Zrození Rytíře Smrti- aneb pohádka o snílkovi z Northrendu-…

• Mordecay
• 30.10.2010
• Fan Fiction

2. KAPITOLA - Pád z výšky Vždy jsem chtěla být dobrým obráncem své vlasti. Chtěla jsem se stát legendou pro svůj lid, chtěla jsem, aby ke mně budoucí generace vzhlížela, chtěla jsem, aby Quel´Thalas se s mým mečem cítil v bezpečí. Chtěla jsem díky Svatému Světlu bránit vlast proti zlu. A před deseti lety jsem mohla své sny naplnit. Mohla jsem bránit Quel´Thalas, mohla jsem zabránit šíření zla… bránila jsem Quel´Thalas, bránila jsem zlu, ale neubránila jsem. Bojovala jsem do posledního dechu s mými bratry a sestrami v ruinách Silvermoonu a pak i na Quel´Danasu. Ale i přes naši snahu, nebyli jsme schopni se ubránit. Padli jsme. Naše těla žila, ale duše zemřela s královstvím. Tak jsme odešli s naším princem do Outlandu najít nový smysl života a pro nás novou říši. Magický Outland ale nebyl divukrásným Quel´Thalasem. Po uklidnění situace, jsem se- s několika dalšími- vrátila domů, kde byli přeživší elfové vedeni Lor´Themarem. Bojovala jsem proti posledním z Pohromy, kteří měli tolik drzosti zůstat. Chtěla jsem se pomstít za tento odporný čin zničit něco tak krásného jako Quel´Thalas, pomstí se za tak úžasnou Sluneční studnu! Bojovala jsem proti Pohromě doma i na její vlastní půdě. Zabíjela jsem každého, kdo k nim patřil. Stále jsem měla před sebou obrazy z oné děsivé války o Quel´Thalas. Zlatorudé město plné mrtvých, ulice potřísněné krví a slizem Pohromy, zmasakrovaná těla. Zničené domy a chodící mrtvoly těch, které jsem milovala. Zničená Sluneční studna, velký kráter bez magie, zrádce Dar´Khan a proti němu Fel´thera. Návrat do trosek města, vesta zničeným Quel´Thalasem k hranicím královstvím. Zcela Pohromou zničený jižní Quel´Thalas a… Portál do Outlandu. Ne, Outland ne! Boj s Pohromou mě vrátil zpět. Ledová pustina plná nemrtvých. Povozničený Azjol-Nerub, majestátní věž Wyrmrestu. Dalaran vznášející se vzduchu, boj s modrými draky na Coldaře… hrůzu a respekt budící Malygos. Černí draci pod Wyrmrest Temple… Wrathgate! Za ní Ledová citadela. Výprava do Valkyrionu, zničit Val´kyry sloužící Arthasovi. Boj. Meč v srdci. Bolest. Chlad. Tma. Ticho. Smrt. Temné probuzení v Ledové citadele… sluha Krále lichů- Rytíř smrti. Ano, jsem Rytíř smrti. Ale nejsem Rytíř smrti Pohromy, patřím Hordě. Patřím své rase a své zemi, kterou chci bránit před zlem, i když někteří vidí zlo ve mně. Nebudou, již nebudou, protože jsem to já, kdo velí jednotkám v prvních liniích při útoku na Ledovou citadelu! Rozpráším jejich nedůvěru ve mně! Již zítra, již zítra padne Ledová citadela, již zítra dokážu svou loajalitu! Již zítra budu pro tebe plakat, Arthasi… Ráno bylo velmi chladné. I přes tuhle skutečnost se armády Hordy připravovali na finální útok na Ledovou citadelu. Dobyli jsme dvě z Frozen Halls, Aliance dobyla Pit of Saron. Nyní se chystáme zničit Krále lichů. Aliance naštěstí, ještě nic neplánovala, protože nemají ty informace, které máme my díky Forge of Soul a Hall of Reflection. Sylvanas a její pátrací jednotky našli spousty malých tajných vchodů, kudy se povedou útoky ze zálohy. Nad táborem Hordy vítězně plápolá znak Hordy v objetí svou fénixů, už jakoby předvídali konec vlády Krále lichů. V táborech bylo