Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #10. kapitola

• Mordecay
• 28.03.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

 

!!!EPICUS MAXIMUS!!!

 

Slunce se chýlilo k obzoru, avšak loď stále plula. Náhle však námořník ve strážním koši spatřil na malém mysu vysokou, štíhlou a pokroucenou sochu. Nemohla mít víc než čtyři metry, avšak stála na písčině, okolo ní jen moře, a tak nemohlo být pochyb. Byl to ten had.

„Kapitáne Kámokýble!“ vykřikl strážný. „Jsme tady!“ Jakmile to Brann uslyšel, nadskočil na bedně, na níž doposud seděl, a rozběhl se k zábradlí lodi, aby se přesvědčil. Opravdu, nic jiného než socha hada, o níž jim řekl Morgl, to být nemohlo. Nahlédl přes zábradlí na hladinu, ale moc hluboko nedohlédl. Elise přistoupila k Brannovi zahleděná do mapičky a poznámek.

„Mělo by to ležet ještě o kus dál,“ poznamenala si. Vyzařoval z ní nečekaný klid. „Budeš tam chtít hned?“

„Ovšemže,“ neodtrhl pohled od hladiny Brann. „Ještě než zapadne slunce. Najdi prosím Finleyho a dej mu vědět.

„Vyhoďte kotvy!“ zařval Starý Kámokýbl.

„Ne!“ vykřikl Brann a mával přitom divoce pažemi na kapitána. „Tam dole mohou být starodávné exponáty! Nesmíme je poškodit.“ Kámokýbl se zamračil, ale pak zvolal: „Žádné kotvy! Jen vytáhněte plachty a modlete se ke všem čertům, že nás neodnesou proudy!“

„Děkuji, kapitáne!“ zavolal Brann poděkování. Kapitán se lehce dotkl svého třírohého klobouku. „Tak, dáme se do toho,“ kývl trpaslík na Elise.

 

Říci o potápěcím postroji, že je jednoduchý, by bylo velmi nadsazené. V podstatě se skládal pouze z velkého navijáku a ramene, které posádka připevnila na stožár, a silného lana, na jehož konci se matně lesklo něco, co připomínalo plovací kruh, až na to, že tenhle kruh byl celý z mědi, potažené silnou vrstvou zelené měděnky. Dnešní sestup očividně nebyl jeho prvním ozkoušením v praxi. Od obyčejného plovacího kruhu se také lišil tím, že na sobě měl množství popruhů, připomínajících kšandy. Reno na celý výkřik potápěčské techniky nechápavě zíral.

„Poslyš,“ obrátil se na Elise. „Jak to celé funguje?“ Elise si upravila brýle na nose.

„Vidíš ten kruh? Do něj upevníme Branna pomocí těch kšand, spustíme ho společně s Finleym na dno a až budeme mít, co potřebujeme, zase je oba vytáhneme. Pochopil?“

„Vůbec ne.“ Renův zmatený výraz se absolutně nezměnil. Stáhl si z hlavy lehce pomačkaný klobouk a rukávem si otřel pot z čela. „Jak tam bude dýchat?“

„Finley je murlok. Má žábry,“ odvětila Elise tónem, kterým se poučují žáci mateřské školky.

„Ale já myslel Branna!“ Elfka se tajemně usmála a brýle se jí živě zaleskly.

„Nech se překvapit,“ řekla sladce.

 

„Nech se překvapit, nech se překvapit,“ brblal Reno mrzutě, když se o chvíli později procházel na zádi. Všichni schopní muži právě montovali jeřáb a tak Reno postřehl chvíli, v níž se mohl nepozorovaně ztratit a vyhnout se přebytečné práci. Opřel se o zábradlí a pozoroval část ostrova, kterou nechali za sebou.

Náhle měl pocit, že za sebou slyší tiché kroky někoho, kdo si nepřeje být slyšen. Bleskově si vymyslel výmluvu, proč lelkuje místo práce, a otočil se, aby překvapil předáka, který se už těšil, jak ho překvapí. Namísto očekávané tváře Starého Kámokýbla však ke svému nesmírnému údivu nespatřil vůbec nikoho. Než se stačil vzpamatovat a pořádně přehodnotit situaci, prudká rána do rozkroku jej složila na kolena. Reno vypískl a jeho tvář se sevřela možná a v přehnaně bolestné křeči, ostatně jak to diktují zákony komedie. Na kolenou už měl mnohem lepší pohled na útočníka, který právě ukryl do svého rukávu malinký obušek, známý spíše jako dan bong. Ochromen jak jeho útokem, tak jeho totožností, nekladl Reno téměř žádný odpor, když jej uchopil za límec a přirazil k zábradlí.

