Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #5. kapitola

• Mordecay
• 10.02.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Země na obzoru

 

Někdo zaklepal na spodní polovinu dveří Elisiny kajuty. Elfka vzhlédla od map na stole, do nichž zakreslovala trasu. Odložila robustní mosazné kružítko do zdobeného pouzdra a posunula si brýle na nose.

„Dále,“ řekla stroze. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil rybí mužíček. Elise ihned roztála. „Ahoj Finley. Copak potřebuješ?“ usmála se na něj a opřela si bradu do obou dlaní. Finley si z hlavy sundal svoji helmičku a pověsil ji na věšák u dveří.

„Nerwluším?“ rozhlédl se Finley po kajutě. Připomínala Elisinu kancelář doma v Ironforgi. Po dřevěných stěnách visely mapy, avšak tentokrát už ne všech možných míst, nýbrž pouze těch, kterými pluli.

„Sedni si. Můžu ti donést něco k snědku?“ zeptala se Elise, která se ve Finleyho přítomnosti celá rozzářila. Zvedla se ze svého křesla, zatímco si murlok přistrčil druhou židli v kajutě a vyskočil na ni.

„To nebude nutné, avšak vážím si tvé nabídky, Elwlrise. Ne, chtělwlr jsem si prwlromlwluvit o našem nováčkovi, misterwlu Jacksonovi.“

„Ou,“ zarazila se Elise a náhlé štěstí se jí vytratilo z tváře. Špičky uší trochu poklesly a ona se lehce otrávená znovu posadila. „A proč si o něm chceš promluvit?“ Zaklesla a složila ruce před sebe a brýle se jí přitom přísně zaleskly.

„Ty k němu nechováš ty nejpřrlwíjemnější pocity, nemám prwlavdu?“ zaskřehotal Finley. Elise si těžce povzdechla.

„Neříkej, že tě taky pobláznil jako Branna.“ Finley zakroutil rybí hlavou.

„Misterwl Brwlann je velwlmi úctyhodný a rwlozumný. Nepřrlwíslwluší mi, abych zpochybňovalwl jeho rwlozhodnutí. Ovšem zajímá mě, co tě na tom mlwládenci obtěžuje.“

Starý dobrák Finley, pomyslela si Elise. Vždycky se snaží vyřešit konflikty dřív, než vůbec vypuknou. Ano, takhle jsem si ho sice vychovala, ale pořád mě opravovat taky nemusí. A Reno? Copak to není očividné, co ji na něm obtěžuje?

„Podívej, Finley, ty jsi murlok. Tebe se Reno nesnaží svést. A kdybys ještě viděl, jak strašně,“ odfrkla si. „A i kdyby to nedělal, pořád si myslím, že nás podfoukne a sebere nám Zlatou opici zpod rukou.“

„Jářrlwku, prwloč?“ zeptal se Finley a poškrábal se na šupinách na hlavě. Rozčísl si přitom i tuhé a dlouhatánské ploutve, které mu trčely ze zad a týlu.

„Vždyť se na něj koukni, máš dost velké oči,“ podívala se Elise na murlokovy vypouklé žluté bulvy. „Tenhle ničema o archeologii nikdy ani pohledem nezavadil a i kdyby, prošel by přímo skrz, aniž by ji poznal.“

„Vskutku, všichni máme své silwlné a slwlabé strlwánky,“ namítl Finley.

„Reno má jenom slabé stránky!“ ohradila se Elise.

„Nu,“ pokrčil Finley tím, co se při dobré vůli dalo nazvat rameny. „Misterwl Brwlann řwlíká, že každý si zaslwlouží šanci ukázat, co v něm je.“

„Brann tohle, Brann tamto. A toho se právě děsím, že Reno ukáže, co v něm je. Protože to nebude nic hezkého. Proč vůbec musí každý dostávat svoji šanci právě u nás?“

 

„Ještě trochu?“ otočil se Reno na Branna a nabídl mu z lahve. Viditelná část trpaslíkova obličeje, teď úplně brunátná, se svraštila.

