Vzpomínka na Darrowshire

• Snake Plisken
• 26.11.2010
• Fan Fiction

Pamela vykoukla z okna, nebe bylo zářivě modré a tu a tam po něm proplouvaly bílé nadýchané beránky. Byla to zvláštní, většinou bylo celý den zamračeno, těžké ocelově zbarvené mraky každou chvíli hrozily deštěm. Pam zavzpomínala, kdy tu naposled svítilo slunce. Nevzpomněla si, možná to bylo v době, kdy tu bydlela s tatínkem a se sestrou. Při vzpomínce na ně se jí oči zalily slzami. Chtěla, aby tu byli s ní. Bylo to dlouho, co je viděla naposledy, pamatovala si ten den, jakoby to bylo včera. Teta Marlene přiběhla a řekla jí, ať se schová, pak zas odběhla. Pamela rychle vklouzla do své tajné skrýše ve skříni, sem se vždycky schovávala před bubáky, kteří jí rušili spánek. Čekala dlouho, tak dlouho, že se jí zdálo jako by ve skříni byla zavřená celé roky. Už to nemohla vydržet, cítila, jak se kolem ní stěny svírají, jakoby ji chtěly rozmáčknout, nedostávalo se jí vzduchu. Musím pryč, ven pryč odsud. To byla jediná myšlenka, která jí bleskla hlavou. Nesmírně potichu otevřela dveře skříně a opatrně vykoukla. Chvíli mžourala do světla, které ji po tmě ve skříni přišlo oslepující. Nakonec celá vyklouzla ze skříně a pomaloučku se podél zdi plížila ke dveřím. Našlapovala tiše jako myška. Nevěděla, co přesně venku čeká, ale chtěla se podívat, jestli tam někde není tatínek…nebo Jessica. U dveří se na okamžik zastavila a zatajila dech. Přestože špicovala uši, neslyšela nic. A to jí nahánělo hrůzu. Vesnice byla vždy plná hlasů kupců, kteří prodávali své zboží na trhu, žen farmářů, hlasitě vychvalujících své výrobky, nebo zpěvu pasáčků, kteří vyháněli dobytek na pastvu. Vždycky bylo slyšet alespoň šumění stromů, nebo hvízdání větru. Pamela si uvědomila, že neslyší ani zpěv ptáků, kteří hnízdili v sadu za domem, a kteří ji vždy probudili časně ráno. Roztřeseně natáhla ruku a dotkla se kliky dveří. A ty se náhle prudce otevřely. Vytřeštila oči na postavu zahalenou v černém plášti. Chtěla křičet, ale krk jako by jí sevřela ledová ruka. Poslední, na co si vzpomněla, byla pronikavá bolest, která naštěstí trvala jen krátce. Pak upadla do bezvědomí. Když se probudila, byla noc, po postavě v černém plášti nebylo ani stopy. Pamela se odplazila zpátky do bezpečí skříně a zůstala tam až do rána. Nespala, celou dobu vyděšeně naslouchala, zda neuslyší vracející se kroky postavy v černém, která ji přišla dorazit. Nikdo však nepřišel ani ten den, ani následující. Pak se odvážila poprvé vyjít z domu. Pomaličku a opatrně se vyplížila ven, připadal si jako zvěd v nepřátelském území. Vesnice byla opuštěná. Mnoho domů bylo zbořených, další vypálené. Plížila se podél stěn a opatrně vždy nakoukla za roh, zda tam nikdo nečeká. Nakonec si dodala odvahy a přeběhla na náměstíčko. Nikde nikdo. Ušla pár kroků a najednou uskočila jako uštknutá hadem. U studny napůl seděla, napůl ležela lidská kostra. Pam se otočilo jako na obrtlíku a rozeběhla se, seč jí síly stačily zpátky domů. Před očima stále viděla ten bezvládný pozůstatek člověka, s prázdnými očními důlky a pootevřenými čelistmi. Doběhla zpátky do domu a práskla za sebou dveřmi. Prudce oddychovala a křečovitě se třásla. Do očí jí vstoupily slzy. Snad nebyla sama v celé vesnici. Kde je tatínek a Jessica? Kde je teta Marlene? Kde je soused pan Jones a paní Moryová, co jí vždycky dala bonbon? Pam se schoulila do klubíčka na podlaze. Zůstala sama. Ale teta Marlene řekla, že pro ni přijdou, řekla jí, že tu musí počkat a Pam tu zůstane. Počká na tatínka, a pak s ním odsud odejde a budou zas žít jako vždycky. S tím zavřela oči a usnula. Pam zatřepala hlavou, aby zahnala vzpomínky. Zrovna teď je nepotřebovala. Musí se vydat do vesnice, aby zmapovala další část území. Tak říkala svým cestám po vesnici, při kterých se snažila najít stopy po někom, koho znala. Na průzkum se vydávala vždy přes den. V noci ji vesnice připadal strašidelná, v rozbořených troskách domů byla tmavá místa, ze kterých měla hrůzu, občas měsíční světlo zalilo náměstí a ona viděla stíny, které procházely vesnicí. Občas v noci slyšela neurčité hlasy a někdy také tichý pláč, který jakoby stoupal odevšad. Zavzpomínala, jak dlouho už čeká na tatínka, až si pro ni přijde. Byla tu už tak dlouho sama. Někdy sem zabloudil nějaký poutník, když Pam poprvé někoho takového spatřila, schovala se co