadem. Řekni mu, co se tu mezi námi odehrálo. A taky mu řekni, že JÁ, Gunther Arcanus, jsem svobodný. Řekni mu, že už se nenechám od nikoho ovládat. A že si pro něj přijdu.“ Gunther odstrčil ghůly z cesty a postavil se na pár palců před Frostwhispera.

„Běž.“

 

„Sežeňte nekromanty! Hned! Chci je tu mít všechny nastoupené!“ zuřil Kel’thuzad. U někoho jeho chování to bylo nanejvýš neobvyklé. „Někdo doběhněte k jamám s Hnusy! Zmobilizujte Zatracené! Kde je Araj?“ otočil se na vyděšeného posla.

„J…je teprve…na cestě…“ vykoktal posel. Kel’thuzad vztekle udeřil holí do země. „Lord Barov je s ním?“

„A…ano.“

„Krucinál! Co jim tak dlouho trvá?“

„Omluvte mě…mistře,“ ozval se za starším nekromantem Frostwhisper. Do ruda rozpálený Kel’thuzad se prudce obrátil a sklonil se nad černokněžníka. Vypadal teď mnohem vyšší a hrozivější, než obvykle. Kozlí lebka na hlavě se třásla hněvem. „Jsou všechny tyhle manévry…nutné?“

„A se ještě opovažuješ pokládat takhle hloupé otázky?! Byla to tvoje zatracená chyba!“

„A…ale, vždyť…je jen jeden…“ Kel’thuzad znovu udeřil holí do země. V mrtvých očích kozla zazářila fialová záře.

„Ano, jeden, ale svobodný! Svobodný nemrtvý představuje neuvěřitelnou hrozbu! Tím spíš, když je to někdo jako Arcanus! Už zaživa byl mocnější než většina našich čarodějů! To moc dobře víš, málem tě i porazil! Dovedeš si vůbec představit, jakou moc má teď, když ho nesvazují pocity ani limity těla?!“

Odplivl si k Frostwhisperovým nohám.

„Ne, není to přehnané. Je to možná ještě pořád málo. Jestli se ho máme zbavit, musíme ho úplně vymazat ze světa. Svobodný nemrtvý…“ zašeptal se skoro až posvátnou hrůzou, jako kdyby vyslovoval jméno velmi nebezpečného démona. Ostatně jím i Gunther byl. Jestli je svobodný, co mu teď brání v tom, aby přetáhl pod svou kontrolu polovinu Andorhalu.

Utkejte se s ním. Já ti pomohu.

„Ano, můj Králi.“ Frostwhisper odpověď staršího nekromanta slyšel, ale neříkal nic.

Nečekejte na Araje ani na Barova. Vyčkejte na polích se svými silami, tolik, kolik dokážeš sehnat. A za žádnou cenu se k tobě nesmí dostat.

„Chápu,“ přikývl Kel’thuzad. „Posle!“ křikl na mladíka, který se snažil být nenápadný. „Na posily z Caer Darrowu nečekáme. Oběhni všechny předáky Kultu a nařiď jim, ať se seskupí se svými silami na polích ve městě. Frostwhispere, ty jdi a připrav Hnusy. Dají nám proti Arcanovi výhodu. A nikde neotálej. Rozumíš?“

„Jistě, starší nekromante,“ uklonil se Ras tak hluboko, jak jen dokázal a on i posel co nejrychleji odcválali pryč.

 

Dalo se opět do deště. To, co se zdálo jen lehkou přeháňkou, se za chvíli dalo do studeného deště. Gunther si zaživa nikdy nepotrpěl na atmosféru a nehodlal s tím začínat ani po smrti, ale něco v jeho pomalu se rozpadajícím srdci trochu pookřálo. Když vyšel ze svého úkrytu na náměstí, čekal Kel’thuzada se všemi muži, které měl k dispozici, ale nestalo se tak. Teď procházel ulicemi v doprovodu smečky děsivých ghůlů a geistů, nemrtvých stvořených z obešenců, a každého oživlého mrtvého, kterého na své pomalém, ale vytrvalém marši potkal, zachytil, vyrval jej z Kel’thuzadových spárů a přidal jej do své armády.

