Píseň ohně - ôsma časť

• Bellatrix
• 18.12.2010
• Fan Fiction

8. KAPITOLA - Přístav „Kdo jsi?“ Otevřel jsem oči. Nebyl jsem schopný si uvědomit, jestli jsem vážně slyšel někoho promluvit, nebo to byl jen výplod mé mysli stále omámené spánkem. Otočil jsem se na bok. Asi metr ode mě spala Bellatrix, tvář měla zakrytou vlasy, ale bylo vidět, že se jí téměř neznatelně pohybují rty. Nedokázal jsem rozpoznat, jestli je stále noc, protože v chýši bylo trvale přítmí. Opět jsem zavřel oči a zaposlouchal se do Bellatrixina pravidelného oddechování. „Kdo jsi?“ Z hlasu zněla nedůvěra a špatně potlačovaná panika. Teď mi bylo jasné, že ten hlas zazněl uvnitř mé hlavy. Snažil jsem se zůstat klidný. Pokusil jsem se na ten hlas promluvit. „A kdo jsi ty?“ Žádná odpověď. Po chvíli jsem ucítil něco jako jemné šimrání, asi jak se cizí mysl stáhla. Roztřeseně jsem vyčkával, ale hlas se nevrátil a moje čekání zvolna přešlo v nevědomí. *** Ze spánku mě vytrhl zvuk rozzlobených hlasů. Prudce jsem se posadil a zjistil, že Bellatrix už je také vzhůru a s rozčileným výrazem sleduje vchod. Když viděla, že jsem se už probudil, položila si prst na ústa a naznačila mi, abych zůstal, kde jsem. Pak rychlým krokem vyšla ven. Zvědavost mi zabránila ji poslechnout; nenásledoval jsem ji, ale zůstal jsem stát před vchodem a nenápadně vyhlédl ven. Před chýší stálo několik orků; v jednom z nich jsem poznal Gan’rula. Ten stál stranou od ostatních dvou a tvářil se trochu provinile. Bellatrix se postavila proti nim a jeden z orků okamžitě udělal krok dopředu, takže teď stáli ani ne půl metru od sebe. „Myslíš si, že můžeš nerespektovat pravidla, Shadowhisper?“ vyštěkl na ni hlasem ostrým jako nabroušená dýka. Bellatrix si založila ruce na hrudi. „Proč jsi o tom musel mluvit, Gan’rule?“ řekla s pohledem stále upřeným na orka. „Promiň, Bellatrix, věci, které považuji za důležité, si nenechávám pro sebe,“ odpověděl Gan’rul, ale ani on se na ni nepodíval. „Snad se jí nebudeš ještě omlouvat, Gan’rule??“ vyprskl ork rozzuřeně. „Bellatrix, patříš mezi nás jenom proto, že tě tu trpíme!“ „To není pravda, Rakshaku!“ přerušil ho Gan’rul důrazně. „Ovládej trochu svoje slova! Uvědomuješ si vůbec, co říkáš? To už jsi zapomněl?“ Ork ho ignoroval. „Kdo je ten cizinec?“ zeptal se ostře. Přeběhl mi mráz po zádech. Vůbec jsem netušil, co Bellatrix riskovala, když mě vzala pod svou ochranu. Jen jsem doufal, že kvůli mě nebude mít problémy. A taky že je nebudu mít já. „Kdo je to?“ zopakoval ork znovu svou otázku, která byla nejspíš naprosto logická a Bellatrix to dobře věděla, ale ork ji položil tónem, jako kdyby byla elfka u výslechu. Což si ona samozřejmě nenechala líbit. „Kdo si myslíš, že jsi, že mě tu vyslýcháš?“ vyštěkla elfka hlasem, který si v agresivnosti v ničem nezadal s tím orkovým. Ork se ušklíbl. „Nějak rychle jsi získala troufalost, holčičko. To my jsme tě stvořili. Víš, co bys teď byla bez nás?“ Bellatrix zbělela tvář vztekem. Zaťala pěsti a nenávistně zasyčela: „Kde bych teď byla bez vás? To ti hned řeknu, Rakshaku. Nejspíš bych žila v Dalaranu, nosila vznešené roucho s Vidoucím okem a byla považována za úctyhodnou kouzelnici. Nebyla bych někdo, koho se lidé bojí, kdo se jim z hloubi duše hnusí!