Panna westfálská #3

• Mordecay
• 01.12.2019
• Fan Fiction

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Autor: Orkelt

 

Uběhlo pár let, během kterých se dával Westfall zase do kupy. Nikoho nepřekvapilo, když po zátahu v Mrtvých dolech netrvalo dlouho, než se Bratrstvo Defiasů rozpadlo na několik skupin s rozdílnými názory na vedení, které jednu po druhé rozprášil Gryan Stountmantle spolu se svými dobrovolníky z Lidové domobrany. Gryan, starý paladin a hrdina Westfallu, teď sídlil v osadě okolo mohutné strážní věže na Sentinel Hillu, odkud udržoval v tomhle polozapomenutém kusu království pořádek. Po rozprášení Bratrstva se Westfall dočkal toužebného klidu, po kterém tak dlouho prahnul a který hned zužitkoval. Náprava škod po Defiasech trvala dlouho, ale přece jen probíhala a do Westfallu se tak konečně začal zotavovat. Farmářské rodiny, které uprchly před loupežníky s rudými šátky okolo krku, se jedna po druhé vracely zpět do svých domovů. I Moonbrook, město na jihu Westfallu hned u Mrtvých dolů, které Defiasové zcela vyrabovali a obsadili, se probouzelo k životu. Většina domů sice stále zela prázdnotou, po žních se tam ale opět konaly trhy, tamější hostinec opět otevřel a objevovaly se i názory, že by se měl ze Stormwindu pozvat nějaký učitel, aby mohla být znovu zprovozněna moonbroocká škola.

I u Saldeanů se mnohé změnilo k lepšímu. Arthur se teď hrdě bil do prsou, že jako jeden z mála sedláků nepodlehl nátlaku Defiasů a neutekl ze své farmy. Stál tak u návratu obchodníků zpátky do Westfallu a mohl jim prodávat své obilí za lepší ceny, než jaké si dosud vůbec dokázal představit. Třebaže stále nebyl nejbohatší, mohl si teď dovolit pořídit koňský povoz a na žně najmout pomocníky. A navíc teď měli se Salmou dceru. Hope jim dělala radost. Zvykla si na svou novou rodinu i na svoje nové jméno. Arthur přesně netušil, kdy pochopila, co se stalo s jejím otcem a že si pro ni už nikdy nepřijde, a ani po tom nepátral. Stejně tak nikdy se Salmou nezjistili její původní jméno ani kdo byl její pravý otec. Nevadilo mu to. Hope je přijala za své rodiče a fakt, že se narodila někomu jinému a někde jinde, na tom nic neměnil. Pro Saldeanovy, kteří nikdy vlastní děti mít nemohli, byla darem seslaným z nebes, odměnou za jejich nezdolnost a dobrotu.

Hope Saldeanové bylo třináct a stejně jako Westfall i na ní byly znát pozitivní změny. Vyrostla z pobledlého a ustrašeného děcka v drobné, ale obratné a nezdolné děvče, které pomáhalo na Arthurově farmě se vším, na co jí stačily síly. Pokožka se jí pod silným westfallským sluncem opálila a boky se jí začínaly žensky zakulacovat, její modré oči a divoké černé vlasy však zůstávaly téměř neměnné. Hope neměla mnoho přátel, stydlivá povaha a odlehlost Saldeanovy usedlosti tomu bránily, přesto si ale nějaké našla, hlavně během návštěv v Sentinell Hillu a v Moonbrooku, kam často doprovázela Arthura na trhy. To byly její jediné střety s civilizací a proto si jich náležitě považovala.

 

„Hope! Kde vězíš?“ zavolal Arthur od povozu. V tuhle chvíli byl až na pár nezbytností jako přikrývky, topné dřevo a zásoby jídla na čtyři dny prázdný. Naplnit ho Arthur hodlal v Moonbrooku, především novými nástroji, šaty pro Salmu, novým postrojem pro koně a několika pytli mouky. Třebaže Arthur si obilí pěstoval sám, už dávno si spočítal, že je výhodnější prodat všechnu pšenici rovnou mlynáři a potom od něj dokupovat mouku podle potřeby. Vycházelo to levněji než si nechat obilí umlít a potom o nevyužitou mouku přijít kvůli škůdcům, kterých ve Westfallu bylo stále habaděj.

Hope rychle seběhla dolů se lněnou brašnou, ve které měla schované svoje věci. Arthur nikdy nepátral po tom, co si s sebou vlastně bere. Existovala mezi nimi taková nepsaná dohoda. On ji nebude otravovat všetečnými otázkami a zároveň se bude moci spolehnout, že si s sebou nenese nic, s čím by nesouhlasil. Fungovalo to. Když Hope vyběhla před dům, Arthur ještě dával před cestou zapřaženému grošákovi jablko. Na holé hlavě měl nasazený slamák, který ho chránil před stále ještě hřejícím sluncem babího léta. Hope klobouk nenosila, nechtěla mít zbytečně slámu ve vlasech, místo toho si v případě nouze uvazovala přes temeno lněný šátek. Vždycky říkala, že je to proto, že jí prostě slamáky škrábou, ale v hloubi duše se jí šátky na hlavě líbily mnohem víc. Připadala si pak jako pirátská kapitánka. Aspoň nějaký únik ze světa polní práce a sedláckého života.

„Rozloučila ses s mámou?“ zeptal se Arthur, zatímco se přesvědčoval, že chomout okolo koňského krku sedí dobře a nikde koníka neškrtí.

