Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #4. kapitola

• Mordecay
• 10.02.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt
 

Nesnáším moře

 

Když expedice dorazila do Menethilova přístavu, našla opevněné městečko, na jehož hradbách stále probíhaly opravy. Vůz s erbem Ligy poklidně projel přes most na ostrůvek, na němž stál samotný přístav. Projeli otevřenou branou, aniž by je někdo obtěžoval. Jediný, kdo se na ně zle zatvářil, byl chlapík u brány, ale jeho trpasličí kolega zamával na kočího a gestem je pozval dál. Menethilův přístav byl před lety hlavní obětí ohromné přílivové vlny a dodnes to bylo znát. Rozbahněné ulice se špatně vysušovaly, neboť město samotné leželo na okraji mohutné a bahnité delty. V centru městečka stála masivní kamenná tvrz, kterou však už zjevně dlouho nikdo do boje nepotřeboval. I když byl Menethil hlavně vojenský přístav, v poslední době se z něj stále víc a víc stávalo centrum obchodu s Kalimdorem na západě. Kola vozu prorážela mělkou vodu, jenž se ustálila na dlažbě a nikdy doopravdy nezmizela.

„Ugh,“ nakrčil nos Reno, když vykoukl z vozu a poprvé spatřil mokré ulice Menethilu. „Proč je tu tolik vody?“

„Támhle máš svou odpověď,“ ukázala Elise směrem k moři. Brann, Finley a dva pomocníci, kteří jeli s nimi, vyskočili z vozu, až do čvachtlo. Reno si přitom zvuku zalezl zpět do vozu.

„Ale copak copak?“ usmála se zle Elise. „Snad se nebojíš trošky vody? I když…leccos by to vysvětlovalo,“ přitiskla si prst pod nos a také vyskočila z vozu.

„Reno,“ zavolal na něj Brann, ze kterého koukal jen klobouk. „Když seš uvnitř, tak buď aspoň trochu užitečný a podávej nám bedny.“ Reno se rozhlédl ve stínu pod plachtou a začal odvazovat krabice ochráněné lanem proti vyklopení. Pod vousy si při tom mumlal přisprostlé komentáře ohledně Elisiny glosy. Prý že se bojím vody. To tak!

 

Prvních pár beden nebylo nijak zvlášť těžkých a Reno je bez větších problémů odtlačil k okraji, kde si je někdo vzal a odnesl na suché místo, nejspíš k hostinci, jenž měl pro tyhle případy připraven speciální odkladiště, které se skládalo z několika palet na nízkých kůlech, tak akorát, aby se předměty na nich nemohly namočit ve studené sladkomořské vodě.

Ovšem čtvrtá bedna dala Renovi zabrat. Byla z celého nákladu největší, měla hranu zhruba jeden a půl metru. Ať Reno dělal, co dělal, nedokázal s ní pohnout o víc než pár decimetrů. Opřel se proto rukou o její stěnu a zhluboka dýchal.

„Hej, ty!“ zavolal na pomocníka, který si právě přišel pro další náklad. „Pojď mi sem s tím pomoct.“ Trpaslík pokrčil rameny a vyškrábal se na vůz. Společně se opřeli do zadní stěny krabice a tlačili ji ven. Teď už to šlo o poznání lépe. Dokonce až moc dobře. Než si oba uvědomili, že je bedna na okraji, začala přepadávat. Reno i trpasličí pomocník se s hrůzou v očích pokoušeli ještě bednu zachránit, ale bylo moc pozdě. Převážila se a sjela přes hranu dolů.

„Pozóór!“ vykřikl trpaslík, který byl přece jen o trochu chápavější, než Reno. Očekávané prásknutí cenné výbavy se však neozvalo. Reno i pomocník překvapeně koukali na vršek bedny, který se vykukoval nad okrajem a jakoby se vznášel.