Tak postupně pročišťoval město od vojáků Pohromy a dělal z nich své vlastní vojsko. V Guntherově nemrtvé duši nebylo místo pro pocity, emoce ani základní pudy. Necítil touhu po pomstě, ale něco jej přesto hnalo ke Kel’thuzadovi a jeho Pohromě, aby se jim všem postavil a zničil je. Neuměl si to vysvětlit, avšak jednou věcí si byl naprosto jistý. Je svobodný a nikdo ho neovládá a celou tuhle malou kruciátu podniká ze své vlastní svobodné vůle.

 

Kel’thuzad přecházel sem a tam jako lev v kleci. Vysoké boty z jemné kůže měl zašpiněné od bláta z pole, stejně jako spodní lem své černé róby. Déšť mu nevadil, pro nemrtvé voda padající z nebe nepředstavovala nic hodného pozornosti, takže si ani on nevšímal zatažené oblohy. Upíral své zářící oči k Andorhalu a čekal, až se objeví Arcanus se svými vojáky.

„Jsou kultisté na svých místech?“ zeptal se starší nekromant.

„Ano, pane,“ přikývl Frostwhisper.

„Kolik máme Hnusů?“

„Osm.“

„Mhm.“ Kel’thuzad se nadechl a vydechl. Musel se uklidnit. Dobrá, stál proti němu nekromant, o jehož moci se doposud ani neopovažoval přemýšlet, a trhal si větší a větší díly z jeho vlastní armády nemrtvých, ale byl jen jeden. Jeden nekromant. Kel’thuzad jich měl k dispozici desítky. Desítky nekromantů proti jednomu jedinému. Tak proč je nervózní?

Buď klidný. Arcanus je mocný, ale Pohromu porazit nedokáže. A on to ví.

 

Déšť bubnoval do dláždění ulic naplno. Z okraje Guntherova klobouky stékaly čůrky vody. Nevšímal si jich. Všude okolo něj šli nemrtví. Nezáleželo na formě. Nezáleželo mu na stavu. Potřeboval počty. Čím víc, tím líp. Věděl, že Pohromu nezastraší ani nezničí, ale o to mu nešlo. Chtěl poslat zprávu.

Andorhal byl vylidněný. Několikrát vyslal skupinu nemrtvých, aby prohledala některý z domů, který se mu nezdál, ale nikde nikoho nenašli. Byl tedy čas. Věděl moc dobře, kde se skrývá Kel’thuzad s celým Kultem zatracených. Nechával je čekat.

Když už ale neměl koho odtrhnout od moci Krále a připojit jej ke své armádě, obrátil se k cestě vedoucí na Andorhalská pole. Celé vojsko se otočilo jako jeden muž s ním. Mezery v rozbitém dláždění se plnily dešťovou vodou a tvořily kaluže. Gunther byl během půl hodiny rekrutování úplně promočený, ale nevnímal to. Odřený sametový klobouk nasákl vodou a ztěžkl, ale ani to nevnímal. Pochodoval se svými nemrtvými za svým cílem. To jediné vnímal.

 

Gunther a jeho armáda zastavili na okraji pole. Andorhal měl uvnitř kruhu hradeb několik polí pro případ dlouhého obléhání. Teď měly posloužit jako místo bitvy nemrtvých s nemrtvými. Zahleděl se na druhou stranu, kde už čekaly Kel’thuzadovy síly. Viděl mezi nimi i několik konstruktů z lidského masa, Hnusů, jak si je zapamatoval. Po tváři mu přeběhl hrozivý škleb. Zvedl nohu a vstoupil do rozbahněného pole. V ten moment se jako na povel rozeběhly voje nemrtvých otroků naproti svým bývalým pánům. Desítky a desítky nemrtvých se hnaly okolo Gunthera, ale přesto si od něj drželi malý odstup. Obtékali jej jako proud horské řeky balvan. Zatímco všechno kolem něj utíkalo, Gunther šel klidným a rozvážným krokem. Nohy se mu bořily do bláta, které mu během krátké chvíle úplně obalilo boty. Pozvedl ruku a z mrtvých hrdel se vydral děsivý řev.