rušno. Útok musel proběhnout rychle a tiše, aby Aliance nepojala podezření, že něco chystáme. Tohle se nám povedlo držet týden, pak Aliance pojala podezření a připravovala se na útok stejně jako my. Ale byli jsme o několik kroků dopředu, měli jsme lepší vyhlídky pro vítězství. Jednotky byly rozmístěné po celé Ledové citadele. Nyní jsem pochopila, co znamenalo velet skupině v čelním útoku. Bylo to prosté, moje jednotka a několik dalších budou „čistit“ Ledovou citadelu od zla jako první. Stála tam i elitní jednotka s princem Kael´Thasem, Karth´Ranisem Remarem a Lo´Themarem. Spolu s námi stály i jednotky ostatních ras Hordy. Bylo mi nesmírnou ctí bojovat po boku Thralla, Sylvanas-i když tu jsem již v boji zažila- a dalších vůdců. Byli tu s námi i vůdci Horde Expedition, jako byl Warsong Offensive a The Sunreavers. „Jedna kapitola končí.“řekl tiše Kael´Thas. „Ano, příteli.“souhlasil Thrall. „A nová začíná. Snad konečně bude svět žít v míru.“ „Můžeme jen doufat, náčelníku.“řekl s úctou Lor´Themar. „Tak… pojďme Arthasovi vše oplatit stejnou mincí.“povzbuzovala nás Sylvanas. „Ano,“souhlasil Thrall. „Vy, lady Sylvanas, znáte své místo útoku. Dejte všichni armádu do pohybu. Lok´Tar Ogar! Za Hordu!“ „Za Hordu!“ „Lok´Tar Ogar!“ „Smrt Arthasovi!“ „Za Sluneční studnu! „Za Hordu!“ Armáda Hordy propukla ve skandování bojových pokřiků a řítila se jako vlna tsunami na bránu Ledové citadely. Prorazili jsme snadno dovnitř, zmasakrovali jsme vše, co se hýbalo a nepatřilo k nám. Tiché a velké sály Citadely zaplnil orský bouřlivý bojovný zpěv a další skandování pokřiků přivolávající vítězství. Čistili jsme Ledovou citadelu pečlivě a došli jsme k první menší překážce. Stáli jsme u kořenů Ledového trůnu, kde na nás čekala podivná bytost. Mělo to čtyři hlavy kostry od křídel, v kostěných rukách to svíralo velkou sekeru a tělo měl pouze po pás. Vznášelo se to ve vzduchu obklopeno modrým světlem. Podle archimága Aethase Sunreavera to by Lord Marrowgar. Bojovat s ním bylo dost obtížné, zabíjel téměř deset válečníků na ránu. Zde musela byt perfektně aplikována mrštnost a rychlost. Ti, co čarovali, se snažili rozbít jeho magii, která ho držela při životě. Byl to hodně dlouhý a krutý boj, ale Lord Marrowgar nebyl schopen nás zastavit. Nakonec se nám podařilo jej zničit. Vážné ztráty jsme moc neměli, raněné jsme vyléčili, mrtvé spálili ohněm, aby je Arthas nemohl proti nám použít. Šli jsme Lower Spire dále, dokud jsme nenarazili na další překážku. Podivného liche- lady Deathwhisper. Představoval jsem si jí jinak, když Aethas řekl, že nás čeká ona. Myslela jsem, že to bude nějaká elfka nebo člověk v rudých šatech, nebo něco takového a ne lich, co vypadá jako špatně povedený klaun. Za tohle zklamání jsem byla o to agresivnější. I ji bylo obtížné zabít. V nepravidelných intervalech ovládla několik naši válečníků, ale co se s nimi dělo, jsem nepostřehla. Šlo mi to její smrt, ale ta potvora si nás dobře držela od těla. Nakonec ale podlehla. Za Hordu!... Dostali jsme se ven, kde na nás čekali vzducholodě, které nás měli dostat do The Plagueworks. Jenže se stalo něco, co nikdo nečekal. Při průletu kolem Ledové citadely jsme narazili na Aliančí výpravu. Naše lodě se zaklestily do sebe a nenávist mezi námi náhle vzplála jako oheň na