nejhlouběji do skříně a neodvážila se vystrčit ani špičku nosu. Později zjistila, že ji tito poutníci nevidí. Úplně ji ignorovali, jakoby neexistovala. A další zvláštní věc byla, že vůbec nepotřebovala jíst. Nejdřív jí to připadalo divné, ale nakonec si zvykla, sice jí občas chyběl borůvkový koláč, který vždycky teta Marlene pekla, ale zas na druhou stranu se jí ani trochu nestýskalo po koprové omáčce. Nikdy nedokázala pochopit tatínka, který si ji při obědě přidával. Brr. Zahnala vzpomínku na koprovou omáčku a soustředila se na dnešek a její dnešní průzkum. Chtěla se vydat na usedlost pana Tarota, kousek za vesnicí. Vykoukla znovu z okna, bylo skutečně hezky, Pam se dokonce přistihla, jak se usmívá. No tak holka, nenech se rozrušit, dneska tě čeká spousta objevování, napomenula se. Protáhla se a vydala se ke dveřím. Užuž sahala po klice, když najednou zaslechla dusot kopyt. Instinktivně se přikrčila a pak se skokem vrhla za jednu z beden postavených u dveří. Po chvíli si vynadala, že je jak malé ustrašené dítě, ať je to kdokoliv, stejně ji zas neuvidí, jako ti ostatní. Přesto se znovu přikrčila, když se ozvaly kroky, směřující ke dveřím domu. Pam zatajila dech, když se pohnula klika a pak se dveře tiše otevřely. Dovnitř vstoupila postava zahalená do černého pláště se staženou kápí. Pam si přitiskla ruku na pusu, aby nevykřikla. Strachy se rozklepala. A pak náhle postava zvedla ruce a sňala si kápi, Pam překvapeně zamrkala. Příchozí byl elf. Pamele se elfové líbili, byly vysocí, hezcí a usměvaví. Měla je moc ráda, a když náhodou některý z nich zavítal do vesnice, trávila v jejich společnosti dlouhé hodiny a s otevřenou pusou naslouchala příběhům, které vypravovali. Strach z ní opadl a převládla zvědavost. Prohlédla si pozorně toho, kdo vstoupil do domu. Byl vysoký, ale ne hřmotný, v jeho pohybech byla elegance, nebyl nijak svalnatý, ale Pam přesto tušila, že by dokázal přeprat všechny muže ve vesnici. Uchvátili ji jeho zlaté vlasy, stažené ozdobnou čelenkou, vždycky si taky přála takové (s povzdechem pohlédla na svoje ebenově černé). Pak se znovu podívala na elfa. Nejvíc se jí líbily jeho oči. Zářící zelené smaragdy, ve kterých hořely dvě nezbedné jiskřičky. Z ušlechtilé tváře na ni hleděly dvě oči plné dobroty a porozumění. Sama se usmála nad tím, jak krásně by to bylo napsané v knížkách, a pak jí náhle úsměv ztuhnul na tváři. Ty oči skutečně hleděly na ni. Nehleděly skrz ani nikam jinam, upíraly se přímo na ni. Na sucho polkla. Myslela si, že jí šálí zrak, pro jistotu se štípla a zatřepala hlavou, ale on tam byl stále a stále na ni hleděl. Pam si všimla, že kolem úst má drobné vrásky, jakoby od úsměvu. Díval se na ni a ona na něj. Nevěděla, jak dlouho tam stáli a koukali na sebe, snad to trvalo jen pár vteřin, snad několik minut. A pak náhle promluvil. „Ahoj,“ řekl měkkým, melodickým hlasem a nespouštěl ji z očí. „Ahoj,“ odpověděla. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se. „Pamela, ale říkají mi Pam, tatínek mi tak říká, tedy…říkal.“ „To je pěkné jméno,“ pravil, „Copak tu děláš Pam? Naklonil hlavu na stranu a usmál se na ni. Teď už najisto věděla, že ty vrásky kolem úst má od úsměvu. „Já…teta mi řekla, abych se schovala, když do vesnice přišli bubáci. Tatínek s nimi šel bojovat. Teta mi řekla, že tu mám zůstat, že pro mne přijdou, až bude po všem. Tak jsem tady.“ Pam na něj pohlédla, nějak cítila, že mu může věřit. Netušila proč, ale nějakým způsobem věděla, že jí neublíží. „Hm, to tu jsi sama? Celou dobu sama?“ podivil se a nadzvedl obočí. „Teta Marlene říkala, že pro mě s tatínkem a Jessicou přijde,“ vystrčila bradu a stoupla si na špičky. „Nebojím se sama. Navíc je tu se mnou Molly.“ „Molly?“ zeptal se. „Jo,“ řekla, „Je tu se mnou Molly, jestli chceš, ukážu ti jí.“ Přikývl. Pam se otočila a odběhla ke skříni. Odtamtud vytáhla hadrovou panenku, oblečenou v bílé šaty a slámou namísto vlasů. Byla to její nejoblíbenější hračka a vlastně i nejlepší kamarádka, se kterou trávila nejvíc času. Přiklusala zpátky a ukázala cizinci panenku. Ten se znovu usmál, natáhl se a potřásl panence rukou. „Moc mě těší Molly,“ řekl vážným hlasem a důležitě si potřásal rukou s panenkou. Pam se zasmála, připadal ji legrační. Trošku jí připomínal tatínka. „A jakpak se jmenuješ ty?