 

Kel’thuzad také zvedl paži a zavelel.

„Do útoku!“ vykřikl a nekromanti se hned dali do práce. Pohroma byla lépe organizovaná než Guntherovi odpadlíci, i když ani v jejich případě nešlo o přehnaně velkou disciplínu. Členové kultu se stejně jako nemrtví řítili přes pole, doprovázeni odpornými Hnusy, jejichž trávící šťávy skrápěly čerstvě sklizené pole. Lidé mávali zbraněmi, zatímco nemrtví si vystačili jen s pařáty a ohromnými zuby. A tak se obě skupiny srazily.

 

Ať už pod Arcanem nebo pod Kel’thuzadem, živý nebo mrtvý, všichni bojovali s vervou a brutalitou. Vůle obou velitelů jim velela jediné: zabít. Kel’thuzad sledoval ohnisko bitvy v naději a hrůze, že někde zahlédne černý klobouk. Pevněji sevřel seschlými prsty tělo hole. A najednou ucítil podivné škubání. Zahryzl se do vybledlého rtu. Věděl, co se děje. Zavřel oči a pozvedl ruce. Arcanus se ho pokouší okrást o jeho služebníky, dokonce i tady, uprostřed bitvy. Zamával holí, vykřikl několik nesrozumitelných slov a z konce hole vyšlehla zelenofialová záře, která se rozptýlila nad hlavami bojujících. Škubání ustalo. Kel’thuzad však věděl, že nepotrvá dlouho a Gunther se o to pokusí znovu.

 

Prudkost protiútoku staršího nekromanta Gunthera překvapila, ale nezlomila. Šlo jen o malý zádrhel. A navíc, teď už věděl, kde přesně Kel’thuzad je. Svojí obranou se prozradil. Gunther se otočil a vykročil směrem ke svému nepříteli. Nemrtvých okolo sebe si nevšímal a oni se mu vždy nějak dokázali vyhnout. Stále je držel na uzdě, ale bez větší námahy. Právě naopak. Temná moc držící nemrtvé pohromadě a naživu se odrážela i do něj, ale protože už neměl tělo, které by mohlo nekromancii podlehnout nebo cítit bolest či vyčerpání, nic jej nesvazovalo. Zlomky magie z desítek nemrtvých pulsovaly jeho tělem a Gunther opět pociťoval nesmírnou sílu. Pohlédl na své ruce, poháněné mocí nekromancie, a sevřel je v pěsti. Věděl, že v tuhle chvíli by dokázal roztrhnout celého Hnusa holýma rukama, ale proto tu nebyl. Měl cíl. Měl účel. Měl něco, co ho hnalo kupředu.

 

Déšť smáčel vlasy i plnovous staršího nekromanta. Zpod kozlí lebky se ozývalo tiché zaříkávání. Kapky deště stékaly po tmavém rouchu až k zemi, aniž by se vpíjely do látky. Kel’thuzad pozoroval svoje šiky, když se najednou začaly v jednom místě rozestupovat. Zaměřil se na ten bod, neboť tušil, co se v něm objeví. Přední řady se rozevřely, na život a na smrt se rvoucí nemrtví odstoupili, aniž by mezi sebou přestali zápolit. A vprostřed nich se vynořil čaroděj v černém klobouku. Gunther Arcanus se zastavil a dlouze se zadíval na Kel’thuzada. Toho najednou všechna hrůza opustila. Vystřídala ji spalující touha tu odpornost vymazat z povrchu světa. Nezapadal do plánu jeho Krále.

