První Sunwalker - kapitola II. Síla živlů

• Nekros
• 13.01.2011
• Fan Fiction

          Vyběhl k jedinému východu, který vedl z náměstíčka, Meela nevěřícně sledovala, jak utíká pryč; se svými zraněními by měl být sotva schopný chodit. „Niaraine,“ zašeptala si pro sebe. Mladý tauren se rychle propletl skrz čtvrť Dawnstriderů a ani se neobtěžoval s pozdravením strážců, když ji opouštěl. Zamířil ke skalnaté cestě, která vedla z horského města. Po cestě na něj křičelo několik obchodníků, ať tolik nespěchá, že není na louce a nehraje na sergu, což je taurenská podoba naší hry na “babu“. Zaregistroval, že na ulici, v které se nacházel, byl nedaleko před ním shluk několika taurenů, jak se dohadují s dvěma orky. Rozhodl se, že radši zahne do postranní uličky, která nicméně měla slepé zakončení, čímž byl dvoumetrový pád na nižší stupeň hory. Niarain nastavil ruce před sebe, aby ránu ztlumil, avšak tvrdě narazil do země. Postavil se na obě kopyta a napřímil se do plné své výšky. Již ve svých třinácti letech měřil necelé dva metry, což bylo úctyhodné i na taurena. Slunce svítilo vysoko na obloze, Niarain se na něj podíval. Sluneční svit ho plně ozářil a jednotlivé paprsky mu poskytovaly potřebnou sílu. Rozeběhl se a utíkal, jak nejrychleji mohl.      Kličkoval skrz ulice města, až se nakonec dostal k horské pěšině. I když nebyla hlavní cestou do Thunder Bluffu a ani nepatřila mezi nejširší, ústila nejblíže k místu, kam Niarain mířil. Jak ji spatřil, ještě více zrychlil, což se mu málem vymstilo. Při sestupování po stezce proti němu ze zatáčky vyběhl jiný tauren a Niarain ho téměř shodil ze skály. V poslední chvíli se mu podařilo vyhnout a pro jistotu radši zpomalil. Dole byl poměrně klid, rušno bývalo většinou jen v okolí hlavní cesty, kudy museli projít všechny karavany směřující do města. Ústí stezky hlídalo půl tuctu strážců, Niarain je pozdravil lehkým pokývnutím hlavy a utíkal dál.           Běžel po rozlehlých pláních, které sahaly, kam oko dohlédlo. Cizinec by si mohl myslet, že právě zde včera Niarain vykonával svojí zkoušku, avšak ve skutečnosti ji dělal v údolí na druhé straně od Thunder Bluffu. Právě čtyři kopce vystupující ze zdánlivě nekonečné roviny slouží většině příchozím jako orientační bod. Obvykle se po loukách proháněli zajíci, bažanti, dokonce se v mulgorských krajinách nacházeli pštrosi a také vlci, kteří je lovili, ale žádného živočicha si dnes Niarain nevšiml. Ani ho netrápilo, že nezaregistroval žádný pohyb v okolí, věděl, proč tomu tak je. Pospíchal, nesnažil se běžet potichu. Přestože utíkal převážně po špičkách, svými kopyty způsoboval otřesy, které byly pro většinu taurenů tak malé, že je ani nezaznamenali, nicméně zvířata ano a jejich pud přežití jim velel, aby od něj utekli na bezpečnou vzdálenost. Pomalu se blížil ke svému cíli, Rudým Skalám. Přízvisko rudé dostaly již od jedné z prvních generací taurenů, které se usídlili v Mulgore a jméno jim od té doby zůstalo. Pravděpodobně jim ho dali podle odlesku Slunce při východu na skalách v dané oblasti, který připomíná rudou barvu.      Konečně k nim doběhl, nyní mu zbývalo vyjít úzkou cestičkou až na vrchol. Ve skalách se nacházel rozsáhlý jeskynní systém, kam taureni pohřbívali své zesnulé. Před vchodem do nich leží široký plácek, který využívali šamani k rozprávění s duchy svých předků. Navíc se zjistilo, že z daného místa jsou nejlépe schopni kontaktovat živly přírody. Zde Niarain spolu s dalšími osmi taureny před desíti lety započal svou cestu šamana a nyní věřil, že se na stejném místě posune dál. Nakonec už mu nic jiného nezbývalo. Trénoval, jak nejtvrději mohl, avšak bez výsledku, už mohl jen věřit.           