suché travnaté planině. Trvané pláně… proč zrovna nyní jsem cítila ve vzduchu vůni trávy? Umírala jsem snad? Ne, žila jsem. Zabila jsem kapitána jejich lodi a jen taktak jsem unikla mečů krále Variana. Nechápu, jak se to pak stalo, ale Aliance se s Hordou spojila, abychom společně, jako jedna armáda, jedna frakce, zničili Krále lichů. Lodě jsme od sebe osvobodili a přistávali jsme na The Plaguewoks. Další monstrum z řad Pohromy bylo daleko horší než všechny mé noční můry. Nejméně tří metrový mutant sešity z několika těl tak nepovedeně, že tlamu to mělo někde u pasu, oči na křivo, jedno v oblasti spodní čelisti druhé téměř na týlu hlavy, těžko se něco tak nepovedeného popisuje. Nevím, co tento Festergut, má vlastně představovat, ale jeho zbytky dobře po boji poslouží na oslavnou večeři. Ještě že jsme ho zabili rychle, jinak bych se jim tam nejspíše pozvracela. O kousek dál na nás čekal další špatně sešitý mutant- Rotface. Obrněná z toho prvního jsem moc nebyla, ale už to nebyl takový šok. Šok byl v představě, že s něčím takovým bych musela spolupracovat, pokud bych chtěla zůstat u Pohromy. Onu lady Deathwhisper bych ještě překousla, ale tyhle dva ne. Fuj, nechce se mi popisovat, co z nich vylezlo, když jsme je zabíjeli. Podstatné je, že jsou mrtví a spálení ohněm. Tohle je vážně hnus… blee. Na konci The Plaugewoks nás čekal stvořitel těch mutantů. Ještě že on byl obyčejný nemrtvý… ale neobyčejně silný, na to že to je jen pytel kostí. Podle Aethase jsme měli štěstí, že jsme Rotfaceho potkali samotného, jinak by byl u tohohle mozku zla- profesora Putricideho. Tento poručík Krále lichů byl zatím nejhorší, protože házel na zem své jedy a mutační látky. Pár Aliančních i pár bojovníků Hordy byli těmi sračkami zasaženi. Viděla jsem, jak zelený sliz potřísnil tělo čaroděje mé rasy a on se začal svíjet v agonii a řval na celé kolo. Kůže z něj padala, jako stará omítka, maso z něj slezlo, sliz mu tekl přes oči a kašlal krev. „Promiň, bratře,“řekla jsem tiše a usekla jsem mu hlavu. „Nechť nad tebou bdí Sluneční studna, můj padlý bratře.“ Podívala jsem se do prostoru. Armády museli zabíjet vlastní vojáky, aby je jejich padlý kamarádi nezabili. Thrall a Varian zuřivě mstili své padlé bojovníky, kněžka Tyrande nechala obklopit stříbrné štíty své bohyně kolem nejvíce postižených živých válečníků, zatímco kněží svatých řádů všech národů je léčili. Princ Kael´thas nenechal Putricideho vydechnout od magie. Jenže ta mrcha nemrtvá ne a ne chcípnout. Všichni zuřivě bojovali, aby ho zničili. Pokud bychom snad u Krále lichů selhali, ztratí Arthas svého vědce na vytváření nových monster. Ale naše odhodlání je silnější než strach z Krále lichů… nemůžeme si dovolit zklamat. Ani nevím, jak se to povedlo, ale náhle armádami se roznesl radostný řev. Koutkem oka jsem si všimla, jak profesor Putricide padá na mrtvý na zem. Odsekla jsem hlavu dalšímu zmutovanému nešťastnému lidskému paladinovi. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo nás stále dost. Viděla jsem, jak Karthis vystřelil z ruky černé blesky, které zabili tři zmutované vojáky. Přežil to, což bylo dobře. Ani nevím, proč. Před námi byli The Crimson Halls. Na ty princ Kael´thas odmítal jít. Na ostatní čekala trojce krvavých elfů- Blood Prince Council, tvořen princem Valanarem, Kelesethem a Taldaramem. Aliance i Horda to sice nemohli zezačátku pochopit, ale věděli, že to bez nás dají. Nenutili nás tedy, a zatímco oni se šli vypořádat s trojicí princů, armáda krvavých elfů se proplížila až k Blood-Queen Lana´thel. Tohle byl zatím nejkrásnější poručík Krále lichů, jakého jsem v Ledové citadele viděla- když nepočítám ty prince. Byla vysoká jako noční elfové, měla na sobě rudou róbu, z pasu jí rostla netopýří křídla a měla velký kovový límec, který by mě složil na zem. Neměla žádnou zbraň v ruce, ale čarovala. Tady pořádně vyřádili všichni mágové a warloci. Ale kupodivu nejlépe si vedl Karthis. Protože byl Rytíř smrti a spadal svým způsobem pod ní, používal na ni vlastní magii, která byla nejúčinnější. I my, kteří jsme důvěřovali více svým mečům než kouzlům, jsme si užili své. Po jejím zabití se armády opět spojili v Frostwing Halls. Aethas nás varoval, že nyní budou všichni, kdo mohou léčit, léčit draka zelené letky a zbytek se musí postarat, aby drak byl vyléčen a aby přežili i ti, co draka léčili. Vysvětlil nám všem, že zatímco léčitelé se budou starat o draka, my musíme ničit armádu Pohromy, která chce draka ovládnout. „Tohle bude hodně zajímavé, Aethasi.“řekl král Varian. „Zní to více než dobře. Je to poprvé, co nezabíjíme, ale snažíme se udržet na životě někoho v Ledové citadele krom svých vojáků.“souhlasil Aethas. „Tak jdeme na to, nebo nám toho draka přeberou!“zvolal náhle Garrosh. „Jistě.“ „Jdeme!“ Přišli jsme na velké prostranství, kde ležel na zemi zelený drak. Byl obrovský jako většina draků, měl ale něco, co ho od ostatních odlišovalo. O zelené letce bylo známé, že nejsou tělem úplně v našem světě, což má za následek jejich průhlednost a že mají stále zavřené oči. Drak ležel jako mrtvola a bylo jasné, že pokud chce žít, musíme si pospíšit. „Jako první by měli jít, ti co brání draka.“navrhl Lor´themar. „Ano, přítel. Ať jdou první tví Suborne.“souhlasil Kael´thas. „Ano, pane. Sunborni, jdeme!“ Téměř celá armáda krvavých elfů doběhla k drakovi. Půlka spadla na zem s hlavou schovanou v dlaních. Křičeli bolestí, žalem, křičeli, aby toho okamžitě nechali, že je to zabíjí. „Co je to děje?“vykřikl Kael´Thas. V tom mysl všech naplnil děsivý hlas: Noční můry, které již nedokážu udržet pod uzdou, zaútočili na vás. Musíte odejít, nechcete-li zemřít díky svým obavám. „Léčitelé, dělejte, padejte léčit!“zařval zlostně Karthis svíjející se v bolestech nad svou noční můrou. Jakmile se léčitelé postavili do kruhu kolem draka, obklopil je nazelenalý dým a nás pustili noční můry. Pevně jsem sevřela své zbraně od Aethase a rozhlédla se kolem. Ze stínů Ledové citadely začaly vycházet první nemrtvý, aby zmařili náš plán. Rychle jsem se rozběhla, se sekem ze spod pravou rukou jsem rozdělila na dvě poloviny jednoho ghúla. Ale musela jsem se stáhnout k ostatním, protože jich přicházelo víc a nejen oni. Vycházeli i jiní zmutovanci a dokonce i lichové. Jeden lich po mě mrštil ledovou kouli. Oplatila jsem mu to a ruce mu usekla, nakonec přišel i o hlavu. Viděla jsem, jak Thrall povolal na pomoc sílu přírody a vichr rozmetal převážnou většinu armády Pohromy. Do ostatních vrazili blesky, které se dělily na další a další zabíjely. Kael´thas vyvolal