„Jasně,“ odpověděla Hope, lezoucí na kozlík. Arthur si cosi broukl pod vousy.

„No dobrá, tak to abych se s ní rozloučil taky,“ obrátil se ke dveřím farmy, ve kterých se s úsměvem opírala o rám dveří Salma. „Ne aby tě napadlo vyjet beze mě,“ řekl napůl v žertu a pohrozil Hope silným ukazováčkem. Hope se na něj z kozlíku vesele zašklebila. Přetáhla si brašnu přes hlavu a položila ji dozadu, mezi další zavazadla, která si s sebou vezli. Potom se předklonila, vzala do rukou otěže a nedočkavě si s nimi pohrávala.

„Je jak ty zamlada,“ utrousila vesele Salma, když k ní Arthur dokráčel.

„Protože máme stejné kalhoty?“ pozvedl obočí Arthur a strčil si demonstrativně ruce do kapes lacláčů. Salma se zasmála a zakroutila hlavou.

„Protože se oba nemůžete dočkat, až odsud zmizíte,“ řekla a trochu zvážněla. „Dávejte na sebe pozor. Farmu pár dní sama utáhnu, po zbytek života to ale nezvládnu.“ Arthur vytáhl pravačku z kapsy, vzal mezi prsty zdivočelý pramen Salminých vlasů a zastrčil jí ho za ucho.

„Ty máš ale černé myšlenky,“ usmál se. „O nás se vůbec nemusíš bát,“ nadzdvihl si palcem slamák, aby zbytečně nepřekážel, a dal své manželce polibek na rozloučenou. Když se zase odtáhl, Salma se znovu rozesmála.

„Co se děje?“ podivil se Arthur a ohlédl se směrem, kterým koukala Salma.

„Kdybys ji viděl, jak obrací oči v sloup,“ uchechtla se a pleskla Arthura utěrkou, kterou měla doteď přehozenou přes holý loket. „Tak už jeďte, ať jste brzo zpátky.“ Arthur se otočil a vrátil se k vozu, kde vyšplhal na kozlík vedle Hope. Tam se uvelebil a upravil si na hlavě slamák. Hope se zaklonila, aby jí Arthur nepřekážel v pohledu na Salmu, a zamávala ji.

„Tak ahoj, mami!“ zavolala, když Arthur prásknul otěžemi.

„Ahój, Hope!“ zamávala Salma nazpět. Grošák zatřepal ocasem, když mu otěže dopadly na záda, a celý vůz se rozjel. Se zakloněnou Hope to trochu trhlo a jen tak tak že nepřepadla dozadu. Pohotový Arthur ji naštěstí dokázal včas zachytit za nadloktí a vrátit zpět na kozlík. A zatímco na sebe Salma s Hope mávaly, povoz pomalu opustil farmu a zamířil na cestu směrem na jih.

 

Vyrazili krátce po poledni, přesně podle Arthurových plánů. Moonbrook ležel dva dny cesty daleko, takže by stejně museli někde přespat, ať už chtěli nebo ne. Zhruba na půli cesty tedy Arthur plánoval přespání poblíž Sentinell Hillu. I bez všudypřítomných Defiasů by radši trávil noc mimo otevřené pláně nebo někde u cesty, kde je mohl v noci snadno okrást nějaký dobrák. Spousta lidí ve Westfallu zůstávala chudá a chudí lidé se často dopouštějí zoufalých činů. Osamělý sedlák spící u nehlídaného vozu byl očividným cílem a snadnou kořistí.

 

„Co to vyrábíš?“ zajímal se Arthur. Hope zvedla zrak od rozdělaného dílka. Vyřezávala si, tak jak ji to kdysi Arthur naučil. Už dávno zjistila, že to je skvělý způsob, jak se na dlouhé cestě zabavit. A ani nemusela uklízet, protože třísky a piliny padaly přímo pod kola vozu.

„Jen takovou hloupost,“ řekla vyhýbavě a pokrčila rameny. Foukla do dřevěné lodičky, ze které vylétla záplava drobných pilin, až se z toho rozkašlala. Arthur se přitom pousmál a prohlédl si loďku.

„Ale lepšíš se, to se musí nechat,“ poznamenal spokojeně a znovu obrátil pozornost na cestu. Beztak nemohl nic přejet. Široko daleko, kam až se člověk rozhlédl, nebylo ani živáčka. Každý, kdo nikam nemusel, se radši v odpoledním slunci schoval. I Hope už měla většinu svých krátkých vlasů přikrytou pod lněným šátkem uvázaným na týle a rukávy halenky, od samého počátku krátké, vyhrnuté až k ramenům a složené pod šlemi laclových kalhot. Boty neměla. K čemu taky? Bylo teplo a i na Arthutovi šlo vidět, že by se svých bot nejradši zbavil.

„Vážně?“ ujišťovala se, že si z ní otčím nestřílí. Pozvedla nedokonanou řezbu v pravici a prohlédla si ji, jinak, než se na ni dívala, když vyřezávala. Při tvorbě nikdy nevěnovala pozornost celku, jen jednotlivým částem či špičce nože, zarývající se do měkkého dřeva. Byl to úžasný způsob jak vypnout, když neměla na práci nic jiného.

„Vážně,“ přikývl Saldean. „možná tě nakonec budeme moci poslat k nějakému řezbáři do učení. Ve Stormwindu by se jich snad pár našlo.“ Hope se zasmála a schovala nůž zpátky do pouzdra, které uložila spolu s lodičkou do svého vaku.

