Panna westfálská #18

• Mordecay
• 25.04.2020
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

 

Bylo tomu už několik let, co naposledy slyšela ten odporný zvuk, při kterém jí svaly tuhly v šoku a dech se zrychloval a krátil. To příšerné, nechutné brblání a mručení, doprovázené občasným cinknutím nebo čvachtnutím, jak cosi tvrdého a ostrého rozčíslo tvora ve stínech, do kterých se nikdy neodvažovala podívat. Tušila, co přichází. Pevně zavřela oči a přitiskla si dlaně na uši, i když dobře věděla, že to k ničemu nebude. To klokotání, bublání a vrčení nepocházelo z vnějšího světa, nebylo to nic hmotného. Přicházelo to z ní samotné, z jejího nitra, z jejího strachu, přesně jak zamýšlela, když vařila ten proklatý lektvar. Nechutné zvuky neviděného monstra se blížily čím dál víc a víc a zněly čím dál hlasitěji a hlasitěji. Nehodlala čekat, až ji dostihnou. Její nohy se samy od sebe odrazily od stěny a rozběhly se směrem pryč. Pryč, pryč, pryč od té zatracené odpornosti. Oči se odvážila otevřít až ve chvíli, kdy si byla jistá, že obludu nechala za sebou. Stále ji ale slyšela. Stále k ní doléhaly zvuky pleskavého pochodu.

Divoký dech a zběsilé dupání vlastních nohou bylo v tu chvíli to jediné, co dokázalo aspoň na chvíli přehlučet zlověstné čvachtání a mručení. Moonbrook nechala za sebou a utíkala směrem na západ, do zanedbaných a zarostlých polí. Stříbřitý úplněk zářil jasněji, než jakoukoli noc předtím, a jeho světlo ji oslňovalo. Čím zoufaleji ale rozrážela lány neukázněného obilí a řezavé trávy, tím hlasitěji se ozývaly zvuky jejího pronásledovatele, neúnavného, nezastavitelného, nesetřesitelného. Hlubší brázda jí zachytila za kotník a stáhla k zemi. Překvapená dívka vyjekla, než jí zabahněná zem vyrazila dech. Hrozivé zvuky se ozývaly čím dál blíže a čím dál hlasitěji. Strachem stáhnutá žebra se nechtěla roztáhnout, aby udělala místo nádechu, který by ji mohl znovu postavit na nohy a hnát dál ve zběsilém úprku přes pole Westfallu. Zaťala prsty obou dlaní do měkké hlíny a znovu zavřela oči tak pevně, jak to jen dokázala. Vší silou se zahryzla do rtu, aby zabránila hlučnému oddechování nebo výkřiku hrůzy, který by jí mohl uniknout z úst. Doufala akorát, že konec přijde rychle. Nemohla té věci utéct, nemohla se před ní schovat, mohla jen tiše ležet a doufat.

„Hlavně si na to koukej zvyknout, jinak se té slaboty nezbavíš,“ zaznělo jí konečně v hlavě něco jiného než obludné bručení. Ta věta se jí vyjevila z hlubin vzpomínek pomalu a potichu, ale v záplavě nestvůrných zvuků byl lidský hlas jasný jako blikající plamen svíčky v černé důlní tmě. Šenkýřčin hlas, který jí uvízl v hlavě i po takové době, jí znovu dodal aspoň špetku naděje. S tím přece šla do celé tvorby toho lektvaru. Věděla, že uvidí monstra, že se bude bát jako nikdy předtím, že se jí před očima zhmotní bestie z nejzazších koutů její duše. A stejně tak věděla, že jediný způsob, jak se tomu strachu bránit, je postavit se mu čelem.

Přitáhla se za zatnuté prsty a zvedla se na zablácených dlaních. Několikrát si oddechla, jako by se připravovala na skok z velké výšky, a dřív, než si to stačila rozmyslet a znovu upadnout do spárů hrůzy, sebou prudce trhla, vymrštila se na nohy a otočila se směrem, ze kterého slyšela zvuky tekuté obludy.

