Zrození Rytíře smrti aneb pohádka o snílkovi z Northrendu-…

• Rašedár
• 31.01.2010
• Fan Fiction

2. KAPITOLA - Za Arthase nebo za Quel’thalas? yrm zlostí zařval a znovu vychrlil na gryfona svůj ledový oheň. Tentokrát mu spálil levé křídlo a trochu poranil i krk, ale přesto se to divoké zvíře nechtělo vzdát. Gryfon byl menší než můj drak, měl tedy výhodu, ale jeho zraněné křídlo jej o výhodu připravilo. I tak s námi měli problém, protože kolem mého draka byla slabě modrá, tenká aura, která se rozpínala, když někdo na něj chtěl zaútočit. Ten… člověk? Byl to člověk, nejspíš nějaká čarodějka, která si myslela, že ovládla magii ledu a sněhu. Ale stejně jí to moc nemohlo, když chtěla povolat blizard, sněhová vánice se obrátila proti ní. Ta čarodějka si myslela, že proti mně bude mít nějakou šanci. Gryfon slétl pod wyrma, aby se dostal do jeho zad. Nemrtvé zvíře však udělalo jednu věc, které gryfonu nedovolila se dostat za nás. Wyrm přestal mávat křídli a padl na gryfona. Pod tíhou gryfon spadl na zem, nedokázal se už zachránit, wyrm ho rozmačkal. Pomalu jsem slezla z nemrtvého draka, abych se podívala, jestli to rozmačkalo i čarodějku. Byla pryč. Musela se magicky někam přemístit. Vytasila jsem svůj runový meč a rozhlížela se po okolí. Nikde nic a nikdo. Pokrčila jsem rameny a vrátila se nemrtvým drakem do oblak. Přiletěli jsme domů- do Ledové citadely- ve chvíli, kdy jeden z elitních Rytířů něco řešil s Králem Lichů. Několik dalších Rytířů stálo netrpělivě kolem. Všimla jsem si, že spolu se mnou přiletěli ještě dva Rytíři, jinak všichni byli na zemi, nebo na neklidných koní, kteří snad věštili, že se něco bude dít a chtěli jít honem na věc. Můj nemrtvý drak se zařadil mezi nováčky, kteří měli své draky. Naše pětka byla velice zvláštní skupinka. Nás pět si prošlo peklem v Ebon Holdu, takže jsme měli trochu výhodu nad nováčky z Northrendu. Tvořili jí dva lidští paladinové, kteří přísahali věrnost Arthasovi. Po jeho zradě nebyli ti dva schopni pochopit, že tím jejich přísaha padla. S vědomím, že Arthas je naživu- jakože naživu opravdu je- se ho vydali hledat do Northrendu, aby mu mohli zase sloužit. A Arthas jím vyhověl. Pak tu byla noční eflka, která zažila první vpád Plamenné legie. Bohužel pro ni, propadla krásným chutím vyvolávat nemrtvé. Její rasa jí však odmítala a ona bez učitele se toulala světem, dokud nenarazila na brány Ledové citadely. I jí Arthas přivítal s otevřenou náručí. Šlo na ní poznat, že si v nekromancii skutečně libovala. Vždy někde vzadu byl schovaný příslušník mé rasy. Soudě podle jeho vypálených ornamentů pod očima, to byl kdysi čaroděj… a velice dobrý čaroděj. I když byl svým způsobem po smrti, z jeho ornamentů stále tryskala magie, jako krev z rány. Nebylo to sice vidět, ale mé citlivé smysly v jeho přítomnosti vždy ječely. Na to že to byl tak skvělý čaroděj, který stále kapku své původní magie využíval, byl pro svou touhu po magii vyhnán, když jedno z mnoha malých zřídel pod jeho kouzly explodovalo. Prý to nebylo první. Takové ztráty a chyby si on- jakožto představitel magické rasy- nemohl dovolit. Znala jsem ho. Karthis z klanu Bloodsinger. Magický klan ale jeho vyhnal, a tak se toulal světem. Myslím, že mu bylo jedno, že se stal Rytířem smrti. Aspoň byl blízko magickému zdroji, ale ani to ho očividně neuspokojovalo. Noční elfka hodila dozadu své bílé vlasy jako sníh a řekla: „Možná nás pošle mimo Northrend.“ „A proč si to myslíš?“ zeptala jsem se jí. Myšlenka, že bych byla mimo Northrend, se mi zrovna moc nelíbila. „Je to jasné, jinak by se s Varensem tak dlouho nevykecával.“ Varens? To je elf, krvavý elf… Teprve teď si má děravá mysl vzpomněla na krvelačného mistra šermu Varense Soulbringera. Znala jsem ho jako dítě, kdysi mne učil šermovat. Pohlédla jsem mu pořádně do tváře. Na levým okem měl skoro vodorovnou jizvu. Kdysi omylem zakopl a já sekla, nad okem měl navždy jizvu. Měla jsem jistotu, že můj bývalý mistr je stále mým učitelem. „Je úplně jedno, jak dlouho se ním bude bavit, výsledek bude stejný- najdi a zabij.“řekla jsem a pohladila jsem svého nemrtvého draka po hlavě. „Našim úkolem je stejně plnit vůli velitele Arthase.“řekl jeden z paladinů. „Ano. Přísahali jsme věrnost…“ „Stejně to bude zase nuda.“řekl Karthis znuděně. Všichni se na něj otočili. „Pořád jen zabíjíme, jsme jako nějací psi, kteří poslouchají svého pána. Nevrátil jsem se k němu pro tohle, to raději se přidám k démonům Legie. Tam aspoň někdo ocení mé schopnosti.