„Já samotná ve Stormwindu? Tati, vždyť já jsem tu ráda. Nechci od vás odcházet.“

„Já vím,“ přikývl Arthur. „Ale přece víš, jaký to tu je. A já i Salma si myslíme, že si zasloužíš něco lepšího, než zůstat celý život tady v polích. Jsi chytrá holka a takové můžou změnit svět.“

„Ale já přece svět měnit nechci,“ povzdechla si Hope. Předklonila se, opřela se lokty o kolena a bradou o dlaně a pozorovala kamenitou cestu před nimi, která se táhla pozlacenými pláněmi až ke vzdálenému kopci, na kterém se tyčila mohutná věž, snad nejstarší stavba v celém Westfallu.

„Mhm,“ broukl Arthur a Hope měla pocit, že v tom brouknutí slyší náznak zklamání.

„Tati,“ řekla konejšivě a položila mu levačku na loket. Saldean se na ni přitom doteku ohlédl. „Chápu, že pro mě chcete jen to nejlepší, ale já tu chci vážně zůstat. Jsem tady doma. A rozhodně vás tu nechci nechat samotné.“ Saldean přikývl a znovu se otočil na cestu. Vrzání kol vozu, klapání podkovaných kopyt o starou silnici, kterou sedláci z poloviny rozebrali na svoje domy, a cvrkání cikád bylo na chvíli to jediné, co slyšeli. Grošák si občas odfrknul, jinak ale ani on nerušil klid babího léta vládnoucího Westfallu.

„Já jen…“ začal Arthur. „Nechceme, abys skončila jako všichni ti vagabundi a králem zapomenutí žebráci, co se tu potulují. Ne pokud s tím můžeme něco dělat. To je celé.“ Hope chápavě přikývla, ale neřekla na to nic.

Slunce na své nebeské pouti pokročilo a i když mělo k horizontu stále daleko, věž na Sentinel Hillu se pomalu ale jistě přibližovala. Hope během cesty dost přemýšlela. Samozřejmě, že měla svoje sny, ale nebyla si jimi stoprocentně jistá. Nechtěla proto dělat žádné závěry, dokud se nerozmyslí. V hloubi duše však věděla, že touží po něčem víc, než celý život sklízet obilí a starat se o domácí zvířata. Chtěla být svobodná, ničím neomezená, chtěla se učit nové věci a poznávat nová místa. Nebyly to nějak neobvyklé touhy, ve Westfallu je koneckonců měla každá druhá dívka jejího věku, ale v případě Hope byly tyhle tužby životně důležité. Jen díky těmhle snům dokázala udržet ten prvotní, původní, se kterým přišla té osudné noci k Saldeanům, hluboko v sobě, pohaslý a skrytý, až o něm skoro ani ona sama nevěděla: zjistit, kdo stál za brutální smrtí jejího pravého otce. To chtěla víc než cokoliv jiného, i když to sama vší silou popírala. O své pravé rodině netušila téměř nic a vzpomínky na Edwina pomalu bledly, s výjimkou jediné, té příšerné, odporné a strašlivé, té, kterou by nejradši vyrvala ze své mysli a hodila do nejtemnějších vod oceánu, aby už nikdy nespatřila denní světlo a aby ji už nikdy netrápila. Vybavovala si, jak její otec vypadal, jaký měl hlas i jak se smál, jak křičel, když se zlobil, i jak páchl. Ten pach oleje, potu a soli z hlavy nikdy nevyhnala a vzpomínala si na něj i tehdy, když soupeřila s vybavením si jeho jména. Jména, které Saldeanům nikdy nesdělila. Jména, které nikdy nikomu nesdělila. Arthur s ní o Defiasech nikdy napřímo nemluvil, skoro jako kdyby tušil, odkud k nim Hope přišla, i když to nebylo a nemohlo být možné. Hope však byla bezradná. Pamatovala si červené šátky, ale z výletů na Sentinel Hill a do Moonbrooku věděla, že lidé s červenými šátky nejsou ničím, na co obyvatelé vzpomínají rádi. Možná proto nepátrala aktivněji. Protože se sama bála odpovědí.

„Tati?“ ozvala se náhle. Arthur sebou škubl. Už víc než hodinu ani jeden z nich nevydal ani hlásku a tak si na to ticho zvykl, že náhlý dotaz ho zaskočil. Hned se však vzpamatoval.

„Ano, Hope?“ obrátil se na adoptivní dceru. Ona však své modré oči upírala k věži, která nemohla být více než pár mil od nich.

„Je to všude stejné? Myslím v království. Jsou všude lidé tak chudí jako tady?“ zeptala se rozechvělým hlasem. Arthur si pravicí rozpačitě promnul rty v přemýšlivém gestu. Chvíli mlčel a Hope viděla, že přemýšlí, co řekne. Nepoložila mu lehkou otázku.

„Víš…“ řekl nakonec pomalu. „…ani ne. Celé království si vytrpělo svoje, ale Westfall je na tom asi nejhůř, co jsem slyšel.“

„Proč?“ zeptala se Hope. Jestli na předchozí otázku neměl Arthur snadnou odpověď, s touhle se musel poprat ještě více. Jako obyčejný sedlák na něco takového odpovědět neuměl, ale jako otec odpověď někde vyhrabat musel. I kdyby si kvůli tomu vymýšlel. Sebral tedy do kupy všechny své hospodské znalosti, díky kterým mohl vypadat o chlup vzdělaněji.

