Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #1. kapitola

• Mordecay
• 18.01.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Obyčejný lump a podvodník

 

Ximovi pohůnci vyhodili Rena ze dveří. Otrhaný šupák proletěl pár metrů chladným podzemním vzduchem a dopadl přímo kaluže, což bylo obdivuhodné, protože v Ironforgi nemohlo nikdy pršet. Za Renem se ozvalo hluboké uchechtnutí a rytmické opleskání tlustých dlaní. Dveře zaklaply a Reno vytáhl obličej ze špinavé louže. Vyplivl tu trochu vody, která se mi při pádu dostala do úst, a palcem si zatlačil na místo, kde se mu začínala tvořit velká boule. Kolem něj prošel strážník v rohaté helmici, sjel jej pohledem a šťouchl do něj topůrkem válečné sekery, ale pak si zase hleděl svého. Reno se nazdvihl na lokty, otřel si dlaní mokrý obličej a rozhlédl se okolo. Kde měl pro všechno na světě vzít za jedenáct dní tolik peněz? Zvedl se ze země a oprášil se, i když na jeho ošuntělém oblečení to nebylo vůbec vidět. Významně se ohlédl na dveře, z nichž byl před malým okamžikem tak nepříjemně vyveden. Plivl by na ně, ale zaprvé byly moc daleko, zadruhé by z něj určitě znovu vyběhly Maxovy gorily a zatřetí ten dům beztak nepatřil donu Han’Chovi. No, je čas začít hledat prostředky na zaplacení.

 

Reno se v zamyšlení potloukal ulicemi Ironforge. Uvažoval o všech možných způsobech, jak dostat zpět dlužnou měnu. Během své procházky však nedával dost dobrý pozor na cestu a málem narazil do tlusté kamenné stěny jednoho z domů. To byl docela slušný výkon, protože v tom případě musel jít přímo proti skalnímu podloží a nevšimnout si jej. Naštěstí se vzpamatoval zhruba na délku paže před stěnou, pár vteřin se zmateně rozhlížel a pak mu zrak padl na něco, co jej zaujalo. Na kamenné stěně opodál visel nějaký pokreslený list papíru o velikosti portrétovacího plátna. Reno k němu došel a prohlédl si ho. Nevypadal na to, ale uměl číst a tahle kombinace mu už několikrát zachránila nos. Opřel se jednou rukou o stěnu vedle plakátu a zahleděl se na něj. Z plakátu na něj ukazoval žoviálně se tvářící trpaslík s mohutným ryšavým plnovousem a kloboukem na hlavě. Jedno obočí měl nadzvednuté a ta část obličeje, která byla i přes vousy vidět, naznačovala, že se usmívá. Okolo trpaslíka bylo nakresleno mnoho obrázků trolích ruin, zářivých artefaktů, ztracených chrámů v džungli a obřích koulí, před nimiž utíká malinký panáček.

My jsme Objevitelská liga, četl v duchu Reno. A sháníme nové objevitele! Okamžité zbohatnutí, život plný dobrodružství a zářná sláva! Zájemci hlaste se v budově Objevitelské ligy.

Reno neváhal ani okamžik. V momentě, kdy dočetl k „okamžitému zbohatnutí“, plakát strhl a vydal se k budově Objevitelské ligy.

„Jak jsem říkal,“ zamručel si pod vousy. „Ještě na tom všichni zbohatneme.“

 

Reno vstoupil do čekárny před personální kanceláří. V rukou svíral zmačkaný plakát s jedním rohem utrženým a upravil si účes, který si nějak dokázal zakrátit. Ostatně celý se nějak proměnil, než vstoupil do budovy Ligy. Někde sehnal břitvu, kterou se oholil až na světácký knír. Potom se vykoupal v podzemním jezírku ve stínové části podzemního města. Díky žáru z výhně ani neumrzl. Jakžtakž zkulturněn se rozhlédl po čekárně. Trpasličí architektura, relativně nedávno zvýšené rámy dveří, aby se do nich vešli i lidé, a na kamenných sedačkách, v nichž by se jinak nedalo vůbec uvelebit, ležely červené sametové polštářky. Reno byl v čekárně sám. Narovnal se tedy jako pravítko a vzorově zaklepal na dveře. Zpoza kovových dveří se ozvalo tlumené šramocení, jako kdyby se ten někdo na druhé straně lekl příchodu šéfa a teď rychle schovával svačinu, aby mohl předstírat, že pracuje. Hluk v kanceláři trval dobrých patnáct vteřin a pak se ozval nejistý hlas někoho, kdo si na sebe ještě natahuje kalhoty.

„Dále,“ řekl ženský hlas. Reno se na chvíli zarazil. Ženskou tu nečekal. Ale co, třeba z toho bude něco koukat. Na zkoušku si dýchl do dlaně a přičichl, pokrčil rameny a otevřel dveře.