“ Při zmínce o schopnostech, zvedl trochu ruku, nad kterou ihned vzplál rudý oheň, který se pak přeměnil v černý a nakonec modrý. Jemně zakmital prsty a z ohně se stal modrý malý had s dračí hlavou, černou hřívou z plamenů a jako krev rudýma očima, z kterých vycházel stejně rudý dým. Všichni jsme udiveně hleděli na jeho magický výtvor. Je to zatraceně dobrý čaroděj, pomyslela jsem si. Šlo to vyjádřit i jinak, ale nechci být sprostá. I tohle stačí. „Neříkej, že tě nebaví zabíjet?“zeptala se noční elfka. „Jsi snad hluchá?!“vyjela po ní. „Tohle není odpověď, krvavý elfe!“ „Přestaňte se hádat!“vložil se do nich jeden z bývalých paladinů. „Já myslel, že tvé elfské uši slyšeli až moc dobře, když jsem říkal, že to tu nudné, Dialune.“obořil se na ni Karthis. Chtěla ještě namítnou ale sklapla, protože se k nám blížil Varens. Nesl v jedné ruce pět listů a v druhé rapír s bohatě zdobenou rukojetí podle elfských mistrů kovářů. Čepel rapíru zářila mrtvolně zeleným světlem. Přišel k nám a mlčky rozdal ty listy. Na každého si Král Lichů vymyslel speciální úkol, ovšem jedno jsme měli společné- museli jsme dále pro Arthase shánět informace. Měli jsme štěstí, že mimo Krále Lichů nás zpátky přijali, takže jsme mohli hrát svojí roli. Otevřela jsem svůj dopis. Cílem mého úkolu bylo získat prsten našeho prvního krále Dath’Remara Sunsridera. No, získat nějaký prsten by nebylo nic těžkého, ale prsten prvního krále mé rasy… to by mohlo být oříšek. Pokud mě mysl neklamala, nosí ho nyní Kael’Thas. A to bude problém. „Si ze mě děláš srandu, ne, Varensi?“zeptala jsem se. „Něco se ti snad nelíbí?“obořil se na mě. „Jak mám vzít Kaelovi prsten, který nosí?“ „Useknout mu tu ruku? Prst ne, to bys mohla snadno ztratit, jak tě znám.“ Ostatní se tiše zasmáli. Nechala jsem si nadávky pro sebe. „Jděte! Zabíjejte dále jménem Krále Lichů!“řekl nám. Všichni jsme se lehce uklonili a mlčky vyšli ke svým drakům. Ostatní Rytíři se jen závistivě za námi dívali. Jistě nám záviděli naše nemrtvé draky a velkou oblibu u Arthase. Každý z nás ale začínal tam kde oni. Můj drak prudce mávl křídli a základnu Ledové citadely jsem opustila jako poslední. Nějak se mi nechtělo loučit s věčně zamrzlými pláněmi, s věčným sněhem a s věčnou přítomností Krále Lichů. Cítila jsem nějak prázdná, když jsme minuli břehy Northrendu a před námi bylo jen moře. Neustále jsem se ohlížela k zamrzlým břehům, chtěla jsem spatřit Arthasův stín, se kterým bych se necítila tak prázdná. Cesta nám zabrala tři dny. No, to před námi byl teprve Lordaeron. S wyrmem jsem přistála v horách. Tam jsem našla obrovskou jeskyni, kam jsem draka ukryla. Obří kostěná bytost se v jeskyni stočila do klubíčka, zahalila se křídli a sledovala, jak odcházím. Nemohla jsem s drakem letět až do Quel’Thalasu, bylo by to moc riskantní. A to si nemůžu dovolit. Nakonec jsem ještě jeskyni magicky zajistila. Cítila jsem, že wyrm upadl do stavu strnulosti. Usmála jsem se, to bylo to, co jsem chtěla. Bude na mne v tichosti čekat, až se konečně vrátím k němu a společně se vrátíme domů. Nebylo nic lehkého sejít hory v plátové zbroji, ale měla jsem štěstí. Místo, kde jsme přistáli, jsem docela znala, takže moje cesta nebyla zas tak hrozná. Když jsem se objevila pod horami, bylo pozdě odpoledne a do nejbližší vesnice to bylo ještě kus cesty. Naštěstí zdejší krajina je poseta mrtvolami, takže jsem se spoléhala na to, že si něco vyvolám, abych se dnes dostala aspoň do Brillu. Z Brillu do Undercity a přes portál do Silvermoonu… no není zas tak těžké. Spoléhat se na mrtvoly ve zničeném království, které nemrtví obývají, je jedna z nejjistějších věcí. Kousek od hor bylo pole a nějaký starý statek. Dokonce měl i stáj. Okamžitě jsem toho využila a do nemrtvého života jsem povolala nějakého koně. Byl to jistě kůň určen do lesa na tahání dřeva a podobně- ne kůň na běhání. Ale i tak mi stačil. Běhal docela rychle, takže jsem se do Brillu dostala těsně před soumrakem. Zastavila jsem se u velkých stájí, kde si nemrtví mohli pořídit své nové čtyřnohé přátelé. Ostatní si je mohli za těžké peníze koupit, ale pokud jste si dovedli živého koně, aby vám z něj udělali nemrtvou bestii, měli jste to o polovinu levnější. „Zdravím tě, Ferliris Winterstrider.“ pozdravil mne nemrtvý sedlák, který se o koně staral. „I já tebe.“ odpověděla jsem a sesedla jsem ze svého nového koně. „Jdeš si pro ni?