V první chvíli se jí udělalo zle. Ta věc vypadala ještě hůř, než si ji představovala. Osvícená bledým svitem úplňku se před ní tyčila beztvará masa zpola průsvitné slizké hmoty, vířící a pulsující v nepravidelných rytmech. Na pár místech z ní vyčnívalo něco, co připomínalo zbraně, ale ty byly v mizerném stavu, zašlé a zubaté, dozajista nikdy nebroušené. Barvu té věci dokázala jen stěží rozeznat, mohla být mrtvolně bledá stejně jako jasně snědá. Na slizkém povrchu tancovala měsíční záře a třebaže v neustále vířící mase hnisu nezůstal žádný tvar natrvalo, na pár místech měla aspoň na několik krátkých momentů cosi, co vzdáleně připomínalo tváře, ze kterých se děvčeti chtělo zvracet. Obličeje, šklebící se v obludných stínech a nemožných grimasách, které ale nepojímaly žádnou emoci, jež by dokázala lidská bytost uchopit. Tváře, občas vypadající jako lidské, jindy zase jejich robustnost připomínala spíše trpaslíky, a další, ďábelsky andělské tváře, jimž podobné nikdy v životě neviděla. Nohy se jí roztřásly hrůzou, chvějící se rty lapaly po mělkých doušcích dechu a ztuhlá krev rytmicky se deroucí skrze stažené cévy ve spáncích byla tím jediným, co vnímala intenzivněji než hrůzu před sebou. A přesto, jakmile se na ni zpříma podívala, jakmile jí pohlédla do neexistujících očí, obluda se zastavila. Přes všechnu svoji monstróznost najednou nevypadala tak hrozivě jako v těch nejstrašnějších horečnatých nočních můrách. Část jejího děsu jakoby opadla, jako kdyby už neměla takovou sílu v momentě, kdy vylezla na stříbřité měsíční světlo doprostřed polí, kdy na ni její oběť zpříma pohlédla, kdy ztratila svoji sílu tajemného neznámého děsu, plížícího se ve stínech za bezesných nocí. A ona si toho všimla.

Poprvé po mnoha letech ucítila Hope v přítomnosti toho monstra něco jiného než hrůzu. Hněv. Prudký, spravedlivý hněv, který ač neměl sílu na to, aby ji plně zbavil strachu, dokázal jej alespoň potlačit. Už věděla. Už věděla, čeho se to půl života obávala, co ji s křikem probouzelo z temných snů. Zaťala pěsti. Silně. Nehty se jí zaryly do zablácených dlaní, ale ta bolest jen posílila její hněv. Upřeně a s nenávistí hleděla na manifest jejího strachu, jejího zármutku, její touhy po pomstě, kterou v sobě dusila tak dlouho a usilovně, až se sama přesvědčila, že nikdy žádnou necítila. A jako kdyby ten pohled dokázal zraňovat, nestvůra se k ní nepřiblížila ani o palec. Jen stála v polích, vlastní vahou a odporným slizem ničila budoucí úrodu a kdyby měla trvalý obličej, dozajista by Hope také hleděla do tváře. Dívka se lehce rozkročila, zhluboka se nadechla a vykřikla. V jejím křiku zněla směsice hněvu i hrůzy, divoké a nespoutané, namířené proti jednomu jedinému cíli, jako zraněná bachyně, která stojí lovci a svým jekotem mu dává najevo, že dnes zhynou oba. Její křik nebyl hrozivý, působivý a žádný zkušený válečník by před ním neuhnul, ale byl to opravdový křik. Takový, ze kterého člověka aspoň trochu zamrazí, protože ví, že ať už jej ze sebe vyrazil kdokoliv, bude se rvát až do konce. A pak se Hope rozběhla. Jenže tentokrát poprvé vyběhla svému strachu naproti, dokud ji celou nepohltil.