 

Starší nekromant zabodl hůl do měkké a promočené zeminy. Napřáhl levici a upřel pohled někam za Arcana. Ten se ani neohlédl. Zato jeden z Hnusů zanechal svého vražedného ničení a pomalu se obrátil směrem na odpadlého nemrtvého. Dusání obra ze shnilého masa tlumilo mokré pole a bitevní vřava. Gunther stál na svém místě jako menhir a nezdálo se, že by Hnusa bral na vědomí. Hnus odhodil několik těl, která mu překážela v cestě, jako hadrové panenky, ale sotva pár metrů před Arcanem zastavil. V jeho dávno mrtvém mozku probíhal souboj dvou druhů myšlenek. A ta první byla pomalu vytlačována tou druhou. Hnus škytl, překvapeně zamrkal, potom zavrávoral a padl na zem, přímo do chumlu zápasících nemrtvých. Většina z nich nestačila utéct a skončila rozdrcená pod padlým gigantem. Ze znovumrtvého Hnusu unikala kromě zeleného slizu i temná záře. Vzlétla a obtočila se okolo Gunthera. Obalila jej jako klubko úhořů a rozplynula se. Zato nekromantovy ruce se sevřely s nečekanou silou. Mezi kostěnými prsty vysvitla ta samá záře.

Dost!

To slyšel i Gunther. Sám pro sebe se tomu ušklíbl. Ucítil, že se mu někdo snaží vytrhnout nemrtvé z jeho područí, ale svíral je pevně.

Dost!

„Ne.“

DOST!

 

Gunther se rozeběhl. Rychleji, než by to dokázal jakýkoli živý člověk nebo dokonce elf. Běžel ke Kel’thuzadovi takovou rychlostí, že to skoro ani nešlo zaznamenat. Nečisté síly pohánějící jeho tělo mu propůjčily nesmírnou sílu a on ji teď beze zbytku využil. Prohnal se mezi akolyty, kteří se ho pokoušeli svými chabými kouzly zadržet a aniž by zaváhal, skočil na Kel’thuzada. Starší nekromant se ještě v marné snaze zkusil ochránit nějakým zaklínadlem, ale Gunther byl rychlejší. Srazil jej na do bláta, strhl mu z hlavy kozlí lebku a odhodil ji na stranu. S mrazivě klidným výrazem mu přitiskl obě dlaně na tvář a něco zasyčel. A Kel’thuzadovi stejně jako všem nemrtvým i sluhům Pohromy v tu chvíli ztmavl svět.

 

Gunther věděl, po čem jde. Kel’thuzad měl unikátní spojení se svým Králem a toho teď využil. Letěl podél té linky, která se táhla jako stříbrné lano napříč vědomím staršího nekromanta, přičemž moc dobře věděl, co ho čeká na jejím konci. Ale nehodlal ustoupit. Teď ne.

Kel’thuzadova mysl nesla jeho vlastní ohromnou rychlostí. Myšlenky se míhaly okolo a bylo velmi těžké se udržet jen na jedné, na té nejdůležitější. Guntherovo vědomí prosvištělo vědomím nekromanta a proniklo do jiného, mnohem většího a strašlivějšího. Stříbrný provaz se zde stýkal s mnoha dalšími, většinou mnohem tenčími, avšak společně tvořily krásnou a děsivou pavučinu stovek myslí, všech spojených v jednom jediném bodě. A tam, nehybná a nesmlouvavá duše samotného Krále, vládce Pohromy. Zakletá v ledu, nepohnutelná a nelítostná, perfektně skrytá pod neproniknutelnou krustou Ledového trůnu. Guntherovo vědomí s mrazivým svistem několikrát prolétlo v těsné blízkosti Královy duše, ale nedokázalo najít sebemenší skulinku v jeho ochraně. Naráželo do ledové stěny a snažilo se ji prorazit, ale nešlo to.

 

Jak? Jak se ti do podařilo, Arcane?

Gunther se zastavil. Vznášel se v temnotě před mohutnou krou, z níž se táhly dlouhé provazce zářícího stříbra. Upíral pohled do ledu, avšak neviděl v něm vůbec nic. Skoro se mu zdálo, že uvnitř je s Králem uvězněná i mlha, bránící pohledu zvenčí.