“ zeptal se mne, když si tázavě prohlížel koně, na kterém jsem přijela. „Pro koho? Aha… jo, pokud jí tu máš.“ „Ale jistě, že jí tu mám!“ Ztratil se někde ve stájích a za chvíli mi přivedl nemrtvého koně, na kterém plandala paladinská zbroj krvavých elfů. Byla stále lesklá jako kdysi, jen to na černém rozkládajícím se koni vypadalo zvláštně. Někdy jsem se sama divila, že zbroj mé klisně nespadne z těla. Kdysi se na mě dívala zlatýma očima- díky své zbroji- ale dnes se na mne dívali prázdné černé oči a stoupal z ní slabý modrofialový dým. „Nějak se to ke mně nehodí.“řekla jsem, když jsem viděla krásně se lesknoucí zbroj koně. „Ne. Ale jestli chceš…“ Umlčela jsem ho gestem ruku. Ne, tohle bych si ráda udělala sama. Převzala jsem si klisnu a vyšla s ní ven. Ten nemrtví šel za mnou. Položila jsem ruku na klisninu hlavu a potichu říkala kouzlo. Nebylo to nic z magie Rytíře smrti, jen trocha z původních kouzel mé rasy. Viděla jsem, jak barvy na zbroji blednou. Místo krásné zlaté měla stříbrnou, místo jasné rudé, mrazivě modrou a špinavou od krve s vybledlými stříbrnými ornamenty. „Není to lepší?“zeptala jsem se. Kůň zahrabal kopytem do země a odfrkl. Jindy zlato-rudá zbroj nyní byla modrá a stříbrná s mnoha zavěšenými lebkami a ostny. „To už ano. Netratila nic ze své krásy paladinského koně, a přesto bych se bál, kdyby se na mě řítila v boji.“ Usmála jsem se. „Kolik ti dlužím?“ „Toho prvního koně si vezmeš taky?“ „Ne. Tak kolik? Padesát nebo šedesát zlatých?“ „Za toho koně bych ti dal… tak… čtyřicet zlatých a za hlídaní tvého koně to činí šedesát zlatých… takže to je dvacet zlatých.“ „Není to trochu málo?“ „Jestli mi chceš přispět, bránit ti nebudu.“ Vytáhla jsem malý černý měšec. Bylo v něm asi sto zlatých. Peníze u mě nehrály roli. Dala jsem mu měšec do ruky, vyšvihla se do sedla své staré dobré klisny. Klisna se vzepjala a já s pozdravem: „Vítězství pro Krále Lichů Arthase!“ se rozjela tryskem do Undercity. Nemrtví se za mnou dívali, jen kvůli mé rychlosti, ale spíše proto, že jsem vzdávala čest Arthasovi. Je to zvláštní, křičet v jeho zemi, že bojuji jeho jménem, když převážná část obyvatel jej nenávidí, protože je zradil a udělal z nich tyhle kreatury. Ještě než padla tma jsem dorazila k hradbám Undercity. Nemrtví si mě nevšímali, jela jsem pomalu. Dorazila jsem k hlavnímu ústředí čarodějů. Po krátkém rozhovoru a malé peněžité odměně mi připravili portál. Mágové doma nebyli moc rádi, když jsem se jim tam zjevila. Sice pro ně něco pracovní doba představovalo skoro celý den v neustálé pohotovosti, ale čas od času si museli odpočinout. Musela jsem se tam objevit, zrovna když šli domů- soudím podle jejich neradostných výrazů. No co, jak jsem to měla vědět. Tlumené modré světlo mi nedělalo dobře na oči. Zakryla jsem si je rukou. „Co tady děláš a kdo jsi?“zeptal se mě nevrle nějaký čaroděj. Podívala jsem se po něm. Byl to mladý mág s bílými vlasy staženými na temeni, ovšem pár pramenů mu volně spadalo přes ramena. Jeho zelené oči plály v modrém světle. Přes pravé rameno na své zlato-rudé róbě měl přehozený černý plášť s jantarovým fénixem, pod kterým byly blesky stejné barvy jako fénix. Znak jednoho z nejmocnějších rodů krvavých elfů- Wardacryon. „Rair’theomar?“podivila jsem se. „Ne... Rair’theomar je mrtvý.“odpověděl mi. „A kdo jsi? Z rodu Wardacryon přeci přežila jen Zartheren a… Rair’theomar.“ „Zapomněla jsi na Gare’Thara. Rair’theomarova syna.“řekl někdo z jiných mágů. Vyvalila jsem oči na mladého elfa. Že by měl Rair’theomar syna? Možné to je, ale kdo je jeho matka? A co dělá příslušník elity warlocků mezi čaroději v jejich pracovní době? To mě dost udivilo, protože nikdo z Wardacryon by se své moci, kterou hlavně získali z pádu démonů v Outlandu, když naše rasa následovala Illidana, nevzdal nikdy! Ale na takové úvahy nebyl na to čas, protože mě vzal a za ruku a vyvedl ven. Krásné rudé zapadající slunce zalilo zlato-rudý Silvermoon svým světlem a posledy tak slunce ukazovalo svou sílu. Byl to nádherné. Stála jsem s Gare’Tharem na Sunfury Spire. Tahle část města patřila jeho elitě. Byla tu sídla nejmocnějších rodů. Všimla jsem si vchodu do nějaké budovy, kde vlála tyrkysová vlajka se dvěma stříbrnými fénixi v poli, klan Frostnight, jeden z nejmocnějších rodů čarodějů. Vedle nich bylo sídlo mého rodu. Naše vlajka, kde stál stříbrných čaroděj v tmavě modrém poli v objetí křídel dvou stříbrných fénixů, byla přehozená černým šátkem. „Co se stalo?“ zeptala jsem se.