fénixe, který spaloval vše, co mu přišlo do cesty. Jenže spalovalo to samotného fénixe, po čase fénix shořel a pak se zase z popela zrodil a tak to šlo dál a dál. Sylvanas nemrtvé šetřila ze všech nejmíň, pokud nemohla střílet, bránila se lukem. V tom se proti ni vynořili tři lichové, kteří vyvolávali nějaké kouzlo. Na to měla naše lady jednoduché řešení. Začala zpívat, její hlas dokázal umlčet všechna kouzla- čili i ta naše. Všichni jsme pod jejím zpěvem padli na kolena, protože námi všemi procházela magie a ona nám jí zastavila, jakoby nám vzala dech. Cítila jsem, jak slábnou kouzla, která poutala zeleného draka. Pak její zpěv ustal a vše se během sekundy vrátilo. Léčitelé léčili a my jsme zabíjeli Pohromu. Z ničeho nic se ozvala obrovská rána, otočila jsem hlavu. Drak již neležel bezvládně na zemi, ale stál na všech čtyřech a vítězně řval. Jeho řev zabili všechny nepřátelé okolo. Pak nám poděkoval, sedl si jako sfinga a zmizel. „Proč jsme ho vlastně museli zachránit?“ptal se Garrosh. „Pohroma na ni chtěla dělat pokusy pro… těžko se to vysvětluje. Něco na způsob rozmnožení nočních můr skrz Smaragdový sen. Kdyby se jim to povedlo, neměli bychom pro život sebemenší šanci.“vysvětloval Malfurion. Poprvé ten druid něco řekl. „Takže je už před námi jen Sindragosa a pak Arthas?“zeptala jsem se. „Ano.“odpověděla mi Tyrande. „Slyšel´s, Karthisi, už bude konec!“otočila jsem, ale Karthis nikde. „Karthisi?“ Náhle ke mně doběhl nějaký elf. „Paní Ferliris, prosím, pojďte, tohle byste měla vidět.“ Srdce se mi náhle rozbušilo. Něco se stalo. Rychle jsem následovala toho elfa, ignorovala jsem, že za mnou jdou i ostatní. Dovedl mě k jednomu ze sloupů na prostranství. O sloup opřený ležel Karthis, jehož róba byla nasáklá krví a jeho tvář byla bílá jako sníh, světlo v jeho očích pohasínalo. „Karthisi!“vykřikla jsem a vrhla jsem se k němu. Zabalila jsem ho na náruče a sledovala, jak Rytíř smrti umírá. „Fer… li…ris?“zeptal se. Jeho hlas byl chraptivý, ústa měl od krve a nemohl mluvit. „Neboj se, Karthisi, dostanu tě z toho!“Chtěla jsem začít vyvolávat kouzlo, ale zastavil mě. „Ne, Ferlirisi… nech mě zemřít. Dovol… mi… se… přidat k… našim…“ „Neopouštěj mě, Karthisi, prosím!“žádala jsem ho. Obraz se mi díky slzám rozmazal. Cítila jsem, jak mi slzy tečou po tváři. „Chtěl… bych jít s… tebou… velitelko, ale… „Karthisi…“zašeptala jsem v žalu. „Jednou… jednou se… zase… setkáme…Tam, kde… spí le…gen… dy…“ Nehledě na to, že tam byli všichni, jsem položila hlavu na mrtvého Karthise a začala jsem plakat. Nezáleželo na ničem jiném, záleželo mi na tomto mrtvém elfu, záleželo mi na Karthisovi… … vír myšlenek a vzpomínek mne vhodil do minulosti, o které jsem si myslela, že již neexistuje. Viděla jsem před sebou slavné město Silvermoon ve své plné kráse. Viděla jsem a obdivovala jsem toho elfa v černorudé róbě, jak si hraje s magickým modrým ohněm. Byla jsem schovaná za stromem a sledovala, jak jeho oči hltají každý pohyb magického ohně. Tma. Krásná vzpomínka zmizela. Rozplynula se jako dým nad ohněm, stejně jako se rozplynul Karthisův život. Zvedla jsem hlavu. Karthisovi mrtvé oči se slepě dívali na mě, jeho výraz ve tváři byl neurčitý a byl ledový víc, než jako kostka ledu. Jednou rukou jsem mu oči zavřela, pak jsem znovu propadla žalu. Ale snažila jsem se už neplakat, aspoň ne tady přede všemi. Cítila jsem jeho ledovou ruku, kterou zastavil tu mou, když jsem ho chtěla vyléčit. Něco v ní držel. Když jsem to začala zkoumat, vypadla mu z ruky zlatá brož ve tvaru znaku jeho rodu- runy krve vykládanou rubíny. „Zajistím ti místo mezi legendami, Karthisi Bloodsingere.