„Zhatím nhe…hyk!“ škytl. Reno přikývl, zašpuntoval láhev a položil si ji k nohám. Místo toho upřel pohled zpět na dva splávky, které měli nahozené na mořské hladině. Stáli na palubě s dlouhými rybářskými pruty v rukou a pozorovali obzor. Brann přitom stál na stoličce a opíral se hrudí a břichem o zábradlí. Reno ho těch pár dní, co pluli skrz Jižní moře, průběžně udržoval ve stavu mírné podnapilosti, což u trpaslíka není nijak snadné. Brann však trval na tom, že se chce držet těsně nad hranicí střízlivosti, aby mohl v případě nouze rychle a správně rozhodnout. Přesto se mu po dnech nepřetržitého zavlažování krev proměnila v řídký roztok alkoholu.

Plachetnice plula líným tempem, teplota vzduchu rostla tím víc, čím víc se blížili na jih a nikomu se nechtělo příliš pracovat. Na nebi nebyl ani mráček, foukal mírný vítr, který však zvládl bez obtíží pohánět ohromnou loď a cestující si užívali idylky.

 

Zničehonic, aniž by si Reno všiml škubnutí splávku, Brann prudce zasekl a začal táhnout. Prut se ohýbal, takže nebyl pochyb o tom, že na konci vlasce doopravdy něco je. Reno těkal pohledem mezi trpaslíkem a mořskou hladinou, rozřezávanou tenkým provázkem. Přiopilý trpaslík však neměl příliš velké potíže s taháním ryby do světa nad mořem. Jeho svalnaté ruce táhly nahoru a za pár minut už se na palubě mrskala narostlá makrela. Brann ji neomylně chytl do jedné ruky, druhou ji vytáhl z tlamy háček a pak se vítězoslavně usmál na Rena. Při vstávání se trochu zapotácel. Jemně sevřel makrelu, vystoupil znovu na stoličku a hodil ji zpět do vody.

„Počkej,“ vyhrkl Reno. „Co budeme teď jíst?“

„Thak špatně na thom s jíhdlem nejšme, ne?“ zazubil se Brann. „Khrom thoho, tho, že děláme do hi…hištorie, ještě nezhnamená, žhe mušíme šami z někhoho hištorii dělat.“

„Cože?“ podivil se Reno.

„Šprávně,“ škytl Brann. Reno pokrčil rameny a soustředil se na svůj prut. Jeho splávek tancoval na hladině, ale žádná ryba za něj nezatáhla. Nejspíš viděly, co se stalo jejich kolegyni, kterou ulovil Brann a tak rychle uplavaly, než by i je mohl někdo ulovit. Pramálo tak mohly vědět, že ji vousatý mužík pustil zpět do oceánu.

 

„Země na obzoruuu!“ ozvalo se ze strážního koše. Brann radostně vytáhl prut na palubu, smekl klobouk a vesele si poskočil.

„Šláva,“ zahuhňal. „Už mhě pšesthávalo bhavit být pošád na mhol.“ Reno taky vytáhl svůj prut a přešel na druhou stranu paluby, aby se přesvědčil na vlastní oči.

Na horizontu se doopravdy rýsovala tmavá čára, jenž signalizovala, že se blíží k pevnině. Zastínil si oči dlaní, přimhouřil je a takhle dokázal dokonce rozeznat zeleň, která lemovala pobřeží. Brann vykoukl vedle něj, vyhoupl se na zábradlí a zamžoural na obzor.

„Á, tho je na nicss,“ zasyčel. „Mám tak rozmhazhaný zhrak, žhe nic nevidhím.“

„Ale je to tam,“ usmál se Reno. „Myslíš, že to je ten náš ostrov?“ Brann pokrčil rameny.

„To Eliše je thu karth…kartag…phroště dělá mapy,“ vysoukal ze sebe trpaslík. Za nimi se ozvalo rytmické klapání podrážek o palubu. Reno se otočil, zatímco Brann stále mžoural na horizont. Elise přistoupila k širokému zábradlí a rozvinula na něm mapu.