¨ „Doneslo se nám, že tvůj bratr… je mrtví. Doufám, že to není pravda.“ Mlčela jsem. Teď nebylo dobré o tom mluvit. „Co tady děláš? Stále jsi mi neodpověděla.“ Podívala jsem se na něj. Poodstoupil a zachvěl se. Není dobré mít rozepře s Rytířem smrti. „Přijela jsem domů a doufám, že Kael má pro mne nějaký úkol. Navíc, potřebuji vidět Zartheren a Karth’Ranise Remara. Nevíš, kde by mohli být?“ „Princ Kael’Thas je, myslím, na Quel’Danasu… tedy pokud se už nevrátil. No, a jeho zástupce Karth’Ranis Remar je tady, v Silvermoonu.“ odpověděl mi. „A Zartheren?“ zeptala jsem se ho. Nevypadal moc nadšeně, když jsem se na jeho tetu ptala. „Zartheren… je někde v Outlandu.“ „A ještě se nevrátila? Odjížděla o dva dřív něž já, když mne vyslali do Northrendu bojovat proti Králi Lichů.“¨ „Znáš jí. Je démony posedlá a teď ještě víc… když mi zabili otce.“ Mlčky jsem sklopila hlavu na důkaz, že mu rozumím. „Ale pokud chceš, můžeš si promluvit se Salerm.“ „Zaveď mě, prosím, za Karth’Ranisem.“požádala jsem ho. Stále jsem se dívala na vlajku mého rodu. Zbyla jsem poslední, bratr je mrtvý a já svým způsobem také. Jedna moje část chtěla zůstat v Silvermoonu navždy a zase jen pomáhat elfů, ale část druhá prahla po přízni Krále Lichů. Proklínala jsem se, že jsem se dostala z Arthasovi moci. Vše by bylo jednoduší, kdybych neměla vlastní vůli. Ale zase žít jen jako nějaký ghúl… to nebylo nic lákavého. Gare’Thar mne dovedl do obrovské kruhové, zlaté síně, kterou zdobily pásy rudých run. U stěn stály sochy nejmocnějších a nejvýznamnějších elfů historie Quel’Thalasu. Ve velkých oknech se vznášeli éteričtí draci s dlouhými ocasy, ze stropu zářily tyrkysové krystaly a uprostřed síně, kde byly vyryty magické runy, stál Karth’Ranis Remar. Měl ruce vztyčené k modrým krystalům, jeho ruce zářily zlatým světlem, a čím víc bylo kouzlo silnější, tím více krystaly zářily. Když jsme s Gare’Tharem vstoupili, kouzlo bylo téměř u konce. Modré krystaly zářily jako slunce a před námi se zjevil obrovský modrý drak, vyvoláván skrz ty krystaly. Malý draci v oknech varovně mávali křídli, jakoby chtěli velkého draka zahnat. „Co žádáš, Karth’Ranisi Remare Firescare?“zeptal se ho drak hlasem podobný vichřici. „Leť do Northrendu a najdi poslední zbytky magie, které nám Pohroma ukradla.“řekl tiše Karth’Ranis. „Zahráváš si se služebníkem Aspekta Malygose, Urozený!“varoval ho drak. „Jen kvůli našemu společnému nepříteli ti pomáhám. Podívám se po Sluneční studně.“Drak po těch slovech zmizel. „Pane.“oslovil ho Gare’Thar a uklonil se, když se Karth’Ranis otočil. „Ferliris!“ Přátelsky mě objal. Usmála jsem na něj. Byla jsem ráda, že princova zástupce vidím. Přestože Lor’Themar Theron byl hlavním strážcem Quel’Thalasu a jeho jakýmsi dočasným pánem, byl stále Karth’Ranisovi podřízen. Princův zástupce vyvolával ve mne vzpomínky, kdy Pohroma plenila Silvermoon. Jak se mágové snažili uzavřít Sluneční studnu, ale skoro všichni padli za oběť šílenému Dar’Khanovi. Přeživší mágové bojovali v ulicích města. Vzpomněla jsem si, jak první warloci se snažili Dar’Khana zničit a jak poprvé využili démony k boji. Vzpomněla jsem si, jak jsme umírali, jak Fel’thera- Karth’Ranisova jediná dcera- se vydala ke zrádci u Sluneční studny na Quel’Danasu a bojovala s ním o ni, když Dar’Khan odstranil poslední odpůrce. Jenže Sluneční studna, pod jejich kouzli, se začala oběma vymykat kontrole. Těsně před výbuchem Dar’Khana zachránila v poslední chvíli magie Pohromy, která ho poslala přes celý kontinent pryč. Fel’thera nás všechny, co jsme byli na Quel’Danasu, poslala do ruin Silvermoonu, abychom přežil… I přes tento hrdinský boj, zabránit oživení Kel’Thuzada, kterého oživili ještě předtím, než Dar’Khan začal moc Sluneční studny vstřebávat do sebe, nedokázala. Aspoň zmařila Dar’Khanovy plány, jenže Karth’Ranis z toho měl velké problémy. Měl ale štěstí, protože dokázal elfy vzchopit a udržet v nich naději a magii, než se princ Kael’thas vrátil z Dalaranu, aby vedl svůj lid vstříc novému začátku. I když byla Fel’thera rozervaná magickou silou ze Sluneční studny, Karth’Ranis stále věřil, že její duše se navždy stala součástí esence Sluneční studny, v kterou Fel’thera tolik věřila.. „Ferliris, jsi v pořádku?“Uslyšela jsem Karth’Ranisův hlas. „Jsem, jsem. Jen jsem… trocha minulosti.“odpověděla jsem ihned. „Jistěže. Co tě za mnou přivádí?