„Nemějte obavy, chytilrwl jsem ji,“ ozval se skřehotavý hlásek.

„Finley!“ vykřikli oba dva a vrhli se k okraji. Bedna se zakymácela a pak se trochu pozvedla. Pod ní stál Finley a bez větších obtíží balancoval s bednou. Držel ji přitom na svých tenounkých rybích ručkách, jako kdyby to bylo peříčko na stříbrném podnose.

„Finley! Ale…jak? Vždyť je to děsně těžký?“ promnul si oči Reno, aby se ujistil, že dobře vidí. Murlok si krabici nadhodil, snad aby se mu lépe nesla.

„Ano, máte prrwlravdu. Nepatřrwlí k těm nejsnáze přrwrlenosným. Nicméně, bylwrwli byste tak lwlraskavi a pokrwlačovalwrli ve vyklwládání? Neudělwlá se to samo.“

 

Netrvalo dlouho a všechny bedny se ocitly na dřevěném molu, které nějaký zázrakem zůstávalo nad hladinou, i když zbytek města s tím měl očividně potíže. Reno si teatrálně setřel pot z čela a rozhlédl se okolo sebe.

„Vážně, proč s tou vodou tady nikdo nic neudělá?“ zvolal. Elise, která stála u beden a něco si přitom zapisovala do bločku, se po něm ani neohlédla.

„Moře, Reno. Víš doufám, co to je, ne? To se nedá jen tak přesunout.“

„Nejsem hlupák, Elise. Jasně že znám moře. Já myslel tu vodu ve městě.“ Elise si hlasitě povzdechla a pokrčila rameny.

„Asi si na to časem zvykneš,“ namítla a obrátila oči v sloup. „Poslyš, nechceš jít otravovat někoho jiného? Třeba Branna, ten má pro tebe očividně slabost.“

„Kdybych věděl, kde je…“ zabručel Reno.

„Zkus se podívat na loď, jo? A jestli ho tam nenajdeš, tak za mnou hlavně nechoď, že tam není. Nejsem žádná tvoje velká sestra.“

„A ta loď je kde?“ zeptal se úmyslně hloupě Reno. Elise sklapla bloček, položila jej na nejbližší bednu a otočila se. Reno tam stál a křenil se. Elfka klidně ukázala na konec mola, kde kotvila ohromná plachetnice s vyřezávanou figurou ve tvaru vousatého mužíka, který ukazoval kupředu. Bílé plachty byly prošité znakem dvou modrých zkřížených krumpáčů a na hlavním stěžni vlála modrá vlajka se zlatou lví hlavou.

„Á, tahle loď,“ hvízdnul si Reno, znovu se obrátil na Elise a svůdně na ni zamrkal. „To víš, ve tvé přítomnosti i krása takového korábu ihned bledne a mizí.“

„Doopravdy?“ usmála se stydlivě Elise a začervenala se.

Prásk!

„Djháhááúúú…!“ vyjekl Reno a chytil se za ucho, které hned začalo rudnout a pulsovat. Klobouk mu spadl na molo a světoznámý objevitel se skrčil do bolestné pozice. Elise si upravila brýle a klidně smotala bič, jenž byl ještě před minutou stočený a přivázaný k opasku kartografky. „Za co?“ skučel Reno.

„Za takový levný pokus. Příště už to bude do oka. Jestli sis nevšiml, mám tu práci a nepotřebuju tvoje trapné rádoby svůdné fráze, aby mě rozptylovaly. Jasné?“ Skrčený a napůl hluchý Reno přikývl.

„Jo, jo,“ zachrčel, sebral sražený klobouk a odplížil se směrem k lodi.

 

Branna našel, jak stojí s vytřeštěnýma očima u hlavního stožáru, který křečovitě objímal oběma rukama. Ta část obličeje, kterou nezakrývaly rezavé vousy nebo klobouk, byla bílá jako stěna. Reno si promnul otékající ucho a podíval se na trpaslíka. Nikdo jiný na palubě si jej nevšímal.