“ Ork před Bellatrixiným výbuchem trochu ucouvl. Místo něj si vzal slovo Gan’rul. Přistoupil k Bellatrix a položil jí mohutnou ruku na rameno. „Nemá cenu lkát nad již vykonanými činy,“ řekl tichým vemlouvavým hlasem. „Vybrala sis svou cestu sama, Shadowhisper. Nikdo tě nenutil, rozhodla ses naprosto svobodně. Teď jsi jedna z nás, naprosto rovnocenná,“ dodal hlasitěji směrem k nespokojenému orkovi. Ten jen něco zabručel, ale vypadal trochu zahanbeně. Gan’rul se otočil zpět k Bellatrix. „Pokud dnes odcházíš, pak bys neměla ztrácet čas. Ale nezapomeň, že jsi tu kdykoli vítána. Kéž tě předkové ochraňují.“ Při slově předkové mu na okamžik sjel pohled k Bellatrixinu meči. Bellatrix se mírně uklonila a beze slova se vrátila do chýše. Nesnažil jsem se před ní nijak skrývat, že jsem slyšel celý rozhovor; byl jsem přesvědčený, že by na to stejně přišla. „Tak jsi to slyšel,“ řekla krátce. Jen jsem přikývl. Na jednu stranu jsem se cítil trochu provinile, že jí moje přítomnost způsobila takové problémy, ale svým způsobem si za to mohla sama. Já se jí neprosil, aby mě na tohle prokleté místo brala. „Jsou to mí bývalí mistři,“ mávla Bellatrix rukou směrem ven. „To oni mě naučili umění temné magie, a jak se zdá, respekt mezi nimi jsem stále ještě nezískala.“ Dívka popadla obě cestovní brašny a jednu mi hodila. „Jdeme,“ procedila mezi zuby. Doufal jsem, že si budeme moci promluvit alespoň po cestě, ale Bellatrix po střetu s ostatními warlocky vypadala dost špatně naložená. Vyšla ven tak rychle, že jsem jí sotva stačil. Gan’rul ani oba orkové tam už nebyli, ale měl jsem nepříjemný a neodbytný pocit, že jsme pozorováni. Ale jakmile jsme vyšli z Cleft of Shadow, pocit zmizel a já se trochu uklidnil. U goblina prodávajícího zvířata jsem si společně s Bellatrix vyzvedl svého ještěra („bylo mi ctí, milady, přijďte zas!“) a atmosféra mezi mnou a Bellatrix se konečně trochu uvolnila, když se rozesmála nad mým zoufalstvím z toho příšerného zvířete. Slunce jako velký žhavý kotouč už viselo nad obzorem a spalovalo vyprahlou krajinu. Napadlo mě, že je jednoduché uctívat slunce v zemi, kde jeho paprsky přinášejí životodárné teplo a hojnost. Tady se nejspíš modlili za každý mráček, který by slunce aspoň na chvíli zakryl a zastavil jeho vysušující žár. Prapory Hordy na Orgrimmarské bráně se vlnily v mírném vánku a mě se téměř zatočila hlava, když jsem pomyslel na cestu, která nás čeká. Ale teď už jsem Bellatrix opustit nemohl; radši bych šel sám a neozbrojený do Stormwindu se znakem Hordy na hrudi než abych dopustil, aby mě Bellatrix měla za zbabělce. Něco se mi otřelo o nohy. Naomi byla naprosto dochvilná; sice si dost nedůvěřivě prohlížela mého ještěra, ale kupodivu se zdálo, že jí příliš nevadí. Nebo se ho možná bála. Bellatrix mi pomohla přivázat cestovní brašnu ještěrovi na jeho široký hřbet. „Jela jsi už na tom někdy?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála. Bellatrix se zamyslela. „Asi ano. Já už jezdila na všem možném, Morlanne. Na vlcích z Alteracu, na kostlivých koních v Tirisfal Glades, dokonce i na těch zubatých potvorách, na kterých jezdí Noční elfové. Jo, na ještěrech asi taky. Věř mi, nic na tom není,“ přesvědčovala mě. „Jen se musíš držet hodně pevně v sedle, dokud si nezvykneš na to, jak se pohybují.