„Na to se asi budeš muset zeptat na někoho, kdo tomu vážně rozumí,“ začal, ale po krátké pauze, během které se jazykem opřel do tváře zevnitř v grimase, jakou často nasazují lidé, kteří byli postaveni před nepříjemnou otázku, navázal. „On to totiž nikdo pořádně neví, nebo se spíš nemůžou shodnout. Ten říká že za to může sucho, další zase že Defiasové a někteří si zase myslí, že to je vina krále.“

„Kdo jsou ti Defiasové?“ zeptala se Hope se zájmem. „Občas o nich slyším, ale ne zas tak moc.“

„Tak to asi budeš muset chvíli vydržet, holka. Nikdo tu nerad mluví o Defiasech. Ale jednou ti o nich povím.“

„Mhm,“ přikývla trochu zklamaně Hope a na moment svěsila hlavu. „A co král? Jak ten může za to, že se tu lidi mají špatně.“

„Předně si nemyslím, že za to může přímo král Anduin,“ upřesnil Arthur. „Přece jen je to ještě kluk, kterému otec zmizel neznámo kam. To spíš všichni ti chytráci, co se motají okolo něj a radí mu. Chudák pak neví, kde mu hlava stojí. Spousta lidi tady má pocit, že se na ně vykašlal, že si na Westfall vzpomene jen když potřebuje jídlo, peníze nebo muže do války. A když odněkud jenom bereš, to se pak nesmíš divit, že tam už nic neroste,“ dodal Arthur svoji filozofii.

„A je to tak?“ zajímala se Hope. Nikdy ji nenapadlo, že by král mohl být důvodem jejich problémů, problémů celého tohohle kusu země. Arthur vyhýbavě pokrčil rameny.

„Je pravda, že když jsme na tom byli nejhůř, Stormwind nám neposlal na pomoc vůbec nikoho, jen další a další výběrčí daní. Kdyby nebylo starého Gryana, kdo ví, jak bychom dopadli. Ale nikde to neříkej, jo? Zdejší sice krále moc rádi nemají, ale nikdy nevíš, kdo poslouchá a kdo nás může nahlásit. Tak si to nech pro sebe, jo?“

„Nechám, tati,“ přikývla Hope. Trochu dětinsky udělala gesto se zamknutím pusy na tři západy a zahozením imaginárního klíče přes rameno. Arthur se nervózně usmál.

„Dobře,“ řekl rozpačitě a obrátil svoji pozornost zpátky na cestu. Už nebyli daleko od svého dnešního cíle.

 

Sentinel Hill rozhodně na první pohled nepůsobil jako sídlo posádky, která rozbila mocné Bratrstvo. Byl to jen kopec v ploché krajině, na němž se hrdě tyčila mohutná věž postavená z kamene zešedlého věky a počasím, v jejím okolí se však nenacházelo nic než pár malých domků sloužících vojákům, zastaralá pila z dob, kdy u řeky pár hodin cesty na východ rostl les a hospoda šenkýřky Heather, krčící se pod srázem menšího kopce na jih od samotné věže. Pod kopcem s věží tábořil Kirk Maxwell, který se staral o gryfy sloužící poslům letícím ze Stormwindu na jih a zase zpátky. O kus dál potom rozbilo svůj tábor několik kupců, kteří se v Sentinel Hillu zdržovali. Tenhle tábor málokdy doopravdy zmizel, protože než původní obyvatelé stačili odcestovat, přišli další, kteří se usadili hned vedle nich. Jediné chvíle, kdy pod Gryanovou věží nikdo netábořil, nastávaly vždy v zimě, kdy těch pár pocestných procházejících okolo věže radši vyhledalo příjemné teplo hostince, než aby zbytečně šetřili a riskovali přitom umrznutí. Teď však ještě noční mráz ani zdaleka nehrozil, takže Hope už od začátku cesty počítala s tím, že budou spát pod širým nebem. Nevadilo jí to.

Osazenstvo tábora tentokrát tvořili jen tři lidé, což Arthura trochu překvapilo, protože zrovna v tomhle rušném období po žních čekal, že jich přes Westfall bude cestovat více. Všechny tři ale znal už z dřívějších cest. Manželé MacGregorovi na své obvyklé trase mezi Darkshirem v Duskwoodu na východě a Stormwindem na severu, a Mike Miller. Miller měl se svým bratrem ve Stormwindu pekařství, o které se společně starali už od dob, kdy Arthur Mikea potkal poprvé. MacGregorovi měli rozdílná povolání. William se živil vyráběním a udržováním luků a občas si přilepšil drátenictvím, zatímco jeho žena Gina měla malé vetešnictví. Tři pocestní kupci na Arthura a Hope už zdálky mávali od ohniště, u kterého posedávali a na kterém si v kotlíku vařili večeři. Arthur musel zamžoural a přijet trochu blíž, než je dokázal rozeznat, pak jim ale mávání vesele oplatil.

„Ty je znáš?“ zeptala se Hope. Arthur se na ni nepodíval a vyhýbavě pokrčil rameny.

„Jo i ne. Občas je tu potkávám, když někam jedu, ale že bych znal každý detail z jejich životů, to ne. Jsou to spíš kamarádi na dlouhou chvíli. Ale bát se nemusíš, nic nám od nich nehrozí.“

„Já se přece nebojím,“ ohradila se Hope. Saldean se pro sebe uchechtl a stočil vůz směrem k tábořišti tvořeného jedním větším stanem, ohništěm a dvěma vozy, jejichž tažná zvířata, kůň a volek, se pásla opodál.