„Děje se něco?“ naklonil se Reno nad svého šéfa. Brann k němu trhaným pohybem obrátil zrak. Celý se přitom třásl.

„Nesnáším…moře,“ drčel s vykulenýma očima. Reno si nebyl jistý, zdali dobře rozuměl a proto se pleskl přes ucho. Bohužel přes to zasažené, takže hlasitě zaskučel.

„Co…ty?“ Reno se vzpamatoval a zatnul zuby.

„Elise mě vzala bičem,“ řekl stroze. Brann se tiše rozchechtal, ale ihned opět zmlkl, když se loď lehce zakymácela. Přitiskl obličej znovu na stožár a snažil se nedýchat, aby plachetnici ještě nerozhýbal.

„Hele, mě do toho asi nic není, ale proč jsi chtěl plout, když nesnášíš moře?“ poškrábal se Reno na čele a přitom si prstem nadzdvihl klobouk.

„Myslel jsem…že to vydržím,“ drkotal Brann zuby. Třásl se natolik, že se vlajka na špičce stožáru třepotala i v bezvětří.

„A…nemůžu pro tebe něco udělat? Neměl bys třeba zůstat na zemi?“ Brann divoce zavrtěl hlavou a tváře se mu přitom nebezpečně nafoukly tlakem zevnitř. Pár vteřin zoufale těkal očima a potom polkl.

„S dovolwlením,“ ozvalo se za Renem. Beze slova ustoupil a nechal murloka projít. Finley s sebou nesl čutoru, v níž něco při murlokově legrační chůzi šplouchalo. „Majitelwlr hostince tvrwldí, že toto je to nejsilwlrnější ferwlrlmentované ovoce, jímž v tuto chvílwlrli disponuje. Také se dává porlwoučet a přrlwleje nám přrwlíjemnou plwlwavbu.“

Brann beznadějně mávl rukou a zamumlal si pod vousy něco o příjemné plavbě do pekel. Finley k němu přistoupil, podal mu čutoru a obezřetně ustoupil. Trpaslík roztřesenými prsty stiskl nádobku a čtyřikrát si mohutně lokl.

„Takže…on musí být opilý, aby zvládl cestu?“ zvedl udiveně Reno jedno ze svých hustých obočí. Podivná taktika mu dala na moment zapomenout i na zbičované ucho, které začínalo nabývat povážlivých rozměrů.

„Skvělwlwrá dedukce, misterwll Jackson,“ usmál se Finley. Jeho zubatá ústa se křenila tak široce, že Finleymu málem upadl vršek hlavy. Brann spolkl murlokův alkohol, do obličeje se mu vrátila barva a nad svraštěným obočím se mu dokonce vynořilo pár kapek potu. Otevřel doširoka pusu, z níž vylétlo dlouhé „ááááh,“ a přitom silně zamrkal očima, v nichž se mu začínaly tvořit slzy.

„Tohle si nechám,“ zasípal Brann, zašpuntoval čutoru a schoval si ji do náprsní kapsy.

„Už se cítíš lwlwépe?“ zeptal se Finley. Trpaslík zavrtěl hlavou.

„Dej mi pár minut,“ chrčel. „A taky doufám, že nenarazíme na nějaké piráty. Po tomhle bych špatně střílel,“ poplácal si širokou předovku pověšenou na zádech. Pak se podíval na Rena. „Hele, to bych si na tvém místě nechal ošetřit,“ zabrnkal si na boltec. Finley také vzhlédl.

„Alrlwe alwle,“ zahleděl se starostlivě na Renovo zarudlé ucho. „Nechci vyzvídat, nicméně copak se vám přrwlihodilwlo?“

„Neuměl se chovat,“ ozval se za nimi Elisin seriózní hlas. Prošla okolo Rena a Finleyho a zamířila si to rovnou k Brannovi. „Prošla jsem to všechno, Branne. Stačí to už jen naložit a…je ti dobře?“ vzhlédla od bločku a podívala se na ředitele.