 

Kancelář rozhodně netrpěla nedostatkem výzdoby. Všude po stěnách visely mapy rozličných míst, druhů a tvarů. Reno dokonce zahlédl jednu, která byla malovaná na vnitřní straně velkého želvího krunýře. Dominantou kanceláře byl mohutný stůl z kovu a kamene, pokrytý spoustou papírů. Na stěně po Renově pravici se tyčil velký krb, zdobený malými reliéfy trpasličích hrdinů. A za stolem, na křesle, které by bylo hodné i krále, seděla…Reno zamrkal. Elfka? Noční elfka? V Renově světě patřily noční elfky do bordelů nebo do hospod jako obsluha. Ale jako někdo, kdo sedí v kanceláři za stolem?

Elfka měla na purpurové tváři sveřepý výraz, na nose tenké, ale výrazné brýle a fialové vlasy svázané do pevného culíku, který jí sahal těsně nad ramena. Jeden nebo dva prameny se ale vyvlékly a jemně spadaly do její půvabné a zamračené tváře. Tmavomodré oči kupodivu vůbec nezářily, jak bylo u nočních elfů zvykem. Oblečená byla do upnuté bílé košile s hnědou kravatou a stejně barevnou vestičkou. Ruce s dlouhými a bezchybnými prsty měla složené na desce stolu a upírala na Rena podrážděný pohled. Po nepořádku, který se možná pokoušela schovat, nebylo ani stopy. Když vstoupil do místnosti, nadzdvihla jedno ze svých dlouhatánských obočí, které pokračovalo dobrých deset centimetrů za hranice jejího obličeje a do vzduchu.

„Posaďte se,“ ukázala na židli před stolem. Reno se oklepal a sedl si na vykázané místo. Jinak moc nevnímal. Půvab elfky mu ihned učaroval. „Jak se jmenujete?“ zeptala se chladně, vzala do ruky formulář a brk a čekala na odpověď. Reno se opřel oběma lokty o stůl a zářivě se na sekretářku usmál.

„Pro tebe budu čímkoli si jen zamaneš,“ pronesl tak svůdně, jak jen dokázal a zahýbal významně obočím. Elfka obrátila své temně modré oči v sloup a z jejího hrdla se vydralo znechucené zachrčení.

„Pane, jestli chcete pracovat pro Objevitelskou ligu, musím po vás požadovat, abyste se choval seriózně. V opačném případě zavolám někoho, aby vás vyvedl. Je to jasné?“

 

Reno sebou tak škubl, že převrhl zdobený hrnek s brky a tužkami, se kterým si při pokusu o flirt pohrával. „Reno,“ vyhrkl, zatímco se zmatečně pokoušel posbírat rozsypané psací potřeby a nastrkat je zpátky. „Reno Jackson.“ Elfka zakroutila hlavou a jméno si zapsala.

„Proč chcete pracovat pro Objevitelskou ligu, pane Jacksone?“

„Nu, slyšel jsem, že zde mají velmi krásné ženy…“ zkusil Reno znovu zapůsobit, ale když uviděl elfčin výraz, který naznačoval, že nemá ráda, když někdo mrhá jejím časem, rychle obrátil. „Mám lize dost co nabídnout v oblasti archeologie. Jsem překvapen, že jméno Reno Jackson k ní ještě nedošlo. Jsem velmi zkušený v oblastech archeologie, objevování a lovu pokladů.“

„Opravdu? A jakou že tedy máte kvalifikaci?“

„Kvalifikaci? Ano, kvalifikaci samozřejmě mám. Kvalifikoval jsem se u bezpočtu arcielitických vykopávek,“ vypnul Reno pyšně hruď, ale už neprozradil, že ony arcielitické vykopávky by se daly nazvat mnohem přesněji jako vykrádání hrobů. „Také jsem osobně objevil mnoho důležitých míst. Jsem opravdu hluboce uražen, že jste o mne vůbec neslyšeli.“ Elfka si povzdechla, dopsala údaje do formuláře a pak ho přeložila napůl. Potom přehnutým papírem ukázala Renovi přímo do obličeje. Její oči za brýlemi se přitom divoce zaleskly.

„Podle mě jste jen obyčejný lump a podvodník, pane Jacksone, a já mám sto chutí vzít tento formulář a hodit jej támhle do krbu,“ zasyčela a prudce se zvedla. Reno ztratil řeč a pokusil se schovat v hlubinách svého křesla. Věděl, že noční elfové jsou vysocí, ale i tak ho výška sekretářky překvapila. A to ani neměla boty na podpatku! „Elunežel, nemám na to oprávnění,“ pronesla a z celého jejího postoje bylo jasné, jak ji to hrozně mrzí. „Takže půjdete se mnou, pane Jacksone.“

„Kam?“ pípl Reno ze svého chabého úkrytu.

