Příliv Temnoty - Recenze

• Wrent
• 14.03.2011
• Hlavní

O této knize se kupodivu příliš nemluvilo, což byl oproti posledním dvvěma velkým knihám velký rozdíl. Na jednu stranu to chápu - Zrod Hordy byl první knihou Warcraftu v češtině po velice dlouhé pauze a Arthas byl tolik zprofanovaný a očekávaný, že se jeho popularitě nemůžeme divit. Příliv Temnoty však dle mého názoru neláká ani příliš zajímavým příběhem. Příběhem, který je mnohým určitě dost známý. Netvrdím, že je mezi námi tolik hráčů Warcraftu II, ale velkou invazi orků dokáže popsat i mnohý méně zapálený fanoušek Warcraftu. Když bych se vžil do role člověka, který si vybírá v knihkupectví náhodnou knihu, po Přílivu bych asi nesáhl. Možná už kvůli té brčálově zelené barvě na přebalu knihy. Příliv Temnoty přinesl hned dvě novinky, se kterými se česká komunita ještě nesetkala. Nejde o nic menšího než o hlavní osoby, které určují, jak se nám dílo bude líbit. Tato kniha je debutem Aarona Rosenberga, co se týče knih Warcraftu. Společně s Christie Golden ještě později sepsal pokračování této knihy s názvem Beyond the Dark Portal (které jsem shodou náhod před pár týdny také četl). Mám pocit, že Rosenberg je zarytý příznivec Aliance a v knize je to hodně znát. Právě v Beyond the Dark Portal se nejspíš Golden ujala částí s Hordou a na kvalitě se to určitě podepsalo... Ale o dalším dílu zde mluvit nebudeme. U všech Warcraft knih jsme zatím byli zvyklí na překlad od Jana Netoličky, Přílivu Temnoty se ale ujali Lukáš a Marie Balabánovi. O několika výtkách k překladu se ještě zmíním, ale jinak bylo vše v pořádku. Rozhodně se drží kvalit původního překladatele, s minelami, jakých se doupouští například překladatel Warcraft mangy Ondřej Duha, se naštěstí nesetkáme. Kniha popisuje události několika měsíců probíhajících válek mezi (nejen) orkskou Hordou a (nejen) lidskou Aliancí. Na dění se budeme dívat z obou táborů, ač se mi zdálo, že Alianci je věnován přece jen větší prostor. Můžete se těšit na příběhy Anduina Lothara a paladina Turalyona nebo naopak nového náčelníka Hordy Orgrima Doomhammera a jeho "služebníka" Gul'dana. Právě tyto osoby jsou v knize nejčastěji vypravěči příběhu. Ten začíná ve chvíli, kdy orkové konečně dobyli město Stormwind a chystají se rozšířit svou působnost i do severnějších zemí. Kniha tedy úzce navazuje na titul Poslední Strážce. Přeživší lidé se vydávají varovat své soukmenovce a začíná se tak formovat velké spojenectví známé jako Aliance, která se pokusí nelítostnou Hordu zastavit. Příběh se četl dobře a rychle, ale narozdíl od jiných knih jsem postrádal nějaké významné momenty, kde bych se do stránek opravdu slepě začetl a mráz mi běhal po zádech. Vzpomínám si na všeho všudy jeden - mám totiž rád takové momenty, které naťukávají nějaké události v budoucnu - narazíte na něj v Sargerasově hrobce. Co se mi ale nelíbí, jsou určité fantasy prvky, se kterými autor nepracuje úplně nejlépe (takových autorů je ale spousta). Král jedoucí do bitvy vedle svých vojáků je věcí pochopitelnou už jen co se týče morálky, ale když pět hlavních velitelů Aliance, bez nichž by se armáda nehnula z místa, vyjede proti celé první vlně armády Hordy - to už chce pořádnou kuráž (hlavně od autora). Hlavní hrdinové samozřejmě neumírají rukou nějakého řádového vojáka, ale v tuhle chvíli bych si skoro myslel, že se to stát musí. Když už jsem zmiňoval autorovu (domnělou) orientaci na Alianci, rád bych se tomu také chvíli věnoval. Horda je v této knize bohužel prezentovana jako ta zlá strana - ne úplně, ale přece. Někteří orkové sice ještě byli pod vlivem strašné démonické krvežívnivosti, ale nejen Orgrim