“ Pobaveně se zašklebila. „Jestli chceš, můžeme si to vyměnit. Já pojedu na něm a ty si můžeš vzít mého koně.“ „Radši ne, díky,“ ujistil jsem ji obezřetně. „Tohle zvíře je aspoň z naší dimenze,“ neodpustil jsem si. Pokrčila rameny. „Tak nasedej. Jedeme.“ Poodešla o kousek dál, kde si vyvolala svého příšerného ohnivého koně a mě se mezitím podařilo na tu moji potvoru aspoň nasednout. Ještěr se kýval ze strany na stranu a já začínal chápat, i když jsem se nikdy přes moře neplavil, jak vypadá mořská nemoc. A to jsme ještě ani nevyjeli. „Tak kde to vázne?“ zavolala na mě Bellatrix, která už byla očividně dost netrpělivá. „Za mnou!“ Pobídla koně do klusu. Málem jsem skončil zase na zemi, jak se za ní můj ještěr bleskově rozběhl. Nějakým zázrakem se mi podařilo udržet se v sedle a teď jsem mu vší silou přitáhl otěže, takže se zase zastavil. Dal jsem si pět vteřin na vydechnutí a bezpečnější usazení se v sedle a pak jsem ho opět pobídl k běhu. Dal se do pohybu docela spořádaně a mě se už po pěti minutách přestal zvedat žaludek. Naomi chvilku běžela po mém boku a tázavě ke mně zvedala hlavu. „Nežárli, holka,“ oslovil jsem ji káravě. „Já z něj taky nejsem dvakrát nadšenej, nemysli si.“ Naomi odvrátila hlavu a zrychlila, až se dostala na úroveň Bellatrix. Ta po ní hodila pohledem, pak koni trochu přitáhla uzdu, otočila se a zasmála se na mě. „Ha ha ha,“ zavrčel jsem otráveně. „Ženy tě budou neustále zrazovat, Morlanne, zvykej si!“ zavolala na mě Bellatrix zvesela. V rudé krajině pomalu ubíhající kolem nás se pozvolna začal objevovat řídký porost. Překročili jsme most přes Southfury river a přivítalo nás hladové vytí hyen a azurově modrá obloha The Barrens. Bellatrix těsně za mostem zabočila ostře doleva a sjela z cesty, kam jsem ji dost překvapeně následoval. Dojel jsem na její úroveň a pochybovačně se zeptal, zda je bezpečné opouštět cestu. „Do Ratchetu se dostaneme podél řeky a pak přímo po pobřeží. Nebudeme to zbytečně obcházet přes Crossroads, byla by to ztráta času.“ Chvíli jsme jeli mlčky a Southfury river se mezitím změnila v mořskou hladinu a travnaté stepi v ostře se svažující pobřeží. Vzduch už nebyl tak suchý a byla v něm cítit sůl, která mi ale při dýchání vysušovala krk ještě víc. Do Ratchetu jsme dorazili před polednem. K mé nesmírné radosti Bellatrix rozhodla, že mého ještěra se zase zbavíme, protože nemá cenu cestovat přes poušť se zvířetem, které je zvyklé žít ve vlhkých deštných pralesech. Chvíli jsme poseděli v místní hospodě, abychom si trochu odpočinuli, a pak jsme sešli do přístavu. Těsně před naším příchodem tam zrovna připlula loď a molo bylo plné lidí, kteří z ní vynášeli bedny se zbožím. Bellatrix se rozhlížela davem a když zaregistrovala goblina se zářivě červeným šátkem na hlavě, rychle se propletla mezi nosiči a vyrušila ho z rozhovoru se třemi výhružně vypadajícími orky. „Promiňte, pánové, probereme to později. Musím se postarat o vyložené nákladu. Loď za chvíli zase odplouvá,“ omluvil se jim goblin a vypadal, že mu spadl kámen ze srdce, že už se s nimi nemusí bavit. Obřadně se před Bellatrix uklonil a vlídně se na ni usmál. „Co potřebujete, lady?