Píseň ohně - druhá časť

• Bellatrix
• 09.09.2010
• Fan Fiction

2. KAPITOLA - Dívka ze země věčného jara Myslel jsem, že umírám. Ale ten tmavě modrý mrak nebyla propast věčnosti; bylo to něco živého. Zdálo se mi, jako by se utrhl kus noční oblohy a zřítil se na zem. Záhy jsem ale rozeznal, že má pevnou (i když trochu rozplývající se) formu. Byl to démon. Vyrazil proti draeneice a jednou stínovou paží jí vyrazil meč z ruky. Draeneika překvapeně vykřikla a druhou rukou si stiskla krvácející šrám, které jí démon svým drápem způsobil. Oheň kolem Malaka se zasyčením zhasl. Malak neváhal, zvedl ze země svůj meč, a vyrazil k draeneice. Draeneika se stále zuřivě bránila démonovým útokům, dlaně jí plály světlem mocných kouzel, ale nevěděla o Malakovi, který se k ní přiblížil zezadu. Normálně bych asi proti takové hanebnosti protestoval, ale po tom, co mě draeneika, neozbrojeného a umírajícího, chtěla dorazit, jsem k ní přílišné sympatie necítil. Malak zvedl meč… „Počkej!“ Hlas zněl tak naléhavě, že Malak meč okamžitě sklonil. Draeneiku to jedno velitelské slovo tak vyvedlo z míry, že přestala dávat pozor a démon jí zasadil poslední úder, po kterém se zhroutila k zemi a zůstala naprosto vyčerpaně ležet. Byly slyšet tiché kroky, zapraskalo několik větviček a pak se nedaleké křoví rozhrnulo a vystoupila z něj vysoká štíhlá postava. Podle hlasu to byla mladá žena. Byla zahalená do temně modrého pláště v barvě noční oblohy, téměř ve stejné barvě jako démon. Na hlavě měla kápi, kterou teď shodila a objevila se opálená tvář orámovaná polodlouhými vlasy v barvě zapadajícího slunce. Oči jí zářily oslnivě, smaragdově zelenou barvou krvavých elfů. V jiné společnosti, třeba po boku některého z předních mužů Silvermoonu a oblečena do honosných šatů, by nejspíš byla považována za nesmírně půvabnou. Znal jsem mnoho mužů, kteří by ji jistě bez váhání označili za nejkrásnější ženu, kterou kdy viděli. Ale tady, uprostřed divočiny, oblečená do kožených kalhot, černé košile a vysokých bot, vypadala elfka divoce a nebezpečně. Zvedla ruku směrem k Malakovi. „Nezabíjej ji. Potřebuju jí položit pár otázek. Zatím ji hlídej.“ Malak byl jejím náhlým příchodem na scénu tak překvapen, že ji na slovo poslechl. Tasený meč položil draeneice na hrdlo, ale všem nám bylo jasné, že je to jen symbolické gesto. Draeneika jen bezvládně ležela a ztěžka oddechovala. Ucítil jsem na rameni elfčinu ruku. „Ztratil jsi moc krve. Ošetřím ti to zranění.“ Pomohla mi lehnout si na zem a pak mi roztrhla košili na pravém boku. Zasykl jsem bolestí, jak se mi o ránu otřela hrubá tkanina. Elfka mi kouskem čisté látky namočené ve vodě setřela krev z boku, ramene i obličeje a dala mi napít. Pak vytáhla z váčku u pasu lahvičku s nějakou mléčně bílou mastí. „Co je to?“ zeptal jsem se. Ne že by mě to zas tak moc zajímalo; pokud mi něco může zachránit život, je mi dost jedno, kde se to vzalo. „Je to mast z několika rostlin, jejichž název by ti asi nic neříkal. Pro tebe je důležité, že ta mast je schopná zhojit i velké zranění do dvaceti čtyř hodin. Pokud se ovšem rána nezanítí.“ Nanesla mi mast na ránu; příjemně to chladilo a pocítil jsem okamžitou úlevu. Elfka ránu důkladně prozkoumala. „Myslím, že zánět nevznikne. Budeš v pořádku. Je to čistá rána; rovná, ale dost hluboká. Kdyby tě takhle zranili víckrát, nejspíš bys vykrvácel. Měls velké štěstí.