„Tak ty sis myslel, že tě nenajdem, co? Že se ztratíš někam do hajzlu a budeš mít klid,“ zavrčel mu do obličeje Radar. „Čas vypršel, šmejde. Don Han’Cho nemá rád, když se ho někdo pokouší ochcat. Dva tisíce a čtyřistaosmdesát zlatých, sedmnáct stříbrných a dva měďáky. Tak kde sou, Jacksone?“

„Í-í,“ zasyčel Reno. Prudká bolest v tříslech prakticky ochromila jeho hlasivky.

„Špatná odpověď,“ zatřásl s ním Radar. „Za to budeš krmit ryby!“ Hrozba blížící se koupele v kombinaci s nepříjemným úmrtím donutila Renův kriminální mozek opět pracovat.

„Počkej, počkej,“ vyjekl komicky vysokým hláskem. „Pracuju na tom, fakt!“

„Ne dost rychle,“ zamračil se Radar, což na jeho gnomském obličeji působilo dost legračně. Avšak legrace vás hned přešla, když jste si uvědomili, že onen zamračený gnom dokáže jedním prudkým pohybem vymazat celou vaši potenciální budoucí pokrevní linii. „Před jedenácti dny tě pan Xim obeznámil s podmínkama a tys místo toho zdrhnul. Smůla, mladej.“ Radar se jednou rukou vytáhl na zábradlí a Rena vytáhl s sebou. Než se stačila jeho oběť vymanit, už ji držel polovinou těla nad hladinou.

„Hej, hej, hej, hej, ještě není třeba se unáhlovat. Koukej, našels mě, jsi dobrej, ale odsud nemám kam utéct, že jo? A já mám v plánu ten dluh ještě přeplatit. Z toho by měl don Han’Cho radost, ne?“ Gnomovo zamračené čelo přešlo v přemýšlivé svraštění. Radar možná byl tvrdý, ale rozhodně nedokázal dobře skrývat, co si myslí. Reno hned poznal, že ho jeho nabídka zaujala. Ale vyhráno ještě neměl. Pořád visel polovinou těla nad vodou.

„Jak moc to chceš přeplatit?“ zajímal se Radar.

„Slyšel jsi někdy o Zlaté opici?“ zeptal se spikleneckým tónem Reno, což bylo špatné, hloupé a absolutně nevhodné, vzhledem k situaci a poloze, v níž se nalézal. „To je soška opice v životní velikosti, celá z ryzího zlata a posetá drahými kameny. Ta má mnohem větší cenu, než dva tisíce třista…“

„Dva tisíce čtyřistaosmdesát zlatých, sedmnáct stříbrných a dva měďáky,“ skočil mu do řeči Radar pečlivě nacvičenou částkou.

„Jo, jasně, přesně to jsem chtěl říct! A don Han’Cho přece má takové věcičky rád, ne? Co se lesknou a jsou ze zlata a kamení.“ Už ho skoro mám, pomyslel si Reno. Už mi na to skoro skočil. Teď si to jen nepodělat.

„Jak mám vědět, že mi nekecáš?“ zúžil podezřívavě oči zelenovlasý gnom.

„Klidně se zeptej někoho z Ligy! Oni to to potvrdí!“ Prudkým trhnutím gnomovy paže se Reno opět ocitnul na palubě, avšak dobře věděl, že není dobrý nápad se ještě zvedat. Ostatně, třísla by mu to ještě bez námahy nedovolila.

„Tak fajn,“ zavrčel Radar. „Ale dávej si na mě bacha. Zkusíš něco srandovního a žbluňk, skončils.“ Svou výhružku ještě potvrdil dvěma prsty, kterými si střídavě ukázal na svoje a Renovy oči. „Sleduju tě.“ Radar seskočil na podlahu hned vedle Rena a odešel zpět mezi ostatní, aby nepojali podezření.