“ „Můžu vědět, kam odplouvá vaše loď?“ otázala se Bellatrix neméně dobrosrdečně. „Zpátky do Stranglethornu,“ odpověděl ochotně goblin. „Dorazila později, než bylo v plánu, kvůli bouři, a teď máme velké zpoždění. Chcete plout s námi?“ Bellatrix zavrtěla hlavou. „Potřebujeme se dostat do Steemwheedle Port. Nevíte, jestli tam nějaká loď pluje, nejlépe ještě dnes?“ Goblin se zachmuřil. „V téhle roční době je opravdu velké riziko mořských bouří. Svoji loď posílám do Stranglethornu jenom proto, že za to zboží, které pak přiveze, dostanu balík.“ Zamnul si ruce při vidině budoucího zisku. „Ale žádný rozumný kapitán v tuhle dobu nepopluje tak daleko na jih. Ačkoli možná...“ zamyslel se a rozhlédl se kolem sebe. Pak se naklonil k Bellatrix. „Vidíte támhletu loď?“ zeptal se a ukázal směrem k menší loďce ukotvené u břehu, kde se pohupovala na vlnách a působila dojmem, že se převrhne, jakmile na ni někdo vstoupí. „Jmenuje se Lady Agnes,“ pokračoval goblin spiklenecky. „A její kapitán je Aldwin Moore. Slyšel jsem, že nedávno přišel o celý náklad zboží, které vezl z Theramoru. Piráti,“ dodal temně podbarveným hlasem. „Hádám, že bude potřebovat peníze. Takže otázka je, kolik byste za tu cestu byli ochotní zaplatit...“ Prohlédl si Bellatrix od hlavy k patě. Nejspíš mu připadalo, že by – podle jejího vznosného oblečení – mohla mít peněz nazbyt. Bellatrix se mile usmála. „Děkuji za informace. Můžete nám ještě říct, kde bychom kapitána Moora našli?“ Goblin mávl rukou někam za sebe. „Večery tráví obvykle v hospodě, ale teď ho nejspíš najdete na Lady Agnes.“ Bellatrix mu lehkou úklonou hlavy poděkovala, na vteřinku se zamyslela a podala mu několik zlaťáků. Goblin si je s radostným úsměvem vzal a uklonil se až k zemi. „Bylo mi ctí, lady, bylo mi ctí! Kdybyste se někdy plavila do Stranglethornu, ptejte se po kapitánu Quinnovi. Bude mi ctí vás zase potkat!“ Rozhlédl se, naklonil se ještě blíž k Bellatrix a zašeptal: „Kdyby se tu po mně ptali ti orkové, tak jim prosím vás řekněte, že mám na vyřízení nějaké naléhavé záležitosti a že tu budu až večer. To už snad bude loď na cestě.“ *** Na Lady Agnes vedla dost vratká lávka, po které jsem přešel s velmi špatným pocitem, že brzo skončím ve vodě. Bellatrix šla přede mnou o dost rozhodnějším krokem a jakmile byla na druhé straně, hlasitě zvolala: „Pane Moore?“ „Áno?“ ozval se protáhlý hlas odněkud zespodu. Otevřel se poklop v podlaze a z podpalubí vylezl mohutný muž v bílé košili s dlouhými rozcuchanými tmavými vlasy. Všiml jsem si, že, než jsme přišli na loď, Bellatrix si nasadila kápi a teď se z pod ní podívala na Moora takovým pohledem, ze kterého přímo sálaly magické schopnosti. Skoro jsem viděl, jak se před jejíma očima vzduch vlní a zahřívá. Muž zvedl užasle obočí a mírně pootevřel ústa. Takovou návštěvu zřejmě nečekal. Bellatrix si nevšímala jeho překvapení, volným krokem přešla až k němu a podala mu ruku. Moore si ji chvíli nejistě prohlížel, pak natáhl svou ruku, rychle stiskl Bellatrixinu dlaň a spěšně ji zase pustil, jako by se bál, že se jejím dotykem popálí. „Kdo jste a co chcete?