 

Obklopila ji temnota. Hutná, dusivá temnota, taková, jaká se nachází jen v jeskyních a dolech, když svíčky zhasínají spolu s nadějí. Dost hustá na to, aby utlumila její křik. Ale Hope už nekřičela. Její řev utichl v momentu, kdy narazila do těla polotekutého fantoma, jehož tělo jí překvapivě nekladlo žádný odpor. Adrenalin jí pumpoval cévami a musela vynaložit velké soustředění, aby se přinutila zastavit a rozhlédnout se. Jenže neviděla nic. Skoro neslyšela ani vlastní tep, ani přerývaný dech, který jí prolétával mezírkami mezi zuby jako vítr mezi lavicemi v opuštěném kostele. Ledový pot, který se jí perlil na čele, studil a dával jí jistotu, že je ještě naživu. Několikrát se otočila, ale nespatřovala nic, nic než temnotou, čerň a prázdno. Zkoumavě se pokusila udělat krok a jakmile její bota dopadla na polozapomenutý povrch, zachvěla se. Po zádech jí přeběhl odporný mráz, jako kdyby se zakousla do mokrého prkna. A právě mokré prkno bylo tím, na co došlápla, o tom nemohla mít pochyb. Poznala ten zvuk naprosto bezpečně, to jemné klepnutí a slabé vrznutí, které v hutné tmě znělo až přízračně hlasitě. Byly to roky, co naposledy doopravdy poznala ten pocit. Nespojovaly ji s ním šťastné vzpomínky.

„Tati?“ uslyšela slaboulinký hlásek, který jí lámal srdce a instinktivně přinutil zavřít oči, i když věděla, že to neudělá žádný rozdíl. Nedokázala určit, odkud ten hlas přichází, ale v hloubi duše to tušila. A nechtěla to vidět. Znovu ne.

„Tati?“ ozval se hlásek znovu, teď už o něco zoufaleji. I za zavřenými víčky se jí do očí hnaly slzy. Hlas osamocené holčičky, ztracené ve tmě a volající tátu, byl mnohem horší, mnohem mučivější, než všechny detaily nočního děsu, kterému čelila.

„Táta tu není,“ řekla Hope a hlas se jí přitom chvěl jako nikdy předtím. Musela otevřít oči. Musela to vidět. Musela si zvyknout, aby se té slabosti zbavila. Ale nešlo to.

„Co se s ním stalo?“ zeptalo se děvčátko. Hope se zhluboka, přerývaně nadechla a potom otevřela oči. Stále jí obklopovala temnota, stejně tmavá, stejně hustá, stejně neprostupná. Hope nejistě udělala další krok. V momentě, kdy se roztřesená noha dotkla vlhkých prken přízračné paluby, v dálce něco vystoupilo ze tmy. Vysoká silueta, mnohem vyšší než urostlý muž. Hope udělala další krok, opatrný, tichý. Nevěděla, jak moc je ta silueta daleko, v nepřirozených temnotách nešlo určit směr ani vzdálenost. Otřela si z očí slzy a znovu vykročila. S každým dalším krokem, který zazněl a jehož ozvěna se rozletěla tmou jako gigantickou jeskyní, silueta nabývala nových a nových detailů a s každou další podrobností, kterou Hope rozeznala, se chvěla čím dál víc. Co zpočátku vypadalo jako jediný obrys se po několika krocích ukázalo být dvěma, z nichž jeden seděl druhému na zádech, jako když otcové berou své děti na koníka. Jenže na rozdíl od skotačících otců a výskajících dětí tyhle dvě siluety stály nehybně. Hope nepotřebovala další detaily, ale stejně je dostala. Ze tmy se postupně vynořil nádherný kabát větší siluety, její mohutná postava a silné paže, které něžně svíraly tenounké nožky postavičky na jejích zádech. Hope se až bála zvednout zrak výš ze strachu, co uvidí. Musela se k tomu přemlouvat. Nechtěla znovu spatřit tu řezničinu, ten uřezaný krk a prázdné místo nad rameny.

„Co se s ním stalo?“ ozvala se znovu ta samá otázka, tentokrát ale naléhavěji. Hope pohlédla vzhůru. Na bezhlavém těle seděla malá dívka s jasnýma očima a černými vlasy, v záplatovaných šatečkách a s panenkou, která měla místo očí dva modré knoflíky. Jen ten pohled samotný doháněl Hope k slzám.

„On… on tu není,“ zajíkala se mezi slovy. „Už se… nevrátí.“ Do chřípí jí přitom vnikl povědomý zápach. Olej, pot a sůl.

„Proč?“ vyhrkla holčička se strachem v hlase.