„Nazdar Saldeane,“ pozdravil jej bodře MacGregor, sedící s ostatními u ohně. Jeho pozdrav se ozval ještě dvakrát, když jej Gina a Mike zopakovali. Arthur seskočil z kozlíku vozu, jenž se právě přikodrcal na pár metrů k ohni a všem třem pokynul kývnutím hlavy.

„Ahoj, Wille. Gino, Miku,“ pokýval postupně směrem k táborníkům a přešel ke koni, aby jej vypřáhl a pustil mezi zbylá zvířata. „Kampak směřujete?“

„Já rovnou do Stormwindu,“ máchl Mike rukou ke svému vozu. „Vezu Thomasovi mouku. Jedna z mála věcí, které ve Stormwindu pořádně nekoupíš.“

„A my jedeme do Goldshiru. Za chvíli začne lovná sezóna, tak se tam asi chvíli zdržíme,“ přisadil si MacGregor. „Ty máš dceru?“ kývl bradou směrem na kozlík, kde seděla Hope. Arthur hekl, když sundával koni chomout, a pak se lehce zasmál.

„Dá se to tak říct. Hope, slez dolů a představ se.“ Odnesl chomout do zadní části vozu a pak odvedl grošáka o kus dál, kde mu sundal ohlávku a vypustil ho. Hope se trochu rozpačitě podívala na trio u ohně, ale nakonec slezla dolů a posadila se k ohni.

„Ahoj,“ řekla tiše a pak o něco hlasitěji dodala. „Jmenuju se Hope.“

„Pěkný jméno,“ pokýval uznale hlavou Will. „Já jsem Will, tohle je Gina,“ ukázal nejprve na sebe a pak na svoji manželku. „A támhleten, to je Mike. Je ze Stormwindu,“ řekl důležitě. Mike přitom obrátil oči v sloup.

„Nemusíš to říkat tak vyčítavě,“ ohradil se. „Taky bys tam mohl bydlet, kdybys chtěl.“

„Saldean nám nikdy neřekl, že má dceru, přerušila zárodek hádky Gina, sedící mezi oběma kohouty.

„Já vám toho neřekl,“ zachránil Arthur Hope od výslechu. Posadil se vedle dcerky na zem a sundal si z hlavy slamák. Podvečerní slunce ani zdaleka nepálilo tolik, aby to jeho pleši dělalo problémy. „Hope je nalezenec, připlazila se k nám před pár lety, úplně sama a ztracená, tak jsme si ji nechali.“

„A to jméno jsi jí vymyslel sám?“ zajímal se Mike.

„Ne,“ uchechtl se pod vousy Arthur. „To byl Salmin nápad.“

„Já si hned říkal, že na to, že na tvoji krev je nějak moc hezká,“ poznamenal Will, za což si od manželky vysloužil něžnou ránu hřbetem ruky do hrudi.

„Mě to nevadí,“ vyhrkla rychle Hope, když viděla, že je Gina ochotná v jejím jménu použít síly, jen aby na ni neměl William hloupé poznámky.

„To by mělo,“ pleskla manžela znovu Gina. „Tenhle jezevec jen zkouší, co může. Lepší je ho rovnou zarazit.“

„Ale no tak,“ uklidňoval Ginu s úsměvem MacGregor a pak se obrátil na Saldeanovy. „Dáte si s náma?“ poklepal vařečkou na kotlík, ve kterém klokotal improvizovaný guláš.

„Ne, díky,“ odmítnul slušně Arthur. „Máme svoje jídlo, tak nebudeme zbytečně užírat.“

„No jak myslíš,“ pokrčil rameny William. „My bychom se klidně podělili, nejsme přece nějaká šlechta hamižná. Tvoje chyba.“ Hope si přisedla blíž k ohni a natáhla k němu ruce. Noční zima ještě nenabrala plnou sílu, ale i tak bylo příjemné se ohřát u prskajících plamenů táborového ohně.

„To jsou všichni šlechtici tak lakomí?“ zeptala. William váhavě pokýval hlavou ze strany na stranu.

„Rozhodně všichni, který jsme kdy potkali. S výjimkou starýho Stoutmantla, ale to není opravdový šlechtic. Ten je jeden z nás, i když má teď titul a fešnou zbroj a kdo ví co ještě. Ale zbytek, ten se nepodělí ani o zrníčko. Malýho sedláka nechají hladovět a sami si hodují. Nezajímáme je, dokud jim nezačnem smrdět před prahem. Pak nás hnedka ženou se psem a holí. A občas přidají i nějaký ten šutr.“

„To přece není fér,“ namítla Hope. William se hořce uchechtl, zamíchal gulášem a pokýval hlavou.

„Svět není fér,“ ozval se Mike. „Boháči si žijou jako v bavlnce a chuďasové pojdou hlady ve škarpě u cesty. Je lepší si na to zvyknout, holka. Pak ti to nepřijde tak hrozný.“

„Miku,“ řekl vemlouvavě Arthur. „Je to ještě dítě, nemusíš ji zbytečně děsit.“

„Jasně,“ omluvil se Mike. Bylo ale už pozdě, protože Hope se té myšlenky chytila.