“zeptal se mne. „Karth’Ranisi… hlavně jsem ti, jako zástupci prince Kael’thase, chtěla říct, že…“Sundala jsem si řetízek po mém bratrovi z krku a dala jej Karth’Ranisovi do ruky. „Takže… zvědové mluvili pravdu. Modlil jsem se, aby to byla lež.“řekl mi tiše. „Je mi to líto, Ferliris… Jak se to stalo?“Jeho oči se na mne podívali- byli smutné. „U brány u Ledové citadely v Northrendu. Viděla jsem, jak… jak ho Arthas osobně probodl.“ „To je mi líto.“řekl mi smutně Karth’Ranis. Byl skutečně smutný, zatímco já moc žal nepociťovala. Jak jsem také mohla, když jsem svým způsobem mrtvá… a mrtví přeci city nemají. K bratrově smrti jsem ale úplně lhostejná nebyla. Přeci jsem zabránila, aby z něj udělali Arthasovu loutku a dala jsem doma vědět, co se stalo. Zprvu mne to také mrzelo, ale moje já, které bylo napůl mrtvé, nebylo schopné být v žalu nějakou delší dobu. „Jeho tělo nezískali.“řekla jsem. Karth’Ranis se na mě podíval. „Spálila jsem svého mrtvého bratra. Ani Král Lichů nedokáže vyvolat nemrtvé z popela… Bylo to jediné, co jsem pro něj mohla udělat. Jako záchranu.“ „A udělala´s to nejlepší. Už jen pro něj.“Princův zástupce se podíval na bratrův řetízek. „Měli bychom to říct princi Kael’thasovi.“řekl nakonec. „Zajdu za ním. Chtěla jsem jít prvně za tebou… Říkal jsi, že je na Quel’Danasu?“ „Pokud na nejvyšší věži Sunfury Spire visela princova standarta, tak je na Quel’Danasu.“odpověděl a dal mi nazpátek řetízek. Bez jakéhokoli slova jsme šli do hlavních síní Sunfury Spire, které patřili pouze mágům. Přesněji k těm mágům, kteří nebyli moc rádi, když jsem se jim tam objevila. Opět nás přivítalo modré světlo a mnoho čarodějů. Všimla jsem si, že mezi čaroději není Gare’Thar. Když jsem se na něj zeptala, řekli mi, že se šel věnovat své práci a tady byl jen pro materiál. Bylo to hned divné, Tak snadno by se moci démonů nevzdal, pomyslela jsem si. Mágové připravili portál na Quel’Danas. Karth’Ranis nechtěl jít se mnou, tak jsem prošla portálem jen já. Quel’Danas, ostrov severně do Silvermoonu, byl stejně krásný jako království na pevnině. Během Třetí války toto srdce Quel’Thalasu nebylo tak moc zdevastováno Pohromou jako výbuchem Sluneční studny, která stála v jeho středu. I přesto jeho krása přežila. Mezi stavbami a mezi uličkami vedoucí k paláci se procházeli krvavý elfové, ale také tu bylo mnoho z frakce, která si říkala Shattered Sun Offensive, která bojovali proti Legii. Tuto frakci tvořili převážně krvavý elfové a draenei. Po mém příchodu si mě hned vzalo několik stráží a vedli mě do Magister’Terrace. Kupodivu mě nezavedli do přímo do paláce ale jen do jeho zahrad. Stráž tady už nebyla ta normální ze Silvermoonu nebo do Shattered Sun Offensive, ale pouze z frakce spadající pod krvavé elfy- Blood Kinghts. Seděla jsem v honosném křesle na břehu umělé jezírka s azurovou vodou. Nad hladinou se skláněly koruny stromů se zlatými stuhami, které tam někdo musel dát. Kolem mě šel slyšet úchvatný ptačí koncert, ale já se musela po chvilce klidného sezení zvednout. „Zdravím tě, Ferliris Winterstrider.“ozval se za mnou hlas. Prudce jsem se otočila a spatřila za sebou prince Kael’Thase v doprovodu jeho osobní stráže. Sluneční paprsky se odráželi od zlato-rudého princova kovového límce a zbroji na ramenou. Ale ani nitě v jeho róbě nezůstávaly s leskem pozadu, i když se leskem ze zbroje nemohly rovnat. Stráž chtěla vypadat stejně úchvatně jako jejich princ, takže jejich zbroje také jenom zářily. „Princi Kael’Thasi,“oslovila jsem ho a uklonila se s levou rukou položenou na místě, kde jindy mají smrtelníci srdce. „Slyšel jsem o té smutné zprávě. Je mi to líto, co se tvému bratru stalo.“řekl mi. I jeho hlas byl nějaký smutný. Pravda, bráška byl mezi paladiny velice uznávaný, takže jeho ztráta nechala v řadách paladinů velkou mezeru. „Ať jej provází Sluneční studna.“ „Přidal k legendám.“řekla jsem a narovnala se. Po chvilce jsem princi dala bratrův řetízek. „Princi Kael’thasi Sunstridere, přijmi, prosím, památku mého bratra, Dar’thira Winterstridera, a najdi pro ni místo mezi legendami naši rasy.“ Princ pevně sevřel mou nataženou ruku, jeho oči se na mě laskavě dívali. „Přijmu ho a dám mu místo, které si právem zaslouží.“ Po jeho slovech naše ruce obklopily ve větru se zmítající zlato-rudé stuhy. Koruny stromu zašuměly, jakoby souhlasily s princovým rozhodnutím. Dokonce k nám spadlo několik nazlátlých lístků. Všechno to trvalo pár minut, pak vše zmizelo, jakoby se nikdy nic takového nestalo. „Děkuji, princi.