„To… to zlí lidé,“ řekla Hope, jako by utěšovala spíše sama sebe než děvčátko sedící na bezhlavém těle. „To oni nám ho vzali.“ Tvář přízračné dívky se zkřivila a holčička samotná začala vzlykat. Hope opatrně vztáhla ruku a pokusila se konejšivě usmát.

„To už ho nikdy neuvidím?“ zavzlykala holčička. Hope vynaložila všechny síly, aby neuhnula pohledem. Potřebovala komfort. A ten bez očního kontaktu nezíská.

„Uvidíš,“ řekla a snažila se znít chlácholivě, i když to nemohlo znít přesvědčivě. Byla na tom jen o něco lépe než holčička samotná. Ostatně nebylo divu. „Nakonec ho uvidíš.“

„Ale… ale co… do té doby?“ fňukalo děvčátko, kterému začaly stékat po tvářích slzy a které si pevně tisklo k drobné hrudi modrookou panenku. Hope se natáhla a otřela holčičce slzičky. Přišla si přitom trochu směšně.

„Tady zůstat nemůžeš,“ řekla o něco klidněji. Z nějakého důvodu jí nutnost zachovat se jako dospělá a zkušená dodávala odvahu a rozvážnost, něco, co doteď postrádala. „Pojď se mnou, Vanesso,“ šeptla. „Já se o tebe postarám. Všechno nakonec dobře dopadne, uvidíš,“ usmála a k jejímu vlastnímu překvapení ten úsměv ani nemusela příliš falšovat. „Pamatuješ si, co nám táta říkával, ne? Že dobro vždycky co?“

„Zví… zvítězí,“ zamumlala Vanessa.

„Správně,“ přikývla Hope a napřáhla ruce k Vanesse. K jejímu vlastnímu překvapení ji ani nemusela sundávat. Bezhlavé tělo, doteď naprosto strnulé, se hladce sehnulo k zemi a nechalo Vanessu, aby seskočila na světlo pohlcující podlahu. Holčička vzala Hope za ruku, ale ještě než udělaly první krok, naposledy se ohlédla za tělem, které u ní stále dřepělo jako otec, kterým kdysi bylo. Vanessa natáhla ruku a vtiskla mrtvole do dlaní panenku. Aniž by od těla odtrhla zrak, namířila svojí další otázku na Hope. Už to ale nebyla uvzlykaná otázka. Naopak, zněla až strašidelně neotřeseně.

„Slibuješ, že mě tu nenecháš? Že už spolu zůstaneme?“ Hope ta otázka trochu zarazila, ale přikývla.

„Slibuju.“ Vanessa se podívala vzhůru ke své nové ochránkyni.

„A ti zlí lidé? Dostanou, co jim patří?“ Hope si ztěžka povzdechla. Nikdy netoužila po pomstě a ani nevěděla, kde by měla začít. Ale zato věděla, že skuteční vrazi jejího otce nejsou ti, kteří mu uřezali hlavu. Ne, ti byli někde jinde. A ty už porazit mohla.

„Dostanou,“ řekla klidně Vanesse.

„To jsem ráda,“ usmála se smutně Vanessa a udělala první krůček. Kdyby se Hope ohlédla, spatřila by bezhlavé tělo, které nechává za sebou a které se s každým krokem víc a víc propadá do hutné, černočerné tmy.

 

Nesmírně se jí ulevilo. Jakmile se vynořila z neprostupné černoty, stanula opět sama uprostřed polí, kde jediná světla přicházela z měsíce vysoko na nebi a z městečka pod kopci. Při svém zběsilém úprku si neuvědomovala, jak daleko ani jak rychle běžela, a teď ji zaskočilo, kam až stihla doběhnout, než se postavila bytosti stvořené jejím strachem. Vzduch okolo ní byl zničehonic lehký, chladný, ale co bylo nejdůležitější, tichý. Lehký větřík si pohrával se zrajícími klasy, šumícími jako vlny na moři, to však byl jediný zvuk, který doléhal k jejím uším. Přišlo jí to skoro až zvláštní, neslyšet ty odporné zvuky vycházející z jejího vlastního strachu. Jako kdyby zčásti ohluchla. Ale tak tomu nebylo, to cítila. Prvotní zmatení rychle vystřídala ospravedlněná hrdost. Úlevně si vydechla a pohledem zabloudila směrem ke světlům v oknech domků pod kopci. Teď už se neztratí.