 

Pro ty, kteří doposud viděli Branna jen v jeho typické objevitelské uniformě, to byl poněkud nezvyklý pohled, když se jej spatřili během jeho přípravy k ponoru. Čistě teoreticky i trpaslík musel mít nějakou kůži, ale s výjimkou divokých trpasličích horalů , jež byli známí bohatým modrým tetováním, si ji málokdo dokázal představit. A tak když Brann vypochodoval ze své kajuty pouze v těžkých ocelových botách a přiléhavých kalhotových plavkách, které mu sahaly do poloviny stehen, nejedna čelist poklesla. A také byl chlupatý. Hodně chlupatý. Elise na tuhle scénu už byla zvyklá, ale Renova čelist se ocitla mezi těmi nejnižšími. Bylo toho na něj moc. Gnomský gangster a Brann v plavkách. Nejhorší na celém tom pohledu byla asi barva těch plavek. Byly bíle a béžově proužkované, přičemž proužky měly tloušťku zhruba lidského prstu. Na místě, kde by se u normálních kalhot nacházela přezka opasku, se skvěl odznáček Objevitelské ligy společně s jejím symbolem: dvěma modrými zkříženými krumpáči. Vousy a vlasy měl Brann pečlivě svázané tak, aby měl potom co nejméně práce s vyčesáváním soli. A na hlavě mu seděl neodmyslitelný klobouk, avšak poněkud více promaštěný a pevně přivázaný šňůrkou pod zarostlou bradou. Také Finley vypadal velmi zvláštně. Člověk si neuvědomil, jak moc ho měnilo jeho lidské oblečení. Teď, když stál vedle Branna bez kraťasů, monoklu i cestovatelské helmy, působil opět jako divoký murlok. Ne každému se to zamlouvalo.

„Dobrá, hoši, pomozte mi do toho,“ zahlaholil bodře Brann a navlékl se do měděného kruhu. Ti otrlejší členové posádky hned přiběhli a zapnuli všechny potřebné popruhy, nutné k tomu, aby Brann po své cestě na dno někde nevyklouzl. Reno si stále lámal hlavu s tím, jak Brann hodlá vydržet pod vodou dostatečně dlouhou dobu a přitom neutrpět škody dýchací, oběhové a nervové soustavy.

„Finley, jsi připraven?“ zeptal se Brann.

„Kdykolrwliv!“ zvolal nadšeně murlok. Trpaslík pokýval hlavou a zkusmo zatáhl za lano. Bez potíží se odmotalo z navijáku.

„Signál znáte,“ pokýval Brann hlavou na dva námořníky u kliky navijáku. Přikývli. „Nu, není tedy na co čekat. Finley?“

Murlok vylezl Brannovi do náruče a ten jen pevně sevřel. Potom vystoupal po připravených schůdcích na zábradlí, kde se na malý moment zastavil.

„Hodně štěstí, pánové,“ popřála jim s úsměvem Elise.

„Děkuji, slrlwečno Elwrlise,“ usmál se Finley. Brann neřekl nic, jen silně zavřel oči a ústa a bylo na něm vidět, že se o něco usilovně snaží. Reno málem vykřikl, když spatřil, jak Brannova kůže začala prudce šednout, stávala se matnější a to samé platilo i pro jeho tělesný porost. Nepotřeboval být génius, aby mu došlo, co se děje. Brann se během krátké chvilky celý proměnil v kámen.

Když trpaslík kompletně dokončil svoji mineralizaci, opět oči otevřel. Místo přívětivých duhovek a zorniček na všechny svědky zářily dva chladné diamanty, světlé, ale bez panenky a na první pohled i bez života. Pak kamenný Brann zvedl ruku k čelu a zasalutoval. Reno nedokázal pochopit, jak se může solidní kámen pohybovat, ale nějak to šlo. I když trpaslíkův pohyb provázelo neustále hrozivě skřípění a drhnutí kamene o kámen. Brann se otočil a spolu s Finleym v náručí se vrhl do teplých vod. Dotkli se hladiny ve stejnou chvíli jako tropické slunce.

 

„Viděla jsi to!“ zvolal Reno na Elise. Ta si trochu unaveně sevřela kořen nosu.

„Ano, Reno. Viděla jsem to. Mám totiž takové dvě malé věcičky, které mi umožňují pozorovat svět kolem sebe. Říká se jim oči. Když už něco, tak jsem viděla ještě lépe, než ty, protože já svoji oční vadu řeším,“ poklepala si významně na obroučky brýlí.

„Ale…on! Brann…“

„Proměnil se v kámen, ano. Všichni trpaslíci to zvládnou, alespoň na krátkou dobu. Brann to ovládá skvěle.“

„Jak?!“ vykřikl Reno, který ani nebyl schopen zformulovat pořádnou otázku. A i kdyby, stejně by nevěděl, na co se doopravdy zeptat. Elise se potutelně usmála.

„Děti kamene není metafora, pokud ovšem víš, co to metafora je. První trpaslíci byli vyrobeni z kamene a železa a při správném tréninku jsou schopni se na krátký čas vrátit do své původní podoby. Je to vcelku jednoduché. Brann té schopnosti využívá jako potápěč. Je to velmi praktické, pokud dokážeš vyřešit otázku opětovného výstupu na palubu. A tu jsme vyřešili.“

„Ale co když se utopí?“ Elise měla co dělat, aby se nerozesmála.