dokazuje, že takoví nejsou všichni. Navíc Horda vlastně v každé bitvě "prohraje" a ač se třeba Aliance stáhne, vždycky je na tom v Rosenbergově podání lépe. Přitom Horda byla až do tažení na Lordaeron vlastně neporažená. Alianční hlavní postavy - Lothar a Turalyon jsou představitelé všeho dobrého, čistého a čestného. Což mi bohužel přišlo až moc přehnané, ještě že se s nimi pohybuje i Khadgar - mladík v těle starce, kterého všichni pravidelní čtenáři Warcraft knih určitě dobře znají. Jeho postava, a k tomu někteří trpaslíci ve vedlejších rolích, dělají alianční pasáže naštěstí mnohem zajímavějšími. I postava Allerie Windrunner přináší menší oživení, ač trochu opačně - Alleria je stylizovaná takovým způsobem, že se mi už téměř od začátku úplně nelíbila, což ale dodávalo příběhu zvláštní šmrnc. Zajímavé jsou také pakty mezi vládci Aliance, ač jde jen o minoritní postavy, Perenolde, Trollbane nebo Greymane jsou ztvárněni docela zajímavě. Ztvárnění politických paktů bylo parádní. Hrdinové Hordy jsou popsáni mnohem zajímavěji. Orgrim Doomhammer se snaží Hordě vrátit ztracenou čest a obětuje pro to vše. Možná si řeknete, že to je vlastně to samé jako Lothar nebo Turalyon, ale Orgrim je prostě jiný. Orgrim je pan válečník a k tomu pan náčelník, přesně takový, jakého jsme si oblíbili ve Zrodu Hordy. Vedle něj vystupuje Gul'dan a jeho područí Cho'gall, dvouhlavý ogr, kteří ztratili většinu své bývalé moci v Hordě a nyní musí poslouchat Orgimmovy příkazy. Gul'dan se však o Hordu nezajímá a vzájemné rozhovory mezi vůdcem a čarodějem mají vždy skvělou jiskru. Postavy Hordy jsou mnohem různorodější než ty z druhé frakce, a já jsem si vlastně všechny oblíbil. Konečně se také setkáme se Zul'jinem nebo částečně zabrousíme ke Dnu Draka a Zuluhedovi s Nekrosem Skullcrusherem. Když už jsem zmínil Cho'galla, nemůžu si trochu nepostěžovat na neustále vracení některých postav do hry. Ten, kdo Cho'galla nyní zabil v Bastion of Twilight, by měl vědět, že je to již třetí smrt (!), která tohoto ogra v lore potkala! Návraty některých postav nejsou špatné, ale jsem jediný, komu se toto zdá už přehnané? Přehnaný se mi zdál také závěr, který popisuje finální bitvu u hory Blackrock. Možná je to tím, že úplně nemusím paladiny, ale když Turalyon vstoupil do bitvy, svítil, ne, zářil jako pochodeň a řekl: "Jdi do světla, příteli", nemohl jsem udržet smích. Škoda také, že se autor v této pasáži nezmínil o krystalu, který byl v této bitvě orky použit a ze kterého později vznikl Ashbringer, rád bych si o tom přečetl i v knižním podání. Při čtení knihy jsem narazil na několik překlepů - bohužel i ve jménech, kterým by se možná nějakou redigací dalo předejít, ale jinak byl překlad v tomto ohledu v pořádku. Moje jediná výtka směruje k přeložení pojmu Death Knight. Tito Gul'danem stvoření válečníci totiž v knize vystupují jako mrtví rytíři. Osobně bych mnohem více preferoval pojem Rytíř Smrti, který k těmto postavám více sedí a navíc odpovídá i anglickému názvu. Smrt a mrtvý přece jen není to samé... Jaký je tedy můj konečný názor? Abych řekl pravdu, tak kniha nebyla nic moc. Při čtení jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsou přeskakovány obrovské časové úseky, které by se daly dobře vyplnit i nějakými rozhovory, které by více poodhalovaly osobnosti jednotlivých hrdinů a že příběh směřuje od bitvy k bitvě, které jsou sice popsány barvitě, ale rozhodně ne tak zajímavě jako některé třeba ve Válce Prastarých. Dávám hodnocení 4/10. I tak ale každému fanouškovi Warcraftu doporučuji knihu přečíst, nudit se u ní nebudete.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.