 

Řinčení řetězů bylo čím dál hlasitější a svazovalo Bazila víc než okovy samotné. Jeho krátké krůčky vypadaly směšně, jako krůčky prchajícího tučňáka, ale rychleji běžet nemohl, i když pouta byla relativně volná. Nevěděl, jestli se za ním ti zrádci ženou, ale věděl, že jestli se na moment přestane soustředit na cestu, aby se mohl ohlédnout, snadno může ztratit koncentraci, zakopnout a potom ho bez problémů doženou. Šokem ze spoutání skoro vystřízlivěl, stále by však měl potíže s chůzí i kdyby ho nesvazovala železa. Rychlým kymácením prchal směrem na západ, do polí, kde by se pronásledovatelům jeho stopy ztratily. Jenže čím rychleji uháněl, tím hůře se mu dýchalo. Záře z oken hornických domků se vytratila a on se pomalu ztrácel v noční tmě. Ze tmy se náhle vynořilo několik dalších světel, pozvolna, jako kdyby je nějaká neviditelná ruka teprve zapalovala. Blikavá světélka se rozsvítila okolo Bazila, který se zastavil a vystrašeně je pozoroval. Ze začátku slabá světla postupně sílila a přibližovala se, až bezpečně rozeznal, co jsou zač. Lampy. Olejové lampy na stěnách věznice, které se šnečím tempem blížily. Byl v pasti. Jako by nestačila pouta a řetězy, ti zrádci si na něj přinesli nějaké zaklínání, nějaká černá kouzla, aby ho dopadli. Zběsile se ohlížel, jako kdyby mohl spatřit nějakou únikovou cestu, nějakou mezeru v té pasti, kterou tu na něj nastražili, ale nikde žádná nebyla. Jen osm stěn, které se pomalu stahovaly a svíraly, tiše, bez odporu, ale i na dálku cítil tu nesmírnou hmotnost, která se okolo něj uzavírala. Pohlédl vzhůru, ve snaze najít aspoň náznak svobody, spatřit jediný cíp noční oblohy, jedinou zářivou hvězdu, která by jej spojovala s vnějším světem, ale marně. Těžký kamenný strop mu neslyšně zaklapl nad hlavou a uvěznil jej v nepropustné místnosti, osvětlené jen osmi zhasínajícími loučemi. Bazilovi se chtělo křičet, řvát, volat o pomoc, ale hrdlo měl stažené. Pochmurné chřestění řetězů se odrazilo od vlhkých, smrdutých stěn a vracející se ozvěna jej zamrazila až do morku kosti. Síla jej opouštěla a nohy se mu podlamovaly. Beze slova klesnul na bahnitou podlahu, dozajista rozrytou jinými vězni, které dostali podobným způsobem. Dopadl na bok, objal si pažemi kolena a pevně zavřel oči v naději, že to je jen hnusný sen. V jádru duše však tušil, že není a že tahle kamenná, studená cela bude jeho domovem až do konce života.

Nevěděl, jak dlouho tam ležel. Jeho ztrápené mysli to přišlo jako několik týdnů, o samotě, hladu a žízni. Nespal, ani se nepohnul, jen potichu naslouchal vlastnímu dechu a kapání vysrážené vlhkosti, která dopadala z těžkého stropu, teď se nacházejícího jen o hlavu výš, než kam on sám dosáhl. Zničehonic však uslyšel další zvuk, podivný, rytmický, takový, který v izolované hrobce nečekal: kroky.

Vztyčil se a spatřil ji. Hned mu všechno došlo. To ona na něj ušila tuhle boudu! To ona ho nějakým trikem spoutala, nějakým kouzlem. To ona sem zavolala vojáky ze Stormwindu, aby ho dopadli. A teď okolo něj prošla, skoro jako by ho ani neviděla. Taková hnusárna! Jasně že ho musela vidět! Pouta mu nedovolovala se příliš pohnout, ale teď, když byl v cele sám jen s tou mrchou, by ho dokázala zastavit jen smrt. Musel se jí pomstít!