“Uklonila jsem se. „Zítra bych se rád s tebou tady zase potkal… a pokud bys chtěla, mohli bychom se společně- i s jiným generály- podívat na strategii proti Pohromě.“řekl mi a mírně zvedl koutky do malinkého úsměvu. „Bude mi ctí se podílet na boji proti Králi Lichů.“ „Výborně. Takže zítra tady- v poledne. Nechť tě provází Sluneční studna.“rozloučil se se mnou a odešel. Protože jsem mu nestihla odpovědět, pouze jsem se uklonila. Večer téhož dne jsem seděla na poběží na severní straně Quel’Danasu. Pozorovala jsem krásný západ slunce, který byl rudý jako krev. Krev… stejně rudý západ slunce jako je rudá naše krev. Vzpomněla jsem si na Třetí válku a na zoufalou obranu Silvermoonu. Vzpomněla jsem si, jak Karth’Ranis uznal ztrátu Silvermoonu a my se vydali bránit Sluneční studnu. Jak jsme na Quel’Danasu museli ustoupit až k paláci, Pohroma oživila Kel’Thuzada a elfové se naposledy pokusili o útok, když Arthas s Kel’Thuzadem odešli a nechali Studnu na Dar’Khanovi. Všichni jsme si mysleli, že zemřeme, ale díky Fel’theře jsme to přežili. Nejenže vyrvala Dar’Khanovi Studnu ze sevření, ale také nás všechny poslala do ruin Silvermoonu, abychom nebyli zasaženi erupcí našeho zdroje. Krvavý západ slunce nad říši krvavých elfů… tolik živých barev, pomyslela jsem si, Dávno jsem zapomněla, jak vypadá západ slunce. V Northrendu nic takového není…. Northrend… ledová země přinášející jen smrt. Lehla jsem do trávy a pozorovala narudlé nebe. Ležela jsem tam dlouho a myslela přitom na svého pána. Arthasi, moje myšlenky se nyní upínaly pouze k němu, jsi vrah a zrádce, přesto jsi můj pán. „Kdybys nebyla Rytířem smrti, řekl bych ti, ať tu neležíš, že nastydneš.“ Nade mnou se skláněl Karthis z klanu Bloodsinger. Jeho ornamenty, kterými byl magii poznamenaný, zářily mrtvolnou šedozelenou a jeho mrazivé oči se na mě upřeně dívali. K tomu jeho úsměv… vypadala hrůzostrašně. Jeho plátová zbroj s lebkami z něj dělala skutečně hrůzu nahánějícího služebníka Krále Lichů. Rychle jsem se zvedla na nohy. „Karthisi? Co tu děláš?“ „Plním svůj úkol pro Arthase, ne? Co tu děláš ty, se ptát nebudu, protože bys mi odpověděla to samé co já. Ale upřímně, nedoufal jsem, že tě tu potkám.“Když dokončil větu, hodil několik pramenů svých dlouhých krémových vlasů za záda. „Karthisi, myslíš, že bych tě mohla požádat o pomoc?“zeptala jsem se. „Jistě, proč ne.“ „Jak mám získat Dath’Remarův prsten, který nosí Kael’thas? Jsi čaroděj, takže by ses mohl vyznat v takových věcech.“ „To je tvůj úkol od Arthase? Hm… to je oříšek.“Na chvíli se zamyslel, a pak promluvil. „Podívej, ten prsten nezískáš nikdy, leda bys Kaela zabila…“ „To nepřichází v úvahu!“křikla jsem zlostí na něj. Jak ho vůbec něco takového mohlo napadnout?! „Právě proto, Ferliris. Myslím, že tu nejde o získání toho prstenu, ale o získání nějakého jeho náhrady. Je jasné, že něco takové nelze splnit.“ „A co bych podle tebe měla tedy hledat?“ „Pojďme někam jinam, kde se mi bude lépe přemýšlet.“navrhl. Souhlasila jsem, a tak jsme se vrátili na Magister’Terrace, do nejstaršího ústředí čarodějů. Jako v Silvermoonu, i tady nás přivítalo to hnusné modré světlo, co mi nedělalo dobře na oči. Ovšem tahle místnost byla tak dvakrát větší než v Silvermoonu. A krom toho, že byla celé doslova obložena regály s knihami a svitky, stálo tam několik podstavců, nad kterými se vznášeli v modrém světle podivné artefakty. Mé magické smysly doslova ječely, když zachytily jejich magii. „Páni, to je úžasné. To jsou…“ „Zlomky esencí Sluneční studny.“doplnil mne Karthis. Udiveně jsem se na něj podívala. Netušila jsem, že něco takového máme. Ale pokud je to pravda, bylo to jenom dobře, aspoň z něčeho má rasa může žít. Ale to, co mi mělo skutečně vyrazit, dech mělo teprve přijít. Na druhé straně místnosti totiž v růžovém magickém kruhu, který stál obrovský démon s netopýřími křídli a rohy tak velkými, jako sám Karthis. V ruce stále svíral plamenný meč, ale v té podivné magické kleci neměl žádné využití. Jeho plamenné oči nás upřeně sledovali, ale ani já ani Karthis jsme jeho pohledu nevěnovali pozornost. Došli jsme za zády prvního spoutaného démona a hned se nám naskytl úchvatný pohled na mnoho jiných spoutaných démonů a rod Wardacryon v akci. Nás to ale nezajímalo, tedy zajímat nemělo, takže Karthis raději rovnou zamířil k regálům, s knihami. Chvíli se díval do polic, a pak vytáhnul tlustou knížku vázanou v mahagonově černé kůži. „Tady...