„Podrž mi to,“ zavrčela na Rena. Reno se potutelně usmál a nadzvedl obočí.

„Co přesně ti mám podržet, Elise?“ zakřenil se. Elisin obličej se stáhl do obvyklého podmračení a její ruka klesla k biči na opasku. Reno se učil rychle. „Pardon, pardon, omlouvám se,“ zvolal rychle a zamával pažemi v obranném gestu. Zamračení se změnilo v náznak lehkého pobavení.

„Skvěle. Asi nejsi tak pitomý, jak jsem si myslela. A teď mi podrž tu mapu.“

„Jhak se šiká?“ ozval se připitý trpaslík. Elise na něj shlédla s lehkým despektem. Ředitel a zlije se jak Dán. Co na tom, že by jinak nepřeplul? Měli jsme radši letět vzducholodí nebo něčím takovým.

„Co prosím?“

„Skoro dobše,“ vysvitly zpod ryšavého vousu zářivé zuby. Elise obrátila oči v sloup.

„Tak tedy, Reno, prosím, podrž mi tu mapu,“ řekla a skřípěla při tom bezchybnými zuby. Reno se chtěl zasmát, ale bál se, že by ho potom rána bičem rozhodně neminula. Proto radši jen přikývl a přidržel mapu na zábradlí, aby ji nemohl odfouknout vítr.

„Nho vidhíš, žhe to de,“ zvolal vesele Brann. Elise zamručela něco nelichotivého, pak sáhla do brašny a vytáhla mosazný sextant. Chvíli skrz něj pozorovala oblohu, různě pohybovala částmi sextantu a střídavě při tom koukala na mapu. Jakmile byla s tímhle měřením hotová, s úsměvem schovala sextant do brašny a místo toho z něj vytáhla skládací dalekohled. Roztáhla ho a podívala se skrz něj na pobřeží.

„Jsme na místě,“ oznámila potěšeně. „Tohle je ostrov se Zlatou opicí.“

„Takže teď už ji stačí je najít?“ zajímal se Reno.

„Nho,“ zachrochtal Brann. „To mhožná bhude ta těžší část.“

 

Plachetince zakotvila v malé laguně, která pro to byla jako stvořená. Námořníci vyhodili kotvu slabých dvacet metrů od břehu a začali do člunů nakládat všechny potřebné bedny. Brann se jim pokoušel pomáhat, ale potom, co dvakrát zahučel ze člunu do mořské vody, svých pokusů zanechal a nechal se prostě odvézt na břeh.

Přivítala je rajská pláž bílého písku a pět metrů od pobřežní čáry pláže už začínala hustá džungle. Slunce, které bylo sotva v polovině své nebeské pouti, hezky hřálo a během minut vysušilo Brannovo oblečení i trpaslíka samotného. Zbytek expedice právě rozbíjel tábor a chystal první oběd na čerstvě objeveném ostrově. V písku na pláži se našlo dost vyschlého dřeva, napadaného ze stromů a vyplaveného z moře, aby si s ním mohli zatopit. Během dvou hodin bylo vše důležité vyloženo na břehu a přikryté plachtami, účastníci expedice se dosyta najedli a na pláži stála malá osada tvořená čtyřmi velkými a devíti menšími stany. Branna uložili do jednoho z menších stanů, aby si tam odpočinul a hlavně vystřízlivěl.

„Takže,“ pokusil se Reno začít konverzaci u ohně. „Teď budeme jen čekat, až se nám vousáč vyspí z opice?“

„Ano,“ řekla Elise, aniž by vzhlédla od mapy, do které si něco zakreslovala. Když nad tím Reno přemýšlel, vlastně ji posledních pár dní neviděl s jediným kusu papíru, na kterém by nebyla zakreslená část světa.