“ Ovázala mi ránu několika pruhy bílé látky a nanesla mast i na rozseknuté rameno. Bolest pomalu ustoupila. Posadil jsem se. „Jsem ti nesmírně vděčný,“ řekl jsem s pocitem, že musím nějak navázat konverzaci. „Předpokládám, že to tys nám předtím pomohla. Víš, ten ohnivý déšť a tak ,“ dodal jsem. Dívka přikývla a poprvé se usmála. Celý její obličej se při tom rozjasnil a vzápětí bych byl také přísahal, že krásnější ženu jsem neviděl. „Ano,“ řekla. „Ale nenašla bych vás, nebýt té kočky. Nejspíš mě cítila a doufala, že vám pomůžu.“ Naomi! Přes bolest a zranění jsem na ni úplně zapomněl. „Kde je?“ zeptal jsem se vyděšeně. „Je tu někde poblíž,“ uklidnila mě. „Nejspíš se bojí jeho.“ Ukázala na démona, který se vznášel opodál. „To ... ty ho ovládáš?“ Elfka trochu uhnula očima. Ve tváři se jí zračila směsice hrdosti a provinilosti. „Černá magie nemusí být čisté zlo ... pokud ji ke zlu nevyužíváš,“ řekla trochu zvýšeným hlasem. Pak vztáhla obě ruce před sebe dlaněmi vzhůru. Kolem ní se objevil zářící fialový kruh a démon se vzápětí rozplynul ve vzduchu. „Můžeš ji zavolat,“ kývla na mě elfka. Ani jsem nemusel volat, Naomi přišla sama. Pomalu se plížila a nedůvěřivě nasávala vzduch. Pak zřejmě usoudila, že je zde už bezpečno a rozběhla se ke mně. Olízla mi ještě trochu krvácející tvář a pak otočila hlavu k elfce. „V pořádku, Naomi, je to přítel,“ zašeptal jsem jí do ucha. Elfka zvolna natáhla ruku a nechala Naomi, aby ji očichala. Pak jí pomalu položila dlaň na hlavu a jemně ji pohladila. Naomi před dotykem mírně ucouvla, ale vrčet nezačala. To bylo dobré znamení. Pokud Naomi elfce věřila, pak měla dívka i moji důvěru. „Líbíš se jí,“ poznamenal jsem a raději zatajil fakt, že kdyby se jí nelíbila, Naomi by jí při pokusu ji pohladit nejspíš rovnou ukousla pár prstů. „Já jsem Morlann,“ natáhl jsem k ní ruku. Trochu neochotně ji stiskla a zamumlala: „Bellatrix.“ „A tohle je Malak,“ ukázal jsem na něj. Malak mezitím kladl draeneice polohlasem nějaké otázky. Draeneika jen vrtěla hlavou a občas pronesla pár slov ve mně neznámém jazyce. „Řekni mi,“ obrátil jsem se znovu k Bellatrix, „co dělá jedna ze Sin’dorei tady uprostřed Ashenvale?“ Bellatrix se trochu zamračila. Měl jsem podezření, že by se mě nejradši zeptala, co je mi do toho, ale nakonec to neudělala. „Někoho tu hledám,“ řekla a jakoby mimoděk se dotkla jílce svého meče. Chvíli se dívala do země, jako by tam chtěla najít nějakou lež, kterou by mi mohla podstrčit, a pak podotkla: „Sledovala jsem ty elfy a ji,“ mávla rukou směrem k ležící draeneice, „už skoro celý den.“ Než jsem se stačil zeptat na něco dalšího, Bellatrix se zvolna zvedla a přešla k draeneice. Kývla na Malaka a ten poslušně o krok ustoupil. „Slyšíš mě?“ pronesla Bellatrix nahlas a důrazně. Draeneika na ni upřela zrak, chvíli vzdorně mlčela, ale pak pod tíhou jejího tvrdého pohledu téměř neslyšně zašeptala: „Ano.“ Bellatrix otevřel ústa k další otázce, ale draeneika ji předešla. „Můžete mě klidně rovnou zabít, protože já vám nic neřeknu.“ Bellatrix se nahlas rozesmála. „Tohle už jsem slyšela hodněkrát, věř mi. A všichni nakonec promluvili. Takže když dovolíš, přeskočila bych tu fázi, kdy ty budeš mlčet a připadat si jako hrdinka; tím si ušetříme spoustu času. A bolesti,“ dodala výhružně. Draeneice se trochu zachvěly rty. Pomalu sklouzla očima ode mě k Malakovi, který stále držel meč hrotem namířeným na ni, a pak zpátky k Bellatrix, která vypadala, že hodlá dostat to, co chce, za každou cenu. Nevěřil jsem, že by ji opravdu chtěla mučit, doufal jsem, že to je spíš psychický nátlak. Ale ať už byl nebo ne, rozhodně to zabralo. Draeneika, s beznadějí ve světle modrých očích, rezignovala. | pokračovať na 3. časť --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.