„Ty!“ křikl ochraptěle. Hlas mu nakřáple přeskočil. Dívka se otočila a pohlédla na něj vyděšenýma očima. Na nic nečekal a rozběhl se, jak mu to jen pouta dovolila. „Jaks to udělala?!“ zařval. Při tom výkřiku děvče narazilo špičkou boty o okraj brázdy a s překvapeným vyjeknutím klopýtlo. Neupadlo, ale rozběhnutému Bazilovi to stačilo, aby skočil a svojí vahou ji srazil k zemi. Křičela a pokoušela se mu vysmeknout, ale on byl silnější. Přimáčkl ji na hlínu a otočil ji čelem k sobě. Silné mozolnaté dlaně jí omotal okolo hrdla a zle se přitom zašklebil. Možná v tomhle vězení shnije, ale ona tu zůstane s ním. Navždy. Jakmile jí zmáčknul hrdlo, dívčin křik poněkud potichl, ale tělo se stále bránilo. Snažila se kopat, ale nohy jí pevně přisedl. Pokoušela se mu vrazit prsty do očí, ale i ve svém šílenství byl Bazil dost chytrý na to, aby odtáhl hlavu co nejdál. A drápat a šmatat všude okolo sebe v naději, že dokáže najít něco, čím by se mohla bránit… jo, to se nestane. Bazilovy ruce už uškrtily mnoho lidí a poznaly, když se někdo blíží k smrti. Nepotřeboval vidět její rudnoucí tvář, poznal z přerývaných pokusů o nádech, že konec je už blízko. Sám pro sebe se zašklebil a vychutnával si, jak mu stisk mladičkých rukou okolo zápěstí pomalu slábne.

„Chcípni ty zasraná čarodějko! Chcípni!“ křikl jí do tváře. Trvalo to déle než obvykle. Pořád sebou cukala, pořád se snažila osvobodit, pořád se…

Zachrčel. V pravém boku ucítil prudkou, řezavou bolest. Několikrát zalapal po dechu, ale každý doušek se utopil v krvi, která se mu hnala do úst. Stisk okolo hrdla zeslábl a dívka se hlasitě rozkašlala. Obočí se mu zkřivilo ve vzteklé grimase a znovu se pokusil sevřít její hrdlo, tentokrát navždy, jenže v poslední chvíli se jeho oběť čímsi ohnala. Vzduchem zasvištělo cosi ostrého a bolestivého, zablesklo se to v měsíční záři jako pstruh v potoce. Bazil vydal překvapený hrdelní zvuk a zděšeně spadl dozadu. Prudký kašel vystřídalo zvučné oddechování a lapání po dechu. Dívka jej ve zběsilém zápasu shodila na zem a vysvobodila se. Na pozadí noční oblohy spatřil napůl oslepený Bazil stín, který se mátoživě zvedal na nohy. Krev z rozšklebeného čela mu stékala do očí, ale než si ji stačil otřít, stín se na něj vrhl, oslabeně, ale dravě.

 

Strongarm se otočil a pozvedl lucernu. Výkřik, který zaslechl, jej naplnil těmi nejtemnějšími obavami. Ani nedopřál své rozčilené mysli, aby se tím déle zabývala, a okamžitě vyběhl za křikem. I přes dusání svých bot, ženoucích se skrze pšeničná pole, slyšel další křik, tentokrát o dost slabší, a zvuk mrzkého zápasu, bez pravidel, o holý život.

„Bazile!“ vykřikl ve snaze najít uprchlého šéfa. Odpovědí mu byly jen ošklivé zvuky, které v něm vyvolávaly ještě ošklivější myšlenky. Zamířil za těmi zvuky s rukou na jílci a lucernou vysoko ve vzduchu. A pak, v místech v poli udusaným živočišným bojem, je spatřil. Bazil, nehybný a zkrvavený, s oděvem špinavým od bláta i krve, vlasy zablácenými a rozcuchanými a vyděšenou, mrtvou tváří. V hrudi, krku a břiše měl mnoho ran, až příliš mnoho. A vedle něj klečela Vanessa, též celá od krve. Ale nebyla to její krev. Bazilovou dýkou, kterou mu na poslední chvíli stačila vytrhnout z pochvy, bodala do nehybného těla se slábnoucí vervou někoho, kdo byl zahnán do kouta a jeho hněv a zuřivost pomalu vyprchává. V první chvíli si ho ani nevšimla. Strongarm měl jediné štěstí, že něco podobného už viděl za život nesčetněkrát, jinak by jím ten pohled otřásl.