Udělal poslední krok a došel až na vrchol. Zamrazilo ho, uviděl záda a moc dobře věděl, komu patří. Celých deset let byly před ním, jako překážka, kterou nemohl překonat. Azok se otočil a klidným, přesto ostrým hlasem se zeptal: „Ztratil ses?“ Niarain ho ignoroval a volným krokem mířil k prostředku plácku. Zastavil a napřímil se, jak nejlépe mohl. S úsměvem na rtech řekl nahlas: „Přišel jsem cvičit!“ „Opravdu? A co? Jak se starat o mrtvé? I když, pečovat o pohodlí našich zesnulých předků by bylo i pro tebe moc dobré,“ odpověděl mu Azok s posměškem. „Ne, přišel jsem trénovat, aby se ze mě jednoho dne stal plnohodnotný šaman,“ odsekl Niarain. „Z tebe?“ zeptal se Azok tak, jakoby už předem znal odpověď. „Tak jako tak, trénuj si, jak jsi přišel, živly odešly, zřejmě nechtějí, abys je vyrušoval.“ Azok zamířil ke skalní pěšině. Niarain sledoval, jak okolo něj prochází, jako kdyby tam nebyl. Otočil se za ním, už to nemohl snést, co si o sobě Azok vůbec myslel? Teď ho navíc zesměšnil před všemi předky. Rozzuřil se a zařval: „JÁ S TEBOU NEPROHRAJU!“      Azok zastavil a pomalu se otočil, měl zavřené oči. „Říkal jsi něco?“ zeptal se a přitom sevřel svojí pravou dlaň do pěsti. Přestože taureni mají na nohou kopyta, jejich dlaně jsou stejné jako u lidí.“ Niarain pouze zařval: „JSI SNAD HLUCHEJ?“ Neváhal a rozeběhl se na Azoka, který stále neotevřel oči. Nepotřeboval. Jako zrak mu sloužila samotná příroda. Díval se skrz kameny, co se nacházely okolo něj, sledoval okolí pomocí větru, který ho obklopoval.           Niarain se blížil, najednou Azok uvolnil svoji ruku, z jeho dlaně vyletěl blesk směrem k jeho protivníkovi. Už jenom přemýšlet o Niarainovi jako o svém protivníkovi Azoka pohoršovalo. Nebyl víc, než jen hlupák, který se mu postavil, přestože vyššího postavení. Niarain vykulil oči a rychle uskočil na stranu, dopadl tvrdě na zem. Podíval se na svojí ruku a viděl spálenou kůži na místech, kam ho blesk trefil. Došlo mu, že i když se mu podařilo ráně z větší části vyhnout, stejně už měl ležet na zemi v bezvědomí. Azok ho podceňoval a nesnažil se proti němu. Vstal, ale už bylo pozdě. Vytvořil se okolo něj ohnivý kruh. Rozeběhl se a skočil, plamen se po něm ohnal a spálil mu kůži v okolí kotníků. „Aaaaau,“ zařval bolestí, ale nezpomalil. Niarain zavřel svou dlaň do pěsti, dával do jednoho úderu veškeré své naděje. Jako bojový pokřik vykřikl: „Raaaaar!“ Zařval s takovou intenzitou, že i několik zkušených bojovníků by se leklo, ale Azok nedal znát žádné emoce. Niarain odhadnul vzdálenost mezi ním a svým sokem na zhruba deset metrů.      Najednou země sama vystoupila a utvořila tak před Niarainem bariéru, do které tvrdě narazil, protože nestihl včas zabrzdit. Přiměl se vstát, jak nejrychleji uměl, což mu ale dělalo značné potíže, protože se mu ještě nezotavilo celé tělo. Prohlédl si, co ho uhodilo. Před ním se rozpínala stěna o něco vyšší než on. Obsahovala vše, co příroda, z které pocházela. Základ tvořily kořeny a kameny, které byly spojeny hlínou. Nevěděl, jak je tlustá, a tak se rozeběhl okolo překážky doufaje, že na druhé straně končí. Oběhnul třikrát kolem dokola a nenašel ani skulinku. Zkoušel na ni i vylézt, ale beznadějně. Soudil, že kruhová bariéra má průměr okolo šesti metrů, tudíž může být široká na nejvýš dva a půl, aby zbylo i nějaké volné místo pro Azoka uvnitř, ale doufal, že není širší než třicet centimetrů. Zároveň mu přišlo zvláštní, proč jeho sok již tak dlouho dobu nic neudělal, klidně se Niarain mohl rozhodnout odejít domů, zatímco on byl stále schovaný za svým valem, poté ho ale napadlo, že sleduje jeho pohyby očima živlů.      