“ zeptala se. Dlouze se na ni zadíval. Znovu ji uchvátily jeho oči. Viděla v nich moudrost a zkušenosti a za chvíli se v nich zas objevily nezbedné jiskřičky, jaké vždy vídala u Jessicy, když chtěla provést nějakou lumpárnu. Je to zvláštní pomyslela si, připomíná mi téměř celou moji rodinu. Ještě aby tak měl nalakované nehty na nohou, jako teta Marlene nebo paruku, jako strýc Carlin. „Ujišťuji tě, že ani jedno z toho nemám,“ pravil se smíchem a jí spadla čelist. „Mimochodem říkají mi Ceroth.“ Podal jí ruku a ona mu s ní potřásla přinejmenším tak důležitě, jako si on potřásal rukou s panenkou. Na rtech se jí objevil úsměv. „Nemáš hlad?“ zeptal se. Chtěla namítnout, že hlad už dlouhou dobu nemá, když v tom jí nesmírně hlasitě zakručelo v břiše. Překvapeně vykulila oči. Ceroth se usmál. „Beru to jako ano. Pojď, dáme si malé pohoštění.“ Otočil se a vyšel ze dveří. Pam chvíli otálela, najednou jí to připadalo divné, nejdřív jak věděl, na co myslí, teď najednou jí kručí v břiše, zatímco si myslela, že hlad už nikdy nepocítí. Bylo to stejně zvláštní, jako to nádherné počasí, které dnes panovalo. Zatřásla hlavou. Uvažuješ jako malá ustrašená holka, vynadala si. Hrdinky ve velkých příbězích se nebojí bojovat s draky a ona by se snad měla bát vyjít ze dveří? To ne. Bojovně vystrčila bradu a vykročila ven. Ceroth na ní s úsměvem čekal. Pokynul jí rukou, aby jej následovala. Šel po ulici, jakoby se nechumelilo. Pam nejdříve chvíli váhala, ale pak se vydala za ním. Při jakémkoliv náznaku nebezpečí by bleskurychle zmizela. Došli na náměstíčko se studnou. Pam úkosem pohlédla na Jimmyho. Tak říkávala kostlivci, který tam poloseděl-pololežel, opřený o studnu. Když mu dala to jméno, přestala se ho tolik bát. Lidé se vždycky bojí neznámého. Otřásla se, přece jen se strachu z něj nezbavila úplně. Bála se, že by tu Ceroth mohl zastavit a uspořádat tu občerstvení, ale elf pokračoval dál. Ulehčeně si oddechla a přidala do kroku, takže mu za chvíli šla po boku. „Už jen kousek,“ povzbudivě se na ni usmál. A skutečně, za chvíli spatřila, něco tak zvláštního, že zůstala stát s otevřenou pusou. Před ní stálo vysoké bílé zvíře. Nejdřív si myslela, že je to kůň, ale na koně to mělo moc dlouhé nohy a hlavně z hlavy tomu trčely dva velké dozadu zahnuté rohy. Při bližším pohledu si všimla, že další dva páry rohů mu vyrůstají z hřívy. Na bradě to mělo téměř kozlí vous a ocas nebyl tvořen žíněmi, ale vypadal trošku jako psí. Hřbet to mělo žíhané černými pruhy. Ceroth si všiml jejího výrazu a rozesmál se upřímným smíchem. „Měla by ses vidět,“ vypravil ze sebe. „Vypadáš, jako bys viděla přinejmenším fénixe.“ „Co je to?“ zeptala se. „Tohle je nagrandský talbuk. Jmenuje se Tar’apan.“ „Páni,“ vydechla, „Můžu si ho pohladit?“ „Jistě,“ odpověděl s úsměvem, „Ale nejdřív ho nechej, ať si tě očichá.“ Pam pomaličku přistoupila ke zvířeti a natáhla ruku. Talbuk se na ní podíval zářivě modrýma očima a naklonil hlavu na stranu. Pak s ní potřásl, až mu pramen hřívy spadl na čelo. Pam se nerozhodně zastavila. Pak talbuk udělal krok a očichal jí ruku. Měkkým čenichem jí šťouchnul do ruky a nakonec přiklusal až k ní a nechal se hladit. Pam zářila. Vždycky milovala zvířata a hlavně koně, ale od teď už věděla, jaké je její nejoblíbenější zvíře. Bílý talbuk na ní hleděl a pak tiše zaržál. Pam od něj odtrhla oči a podívala se na Cerotha, ten jí s úsměvem pozoroval. Pak natáhl ruku a podal jí několik kostek cukru. Talbuk napřímil uši a zafrkal. Ceroth na ni povzbudivě kývl a Pam nastavila dlaň, aby si talbuk mohl vzít pamlsky. „Tak, teď když jste se seznámili, myslím, že bychom se měli najíst i my,“ poznamenal elf. Pam naposled pohladila talbuka a pak se připojila k Cerothovi, který z brašen začal vyndávat jídlo. Nejprve vytáhl deku, kterou rozprostřel tak, aby si na ní Pam mohla sednout. Pak začal prostírat. Pam si teprve teď uvědomila, jak velký hlad má. Takovou hostinu snad ještě neviděla, spousty křupavého opečeného kuřete s vynikajícím domácím chlebem. Čerstvá zelenina, ovoce, chladivá voda a nakonec velký kus borůvkového koláče, který snad chutnal ještě líp, než koláče tety Marlene. Po jídle se spokojeně rozvalila na deku, ruce si složila za hlavu a zírala na oblohu, na nadýchané bílé obláčky. Ceroth sklidil zbytky jídla (velice málo), zpět do brašen a taky se natáhl na deku. Pam zasněně hleděla na mráčky a hádala, čemu se podobají. Jeden vypadal jako poník, druhý jako strašák, kterého měl na poli pan Jones, další jako ptáčci na hnízdě. Najednou jí do očí vstoupily slzy. Rozplakala se. „Ale no tak,“ ozval se vedle ní konejšivý hlas. „Všechno bude dobré, neboj.