“slíbila jsem. Pak jsem se zvedla na nohy. Natáhla jsem pravou ruku a zašeptala kouzlo. Z rozevřené dlaně vylétl modrý oheň, který Karthis tolik miloval, který mu zajistí klidný a zasloužilý odpočinek na druhé straně. Sledovala jsem, jak modré jazyky obalily jeho tělo a měnili ho v prach. Otočila jsem se k princi Kael´thasovi. „Již jednou jsem, můj pane, žádala o zasloužilé místo, pro padlého hrdinu tvého lidu. Nyní tě o to žádám znovu. Prosím, princi Kael´thasi Sunstridere, přijmi památku mého přítele, Karthise Bloodsingera, a najdi mu místo mezi legendami našich válečníků.“A podala jsem mu zlatou brož jeho rodu. „Přijmu, dám mu místo, které mu náleží.“řekl s klidem a přijal dar. Mlčky se armáda vydala dál. Před námi byl poslední poručík Arthase- Sindragosa. Podle záznamů je to hlavní partnerka Aspekta Malygose. Nebude moc nadšený, když mu ji zabijeme podruhé. Došli jsme na prostranství, odkud jsme viděli, jak Sindragosa majestátně létá kolem Ledové citadely. Jakmile nás uviděla, s řevem přilétla k nám. Ihned jsme se do ní pustili. Zuřivost ve mně vzplála a vrhla jsem se nemrtvého draka, který vypadal jako můj nemrtvý wyrm, jen byla o něco větší. Náhle padlá dračice vzlétla, několik z nás zamrazila. Ihned jsme museli zničit ty kry, jinak bychom přišli o válečníky. Sindragosa mezitím létala nad našimi hlavami a náhodně chrlila svůj ledový oheň do okolí. Hodně válečníků umíralo, ale také dračice po čase začal slábnout. Mágové z ní vysávali její magickou esenci, která jí držela při životě. Warloci to dělali taky, i když odlišně. Oni jí nevysávali, ale používali jí jako magický zdroj svých vlastních kouzel. Boj s gigantickým drakem musel trvat celou věčnost, tak nemrtvá mrcha nám nechtěla otevřít cestu k Arthasovi, abychom se všichni mohli pomstít. Zničila jsem jednu kostku, kde byla uvězněná kněžka Elune, když jsem slyšela obrovskou ránu. Když jsem se podívala, co to bylo, viděla jsem Sindragosinu kostru bezvládně ležet na zemi. A před námi už je jen Král lichů, Pomyslela jsem si. Zabila jsi všechny jeho služebníky! Jak jsi to mohla udělat?! Zabil mi mého přítele. Jsi zrádce! Zemřeš! Tak zemřu, připojím se ke svému lidu. Připojím se ke Karthisovi. Zradila jsi ty, kteří ti dali nový život! Kteří ti dovolili žít! Jak můžeš být tak sobecká, Ferliris Winterstrider?! Přivedu Hordu a Alianci k vítězství… Budou všichni mazlíčky Krále lichů. Poskládá z nich nové poručíky v Ledové citadele! Porazím tě, Arthasi. Vrátila jsem se, abych tě zastavila abych…. … abych dál sloužila Pohromě. Vedla tvou armádu vstříc vítězství a… … a zničila zlo, které jsi na Azerothu rozpoutal! „Ferliris?“ozval se náhle Lor´Themar. „Ano?“ „Jdeš s námi dotáhnout ten boj dokonce?“ „No… Už mi nic nezůstalo. Nemám, co ztratit, takže jdu.“ „Dobrá. Portály jsou hotové.