„To s tím nejde nic dělat? Nedá se nějak zajistit, aby svým poddaným pomohli, když to potřebují? Vždyť by pro ně nákup několika chlebů navíc neznamenal vůbec nic.“

„Můžeš je začít okrádat,“ prohodil napůl v žertu William. „Ale pak tě dopadnou a pověsí a to není pěkný konec pro děvče jako seš ty. Nebo můžeš být bohatší než oni a pohltit je. V tom případě ti přeju hodně štěstí, protože sebrat takovou hromadu peněz, vlivu a půdy… to se ti nepovede.“

„Je lepší na to nemyslet,“ usmála se na Hope přívětivě Gina. „Svět je takový, jaký je, a my jsme moc malí páni na to, abychom ho nějak měnili.“ Hope smutně svěsila hlavu. Takové bezpráví. Sama si pamatovala, když jim před pár lety škůdci zničili část úrody a jaký měli tenkrát hlad. A nebyl nikdo, kdo by jim mohl pomoct. A šlechta ze Stormwindu? Co jim bylo po nějakých trhanech ze západu? Hlavně že oni měli dost pro sebe a své blízké.

Arthur si všiml změny držení těla u své adoptivní dcery a přisunul se k ní blíž. Jednu ruku ji omotal okolo ramen a dlaní jí jemně stisknul nadloktí.

„Ale no tak, Hope,“ řekl konejšivě. „Těch vandráků si vůbec nevšímej. Vždyť už jsou na cestě tak dlouho, že už sami nevěří, že je na světě něco dobrého.“

„To je pravda,“ přitakal William, za což si vysloužil od Giny další ránu. Hope si při pohledu na ně lehce usmála. Ne moc, ale Arthur si toho všimnul.

„Tak se mi líbíš,“ zahoupal s ní. „Hlavně si kvůli tomu nezoufej. Jasně, svět je na pytel, ale to neznamená, že ho nemůžeme aspoň trochu změnit tak, aby se nám líbil o něco víc. Přece jsme tě nepojmenovali Hope nadarmo.“

 

Na Westfall padla tma a Hope byla první, kdo odešel od ohně. Zatímco Saldean se dál bavil s cestujícími kupci o rodinách, horkém podzimu, cestování po westfallských cestách a spolu s nimi nadával na daně a ceny jídla, Hope vyšplhala na vůz. Mezi bedničkami se dřevem našla srolované vlněné přikrývky, které rozmotala a jednu z nich položila na stěnu vozu, aby si ji mohl Arthur vzít, až půjde spát, bez toho, aniž by ji zbytečně budil štracháním a hlučením potmě ve voze. Jejich vůz byl nekrytý, ale to nevadilo, protože tmavá noční obloha zůstávala bez mráčku a nikde nebyl ani sebemenší náznak toho, že by mělo v noci nebo dokonce v průběhu celého týdne pršet. Hope si podložila hlavu svým vakem, který si nacpala slámou, lehla si k pravé stěně vozu, aby ležela aspoň trochu v závětří, a přikryla se šedivou pokrývkou. Vlna ji trochu hryzala, ale nebylo to tak hrozné jako spát na slámě a Hope si navíc na kousavé ložní prádlo už dávno zvykla. Zachumlala se do deky a jak ležela na zádech, hleděla na noční oblohu a čekala, až k ní dorazí spánek. Únava ji po cestě kupodivu neuhnala a když už zívala, tak spíš z nudy. Navíc měla hlavu plnou myšlenek. Už dříve ji zajímalo, proč se Westfall liší od všech těch pohádkových zemí, kde mají i nejchudší rolníci pod hodným králem všeho dostatek. Jistě že logickým vysvětlením by byl fakt, že oni zkrátka hodného krále nemají, ale to Hope dvakrát nesedělo. Copak by mohl být malý kluk na trůně zlý? A navíc jim na farmu nikdy nepřišli vojáci oblečení v černém a nebrali jim jídlo, jako to dělali vojáci v žoldu každého zlého krále. Pak ji napadalo, že byl možná jen neschopný, ale od toho měl přece hromadu rádců, kteří mu dokázali poradit s každým problémem, se kterým by se mohl malý král potýkat. Až dnešního večera se objevila nová možnost, která v Hope hlodala už dříve, ale nikdy neměla dostatek potravy, aby mohla vyrůst v něco víc než jen nepatrnou ponravu zarytou v povrchu kůže. MacGregor mohl mít pravdu, že se o ně král prostě jen nezajímal. A nejen on. Celá šlechta, celé bohaté obyvatelstvo Stormwindu, které by mohlo zachránit stovky životů od potupné, pomalé a bolestivé smrti hladem a zimou, prostě osud sedláků z Westfallu nezajímal. Zajímalo je jen to, jak na nich mohli vydělat víc a víc.

Jak přemítala nad svým osudem a zlovůlí mocných, začínala se jí klížit oční víčka. Hope však únavu ještě necítila a stejně tak necítila, že by se blížil spánek. Promnula si proto levačkou vystrčenou zpod tepla přikrývky oči a znovu se zadívala na nebe. Bylo krásné, neznečištěné lezavými mraky ani světlem Slunce zpoza horizontu, takže srpek měsíce a myriády hvězd něžně osvětlovali noční nebe i krajinu. Hope sledovala hvězdy a pokaždé se sama pro sebe hrdě usmála, když poznala nějakou z nich. Tamhle byla Čarodějka, tamhle Holubice… a po chvíli hledání našla i Jižní Loď, částečně schovanou za kozlíkem Saldeanovic vozu. Hledání souhvězdí přivedlo Hope na jiné myšlenky než ty o nespravedlivém uspořádání světa. S uklidněnou myslí cítila, jak se jí usíná o to snáz.