Napřáhl se a udeřil, jak nejsilněji mohl, ale bez výsledků. Rozhodl se zaútočit znovu, musel stěnu, jež chránila Azoka, nějak zničit. Rozeběhl a vypálil pěstí dopředu, ucítil palčivou bolest v ruce. „Asi jsem si zlomil pár kloubů,“ pomyslel si. Nicméně dosáhl svého cíle, v uměle vytvořené zdi se objevilo několik prasklin a pomalu se začaly šířit skrz celý val, až nakonec připomínal pavučinu. „Rychle, musím ji doničit, než stihne Azok zareagovat,“ říkal si v duchu. Vybral si stejné místo, které trefil předtím. Praštil, jak nejlépe svedl, ale z pukliny začal tryskat proud vody, který Niaraina odhodil několik metrů zpátky. Pokusil se vstát, ale zvedl se vítr a vrhl ho zpět na kolena. Náhlý poryv mu šlehal do těla jako bič, na mnoha místech způsobil sečné poranění, z nichž začalo krvácet. Niarain se rozhlédl po okolí. Nejprve si ničeho nevšiml, ale pak ho zarazilo, že stromy, listí, keře i tráva se vůbec nehýbaly, jako by bylo bezvětří, přitom se sám nacházel v obrovské vichřici. „Aha, nahromadil všechen vánek a nyní ho soustředí na místo, kde klečím,“ napadlo v duchu Niaraina.           Podíval se směrem k Azokovi, který zrušil ochranou bariéru kolem sebe a vyměnil si pohled se svým polomrtvým soupeřem, otočil se k němu zády a zamířil do Thuder Bluffu. Niarain natáhl ruku směrem k němu a pokusil se dostat z lehu na obě kolena, ale síla zvuku nabrala na intenzitě a opět mu protrhla ještě nedoléčené ušní bubínky. Chtěl zakřičet bolestí, ale zatnul zuby a plazil se dál za svým sokem. Musel vydat hodně úsilí, ale podařilo se mu postavit na obě nohy a pomalu se dal do běhu. Azok v poklidné chůzi pokračoval dál k městu, ale již nenavyšoval sílu tajfunu, který cloumal s taurenem, jež v úplném bezvětří pomalu kráčel proti větrné zdi. Zlehka se přibližoval ke svému soupeři, Musel se co nejvíce předklonit, aby přemístil své těžiště vpřed, jinak by ho moc větru odhodila dozadu. Pomalu mu začínaly docházet síly, ale vidina porážky se mu příliš nezamlouvala. Bylo již příliš pozdě, aby se vzdal. „Ne, s ním rozhodně neprohraji,“ ujistil se Niarain. Pouhá myšlenka na něj ho motivovala k postupu. Konečně ho dostihl. Přestože se nacházel v bouři, slunce plulo vysoko po obloze, na které nebyly žádné mráčky, jež by jej mohly doprovázet po své nekonečné pouti. Využil výhody, že Azok byl čelem od něj, i když předpokládal, že o něm ví a vyslal svou pravou ruku do jeho zad.      Nestihl přesně zaznamenat, co se stalo, ale ucítil bodavou, avšak krátkou bolest ve své paži, kterou ze spoda držela azokova dlaň. Pokusil se vymanit z jeho držení, ale nemohl hýbat prsty, navíc při své známce odporu mu Azok prokopl koleno na levé noze, čímž ztratil váhu a spadl k zemi. Najednou si uvědomil, co se stalo, když před chvíli zaútočil. Zatímco vedl útok na záda svého protivníka, Azok provedl bleskurychlou otočku doprava o sto osmdesát stupňů. Svoji pravou ruku nasměroval proti jeho zápěstí ze zdola a bříškem levé udeřil do nártu niarainovi ruky, čímž přemístil pohybovou energii letící pěsti na spodní osu, zatímco jeho předloktí směřovalo vzhůru, což způsobilo, že zápěstní kůstky postupně popraskaly a došlo tak k několikanásobné zlomenině.      „Proč se mnou bojuješ, když nemůžeš vyhrát?“ zeptal se Azok klidně. „Protože jsi arogantní blbec. Navíc se musím pomstit za předky, že jsi na posvátném místě započal boj! Musíš dostat nakládačku.“ odpověděl naštvaně Niarain, ale zuřil především sám na sebe, protože v nitru věděl, že boj již skončil neúspěchem pro něj. „Já? To ty jsi na mě zaútočil.“ dostalo se mu znuděné odpovědi. Na což Niarain zareagoval: „Vidíš? Už je to tu zase. Myslíš si, že když někoho v něčem převyšuješ, tak jsi lepší než ostatní? „Jo.“ Niarainovi praskly nervy a rozmáchl se svojí levačkou.           Kapky dopadaly jedna za druhou. Nevšímaly si, koho trefily, nebo co způsobily. Mohly zachránit vysychající úrodu nebo zničit celé jmění. Důležité pro ně pouze bylo splnit svůj cíl. Stéct do podvodních vod a poté do menších potůčků, které se vlévají do větších, až vtečou do řek, jenž pohltí moře, kde se pomocí teplých proudů vypaří. Udržet koloběh vody. Spolu s cykly potravy, života, východu a západu slunce a dalšími tvoří řád světa. Každý kdo by se nad něj postavil, by tak ohrozil samotnou existenci bytí.           Stromy tancovaly ve větru, jakoby se snažily pod sebe schovat tělo taurena, který mezi nimi ležel. Na těle se mu vytvořila ranní rosa, chladný vánek se do něj zlehka opřel, stébla trávy ho šimrala po tváři, Niarain otevřel oči. Pokusil se zvednout, ale nemohl používat pravou ruku, o kterou by se opřel. Kousek od něj se nacházela větev dubu. Pomalu se k ní doplazil a uchytil ji do své levé ruky. Použil ji na místo své zlomené levé nohy a s obtížemi vstal. Zhluboka se nadechl. Krajina kolem něj byla nasáklá vůní spáleného masa. Sklonil hlavu a podíval se na svou hruď. Zarazil se. Tečkovalo ji desítky černých míst, které zasahovaly na paže, nohy a usuzoval, že i na záda. Vzpomněl si, co se stalo, když se chystal udeřit svého rivala levou pěstí. O chvilku dřív, než ho trefil, ním Azok nechal projít elektrický výboj. „Jak dlouho jsem spal?“ pomyslel si Niarain. Rozhlédl se po travnatých pláních. V dálce zpozoroval vrcholky Thunder Bluffu zahalené v oblacích. Vydal se na cestu ke městu.           Začal přemýšlet, co udělá, až uvidí Azoka. Zajímalo ho, jaká bude jeho reakce, až ho spatří. „Taky si budu muset zjistit, co nového se událo, zatímco jsem nebyl doma.“ řekl si v duchu Niarain. Šel již dlouho. Přestože celou cestu sem běžel, nyní byl raněný, jedna noha mu nesloužila a měl velký hlad. Věděl o nedalekého potůčku ležícím na konci široké pláně, a tak se rozhodl si u něj odpočinout. Kráčel po vyšlapané cestě mezi lány obilí, ve kterém se občas mihnul zajíc nebo obraz lišky. Stočil lehce doleva, kde vyvěral pramen, v kterém byly zapleteny kořeny vrby, což bylo zvláštní, protože v údolí Mulgore mnoho stromů nerostlo. „Třeba je to voda z nějakého horského jezírka, která si vymlela skrz kameny cestu a půdu cestu a zde vytekla. Nebo je to podzemní říčka, a jak se zde stráň snižuje, tak tekla stále vodorovně, a tak se dostala na povrch,“ zapřemýšlel se Niarain. „Nejlepší by bylo, kdybych se zeptal živlu vody, ale on mě nevyslechne, natož aby se mnou bavil.“ Udělal ze svých dvou rukou misku a nabral vodu. Jedním lokem ji vypil. Jak byl hladový, tak mu připadalo, jako kdyby obyčejná voda chutnala tisícem barev a odlesků. Proto opakoval celý proces několikrát, dokavaď si nepřipadal alespoň částečně nasycený. Poté si opláchl obličej a krk. Měl celé tělo špinavé, ale věděl, že malý pramen nestačil, aby se v něm umyl.      