„Lidská jiskra, Králi,“ odpověděl stroze.

To není možné. Jiskra nemůže přežít vzkříšení.

„Mé se to povedlo. A z ní zažhnul nový plamen. Už je svobodného nemrtvého. A tím jsem já.“

Buď si, čím chceš. Beze mne ale nepřežiješ. Nemáš dost moci, aby ses udržel při životě.

„Ale ano, mám! A nejsem poslední. Brzy od tebe odejdou další a další. To ty nemáš dost moci, abys je všechny udržel pod svou kontrolou.“

Možná. Jenže až chvíle, kterou tak sebejistě prorokuješ, nastane, nebudu už nikoho z nich potřebovat, člověče. Můžeš být „svobodný“, ale co potom? Co myslíš, že nastane? Myslíš, že tě lidé přijmou mezi sebe? Jsi zrůda a byl jsi jí už dlouho předtím, než jsme se poprvé setkali. Nabídl jsem ti budoucnost a ty ji odmítáš.

„Ne. Nabídl jsi mi jen otroctví. A popravdě, ani jsi mne nenechal si doopravdy vybrat.“

Stále nevidíš. Živí i mrtví mají společného víc, než se zdá, Arcane. Obě strany potřebují svrchovaného vládce. Avšak nemrtví mi neodporují, nebouří se ani nereptají. Ta tvoje svoboda, kterou se tak chlubíš, je jen to, co dělá z lidí slabochy a zločince. A teď také z tebe.

„Aha, už chápu. Proto začínáš tuhle Pohromu. Chceš otroky, které ani nemůže napadnout, že se jim nelíbí tvá rozhodnutí. Skutečný Král. Bojíš se svobodné vůle.“

Ne. Nemohu se jí bát. Svobodní tvorové nakonec vždy zničí jen sami sebe. Ty jsi nekromant. Víš stejně jako já, že pokud chceš něčeho dosáhnout, musíš to udělat ocelovou pěstí. Jinak se tvé vlastní nástroje časem obrátí proti tobě. Dokonce i někteří z živých to chápou, i když své otroctví staví na sypké půdě.

„Co tím myslíš?“

Oni zotročují tělo, ne mysl. Zotroč tělo jako oni, a mysl bude protestovat. Ale když zotročíš mysl, pak obal bude bez výčitek následovat. Jako jsem to dělal já, jako jsi to dělal ty.

„Až doposud. Najdou se další, kteří proti tobě budou rebelovat. A porazí tě.“

A kdo je povede? Ty?

„Ano, pokud nebude zbytí.“

Temnotami se rozlehl táhlý, hluboký a dutý smích. Gunther hleděl na ledovou kru. Mlha zakletá v ledu se začínala trhat a skrz ní prosvítaly paprsky studeného světla.

Máš nečekané sebevědomí, Arcane. Přijdeš si až k hranicím mé vlastní mysli, kde jsem nejsilnější, a chováš se, jako kdybys byl Králem ty a ne já. Uznávám tvé vítězství v této bitvě, ale válka ještě ani nezačala. A na jejím konci nebude místo pro tvoji svobodnou vůli. Zmiz! Vrať se zpět do svého světa!

 

Krátké a rychlé záblesky. Pocit, jako když jej obří vír vtahuje do svého středu. Svist vzduchu okolo jeho uší. Guntherovo vědomí se vrátilo zpět do jeho těla a jeho síla byla tak nečekaná, že narazila do hrudi nemrtvého, až odlétl o pár metrů. V prstech mu zůstaly chomáče Kel’thuzadových vousů. Cítil, jak mu kontrola nad nemrtvými protéká skrz prsty. Poslední zbytky moci prchaly z jeho těla.