“ Armády prošly mrazivě modře zářícími portály a ocitly se na Ledovém trůně, kde seděl vůdce Pohromy, Král lichů, Arthas. Přestože jsem Rytíř smrti a chlad necítím, tady nahoře jsem se klapala zimou. Tohle jsem již znala, byla jsem mnohokrát v jeho společnosti, vždy mi byla zima. Na vrcholku Ledového trůnu foukal studený vítr a překvapilo mě, že Ledový trůn je pod otevřeným nebem, kde majestátně vlála polární záře, jako poslední vlajka nad našim hrobem. „Takže jste došli až sem?“ozval se ledový hlas, při kterém všem tuhla krev v žilách. „Arthasi…“vydechl zděšeně král Varian. „Jsi překvapen, starý příteli?“ Varian neodpověděl. Zcela ztratil řeč a zmizela i jeho arogance. V této chvíli si musel vybavit slova mého prince, když se ho snažil přesvědčit, aby se podílel na boji proti Arthasovi. Myslím, že až nyní poznal pravou váhu jeho slov… „Došli jsme sem, abychom zastavili tvé zlo, Arthasi!“ozval se ostře Kael´Thas. „Ach, Kaeli, nemohu uvěřit, že ještě žiješ! Je tu s tebou i Illidan?“ „Ne, jsem tu s ním já, Arthasi.“ozvala se Jaina. „Jaino?“ „Jsem tu, aby pomohla světu žít v míru a abych ho zbavila tvého zla. Viděla jsem toho dost na to, abych neváhala tě i násilím zastavit, i když jím opovrhuji!“ Náhle se Arthas zvedl. Vichr zesílil. „Nu, dobrá, blázniví smrtelníci.“Zvedl Mrazivý smutek vysoko nad hlavu. Meč zazářil a začal kolem sebe šířit blesky. „Jen pojďte, Mrazivý smutek hladový!“ Všichni jsme se na něj vrhli, ale bylo to moc riskantní. Kolem Arthase se náhle objevila armáda Val´kyr, která jen stěží někomu dovolila, aby se k jejich pánovi přiblížil. Dlouho nám trvalo, než jsme ty Val´kyry pobili a když se nám to povedlo, měli jsme jen málo času na to, abychom mohli samotného Arthase nějak zranit, protože se téměř hned blížila nová armáda Val´kyr. Několikrát se tohle opakovalo, a pak nás Arthas přenesl do kobek Ledového citadely, kde chtěl hromadně zabíjet a vysávat duše. Střílel po nás koule z čisté magie, utíkali jsme před tím. Pak nás zase dostal k ledovému trůnu. Tohle se několikrát opakovalo. Spousta válečníků přišla o život a… náhle Arthas zvedl meče nad hlavu a nás do jednoho zabila magická erupce. Cítila jsem, jak se mé tělo spaluje a zároveň ztrácí svůj nemrtvý život. Cítila jsem se slabá, padla jsem na kolena, rukama jsem se ještě opírala a snažila jsem se bojovat proti smrti. Uslyšela jsem kroky, když jsem se podívala před sebe… respekt a strach mě doslova zamrazil. „Myslel jsem, že jsi s těmi prohřešky skončila, Ferliris.“ „Oml…ouvám se…“ Bylo jedné, co jsem řekla, pak jsem se sesunula k zemi. Pohltila mne temnota. Vše kolem přestalo existovat a změnilo se v stíny a tmu. Slyšela jsem nespočet hlasů, šeptajících, klidně hovořících i zlostně křičících. Nevnímala jsem je, ani jsem nemohla. Padala jsem. Padala a padala bez konce. Byla jsem lapena v nekonečné temnotě, uvězněna mezi životem a smrtí, odsouzena k věčnému pádu bez cíle a bez klidu. Bylo to opojné, uklidňující a božské. Věčně padat, nikdy nedopadnout a nikdy nedojít cíle. Navždy existovat a nikdy nezmizet. Mou krásnou samotu v tichosti se něco opovážilo narušit. Bylo to daleko, jemně to zářilo, jemně to volalo. Upnula jsem se vším, co ze mě zbylo, k tomu podivnému světelnému místu. Bylo to zlaté světlo, hřejivé, harmonické a bezpečné. Chtěla jsem do toho světla spadnout, toužila jsem po tom. Rozhodla jsem se. Propadla jsem světlem… „… pojďte, bojovníci Světla! Skončete s tyranem! Zničte ho!