 

Zničehonic Hope probudilo zprvu tiché, ale postupně sílící mručení, brblání a klokotání. V první chvíli se ani nepohnula, zkamenělá úlekem a ustupujícím spánkem. Podivné nadpozemské zvuky však neustávaly. Kromě těch zvuků však nic jiného neslyšela; ani frkání spících zvířat, ani pravidelné oddechování spících táborníků, ani utichající praskání ohně, který se bez dávek své potravy vytrácel a ustupoval chladné tmě. Po chvilce se Hope vzpamatovala, vysoukala se z přikrývky a po čtyřech dolezla k okraji vozu, tak tiše, jak to jen dokázala. Vyhlédla ze zadní otevřené části vozu a ustrašeně se rozhlédla po okolí. Nevšimla si ničeho neobvyklého, ale to k zešílení divné brblání se ozývalo stále, čím dál hlasitější a děsivější. Hope sebrala zbytečky odvahy, které jí podivný noční návštěvník nestačil sebrat, a vylezla ven z vozu, aby probudila ostatní a varovala je. Jakmile však dopadla do vyschlé řezavé trávy, ucítila náhlou změnu v nepravidelných a nevypočitatelných vzorcích škytání a bublání, chropotění a chrochtání. Ať už je přepadl jakýkoliv noční ďábel, všiml si jich. Rychle se rozběhla k ohništi, u něhož měl spát Arthur a Mike, zachumlání ve vlastních přikrývkách… ale nenašla nic. Jen drobný kruh z ohořelých kamenů, hromádka popela a prachu a zčernalý kotlík nasvědčovaly tomu, že zde vůbec kdo kdy tábořil. Po nevlastním otci a cestujícím pekaři zde nezůstala ani ta nejmenší stopa, ani to nejtitěrnější vodítko, které by mohlo Hope napovědět, kam zmizeli. V hrůze se vrhla ke stanu, ve kterém přespávali manželé MacGregorovi, ale když rozhrnula látku z tvrdé stanoviny, hleděla na prázdné rohože a studené oblečení. Vysoukala se zpět ze stanu a ohlédla se zpět k Saldeanovu vozu. Neměla to dělat. Za vozem se plížilo něco děsivého, něco zlého. Nedokázala si to v půlnoční temnotě pořádně prohlédnout a ani nechtěla. To něco bylo odpudivé, nechutná několikametrová masa proměnlivé hmoty, slizká a tekutá, plazící se okolo vozu, hledajíc něco, co by mohla pozřít. Z neforemné hory neustále měnící tvar na mnoha místech vylézaly ostny, zlomyslně se blyštící v měsíčním světle. Čepele, hroty, hlavně a hole, jedna hrůzostrašnější než druhá. Hope se okamžitě obrátila a zběsile se rozběhla pryč. Nezáleželo na tom kam, ale od čeho. Hnala se jako štvaná zvěř po pláních osvětlených bledou září úplňku, bez směru, úmyslu a cíle. Hlavně se musela dostat pryč, pryč od té věci, která neměla existovat, pryč od všeho, co znala, jen když to znamenalo, že se dostane z dosahu obludného žravého kopce, který si všiml, že mu jeho kořist prchá, a plíživě se sunul po stříbřitě nasvícených stéblech travin za svou obětí. Bez ohledu na to, jak daleko uteče, bez ohledu na to, kam se schová, najde ji a sežere.

Hope uháněla, běžela, utíkala, nedbaje travin, které ji řezaly do bosých nohou, nedbaje trnitých keřů, které jí drásaly jak zašedlou košili, tak snědou kůži. Nebolelo jí to. Všechny pocity ustoupily primárnímu pocitu strachu, zvířeckému a starodávnému, strachu Hopiných předků, kteří se během zimních nocí modlili ke všem bohům, na které si dokázali vzpomenout, aby je ten plíživý noční děs nevypátral. Najednou, ani netušila jak, její chodidla dopadla na dřevěnou podlahu. Věděla, že je dřevěná, aniž by se na ni podívala. Tvrdá prkna nebyla o moc příjemnější než nepoddajná hlína, ale na rozdíl od půdy nočního Westfallu ji přiměla se zastavit, vydechnout a rozhlédnout se okolo sebe. Jakmile si ale uvědomila, kde se nachází, chtělo se jí křičet. Byla to loď, ta proklatá loď, ze které před lety uprchla, teď prohnilá a obrostlá vlhkou řasou, pokrytá netopýřím trusem a mrtvolně prázdná. Až na jednu osobu, stojící zády k Hope. Stála tiše, nerušeně, jako pradávná socha shlížející na svět ze svého piedestalu, netečná ke všemu, co se děje okolo. Vše náhle ztichlo, i ponuré reptání a zurčení neforemného masa a hniloby. Hope, navzdory svému úsudku, vykročila k postavě. Ať už jí mohla udělat cokoliv, nemohlo to být strašnější, než osud, který by ji čekal v podobě nočního děsu. Prkna jí pod holými chodidly zlověstně skřípala, ale toho si nevšímala. Postava byla zvláštně oděná, Hope nebyla s to rozeznat, jestli má na sobě bohatý kabátec vyšší společenské třídy, prošívaný zlatem a hedvábím, ozdobený zlatými knoflíčky i na místech, kde knoflíčky nemají co dělat, či zda je oděná v hábitu polních banditů a pašeráků, tuhého oblečení, které mělo chránit jak před nepřízní počasí, tak před několika lehkými ranami čepele. Když Hope stála na dva kroky od postavy, zastavila se a pozorovala tělo, které se poprvé za celou dobu pohnulo. Pohyb začal u dlaní, postupně se posouval po pažích, až se nakonec potemnělá silueta velice pomalu a trhaně otočila. A teprve v tu chvíli si toho Hope všimla. Ta postava, to tělo, již dávno mrtvé, nemělo hlavu. Na místě, kde měla sedět mužská hlava s přívětivou tváří Edwina van Cleefa, zela prázdnota a z hnijícího masa trčelo několik zčernalých obratlů, sotva spojených rozkládajícími se šlachami a destičkami, vyhřezávajícími mezi kůstkami. Hope vykřikla, ale z jejích úst nevyšel žádný zvuk. Chtěla ječet, křičet, řvát, cokoliv jen aby mohla tu hrůzu ze sebe nějak vyventilovat… ale nepomáhalo to. Lodní paluba, nasvícená stříbrným nebeským kotoučem, zůstala tichá. Ale jen na malou chvíli.