Starší nekromant zůstal drahnou chvíli otřeseně klečet, zatímco se jeho nohsledi teprve zvedali a nemrtví leželi bez života v poli. Stačilo však jen lusknout prsty a byli schopní opět bez milosti zabíjet. Stále hustě pršelo. Gunther se vrávoravě postavil a několik okamžiků jen sbíral rovnováhu. Nic podobného nikdy předtím necítil. Kel’thuzad se opřel o hůl zabořenou do mokré zeminy a vstal. I přes svou výšku a majestátnost teď budil dojem leda tak starého strašáka, kterého někdo nechal přes zimu na poli. Zírali na sebe. Ne nenávistně, ale spíše s respektem k silnému soupeři. Akolyté se konečně také postavili na vlastní nohy a mezi prsty se jim zaleskly temné záblesky.

„Ne,“ zašeptal Kel’thuzad a zvedl ruku. „On odejde a nikdy se s ním už nesetkáme,“ zavrčel. Gunther toporně přikývl. Udělal několik kroků dopředu a sehnul se pro svůj klobouk. Kel’thuzad udělal to samé s kozlí lebkou. Oba nekromanti se vzájemně měřili, zatímco drželi v rukou své pokrývky hlavy. Kapky vody jim stékaly po obličeji, ale ani jeden z nich neuhnul pohledem.

 

Po dlouhých vteřinách, které připadaly přítomným jako celá věčnost, sevřel Gunther sametovou krempu a nasadil si klobouk zpět na hlavu. Zavřel oči a otočil se čelem k Andorhalu. Vykročil kupředu.

 

Epilog

 

Byla jasná noc. Dorůstající měsíc osvětloval tichou krajinu Tirisfalských luk. Na hladině velkého jezera, klidné jako tvář anděla, plul malý rybářský člun. Seděl v něm jediný veslař. Na cestu mu svítila těžká lucerna zavěšená na přídi. Veslař na sobě měl kroužkovou zbroj a fialový kabátec s emblémem znetvořené tváře prostřelené šípem. V ruksaku měl ukrytou zapečetěnou zprávu. Nevěděl přesně, co v ní je, to mu jeho nadřízení nesdělili. Vše, co o své misi věděl, znal z pohádek a legend. Jeho národ nevěřil na pohádky a legendy, ale tahle se zdála až nepříjemně skutečnou.

 

Člun najel na mělčinu u malého ostrova uprostřed jezera. Voják z něj vyskočil, po kolena se ponořil do studené vody jezera a vytlačil loďku úplně na břeh. Vytáhl zpod lavice silný provaz a uvázal jím malé plavidlo k vystouplému kořenu starého pařezu. Vyhákl lucernu a zkontroloval, jestli v ní ještě je dost oleje. Nevěděl, jak dlouho bude muset hledat a rozhodně nechtěl zůstat potmě zrovna na tomhle místě. Ostrov měl své jméno i svou děsivou pověst.

 

Guntherovo zátiší. Legenda pravila o nekromantovi jménem Gunther, který byl tak mocný, že se dokázal sám vymanit z vlivu Krále lichů. On sám se měl stát prvním lichem svého druhu. Ale protože byl sám, uchýlil se sem, do bezpečí, kde jej Pohroma nebude hledat. Opuštění, nemrtví, kteří se osvobodili s pomocí jejich královny Sylvanas, museli čekat, až Král lichů zeslábne a až potom se jim povedlo setřást okovy naprosté kontroly. Lich Gunther ne. Voják se z toho pomyšlení málem zachvěl. Posvítil si lucernou před sebe do hustého hvozdu, který zarostl celý ostrov. Nic neviděl. Ovšemže nic neviděl. Tirisfalské louky nebyly místem, kde by kvetl život. Zvěř, kterou neschvátil hrozný mor, buď utekla do lepších míst, nebo přes den téměř nevylézala a v noci už vůbec ne. Neslyšel žádné kvákání žab, šplouchání ryb ani zvuky nočních ptáků. Pro jistotu tasil svůj krátký meč a při chůzi se neustále ohlížel.