“Křičel nějaký hlas lidského paladina, kterého jsem neznala. Než jsem se stihla vzpamatovat, už mě ostatní pobízeli, abych se přidala, abychom mohli Krále lichů porazit. Podívala jsem před sebe. Metr nad zemí se vznášel Arthas lapen několika proudy modré magie a všichni se usilovně snažili nějak jej zranit, protože stále měl dost síly a prostředky se bránit. Podívala jsem se za sebe, kde stál ten paladin. To on očividně držel Arthase v šachu. Musela jsem ho, pro svého pána Arthase, zničit. Rozběhla jsem se k němu, ale než jsem stihla paladina zbavit života, magie nad námi se rozplynula a na zem něco kovového dopadlo. Prudce jsem se otočila, prorazila jsem si cestu ke středu a… … žalostně vykřikla. Ležel na zemi, Mrazivý smutek byl vedle něj a zlomený. Koruna Krále lichů se válela kousek od něj. Arthas ležel na zemi a vyděšeně se díval na oblohu. Spojné armády poodstoupili o několik kroků, protože se kolem Arthase začalo objevovat bílé světlo. Byly to duše, které doposud Arthas zabil. Všechny stály kolem Arthase, pomíchané mezi spojenými armádami. Přímo u Arthase nezhmotnila duše, kterou jsem odněkud znám. Byla to duše krále Terenase. „Otče!“vykřikl Arthas. Záře z jeho očí zmizela. Mohla jsem obdivovat jeho krásné smaragdové oči. Syn chytil svého otce, jakoby se ho již nikdy nesměl pustit. „Už… je… po všem?“ Král Terenas pootočil hlavou. „Nakonec… žádný král nevládne věčně, můj synu.“ „Vidím… temnotu… před… sebou…“ Král lichů pomalu zavřel oči a jeho ruka bezvládně padla na zem. Král Terenas naposledy svého syna pohladil po tváři. „ARTHASI!“ Dotkla jsem se ruky svého mrtvého pána. V tu chvíli jsem v sobě pocítila jakousi prázdnotu a ztrátu schopnosti žít. Něco ve mně odstartovalo pocit samoty, beznaděje a strachu. Byla jsem jako malá holčička, která ztratila svého prince, jenž jí chránil před nebezpečím a byl jí vždy oporou. „Arthasi…“šeptala jsem v slzách. „Arthasi…“ Ani jsem si nevšimla, že jsem zde zůstala sama. Sama s mrtvým Arthasem. Nad hlavou plápolala polární záře- poslední vlajka nad hrobem. Vítr ustal. Nezáleželo na počasí, nezáleželo mi v této chvíli na ničem, na ničem jiném krom Arthase. Nemohla jsem se smířit s tím, že je mrtvý. A pokud ano- jakože je- přestal pro mě existovat starý svět Azeroth, tak jak jsem ho znala. „Arthasi,“Pevně jsem stiskla jeho ruku. „Kéž bych mohla… věnovala bych ti svůj život, kdybych věděla, že již vícekrát se tě nepokusí zabít… věnovala bych ti ho ihned, i kdyby tě zabít chtěli. Arthasi, prosím…“Slzy mi tekly po tváři a pláč mi bránil v plynulé mluvě, „Prosím tě, Arthasi, odpusť mi to. Nemohla jsem tě ubránit zde, ubráním tě na druhé straně. Slibuji ti, můj pane, že tě již nikdy nezradím!“ Pak jsem lehce Arthase políbila na čelo. Zvedla se a rozběhla jsem se z Ledového trůnu. Odrazila jsem se a… padala dolů. Bylo to opojné, uklidňující a božské. Bylo krásné se loučit ještě se starým světem. Zem se blížila. Přicházím, legendy, již jdu za vámi., Pomyslela jsem si. Již budu navždy s vámi. Navždy tě budu chránit, Arthasi… Vždy budu po tvém boku, Karthisi. Země byla blízko. Zavřela jsem oči. Jsem s vámi…

KONIEC

<--- naspäť na 3. časť, 1. kapitola |

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.