„Vanesso!“ zvolal a přistoupil blíž, ne však tak blízko, aby jej mohla rozrušená dívka zranit. Vanessa vzhlédla a když spatřila Strongarma, bylo to, jako kdyby z ní spadla kletba a ona se probrala z hrůzného transu. Do rozšířených zornic se jí vrátila lidskost. Zděšeně pohlédla nejprve na Strongarma, potom na mrtvého Bazila, své zakrvácené ruce a šaty a nakonec na dýku ve své ruce, ztemnělou a lepkavou. Otřeseně zbraň odhodila, vyskočila na nohy a klopýtavě odstoupila od těla. Dýka se neslyšně zabodla do hlíny.

„Já… já to… já tohle nechtěla,“ blekotala přiškrceně Vanessa a chytla se přitom za krk, na kterém ještě zůstaly otisky dlaní. Strongarm chápavě přikývl, stáhl ruku z jílce a popošel k ní. Dívka však jen odmítavě vztáhla ruku, otočila se k Jacovi zády a klesla na všechny čtyři. Několikrát zaštkala jako raněné zvíře, břicho se jí stáhlo v prudkých křečích a do úst se jí nahrnuly zvratky. Strongarm si přiklekl k mrtvole a zběžně si ji prohlédl. Hnusnej konec, pomyslel si. Rány byly divoké a jen málokterá by byla sama o sobě smrtelná. Ale to bylo pochopitelné. Podíval se ke zvracející dívce a chlácholivě jí položil ruku na rameno. Neucukla, možná proto, že ani pořádně nemohla.

„To je dobrý,“ řekl starostlivě. „Jen to ze sebe dostaň.“ Po odporných zvucích zvracení se ozvalo hluboké oddechování a říhání. Vanessa si otřela ústa do rukávu, ale stále zůstávala na všech čtyřech. Neměla ještě sílu vstát.

„To… to bylo strašné,“ dostala ze sebe mezi oddechováním. Zněla jako uřícený kůň.

„Já vím,“ řekl zachmuřeně Strongarm. „Poprvý to není nikdy snadný.“ Vanessa sebrala sílu se posadit do kleku a zběžně se přitom ohlédla na mrtvolu. Světlo ze Strongarmovy lucerny čarovalo na Bazilu Threddovi strašidelné stíny a skutečnost, že až teď na něj doopravdy viděla, jí nijak nepomohla. Zachvěla se a znovu odvrátila zrak.

„Co… co se mnou udělají? Co se mnou bude?“ zeptala se a pak si odkašlala. Krk měla stále namožený. Strongarm se zatvářil zachmuřeně a pak pokrčil rameny.

„Kdybys to nebyla ty, byl by to někdo jiný. Určitě to pochopěj.“

„Pochopí?“ řekla nejistě Vanessa.

„Možná ti to dokonce pomůže,“ uvažoval nahlas. „Už tě nebudou mít za takovou slabošku.“ Na Vanessině tváři se objevil nevěřícný výraz.

„Ale…vždyť jsem…“

„Nemusíš to vopakovat,“ zamručel Strongarm a něžně jí zakroutil ramenem. „Pojď. Potřebuješ si pořádně vodpočinout,“ řekl a pomohl dívce na nohy. Vstala jen s obtížemi a i ve stoje se o něj trochu opírala. Nedbal na to, že mu její zkrvavené šaty a ruce špiní oblečení.

„A co… on?“ pokývla opatrně Vanessa hlavou přes rameno. Hlava se jí přitom ještě trochu točila a proto nechtěla riskovat další pohled na znetvořenou mrtvolu.

„O něj se nestarej. Buďto si pro něj přijde někdo z nás nebo vrány z kopců. Tak jako tak dostane pohřeb, kterej si zaslouží.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.