“ Otočila hlavu na stranu a spatřila Cerotha, jak na ni hledí. Měl ve tváři stejný výraz, jaký měl její tatínek, když jí konejšil tenkrát, když spadla ze stromu. Popotáhla nosem a utřela si slzy do rukávu. „Promiň,“ špitla, „Já si jen vzpomněla na tatínka a na ostatní. Myslíš, že je ještě někdy uvidím?“ „Uvidíš, slibuju,“ řekl a jeho oči se na malou chvíli smutně zaleskly, pak se však opět rozzářily. „Pojď, někoho ti představím.“ Zvedl se s nebývalou rychlostí, na někoho kdo spořádal tolik jídla. Pamele trvalo vstávání trošku déle. Ceroth do ní rošťácky šťouchnul. „Když budeš takhle jíst, brzy neprojdeš dveřmi.“ Pam se zasmála a plácla ho. Chvíli se pošťuchovali a Pam se divila, kde se v to dospělém člověku (teda elfovi, opravila se) bere. Připadal jí spíš jako starší bratr. Chvíli šli po ulici a pak zahnuli na polní cestu, která vedla k farmě pana Tarota. Přesně sem, dnes chtěla jít Pam na výzkum. Ušli pár desítek kroků a pak se zastavili na kraji malého remízku. „Slib mi, že se nebudeš bát,“ pravil s vážnou tváří Ceroth, ale v očích mu blýskaly veselé jiskřičky. „Slibuju,“ odvětila se stejně vážnou tváří Pam. Byla zvědavá, s kým ji chce seznámit. Ceroth pískl a mrkl na ni. Po chvíli mu ozvěna vrátila písknutí. Pam nakrčila obočí a tázavě na něj pohlédla. Nic se nedělo. Otevřela pusu a…vyděšeně sebou cukla. Přímo před ní seděl bílý lev. Byl tak velký, že i když seděl, musela zvednout hlavu, aby mu mohla pohlédnout do očí. Lev pootevřel tlamu a odhalil předlouhé špičáky. Pam nasucho polkla, chtěla utéct, ale strach ji přikoval na místě. Lev k ní natáhl hlavu a očichal ji. Pak naklonil hlavu na stranu a Pam mu pohlédla zpříma do očí. Byly azurově modré, stejně jako obloha. A najednou se nebála. Věděla, že stejně jako Ceroth, ani lev jí neublíží. Usmála se a natáhla ruku. Lev se nechal podrbat na hlavě a pak jí olízl obličej. Trošku sebou cukla, jeho jazyk nebyl úplně nejjemnější. Trošku jako by jí obličej přetřel smetáčkem. Usmála se při pomyšlení, že by měl lev místo jazyka smetáček, kterým by si kartáčoval srst, nebo by s ním uklízel doma. Lev smetáčkový do každé rodiny, vyčistí všechny povrchy, šetrný, nenáročný. Zasmála se a lev začal příst. „To je Theoryn,“ vrátil ji do reality Cerothův hlas, „Věděl jsem, že si padnete do oka.“ Otočila se na něj a usmála se. Byl tak zvláštní a zajímavý a ukázal jí tolik věcí. Přála si ho představit tatínkovi a sestře Jessice, a tetě Marlene (třeba by jí dal recept na ten úžasný koláč) a strýci Carlinovi (třeba by mu prozradil, jak mít takové krásné vlasy). Byla šťastná, nejšťastnější od té doby, co přišli ti bubáci do vesnice, a kdy se schovala ve skříni. „Tak pojďte vy dva, ještě spousta věcí nás dneska čeká,“ Ceroth zatahal lva za ocas a rozesmál se, když sebou kočka trhla. Pam se zasmála také a zabořila obličej do měkké hřívy. Pak se vydala spolu s Cerothem zpátky do vesnice. Cestou hádali jména ptáků, jejichž zpěv se ozýval z korun stromů. Když přišli zpět k místu, kde obědvali, přivítal je Tar’apan. Pam dychtivě hleděla na velké zvíře. Moc si přála se na něm svézt. Ceroth, jako by jí četl myšlenky, zavolal talbuka a zvedl ji do sedla. „Už jsi někdy jela na koni?“ zeptal se. „Několikrát,“ špitla a trošku bojácně hleděla z výšky talbukovi hřbetu. „Tohle je hodně podobné, jen bezpečnější, Tar’apan nenechá spadnout nikoho, koho mu přikážu nést. A navíc, tebe by nenechal spadnout za žádnou cenu,“ dodal s úsměvem. „Tak, trošku ho pobídni patami, uzdou ho řiď, kdyby jel moc rychle, zavolej na něj.