Byl vyčerpaný, a proto si sedl, aby si mohl na chvíli ulevit svému tělu. Prohlížel si okolí a přitom vzpomínal, když zde byl poprvé. Přesunul se myšlenkami o osm let zpátky, když se již druhým rokem učil cestě šamana a čekala ho jedna z větších zkoušek na ovládnutí živlu země.           „Dnes musíte zužitkovat všechny schopnosti, kterým jste se za poslední půl rok naučili,“ promluvil mistr Teg, „vaším cílem je pomocí síly země udělat malé koryto, kudy může voda téct. Nesmíte ho udělat příliš široké, jinak by ztratil potok dynamiku a stekl by zpět do země. Proto mu také musíte udělat pevné dno, ale zároveň nesmí být moc dlouhé, protože jako šamani máme závazek neovlivňovat nijak závažně děj věcí okolo nás výměnnou za sílu živlů. Takové věci jsou na Matce Přírodě, jestli se potok rozroste nebo skončí opět v podzemí a vyvěrá jinde.“ Žáci pozorně poslouchali a dávali najevo svůj zájem nebo ho alespoň předstírali, a tak se Teg dal opět do řeči: „Nicméně nejtěžší část je nerozdráždit ducha pramene, zatímco budete pomocí elementárních sil měnit krajinu okolo něj. Jak zajisté víte, protože jsem vám to již několikrát vysvětloval, nejhorší, co může osoba, které byla propůjčena vláda nad živly je obrátit je proti přírodě. V takovém případě by ji hlas duchů opustil a pravděpodobně by se do ní již nikdy nevrátil. Nicméně něco jiného je souboj šamanů bojující proti sobě, protože usilují o zranění toho druhého.“ „Konečně už dobásnil, jako by mě ty jeho kecy zajímaly, cpe je nám do hlavy stále dokola. Hlavně ať už získám moc, jakou měl můj bratr nebo otec,“ myslel si v duchu Niarain, ale nedal nic na sobě znát a měl stále nasazený vážný výraz, jako by ho projev mistra Tega upoutal.      „Začneme se zkoušením. Niarain bude první. Sledujte ho a poučte se z věcí, které dělá správně, ale i jeho chyb,“ prolomil mistr Teg ticho. Jím vyvolaný student nadšením vyskočil na obě kopyta a stoupl si před pramen.      Mistr Teg byl přesvědčený, že nejlepší by bylo, aby ukázku předvedl Azok, který byl ale v hierarchickém postavení ve skupině až na posledním místě, protože pocházel z klanu Darkthorn, z kterého zatím vždy vyšli samí podprůměrní šamani.      Niarain nevěděl, co přesně má dělat, praxe se mu zatím nevydařila, a proto vycházel z teorie. Přiložil ruce k sobě a zavřel oči. Zklidnil dech. Nasával vzduch do plic nosem na čtyři doby a vypouštěl ústy na stejnou délku. Soustředil se nyní pouze na černo, které viděl, když zavřel víčka. Nejdříve v dáli a poté blíže začaly šeptat hlasy. Naslouchal jim. Zpívali k němu jako padající vodopád, klidná, ale i rozbouřená řeka, potůček, co se dere k životu, ale je i chvíli před skonáním. Zněly mu mnoha zvuky a jedním navíc, ale nevěděl jakým, ani jak ho popsat. Slyšel vodu, ale potřeboval žádat o sílu zemi. Odvrátil se zvuků na opačnou stranu a prosil zem o moc, aby mohl tvarovat krajinu, kterou Matka Příroda před dávnými časy stvořila.           „Niaraine. Niaraine. Niaraine,“ povědomý hlas se mu rozléhal hlavou a vyrušil ho z jeho koncentrace, „Niaraine!“ Otevřel oči. Mistr Teg stál před ním a řekl: „Stojíš nad pramenem již půl hodiny.“ Niarain se až vylekal, když uslyšel, jak byla chvíle, která mu připadala, že trvá nanejvýše pár minut, dlouhá, ale ihned se ostře ohradil: „Už jsem to skoro měl, kdybyste mě nevyrušili!“ „To sotva,“ konstatoval spíše pro sebe Azok sedící vedle ostatních taurenů. „Cože?!“ vykřikl Niarain a podíval se jeho směrem. „Sotva bys splnil svůj úkol,“ odpověděl mu Azok otráveně a vysmívavým toném hlasu dodal, „jako by se ti někdy něco povedlo.