„Utopí? Copak se kámen může utopit? Neříkej hlouposti, Reno. Brannovi ani Finleymu se nic nestane, neboj. Radši si běž někam sednout a čekej, až pojedou nahoru. Ostatně, proč tak kulháš?“

 

Do písčitého dna dopadl pár těžkých bot následovaných ještě těžším trpaslíkem. Písek se zavířil a na pár okamžiků zaclonil oběma potápěčům výhled. Brann pustil Finleyho a ten se okamžitě dostal do svého živlu. Několikrát rychle obeplaval Branna a vypadal velmi šťastný. Přitom se ale neustále rozhlížel okolo. Lidé ani trpaslíci pod vodou moc daleko nedohlédnou, tím spíš, když se stmívá, ale rybí oči murloka jsou pro takové prostředí ideální. Finleymu netrvalo příliš dlouho, než se zorientoval a objevil správný směr. Ukázal zkamenělému trpaslíkovi cestu a společně vyrazili. Trpaslík šel těžkým krokem po dně a neustále okolo sebe vířil písek, zatímco murlok plaval jako žába nad písčitým mrakem. Hejna malých rybiček, jejichž říše ticha byla narušena neznámým vetřelcem, se rozutekla do všech směrů. Netrvalo dlouho a písek se proměnil v hranatou horninu. Kdyby neměl Brann své boty, mohla by ho nová struktura mořského dna ošklivě poškrábat na chodidlech. Teď už to však spatřil i on. Hluboko pod mořskou hladinou se nacházelo…těžko to popsat. Zajisté to byly trollí ruiny, to Brann poznal i pod silnou krustou vilejšů, korálů a sasanek, jenž obalily podmořské trosky, avšak už nedokázal určit, co za místo zde kdysi bylo. Možná nějaký chrámový komplex nebo snad malé město. Jak procházel tichými, pobořenými ulicemi, všímal si více a více podivností. Nikde žádné kosti, žádná těla ani předměty. Nic nenasvědčovalo tomu, že toto místo byl obydlené v době, kdy jej pohltilo moře. Vskutku velmi zvláštní.

Finley jej vedl hlouběji a hlouběji do ruin, až se nakonec oba průzkumníci ocitli před velkým oltářem. Okolo něj se smutně tyčily k hladině zbytky kdysi majestátních stěn, dnes pokryté nepřebernou vrstvou korálů. Finley se zastavil před oltářem a plaveckými pohyby se jakž takž udržoval na místě. Brann taktéž zastavil před oltářem a podíval se murloka. Ten spojil ukazovák a palec v jednoznačném gestu. Zkamenělý trpaslík přiložil dlaň na stěnu studeného oltáře a odhrnul pevným, ale opatrným gestem povrchovou vrstvu nánosů. Pod usazenou krustou se skvěl jediný nápis na celém oltáři.

 

!!!EPICUS MAXIMUS!!!

 

Brann zkroutil své zkamenělé svaly na tváři do úsměvu. Byli tu správně. Kývl na Finleyho, který si nápis také přečetl. Poté na něj Brann zkusmo zatlačil. Něco klaplo, jako když se odsune západka, a zpod desky oltáře uniklo několik malých bublinek. Brann a Finley hned pochopili, co mají udělat. Zapřeli se o kamenité dno a silnými pažemi zatlačili n desku. Poskočila a poněkud se odsunula. Podruhé zatlačili silněji a deska poskočila snáze, neboť svojí vahou drtila usazeniny, které ji z větší části držely na místě. Potřetí deska sklouzla a pomalu dopadla na kamenité dno.

 

A země se zachvěla.

 

I na palubě lodi to ucítili. Lano se začalo odvíjet z navijáku v přesně smluveném taktu. Á dva tři, á dva tři, á dva tři. Rytmus valčíku byl signálem, na který posádka čekala. Dva nejsilnější námořníci se chytli klik navijáku a začali jimi točit jako šílení. Oba potápěče vytáhli velmi rychle, takže i oni mohli být svědky toho, co mělo přijít. Kdyby to měli někomu vyprávět, stejně by jim nikdo neuvěřil.