“ Pam kývala hlavou ale poslouchala jen napůl ucha. Talbuk ji doslova uchvátil. Hladila jeho klenutý krk a hustou bílou hřívu. Cítila mohutné svaly zvířete pod sebou. „Tak jeďte,“ plácl Ceroth talbuka. Zvíře zaržálo a vyrazilo klusem podél náměstí. Pam malou chvíli trvalo, než se sžila s pohyby talbuka. Ale s každým dalším krokem získávala jistotu. Začala si jízdu užívat. Pobídla Tar’apana do cvalu. Zvíře prodloužilo krok. Pam se pyšně podívala na Cerotha, který ji s úsměvem pozoroval. Zamávala mu. A pak znovu pobídla talbuka. Zvíře si spokojeně odfrklo a zrychlilo. Opustilo náměstí a vydalo se dlouhou ulicí na sever, Cerotha s Theorynem nechali na náměstíčku. Pam chtěla vyzkoušet talbukovi rychlost, chtěla cítit vítr ve vlasech a pohyb mohutných svalů pod sebou. A Tar’apan zrychlil. Zatajila dech. Domy po stranách ulice se slily do jednolité čáry. Talbuk se hnal rychlostí bouře, ale Pam tušila, že by dokázal běžet ještě rychleji, mnohem rychleji, kdyby chtěl. Radostně zavýskla a talbuk ji odpověděl zaržáním. Po chvíli zpomalila a pak otočila Tar’apana a vrátila se s ním zpátky. Ceroth už na ni čekal, když Pam sesedla z talbuka, podal jí pár kostek cukru, aby zvíře odměnila. Tar’apan s chutí spolykal nabízený pamlsek a pak jí opřel hlavu o rameno a dlouze se jí zadíval do očí. Pak poodstoupil, zafrkal a rozeběhl se napást. Pamela málem vylétla do oblak, jak jí naplnilo štěstí. „Co takhle malá svačinka?“ zeptal se Ceroth a odněkud vytáhl konvici s čajem. Pam radostně zavýskla a roztančila se. Dnešek byl prostě báječný. Nepřekonatelný den. Ceroth se vesele smál s ní. Pak spolu jedli borůvkový koláč a zapíjeli ho vynikajícím čajem, leželi na dece a hádali, čemu se podobají mraky nebo pošťuchovali Theoryna. Bylo to nádherně strávené odpoledne, Pam si nemohla přát lepší. Jak se chýlil večer Ceroth přinesl dříví a zapálil oheň. Pak vytáhl druhou deku a Pam pečlivě zabalil, aby jí nebyla zima. Seděli spolu u ohně a sledovali vycházející hvězdy. Pam se stulila k Theorynovi a po očku sledovala Cerotha. Bylo to zvláštní, že přijel dnes, vlastně o něm skoro nic nevěděla. Znala jen jeho jméno, ale nevěděla, co ho sem přivedlo, co dělá a kde žije. Jestli má rodinu, přátele. Pohlédla na něj. Elf zíral do ohně a pobrukoval si nějakou písničku. Když na sobě ucítil její pohled, zvedl oči a usmál se. „Pokud se chceš na něco zeptat, klidně můžeš,“ řekl laskavým hlasem. Pam se nadechla. Najednou nevěděla kde začít, chtěla se zeptat na tolik věcí. Odkašlala si. „Proč, proč jsi sem přijel?“ „Přijel jsem za tebou pochopitelně. Odvedu tě odtud,“ řekl a pohlédl jí do očí. „Odvedeš mě? Kam?“ zeptala se vyděšeně. „Nemusíš se bát, odvedu tě k tvému tatínkovi. Stýská se mu po tobě.“ Pam vytřeštila oči. „Tatínek tě poslal?“ „Ne tak docela,“ zavrtěl hlavou. „Je to trošku složitější, ale zavedu tě k němu.“ Usmál se a ona pocítila naději. Uvidí tatínka, už brzo. „Ale určitě máš ještě další otázky, ne?“ „Jistě,“ přikývla horlivě hlavou, „Odkud jsi? Máš rodinu? Kde jsi potkal Theoryna a Tar’apana? „To je hodně otázek najednou,“ zasmál se, „Ale dobře, pokusím se na každou odpovědět. Tak, jsem z Quel’Thalasu, elfího království, o tom jsi už slyšela viď?“ Pam přikývla. „Rodinu nemám,“ řekl Ceroth a v očích se mu podivně smutně zalesklo, „ale zato mám spoustu přátel,“ dodal s úsměvem. „A kde jsi potkal Theoryna a Tar’apana?“ nedala se odradit Pam. „Na dítě jsi nějaká hodně zvědavá, mladá dámo,“ pravil se smíchem, „Tar’apana mám ze vzdálených krajů, ze země, která se jmenovala Draenor. A tady kočičáka,“ šťouchnul do Theoryna, „Jsem potkal v údolí Winterspring v Kalimdoru.“ „Kalimdor, Draenor, to zní tajemně,“ zasnila se Pamela. „Moc ráda bych se tam podívala.“ Ceroth se usmál. „Třeba se tam někdy podíváš. Zítra vyrazíme na cestu za tvým tatínkem. Je to hodně daleko. Měla bys už jít spát.“ Pam si najednou uvědomila, že je hrozně ospalá. Zavrtala se ještě víc do deky. „Dobrou noc,“ špitla a usnula. Ceroth si povzdechl a pohladil ji po vlasech. Pak vstal a začal se procházet po náměstí. Jako elf spánek nepotřeboval. A navíc, měl mnoho věcí k přemýšlení. Pohlédl na oblohu posetou hvězdami a začal zpívat. Tiše a konejšivě, jako když vánek hladí listy stromů. Zpíval o minulosti o černém stínu, který přišel a roztáhl perutě smrti nad zemí jeho lidu. Zpíval o ztracených snech a přáních, zpíval o naději, která vzešla a padla a zpíval o touze, kterou jeho lid cítí. Pam se uprostřed noci probudila a rozespalýma očima pátrala po Cerothovi. Našla ho, jak bloudí mezi ruinami domů a zpívá tichou píseň beze slov. Připadala jí krásná ale smutná. Chtěla vstát a zeptat se ho, o čem zpívá, ale spánek ji znovu přemohl a ona usnula. Probudilo ji slunce, které jí svými paprsky hladilo tvář. Otevřela oči, pak se posadila a protáhla se. A pak zatahala Theoryna za hřívu. Mohutný lev, ji udělil štulec, po kterém se odkutálela několik kroků. Se smíchem se postavila a zaujala obrannou pozici, s výhružně vystrčenou bradou a zaťatými pěstmi. Lev na ní spočinul pohledem a zamručel. Pam se na něj vrhla a jala se ho lechtat. Theoryn ji lehce povalil na zem a jazykem jí olízl tvář. „Dooost,“ prosila se smíchem Pam. Lev odskočil a pak si znovu lehl na zem, hlavu si položil na přední tlapy a mžoural na ni. Pam ho podrbala mezi ušima, a pak se rozhlédla po Cerothovi. „Tady jsem,“ ozval se měkký, melodický hlas a elf vystoupil zpoza jednoho z domů. V ruce držel kouřící konvici s čajem. „Máš hlad?