„Mhm,“ zamručel Reno. „Přijdeš mi podivně klidná. Čekal bych, že se budeš třást nedočkavostí, až se dostaneš k té Zlaté opici.“

„Věc se má tak,“ vstoupil do hovoru Finley. „Misterwl Brwlann je klwlíčovým člwlenem Objevitelwlrské lwlrigy, což znamená, že bez něj nikam nemůžeme. A v podnapilwlém stavu je velwlrmi těžce uplwrlatnitelwlrný. Prwloto čekáme, dokud se alwrlkoholwrl v jeho cévní soustavě nerwlozplwlyne.“

„Nemluvě o tom, že ještě pořádně nevím, kam vlastně směřovat. Chrám Zlaté opice je ukryt někde v té džungli, ale nepodařilo se mi ještě určit jeho přesnou polohu. Brann by to možná zvládl lépe, ale to nezjistíme, dokud se nedá do kupy.“

„Brann? Ale vždyť mapy jsou přece tvoje parketa, ne?“ podivil se Reno. Elise konečně zvedla pohled a změřila si Rena skrz brýle.

„Ano, v kartografii jsem nejlepší na světě. Ale jsou i jiné věci, víš? Například staré ruiny, kterými bude ta džungle posetá.“

„Misterwl Brwlann je odborwlwníkem na jazyky. Dokáže plwrlynně hovořwlrit šestnácti jazyky a dalwlrších sedmadvacet ovlwládá na úrwlovni, na jaké je zvlwrwádá bez větších potíží přrwlečíst.“

„Avšak stále neumí jazyk murloků,“ usmála se trochu zle Elise.

„Nerrwglwlričtina zajisté není z nejjednodušších jazyků,“ přikývl Finley. „Avšak jisté pokrwloky se mu dařwlí.“

„Jako třeba?“ otočil se na něj Reno.

„Dokáže rwlwozeznat jednotlwlrivé souhlwlásky, což je více, než se povede mnoha jeho kolwlegům.“

„A mohl bys něco říct, Finley? Myslím v té tvojí rybí řeči?“ zajímal se Reno.

„Nergličtině,“ opravila jej Elise.

„Jo, v tom.“

„Zajisté,“ roztáhl Finley tlamku do širokého úsměvu a odkašlal si. „Grmrglrlwllrlwl mrlglgl, rwllwglwl,“ zaskřehotal. Reno nazdvihl obočí.

„Co to mělo znamenat?“ podivil se.

„Vítejte v naší vsi, doufáme, že se vám u nás bude lwlríbit,“ přeložil Finley. „Ovšem zálwlreží na intonaci. Prwlro náš jazyk je intonace klrwlíčová. Je až přwlrlílwlriš snadné zaměnit významy slwlrov chybnou intonací.“

„Mhm,“ protáhl obličej Reno. Podíval se za sebe, kde začínala pralesní vegetace. „A neměl by se aspoň někdo porozhlédnout po okolí, než se Brann probudí? Přece nemůžeme být úplně závislí na něm.“

„Zrwlovna jsem to chtělwlrl navrwlhnout,“ ozval se Finley. „Mohlwrli bychom tak objevit nějaký prwlamen nebo jedlwlré rwlrostlwliny.“

„Ty jíš rostliny?“ podivil se Reno a zadíval se přitom na murlokovy půlkruhové zuby, ostré jako úštěpky křemene. Sice nebyl odborník, ale poznal, že takové zuby se hodí leda na louskání kokosů a olupování citrusů.

„Pokud není zbytí, pak ano. Nicméně je prwlavdou, že můj chrwlup není na takovou potrwlavu nejlwlépe uzpůsoben.“

„Máme s sebou stále dost jídla,“ namítla Elise. „Není nutné zbytečně riskovat.“

„Avšak malwlá prwlicházka nemůže uškodit, nemíním snad prwlravdu? V každém přrlwípadě přwlrinese větší užitek, než kdybychom zde bezúčelwrně očekávalrwli prwlobuzení misterwla Brwlanna.“

Finley se zvedl od ohniště a nasadil si na kulatou hlavu helmičku. Z kapsy svých kraťásků vytáhl kapesní hodinky na řetízku, otevřel je a zkontroloval čas.