“ řekl, když otevřel knihu někde uprostřed. „... na Court of Hightborne v Dire Maulu.“ „Dire Maul?“udivila jsem se. Jednou jsem slyšela příběhy taurenů, kteří žijí ve Feralasu poblíž Dire Maulu. Prý tam žijí poslední pamětníci, kteří přežili Rozdělení. Snad název Court of Highborne mluví za vše… pokud to jméno nebylo dáno nedávno. „Takže bys musela tam, jinou možnost nevidím. Nevím, kde bys jinde mohla hledat. Leda bys musela na ostrovy v Maelstorm, ale to pochybuji, že bys chtěla až tak riskovat.“ „No… to ne.“ odpověděla jsem. Chtěla jsem vyrazit ihned, ale nemohla jsem. Něco ve mně mi říkalo, že zítra mě čeká setkání s Kael’Thasem. Na druhý jsem čekala na prince Kael’Thase u toho jezera, kde jsme se včera potkali. Přišel jeho posel a řekl, ať sním jdu za princem. Když jsem tam přišla, uprostřed obrovské síně stál princ a jeho nejlepší generálové u magické mapy Azerothu. Byl tam i Karth’Ranis a Karthis- což mě překvapilo. Několik hodin jsme diskutovali o síle Krále Lichů. Já a Karthis jsme řekli, co jsem říct mohli. Oba jsme stáli hráli pro obě strany, ale také jsme si uvědomovali, že nastane čas, kdy se budeme muset rozhodnout, na čí straně jsme. Pak- po dalších hodinách- se princ Kael’thas rozhodl. Chtěl, abych velela hlavnímu odboji u Ledové citadely. No… přijmout jsem to nemohla, protože bych ohrozila svou pozici u Krále Lichů, takže se mi podařilo Kaela přesvědčit, že Karth’Ranis se pro tuhle práci hodí nejlépe- vždyť chudák byl naposledy ve válce, když jsme se snažili zabránit Arthasovi, aby zachránil Krále Lichů. Vše nakonec vyšlo, takže jsem se mohla věnovat svému úkolu. Pozdě v noci téhož dne jsem dojela před Dire Maul. V něm jsem po delší době hledání našla Crout of Highborne a ku mému údivu tam stálo několik nočních elfů v pestrobarevných róbách, ale vypadali nějak... bez života. Chvilku se se mnou hádali, že tohle je posvátné místo a že musím odejít. Jenže… můj meče už měl příliš velký hlad. Nějak se utišit musel, ale musela jsem je nechat aspoň trochu při životě, aby mi prozradili, kde jsou uschovány jejich poklady. Nic mi neřekli… Tak umírali za trest pomalu a bolestivě. Sedla jsem si před ně a dívala se, jak se dáví vlastní krví. Pak jsem prohledala těla mrtvých a našla, co jsem chtěla. Svou návštěvu v Dire Maulu jsem zakončila vyvražděním všeho, co se na Crout of Highborne pohybovalo. Zabij! Zabij! Zab je všechny!... po dlouhé době jsem slyšela Arthasův hlas. V té noci to bylo jako ledové pohlazení, mrazivý hlas božské bytosti… zatřepala jsem hlavou. „Arthasi…“zašeptala jsem do tmy a podívala se k hvězdnému nebi. A pak… nějaká silná touha mě donutila hnát koně tryskem do nejbližší vesnice, abych mohla odletět do Orgrimmaru a odtamtud vzducholodí do Undercity. Tryskem jsem hnala nemrtvého koně přes Tirisfal, jak nejrychleji to šlo. Hnala jsem, dokud před mnou nebyli hory, kam jsem ukryla wyrma. Rychle! Rychle!, poháněl mě vnitřní hlas. Čím rychleji bude u wyrma, tím rychleji budeš u Arthase! Rychle! Wyrm se okamžitě probudil, naskočila jsem na něj a letěli jsme do Northrendu. Bylo to jako droga, nemohla jsem si pomoct. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: Dostat se co nejrychleji k Arthasovi a být u něj jako nějaký poslušný mazlíček. Ač se to zdálo být podivné, chtěla jsem tím mazlíček být. Byla to droga a když je někdo závislí, nehledí na způsoby, jakými svého cíle dosáhne!... Takže já jsem závislák?, říkala jsem, když pod námi bylo jen moře a někde v dáli se rýsovaly northrendské břehy. Za svítání jsem byla opět doma- opět v Ledové citadele. Jelikož jsem byla vyčerpaná, zalezla jsem do svého pokoje, shodila jsem ze sebe zbroj a padla jsem do postele. Usnula jsem okamžitě. Snad jsem si trochu odpočinku zasloužila. Musela jsem spát hodně dlouho, když mě nějaký nemrtvý člověk budil, že elitní Pětka dorazila a Arthas chce s nimi mluvit, bylo všude nějak moc světla. Bylo asi poledne, ale řídit se v Northrendu podle slunce prostě nebylo možné. Mlčky jsem na sebe zase dala zbroj- s pomocí toho sluhy- a nechala se zavést do obří napůl v ledu pohřbené síně, kterou osvětlovaly pásy modrých run. Na nějaké maketě Ledové trůnu seděl Králi Lichů a kolem něj stála moje skupina. Změnili se. Ta noční elfka měla mnohem kratší vlasy na hlavě korunku ze střípků ledu. Ti dva lidští paladinové byli nějací… skleslí a Karthis byl schovaný ve stínech ostatních jako vždy. „Ferliris,“oslovil mne Arthas a přeběhl mi mráz po zádech. „Konečně jsi doma. Máš tedy to, cos měla získat?