“ zeptal se s úsměvem. „Jako lev,“ odpověděla Pam. „Dobře, dobře, tak pokud chvíli počkáš, dodělám topinky, čaj je hotový.“ Za pár minut už Pam spokojeně chroupala čtvrtou topinku. A se zájmem sledoval Theoryna, který žvýkal kus masa. Přitom přemýšlela o tom, co jí Ceroth večer řekl. Že ji vezme k tatínkovi. Moc se těšila, až ho uvidí. A Jessicu a tetu Marlene. Po snídani začal Ceroth připravovat talbuka na cestu. Pam naposled doběhla do domu. Rozhlédla se po známých místnostech, ve kterých zatím prožila svůj život, a trošku ji zabolelo u srdce, nevěděla kdy a jestli vůbec se sem vrátí. Nakonec si došla do skříně pro Molly. Pevně panenku stiskla v rukou, a pak rázně vykročila ze dveří. Ceroth na ni čekal, Theoryn seděl vedle něj, tlamu pootevřenou jakoby v úsměvu. To by mě zajímalo, jestli se lev dokáže smát, zamyslela se Pam. Budu nad tím uvažovat, slíbila si. Ceroth ji pak s úsměvem vysadil do sedla a sám se vyhoupl za ní. Pam se chytila páru menších rohů, které talbukovi vyrůstaly z krku a zahleděla se kupředu. Elf mlaskl na zvíře a to se ladně rozeběhlo. Dopoledne ujeli několik mil, Pam se cestou rozhlížela po okolní krajině. Zdálo se, jakoby na všem ležel šedý opar, který halil detaily. Jediné, co si vybavovala přesně, byla cesta, po které jeli. Zeptala se Cerotha, proč krajina vypadá tak smutně. Když tudy občas projížděla s tatínkem, byly všude kolem louky pokryté tisíci květin. Elf si povzdechl a pak pravil hlasem, ve kterém zněl smutek: „V této zemi vypukla strašná nákaza, ze které se zrodily ty nejhorší stvůry, jaké si dovedeš představit. Samotná země byla poskvrněna touto nákazou a potrvá mnoho let, než to zde bude vypadat tak, jako dřív.“ Pam nad tím přemýšlela. Najednou jí zamrazilo. Otřásla se odporem a radši se kolem sebe už moc nerozhlížela. V poledne se zastavili na oběd. Po jídle chvíli odpočívali a sledovali Theoryna, který kdoví kde vyslídil malou myš. Zvířátko pobíhalo lvovi po hřbetě bez známky strachu a v jednu chvíli se statečně vydalo na průzkum lvovy tlamy. Pam ji radši vzala k sobě. Myška jí svým pištivým zvířecím hlasem podala obsáhlé hlášení o průzkumu, načež začala šmejdit kolem Pamely a pojídat drobky borůvkového koláče. Pam se začala smát a pohlédla na Cerotha. Najednou zvážněla, v jeho očích znovu spatřila podivný smutek. Pak elf zamrkal a po smutku nebyl ani stopy. Z kousku papíru zmuchlal kouli, kterou hodil po Pamele. Ta si to nedala líbit a pochvíli se rozpoutala hotová bitva. Theoryn se netvářil moc nadšeně, když si z něj Pam udělala živý štít a zpoza něj pálila na Cerotha. Lev se důstojně zvedl a na vážnosti mu neubralo ani to, že ho elf zrovna trefil papírovou koulí do čenichu. Potřásl hlavou nad takovým dětinstvím a pomalu kráčel pryč. Ceroth mrkl na Pam a oba se rozesmáli. Pak zvážněli a začali se znovu připravovat na cestu. Po pár minutách už byli znovu v sedle a Tar’apan je unášel dál. Po třech hodinách Ceroth zpomalil a nakonec zastavil na kraji malého lesíka a seskočil z talbuka. Pam na něj udiveně pohlédla. „Kousek odtud je Light’s Hope Chapel. Potřebuji nakoupit pár věcí, bude to trvat jen chvilku. Můžu tě poprosit, abys počkala tady?“ Přikývla. Nevěděla proč, jakoby nechtěl, aby šla s ním. Cítila však, že pro to má nějaký důvod. Usmál se na ni, pak kývl na lva a oba se vydali na cestu. Pam v sedle talbuka osaměla, ale nijak jí to nevadilo, byla přece s Tar’apanem. Sesedla a lehla si do trávy. Přemýšlela, kdy se asi uvidí s tatínkem. Doufala, že už večer. Z přemýšlení jí náhle vytrhl zvuk kroků. S úsměvem se zvedla a vykročila elfovi vstříc. A náhle zůstala stát jako přimražená. Před ní stáli dva muži, oblečení v brnění s podivným rudým symbolem na prsou. Oba na ni koukali jako na zjevení. Stáli tak asi půl minuty a pak se jeden z mužů pohnul. Přešlápl a zamrkal. „Vidíš to co já, Frede?