“ zeptal se lámanou orkštinou dost nedůvěřivým hlasem. Bellatrix se dobrosrdečně usmála. „Ráda bych si najala vaši loď,“ řekla vlídně, ale takovým tónem, který nepřipouštěl odpor. Byl to hlas někoho, kdo je zvyklý přikazovat a netolerovat neuposlechnutí rozkazu. Muž byl ale na tenhle typ nátlaku bohužel imunní. Sice ho asi znervózňovalo Bellatrixino roucho hodné temné kouzelnice (což byl nejspíš Bellatrixin záměr), ale teď, když zjistil, že mu nehodlá lusknutím prstů zapálit loď nebo ho proměnit v červa, rozhodl se její přání odmítnout. „Je mi líto, lady, moje loď není k mání. Pokud chcete do Stranglethornu, odplouvá tam loď kapitána Quinna. A jediné další místo, kam se odsud můžete dostat, je Theramore.“ „Ale?“ optala se Bellatrix vyčkávavě. „Ale tam vás nevezmu,“ dopověděl jedním dechem Moore. „A můžu vědět proč?“ zeptala se Bellatrix stále klidně, ale s nádechem hrozby v hlase. Moore trochu zrozpačitěl. „Ta oblast je přímo zamořená piráty.“ Znechuceně si odplivl. „Ti hajzlové mě připravili úplně o všechno kromě Lady Agnes!“ Láskyplně pohladil brlení lodi. „Slyšela jsem,“ poznamenala Bellatrix. „A kromě toho,“ pokračoval Moore rezolutně, aniž by ji vzal na vědomí, „přece nebudu brát vás dva do Theramoru! Kdybych nebyl pod ochranou Lady Jainy, Theramorští vojáci by mě už dávno roztrhali na kusy za to, spolupracuju s Hordou! Nemůžu tam jen tak přivézt dva Horďáky, jako by nic!“ „Ale můžete,“ odporovala mu Bellatrix. „Lady Jaina mě zná. Jsem pevně přesvědčená o tom, že by proti našemu příjezdu nic neměla. Možná by nás dokonce poskytla loď na další cestu.“ Moore se zatvářil pochybovačně. „Kam se vlastně potřebujete dostat?“ zeptal se po chvíli přemýšlení. „Do Steemwheedle Port.“ „Tak tam by vás nevzali ani z Theramoru. I kdybyste Lady Jainu znala třeba milionkrát, stejně by vám to moc nepomohlo. Pobřeží Tanarisu je teď tak nebezpečné, že bych se šel radši utopit než abych tam plul.“ „Zase piráti, jo?“ zamumlala Bellatrix. „Jo, vážená slečno, piráti!“ vykřikl kapitán. „Bellatrix,“ poznamenala Bellatrix. „Jasně, Bellatrix,“ pokračoval Moore rozhorleně, aniž by jí věnoval pozornost. „Mají báze po celém východním pobřeží Tanarisu, odshora až dolů! Plavit se v těch vodách je sebevražda!“ „Nabízím vám sto zlaťáků,“ pronesla Bellatrix hlasem člověka, který má absolutně navrch. Moore na ni zůstal zírat s ústy dokořán. „Tolik mi ještě za cestu nikdy nikdo nezaplatil,“ povzdechl si toužebně, ale pak se vzpamatoval. „Ale za to riziko to nestojí, to ani náhodou!“ „Dvě stě zlatých,“ řekla Bellatrix pevným hlasem. Nehodlala se jen tak vzdát. „Čtyři sta!“ reagoval bleskově Moore. Fascinovalo mě, jak rychle se dokázal přeladit na řeč peněz. Najednou mu bylo tak nějak jedno, že může přijít o svoji loď i o život. „Dvě stě padesát.“ „Tři sta padesát!“ „Platí,“ uzavřela to Bellatrix. „Anebo víte co? Uděláme to takhle. Dvě stě padesát vám dám teď, dalších sto v přístavu za to, že na nás počkáte a dalších dvě stě padesát pak na cestu zpátky.“ „Beru!“ vyhrkl Moore rychle, jako by se bál, že si to Bellatrix zase rozmyslí. „Výborně,“ usmála se Bellatrix vychytrale. Opět mu podala ruku a Moore ji stiskl, tentokrát mnohem vřeleji. „Počkej tady na mě, Morlanne,“ otočila se Bellatrix ke mně. „Hned se vrátím.