Hope se nedokázala pohnout a zároveň nedokázala odtrhnout oči od strnulého těla jejího otce, jejího pravého otce, stojícího jako strašák v poli. Ticho jí bylo jediným společníkem a i to ji za krátký úzkostlivý moment naplněný hrůzou opustilo. Uslyšela za sebou zvuk, kterého se děsila víc než ticha. Ono hrozivé, ponuré chrčení, škytání, bublání, syčení a desítky dalších zvuků v jednom. Paralyzovaná strachem nemohla pohlédnout do tváře svému nevyhnutelnému osudu, mohla jen poslouchat, jak se blíží, plíží, přibližuje, až ucítila jeho mrazivý dotek na své pravé klíční kosti. Zatřásla by se, ale ani to ji strnulost nedovolila. S vytřeštěnýma očima pozorujícíma Edwinovo rozkládající se tělo se jí z obou stran krku otřely o kůži dvě mrazivé čepele tupých tesáků, připravené začít své řeznické dílo.

 

Arthura probudil jediný krátký chraptivý výkřik do noci. Ihned věděl, co se děje. Shodil ze sebe přikrývku a vrhnul se ke svému vozu, zatímco vedle něj spící Mike sebou jen lehce trhnul a jeho tělo mu dopřálo ještě chvíli klidu, než se úplně probudí. Arthur ten luxus neměl. Dělo se to znovu. Znovu se jí zdál ten sen, který ji pronásledoval už od chvíle, kdy k nim přiklopýtala. Někdy se neukázal celé měsíce a jindy ji sužoval několik nocí za sebou, až se bála usnout. Na tom však nezáleželo. Důležité bylo, že ho potřebovala. Nečekaně snadno vyskočil na vůz a rychle klekl vedle Hope, až se přitom uhodil do kolenou. Hope ležela pod přikrývkou, studený pot jí vyrážel na čele a svíjela se v křeči. Arthur jí starostlivě vzal do náručí, pevně ji objal a přitiskl si její hlavu pod bradu. Byla vzhůru a usedavě vzlykala, zranitelná a bezmocná, napůl v reálném světě a napůl ve světě nočních můr.

„Jen klid, jen klid,“ šeptal jí konejšivě do ucha, zatímco jí pohupoval jako malé děcko. „Byl to jen sen. Už je to dobrý Hope, už je to všechno dobrý, jsem tady, slyšíš?“ Nedostal slovní odpověď, ale pohyb kývající hlavy, který ucítil na hrudi, mu dal vědět, že ho vnímá. „Šššš, šššš,“ kolébal jí, dokud se intervaly mezi vzlyky dostatečně neprodloužily, aby ji mohl pustit z objetí. Stále ji ale přitom držel dlaněmi za ramena. Potřebovala ten kontakt, aby se dokázala upevnit v realitě.

„Znovu se ti to zdálo, že?“ zeptal se opatrně Hope. Otřela si prsty slzy z tváře a přikývla. Arthur přitom cítil, jak se mu v dlaních třese jako promrzlé štěně.

„Děje se něco?“ zívl William, kterého stejně jako Mikea výkřik probudil, ale až teď se dokázal vyštrachat ven ze stanu. Arthur se na něj podíval a zavrtěl hlavou.

„Ne, nic. Už je to v pořádku,“ řekl, zatímco se k němu Hope opět vrhla a pevně ho objala. William si promnul oči.

„Jseš si jistej? Znělo to jako…“

„Je to v pořádku,“ zopakoval Arthur. „Hope měla noční můru. Běž si zase lehnout.“

„Cje?“ zamručel od Williamových nohou Mike. Will na něj shlédl a máchl rukou k Saldeanovu vozu.

„Hope prý má špatný spaní, ale už je to dobrý,“ vysvětlil zpola probuzenému pekaři.

„Mha,“ broukl Mike, převalil se na druhý bok a zase usnul. William se znovu podíval na Saldeanovu pohupující se hlavu přesahující přes okraj vozu. Arthur znovu dcerku kolébal.

„Tak já teda jdu. Kdyby se něco stalo…“

„Nestane,“ skočil mu Arthur do řeči. „Budeme v pohodě.“

„Jasně,“ kývl Willam chápavě hlavou a znovu zalezl do stanu. Arthur a Hope osaměli pod nočním nebem posetým plejádami hvězd.

 

 

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.