“ promluvil. „To si piš, že jo. Duch malý holky,“ řekl druhý muž a podrbal se na hlavě. „Co tady děláš?“ zeptal se. Pam vyschlo v puse. On řekl duch. Duch malý holky. Copak myslel ji? „No tak, co tu děláš?“ řekl opět ten, který se jmenoval Fred, netrpělivě. „Já…já jsem přijela,“ řekla Pam nesouvisle a zalétla pohledem k talbukovi. „Hmm,“ pravil první z mužů, a na tváři se mu objevil nehezký úsměv, „Duchové nemaj v tomdle světě co dělat. Měla bys jít zpátky do říše mrtvých.“ Pam se ani jeden z nich nelíbil. Zatoužila po tom, aby se Ceroth vrátil. „Pokud nepůjdeš sama, pomůžeme ti,“ řekl Fred výhružně a udělal krok k ní. Na víc Pam nečekala, obrátila se jako na obrtlíku a skokem se ocitla u talbuka. Vyšvihla se do sedla a pobídla ho patami. Zvíře vyrazilo jako blesk a Pam se už domnívala, že utekla. Vtom jí nějaká síla shodila ze sedla. Dopadla na zem, ale jako zázrakem se jí nic nestalo. Vyskočila na nohy, ale kolem ní se ze vzduchu zhmotnila jakási ohnivá síť, která jí zabránila v útěku. „Asi to budem muset udělat postaru, Frede,“ řekl první z mužů a zamyšleně hleděl na Pam, která se zmítala v magické síti. „Jo, jo. Uhni trošku, pošlu ji tam, odkud sem přišla,“ odpověděl Fred a natáhl ruku. Pam zasáhla omračující bolest, jakoby jí tělo probodávaly stovky rozžhavených jehel. Oči se jí zalily slzami. Slyšela křik, a pak si uvědomila, že to ona křičí bolestí. „To by stačilo!“ Ozval se rozzlobený hlas a bolest, která Pam svírala, ustala. Ležela na zemi a třásla se, přesto však cítila, že teď už se jí nic nestane. Poznala ten hlas, i když hněv, který v něm cítila, v ní vyvolával hrůzu. „Nepleť se do toho, nebo ti uříznu ty tvoje elfský uši,“ zavrčel Fred. Pam pootevřela oči. Viděla Cerotha, který stál několik kroků od mužů, kteří ji přepadli. Když mu pohlédla do tváře, zalapala po dechu. Kdyby byla na místě obou mužů, hned by utekla. Oni jakoby si nevšimli hněvu, který elfovi plál v očích. „Říkal sem ti, aby tu nezacláněl elfáku,“ Fred rozčileně postoupil vpřed a ruka mu sjela k meči. „Ta mladá dáma je tu se mnou, doporučuji vám, abyste hned zmizeli, nebo toho budete litovat,“ pravil Ceroth a v očích se mu zablýsklo. „Slyšels’ to Frede? On nám vyhrožuje! Na něj!“ zařval první z mužů, vytasil meč a vrhnul se na elfa. Pam spatřila rudou šmouhu, a pak uslyšela výkřik. Zamrkala, první z mužů klečel na zemi, na krku mu spočívala špička Cerothova meče. Mužova ruka ležela na zemi, stále svírala zbraň. Fred s výkřikem tasil svůj meč. Ceroth k němu přiskočil a dvěma ranami jej odzbrojil. Fred s nechápavým výrazem hleděl na ruku, ve které před chvílí svíral meč. „Seber svého kumpána a zmiz,“ zasyčel elf. Fred poslechl jeho příkazu, pomohl vstát svému druhovi a bleskurychle se oba ztratili v lese. Ceroth vrátil meč do pochvy a starostlivě se obrátil k Pam. Děvče vstalo, z očí se jí stále ještě řinuly slzy. „Už je dobře,“ řekl Ceroth a objal ji. Pam se třásla, když se jí zeptal, jestli jí něco neudělali, zavrtěla hlavou. Skoro neposlouchala, co říká. Stále slyšela Freda, jak říká: „Je to duch malý holky.“ „Já…,“ vymáčkla ze sebe, „Já jsem mrtvá?“ Stálo jí hodně přemáhání, aby tu větu ze sebe dostala. Pohlédla na Cerotha. V očích se mu usadil ten dobře známý smutek, ale teď už ho neskrýval. Přikývl. Pam se znovu rozplakala. Teď už chápala, proč ji poutníci, kteří přišli do města, neviděli, proč neměla hlad. Tolik věcí najednou dávalo smysl. Náhle jí bylo všechno jedno. Vždyť byla mrtvá. To, co považovala za sebe samu, byla jen vzpomínka na ni. „Takhle neuvažuj,“ uslyšela dobře známý tichý hlas. Pohlédla na Cerotha přes závoj slz. „Tys…tys mi lhal? Nedovedeš mě za tatínkem, že ne?“ „Nelhal jsem, skutečně tě za ním dovedu. Tvůj tatínek…zemřel. Bojoval, aby tě ochránil před těmi, kteří ti chtěli ublížit, ale ani jeho odvaha se nemohla měřit se zlou vůlí, která je ovládala, a on padl. Tebe objevili v domě a…“ Hlas se mu zlomil. Několik vteřin mlčel a hleděl do země. „Byli jste od sebe dlouho odloučeni, Pam. Přišel jsem, abych tě odvedl za ním. Věř mi.“ Přikývla. Slzy jí dál stékaly po tváři, ale uvědomila si, že on bude stát vždycky při ní. Ať se stane cokoliv. Ceroth zvedl ze země panenku a pohlédl na ni. „Musíme vyrazit,“ řekl spíš pro sebe. „Ještě nás čeká kus cesty.