“ Podívala se zpátky na Moora, který se tvářil připitoměle šťastně. „Půjdu si teď do banky vyzvednout ty peníze a vy byste zatím mohl, kdybyste byl tak laskav, připravit loď na plavbu. Svolejte si svoji posádku, chci do půl hodiny vyrazit.“ „Rozkaz!“ zasalutoval Moore tak ukázkově, že by se od něj měli co učit i členové Stormwindské stráže. „Na mě se můžete spolehnout. Teda dokud vám nedojdou prachy,“ dodal tišeji, když Bellatrix odešla. *** Posádka Lady Agnes se skládala ze dvou goblinů, kteří byli na celé lodi asi jediní, kdo něco dělal (přestože mi připadalo, že jenom přenášejí nějaké bedny z místa na místo), vysokého muže s vyholenou hlavou a několika zlatými náušnicemi v uších, který stál ležérně opřený o brlení lodi a vypadlo to, že se opaluje, další byl zamračený člověk se dvěma rezavými dýkami za pasem a zbytek tvořila pochybná směsice individuí ze všech koutů světa, kterým kromě cti i morálky chybělo sem tam nějaké to oko a taky nemálo zubů. Posledním členem posádky byl sám kapitán Moore, který zaujal impozantní místo za kormidlem. Bellatrix se vrátila asi po dvaceti minutách a předala Mooreovi kožený váček s penězi. Moore ho nedočkavě otevřel, jeden zlaťák vyndal ven, chvíli se kochal jeho leskem v ostrém slunečním světle a pak do něj opatrně kousl. „Ne, že bych vám nevěřil,“ okomentoval zkoušku omluvně. „Ale nevěříte,“ dokončila větu s úsměvem Bellatrix. „To nic, já vám taky ne.“ Několik okolo postávajících námořníků se rozesmálo. Bellatrix jim nevěnovala pozornost. „Tohle by vám stejně nepomohlo, kapitáne. Znala jsem mága, který dokázal vyčarovat naprosto ryzí zlaté mince, které se ale po několika hodinách rozpadly v prach, když z nich vyprchala magická energie, která je držela pohromadě.“ Moore se zasmál, ale zdálo se, že se mu ta představa moc nelíbila, což dal taky Bellatrix hned najevo. „Už kvůli vám doufám, že tyhle peníze jsou pravé. Kdyby ne, na dně moře je místa dost.“ „Nebojte,“ ujistila ho Bellatrix, aniž by jí jeho výhružka stála za povšimnutí. „Jsou pravé.“ Zatímco Moore rozděloval zlaťáky mezi svoji posádku, Bellatrix stála na přídi a zírala do poledního slunce. U nohou jí ležela Naomi a vyhřívala se ve žhavých slunečních paprscích. Obě vypadaly klidně a uvolněně, ale mě přepadl náhlý strach. Nedokázal jsem si představit, že se už třeba nikdy nevrátím domů, že se už nikdy nebudu procházet pod rozkvetlými stromy vonícími jarem, s vědomím, že je všechno zase v pořádku, že válka je daleko od nás a my už se nebudeme každý den muset bát o svoje životy. Jako by zaslechla moje myšlenky, Bellatrix se otočila. „Máš strach, Morlanne?“ oslovila mě tiše. To to na mě bylo tak vidět? Bellatrix ale naštěstí nečekala na moji odpověď. „Jediný strach, který má důvod, je strach z neznámého. Myslíš, že já se nebojím, co nás v Jeskyních času čeká? Ale věř mi, Morlanne, jediné místo, kde jsem ochotná umřít, je bitevní pole. Nehodlám se nechat zabít někde v minulosti. Jelikož jsem teď pořád naživu, minulost mi nemůže vzít život. Smrt je otázka budoucnosti.“ Byl bych tak zatraceně rád, kdyby měla pravdu. <--- späť na 7. časť | | pokračovať na 9. a 10. časť --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.