„Hlavně nechoď daleko, Finley. A vezmi si s sebou mačetu,“ dodala starostlivě Elise.

„Jsem dospělrwlý murlwwlok, Elwrise,“ poklepal si Finley na helmu. Otevřel jednu z beden, na níž byl umělecky vyveden Finleyho portrét, a vytáhl z ní svojí brašnu připravenou pro všechny případy a mačetu, která musela být alespoň poloviční v porovnání se skutečnými mačetami. Ovšem jen na délku, na šířku měla dobré čtyři palce.

„Navrwlátím se zpět o páté. Přwlrwiprwlavte prwlrosím čaj,“ smekl vychovaně helmu a vydal se do džungle. Elise a Reno u ohně osaměli.

 

„Bude v pořádku?“ zajímal se Reno. Ohlédl se přitom za sebe do pralesa, kde se mezi hustým podrostem rýsovala nízká trasa Finleyho průniku do prostředí. „Možná jsem měl jít s ním.“

„Ty?“ odfrkla si Elise. „Leda abys ho zdržoval. Finley je hrozně statečný a skvělý v džunglích. Jediný, kdo se tam dokáže pohybovat rychleji, jsou opice.“

„Co ty víš? Třeba jsem taky rychlý, když přijde na džungle.“

„Ne,“ odpověděla stroze kartografka. „Popravdě, nedokážu si představit, že bys byl vůbec v něčem dobrý. Možná tak ve falešných slibech a vtírání se.“

„Proč ten tón?“ usmál se Reno. „Copak jsem ti něco udělal?“ Podvědomě se přitom dotkl ucha, které už splasklo, ale rudá čára na něm byla pořád. „Už od chvíle, kdy jsme se poznali, na mě jen vrčíš a mračíš se a…a taky jsi mě vzala bičem!“ Elise se na tváři objevil svatouškovský výraz.

„Na něco se tě zeptám, ano? Jak často tyhle tvoje triky fungují?“ Reno uhnul pohledem, ale jen na malý okamžik, po němž se opět pevně zadíval elfce do očí. Nebo si aspoň myslel, že je to pevný pohled. Možná to bylo těmi brýlemi, ale Elise měla velmi pronikavý pohled, kterému se nedalo snadno vzdorovat. V Renovi se ale probudila mužská pýcha, jež dokáže svého vlastníka přinutit k překonání i toho největšího nepohodlí. I kdyby to znamenalo vystát Elisin upřený pohled.

„A co má být?“ odsekl nabubřele. „Spíš by mě zajímalo, kolik chlapů neodradí rána bičem do ucha.“ Elise se usmála a ten úsměv odhalil nádherně rovné a bílé zuby, zářivé jako hvězdy na noční obloze, ke které by básník přirovnal její jemně fialovou kůži. Reno však nebyl básník. Jemu to přišlo spíš jako výhružná grimasa před bouří.

„Většinu těch, které nemusím vzít bičem za ucho, aby se chovali slušně. Vážně nevím, odkud ses tu vzal nebo co přesně chceš, i když mám jisté tušení. Ale jednu věc ti slibuju. Jestli odsud vyvázneš živý, rozhodně přehodnotíš své chování k ženám. O to už se postarám.“

„Co je špatného na mém chování k ženám?“ zeptal se Reno. Nabubřelý tón hlasu se ho stále držel jako klíště.

„Spíš co není,“ usmála se Elise. „A nedělej ze mě hlupáka, Reno. Tak pitomý nejsi ani ty. Takže tě to budu učit metodou pokus-omyl, aby tvoje ego netrpělo.“

„Jo? Ty a jaká armáda?“ odsekl Reno. Elise si povzdechla, nadzdvihla si brýle na čelo a ukázala na svůj bič, který ležel na dosah ruky.

„Já a tady pan profesor Bičák.“

„Ty sis pojmenovala bič?“ podivil se Reno.

„Ne. Ale docela se mi to jméno zamlouvá,“ smála se Elise. „To spíš tobě se líbit nebude.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy pácia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.
 

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.