“ Otočil se a písknutím přivolala Theoryna a Tar’apana. Pak zvedl Pam do sedla. Vzal talbuka za uzdu a vedl jej dál po cestě. Minul odbočku k Light’s Hope Chapel a pokračoval dál na sever. Pam se mlčky rozhlížela. Na severu jí upoutal zlatavý záblesk. Podívala se pozorně tím směrem a spatřila střechu jakési budovy. Po pár minutách uviděla dům na kopci, postavený podle elfského slohu. Byla to nízká budova, s doširoka se rozebíhajícími křídly, postavená ze dřeva. Uviděla široký zdobený štít se zlatými ornamenty. Od nich se odrážela sluneční záře, která jí dříve upoutala. Ceroth pod kopcem uhnul trošku doleva, před nimi se objevila pěšina, která stoupala vzhůru k domu. Vydali se nahoru a po chvíli stanuli před domem. Pam ucítila vůni pečeného masa. Uvědomila si, jaký má hlad. Dokonce zapomněla na nepříjemné odpolední setkání a usmála se na elfa. Ten její úsměv oplatil a pomohl jí sesednout. „Tak tady bydlíš?“ zeptala se Pam a se zájmem si prohlížela dům. Vypadal útulně. „Kdepak,“ zavrtěl hlavou Ceroth, „Ale občas se sem zajedu podívat. Kdysi se zde rozléhal smích a zpěv. Dnes však je toto místo opuštěné zůstaly jen vzpomínky.“ Pam na něj pohlédla. Tohle nebyl ten Ceroth, který se s ní vesele smál, nebo pošťuchoval Theoryna. S nadcházejícím večerem byl elf stále smutnější a smutnější. Pam tušila proč. „Pojď, jistě máš hlad,“ vytrhl ji z přemýšlení jeho hlas. Vešla do domu. Před sebou uviděla dlouhý stůl, který se doslova prohýbal pod jídlem, které na něm leželo. Zasmála se a dokonce i na Cerothově tváři se objevil úsměv. Přistrčil ji židli a sám se také usadil. Tak výborné jídlo Pam ještě nejedla. Bylo tam všechno, co měla ráda a jakoby toho ani neubývalo. Jakoby se čas vrátil zpátky, oba se spolu vesele smáli a povídali si. Pam si přála, aby to nikdy neskončilo, přesto věděla, že to není možné. Nakonec už nemohla sníst ani sousto, a tak se jen pohodlně rozvalila na židli a drbala Theoryna mezi ušima. Ceroth se zvedl a pokynul jí, aby ho následovala. Sklouzla ze židle a šla za ním. Vyšli na verandu, která se topila v záři zapadajícího slunce. Pam přivřela oči. Ta záře byla tak oslepující. Podívala se na Cerotha. Ten stál vedle ní bez hnutí, oči měl zavřené, zdálo se, jakoby naslouchal něčemu, co mohl slyšet jen on. Pak začal zpívat. Pam překvapeně zamrkala, neboť mu rozuměla, přestože zpíval elfsky. Tak krásnou píseň ještě neslyšela. A přestože jakmile zmlkl, a ona si zkusila zanotovat, na slova si nevzpomněla. „To byla krása,“ zašeptala. „Děkuju, děkuju za všechno.“ Pohlédl na ni. Ty smaragdové oči, ji doslova pohltily. „Není zač,“ řekl tiše. Pak zvedl oči a zahleděl se na zapadající slunce. „Už je čas,“ pravil smutně. „Bude…,“ Pam si odkašlala, „ Bude to bolet?“ „Ne, nebude,“ pravil laskavým hlasem a položil jí ruku na rameno. Pohlédla do jeho smaragdových očí a věděla, že mu může věřit. On by nikdy nedopustil, aby se jí něco stalo. Poodstoupil několik kroků, natáhl ruku a opsal ji ve vzduchu kruh. Ten se neustále zvětšoval, až byl tak velký, jako elf. Pam pohlédla doprostřed kruhu a spatřila písčitou cestu, která se jako had kroutila mezi loukami, které byly poseté tisíci květinami. Na pěšině stál muž. Jakmile ho Pam uviděla, rozbušilo se jí srdce. Byl to její tatínek. Usmíval se na ni. Zvedla ruku, aby mu zamávala. Naznačil jí, aby šla k němu. Pam nedočkavě vyrazila. Ale po pár krocích se ohlédla. Ceroth stál na místě a usmíval se. V očích však měl smutek. Vrátila se těch pár kroků zpátky a objala ho. Vytryskly jí slzy. Nevěděla, co má dělat. Věděla, že by měla jít za tatínkem, ale přece nechtěla svého kamaráda opustit. Ceroth se jemně vymanil z jejího sevření a klekl si k ní. Otřel jí slzy a usmál se na ni. „Tatínek na tebe čeká. Měla bys jít za ním,“ pravil měkce. Pak vytáhl panenku a podal jí Pam. Ta však zavrtěla hlavou: „Nech si ji. Aspoň na mě budeš mít památku.“ Usmál se a pohladil ji po vlasech. „Sbohem Pam, moc rád jsem tě poznal.“ „Sbohem,“ řekla Pam a do očí jí znovu vstoupily slzy. Otočila se a vydala se k tatínkovi. Ceroth tam stál ještě dlouho potom, co zmizela. V ruce svíral panenku, kterou mu věnovala. Po chvíli se k němu přidal Theoryn. Oba pak sledovali slunce, dokud nezapadlo. Pak se elf otočil a vyšel z domu, nasedl na Tar’apana a vydal se na cestu. Lev ho následoval. Po několika chvílích oba zmizeli za zatáčkou.

KONIEC

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.