 

Z hlubin moře vyrazil !!!EPICUS MAXIMUS!!! a byla to podívaná nad jiné. Obrovský žralok vyskočil z vln a pokračoval ve svém letu vzduchem. Na svých bocích měl připevněné dva stroje, které by se daly nazvat pro nedostatek lepší výrazů děla. Z nich na všechny strany létaly rudé a zelené paprsky. Na zádech žraloka, rozkročen nad jeho ohromnou ploutví, gigantický tyranosaurus, jehož řev naplnil ovzduší. Nikdo netušil, jak může tyranosaurus stát na zádech žraloka, ale v tuto chvíli nikdo o odpověď na tuhle otázku ani nestál. Ani tomu však nebyl v epičnosti konec. Tyranosaurova hlava je jedno z posledních míst, kde byste se kdy chtěli ocitnout, ale přesto se na ní hrdě tyčil…ano, musela to být zombie, oděná v černém koženém oblečení s cvočky a velkým fialovým kohoutem na temeni. V rukou svírala velkou dvoubřitou sekeru, ale při bližším pohledu jste si mohli všimnout, že na sobě má struny. !!!EPICUS MAXIMUS!!! se vznášel výš a výš a i když zpomaloval, epičnosti neubývalo. Naopak, ještě zdaleka neukázal všechno. Ve chvíli, kdy se zdálo, že se !!!EPICUS MAXIMUS!!! zastaví ve vzduchu, pozvedl zombie na tyranosaurově hlavě jednu ruku vzhůru k nebesům. Na zlomek vteřiny se zastavil čas. Pak zombieho ruka hrábla tvrdě do strun. A Objevitelská liga se stala svědkem nejfrajerštějšího sóla, jaké kdy Azeroth spatřil.

 

Země se zatřásla v hrozivém zemětřesení, nebe zrudlo, otevřelo se a začaly z něj létat ohnivé balvany a místy i láva a široko daleko nebylo slyšet nic jiného než nesmírně epické sólo. Vlny od dopadu balvanů divoce rozkývaly loď, ale nějakým kouzlem se jí meteority vyhýbaly. Každý, kdo se nacházel na palubě, se křečovitě držel čehokoliv, co mu přišlo pod ruku a co bylo pevně přibité. Ve chvíli, kdy se sólo blížilo k vrcholu, se země roztřásla ještě víc a když konečně zahrál topový rif, jako ozvěna toho rifu zazněla mohutná exploze. Sopka uprostřed ostrova vybuchla a ze svého chřtánu chrlila nečekaně velké množství žhavé lávy i sopečného prachu, který však jenom dodal scéně na dojmu. Červené a zelené paprsky, jež nějakým způsobem žralok vystřeloval ze svých děl, se odrážely v mračnech prachu a vypadaly ještě majestátněji. Nebyly to však jen síly přírody, které sólo ovlivnilo. Elise měla najednou o pořádný problém navíc. Její oblečení, vždy upnuté a klidné, najednou začalo vyvádět příšerné kousky. Skoro jako kdyby se z ní pokoušelo samo svléknout. To samozřejmě neušlo Renovi. Elise ho však nemohla hned ztrestat, zaprvé totiž u sebe neměla bič a zadruhé ji zdivočelé oblečení zaměstnávalo mnohem víc. Nebyla sama. Každá žena v posádce měla stejný problém. Sólo však neutichalo, naopak, blížilo se k refrénu, takže každý odpor byl marný. Elisina vesta, košile, kravata, kalhoty, boty a dokonce i gumička do vlasů ji postupně opustily a vydaly se vlastní cestou, na hromadu, kde se shromáždily téměř všechny svršky ženské části posádky. Elise si navíc k vlastní hrůze uvědomila, že spodní prádlo, které na ní milostivě zůstalo, by si ona na sebe nikdy nevzala. Krajky? Co to má sakra být za hloupý vtip?

Zato Reno měl radost. Dokonce si všiml i něčeho, co Elise nezpozorovala. Její hrudník byl najednou o číslo větší, to by přísahal, neboť na něj dával dobrý pozor. Elise ztmavla studem, zakryla si rukama hrudník i rozkrok a co nejdůstojněji, jakkoli to v téhle situaci bylo obtížné, utekla spolu se svými spolutrpitelkami do podpalubí.

!!!EPICUS MAXIMUS!!! už se pomalu chýlil ke konci a tak postupně vzlétal v krouživém směru výš a výš jako orel, až vstoupil mezi mraky. V ten moment všechny oslepilo silné světlo a !!!EPICUS MAXIMUS!!! byl pryč. Obloha se opět zavřela a země se přestala třást, ale přesto dozvuky nejepičtějšího koncertu všech dob ještě chvíli tancovaly ve vzduchu.

 

Všichni se později shodli, že nejlepším vyjádřením oné události byl spontánní výkřik kapitána Kámokýbla, který se jako první vzpamatoval.

„Tý vole!“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.