 

Mnoho Opuštěných už na liche Gunthera ani nevěřilo. Měli jej za postavu z pohádek, za někoho, kdo kdysi mohl být velký čaroděj, ale v žádném případě se nemohl sám dostat z vlivu Krále lichů. To bylo nemožné. Už na počátku to byla jen ozvěna, něčí vzpomínka, ale i ta se rychle proměnila v hospodské bláboly a báchorky rozpadajících se bab. Ano, slyšel o pár lidech, kteří se s ním prý setkali a dodnes žijí, ale nikdy je neviděl. Ani v jejich případě si nebyl jistý, jestli doopravdy existují. Nějaký kupec z Tarren Millu o sobě tvrdil, že liche Gunthera znal, když byl ještě naživu, ale kdo by mu to věřil? Naivita nebyla typickou vlastností Opuštěných.

 

Prosekával si cestu houštím a dával si dobrý pozor na to, kam šlape. Nechtěl skončit v nějaké jámě, kterou tu snad na něj mohl přichystat. Od začátku měl nepříjemný pocit, že to celé je jen nějaký vtip. Napůl čekal, že tu na něj číhá jeho velitel spolu s celou jednotkou, kteří se jen těší na to, až sem přijde úplně zbytečně. Jen úplný hlupák si mohl myslet, že lich Gunther je skutečná osoba. A stejně ho pro něj poslali. Rozkaz z Undercity. Někomu tam nahoře očividně ruplo v kebuli a rozhodl se pronásledovat mýty. Snad toho někoho Královna banší rychle odvolá.

 

Houštiny pod čepelí meče rychle ustupovaly a voják se vynořil na malé mýtině. Světlo z lucerny konečně osvítilo víc než jen pár centimetrů před sebou. Zaslechl podezřelé mručení. Rychle se ohlédl a posvítil si tím směrem. Nic neviděl, ale stále slyšel ty zlověstné zvuky. Sevřel pevněji jílec meče a rozkročil se, aby mohl snáze odrazit případný útok.

 

Něco do něj prudce narazilo zboku a srazilo jej to na zem. V pádu upustil lucernu, která dopadla do vlhkého mechu jen o pár pídí dál. Viděl jen stíny, ale přesto hned poznal, co se na něj vrhlo. Vleže máchl mečem směrem, kde čekal tělo útočníka, a jeho čepel do něčeho narazila. Nemrtvý zaječel a na Opuštěného se vyvalila sprška lepkavé tekutiny. Stisk povolil a tak se mohl znovu postavit. Hmátl po lucerně a napřáhl ji před sebe. Jeho protivník byl ošklivě poraněný na zbytcích, které kdysi byly paží. Z rány mu vytékal hnis, který voják v tuhle chvíli nedokázal rozpoznat. Nemrtvý zaryčel a chystal se znovu skočit, když v tu chvíli oba soupeře oslnila prudká fialová záře. Opuštěný voják si zakryl oči a cítil, že najednou myslí mnohem pomaleji, než doposud. Jako kdyby se ho ta záře pokoušela ovládnout. Jeho sok s jejím vlivem však očividně také zápolil.

 

„Čekal jsem, kdy Kel’thuzad pošle někoho, kdo dokončí práci. Ale není takový hlupák, aby poslal jen jednoho muže. Takže povídej, kde jsou další?“ zeptal se chrastivý hlas, vycházející zprostředka záře.

„Kdo…Kdo mluví?“ vyhrkl voják překvapeně. Ze světla se ozvalo odfrknutí a poté začala postupně blednout, až na jejím místě stál další nemrtvý. Byl oblečený červeném rouchu a na olysalé hlavě mu seděl odřený klobouk z černého sametu. V levačce držel pochodeň, zatímco z druhé ruky mu ještě před chvíli vycházela prudká záře.

„Teď vidíš,“ řekl čaroděj.

„Lich Gunther?“ zkusil to voják. Domnělý lich nakrčil zbytečky svého nosu.