“ „To už si přehnal,“ vykřikl Niarain a rozeběhl se proti němu, připraven se bít. Azok měl pravdu. Ve skutečnosti nebyl naštvaný na něj, ale na sebe, Už dva roky pilně trénoval a bez výsledku. Všichni ostatní jsou daleko před ním a on jim přesto předvádí, co dostali za úkol, jenom kvůli svému postavení. Musel se uvolnit. Překypoval emocemi a nevěděl, zdali se má zastavit a omluvit se Azokovi, nebo pokračovat a vybít si na něm svou zlost. Vybral si druhou možnost. Zasypal svého soka pěstmi. První úder směřoval na hlavu, následován druhým, třetím. Čtvrtý a pátý zasáhl oblast pod hrudním košem, kam mířil i šestý. Azok se nebránil. Nemohl. Kdyby zaútočil na výše postaveného člena klanu, přestože se chtěl pouze bránit, čekal by ho krutější trest, než jen pěsti, které nyní bubnovaly do jeho těla. Z nosu a úst se mu začala valit krev. Niarain šestý úder nedokončil, zastavila ho vodní stěna, kterou za pomoci živlu vody mistr Teg přivolal a rychle k oběma Taurenům přispěchal.      „Niaraine! Musíš se ovládat. Nebudu tolerovat žádnou agresi u mých žáků,“ snažil se ze sebe vypravit mistr Teg klidným hlasem, ale bylo na něm vidět, že i on je zmítaný rozporuplnými pocity. „Promiňte, mistře,“ řekl Niarain, zatímco Azok mlčel. „Omluvte se sobě navzájem,“ řekl mistr Teg. „O vašem trestu se dozvíte až v Thunder Bluffu. Nyní ale ostatní podstoupí svoji zkoušku.“ Niarainem cloumala zlost, ale nic neříkal a procedil mezi zuby omluvu Azokovi, který mu ji oplatil. Podíval se mu do obličeje a viděl v něm pouze nezájem. Jeho oči byly zcela v klidu, jakoby ho zcela netrápilo, co se mezi nimi stalo.           „Od toho okamžiku jsem tě nenáviděl. Má nenávist možná byla způsobena mým neporozuměním tvé osobě, ale nijak ji to nemírnilo. Cvičil jsem, abych tě jednoho dne překonal. Každý den, když ostatní skončili, já dokola dále dělal stejné cviky, ale k ničemu to nevedlo,“ říkal si pro sebe nahlas Niarain. Poklekl na levou nohu vedle potoka, který dříve býval pramen a téměř šeptem zvolal k nebi: „Co jsem udělal špatně? Proč nejsem hoden vaší síly, i té nejmenší?“ „Za co mě trestáte? Za co?“ křičel již nahlas a zároveň zvedl svojí levou ruku k nebi, jakoby se ho chtěl dotknout, zatímco mu prává bezvládně visela podél těla. Čekal na jakýkoliv náznak odpovědi, že mu jakýkoliv živel naslouchá, ale bezvýsledně. Po tváři mu stekla slza z levého oka až do koutka úst. Když byla slaná slza součástí slin na jazyku, polkl. „Nemá smysl si už cokoliv nalhávat, když se neozvali teď, když je nejvíce potřebuje, aby se ujistil ve své víře, tak už nikdy,“ říkal si pro sebe Niarain sklesle.      Stahoval svoji levou ruku zpět k tělu, když z ní najednou začalo vycházet světlo. Nejdříve vydávalo pouze malou zář, ale zároveň ho i hřálo. Zlaté paprsky vycházely i z jeho druhé ruky a cítil, jak mu léčí zlomeninu. Intenzita světla se stále zvětšovala a jeho ruce začaly zářit. Teplo už ho nehřálo, ale pálilo, až mu to začalo být nepříjemné. Maso se mu zevnitř začalo škvařit a vzduch byl nasáklý stejnou vůní, jako když ním Azok prohnal elektrický výboj. Nevěděl, co má dělat. Svými dlaněmi osvětloval krajinu, když mu najednou začaly hořet. Pokusil se je strčit do vody, ale ruce mu stále hořely až k předloktí.      Svět okolo něj se rozmazal. Viděl akorát zářivou skvrnu všude okolo. Spadl na zem. <--- zpět na 1. část | pokračovat na 3. část --->

---

Návrat do sekce Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.