“ „Ne.“odpověděla jsem tiše. Cítila jsem jeho bodavý pohled a jeho zlobu. „Nebylo možné ten prsten získat, musela bych Kaela zabít… a to nedokážu. Mám ale…“ Tělem mi projel hlad a klesla jsem na kolena. Srazila mě obří ledové ruka, a pak mě uchopila. Šíleně mě bolel její stisk a chlad začínal prostupovat do těla. Cítila jsem, jak na mě přichází mdlo… celý svět nějak zešedivěl a začínal černat… … a pak to vše zmizelo. „Co tedy máš?“zeptal se Arthas. Z posledních sil jsem se zvedla a ukázala mu prsten z Dire Maulu. V tom okamžiku se tam objevil Karthis a prsten si pozorně prohlížel. Pak se na mě podíval. „Hmmm… řekl bych, že tohle náhrada bude stačit. Není sice prsten našeho prvního krále, ale tohle bohatě postačí.“Otočil se k Arthasovi. „Dobrá…“ozval se po chvíli Král Lichů a zvedl se. V té chvilce se rozezněly rohy a šel slyšet podivný křik. Nikdo na nic nečekal a vyběhl ven. Ledová citadela byla napadena letkou Aliance. Zatímco se jezdi na gryfonech snažili vypořádat se s wyrmy, noční elfové na hipogryfech se magii snažili zasáhnout Rytíře smrti a jiné nemrtvé. Zatímco se všichni vrhli do boje, já se na chvilku schovala do stínu vysokých budov a pečlivě sledovala nebe, protože k Alianci se připojila letka Hordy- orkové a trollové na wyvernách a nemrtví na přerostlých netopýrech. Uf… naši tu ještě nejsou, oddechla jsem si a vrhla se do bitvy. Několik nemrtvým se podařilo stáhnout nepřátele na zem, kde neměli šanci, přestože se udatně bránili jak oni, tak zvířata. Zrovna jsem jednomu trpaslíkovi usekla hlavu, když mě spoutalo podivné zlaté světlo z run. Přivázalo mi to ruce k tělu a strhnulo k zemi. Rychle jsem se rozhlížela po tom, kdo mi tohle způsobil. S hrůzou jsem sledovala, jak přilétá obrovská letka našich… v čele s Karth’Ranisem Remarem Firescarem. Zatraceně!, moje myšlenky se upínaly k jednomu: utéct. Nesměli mě tu vidět! Pokusila jsem vstát, to šlo. Nohy také poslouchaly, takže jsem se rozběhla k prvnímu nemrtvému wyrmu, kterého jsem viděla. Někdo mi snad nepřál štěstí, protože před mě přistál Karth’Ranis. Udiveně se na mě díval… pak rukou kouzlo odvolal. „Co tady děláš?“zeptal se mě, když mě bral na záda svého draka. Málem jsem mu řekla pravdu, ale když jsem viděla, jak se drak zvedá do oblak a Ledová citadela spolu s Arthasem je čím dál vzdálenější, promluvilo mé napůl živé, staré já. „Podařilo se mi tam dostat díky převleku. Stále si myslí, že Rytíři smrti jsou na jeho straně.“ „To je dobře, pro tohle vás budeme potřebovat. Doufám, že Karthise někdo našel.“ „A co tu děláte vy? Jen tak zaútočit… koho to napadlo? Taky jste se nemuseli ani jeden z vás vrátit!“ „Šli jsme pro vás. Horda šla pro své Rytíře a Aliance taky. Letíme do Dalaranu, tam se musí pořádně naplánovat útok a snad se k nám připojí i čarodějové z Kirin Tor.“ „Měli by. Základy magie jsme jim stejně položili my…“ „Já vím.“skočil mi do řeči a já se naposledy podívala za sebe, jako bych čekala Arthasovu letku nemrtvých draků, kteří si nás vezmou zpátky. Místo toho se mi naskytl impozantní pohled na letku krvavých elfů. Jsou úžasní! Jsme snad Urození, elita mezi smrtelníky! Musíme Arthase porazit!, říkalo mé na půl mrtvé já. být Rytířem smrti mělo hlavně nevýhodu v tom, že k vám promlouvalo, jak vaše staré já, které chtělo bojovat za vaši rasu a vaši zemi, tak to nové, které chtělo sloužit pouze Králi Lichů. Mou mysl napadl hlas mé druhé polovičky: Ale, Ferliris, prober se! Nemůžeš porazit toho, kdo sám velí smrti! Uteč od těch krátkozrakých živých a vrať se ke Králi Lichů! Vrať se! Vrať se! … Než jsem si stihla uvědomit, co se děje, přistáli jsme v Dalaranu. Byla jsem Dalaranu poprvé, dokonce když stál ještě na pevné zemi, nezavítala jsem do lidského města čarodějů. Dalaran mi hodně moc připomínal Silvermoon… jen nebyl zlatorudý ale fialovo-modrý. Šla jsem s davem, nevěděla jsem pořádně, co dělám, když jsem se posadila v té velké místnosti zahalené do tmavě fialového magického oparu. Arthasi, já se vrátím!, slíbila jsem sama sobě, Pomůžu své rase k vítězství nad tebou… Zmlkni! Krvavý elfové budou poraženi a Karth’Ranis…, ozvalo se mé druhé já. Karth’Ranis mi vítězoslavně vzdá hold, Kael’Thas mi dá řád za statečnost… Všichni budou mrtvý! Budou loutkami Krále Lichů a moc Sluneční studny bude jen v jeho rukách!… <--- naspäť na 1. časť || pokračovať na 3. časť, 1. kapitola --->

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.