„Jo,“ přikývl a promnul si oči. „Dej to kapitánovi, ať se o to postará.“ Elise se ohlédla na Rena i Finleyho, kteří se tvářili tak nevinně, jak to jen šlo.

„Co jste mu provedli, vy dva?“

„My?“ pozvedl ruce do obranného gesta Reno, neboť čekal další ránu bičem. „Jen jsme mu trochu pomohli na vodě, to je všechno.“ Elise se zamračila, zavětřila a prudce se otočila na Branna.

„Ty jsi pil! A na expedici!“ zvolala lehce rozčileným tónem.

„Správně!“ vykřikl Brann. „Ale no tak, Elise, nedělej z toho takovou vědu. Víš, jak na tom jsem na moři, ne?“

„Ano, promiň, Branne,“ sklopila Elise uši.

„Skvěle,“ usmál se Brann. Už se mu očividně ulevilo. „Já si půjdu někam lehnout, dokud se ten dryák ve mně pořádně nerozleží. Kolik ti vůbec dlužím, Finley?“ Murlok pozvedl ručku v odmítavém gestu.

„Vůbec nic. Jsme přrlwece přrlwátelwlé. Mimoto bylwlr laskavý hostinský mou existencí natolwlwlik zaskočen, že mi svůj nápoj darwolval zcela bezplwlatně.“

„No vida,“ poškrábal se Brann ve vousech. „To nám to ale hezky začíná.“

 

„Vyplouváme!“ ohlašoval loďmistr a zvonil přitom na lodní zvon. Námořníci se rozeběhli na svá místa v plachtoví a ke kotevním lanům. Těžké kusy železa se vynořily z vody a bahnitého dna, vítr se opřel do rozvinutých plachet a loď Objevitelské ligy vyplula k obzoru, do západu slunce.

U budovy dokaře stál malý goblin, opřený o stěnu. Pokřivený bahenní strom na něj vrhal stín a bylo úplně jasné, že si to místo vybral pro efekt. Byl oblečený ve fešném obleku, který do mokrého prostředí napůl zatopeného přístavu vůbec nepasoval. Černý klobouk se širokou krempou měl stažený do obličeje, aby jej nikdo nepoznal, avšak to bylo zbytečné. Pro obyvatele přístavu vypadali malí zelení mužíčci všichni stejně.

Goblin kouřil hrubě ubalenou cigaretu. Ve chvíli, kdy usoudil, že loď se už dostatečně vzdálila, odhodil doutnající špaček a zvedl se od stěny. Měl to všechno perfektně propočítané, takže vystoupil tak akorát, aby mu paprsky dopadajícího slunce ozářily tvář, ale zároveň na ní vytvořily strašidelné stíny. Nadechl se a chytal se vyslovit hlášku, kterou si posledních deset minut hýčkal na jazyku a těšil se, až ji v tu správnou chvíli vysloví.

„Co budeme večeřet, pane Xim?“ ozval se za ním hluboký a tupý hlas. Max Xim vztekle sevřel ruce v pěsti a obrátil se na velkého zlobra, který mu dělal osobní stráž.

„Vážně?!“ rozhodil naštvaně rukama. „Vážně mi pokazíš takový promyšlený moment kvůli takhle pitomé otázce?!“ Zlobr se stydlivě zadíval do země.

„Promiňte, pane Xim…ale já chtěl vážně vědět, co budeme večeřet.“ Max se zamračil jako čert.

„Biftek, Malej Balvane,“ řekl. Pak se efektně otočil v pokusu nabrat alespoň část rozbité a pohřbené atmosféry znovu směrem na západ, kde se na pozadí rudého slunce rýsovala silueta plachetnice.

„Biftek.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.