„Za ředitelem. Ten už rozhodne, co s vámi,“ usmála se poprvé za celou dobu elfka. Ale nebyl to přívětivý úsměv. Ó to tedy nebyl.

 

Reno šel za elfkou jako spráskaný pes, zato jeho průvodkyně kráčela sebejistě a rovně. Klapání jejích podrážek se rozléhalo chodbou jako ozvěna v obří jeskyni. Její skoro vězeň koukal do země a povolně šlapal za ní, i když jeho kroky nebyly ani zdaleka tak hlučné. Prošli několika dveřmi a zahnuli za několik rohů, když se ocitli ve velké hale, v níž stály vystavené nejrůznější artefakty a nálezy Objevitelské ligy. Bylo to obří muzeum. Všude okolo sebe Reno viděl zrekonstruované stroje starých civilizací, desky a reliéfy popsané záhadnými písmy, úlomky pokladů z hrobek starobylých králů i kostry obrovských zvířat.

 

A právě jednu takovou kostru právě dávali dohromady pracovníci Ligy. Několik jich stálo na lešení okolo nedokončeného skeletu něčeho, co připomínalo obřího plaza s obřími zuby a obřími drápy. Plaz kdysi běhával po zadních nohou a podle zubů nevypadal jako někdo, koho by Reno s radostí pozval na odpolední čas, spíše jako někdo, kdo by mu mohl odpoledne řádné pokazit. Pár dalších, především trpaslíků a gnomů, stálo okolo kostry a za pomocí složitého systému kladek upevněných na stropě dostávali kosti na svá místa. Bylo u toho hodně hekání a nádavek, protože i přes množství kladek byly kosti stále velmi těžké a protože hmota, která je držela pohromadě, se už před tisíci lety rozložila na hlínu, museli je nějak spojit, aby pevně držely v požadované poloze. Toho dosahovali podpěrami a drátováním, ale přesto muselo být všechno velmi velmi přesné.

 

A před celým tím úchvatným divadlem stál zrzavý trpaslík a doslova dirigoval. K Renovi a sekretářce stál otočený zády, ale ani tak nebylo těžké uhodnout, co dělá. Mával krátkýma a svalnatýma rukama jako větrný mlýn a pokřikoval na dělníky.

„Víc doleva, mládenci! Víc doleva!“ volal a doplňoval svá slova bohatou gestikulací. Gnom na druhé straně kostry zatáhl za lano o tloušťce pořádné jitrnice a malý přední spárek dlouho mrtvého zvířete se posunul požadovaným směrem.

„Skvěle! A teď o trochu víc nahoru!“ mával řídící trpaslík rukama ke stropu.

„Ehm,“ odkašlala si elfka za trpaslíkem. Ohlédl se a pak zvedl obličej vzhůru. Reno jej okamžitě poznal, ale musel si být jistý. Obrátil se k trpaslíkovi zády a vytáhl z kapsy zmuchlaný plakát.

„No nazdar Elise!“ zvolal trpaslík vesele a široce se na elfku usmál. „Děje se něco důležitého?“ Reno roztáhl plakát a pozorně si ho prohlédl. Jo. Byl to ten pajzl z plakátu. A sakra.

„Promiň, že ruším, Branne, ale tenhle…člověk, uchází se o místo v Lize a…“ Náhle Elise přerušilo ostré zaskřípání, když se kostěný spárek uvolnil ze svého drátového sevření a málem upadl na zem. Brann, Elise i Reno se rychle ohlédli.

„Ale ksarku!“ zaklel Brann. „Dávejte pozor, hoši! Tak a teď, zatáhněte nahoru!“ zavelel Brann a otočil se nazpět k Elise. „Omlouvám se, ale tohle asi chvíli zabere. Chápu to dobře, že jde o támhle toho mládence?“ ukázal Brann na Rena, který bleskově sklonil plakát a schoval jej za zády. Elise se na Rena také podívala a povzdechla si.

„Ano. Ráda bych s tebou o něm promlu…“

„Jasně. Chápu. Vezmi ho do mého brlohu a počkejte tam na mě, než tohle doděláme. A pokus se ho přitom nesníst,“ zašklebil se a otočil se nazpět ke své práci.

„Pomalu! Pomalu! Tohle není kámen, vy troubové!“ Elisina tvář se svraštila zlostí a obrátila na probíraného uchazeče. Zakroutila nesouhlasně hlavou, ale pak na něj mávla, ať ji následuje. Reno by nejradši zůstal v muzeu, kde bylo na vraždu příliš mnoho svědků, ale na druhou stranu se příliš bál ji neposlechnout a tak poslušně odklusal za ní.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.