„Takhle mi říkají? Měl jsem za to, že Pohroma si potrpí na přesná jména.“

„Já nejsem z Pohromy,“ vyhrkl voják. „Jmenuji se deathguard Morris a jsem tu jménem Opuštěných.“ V čarodějovi to očividně vzbudilo zájem. Udělal několik kroků a pochodní si posvítil na vojákův kabátec.

„Zopakuj to,“ přikázal.

„Jmenu…“ začal Morris.

„To nemyslím,“ přerušil ho Gunther. „Chci slyšet to předtím.“ Morris na slabou vteřinu zapátral v paměti po tom, co vlastně řekl.

„Já nejsem z Pohromy?“ zkusil to. Gunther odhodil pochodeň na zem. Se zasyčením zhasla. Než se Morris nadál, přiskočil k němu a přitiskl mu pravou dlaň přímo na čelo. Morris se zapotácel, neboť měl pocit, jako kdyby mu do mozku zajel ostrým vrtákem. Něco studeného a cizího pátralo v jeho myšlenkách i vzpomínkách, až to nakonec po příliš dlouhé minutě našlo to, co hledalo. Morrisovu osobnost.

 

Gunther odtáhl ruku a chvíli na Morrise mlčky zíral.

„Co jsi zač?“ zasyčel. Morris nevěděl, co na to odpovědět. „Ty ses také osvobodil. Je vás víc?“

Opuštěný zuřivě přikývl a sáhl do svého ruksaku. Nespouštěl přitom jedno oko z nemrtvého stojícího opodál. Ten stál na místě, sliz z něj odkapával do mechu a tvářil se bídně. Morris vytáhl z batohu srolovaný a zapečetěný dopis a s téměř obřadním gestem jej podal Guntherovi. Nekromant potěžkal vzkaz a pak si všiml, kam se Morris dívá.

„Obtěžuje tě?“ zeptal se.

„Trochu,“ přisvědčil Morris.

„Dobře. Ber ho jako varování. Když se o něco pokusíš, přijdou další. Nebylo by to poprvé, co se mě Pohroma snaží doběhnout.“ Rozlomil pečeť z černého vosku, rozmotal svitek a začal číst.

 

„Bethor Iceshard? Královna banší? Opuštění? Co to má znamenat?“ otočil se na Morrise.

„Lady Sylvanas nás vysvobodil z područí Krále Lichů. Říkáme si Opuštění, neboť už nemáme pána a jsme svobodní. Žijeme ve městě pod Lordaeronem a vedeme otevřenou válku proti Králi.“

„Nebude nikdy svobodného nemrtvého,“ zamumlal si Gunther.

„Co prosím?“ natáhl ušní chrupavku Morris.

„Hm? Nic! To se tě netýká,“ vyjel na něj Gunther a znovu se zahleděl do dopisu. „Znal jsem Bethora, víš? Byli jsme kdysi přátelé.“

„Mám vás přivést do Undercity, abyste přidal své schopnosti a znalosti v boji proti Pohromě. Tedy, samozřejmě pokud budete chtít,“ dodal, když uviděl Guntherův výraz.

„Do Undercity, říkáš?“ Gunther přeložil nadvakrát dopis. „Máš tu nějakou loďku?“

„Ano, lichi Gunthere,“ přikývl Morris.

„Lich Gunther…to zní směšně. Říkej mi prostě magistr Arcanus, jako za starých časů. A pokud je to, co říkáš ty i tenhle dopis pravda…“

„Potřebujete nějaký čas na rozmyšlenou?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Gunther. „Potřebuji jen čas na sbalení svých věcí. Už jsem se skrýval dost dlouho.“ Mávl rukou a jeho nemrtvý nohsled se zhroutil na zem jako pytel kostí. „Půjdu s tebou a až dojdeme do Undercity, udělám to, co mi šlo vždy nejlépe: učit nekromanty. Potom tví lidé poznají, co je to mít na své straně liche.“

 

 

To be continued...

 

29 - 33 | 34 - Epilóg | Extra záver

 

>Fan fiction<

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.